Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19

Odpověď na Cronovu první otázku byla jednoduchá. "Protože nevíme, jak jsou ty tunely hluboké. Můžeš tam zabloudit, něco se ti stane a už tě nikdo nenajde," odvětila jsem prostě a pokrčila rameny. Mezitím jsem dopila a odstoupila od jezírka. Nebylo by na škodu to tu trochu lépe prozkoumat.
Neudivovalo mě, že Crona zrova napadla otázka ohledně magického stromu. Byl přeci jen liška šedá. Ty prostě lezly po stromech. No, tady mohl maximálně tak lézt po skalách a vyhrabávat se z tunelu. "Hm, možná bych na něj nelezla. Široko daleko nenajde v zimě strom, co by kvetl. Byla by škoda, kdyby omylem zlomil nějakou větev, nemyslíš?" pokusila jsem se Cronovi vysvětlit, ale asi nebylo v mých silách strom neustále hlídat. Nechala jsem to prostě čistě na svědomí ostatních, jestli se stromem budou něco dělat. Pochopitelně by mě mrzelo, kdyby ho někdo omylem třeba spálil, ale zatím to byla jen jakási ozdoba naší jeskyně. "Vlastně, pokud budeš dost opatrný, asi na něj můžeš i lézt," opravila jsem se tedy následně. Lišky šedé se ve stromech pohybovat uměly. Bylo tedy jasné, že zrovna jim by se pod jejich tlapami větve lámat neměly, ne?
Pak nás oba na chvíli zarazil nějaký zvuk vycházející právě z tunelů. "Hm?" otočila jsem se tím směrem. Volání bylo velice tlumené a ozvalo se asi jen dvakrát. Že by to byl Siphr s Arisou? Bylo to možné. Pokud jsem dobře věděla, ti dva úkryt ještě neopustili. "To bude asi zbytek skupiny. Chceš se jít podívat?" otázala jsem se Crona a krátce na něj pohlédla. Mohli jsme tak rovnou prozkoumat část jeskyně.

//Polární skála

Nechali jsme cizí lišku za námi někde v závějích a já se s Cronem vydala do nově objeveného úkrytu naší skupiny. Vlastně to nebylo až tak nově, bylo to už nějakých pár dní. A ještě delších pár dní jsem neviděla ani Siphra, ani Arisu... Vlastně Cron byl tak jediný z naší skupiny, o kom jsem si aktuálně mohla být jistá, že žije. Napadlo mě, že by tenhle kraj mohl být nějak prokletý. Nevěřila jsem totiž, že by se Siphr vypařil jen tak, bez rozloučení. Třeba ho potkalo něco, co dávno teleportovalo pryč i Taru? Zavrtěla jsem v duchu hlavou nad negativními myšlenkami. Tímhle tempem se budu za chvíli bát kohokoliv do našich řad přivést, protože by to znamenalo, že zmizne kdesi pod hromadami sněhu. Ale všechny jsem taky hlídat nemohla. Byly to přeci jen už dospělé lišky...
Zavedla jsem Crona až do svítivé chodbičky, která nás zavedla až do rozlehlé jeskyně. Z východu chodby byl krásný výhled na pravděpodobně magický strom. Netušila jsem, jestli tu byla ještě Sunset, kterou jsem do úkrytu zavedla, a nebo už se vydala sama zase pryč. Což by byla škoda, ale ani tu jsem zde nemohla držet násilím. Zřejmě jsme tu byli sami. "Tohle je úkryt skupiny," oznámila jsem, kdyby to lišákovi šedé nedošlo. Spíše jsem se ale jen snažila načít konverzaci. "Jsou tu pak ještě menší jeskyně, když se vydáš některou z chodeb, ale radši nechoď moc hluboko," varovala jsem zároveň a rozešla se k jeskynnímu jezírku, abych uhasila žízeň. Cron se mezitím mohl porozhlédnout, na cokoliv se ptát. Venku zrovna řádila bouře a tak jsem pochybovala, že se zase otočkou vydáme ven.

