Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19

Jaksi na tu věc s úkoly jsem trochu zapomněla. I Tania se na to ptala. "Hmm, ne, žádný úkol tě nečeká. I když možná.. Neštvi lední medvědy, myslíš, že to zvládneš?" zazubila jsem se na polárku. Svůj dlouhodobý úkol pro ni jsem myslela spíše jako vtip. Protože kdo by dobrovolně štval lední medvědy, že? Že jsem se z neznalosti rozhodla jednoho pozdravit a zeptat se ho na cestu, to se nepočítalo.
Co se těch funkcí týkalo, to bylo trochu složitější. Jelikož každá liška musela umět lovit, jinak by nepřežila, nebyla funkce lovce až tolik důležitá a navíc by ji mohl zastávat každý. "Uvidíme. Zatím tedy můžeš pomáhat Siphrovi," otočila jsem se na černého lišáka, co se k nám mezitím připojil, a zároveň ho představila. Že vlastně ještě žádný lov nebyl nebyla jeho vina. Jaksi jsme neměli místo, kam bychom zásoby schovávali (i když celé naše okolí byla doslova nekonečná lednice), a navíc ve skupině nebylo tolik lišek. Vlastně, každý si do teď vlastní žvanec obstarával sám. Lumíků tu bylo habaděj. Ale až by bylo potřeba, funkce lovce mohla ušetřit spoustu času těm, kteří by se místo lovení starali o vlastní úkoly.
Pak se do rozhovoru ale vložil Siphr s velmi užitečnou informací. Blížící se bouře. Na tu jsem málem zapomněla. A jak už to tak v zimních oblastech bývá, bouřky většinou nedávaly nějaké varování. Prostě z ničeho nic se spustí vánice, přes kterou si liška vidí sotva na vlastní čumák. Teď jsme měli štěstí, ještě než se tak stalo, zatemělou krajinu rozsvítil blesk. Ale vlastně ani potom se nic nedělo. Vítr pouze rozfoukal pár jichž napadených vloček, ale jinak nic. I tak ale bylo dobré se schovat, i kdyby to mělo být zbytečné. "Tudy," zavelela jsem a rozešla se směrem ke skále. Tam bylo úkrytů dosti, co jsme se tak zatím přesvědčili.

Vchod do úkrytu je schovaný někde mezi zasněženými výstupky Polární skály, každopádně kdo už ho jednou viděl, tomu by nemělo dělat problém vstup opět najít. Jedná se o velmi rozsáhlý komplex jeskyní, tvořené jednou hlavní místností a spoustou menších, které mohou posloužit různým využitím a potřebám. Do hlavní místnosti vede chodbička pokrytá ze všech stran mechem a světélkujícími houbami. Ta vede přímo od hlavního vstupu. Další chodbičky do menších místností vedou právě z ní.

Téměř polovinu hlavní místnosti tvoří jezírko s křišťálově čistou a příjemně chladnou vodou. Uprostřed se nachází ostrůvek se zvláštním stromem neznámého druhu, jehož korunu neustále zdobí růžové květy, bez ohledu na počasí venku. Různě ve stěnách se nacházejí otvory, které do jeskyně propouštějí světlo. Obyvatelé Polárky však nemusí mít strach, že by jim v kruté zimě úkryt zasypal sníh. „Okna“ jsou totiž uzavřena ledovou stěnou a i kdyby byl přístup světla kvůli sněhu zamezen, tma tu stále nebude. Po stěnách navíc totiž rostou zvláštní světélkující houby, jejichž záře sice není kdo ví jak oslnivá, ale stále dostačující na to, aby se tu liška nepřerazila o vlastní čenich.

