Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

← Dorias

Od řeky jsme se úspěšně dostaly ke kopcům, kterých tu bylo požehnaně a já sama neviděla konec této cesty. Chce se mi lézt po samých kopcích? No tak či onak, momentálně mi nic stejně asi nezbývalo. Zorr mě chtěla dovést do toho lesa a asi tudy vedla prostě cesta. Třeba byla i jiná, ale těžko říct. V tomhle jsem věřila sestře. "Jak je to ještě daleko?" optala jsem se a zastřihala ušima. Zajímalo mě to, ne že ne.
Dále jsem ji už jen následovala a prohlížela si zdejší kopce do té doby, než se setmělo. "Co, co co??" optala jsem se zmateně a pohlédla na ségru, která se řítila ke stromu s třešněmi, které zrovna chutně už nevypadaly. "Ty bych tebou nejedla," upozornila jsem a zasmála se. Slonila jsem hlavu k jedné ze shnilých třešní a zašklebila se. "Fuj. Smrdí," zatřepala jsem hlavou a kýchla. Nic pro mě. Zorreinu vážku jsem přeslechla, protože mě smrad v čenichu ještě chvíli trápil.
Do toho všeho nám začalo pršet a já přemýšlela co teď, jenže než jsem něco vykoumala, déšť zase ustupoval a my byly jen ve tmě. "Noo... Nebudeme pokračovat? Trefíš tam ve tmě?" zeptala jsem se a případně hledala nocleh.

Musela jsem uznat, že jsem se fakt dobře prospala a cítila se skvěle. Ještě aby ne, vyspala jsem se z toho nepříjemného setkání se zajdou a vejci. I Zorr vypadala vyspale, i když tu jsem málo kdy viděla naštvanou nebo blbě vyspanou. "Myslíš?" optala jsem se a prohlédla si svou srst, která místy byla ještě lehce slepená vajíčky, ale už nic strašného.
Ano, vážky na sestřině čele jsem si opravdu všimla, a dokonce na ni i promluvila. "Vidím, mezi ušima," naznačila jsem čenichem a vážku si prohlédla. Vypadala prostě jako normální vážka, ale byla to vážka, která umí mluvit. "Hm, ahoj Zeylo. Jsem Maeila, ale hádám, že to už jsi vypozoroval," pokrčila jsem rameny a Zeyla ještě chvíli sledovala.
Očima jsem přejela na místo, kde jsme mohly přejít. Jo, vypadalo asi nejlépe, nerada bych tam úplně vykoupala. "už jdu, neboj," houkla jsem k ní a dala se do přebrození řeky na druhou stranu.

→ Taldrenské kopce

Zajda byl konečně fuč. Vajíčka jsme měly stále na sobě, ale jak začalo pršet, brzy se smyla a opět jsme měly krásnou srst, možná lesklejší než předtím. Avšak nad tím jsem moc nebádala a mířila za sestrou do lesa, abychom se schovaly před deštěm. Zorr si lehla, schoulila se do klubka a brzy usnula. Já si lehla za ni a položila si hlavu na její krk a usnula stejně tak.

Spala jsem déle než má sestra, zřejmě jsem potřebovala dobýt baterky. Což se mi konec konců povedlo, protože jsem spala docela dlouho, nebo mi to tak minimálně připadalo. Tak či onak, energie jsem měla opět dostatek a to bylo důležité. Čekala před námi ještě nějaká cesta, těžko říct zda dlouhá nebo krátká.
Sestřino olíznutí mě akorát probudilo z hlubokého spánku. Jen jsem se ošila, oči měla zavřené stále, ale jinak jsem si ještě pochrupkávala. Co mě nakonec probudilo, byla křičící Zorreia. Otevřela jsem oči a zazívala. "No jo, no jo," odpověděla jsem ještě rozespale a když se mi očka pořádně rozlepila, viděla jsem opět energickou sestru s vážkou na hlavě. Mlaskla jsem a zvedla se ze země, načež jsem se pořádně protáhla. "Čau vážko," prohodila jsem k ní a rozhlédla se kolem. "Jdeme?" otázala jsem se a pohlédla na lišku.

