Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Doufala jsem, že si Zorreia nic neudělala a je v pořádku, jelikož její historky byly až neuvěřitelné. "Ano, do hlavy," ujistila jsem ji v mém dotazu. "Jo, tu si pamatuji. Určitě to není z toho, ne? To by ses musela pořádně do té hlavy udeřit, abys... No abys měla takové příběhy, víš," pousmála jsem se. Klackem to určitě nebylo. Avšak její další teorie byla opět zvláštní. Nepamatovala jsem si, že by Zorr byla takhle bláznivá při příchodu sem, muselo se asi stát něco, když jsme se rozdělily. "Počkej... V jednom oku zánět a v druhém motýla? Jak jako motýla?" zánět jsem chápala, ale ten motýl v oku šel mimo mě, jako většina věcí, které řekla. Následně mi ukázala jizvu, kterou ji udělala nějaká vlče. Zamračila jsem se. "Co byla zač?" hned jsem se ptala, abych ji případně vysvětlila, že ublížila mé sestře.
Navrhla jsem Zorr odpočinek. Jistě by se ji hodil, ale nezdálo se, že by můj návrh ocenila. "Ne. Prostě abys nikam nelítala a trochu zpomalila, prospěje ti to," pousmála jsem se. Myslela jsem to s ní dobře. Byla jsem ze všeho taková zmatená a neměla ani čas to zpracovat, pořád mi říkala nové a nové věci a já myslela, že mi hlava praskne. "Zorr, já ti asi nerozumím, co tím myslíš," patrona? Jak jako patrona? Věděla jsem, co je vážka, ale netušila jsem, co myslela tím patronem. "No jo... Ukaž mi ten motýlí les," usmála jsem se na ni. "Jo?" nadzvedla jsem obočí a popošla k ní blíže.

To, že Zorreia byla střelená, jsem věděla dávno, ale to co vypouštěla z tlamy teď bylo až moc střelené a to i na ni. Jen jsem na ni civěla a poslouchala, co to vlastně říká. Musela jsem to pořádně vstřebat, abych byla schopná odpovědi. Vlk v převleku, který by vypadal jako já? "Hele Zorr, myslím, že to je dost nepravděpodobné," ujistila jsem svou sestru a zavrtěla hlavou. Zajímalo mě, co jsou ty bludičky zač. Prý byly všude kolem nás, ale nic takového jsem neviděla. Přistoupila jsem k Zorr blíž a podívala se na ní. "Jsi v pořádku? Nepraštila ses do hlavy?" do toho jsem ji začala mávat tlapkou před očima. "Nic takového nevidím, se ti asi něco zdá. Nejsi vyčerpaná z těch tvých cest, nechceš si odpočinout?" navrhla jsem. Mimo to mě i zajímal ten mluvící strom. To už ale si opravdu musela něco udělat s hlavou, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. "Vážka?" nadzvedla jsem nechápavě obočí. Celé tohle bylo dost divné a vůbec jsem tomu nerozuměla. "Eee... Nebyla a vážku opravdu nemám," zakroutila jsem hlavou. "Já nemám žádná zajímavá dobrodružství," pokrčila jsem rameny a posadila se na zem.

Povídala jsem si s mou mladší sestřičkou, byla hodně upovídaná, na což jsem byla zvyklá. Tentokrát mluvila o zajímavých věcech, které já neznala. Dokonce potkala už spoustu liše, za to já? Já nikoho skoro vůbec neznala, ale asi to bylo tím, že jsem se poslední dobou dost stranila a byla tak nějak spíše sama se sebou, než s ostatními. Třeba teď se to změní a ještě po boku Zorr, která si hned všech všimne a chce se seznamovat? To asi nebude problém.
Z ničeho nic vykřikla bludičky a že musí jít. Nechápavě jsem zakroutila hlavou, ale nic neříkala. Mohla jsem odejít, ale nechtěla jsem. Rozhodla jsem se na sestru počkat a kdyby se delší dobu nevracela, tak bych také šla někam jinam.
Po nějaké době se nakonec vrátila a opět zakřičela mé jméno přes celý les. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a koukala, kde se vynoří tentokrát. "Počkala. Přeci jsme se dlouho neviděly, tak hned nebudu utíkat, no ne?" čenichem jsem do ni strčila a posadila se. Sklopila jsem uši, když mě poplácala tlapkou po hlavě a jen se na ni rezignovaně podívala. Byla střelená. "Počkej, Zorreio... Proč si mě hledala, když jsem tu s tebou předtím byla?" nadzvedla jsem obočí a naklonila hlavu na stranu. "Bludičky? Mluvící strom? Kam jsi to probůh šla?" Nechápala jsem, kde takové zážitky pořád brala.

