Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje vysvětlování nakonec nebylo tak nemožné pochopit, jak jsem se zprvu obávala. Sice Stříbrná zatím jen myslela, že to chápala, ale i to se dalo brát ...jako úspěch. Trochu se mi ulevilo. Nejen že jsem to nemusela opakovat podruhé, ale snad to byl i náznak toho, že umím mluvit srozumitelně. V rámci možností. No, a pak přišel čas na otázky. A Stříbrná položila přesně takové, jako všichni ostatní, a na které jsem měla odpovědět asi předem, protože bylo více než jasné, že se na ně Stříbrná zeptá.
"Moje jméno je Luna. A ty jsi?" představila jsem tedy nejdříve sebe, "Ve skupině jsou ještě Siphr, takový černý lišák, a Tania, béžová liška. A pak Cron," vyjmenovala jsem následně i seznam členů skupiny, který sice nebyl nějak extra dlouhý, ale jak tomu říkat jinak než prostě seznam, a kývla jsem směrem na přítomného lišáka, aby bylo jasné, že myslím tohodle Crona a ne někoho jiného se stejným jménem. "No a pak je tu ještě Sheene," dodala jsem nakonec. Přeci jen to bylo asi lepší říct teď, aby to lišky přeci jen měli možnost trochu čekat. Ale koho by napadlo, že jedním ze členů bude i sova, heh. Jak jako "a pak"?! Já jsem taky právoplatným členem skupiny! Ignorovala jsem patronovy připomínky a snažila se věnovat pozornost Stříbrné lišce. Ovinula jsem si ocas kolem tlapek z druhé strany. "Takže.. Jak jsi se rozhodla?" Otázala jsem se, snad naposledy. Rychle se totiž začalo stmívat a nad hlavami by nám svítil jasný měsíc, pokud by nebylo zataženo. A taky pokud by nesněžilo. Hmm mohli bychom se odtud pohnout, jestli nechceme skončit zasněžení..

Netušila jsem, co přesně přimělo stříbrnou, aby se nakonec rozhodla k nám přidat. A vlastně nebylo jisté, jestli se tak rozhodla. Jen se zeptala na víc podrobností ohledně života ve skupině. Ale to se dalo považovat za krok blíže k jejímu členství, ne? Ovšem nezněla nějak nadšeně. Spíš nuceně? Jako kdyby členství zvažovala jen kvůli jejímu bratrovi. Co to obnáší? zopakovala jsem si její otázku. Na tohle samé se ptala i Tania. A já zase nevěděla, co si mám jako vymyslet. Ale nemohla jsem čekat jako samozřejmost, že to každému hned dojde. "Hmm.. No.. Prostě.. Pomáhat ostatním členům, nejíst ostatní členy.. Prostě dělat vše pro dobro naší skupiny. Cokoliv, co tě napadne a bude to pro dobro naší skupiny. A co tě napadne a nebude pro dobro naší skupiny, tak to logicky nedělej. A když si něčím nebudeš jistá, tak se zeptej," zamyslela jsem se. Co jsem říkala už Cronovi jsem asi nemusela opakovat, sourozenci si to pak mohli sdělit sami mezi sebou. "Nemusíš samozřejmě trčet jen u skály, ale bylo by dobré se tu občas ukázat, abychom věděli, že stále žiješ a patříš k nám, a přiložit tlapku k dílu.. Chápeš? Máš nějaké další otázky?" zeptala jsem se. Potřebovala jsem se asi ujistit, že moje slova neprošly jedním uchem lišky dovnitř a tím druhým ven.