Při pohledu na Crona jsem se nedočkala žádné výrazné podpory, která byla zrovna nutná. Vypadalo to, že se té role budu muset sama ujmout. Nevadilo mi to, jen jsem chtěla dát šedému lišákovi prostor. Ale co jsem si tak pamatovala z našeho předešlého setkání, kde byla přítomna i jeho sestra, byla to právě spíše Brae, kdo se více vyjadřoval a uměl řešit věci. Možná proto byl na ní tak závislý?
Každopádně, zpět k věci. Noc přicházela, začínalo pomalu sněžit a já nevěděla, co s cizí liškou. Ačkoliv vypadala hloupě a mile, mohli jsme se lehce splést. A v takovéhle náhlé situaci jsem na někoho nemohla vybalit, ať se hned přidá do skupiny, nebo ho tu necháme umrznout. Jednoduše jsme tu Nessu museli nechat, protože cizince jsem do úkrytu rozhodně tahat nechtěla. Nejen z nedůvěry, ale hlavně kvůli bezpečnosti. Jako kdyby sis s ní pak nedokázala poradit... Sheene na tohle měla jiný názor a tak ještě než se vydá hledat Brae, nechala jsem ji, aby na cizí šedou lišku v přicházející vánici z dálky chvíli dohlížela. "Měla by ses jít taky někam ukrýt," spíše než rada to bylo takové nepřímé oznámení, že my už odcházíme. Když se vítr pomalu začínal zvedat ještě více, pohlédla jsem na Crona a zamířila směrem k nově objevenému úkrytu. "Zatím se měj," zavolala jsem ještě na Nessu, než jsem jí sama zmizela někde mezi sněhovými kopci. Cron šel snad za mnou.

//úkryt skupiny

Mezitím, co jsem se velmi pomalým postupem pokoušela zjistit od cizí lišky, co je zač, Cron se na mě obrátil s celkem starostlivým dotazem. Už mě přišlo zvláštní, že je tu bez svojí sestry, ovšem nečekala jsem, že by ani on neměl tušení, kde by tak mohla být. Na rozdíl od patronů sourozenci mezi sebou přeci jen vlastní myšlenky nesdíleli. Chtěla bych říci, že se Brae o sebe jistě zvládne postarat sama, ale to by Crona moc neujistilo o jejím bezpečí. “Můžu poslat Sheene, aby se po ní podívala,” navrhla jsem, ale pak mě napadlo, že asi úplně nebude vědět, koho mám na mysli. Krátce jsem zavzpomínala nad tím, jestli jsem Sheene vůbec zmínila na seznamu členů skupiny. S velkou pravděpodobností ano a tak by si lišák šedé mohl vybavit alespoň to jméno. Přesto jsem ale ještě dodala, že vlastně nemusí mít žádné obavy. “Ale myslím, že se o sebe zvládne postarat sama, neměj strach.”
Další věc, která Crona i mě trápila, bylo počasí. Studený vítr by nebyl až takovým problémem pro polární lišku, kdyby mi do očí neházel náhodné součástky přírody v okolí. Mhouřila jsem oči, aby mi do nich pokud možno nenalítal žádný bordel. Úkryt už jsme měli, jen jsem Cronovi musela ukázat cestu. Ale co s touhle? Pohlédla jsem na cizí lišku. Ať to byl kdokoliv, dokud byla cizí, nemohla jsem ji jen tak zavést do skupinového úkrytu. Ačkoliv jsem si přála jí pomoci, někdy prostě nešlo zachránit všechny. Trochu dramatické, nemyslíš? Pohlédla jsem na Crona s jasnou otázkou v očích. Co s ní? Byl součástí skupiny a tuhle lišku znal jaksi déle, než já. I když ten rozdíl byl jen nějakých pár desítek minut.