Čučela jsem na ségru, která byla zahrabaná a musela jsem se jen nad tím zasmát. Nezměnila se, nebo mi to zatím nepřišlo, že by se změnila. Posadila jsem se a jen vyčkávala, až se vyhrabe ven. Zdála se být zmatená, když začala mluvit. To jsem se znovu rozesmála. "Zorreio, nemusíš křičet nutně přes celý les," zazubila jsem se na ni a přiskočila k ní.
Pokrčila jsem rameny. "Nevím, prostě jsem sem přišla a ucítila tvůj pach," pousmála jsem se a otřela hlavu o tu její na pozdrav. "Opravdu? Já na nikoho abych pravdu řekla, nenarazila, tedy teď na tebe," pravdou bylo, že jsem to tu moc neprošla a taky jsem nějakou dobu spala. "Chm... Kráva? Nevím... vrána, kráva... Není to podobný pták? Příbuzný vráně?" napadlo mě, slovo 'kráva' jsem totiž nikdy neslyšela.
Zorr napadlo, zda naše setkání není pouho pouhý sen. Zavrtěla jsem hlavou a hodlala se jí odpovědět, ale to mě kousla do ocasu. Zřejmě s chtěla ujistit, že to sen není. "Auuu," zakvílela jsem a jemně se zamračila. "Jsem skutečná, nic se neboj," mlaskla jsem a zastříhala ušima.

Upřímně jsem byla zmatená, co se vůbec stalo. Jako kdyby mi přebliklo a rok byl pryč. Tedy nevím, jak dlouho mi přeblikávalo, ale pro mě to bylo rychlé, pro někoho celá věčnost. Hlasitě jsem mlaskla a chvíli upřeně civěla do stromu, který byl krásně přede mnou. Neměla bych něco udělat? Co když tu takhle sedím už hoooodně dlouho, jako kdybych byla prostě vypnutá? Bylo to tak zvláštní. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale jasné bylo, že to nebyly jen minuty. Posledně bylo hezky a teplo, teď byla zima, sníh a šla mi pára od tlamy. "Povedený vtip," máchla jsem ocasem a nakonec zvedla líný zadek ze země a rozešla se prostě někam, kam mě zrovna napadlo.
Bezmyšlenkovitě a pomalu jsem procházela lesem, ale po chvíli mě upoutal velmi dobře známý pach. Zajiskřilo mi v očkách a zamávala jsem oháňkou. "Ségra? Zorreio!" zvolala jsem a rozeběhla se za sestřičkou, která odtud rozhodně nebyla moc daleko. Nakonec se mi ji podařilo najít rychleji, než jsem očekávala. Ležela na zemi a hlavu měla zabořenou do mechu. Nechápavě jsem nadzvedla obočí. "Co tam vyvádíš?" zasmála jsem se a šťouchla do ní čenichem.

Na jeho slova jsem pokývala. Byla jsem ráda, že to byl chápající tvor a to mi stačilo. "Věřím," zasmála jsem se. Já teda běžně někomu na záda nepadám, dokonce se mi to stalo snad poprvé, co si tak vzpomínám. Samozřejmě nebudu počítat padání na sourozence, když jsme byli malí. "Nene, vůbec ne a omlouvat se nemusíš," odpověděla jsem Azumovi a posadila se na zem. Bylo od něj milé, že se hned omlouval a zajímal se, zda mi nic není. Ne každý by se takhle choval.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla na něj. "Zora?" optala jsem se zvědavě. A aniž by snad postřehl má slova, hned vysvětloval. "Opravdu? Zorreia, že?" zasmála jsem se. Měl na nás očividně štěstí, jestli s ním má ségra cestovala a ještě větší vtip by byl, kdyby na něj spadla taky.

Měla jsem pochopení pro jeho chování, ani mně by se nelíbilo, kdyby mi někdo přistál na zádech z ničeho nic a nevěděla bych vůbec, kdo to je. Naštěstí se mi podařilo z jeho zad slézt a vysvětlit celou situaci, která byla jedno velké nedorozumění.
Lišáka jsem si prohlédla, šedá liška, stejně jako já. Poprvé za celou dobu co tu jsem, jsem narazila na lišku mého druhu, pokud tedy nebudu počítat moji sestru, která je kdo ví kde. Umí se o sebe postarat.
Pokývala jsem na lišáka hlavou. "To jsem ráda, opravdu to bylo nedorozumění, normálně ostatním na záda nepadám," zavtipkovala jsem. "Těší mě, já jsem Maeila," taktéž jsem se představila."V pořádku, já to chápu, nikomu by asi nebylo příjemné, kdyby mu někdo z čistého nebe spadl na záda, že," usmála jsem se a porozhlédla se kolem sebe.

