Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V mojí hlavě se míchalo spousty myšlenek a pocitů zároveň. Měla jsem strach, to ano. Veliký strach. Zároveň jsem ale měla i zlost a něco na mědvědovi vzbuzovalo mou zvědavost a možná i nadšenost. Zkrátka, dalo by se říct, že jsem byla velkým kotlem na polívku z nálad a myšlenek. Medvěd věznil Sheene pod svými spáry a já netušila, jak jí pomoct. Možná poto jsem se slepě vrhla a skočila směrem na medvědovy záda. Úspěšně, tedy alespoň z poloviny. Sheene se podařilo zmizet tak, jak jen patroni to umí. Netušila jsem, jestli patroni mohou umřít, jestli mohou být vyčerpaní nebo tak, ale bylo mi jasné, že se sova hned tak zase neukáže. Oproti ní jsem však nakonec takové štěstí neměla. Zachránila jsem sice svého patrona, za to jsem ale všechnu bolest schytala já, místo Sheene. Skutálela jsem se sněhem pár metrů od medvěda, každý chlup na mém těle chtěl umřít, jaká to byla bolest. Cítila jsem, jak sníh okolo mne zamrzá ještě více, i na kožichu se mi začaly tvořit krystalky ledu, jako kdyby mě chtěl ten medvěd zmrazit. Jenže mě nemrazil ten medvěd, byla jsem to já sama. Chlad tlumil palčivou bolest, takže jsem se, byť se zapotácením, mohla opět postavit a čelit dál medvědovi.
Vydala bych se očekávaně zpět k šelmě na pomoc černému lišákovi, avšak můj následující čin zadržela zvláštní melodie. Chvilku jsem si myslela, že jsem umřela a že tu teď stojím jako duch a že všichni duchové slyší tuhle píseň, avšak když jsem se otočila na místo, kam jsem dopadla po medvědově obraně, neleželo tam mé mrtvé já. Byla tam jen díra po mém já a lehce do ruda zbarvený sníh. Sama jsem byla od krve, i když ne tak, jako Tarante, na kterého jsem v tom všem návalu událostí trochu zapomněla. Nebylo to ale nic špatného, měla jsem tušení, že je v pořádku, jen v bezvědomí a v bezpečí, více méně. Vrávoravě jsem zamířila zpět k našemu vetřelci a čím blíže jsem byla, tím lépe jsem onu melodii slyšela. Zdálo se mi to, nebo to vycházelo přímo z medvěda? Ze zamyšlení a více méně i z omráčení mě probrala černá šmouha padající k zemi. Siphr! To už jsem se probrala úplně, když černého lišáka bílá masa chlupů přitiskla k zemi. Lišky bohužel mizet neuměly, takže tady by určitě nestačil marný pokus o skok na medvěda. Navíc, další ránu jeho tlapou bych už nemusela zvládnout.
"Co od nás chceš? zeptala jsem se šelmy, jako kdybych od ní očekávala odpověď, když jsem se opět dostala do její blízkosti. Nenapadal mě žádný jiný plán, než na medvěda mluvit. Byla jsem až příliš vyčerpaná na to, abych se pokoušela o nějaké to magické kouzlo, které by vše zachránilo. Navíc jsem si byla jistá, že by na medvěda stejně naplatilo, rozhodně ne v takovém měřítku, kterého jsem byla schopná. Zbývalo mi jen doufat, že když už mi Iscariot vylepšila moje magické schopnosti v ovládání země, že mi ten tvor bude rozumět.