Lorenzo | 5 | 5

✓ odměna připsána

Vypadalo to, že ani jedna z lišek to v hlavě neměla v pořádku. Tedy ani jedna vyjma mě. Já tu jen postávala a snažila se pochopit, o čem je sakra řeč. Naštěstí Cron nějakou tu inteligenci poletující ve vzduchu chytil a rozhodl se za mě odpovědět na divné otázky lišky Nessy. Za to jsem mu byla velice vděčná, protože mě samotné dlouhou chvíli trvalo, než mi došlo, o čem mluví. Vlastně mi to nedošlo nikdy, ale musela jsem i tak něco říct. "Jaká lvice?" zeptala jsem se nechápavě a obrátila hlavu na praštěnou lišku. Co to mele? "Ty asi vidíš lišku polární poprvé v životě, že?" Ani já ani Sheene jsme neměly ponětí, proč mě Nessa přirovnala ke kočkovité šelmě. Však jsem vypadala jako každá druhá polární liška, ne? Když si tedy jeden odmyslel ty moje barevné klikyháky. Pohlédla jsem na Crona, ale ten dělal, jakože se ho tohle už netýkalo. Ale notak. "A proč tak křičíš?" dodala jsem ke svojí předchozí otázce. Tady v zasněžených krajích bylo vždycky tak ticho, že jsem teď málem ohluchla.

Že byly lišky šedé občas docela střelené, to mi došlo. Ale tohle individuum bylo opět kapitola sama o sobě. Neměla bych správně soudit hned z prvního dojmu, ale nemohla jsem přeci za to. Z Nessy, jak se později vetřelkyně představila, doslova sršela taková ta zvláštní pozitivní energie. Podobnou kypřil i Polárník. Ten by si s těmihle "magory" jistě dobře rozuměl. Naštěstí tu byl ještě Cron, který se zatím ze všech dojmů osvědčil jako poměrně normální. A nebo mě paměť klame. "Zdravíčko," vylezlo ze mě, když byly lišky dostatečně blízko na to, aby mě slyšely bez toho, abych nějak zvyšovala hlas. Vzhledem k tomu, že se představil i Cron, neměl s touhle liškou tedy nic společného. Zatím. "Moje jméno je Luna," představila jsem se následně i já. Neměla jsem v plánu pro jednou začínat konverzaci slovy, že tu cizí liška nemá co pohledávat, a tak jsem zbytek slov nechala na Nesse. Nevypadala jako problém a bylo by mi líto ji jen tak vyhnat, když pravděpodobně kvůli zimě brzy sama odejde. Jak na tom vlastně byl Cron? Ještě teď v té zimě. Kde nechal svoji sestru? Umrzla snad někde? Snad ne. Hodila jsem po Cronovi krátký pohled, jestli nechce něco říct. Ptát jsem se mohla později.

Noc se spolu se sněhovou vánicí přehnala rychle a za pár hodin prokoukly do mého provizorního magického úkrytu první sluneční paprsky. Vítr foukal všemi směry, ale i tak jsem byla zasypaná sněhem pouze z jedné strany. Odklopila jsem tedy jakousi kořenovou střechu, opět pomocí magie, jako jsem ji předtím vytvořila.
Okolí bylo celé zasypané čerstvou bílou přikrývkou, ovšem to už moje oči viděly tolikrát, že jsem si nad tím pouze zívla a protáhla se. Cron i cizí liška tu stále někde pobývali, dokonce nezasypaní. To byly dobré zprávy. Rozešla jsem se tedy jejich směrem. Lépe řečeno směrem, kterým mi čenich radil, že by mohli být.
Slunce jasně svítilo a sníh se třpytil. Vypadalo to na jeden z těch krásných a klidných dnů, kterých tu přes rok moc nebylo. Nebylo mi ani vedro ani zima, prostě počasí, jaké jsem si asi mohla jen přát. A brzy se mi v dálce objevily dvě tmavé šmouhy. Poznala jsem ihned, že se jednalo o lišky. Co jiného by to taky mělo být? Ale nepřidávala jsem do kroku. Jestliže se právě o něčem bavily, bylo asi vhodnější se pomalu blížit a počkat, až si mě samy všimnou.