Obvykle jsem na ostatní nepadala, ale zrovna teď mi to nevyšlo. Podařilo se mi sklouznout z kamene a spadla přímo na lišáka, který byl pod ním. Přivřela jsem oči a přilepila uši k hlavě. Nebylo mi to příjemné a lišákovi taktéž ne. Oháněl se tlapkami a všelijakými pohyby se mě snažil shodit. Já se mezitím zas snažil slézt z jeho zad. "Joo pracuji na tom!" odpověděla jsem a konečně se mi povedlo se převalit vedle něj. Chvíli jsem ležela na zádech, než jsem se odhodlala k tomu, abych se zvedla na všechny čtyři.
Konečně jsem byla zase na tlapkách, o několik kroků jsem se od lišky vzdálila a pohlédla na něj. "Já se tedy moc omlouvám, cítila jsem tě, ale než jsem se dostala k nějakému normálnímu představení nebo tak, tak mi ujely tlapky na kameni a no... a víš jak to dopadlo," vysvětlila jsem, proč jsem se lišákovi válela na zádech. Cítila jsem se trapně, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. Ach. Maeilo! Zatracený led!

<< Zářivý les přes Hased

Z jednoho lesa jsem se dostala do dalšího a z toho do dalšího. Těch lesů tady bylo požehnaně, na což jsem si rozhodně nemohla stěžovat. Pro lišku mého druhu to bylo jedině přívětivé. Les se zdál býti velmi obyčejným a ničím zvláštní, avšak mě se tu líbilo. Možná by se tady dal najít úkryt na přenocování nebo jen na odpočinek. Ale soudě podle tmy, tak bych tady rovnou přenocovala.
Ano. Rozhodla jsem se najít si nějaký úkryt a přežít tady noc, abych zítra mohla pokračovat v prozkoumávání zdejší země, která mě učarovala hned od začátku. Asi to bylo tím, že první místo byl ten lesík se světélky. Jenže mi to překazil pach, který jsem ucítila a byl dost blízko. Snažila jsem se zaměřit zraky, jestli původce pachu nezahlédnu, ve tmě a v lese to šlo tedy dost těžko, ale věděla jsem, že jsem již blízko. No tak, kde jsi! Věděla jsem, že se jedná o lišku, což mě uklidnilo, jinak bych mizela na druhou stranu.
"Hej ty, co jsi tady ve tmě, kdo jsi?" zeptala jsem se a doufala, že se mi dostane odpovědi. Avšak stála jsem na kameni a pod ním byl sešup, kde se onen vlastník nacházel a díky sněhu a ledu jsem sklouzla přímo na hřbet lišákovi.

Zvedla jsem se a oklepala se. Podařilo se mi vytuhnout a probudit se až teď. Sestra byla v tahu a já tu zůstala sama. Vůbec jsem jí to nevyčítala, asi cesta sem mě moc vyčerpala a ona se chtěla po zdejším kraji porozhlédnout.
Seskočila jsem ze stromu, kde jsem usnula a porozhlédla se kolem. Nikdo nikde nebyl, nikoho jsem neviděla, avšak jsem cítila docela čerstvé pachy. Zbystřila jsem, ale nic nenasvědčovalo, že by se zdržovaly kolem. Nu, je čas se také podívat jinam. Zdejší les se mi líbil, především díky světélkům které jsem tady se ségrou pozorovaly. Usmála jsem se a pohodila ocasem. Netušila jsem, kudy se mohla vydat a jaký směr bych měla zvolit já. Tak jsem se prostě vydala rovně.

>> Les Antares (přes Hased)

Světlušky? Zamyšleně jsem se na to cosi podívala a poté souhlasně přikývla. "Hm, asi jo," dodala jsem a pohlédla na svou sestru. Přesto jsem nemohla ze sebe setřást ten hezký pocit, jak moc se mi ta modrá světýlka líbí. Chci je! Ale jak? To je mám čapnout do tlamy? Hm. To budu muset ještě promyslet, jak ta světýlka, úžasná světýlka, získat.
"Jo tak jo, ale pak to tu budu chtít ještě víc prozkoumat," řekla jsem. Zajímala mě tato země a rozhodně nechci trčet na jednom místě, ačkoli se mi moooc líbilo. Vždy se mohu vrátit. Což byla velká pravda."Jíst? Hm, nevím teda," proč bych jedla něco, co se mi líbí?
Liška, která se tu zjevila z čista jasna málem rozplácla mou mladší sestřičku. Nechápavě jsem nad onou cizinkou zavrtěla hlavou.
Přimhouřila jsem očka. "Až budu přehánět, milá zlatá, tak to poznáš," odsekla jsem lišce, která byla otravná a ještě nám padala na hlavy. "Daleko odtud, nemusí tě to zajímat," odpověděla jsem tentokrát vyrovnaněji a klidněji. Proč by to chtěla vědět? "kdyby uměla lézt po stromech, nebudeš ostatním padat na hlavy," odvětila na její poznámku o tom, že "umí" lézt po stromech. Opět jsem se na tu lišku zamračila. Nelíbila se mi, ačkoli její pach mi byl něčím povědomí.
Potvora liščí začala po nás vrhat suché větývky. Hlasitě a hrdelně jsem zavrčela na lišku. Už jsem chtěla něco říct nebo po ní nejlépe skočit, ale to už mířila z ničeho nic dál od nás. Začenichala jsem a ucítila další pach lišky. "Asi máme klid, jdem pryč?" zeptala jsem se ségry a ještě pohlédla směrem, kam ta liška zmizela.