Siphr se rozeběhl k medvědovi hned, jak hodil s naším kamarádem o zeď skály. Vypadal, že asi ani neposlouchal, co jsem říkala, avšak rozeběhla jsem se za ním. Na rozdíl od černého lišáka jsem se ale zastavila pár metrů od chlupaté koule, každopádně Siphr si to zamířil přímo k medvědově zadnici. Chtěla jsem na něho něco zavolat, ale nakonec jeho počínání bylo asi dobrý plán, jelikož se Tarante nestal večeří hned.
Zdálo se to, že se to vše odehrálo během pár vteřin. A taky že odehrálo. Tara normálně bílý, teď trochu zbarvený do červena, zaútočil na medvědovo oko. Siphr zas na medvědovu zadnici, což šelmě čekaně vadilo a nešla tak zas po bílém lišákovi. A hned na to na medvědově hlavě přistála Sheene. Všimla jsem si najednou zvláštního zkřiveného úsměvu, který se objevil na hlavě té bílé hroudy chlupů, masa a kdo ví, z čeho všeho medvědi jsou. Dokonce se mu i zvláštne zablýsklo v oku, kterým se na mě podíval. Začala jsem tušit, že je asi něco špatně. Něco víc špatně, než jen medvědova přítomnost. Chtěla jsem se přiblížit blíže a podniknout nějaký plán podobný tomu Siphrovu, ale nepodařilo se mi to. Nestihla jsem to. V momentě, kdy medvěd zařval, jsem se zapotácela a spadla do sněhu. Když jsem se opět postavila na nohy, viděla jsem už jen, jak Sheene leží pod tlapami toho vetřelce.
Co teď budu dělat, co teď mám dělat?! kolovalo mi hlavou, zatím co se Sheene snažila vyprostit se ze svého vězení neúspěšným klováním a naslepo škrábáním pařáty, přičemž jsem já stála jak vykotlaný dub, strnule, ani jsem se nehla, jen upřeně sledovala chvíli sovu a chvíli medvědovo oko a jeho zlomyśný úsměv. Zmiz. Rozeběhla jsem se směrem k medvědovi, nehledě na to, že byl asi stokrát větší, než já, a nehledě na to, že bych prioritně měla bránit skupinu, což byl Tarante a Siphr, než Sheene. Jenže Sheene je nepostradatelnou součástí skupiny a momentálně je ve větším nebezpečí, než Tara!”Sheene! Zmiz! Přece to umíš, tak zmiz!” Netušila jsem, jestli můj patron nakonec zmizel. Věděla jsem ale, že se o to alespoň pokusil. Od medvěda mě dělilo pár posleních desítek centimetrů, když jsem se pokusila odrazit se od země a třeba vyskočit na medvěda. Možná, abych ho zdržela. Od něčeho. Bylo mi jasné, že ho neskolím. Už jen kvůli tomu, že se moje malé zoubky prostě nemohly dostat přes všechnu tu srst, kůži a trochu tuku.

Siphr našťastie nebol mŕtvy, len spal. A našťastie sa i prebudil, i keď už nebol čierny ale bol biely, pretože ho sneh prikryl. Ihneď na to ako sa postavil, začal sa mi ospravedlňovať, že vlastne zaspal omylom. Nemala som mu to za zlé, už keď išiel von bol taký unavený. Keby som len tušila, že ho zasype sneh zrovna keď bude zaspávať. To si nemohla tušiť, Luna. Ani ja som to nečakala, a to čakám dopredu hodne vecí. Nemohla som mu však odvetiť, že je to v poriadku, lebo sa ozval ten medvedí rev. Biela obria guľa chlpov sa k nám rýchlo blížila a i brzo nám odriezla cestu k úkryte. A Siphr sa začal opäť ospravedlňovať, že ho vlastne k nám priviedol on. "Siphre, ty za to nemôžeš. Ten medveď sa vyhol aj mojej mágii a všetci vieme, že mágiu môžeš obelstiť len mágiou. Možno je ten medveď magický," vysvetlila som mu, že sa vlastne nemá za čo ospravedlňovať. Skôr by som mala ja, pretože som ho v podstate vyhnala von do terénu, kde to ešte neznal ako vlastné labky. Bol tu však iný, horší problém.
Sheene medzitým sa snažila prebudiť Taranteho. Klofala do neho zobákom, pokým sa nezobudil a neohnal sa po ní. "Veď nechcel si náhodou, aby som ťa prebudila, keď bude sa niečo ďieť? Vysvetlila mu svoje klovavé počínanie. "Siphr aj Luna sú vonku, niečo sa tam deje. Poď, pôjdem za nimi," rozišla sa ku východe, lenže to už sa ozval ten rev.