Ostatní místnosti jeskyně se od té největší příliš neliší. V žádné pochopitelně není další magický strom, zato ledová okna, svítící houby a měkký mech jsou snad všude. V těch, které jsou nejblíže úrovni země, mohou růst mezi kameny drobnější květiny či tráva, většinou však suchá. Místnosti, které se nacházejí o něco hlouběji, mohou mít stěny pokryté další vrstvou ledu. V chodbách lze najít nějaký krápník nebo lišku upoutá tělo náhodného živočicha zakonzervované v některé z ledových stěn. Části úkrytu, které se nacházejí hodně hluboko v zemi, sice nemohou mít ledová okna, zato je zde světlo hub daleko silnější a jasnější než ve vyšších úrovních úkrytu. Nutno také zmínit, že sám úkryt se může stát nebezpečnou zónou. Pokud by se liška rozhodla ho prozkoumat celý, může zde snadno zabloudit.

Jedná se o úkryt pro Polární skupinu.
Přístup do něj mají všichni její členové.


Obrázky pro inspiraci:



Jak jsem předpokládala, Arisa se do skupiny chtěla opravdu přidat. Taky ji sem přivedl Tyerin, což znamenalo, že je živý, zdravý. A nebyl naštvaný za to, jak jsem ho tu naposledy nechala. Hodila jsem krátký pohled na svého patrona. Sněžná sova si seděla na stromě nedaleko nás a sledovala situaci u skály.
"Tak dobře," odpověděla jsem polárce jednoduše, stejně tak jednoduché bylo do skupiny se dostat. Jedinou podmínkou byla ta nepsaná pravidla, ale ta byla snad samozřejmostí. Bez nich by existence skupiny neměla smysl. "Máme pár pravidel, ale neboj, není to nic složitého," začala jsem vysvětlovat a odpovídat na otázky ještě před tím, než byly položeny. I tak jsem ale hádala, že se Arisa zeptá i na něco, co zatím nikoho nenapadlo, takže stejně budu muset nějakou odpověď vymýšlet na místě. "Polární skála je domovem, ale ne vězením, takže můžeš odejít kamkoliv a kdykoliv, ale zase by bylo dobré se sem vracet. A taky když někomu řekneš, kam máš namířeno, můžeš mít jakousi jistotu, že tě budeme hledat, pokud by se ti něco stalo," vysvětlila jsem. Že bude liška muset i nějak přispět, třeba k lovu nebo obraně skupiny, to byla snad jasné. A jestli ne, tak na to ta liška přijde sama později. "Nemáš nějakou magickou schopnost, co by skupině mohla výrazně pomoci? Nebo se třeba vyznáš v bylinkách, cokoliv, co ti jde?" zeptala jsem se. Rovnou jsem mohla Arise přiřadit nějakou funkci ve skupině, i když zatím neoficiálně.

Neznámá liška si to kráčela krajinou, mezitím co jsme se ji já, Sheene a Siphr snažili dohnat. Tedy, nestihla jsem se nějak ohlédnout, jestli se tak rozhodl i černý lišák. A Sheene ta spíš letěla k nejbližšímu stromu, který jsem během vteřin mohla minout. To aby neťapkala jak kachna ve sněhu. Ale když jsem na polárku zavolala, celkem to pomohlo. Zastavila se a sama se našim směrem rozeběhla, mohla jsem tedy zpomalit, až jsem se úpllně zastavila.
Hned, jak k nám cizinka doběhla, na mě vyhrlila, že mě hledala a že mě zná. Možná ji sem přivedl Tyerin, hm? Moc lišek z venčí o skupině totiž nevědělo. "Ano, to jsem já," potvrdila jsem Arise správnost její informace. Tohle bylo popravdě to nejrychlejší představení za můj život. A docela to i usnadnilo situaci. "Takže předpokládám víš, že se nacházíš na území Polární skupiny?" pro jistotu jsem se zeptala zase já a rozhlédla se při tom kolem, abych nějak dodala na "důraznosti" toho, co jsem řekla. Nebylo těžké odhadnout, že by se liška před námi chtěla přidat. Už nás odněkud znala, byla polární a úmyslne nás hledala. Ale Sheene mi napověděla, ať ji nechám se zeptat a nic do té doby nenabízím. Dávalo to i trochu smysl, jestli jsme se chtěli stát skupinou, kam by se chtěly lišky přidat, a ne spolkem, co nabírá kolemjdoucí. Šířit informaci o existenci skupiny bylo zase něco jiné.