//Úkryt

Nechala jsem sestru, zbytek skupiny i nový úkryt za sebou a vydala se zasněženou krajinou směrem, kterým se nacházely obě lišky. Fučel silný vítr a podle toho se chovaly i sněhové vločky. Hotová sněhová vánice, která se ke skále blížila už předtím. Jeden před bouří utíká a pak do ní stejně musí zachraňovat ostatní. Zrovna mě mráz nevadil, ale jak na tom byli Cron a Brae? Moc jsem šedé lišky neznala a vlastně jsem ani nevěděla, jestli je normální potkat je v takové oblasti jako byla tato. Ale jelikož se to tu jimi hemžilo více, než polárkami, asi to bylo jejich přirozené prostředí. Tak to je ta největší hovadina, která tě mohla napadnout. Zajisté, chytré poznámky mého patrona nesměly na téhle dobrodružné výpravě chybět.
Prostředí bylo pokryté už tak dost tlustou vrstvou sněhu z předchozích dnů. A hádala jsem, že dnešek tomu ještě přidá. Pro mě to ale nebyl moc velký problém, stejně jako chlad. Jakožto malá bílá liška jsem byla lehká a v podstatě přizpůsobená na tyhle situace. Ale ten sníh? Ten mě začínal štvát. Nic jsem neviděla. K tomu všemu ještě ta tma... Rozhodla jsem se prostě počkat do rána a doufat, že se mezitím nikomu nic nestane. Ale notak, nejsi přeci ničí máma! Lišky se o sebe dokážou postarat samy... Pokoušela se mě Sheene utěšit, mezitím co jsem si magií stavěla z kořenů a větví takový provizorní úkryt. Přesně takový, který jsem vytvořila dříve při záchranné misi se Sunset. V úkrytu jsem se schoulila do klubka a pomalu oddechovala. Noc se blížila ke konci, snad i to sněžení ráno ustane. A až bude dobře vidět, budu pokračovat.

//Polární skála

Zalezla jsem do chodbičky se svítícím mechem se Sunset hned za ocasem. Sestra byla viditelně ráda, že ji nechám na chvíli odpočívat v úkrytu, ve kterém jsem sama byla poprvé. No jo, kdo by to neudělal. I pro úplně neznámého. Úplně jsem ale cítila ten bodavý pohled Sheene v mojí mysli. Jak může být někdo tak bezohledný a pozvat si návštěvu někam, kde sám neví, co tam čeká? Ale poslala jsem ještě předtím napřed Siphra s Arisou. Jejich přítomnost jsem stále cítila. Jak pomocí pachů, tak magie. Když jsem ale prošla chodbou a před námi se rozevřela místnost velkých rozměrů, černého lišáka ani druhou jedinou polárku ve skupině jsem nikde nezahlédla. Povšimla jsem si ale i dalších chodbiček. Asi je šli prozkoumat?
Každopádně jsem se rozhlédla po místnosti, jako bych už to tu znala. To abych v Sunset nebudila nějaké pochyby... A pak jsem se vydala jednou z chodeb.
Šli jsme docela krátkou chvíli a menší chodba nás zavedla do další místnosti. Byla vystlaná mechem. Jak na zemi tak na stěnách, a osvětlena jedním malým ledovým oknem. Tedy, osvětlená bylo špatné slovo. Ledová stěna byla zasypaná, přeci jen poslední noci sněžilo. Ale byly tu svítící houby. "Tady si můžeš odpočinout," informovala jsem rezavou lišku a otočila se na ni. Bylo zvláštní dívat se na ni z takové malé výšky. "Budeš tu mít soukromí a klid. A možná i teplo. Kdybys něco potřebovala, aktuálně tu jsou ještě další dva členové, Siphr a Arisa. Jestli je potkáš, řekni jim, že jsem tě přivedla já," dodala jsem jí další informace, které se mi aktuálně opravdu náhodně sypaly z hlavy. Vedení skupiny nebylo zrovna... Hračka.
Nechala jsem Sunset, aby si mohla odpočinout a vylezla jsem z menší místnosti. "A kdybys hledala mě, budu někde venku," předala jsem jí další informace. Bylo mi líto, že si teď sama nemůžu náš úkryt prohlédnout, každopádně se na území ocitla další liška. A jeden z dalších členů se vrátil. Samozřejmě jsem Cronovi věřila, že se o dalšího vetřelce postará, ale potřebovala jsem mu sdělit, kde vlastně máme úkryt.
Vydala jsem se tedy opět ven.