Medveďa som poznala hneď, ako sa priblížil bližšej. Bol to ten, kvôli ktorému bol náš úkryt v tade tej jaskyni. Jednou sme mu unikli, ale čo teraz? Vyzeral naštvaný a hladný. A odrezol nám cestu ku Tarantovi! "Čo teraz budeme robiť? Sheene!" obrátila som sa ku sove snežnej, lenže ona tu vlastne nebola. Zostala prace s Tarantom. Ale čo to teraz robila? Keď medveď chytil bieleho lišiaka a mrštil s ním o skalu.. "Mali by sme mu ísť pomoc! obrátila som sa na Siphra a rozbehla sa za Tarantem. Skôr, než ho medveď znovu chňapol do tej svej uslinenej papule a skôr, než som k nim stačila pribehnúť já zo Siphrom sa nad medveďom objavila Sheene. Bola nad hlavou medveďa a pazúrmi sa snažila ho za hlavu chytiť.

Sedela som pri stene jaskyne a premýšľala som. O skupine. O členoch skupiny, i keď boli jen dva. Teda tri. Päť nás vlastne bolo, keď som započítala i seba aj Sheene. Ta sa zrovna usadila vedľa Taranteho, ktorý spal. Asi naň ho dávala pozor. Pozrela som sa na Taniu, ktorá ležala pri náprotivnej stene jaskyne, než som bola ja. Vybrala si ta duša polárnej líšky dobre, keď si vybrala mne ako Yritu? Vrtalo mi hlavou. Mala som porád nejaké pochybnosti, i keď sa ma Siphr snažil presvedčiť o opaku.
V úkryte bolo ticho, len zvuk nádychu a výdychu troch líšok a jednej sovy bol počuť. Pokojne si ležali a čakali na Siphra kým sa nevráti za nimi. Mala som o neho väčší a väčší strach, keď začal vonku fúkať veľký vietor. A zvlášť, keď sa začalo stmievať. Mala som takmer husiu kožu, pretože vietor vonku nabieval na sile a nepríjemne mi čechral kožuch, i keď som bola v úkryte. A i keď už bol jar a teplota mala spíše stúpať, vonku začalo snežiť. A to celkom dosť. Hotová vychrica. To som už vstala, keď mi vietor začal fúkať snehové vločky na kožuch. Bolo to nepríjemné. Pozrela som sa za seba na driemajúci líšky a na Sheene, ktorá tiež vstala a prišla za mnou. A mňa v hlave utkvela jediná myšlienka. Siphr. Ak bol tam niekde vonku a nemal úkryt...Stačil mi zo Sheene jediný pohľad, abych vedela, že by som ho asi mala isť hľadať.
Vybehla som von úkrytu a po svahu som sa malom skotúľala. Avšak moja obava bola zbytočná, Siphr si ležal priamo pod svahom. Možno i spal. Dobehla som k nemu a strčila som doňho ňufákem. Sheene sa medzitým jala prebudiť driemajúceho lišiaka. Klovala doňho zobákom, pokým sa nezobudil. Búrka sa zklidnila, takže ma so Siphrom neofúkla preč. Chcela som ho prebudiť, ak sa ešte sám neprebudil. Tu som si všimla blížiaca sa siluete. Bola to iná líška? Líška polárna? Ne, to bolo príliš malé. Líška ryšavá? A lebo to bol... Nevedela som, či už sa oba lišáci zobudili, či ak stále spali. Rev nasledovaný zvučnou ozvenou nemohli prepočuť.