<< Ledové jezero

Brodili jsme se pomalu sněhem, respektive Siphr se brodil, já a Sheene jsme jen využívali cesty vytvořené za ním, a pomalu se přibližovali k polární skále. A když už sníh nebyl tak hluboký, zařadila jsem se vedle černého lišáka. Povšimla jsem si stop ve sněhu, co vedly k místu, odkud jsme právě odcházeli. Stromy mi díky magii napověděly, že se jednalo o Crona a Brae. Asi šli prozkoumat okolí, hmm. A krom nich se tu potulovali i další. Jedna z těch lišek však bohužel stihla odejít, než jsme skálu vůbec mohli spatřit při odchodu od jezera. Ale ta druhá tu zůstávala. "Asi budeme mít opět společnost," oznámila jsem Siphrovi, kterého přítomnost cizince přerušila od vyprávění o poutníkovi, co kolem nás procházel. A nebo to už dořekl? Netušila jsem, tak trochu jsem kamaráda nevnímala, jelikož mou hlavu zaplnily vzpomínky a zážitky s rezavým lišákem, co před ani ne několika hodinami opustil skálu. Možná bych ho pak mohla jít hledat.. Co tu vůbec dělal? Bohužel Tyerin aktuálně nemohl být středem mého zájmu.
Se svítajícím sluncem jsem někde v dáli zahlédla bílý flek. Vlastně spíše než zahlédla jsem pouze tušila, že cizí liška bude tam. V tomhle byla moje magie užitečná. I přes to, že v okolí bylo jen minimum stromů, stále jich bylo dost, aby z nich byla slušná armáda strážící skálu. Armáda oznamující yritě vše, co se kolem jejího domova mihlo.
Obloha byla stále zatažená a Polární skálu tak zahalil stín. Okolím se proháněl vítr zpívající píseň, které jsme bohužel nerozumněli. Minimálně já ne. Nad naším domovem byla mračna bílá, ale v dáli se mračil fialový mrak. Počkat! Nevzniklo slovo mračit se od mrak? Občas se ozval i hrom, co duněl až do morků kostí. Byť se bouře zdála býti několik mil daleko, vítr ji mohl celkem rychle dopravit až k nám. "Blíží se bouře," oznámila jsem Siphrovi, jako kdyby na to už sám nemohl přijít. A pokračovala dále v cestě.
Brzy se onen bílý flek před námi i objevil. Netušila jsem, či si nás cizí liška všimla, přeci jen jsme jí nebyli po správném směru větru. A tak nezbývalo, než se ji pokusit dohnat. Když jsme byli dostatečně daleko, aby naše hlasy nemohla přehlušit kvílející meluzína, na cizí polárku jsem zavolala: "Halóó! Jo ty! Můžeš se zastavit?"