Tiše jsem seděla a čekala, co se asi tak bude dít. Jestli Cronova sestra odejde, čí se připojí k bratrovi a k našim řadám se přidá společně s ním. A nebo jestli odejde... Netušila jsem, pro kterou možnost jsem byla já. Obě měly své pro a proti. Přijmutí nového člena má nějaké proti? No jasně a hned několik! I když momentálně mě napadlo jen to, že nás Cron a Jeho sestra mohou ve spánku tiše zneškodnit... Blbost, k čemu by jim to bylo.. Neměla jsem žádnou šanci si uvědomit, že daleko od saeronu většinou větší lišky zabíjí ty menší. V zimě. A že ty menší lišky často bývají polárky. Jenomže já tuhle věc nemohla mít vštípenou do paměti. Nebylo potřeba mi ji vůbec říkat, protože jsem vždy patřila k těm větším. Ale už to budou asi tři roky, co tomu bude právě naopak. Tři? nejsou to náhodou jen dva? Ten čas tak letí...
Každopádně jsem se nemohla zasnít a začít vzpomínat. Měli jsme tu návštěvu. O kterou jsem se musela starat já.. As založím funkci na přijímání nových členů-... Málem jsem se rozesmála, když Cronova sestra podotkla, že ani jeden z nich není polárka. Měla jsem to nutkání říci, že já taky nejsem polárka, ale to by trochu nedávalo smysl. "To nevadí! Popravdě.. Já jsem jediná polárka v naší skupině!" hned jsem začala ujišťovat, že naše Polární skupina nemá jen polární členy. Taranteho jsem už jaksi jako člena nebrala, kdo ví, kde je mu konec. Ovšem kdyby se tu zase objevil, stále by tu pro něj bylo místo. "Jméno naší skupiny je podle téhle skály, Polární skály. Kromě mě je ve skupině ještě pár lišek, obecná a šedá, jako vy. Je to trochu zvláštní, že Polární skupinu tvoří z větší části lišky šedé," zazubila jsem se, ale vzápětí zase pokračovala v mluvení, aby si to Stříbrná nevzala jako o důvod navíc, proč se k nám nepřipojit. "Život ve skupině je výhodnější, než život tuláka. Nejsme jako vlčí smečky, ovšem jsme jedna taková velká rodina. Můžeme si v nouzi navzájem pomoci, máme místo, kam se vracet.. Máme tady i dost potravy, která je sice pod sněhem, ale je tu," rozhlédla jsem se po okolí, abych dodala vážnosti tomu, co jsem říkala. Kdo ví, jestli to na vážnosti nakonec přidalo. "Je to na tobě. Ovšem pokud se k nám nepřidáš a budeš se chtít u skály zdržovat, skupina ztratí svou jednu výhodu a to bezpečí domova. Takže snad pochopíš, proč musíš buď zůstat s námi, nebo odejít," vysvětlila jsem situaci naposledy. Jaksi jsem neuměla být zlá, takže jsem doufala, že Cronova sestra nebude dělat problémy.

Šedý lišák, tedy Cron, jak se později nový člen Polární skupiny představil, upozornil na přítomnost i jeho sestry. Další liška šedá. Nepřekvapovalo mě to, přeci jen byli sourozenci, tak proč bych měla čekat jakýkoliv jiný druh? Ovšem vtipné bylo, že v Polární skupině byla jen jedna liška polární. Tedy jedna a půl. Nevěděla jsem, jak mám počítat sebe. Mohla jsem vypadat, jak jsem chtěla, ale stále jsem se takhle nenarodila. Moc složité. Ticho.
Mezitím se k nám Cronova sestra přiblížila a no.. nevypadala nějak nadšeně, jako její příbuzenstvo. Spíš jako kdyby se snad chystala k útoku? Já, na rozdíl od ní, jsem byla uvolněná, až to mohlo být podezřelé. Jednoduše jsem až moc věřila magiím, které jsem dokázala ovládat. Nenapadlo by mě, že i Cronova sestra by nějakou mohla ovládat. Přeci jen vypadali noví v tomhle světě.. "Zdravíčko," pozdravila jsem ji nazpět. Hezky mile, přátelsky, ovšem bez jakýchkoliv přetvářek. Loupla jsem očkem po okolí, kdybych náhodou zahlédla tmavý flek, ovšem černý lišák se od nás pravděpodobně vzdálil trochu více. Asi se šel prospat. Neměla jsem mu to za zlé, že mě tady takhle nechal, už předtím vypadal dost vyčerpaně. Možná by nebylo na škodu Cronovu sestru uvést do situace, hm?
"Nacházíš se na území Polární skupiny, tudíž tě budu muset požádat o odchod. Ovšem pokud se nechceš připojit k našim řadám, jako se rozhodl tvůj bratr," vysvětlila jsem. Eh, to muselo znít asi divně. Měla bych si předchystat uvítací věty, ať si je pak nemusím vymýšlet na místě.