To, že má sestra cestovala v korunách stromů mě rozhodně nepřekvapovalo. Málokdy se zdržuje na zemi. Přesto jsem ji to nevyčítala, neměla za zlé, nesmála se. Nebylo by to ode mě správné, jelikož jsem dříve také většinu času strávila v korunách stromů, ale to už je dávnější záležitost. Teď se více zdržuji na zemi, avšak také si občas vyskočím na strom. „Je mi to jasné, ale tady dole to vypadá také hezky, fakt,“ odvětila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Byla již tma a zem byla velmi měkká, tudíž se mi do bahna dobře bořily tlapy, tak proto jsem našla útočiště na jedné větvi stromu. „Hodně tady pršelo,“ poznamenala jsem a to jsem již kolem nás viděla světélkující malé věcičky, dokonce i tráva, kůra stromů, rostliny a i houby začínaly mít nádech do modra. „Páni, koukni Zorr!“ vyjekla jsem unešeně a koukala na modré světlušky, kterých tady bylo nad sta tisíce. To je úžasný! Být na zemi, tak se mi snad rozjedou tlapky, ale musela jsem se na mokré větvi udržet. „Co to je?“ vyřkla jsem spíše řečnickou otázku a pohlédla na sestru, která byla nade mnou. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. „Když si chtěla odpočívat, tak zůstaneme tady, ne?“ zvedla jsem hlavu k ní a poté se opět rozhlédla po lese, který byl nejúžasnější, který jsem kdy viděla. Všechny ostatní byly tak obyčejné, ale tenhle? Jedinečný, výjimečný. Bylo rozhodnuto. Zůstanu tady, ne nutně v tomhle lese, ale v tomto kraji, který mě již zaujal a získal si mou pozornost.
Bum bác. Lehce jsem se nadzvedla, když jsem zaslechla ránu nad mou hlavou. Myslela jsem si, že tam něco Zorreia vyvádí, ale místo toho tam přistála další šedá liška, kterou zastavila větev, kde byla má sestra. To jsme si jí vážně nevšimly? Přimhouřila jsem oči a natáhla krk k větvi, kde byly teď lišky dvě. „CO vyvádíš?“ zeptala jsem se ne úplně příjemně. „Když neumíš lézt po stromech, tak to nedělej, akorát padáš ostatním na hlavu,“ zavrtěla jsem nechápajíc hlavou. Liška se odebrala o větev výše, než byla Zorr. „Ne, neznáme. Já tě neznám a odpovědi na tvé otázky neznám. Alespoň ne na tu, kde to jsme, sama nevím,“ pokrčila jsem rameny. Byly jsme jí povědomý, něčím mi byla povědomá taky, ale jen trošilinku, avšak jsem věděla, že tu lišku neznám nevím, jak Zorreia.

­­« mimo Saeron

Pomalu jsem kráčela do neznáma a prohlížela si les, do kterého jsem teď vstoupila. Vypadal dost obyčejně, ničím výjimečný. "Něco pro tebe," uchechtla jsem se na sestru a pohupovala ocasem sem a tam. Stromů tady bylo dost, celkem i u sebe. "Nikdo tady asi není," vyhodnotila jsem situaci poté, co jsem nasála okolní pachy.
Procházela jsem hlouběji do lesa a na mé tlapy se začalo nabalovat bahno, které se tady po deštivém dni objevilo. Nikdy jsem nelpěla na dokonalém a čistém vzhledu. Je krásné vypadat krásně a upraveně, ale když je bahno a já jsem pak špinavá, budiž. Nemusím za každé situace zářit, ne? "Kde se touláš?" zastavila jsem se a obrátila se za sebe, zda-li jde Zor za mnou. Zrovna jsem stála u jednoho stromu a pohlédla do jeho koruny. Větve vypadají dobře. Pousmála jsem se a vyškrábala se na nejnižší větev, která byla asi tři metry nad zemí. Od malička jsem byla naučená, že bezpečněji je na stromě a ani jsem nedokázala být déle jak dvě hodiny na zemi a musela se jít rychle ukrýt do koruny stromu, ale postupem času jsem změnila názor a ačkoli jsem tam ráda, už na tom netrvám.