//A zase zpátky

Krátce jsem se pousmála, když se Sunset představila. Byla to tedy ona. Jako kdyby se o tom dalo pochybovat. "Možná osud," zamumlala jsem si pro sebe ještě k jejím slovech o náhodě, ještě před tím, než jsem se rozhlédla k zapadajícímu slunci a rozešla se směrem k ostatním členům skupiny.
Vzhledem k tomu, že na moje první otázky liška nic neřekla, asi jí to bylo jedno. Ale jelikož tu jistě nechtěla umrznout, počítala jsem s tím, že se rozejde za mnou. A kdyby náhodou zůstala stát, otočila bych se na ni a čekala, jak se rozhodne.
Co se mých dalších otázek týkalo, byly docela trefné. Možná mě trochu mrzelo, že mě sestra nehledala úmyslně, ale nemohla jsem jí to mít za zlé. Však co jsem do teď dělala já? Raději jsem přenesla téma k naší Polární skupině. "Ano, okolí Polární skály je útočiště Polární skupiny. Je to jednoduché jméno, ale výstižné. Není nás moc, ale v těchto krajích je vždy lepší nepřežívat sám. Kdyby mi tvá přítomnost zde vadila, tak tě ani nezachraňuju," ujistila jsem sestru na konci, aby si nemusela vyčítat, že se objevila na cizím písečku. Už jsem si vlastně ani nepamatovala, jaká je. Jestli má pořád ty stejné zájmy. A tak podobně.
Než se stihlo kompletně setmít, našla jsem vchod do jeskyně, kam jsem před pár hodinami poslala i Siphra s Arisou. "Tudy," ukázala jsem jí a zároveň vyzvala, aby šla i nadále za mnou. Doufala jsem, že se mě Sunset nerozhodne z nějakého důvodu zase opustit, že si třeba bude myslet, že ji vedu do pasti. Že polární skupina je banda kanibalistiských lišek, co do svého doupěte lákají nebohé kolemjdoucí. To už možná přeháním... "Můžeš se tu u nás na chvíli zdržet, než načerpáš síly a tak... A pak můžeš zase jít. A nebo s námi zůstat. Když se ti tu bude líbit. Se zimou by sis pak nemusela dělat starosti, nebyla bys jediná liška obecná, co tu žije, hm?" otočila jsem se krátce na ni a pak pokračovala mechem vystlanou chodbou do úkrytu.

//Úúkryt skupiny

Šlo na lišce poznat, jak byla Sunset zmatená. Nedivila jsem se jí. Ale zas na druhou stranu se začínala pomalu probouzet a dostávat do situace. To se dalo brát jako úspěch. Některé lišky by z toho možná měly i trauma. To už je trochu přehnané, ehe. Stále jsem zírala na svoje tlapky a můj ustaraný výraz vystřídala provinilost. Někdo tu někoho zachrání a ještě je seřván za to, že to udělal špatným způsobem. Ale netrápila jsem se tím dlouho. Konec konců, nechtěla jsem ji zachránit proto, aby pak vychvalovala moje způsoby. Chtěla jsem ji zachránit, aby neumrzla. A to se zatím dařilo. Nemohla jsem si na nic stěžovat.
Při otázce na mou existenci jsem zvedla hlavu a zamávala ocasem. "Já jsem Luna. Jako ten měsíc. A tady bydlím," představila jsem se nakonec. Přeci jen po světě běhalo hodně lišek s podobnými jmény, takže si mě Sunset nemusela hned nutně spojit s její sestrou. Se mnou. Bylo to trochu zvláštní setkání. "Nemusíš děkovat, to by udělal každý...," odmlčela jsem se a porozhlédla se kolem. Bylo kolem poledne, dalo se říct podle slunce na obloze. "Není ti zima? Pojď, zavedu tě k nám do úkrytu, ať se můžeš zahřát," navrhla jsem a vybídla lišku, aby šla za mnou. Sama jsem se pomalu rozešla k místu, kde jsem nechala Siphra a Arisu. Samozřejmě jsem na Sunset počkala, nehodlala jsem ji nechávat pozadu pro případ, že by nebyla schopna chůze. Možná by nebylo na škodu udržovat nějakou tu konverzaci... "Pověz mi, jak jsi se tu objevila? Někoho tu hledáš?"