Možná mě krapet překvapilo, že byla Tania překvapená z toho, že nemusí složit žádnou zkoušku pro to, aby s námi mohla žít. Připomnělo mi to jen jedinou věc a to vlčí smečky. Sice jsem nevěděla úplně přesně, jak vlčí smečky fungují, bylo mi však jasné, že naše malá skupinka funguje úplně jinak. "Polární skála může být útočištěm pro jakoukoliv lišku, nezáleží na tom, jestli je silná nebo slabá. Pokud to není nepřítel nebo vyžírka, je tu každý vítán," odvětila jsem na liščin překvapený výraz, i když to vlastně byla spíše slova mého patrona, která mi v hlavě diktoval. Bez Sheene bych totiž slovo vyžírka pravděpodobně nepoužila.
"Třeba ti nějaké otázky časem přijdou do hlavy. Klidně se ptej Sheene nebo jiného člena skupiny. Vlastně...nemáš moc na výběr, koho se zeptat, protože tu jsme jen já, Sheene, Tarante a Siphr," a zazubila jsem se. Byla jsem každopádně moc ráda za to, že se k nám Tania chtěla připojit a připojila.
Sheene dál už nic neříkala, jen svým pohledem bílého lišáka doprovodila do říše snů. Pak pohlédla na mne a na hnědou lišku, která navrhla, jak náš úkryt vylepšit. "To zní zajímavě, jen je škoda, že na suchou trávu si budeme muset ještě chvíli počkat." Rozhodně jsem její nápad nezavrhovala, vlastně naopak. I Sheene se zamlouvala představa, že by si ze suchých stébel vyseděla důlek připomínající hnízdo.
Pohlédla jsem na spícího lišáka, ležícího u protější stěny jeskyně, než jsme právě byly my a podívala se na hnědou lišku. "Zatím si musíme vystačit s chladnou a tvrdou, za to ale suchou skálou," s těmi slovy jsem si ke stěně jeskyně lehla. Neměla jsem v plánu spát, jen jsem chtěla počkat na Siphra, než se vrátí. Zajímalo mě, jestli měly hlasy v mojí hlavě pravdu, když mi našeptávaly přítomnost někoho dalšího cizího. Zároveň jsem ale i doufala, že vše zůstane při starém a Siphr se tak prostě jen projde tam a zpátky.

//Omlouvám se moc za dlouhé čekání na post, neuvědomila jsem si, že jsem na řadě, když se od nás Siphr oddělil..

Jak jsem předpokládala, Tara už věci ohledně skupiny Taniy vysvětlil. Teda alespoň většinu z nich. Následně se mě zeptala, jestli by se do naší malé rodinky mohla přidat a co pro to musí udělat. Pousmála jsem se. "Stačí, když nám tu neumrzneš a později přiložíš tlapku k dílu. Nevím, co všechno ti Tara po cestě nestihl vysvětlit, takže máš-li nějaké otázky, klidně se ptej." Podívala jsem se směrem k Tarovi, který si provizorní úkryt právě prohlížel. Objevila se u něj Sheene.
"Být tebou, moc bych si to tu neoblibovala. Přeci jen, je to provizorní úkryt na tuhle zimu a až bychom se na jaře stěhovali pryč, mohlo by se ti potom stýskat," řekla bílému lišákovi s kapkou hraného rozumu na jazyku.
Siphr se po dozvědění se o mém tušení, že v okolí skály se opět potuluje někdo cizí, ochotně vydal ven to prověřit. Za což jsem byla ráda, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že ho ven vyháním. To bylo to mezi posledníma, co bych si přála.

Trochu jsem se zamračila při zjištění, proč se Noira k úkrytu nedostavila také. Konec konců to bylo ale její rozhodnutí a já ji nemohla do ničeho nutit. Nebude se ale moct příliš dlouho a podezřele toulat kolem skály. Když už tu někdo žije. Jí by se také nelíbilo, kdyby jí někdo lezl do nory. Navenek jsem ignorovala patronovu poznámku, ale v duchu jsem se Sheene musela tak trochu souhlasit. Kdybychom totiž nechali každého, aby se kolem nás potuloval, jak by chtěl, jaký by potom měla skupina a její výhody význam? "No, nevadí. Ale koukám, že jsi přivedl někoho nového," prohlédla jsem si Taniu zkoumavým a možná trochu podezřívavým pohledem. Následně jsem se představila, jak mi Sheene poradila :"Já jsem Luna, Yrita Polární skupiny. To ti už Tara vysvětlil," podívala jsem se na něj, aby mi nějakým gestem potvrdil, jestli se mýlím nebo ne. Následně se do rozhovoru přidal Siphr, takže jsem se nemusela na liščino jméno ptát já, i když už jsem ho díky patronovi stejně znala.