Se sestrou jsme za zajdou běžely a snažily se ho dohnat, co nám síly stačily. Jenže zajíc byl zvláštně rychlý a měl menší náskok, takže jsme nebyly schopné ho dohonit. Ještě ke všemu se smál. Zamračila jsem se a běžela dál, rozhodně jsem se nechtěla vzdát. V žádném případě. Ani jedné z nás se ho nepodařilo dohnat. Zajda zmizel v noře, po které jako by se slehla zem.
Střihla jsem uchem a pátravě se rozhlížela kolem. "Kam ta nora zmizela?" udiveně jsem pohlédla na Zorr, která ji taktéž hledala. Avšak noru se nám nepodařilo najít. Snad jako kdyby se nám tohle všechno zdálo. Já si však byla jistá, že to sen rozhodně nebyl. "To rozhodně, zmetek jeden ušatej," prskla jsem naštvaně. Obě jsme byly od vajec a to bylo všechno. Ani jsme si na jeho tělíčku nemohly smlsnout za to, co nám provedl.
Vypadalo, že bude pršet a vlastně jsme nemusely čekat příliš dlouho. Brzy se rozpršelo a vajíčka, která pomalu usychala, tak brzy zmizela z kožíšků. Aspoň k něčemu ten déšť byl. "Souhlasím," odpověděla jsem sestře.

Má sestra se mě snažila ochránit a zároveň i pomstít. Zavalila zajdu vlnou, jenže smůla. Zajda byl zvláštně imunní, ani kapka na něj nedopadla! Pff, to se mi vůbec nelíbilo, přeci z toho nevyjde bez újmy! Už jsem se chystala na útok, ale to vzal kraslice a začal je házet po Zorreie. Já tím pádem měla chvíli klid, každopádně se mi to vůbec ale vůbec nelíbilo. "Nech toho nebo tě roztrhám!" křikla jsem po ušákovi nahněvaně.
Přemýšlela jsem nad nějakým dobrým plánem, ale to se toho Zorr ujala sama a rozhodla se ho honit. Nehodlala jsem ji v tom nechat samotnou, tudíž jsem se rozeběhla také a také běžela za zajdou. "Jo, jen počkej!" zopakovala jsem a šinula si to za ním.

Obě jsme se pokoušely o komunikaci se zajdou, ale ten to vzal po svém. Rozhodl se odpovídat tím, že po mně začal házet vajíčka. Takové škody. První hozené vajíčko rozesmálo Zorr, já se naopak mračila. Zajda z toho mě také legraci a rozhodl se po mně mrštit další vejce, které mi přistálo přímo na čenichu. Otevřela jsem tlamu a vejce si z tlamy slízla a? A už bylo ve mně. Chutnalo dobře, hned bych si dala další. Jen co jsem na to pomyslela, ušák házel další a další vajíčka. Takhle jsem je tedy rozhodně nechtěla... Nebyla jsem schopná je všechny sníst, když je házel všude možně.
Pohlédla jsem na sestru, které se to už také moc nelíbilo a začala se k němu přibližovat, jenže to chlupáč vždycky o kousek odstoupil. "Nech si toho. Jinak s tebou taky hodím a líbit se ti to taky rozhodně nebude," zavrčela jsem na něj, jenže to se objevila vlna a zajda byl celý mokrý. Pobaveně jsem se rozesmála a spokojeně pohlédla na Zorreiu. "Měl by sis dávat bacha," prohodila jsem k němu a začala jsem ze sebe dávat pryč skořápky a zbytky vajíček.