Nespala jsem, pouze jsem odpočívala. Ono to ani nešlo, usnout. Hlavu jsem měla plnou otázek ohledně Sunset a přemýšlela jsem, jestli byl dobrý nápad pokoušet se ji ochraňovat. Ovšem kdybych tak neučinila, s největší pravděpodobností by tu umrzla.
Za to rezavá lištička spala až do rána. Skrze větvičky, co tvořily náš úkryt, začínaly pronikat paprsky světla, když se Sunset s trhnutím probrala a hned, jak si uvědomila situaci, se zvedla na nohy. Já z ní naštěstí včas slezla, jinak bych už byla jisto jistě přimáčknutá k zemi. Stáhla jsem se kousek od ní a nechala pomalu rostlinný úkryt zalézt zpět do země. "Já-," začala jsem větu. Neměla jsem v hlavě žádnou představu o tom, co by se mělo stát, co bych měla říct. Ale hned na začátku na ni vybalit, že jsem její sestra, co se proměnila z obecné na polárku, co umí ovládat mráz a květiny a co má k tomu všemu ještě barevné klikyháky na těle... Ne, z toho by ji asi kleplo. Řeknu jí to později. "Našla jsem tě tu jen tak se povalovat, tak mě napadlo, že chceš asi umrznout, takže jsem ti v tom přišla zabránit," vysvětlila jsem svoje činy velice zmateným souvětím a zahleděla se do země na svoje tlapky. Tvoje rodina by nebyla moc nadšená, kdyby tě už nemohla nikdy vidět.

Když tedy Siphr s Arisou zalezli do právě nalezeného úkrytu, ještě chvíli jsem sledovala zasněžené kopečky zamrzlých plání a temná mračna na obloze, než jsem dostala odvahu a vydala se po stopách svojí sestry.
Byť foukal vítr, očekávaná bouře stejně nedorazila. Jen sem tam skálu skrytou pod stínem oblak osvítil nějaký ten blesk a ohlušující ticho narušil hrom. Když jsem se dostala dále od místa, kde jsem opustila část svojí skupiny, dokonce jsem se i rozeběhla k místu, kde stromy "zaregistrovaly" Sunset naposledy. Neměli oči, ovšem příroda je nepotřebovala. Byla jsem Iscariot nesmírně vděčná za svou magii, jelikož bez ní kdo ví co. Došlo mi i, že obecná liška, pokud to zrovna není Siphr, nemusí být na chlad zvyklá a rozhodně jsem nechtěla svého staršího sourozence naleznout jako ledovou sochu. Což by se málem i stalo, kdyby mě Sheene neupozornila na kus skály, pod kterým nebyla rezavá lištička téměř vidět. Cirka deset metrů mě dělilo od mojí rodiny, po které se mi tak stýskalo. Ovšem když přišel ten moment shledání, opět jsem zamrzla na místě. Bude si mě Sunset vůbec pamatovat? Je to 100% ona? Jak jí dokážu, že já jsem stále já, i když vypadám doslova jako barvami politá polárka? Zahnala jsem tyto myšlenky někam do hluboké propasti mojí mysli a rozešla se blíže k uzlíčku promrzlosti. Ach, jak moc jsem si přála svůj černý kožich zpět! Tak moc, že na mé pocity začala reagovat dosud neobjevená magie a tlapky, oči i část hlavy změnila svou barvu na původní černou a zlatou. Ovšem těžko říci, jestli jsem vypadala jako stará já, nebo si magie propůjčila vzhled Siphra, který vypadal čistě náhodou podobně.
Došla jsem hned vedle spícího klubka zmrznutého rezavého kožichu. Tak blízko, že bych do něj mohla zabořit čumák a přitulit se ke starší ségře. Ale nechtěla jsem ji budit. Pravděpodobně byla vyčerpaná a očividně promrzlá na kost. Pomocí magie země jsem z keříků, trávy a bylin vytvořila jakousi střechu a stěny kolem mě a rezavé lišky, abych nám tak vytvořila provizorní úkryt na noc. Nezaručoval sice 100% tepelnou izolaci, ale byly jsme chráněny před větrem a případnou sněhovou vánicí, kterou nám tmavá mračna vyhrožovala. A byť to z pohledu Sunset mohlo vypadat troufale, přitiskla jsem se k zmrzlině, abych ji alespoň trochu zahřála. Jako tučnák. Doufala jsem, že mě po tom nebude chtít zakousnout, až se probudí, přeci jen jsem pro ni právě teď byla pouze jen cizí polárka.