Zamrkala jsem. Po mém usilovném vysvětlování šedý lišák jako by mávnutím kouzelného proutku pochopil úplně všechno. Tak, dobře. Vůbec tahle konverzace není divná, je to úplně normální součást mého normálního života "Přidat? Chceš se k nám přidat?" zopakovala jsem nevěřícně. Ale však i o to nám přece šlo, hm? A má dokonce sestru? Dva v jednom. "Tak.. Tě tedy pasuji na člena Polární skupiny," oznámila jsem šedému s rozzářeným úsměvem. "Nemusíš plnit žádnou zkoušku a vlastně jen stačí, když se občas ukážeš na území a přiložíš tlapku k dílu. A taky nejez ostatní lišky, což hádám od tebe asi nehrozí, ale pro jistotu," začala jsem vysvětlovat další pravidla, i když už jsem je před tím možná zmínila. "Máš.. Nějaké otázky?" zeptala jsem se ale i raději, kdybych náhodou na něco zapomněla.
To už položil šedý lišák otázku ohledně zimy. Zimu? Zarazila jsem se. Nepřišlo mi totiž, že by mi byla nějak extra zima. Ovšem liška šedá na tom asi musela být jinak. Siphr šedému vzápětí odpověděl a mě nezbývalo než jen odsouhlasit jeho odpověď přikývnutím.
"Mimochodem, mé jméno je Luna, tohle je Siphr," představila jsem nás, protože by bylo divné, kdybychom měli spolupracovat na jedné věci a neznát se navzájem jmény. "Ke skupině ještě patři Tarante a Tania, bílý lišák a liška tvého druhu, myslím. Jen není šedá... Ale béžová. A pak ještě Sheene. A teď ještě ty. Prozradíš nám své jméno?" Jaksi jsem pozapomněla dodat, že jeden ze členů je vlastně sova. A nenapadlo mě, že by s tím cizinec nemohl počítat. Sovy jsou normální, ne? Eheh. Teď už bylo jaksi pozdě to dodat. Tak mu prosím nepřivoď infarkt..
Postupně se k mému překvapení ale kolem skály začalo shromažďovat neobvykle moc lišek. Vzhledem k tomu, že jsme tu poslední dobou byli sotva já a Siphr, byly čtyři lišky neobvyklé číslo. Siphr šel obhlídnout jednoho návštěvníka, k těm dalším hádám asi budu muset jít já. Nebo oni za námi. Ovšem jeden ten návštěvník nebyl úplně cizí. Tarante? Tania? Ale nebuď tak naivní.. Jasně, mohla jsem využít svou magii a tak snadno zjistit, kdo tu všechno je. Jenže to by mě to muselo nejdřív napadnout.

Povzdechla jsem si. Ne přímo nad lišákem šedým, spíše nad myšlenkou Sheene, že je to tupec. Jednoduše se s tím nikdy nesetkal, já to taky dříve nevěděla. Nemůžeš lišky soudit dle jejich nevědomosti. "Polární skupina, liščí skupiny... Nejsme tolik vázáni pravidly jako vlčí smečky, ale život ve skupině je pro nás celkově... Lepší," pokusila jsem se vysvětlit. Pomalu, srozumitelně.. Počkala jsem chvíli, jestli bude lišák rozumět. "Jinak řečeno, tahle skála je něco jako naším domovem, kam se vracíme. A musíme ji hlídat před cizinci, ne všichni mohou být neškodní, jako ty. Kdyby si tu každý chodil, jak by se mu zachtělo, neměl by tu život ve skupině význam, jelikož by tu nebyla žádná z těch "výhod", kvůli které skupina existuje." Na chvíli jsem se odmlčela a počkala, co lišák poví. To vysvětlování bylo náročnější, než snad boj s medvědem. Možná, kdyby liščí skupiny nebyly tak netypické, bych nemusela ani nic vysvětlovat a všem by prostě došlo, že sem nemají lézt, pokud skupině nechtějí něco dát. Jen tak tu lelkovat... Akorát by to přilákalo medvědy.