V mojí hlavě se opět objevily ty zvláštní našeptávající hlasy, které mi jakýmsi způsobem oznamovaly přítomnost někoho cizího. Ale vždyť Tania už není úplně cizí.. Pohlédla jsem na Sheene a následně na Siphra, jestli jsem jediná divná. "Mohl bys, pokud se ti chce, se jít podívat ven? Já, nevím, mám takové tušení, že se buď vrátil ten medvěd, nebo se Noira vydala nás hledat...," pronesla jsem poměrně potichu k Siphrovi tak, aby to Tara a Tania nemuseli slyšet. Ale pokud to zaslechli, ničemu by to vlastně nevadilo.

Sheene se brodila sněhem pár metrů před Tarantem a Taniou. Nijak zvlášť nevnímala jejich rozhovor, přeci jen se jí nijak zvlášť taky netýkal. Krom té jedné otázky, kterou jí hnědá liška položila. "Když mě nebudeš nazývat otrokem, můžeš mi říkat v podstatě jak chceš. Pokud to nebude samozřejmě nějak urážlivé. A teď tudy," obrátila se k nim, když dorazili k jakému si svahu, který byl cestou k provizornímu úkrytu. Jelikož věděla, že je Tara chytrý lišák a cestu k úkrytu už dál snadno najde, mohla je v klidu opustit. Nechtělo se jí šlapat po svahu nahoru, taky kdo by chtěl, kdyby nemusel. Vyletěla tedy nahoru pomocí křídel a vlezla do úkrytu ještě dobrou chvíli před tím, než ty dvě lišky se nahoru vůbec dostaly.

"No jo....zvláštnost...," pronesla jsem poněkud ospale. Bylo zvláštní, jak mě únava mohla přepadnout z ničeho nic. "To je jasné, pokud ale ty lišky nebudou mít nápady stejné. To bychom jich moc nevymysleli," zavrtěla jsem se na místě. Skála pode mnou mne začala trochu tlačit. Někdy bylo prostě nadlišku nemožné najít pohodlnou polohu pro odpočinek. "Už jsou tady," oznámila jsem lišákovi to, co mi Sheene před chvilkou oznámila v myšlenkách. A pak se sova objevila ve vchodu. Vypadala komicky, jak na ní byl nafoukaný ten sníh. Ten beze spěchu a úplně klidně ze sebe setřásla jedním načepýřením peří, které si následně opět srovnala do původní pozice. Vlastně, Sheene celá byla vždy tak trochu komická. Byla komická její chůze, její přezdívka Velkosovost...Prostě vše. Téměř.
"Možná bychom jim mohli jít naproti-," navrhla jsem, jenže to už ti dva byli před jeskyní. Obrátila jsem se na lišáka a pak na Sheene, která si našla místečko k ležení vedle mne. A pak jsem musela opustit svou pohodlnou polohu, abych mohla vstát a vyjít před úkryt, abych se Noiry zeptala, jak si to s tou skupinou rozmyslela. Jenže...Ona tam nebyla. Místo ní tam byla jiná hnědá liška. Chvilku jsem si myslela, že Noiru Iscariot přeměnila na hnědou lišku, jako kdysi přeměnila mě na tu polární. Jenže podruhé jenže to tak nebylo. Sheene mě uvědomila, že je to jiná liška, liška šedá jménem Tania. Další chvilku jsem váhala, co říct, než ze mě vypadlo:"A-hoj. Takže vás Sheene našla, to je dobře. Ale kde jsi nechal zase Noiru?," otočila jsem hlavu na Polárníka, vzápětí ji však obrátila směrem k hnědé lišce...

//Vyhovuje všem prozatímní pořadí: Luna-Tania-Tarante-Siphr ?

Patron seděl na větvi a téměř nezaujatě poslouchal rozhovor dvou lišek, z nichž jedna mu přišla poněkud divná. Sheene za celý svůj život neviděla lišku podobné té úplně hnědé, usoudila tedy, že musí být z dalekých končin. Z toho, co jí nevyšlo druhým uchem ven zaslechla něco o vlčí smečce, liščí skupině. A pak si jí Polárník konečně všiml.
Slétla dolů k nim s pozdravem věnovaným Tarovi:”Zdravím tě, vaše Bílochluposti, ráda tě poznávám, Tanio. Zrovna jsem měla v úmyslu tebe, Taro, a Noiru zavést k úkrytu, ale další liška naší společnosti vadit nebude. Tak pojďte,” a vydala se malými krůčky sněhem, směrem ke mě.