Zajíc rozhodně nevypadal, že by se měl k odchodu, tak jsem se tedy posadila na zem a vyčkávala, co se bude dít dál. Zorreia se nevzdala vidiny, že bychom si zajdu vzaly a ochočily si ho. Nemyslela jsem si, že by o to zajíc stál, když si ho můžeme klidně ulovit. Jak bychom se o něj staraly? Vždyť se o sebe určitě on sám umí postarat. "Zajíc? Jsi si jistá? Přeci jen je to naše potrava a ne mazlíček a vůbec... Stejně nemáme domov," poznamenala jsem. Žádnou noru nebo tak něco jsme neměly, tedy já neměla. Takže jsme si ho domů vzít ani nemohly.
Zajímalo mě, zda se do našeho rozhovoru nějakým způsobem zapojí. Zapojil, ale ne tak, jak bych čekala. Zajda, který měl v pacičkách vajíčko, tak to po mě hodil. Rozprsklo se mi po celém obličeji. Zamračila jsem se, ale rezignovala. Tlapou jsem vejce s kořápkami sundala a podívala se na sestru, které to přišlo děsně vtipné. I zajícovi to přišlo směšné a smál se, až se za břicho pomalu popadal. Raději i od nás ustoupil. Zorr se k tomu nakonec vyjádřila. Vajec škoda rozhodně byla, mohla jsem mít oběd. "Nemyslím si, že by měl v plánu ta vejce vysedět, když s nimi takhle plýtvá," zakroutila jsem hlavou a očišťovala jsem si zbytky vajíčka z obličeje.

Zorr měla asi opravdu v plánu zajdu ulovit a sníst, jenže ten nevypadal, že by z nás měl zrovna strach. Přišlo mi to divné, většina zvířat uteče, tedy ta, která bychom mohli mít k jídlu. Já tedy měla hlad taky, ale něco se mi nezdálo. Zajíc by normálně hodil nohy na ramena a pláchl by, jenže tenhle na to momentálně nevypadal.
Motýlovi se ztratily děcka? Nechápavě jsem se na sestru podívala. "Ah... To zní..." vlastně jsem nevěděla, co na to mám říct. Proč bych se zabývala hledáním dětí motýla a hádala jejich hádanky? Zavrtěla jsem hlavou a oči opět upnula na zajdu, u kterého Zorr najednou stála a dívala se mu do očí, změnila postoj a už to nevypadalo, že by ho chtěla sníst, ba naopak chtěla si ho nechat. "Jsi si jistá, že by s námi chtěl žít? Je to přece naše potrava." Vždyť to znělo zvláštně, nepřirozeně. "Netuším... Zajíčku, k čemu máš ta vajíčka?" zeptala jsem se a zvědavě k němu natáhla hlavu.

Hleděla jsme na zajíce s vejci, která měl uschovaná v košíčku a následně se podívala i na sestru. Běžně by zajíc utekl a schoval se někam, jenže tenhle? Ten stál a pomalu se ani nehýbal. Naklonila jsem hlavu na stranu a natáhla hlavu směrem k němu. "Eee...Rozumíš nám, nebo?" optala jsem se. Musím říct, že bylo fakt divný mluvit na zajíce. Mluvila jsem jen s liškami a ne s jiným zvířátky a rozhodně ne se zajíci, kterého bych mohla sežrat.
Obrátila jsem se na sestru, která si myslela, že zajíc hledá své mladé. "Předchozí situaci?" To snad už jiný živočich hledal svá mláďata a Zorreia je pomáhala hledat? Znělo to dost zvláštně, ale věřila jsem jí. Už ano. "Aha... No, třeba mluví, ale je to zajíc, proto mu nerozumíme," řekla jsem a tázavě se podívala i na zajíce, ke kterému se Zorr začala přibližovat a vypadala, že ho chce sežrat. Taktéž jsem udělal nějaký krok blíže k němu. "Nebojíš se?" Připadala jsem si fakt zvláštně, když jsem mluvila na potravu...

← Keterské jezero

"Třeba ne, uvidíme. Alespoň už vím, že něco takového existuje," pokývala jsem hlavou. Chvíli jsem ještě ad magií dumala, jak bych ji mohla objevit. Jak bych ji dokázala ovládat? Proč jsem ji vůbec mohla mít? Tak moc otázek a já ani na jednu z nich neměla odpověď.
Následovala jsem svou sestru podél jezera až k řece. Netušila jsem, kam mě ségra vede, ale snad někam, kde mě řeka nestrhne a já navždy zmizím někde mrtvá pod kamenem. To bych nerada. Avšak zdálo se, že Zorreia věděla kudy kam.
To nám do cesty přihopkal zajíc, který měl nějaký proutek či co to bylo kolem jeho pasu a u sebe měl košíček a v něm vajíčka. Mlsně jsem se olízla, ale nepokoušela jsem se mu je brát ač se jednalo o zajíce, zvláštního zajíce. Zorr se ho optala na pomoc s hledáním jeho děti. Čelo se mi zkřivilo do nechápajícího výrazu. "Zorr, myslím, že zajíci nemají malé zajíčky z vajíček...Nebo jak to myslíš?" proč by zajíc hledal své děti, tedy proč to byla první věc, na kterou se ho sestra ptala?