Sheene už naštěstí dál v mých myšlenkách držela zobák a já se tak nemusela zaobírat jejími "trefnými" poznámkami. Trochu mě to mrzelo, jelikož tu vlastně, byla od toho, aby mi pomáhala vést skupinu, ne? A k tomu patří i rozhovory s cizinci na území a případné přijímání nových členů..
Šedý lišák nám sdělil, že hledá svoji sestru. Málem bych už zase zmiňovala Taniu, kdyby nedodal, že je taková šedá. Tania je přeci písková, písková! "Bohužel, to ti moc nepomůžeme. Občas se tu mihne nějaká liška jako ty, ale to už bylo dávno..," sdělila jsem mu s jakousi lítostí v hlase. Měla jsem potřebu mu pomoci a nemohla jsem, neměla jak. Spíš bych se měla starat o to, kam se poděl zbytek..
Vrhla jsem na Siphra káravý pohled, když nejdříve začal mluvit a pak myslet. Jeho dotaz mi přišel trochu.. Neslušný, každopádně lišák šedé nevypadal, že by si to bral nějak osobně a otázku mu vrátil. Ještě se tu začnou prát, to je to poslední, co bych potřebovala. Asi bude dobré, když se zase rozloučíme. "Inu, bylo nám potěšením, lišáku bezejména, ale musíme se rozloučit. Nacházíš se na území Polární skupiny, byť to tak nevypadá a i když nepůsobíš jako hrozba," No tak Sheene, pomož mi.. "Um, tedy, slyšel jsi už o liščích skupinách?" zeptala jsem se, místo toho, abych se s lišákem definitivně rozloučila. Můj patron mi vnukl jakousi myšlenku, zas ohledně členů skupiny.

Jen jak jsem začala mluvit, došlo mi, že z nás šedý lišák může být trochu mimo. Nervózní. A nebo byl prostě nepozorný. Spíše je hloupý. Koho by napadlo, že slovo zdejší je jméno pro lišku?“Ne zdejší, zdejší jakože nejsi odtud, chápeš?” začala jsem mu vysvětlovat, jelikož bez slov mého patrona by mi ani nedošlo, že se lišák před námi trochu popletl. Ale nechtěla jsem, aby si připadal blbě. Došla jsem k němu ještě o krok blíž a posadila se do břečkovitého sněhu. Snad jako znamení, že nemusí očekávat fyzický útok z mojí strany. A kdyby něco takového snad zamýšlel šedý... No, prostě jsem si byla jistá tím, že je neškodný.
“Hmm, copak tu pohledáváš?” zeptala jsem se. Co mi bylo po tom? No, bylo to tu mým domovem, územím naší skupiny. I když v ní byli jen dva 100% živí členové včetně mě. Logicky mě zajímaly zájmy cizinců, co se vyskytli poblíže skály. Čekala jsem, co nám poví. Krátce jsem se otočila na Siphra, jestli tu stále je.

<<Ledový úkryt

Mlčky jsme došli až k místu, odkud byla skála jen kousek. Nemuseli jsme se tedy bát, že kdyby nás zastihlo nepěkné počasí, nebudeme se mít kam schovat. A že jsem měla pravdu s tou bouří, začalo opravdu pršet. I když v okolí hor to byly spíše takové namrzlé polokroupy. Nebyl to ani led ani vločky, ale zas ani nepříjemný déšť.
Jak jsme se ale dostali domů, zalil mě jakýsi pocit nejistoty. Mohl se vrátit ten medvěd, ale spíše jsem měla pocit, že se k nám zatoulala nějaká liška. A nebo jsem jen cítila Siphra dvojnásob, měl by se vykoupat.
Ale přeci jen jsem v kombinaci s hnědočernou skálou a bílým sněhem zahlédla obrys nějaké šelmy. Mohl to být vlk? Hmmm, ne. Vlci tu přeci nežijí. V okolí skály určitě ne. Podívala jsem se krátce na Siphra, jestli objevil to co já. Ale i kdyby šedočerný flek zahlédl, stejně jsem na něj upozornila i slovy. "Hele! To by..mohla být Tania.." Bylo jasné, že to nemohl být Tarante, ten byl bílý. Ale Tania na druhou stranu nebyla také takhle tmavá. Ta byla jako písek. "Nebo..Ne?" Přidala jsem do kroku, abych cizince neztratila. A když jsem už byla dostatečně blízko, aby mě mohl slyšet, zastavila jsem se. Ty nejsi Tania ani zdejší..Že?" vypadlo ze mě, jako kdyby mě to překvapilo.