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Tak nic, byl to opravdu konec. Magická štědrá bytůstka nám tedy řekla ještě něco k zamyšlení, ale pak se nadobro vypařila pryč. A já tu stála jak sloup, s modrými a zelenými klikyháky na těle. Podívala jsem se na svůj odraz v ledu. I moje oči měly úplně jinou barvu! Toho mi bylo možná trochu líto, jelikož moje žluté oči bylo to jediné, co mi zůstalo z minulosti. Ale netřeba se nad tím dále trápit.
Otočila jsem se na Siphra, který se mi možná pokoušel složit kompliment. Trochu nemotorně. A můj patron si jen stoupl vedle mě a s opravdu nezapomenutelným výrazem na černého lišáka civěl. Ehm... Já tu ještě stojím... "Díky," špitla jsem a lehce se pousmála. Bylo to milé. Nic víc. Neměj strach. Ovšem Sheene si myslela své.
Chvilku ticha, které by při delším trvání bylo asi trapné, narušil Siphrův poznatek, že bychom se měli vrátit. "To.. To bychom asi měli," přikývla jsem a rozešla se vedle kamaráda směrem domů. "Jmenuje se Cron, když už. Jak jsi odešel, objevila se tam ještě jeho sestra, Brae. Oba se chtěli přidat k nám, i když Brae možná nebyla dvakrát tak nadšená. Co já vím.." odpověděla jsem krátce na otázku ohledně nových členů, mezitím, co jsme se brodili sněhem. "A kdo to byl? Ten co se ptal na cestu. Povídej, třeba ho znám."

>>Polární skála

Jakmile jsem se odvážila světýlka dotknout, ihned jsem to chtěla vzít zpět. Ucuknout, vypadnout z povrchu ledu. Jenže to nešlo. Světýlka se kolem mě začala hnát jako tornádo a já začínala mít pocit, že jakmile se uklidní, já budu na úplně jiném místě. Pokud se tedy někdy uklidní.
Ovšem když se nakonec uklidnily, okolí zůstalo stejné. Pouze začalo sněžit? Ne, to nebyl sníh, nýbrž ta světélka. Oranžové vločky se mi začaly uvelebovat v kožichu. A jaksi ho obarvovali na modrou a zelenou. To je zvláštní!Magické! Nemohla jsem z nich spustit oči. Nejdříve se světlo chovalo jak malé lišče, pak nahánělo strach a nakonec tohle kouzelné představení. Když se světla opět zformovala do podoby pidiaturní bytůstky, div se mi oči nevykroutily, jak jsem se snažila soustředit opět jen pouze na bytost uvelebenou na mém čumáku. Měla tak sladký hlásek! Skoro bych ji chtěla sežrat. "Děkuji ti, bytůstko štědrá. Mám radost, že ty máš radost," pověděla jsem jí. Neměla jsem v hlavě žádný scénář, co říci v takových situacích. Proto ze mě vypadlo tohle. Ale pravděpodobně to bylo to nejlepší, co jsem mohla říci, jelikož hned na to bytost opět zmizela. Ovšem barvy na mém kožíšku zůstaly.
Otočila jsem se na černého lišáka, co ke mě poněkud ustaraně pelášil. Naštěstí neuklouzl. To by bylo.. nepříjemné. "Nic mi není, vážně," ujistila jsem ho a nasadila nadšený úsměv. "Podívej!" upozornila jsem ho následně i na můj modro-zelený kožíšek. Začal tak nějak více ladit s mojí vločkou pověšenou na krku. "Byl to takový větší mravenec. Ale nevypadal vůbec jako mravenec. Spíše jako.. Jako něco magického!" Ano, moje nadšení jsem dávala opravdu hodně hlasitě a viditelně najevo. Netušila jsem však, že to ještě možná nebyl konec?

<< Ledový úkryt

Pelášila jsem sněhem v patách oranžovému světýlku. To mě zavedlo k jezeru. Rozlehlému, jistě i hlubokému. Každopádně zamčené pořádně tlustou vrstvou ledu, která jistě nikoho k vodě nepustí ještě snad stokrát tolik let, kolik byla stará.
Zastavila jsem se těsně u zamrzlého břehu. Na rozdíl od světýlka jsem neuměla levitovat ani létat, kdybych se za ním honila i po ledě, akorát taky bych si natloukla. A to jsem nechtěla, přirozeně. Ohlédla jsem se krátce za sebe, jestli mě mí společníci opravdu následovali. A pak se věnovala dále magickému jevu, který se.. Začal tvarovat do jakéhosi tvora. Netušila jsem, co to je ani jak to nazvat. Byla to pro mě prostě "bludička". V podobě neznámé bytosti však nezůstala příliš dlouho. Po nějaké vteřině se proměnila zpět na světlo a rozprskla se po celém jezeře. A každý z těch kousíčků mě k sobě volal. Chvíli jsem váhala, než jsem pomalu vykročila na led směrem ke světýlku. A když byl už na dosah, položila jsem na něj tlapku.