Zorreia souhlasila s pokračováním v naší cestě. Zvedla jsem se následovala ji podél břehu jezera. Zdálo se, že blízko nás je i řeka, kterou budeme muset pravděpodobně překonat. Naštěstí bylo poměrně teplu už i takhle večer, takže překonávání řeky nebude tak strašné, pokud bychom omylem spadly.
Přirozeně mě zajímalo, kde k té magii vůbec přišla. Nikdy před tím jsem se s něčím takovým nesetkala a zajímalo mě, kde ji tedy vzala. Že by tady někde? Bylo to možné, už jen proto co všechno říkala o téhle krajině a jejích dobrodružstvích. Dle jejích slova ji to naučila vážka. Zdálo se mi to potrefené, ale když už ji uměla ovládat a viděla nějaká světýlka, byla jsem tak nějak nucena přijmout fakt, že sestru opravdu učila vážka. "Myslíš? Já o magiích nikdy neslyšela a necítím se, že bych ji snad měla mít," řekla jsem. Zdálo se mi to zvláštní, ale třeba má ségra pravdu a magii vody mám také.

→ Dorias

Opravdu mě docela zajímalo, co Zorreia vyčaruje a ukáže. Tedy tvrdila, že umí ovládat vodu. Z počátku mi to přišlo zvláštní, ale nic jsem neříkala a prostě ji nechala. Ovšem... Mýlila jsem se. Doopravdy uměla ovládat vodu. Já jen měla tlamu dokořán do té doby, než mi vodní koule vrazila do obličeje, kde se rozprskla a já měla mokrou hlavu. Odfrkla jsem si a pohlédla na smějící se sestru, kterou to velmi pobavilo. "Já vím," vydechla jsem a hlavou ještě zatřásla, abych dostala co nejvíc vody pryč. Dokonce to chtěla napravit, což mě z počátku vyděsilo. Dala mi tlapy na hlavu, vyčkávala jsem, co se bude dít. Naštěstí se zdálo, že ví, co dělá. Vodu nahromadila opět do koule a tu pak přesunula k jezeru a vodu vrátila tam, kam patří."No děkuji ti," usmála jsem se.
Opět jsem si, už suchá, sedla na zem. "Půjdeme tedy dál?" optala jsem se. Šla bych, ale nevěděla jsem, kudy se musí jít, abychom dorazily do toho Motýlího lesa. "Kde jsi vůbec k té magii přišla? Tedy... Já o magiích nikdy před tím neslyšela," pokrčila jsem rameny a pohlédla na sestru.

Když jsem se nad tím tak zamyslela. Bylo to skoro pořád, ne většinu času. "No... Kromě té lišky, co shazovala klacky na stromě jsem potkala ještě jednoho lišáka. Jinak nikoho, když tedy nebudu počítat tebe," pokrčila jsem rameny. To jsem za tu dobu potkala tak málo lišek? Tedy vlastně mě to tolik nepřekvapovala. Tohle není přece kraj, kde se hemží lišky na každém kroku. Nebo snad ano? Kdo ví. Já neměla tu čest poznat víc lišek, než se mi doposud podařilo."A... s pařezy ani větvemi ani s ničím jiným jsem si nepovídala teda," dodala jsem. Nikdy mě nenapadlo si povídat s pařezy nebo větvemi.
Byla jsem zvědavá, co vykouzlí s tou její magií. Usadila jsem se u břehu a vyčkávala, co se bude dít. Jediné, co jsem teď viděla, byla Zorreia čumící na vodu. Naklonila jsem tedy hlavu na stanu a chvíli ještě čekala. Ale to už se z vodní hladiny odtrhla vodní koule. "Woo," vypustila jsem ze sebe a koukala na vodní kouli. Nečekala jsem, že by tohle vůbec bylo možné. Myslela jsem si, že si Zorr něco zas vyfantazírovala, ale tentokrát zřejmě ne. Pohlédla na mě a s tím se hnula i vodní koule, která se mi rozprskla po celé hlavě. Vyskočila jsem na nohy a několikrát zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Zorr to jak jinak než pobavilo. Odevzdaně jsem jen svěsila hlavu a odfrkla si. "Výborný Zorr," prohodila jsem. Ještě že to byla moje sestra a tolerovala jsem její výjevy a vymýsli.