Ocas jsem si ovinula kolem předních tlapek a poslouchala, co se stalo černému lišákovi. Sice jsem viděla druhou bílou lišku, což znamenalo, že byla taktéž asi skutečná, ale něco mi říkalo, že bych se o tom neměla zmiňovat. Bylo lepší, když si Siphr myslel, že má halucinace, než že se tu lišky jen tak rozplynou v mlhu.
"Ano, já jsem v pořádku," po jeho otázce jsem se na malý moment zamyslela a rozhlédla se kolem. Byla stále tma. "Raději pojďme pryč. Najít Polárníka a Taniu. Navíc to vypadá, že bude bouře, nebylo by dobré, aby někoho z nás pohřbil sníh, navrhla jsem a s těmi slovy se i postavila zpět na tlapky. Vydali jsme se zpět k Polární skále.

>>Polární skála

Černý lišák si mě naštěstí všiml dříve, než do mě ve vší té rychlosti vrazil, a zastavil se přede mnou. Vypadal ..no, udýchaně. A taky hodně vyděšeně. "Siphre," promluvila jsem na něj znovu, chtěla jsem se ho zeptat, co se mu stalo. Jestli ho taky ledový střep přenesl kdo ví kam a jestli naneštěstí nenarazil na další špatnou věc, nebo něco podobného. Ale pak mi začal tlapkou mířit mezi oči. Počkat, co?"Siphre, co to děláš?" zeptala jsem se, ale hlavou ani nepohnula a jen nechápavě sledovala, jakým to způsobem si černý lišák ověřoval mou skutečnost.
A bylo poznat, jak moc se mu ulevilo, když měl jistotu o mé existenci. "Jsem to já, neboj," snažila jsem se ho ještě více ujistit, i když už to asi nebylo třeba. Posadila jsem se na studenou zem pokrytou namrzlým sněhem. Nebyla to břečka, léto už bylo dávno za námi a spolu s ním i zničující vedra. I když já si jich moc neužila, dokonce jsem měla i pocit, že žádné léto dokonce nebylo. "Medvěd byl stejně skutečný, jako jsem já teď. Kdyby nebyl, nebolel by mě teď bok a nebyli bychom teď tady. Však nás oba přenesl na úplně neznámá místa. Teda alespoň mě. Byla jsem v zeleném lese a potkala mluvící vránu. A moje t..." zarazila jsem se. Byl dobrý nápad zmiňovat se o tom, že se mi prostě měnila barva kožichu? Možná někdy jindy.. "Co se stalo tobě? Proč si utíkal?"

Neviděla jsem přesně, co se v dálce s liškami dělo. Jen jsem tak nejistě stála za pahorkem a přemýšlela, co dál. Každopádně jsem se asi zamyslela na trochu déle a trochu hlouběji, jelikož když jsem se vrátila zpět do reality, v dálce byla už jen černá liška. A ta se rozeběhla směrem ke mě a mému patronovi. Co to? Chvilku jsem zaraženě sledovala blížící se tečku, než mi došlo, že bych možná měla utíkat?
Asi bych se rozeběhla, nebo se přikrčila za kus skály, abych se lišce vyhnula, naštěstí mi včas došlo, že to je vlastně doopravdy Siphr. Rozeběhla jsem se k němu, jak jen mi to zraněný bol dovoloval. “Siphre!” zavolala jsem, aby si mě všiml. Vsadila bych se, že by byl schopný kolem mě proběhnout ani by si mě nevšim, ale záleželo, proč utíkal, jestli před čím.

<<Ledový úkryt přes jezero Zamrzlé

Po cestě přes holou planinu se ke mě opět připojila Sheene. Té prudký vítr a nepříjemná cesta nevadila, přeci jen byla patron. Avšak nic neříkala, mlčela. Připadala jsem si divně, v takovém tichu.
Brzy jsem dorazila k Zamrzlému jezeru, kde nepříjemný sníh v očích přestal býti nepříjemný, protože už přestal být i v očích. Odtud bych mohla dojít zpět ke skále, ba jsem ji i v dálce viděla, ale něco mi říkalo, že tam nic nenajdu. Rozhodně ne teď. Skála byla pustá a bez života, jako Ledová pustina.
Zamířila jsem tedy opačným směrem a již brzy se přede mnou objevila jiná nová skála, akorát z ledu. A v dálce byly dvě malé tečky. Nebo asi jen jedna, tou druhou jsem si nebyla tak jistá. Avšak ta černá byla v bílé krajině jako pěst na oko. "To by mohl být Siphr," podívala jsem se s nadějí v očích na svou soví společnici, ta mi však jen věnovala pohled, který říkal, abych všechny černé lišky nepojmenovávala Siphr. Mohl to být klidně dokonce i vlk, i když ten co by tady dělal.
Pomalu jsem se vydala blíže k černému bodu. Nikam jsem nespěchala. Až když jsem byla blíže, abych rozpoznala, že je to liška a spolu s ní tam ještě druhá, avšak bílá, zastavila jsem se a schovala se za kus skály. Nemohla jsem ještě rozpoznat, jestli je černá liška opravdu Siphr nebo někdo jiný, stejně tak jako oni nemohli rozpoznat mě. Hlavně když jsem byla za skálou..Sheene se naopak krásně viditelně postavila na vrcholek malé skály, takže kdyby se na ni lišky na chvíli zadívaly, rozpoznaly možné případné nebezpečí v podobě velkého ptáka.