Bílá sova po probuzení našeho společníka jen vydala další skřek a uhnula před padající hroudou živého masa, která si následně začala "stěžovat". Tedy takhle to patronovi připadalo. Já jen stála a sledovala. "Drasticky? Drasticky?! Chceš vidět, co je doopravdy drastické?" začala Sheene rádoby vyhrožovat. "Drasticky by znamenalo bezohledně, krutě, nevybíravě... A já rozhodně krutá nejsem." Jen jsem si musela v duchu povzdechnout nad tím, jak se Sheene předváděla. Takhle to zase připadalo mě. Byla sice větší, než já a možná i než černý lišák, no stejně jí to v takové situaci na vážnosti moc nepřidalo. A stále nebyla dost vysoká na to, aby se na Siphra podívala z vrchu. O takový dojem se snažila, jenže lišák jí to překazil hned jak se postavil ze země.
"Dobré ráno," pozdravila jsem raději rychleji, než stihla Sheene zase něco dodat. Šla bych pravděpodobně pryč z ledového úkrytu, ven. Ale jakási světluška mi překazila plány. Z ničeho nic se tu objevilo malé, oranžové světélko. Hm? Sledovala jsem, jak se zvětšilo a následně začalo poskakovat vzduchem všude kolem. Krátce a zmateně jsem pohlédla nejdřív na svého patrnona, následně na Siphra. Ani jeden z nich nevypadal, že v tom má prsty. Světélko chvíli jen tak poletovalo, než začalo zběsile lítat po úkrytu sem a tam a následně zmizelo. Vlastně nezmizelo. Moje oči se ho snažili po celou minutu pronásledovat, avšak ztratilo se směrem ven z úkrytu."Asi.. Si chce hrát?" otočila jsem se na sovu, která jen pokrčila rameny sovím způsobem. Že by další dobrodružství přichystané saeronskou zemí? Jestli to nebude lední medvěd v převleku, pak je to asi v pořádku. Kývla jsem na mé společníky, aby mě následovali, a sama se vydala napřed za oranžovým světýlkem.

>>Zamrzlé jezero

Po dalo by se říci kvalitním spánku přišlo na řadu probuzení. Protože co jiného by po něm taky mělo přijít. A i když jsem nechtěla, sluneční paprsky mě donutily rozlepit víčka, zamrkat, následně zvednout pomalu hlavu a rozhlédnout se. Dlouze a tiše jsem si zívla, než se konečně postavila na tlapky. Protáhla jsem se, až to zakřupalo. Byl to asi nejlepší spánek ze všech. Protože jsem jich poslední dobou taky moc nezažívala. Někdo by se i divil, jak to, že je ta chodící mrtvola živá. Ale snad až tak jsem unavená nebyla?
Podívala jsem se na černý chomáč chlupů, který stále spal. Siphr byl pravděpodobně větší chodící, teď spící, mrtvola, než já. Nechala jsem ho v klidu odpočívat a pomalými kroky zamířila k východu. Slunce již bylo vysoko na obloze, žádný mráček. Možná dva, tři. Ale i přesto, že někde daleko od Polární skály už mohlo začínat jaro (však víte, kytičky, zvířátka, včely a tak dále), před ledovým úkrytem byla jen zima a ticho. Žádná vrána tu ani nebyla. Jen sníh, sníh a sníh. Možná se mi trochu zastesklo. Nejen po tom pocitu být liškou obecnou. Ale i po starém domově, sourozencích.. Potkám je ještě někdy? Jak jsem teď měla nový domov, bylo by celkem divné jej opustit, abych se vydala hledat sourozence. Ještě k tomu, když jsem vedla skupinu. No, ale ostatní členy by nebylo na škodu najít.
Otočila jsem se za sebe, směrem do úkrytu, když se Siphr začal převalovat. Pořád spí? Úsměv na tváři mi však hned zamrzl, když se vedle něj objevila Sheene s viditelným úmyslem ho klovnout. A probudit. Probudit černého lišáka možná nebylo na škodu, ale klovnutím to asi nebyl úplně nejvhodnější nápad. Ale dřív, než jsem se stihla vůbec ze země zvednout, můj patron to stejně udělal. "Vstávej ty chodící mumie!" zaskřehrala mu do ucha. A já se jen usmála způsobem "já nic, to ona".