← les Antares

Foukal vítr. Hmm. Mlčky jsem tedy přikývla a ač se mi to nezdálo, víc jsem do toho nerýpala a nechala to tak. Mně samotné se nestalo, že bych snad spadla ze stromu kvůli větru, ale Zorr se to povedlo. U ní to bylo pravděpodobnější než u mě, to byla pravda.
Opět se mě ptala, co jsem dělala. Povytáhla jsem obočí, ale rozhodla jsem se odpovědět ještě jednou. "Nic moc, abych ti pravdu řekla. Nějak jsem většinu času byla sama," pokrčila jsem rameny. Vlastně jsem si pořádně nevzpomínala, kdy jsem naposledy viděla někoho jiného, než Zorreiu teď. No, snad jen toho jedno lišáka? Asi? Byla pravda, že jsem toho tady moc nezažila, což byla škoda, ale teď jsem to chtěla napravit. Tušila jsem, že s mou sestrou to nebude žádný háček.
Došly jsme k jezeru. Docela se to hodilo, protože jsem pociťovala sucho v tlamě, které značilo jedno. Žízeň. Mávla jsem ocasem a popoběhla ke břehu. Tam jsem se pořádně napila a brzy má žízeň byla zažehnána. Zamlaskala jsem a pohlédla na ségru. Lišky? Začichala jsem ve větru. Měla pravdu. Někdo tu poblíž byl. Přišlo mi to zvláštní, protože jsem opravdu moc lišek nepotkala a teď jsem měla po boku sestru a někde v dálce jsem cítila další dva liščí pachy? Zajímavé. "No ukaž, jsem zvědavá," vybídla jsem ji s úsměvem a posadila se. Docela mě zajímalo, co vlastně vykouzlí.

Zorreia měla docela pravdu. Kdyby schytala velikou ránu, pravděpodobně by si to opravdu vůbec nepamatovala, ale bylo zvláštní přijmout fakt, že je možné, že se tohle celé událo. Nedokázala jsem si to moc představit. Na její slova jsem tedy jen v tichosti souhlasně přikývla.
Lišku, kterou mi sestra popsala jsem si hned představila, ale byla pro mě zcela neznámá. Avšak proč by nemohla mít dvoubarevné oči? To přeci nebylo zas tak něco zvláštního, ne? "A proč si z toho stromu spadla? Přeci si v nich vyrůstala, měla bys se udržet a ne ostatním liškám padat na hlavu," zasmála jsem se a zakroutila hlavou. Zorr byla prostě zbrklá a holt si asi musela zvyknout na prskání ostatních, ač se mi stále nelíbilo, že oma liška to vyřešila takhle hrubě... Přeci jen se to dalo vysvětlit v klidu a to se mi moc nelíbilo. Odfrkla jsem si a pohlédla na sestru. "No jo, choď si klidně rychleji, ale žádný blbosti," usměrňovala jsem ji. Měla jsem ji ráda a nechtěla jsem, aby se ji něco stalo.
Na její další slova jsem nic neříkala a jen jsem přikývla. Byla jsem zvědavá, kam mě to vlastně dovede. Mluvila o řece a Motýlím lese. Opravdu ten les byl motýlí... jakože motýlí, že v něm byli motýlci? Šlo to? Motýla jsem už viděla hodně krát, ale většinou jednoho nebo dva. Motýlí les zní spíše, jako kdyby jich tam měl být tucet.

→ Keterské jezero


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L