Když jsem se opět probudila, bylo již ráno. Vlastně, bylo ráno? Nevěděla jsem. V prvé řadě jsem byla v šoku, protože jsem byla zahrabaná pod sněhem. Sníh byl pode mnou, sníh byl kolem mne a pěkná vrstva sněhu byla i nade mnou. Na krátký moment mě zachvátila panika. Kdo by se mi divil, byla jsem ve sněhu pohřbená za živa! Avšak včas jsem si uvědomila, že jsem se vlastně sama schovala do sněhu, abych se skryla před sněhovou bouří.
Jelikož přes sníh nade mnou prosvítalo sluneční světlo, ulevilo se mi, jelikož to znamenalo, že se mi jisto jistě podaří prohrabat ven. A kdyby ne, tak by to znamenalo, že jsem tu uvězněná na věky věků..A nebo bych prostě použila magii.
Začala jsem z horní části mé provizorní skrýše tlapkami seškrabávat a probourávat sníh, než se mi hlavou bezbolestně jemnou vrstvou zamrzlé vody podařilo úplně dostat na povrch. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Všude bylo bílo a pusto. Na nebi spousta mraků, která nedovolila slunci, aby příjemně zahřála kožich, i když zrovna zima mi díky tomu kožichu mému a magii nebyla. A obzvláště na téhle holé placce foukal velmi silně nepříjemný prudký vítr. A kvůli sněhu, který mi ten vítr foukal do obličeje, nebylo vidno na krok.
Vydala jsem se přímo za nosem.

>>Ledový úkryt přes jezero Zamrzlé

<< Keterské jezero přes řeku Benrir

Jakmile jsem se u řeky rozloučila s lišákem Greenem a každý jsme se vydali vlastním směrem, pocítila jsem takovou zvláštní úlevu. Ale zároveň mi bylo zase smutno, když jsem šla opět sama. Rozhlédla jsem se kolem. Všude bílá plocha tvarovaná větrem. Vypadalo to tu jako v bílé poušti. Jen tu nebyly žádné kopce ani duny. Ani nic jiného. Jen bílá placka. Avšak v dáli se přece jen něco tyčilo. Hory Mosalien, kde bydlela Iscariot. To byl můj orientační bod. Podle těch hor už snadno najdu skálu. To mi trochu zvedlo náladu a po pustině jsem se vydala o něco svižnějším krokem.
Kromě hor se však směrem ke mě blížilo i něco jiného. Něco šedivého a blížilo se to velmi rychle. Bez ohledu na to, že bylo léto a ještě u řeky poměrně teplé počasí, tady začalo sněžit a brzy se začal i zvedat vítr. Hotová vánice. Co bych teď měla dělat?! Ptala jsem se sebe ale i Sheene. Co dělají lišky polární, když se k nim blíží sněhová bouře? Vyhledají úkryt, no jasně! Jenže.. Široko daleko tu žádný úkryt nebyl. Možná bych se tu bouři mohla pokusit zastavit? I když ne..To je blbost.. Zmírnit? To je asi taky blbost.
Nakonec jsem ve sněhu začala vyhrabávat díru, co připomínala trochu noru. Následně jsem se do ní schovala, při čemž vchod velmi rychle zasypal sníh sněhové bouře. Asi si tu chvilku pobudu.. Konec konců, stejně se blížila noc a další spánek by neuškodil. Nebála jsem se mrazu, neměla jsem proč. A tou vrstvou sněhu bych se dokázala opět prohrabat ven. Stočila jsem se do klubíčka, aby i když mi nebyla zima, aby mi bylo aspoň trochu teplo. A usnula jsem.