Skála pode mnou nebyla zrovna nejpohodlňejší, jako každá jiná skála, která neměla tvar pro moje břicho a tlapky. Vždyť stejně nebyla zem puclík a já druhý dílek, který měl do toho prvního dokonale zapadnout. Ne. Cítila jsem se spíš jako ten dílek, co má podobný tvar a někdo se ho za každou cenu snaží zapasovat do toho prvního. Proto jsem párkrát nevrle máchla ocasem, jak nervózní kočka, které někdo přišlápl nohu. ”Možná trochu. Otázka je, co v tomhle kraji je a není zvláštní,” zazubila jsem se. Všechno tu bylo tak magické, že už bylo jen málo věcí, které by mě mohly překvapit. A právě tyhle věci mne v poslední době potkávaly nějak často.
”To nemuseli, no,” znovu jsem zívla. Doufala jsem, že se nám poštěstí. Ale také jsem věděla, že se skupina nemůže živit jen mršinami.. ”Zmražená mršina je skoro taky čerstvá. Kdybychom nenašli nic tady, kousek od skály je taková divná louka, kde jsme při cestě sem našli mršinu. Možná tam něco najdeme,” navrhla jsem se zamyšlením. Siphra ani mě nenapadalo, co bychom mohli dělat další den. Asi to bylo tou únavou. ”Možná až tu s námi budou ti dva, které teď Sheene hledá, bude se nám lépe uvažovat o budoucnosti.”

”To rozhodně,” přitakala jsem. Oslovení Velkoliškosti by bylo už opravdu hodně, hodně divné. Když mi sáhl tlapkou mezi uši, instinktivně jsem se přikrčila. Krom oslovení Yrita mi i tohle gesto přišlo poněkud neobvyklé. Ale třeba tohle lišky normálně dělají, jen mě to nikdo nepověděl dřív. Všechno se mi poslední dobou začínalo jevit jako divné. Nejdřív bylo vše jako sen, teď je zas vše divné a příště bude co? Krutá realita...Asi... Avšak nedala jsem najevo, že by mi to bylo nepříjemné. Vlastně, nebylo to nepříjemné. Jen nové.
Lehla jsem si ke zdi, napravo od východu, když se liška dívala směrem k němu. Vyšlapala jsem si tam neviditelný ovál a pak se v něm uvelebila. Jistě že jsem věděla, kde Sheene je. Tedy, alespoň teď jsem to věděla. ”Onaa..Letěla pro Taranteho a Noiru,” zívla jsem na začátku odpovědi. Ta výprava mě docela znavila a únavu jsě cítila i přes to, že jsem si trochu zřímla, mezitím co můj patron zachraňoval černého lišáka. ”Když už jsme našli ten úkryt, mohli bychom, až k nám ti dva dojdou, jít najít nějaké jídlo, koukla jsem se zamyšlením ven. ”Nebo ho můžeme ulovit,” zabrlala jsem ještě. ”Co bys navrhl ty, jako nějaký plán do budoucna?” koukla jsem na lišáka.

Siphrova zranění jsem si nevšimla. Možná proto, že jsem na ně přes lišákovu hlavu neviděla, nebo proto, že už byla zahojená díky tekutině z jedovatky. Každopádně tak či tak, vydali jsme se do úkrytu
Bedlivě jsem poslouchala, co mi lišák povídal. A pravděpodobně se nám ani nenaskytne příležitost se tam vrátit. Ale kdo ví. Dolehlo k mým uším zašelestění suchých větví stromu vedle skály pod námi. Jako kdyby mi něco říkal. Na mysl mi přišel Newt s Tyerinem, ani nevím, co mi je připomnělo. Ale to už jsme došli ke vchodu do jeskyně a já hned přišla na jiné myšlenky.
Popravdě...Připadala jsem si jak Sheene, kterou Tara nazval její Velkosovost, když mě Siphr oslovil Yritou. Pravda, byla jsem Yrita, na to oslovení jsem však nebyla zvyklá. Přišlo mi to prostě divné. Nezvyklé. Neobvyklé. Prostě divné. ”Stačí Luno, obrátila jsem se na lišáka. ”Víš, připadá mi to zvláštní, když mě takhle oslovíš. Asi stejně, když Tara nazval Sheene otrokem. Ale to bylo ze srandy. Asi bych si na to měla začít zvykat, nevím,” zamyslela jsem se. ”Každopádně pojďme dovnitř, tady v té hromadě sněhu se nedá moc o něčem hovořit,” a vlezla jsem do útulné jeskyňky.