<< Polární skála

Siphr ochotně razil cestu sněhem a já se loudala za ním. Vypadal, jako kdyby měl každou chvíli odpadnout, a tak jsem dávala pozor, abych ho mohla v tom případě "ochránit". I když já sama jsem na tom taky nebyla úplně nejlíp. Víčka se mi klížila a já už si jen přála, abychom byli tam, kam nás Siphr vedl. Věděl vůbec, kam to jdeme?
Pak se však před námi otevřela ledová jeskyně. Tu už jsem znala, byli jsme tedy hned pod horami, kde sídlila Bohyně. Kousek od polární skály. Černý lišák vešel dovnitř a tak mi nezbylo, než ho následovat. Vzhledem k jeho duševní nepřítomnost mi bylo jasné, že by byl schopný se tu zapomenout nebo nedej bože začít vybavovat s medvědem. Avšak žádný ledový chlupáč tu nebyl, jeskyně byla prázdná. A Siphra očividně napadlo jediné- vyspat se tady.
Trochu jsem sebou polekaně cukla, když se najednou s ránou svalil na zem. Jen jsem se letmo pousmála, zavrtěla hlavou a stočila se do klubíčka ke stěně naproti. A po chvíli už jen klidně oddechovala. Spánek jako by byl zaslouženou odměnou po všech těch náročných dnech.

Možná k mému štěstí byl černý lišák právě natolik mimo, že by muselo být zázrakem, kdyby jakkoliv postřehl moje zvláštní chování. Řeč se mi zadrhávala v hrdle, jako kdybych mluvila s někým, koho jsem se bála. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem sama sebe nechápala, byl ten, že Siphr nebyl někdo, koho bych se měla bát. Však byl členem skupiny, navíc vzhledem k mým magickým schopnostem jsem tak nějak přestávala mít přirozený strach z kohokoliv.
Lišák cosi zamumlal o tom, kam máme jít a já nad tím jen přivřela oči. Normálně bych se zeptala, cože to říkal, ale v aktuální situaci to asi postrádalo jakýkoliv význam. Tak jsem jen hloupě přikývla, což bylo to jediné, co mi pravděpodobně ze všech možností zbývalo. A vydala se za lišákem razícím nám cestu sněhem.

>>Ledový úkryt

Ne že by na sourozence byla řada, ale pro jistotu píšu, že Sunset je zamluvená :D