Dalo by se říci, že přijetí Arisy do skupiny proběhlo celkem rychle a bez potíží. Dokonce se i zeptala na nějaký přijímací úkol, což jen potvrzovalo, že o členství má zájem. Nemyslela jsem si, že by měla být nějaký vetřelec z odněkud venku, co by chtěl Polární skupinu infiltrovat a ovládnout. Na to byla ještě příliš malá a i když se už po dvou jejích členech stihla slehnout zem, stále jsem nevěřila tomu, že by se nějak stihla proslavit do venkovnúího světa. Vlastně i v Saeronu jsme byli celkem novinka, dalo by se říci.
Když už jsme byli u těchú členů, Arisa se zeptala na jejich seznam. Který nebyl nijak extra dlouhý a cesta ke skále chvilku zabere, nehledě na to, že i nějakou tu minutu budeme hledat nějakou jeskyni. Takže času na povídání bylo ještě dost. "Nejsou nás nějaké dlouhé řady, jsme spíše taková malá rodina. Dalo by se říci. Kromě mě a Siphra patří do skupiny ještě jeden lišák, Polárník. Jmenuje se Tarante, ale slehla se po něm zem, dlouho jsme ho neviděli. Pak je tu Tania, to je liška béžová-šedá. Pravděpodobně se na zimu zašila někam do teplejších oblastní, ale mám obavy, že se někam stratila stejně jako Tara. A pak jsou tu noví členi Cron a Brae. To jsou lišky šedé, sourozenci," představila jsem krátce všechny, koho tu Arisa mohla potkat, a trochu úmyslně vynechala Sheene, která sice byla důležitou součástí, ale jelikož to byla sova, radši si tuhle informaci nechám na později.
Když jsme dorazili ke skalnatým výstupkům skály, vedla jsem nás dále vedle malé hory. Snad budeme mí štěstí a úkryt najdeme brzy, ale co jsem si tak pamatovala, někde tady by měla být ta jeskyně, kde jsem poprvé narazila na Taru a Siphra. Každopádně, nebyla to sice ta jeskyně, ale byl to vchod do jiné, což se dalo taky počítat jako úspěch. "Tady," kývla jsem hlavou k právě nalezenému úkrytu a nechala obě lišky, aby prošly první. Ale jako kdyby mi nebylo souzeno nový objev taktéž prozkoumat, stromy mi napověděly a pachy ve vzduchu potvrdily u skály přítomnost někoho dalšího. Někoho, koho jsem velmi dobře znala. I když k mé smůle dotyčná liška už neznala mě. V ten moment jsem na chvíli zamrzla a jak opařená dobrých pár vteřin zírala kamsi na zasněžené kopečky. "Vy běžte, já půjdu najít ještě tu další lišku. Nerada bych, aby nám tu někdo kdokoliv umrzl," oznámila jsem a krátce se podívala na Siphra, jako kdybych mu telepaticky předávala informaci, aby se jakožto starší člen skupiny o nováčka postaral.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19


Uživatel