Mám zaletět pro zbytek skupiny? optala se mne Sheene v myšlenkách. Nebo pro ně dojdete? I když tu sova nikde nebyla, v mysli jsem viděla ten její zamyšlený výraz v obličeji, který předstíral, že čeká na odpověď kterou stejně znala. Mým uším neušel zvuk vzlétajících křídel sovy, která se od “střechy” úkrytu vydala hledat Taranteho a Noiru, aby stejně jak Siphrovi i jim ukázala cestu sem. Jelikož letěla, netrvalo jí dlouho ty dva najít. Ale počkat, proč má Noira hnědý kožich? Zeptala se sama sebe a usadila se na větvi stromu opodál lišáka a hnědé lišky. Čekala, až si dopovídají, nechtěla je totiž rušit.

Můj patron opět zmizel a lišák tak pokračoval v cestě dál sám. A já čekala před vchodem do úkrytu, který jsem před nějakou dlouhou hodinou našla. Popravdě mě netrápilo Siphrovo bezpečí. Věděla jsem totiž, že je s ním můj patron. Můj patron a ochraňuje někoho jiného.Hmmm.. Ne že by mi to vadilo. Jen mi to přišlo poněkud velmi zvláštní. Pak jsem slyšela, jak se někdo sněhem blíží ke mě. Tak nějak jsem tušila, že to bude můj společník. A moje tušení se ukázalo jako správné. Zvledla jsem se, setřepala ze sebe sníh, který se mi mezitím stihl usadit v kožichu, a vydala se mu naproti.
”Siphre! Ahoj. Co že ti to tak trvalo? Našel jsi něco zajímavého?” prohlédla jsem si ho bleskově. A kde je Sheene? napadlo mě. Nedělala jsem si ale další obavy o ni. Jak už jsem zjistila, může se nechat zneviditelnit. Tedy vlastně zmizet. Ale vždyť je to skoro to samé, takže kdo by hledal rozdíl. ”Našla jsem nějakou jeskyni. Vejdeme se tam všichni. Já, ty, Tarante, Noira a i Sheene..Jenom je musíme najít. Každopádně pojď, dovedu tě ke vchodu,” i když bys tam trefil sám, je to přece jednosměrka, heh. Otočila jsem se směrem, odkud jsem přišla a vydala se po vlastních stopách zpět k úkrytu.

Můj patron snad z rostliny vyždímal poslední kapičku, avšak lišákovi to pomohlo. Rány se začaly pomalu, ale jistě hojit. Rychleji, než kdyby byly nechány jen tak. ”Tak. A teď rychle za Lunou, “ řekla a obrátila se směrem, kudy se k úkrytu a ke mě šlo. Stačila se ještě zpětně kouknout na Siphra, jestli může pokračovat v cestě, a pak se sněhem vydala po římse. Mohla by letět, mohla. Zvlášt když tu byla takhle těžko pro sovu kráčitelná vrstva sněhu. Ale snad kvůli lišákovi zůstávala pořát nohama na zemi. Tedy na skále. A nebo taky protože už se dnes nalétala až moc.
Jak došli ke konci římsy a k pokračování té druhé pod ní, zastavila se a vyleťela na výstupek vedle. To aby mohl lišák v pořádku seskočit dolů a ona mu nepřekážela v cestě. ”Už jsme skoro tam. Teď jen seskoč dolů a běž pořád rovně. Vlastně, kudy jinudy bys mohl jít, že,” ušklíbla se. A pak odletěla někam pryč, asi zpátky za mnou.

Otevírám okénko č. 24 a všem přeji krásné a veselé Vánoce!