Když už Brae a Cron neměli žádné jiné otázky, mohla jsem se vydat dál. Jenže kam dál. Já neměla nějaký určitý cíl. Sice jsem těm dvěma liškám řekla, že mě volají jiné povinnosti, ale ve skutečnosti mě nenapadalo nic, co bych aktuálně musela jít udělat. Jednoduše jsem se jich chtěla zbavit. Zbavit.. To je trochu moc silné slovo. Chtěla jsem prostě odejít a být konečně na chvíli sama. Jako kdybych nebyla sama od té doby, co nás medvěd teleportoval kamsi do pryč.. Kdybych tenkrát tušila, že práce Yrity obnáší i setkávání se s cizinci a neustálé vysvětlování, co je to skupina a proč je musím vyhnat a tak dále... Asi bych utekla. Jenomže já jsem stála jako rampouch a civěla na tu mluvící sovu, která se pak vlastně představila jako můj patron. "No jo, staré dobré časy..," pronesla Sheene, co pochodovala vedle mě.
Netrvalo ani nijak dlouho a narazila jsem na ve sněhu vyšlapanou cestičku. Siphr, napadlo mě. Protože kdo jiný by se tu takhle brouzdal sněhem, když tu asi ani nikdo jiný nemohl být? Našeptávání stromů bylo tiché, nemohla jsem s jistotou říci, jestli tu jsme sami či ne. Asi protože tu moc stromů není? Každopádně, vydala jsem se po té cestičce. Už jen ze skutečnosti, že to bylo prostě jednodušší, než si razit vlastní cestu. A vzhledem k tomu, jak se tank cestu vytvářející loudal, brzy jsem ho i dohnala.
Úsměv se mi rozzářil a nálada hned zlepšila při pohledu na známý černý flek. Nah, však jste se viděli ani ne před půl hodinou.. Zdálo se mi to, nebo můj patron žárlil? Jenže na co? Však je to můj patron, neměl by žárlit.. Zřejmě jsem toho o téhle magické formě života ještě spoustu nevěděla. Zrychlila jsem trochu krok, jestli se černý lišák zastavil kvůli mě, tak ať nemusí čekat dlouho.
"Siphre..," oslovila jsem kamaráda, když už mezi námi nebyly metry sněhové deky a my tak na sebe nemuseli křičet. "Co tu děláš?" zeptala jsem se místo pozdravu a v duchu toho hned zalitovala. Není to očividné? Co by tu asi dělal. Nemohlo mě napadnout něco lepšího? Bohužel mi nezbývalo nic jiného než se usmívat jako hlupák a čekat, co lišák odpoví.

Musela jsem se zeptat, jako úplně nejvíc nechápavá a hloupá liška, abych si byla 100% jistá, že se k našim řadám Brae, jak se Stříbrná představila, opravdu přidala. Protože kdybych to neslyšela přímo od ní a bylo by to jen "očividné", mohlo by později dojít k nějakým nedorozuměním. A to jsem, pochopitelně, nechtěla. Eh, tahle práce je tak náročná a složitá... "Vítejte tedy v Polární skupině, Crone a Brae. Nechť je vám tahle skála útočištěm a domovem," řekla jsem, tedy spíše oznámila, a postavila se ze sněhu. Trochu na mě začínala doléhat únava, ale hádala jsem, že jen tak se jít prospat asi ještě nemůžu. Navíc nebylo kde se jen tak prospat. Najít nějaký úkryt, třeba pro celou skupinu, hmm, to by nebyl špatný nápad.. Ale to až potom. Sheene napadlo, že až budou všichni členové nějak pohromadě, mohli by všichni začít hrabat nějakou noru. Jenže, nora byla možná trochu nepraktická, tedy pro lišku, co dokázala ovládat magii, existovaly mnohem lepší možnosti k úkrytu, než díra v zemi. No, a pravděpodobně můj patron onen nápad myslel spíše jako vtip.
"Jo, málem bych zapomněla! Občas se sem zatoulá nějaký medvěd, ale krom něj tu žádné jiné nebezpečí není," nebo jsem se s ním minimálně ještě nepotkala. Kdo ví, jestli tu náhodou v hoře není ukrytý třeba drak, co spí, že? "Ani vlci tu nejsou.. Jestliže nemáte nějaké další dotazy, tak vás na chvíli opustím. Jiné povinnosti volají," usmála jsem se na oba přítomné a zamávala ocasem. Vyčkala chvíli, jestli něco poví, a pak se podle toho pomalu začala otáčet k odchodu.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19


Uživatel