Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Siphrův patron tak nějak přestal vnímat, co mu říkám, přibližně hned po první větě a Siphr sám mi moc nepomáhal. Jen jsem na něj hodila jakýsi vražedný pohled, varující ho, aby už nikdy neopakoval ta slova. Že já nebo Sheene zníme absurdně. Hned na to ale začal pidisově moje slova překládat. Ten vrabec si nás ale nevšímal, honil se za nějakou mouchou.
Černý lišák ale přednesl nápad, který nebyl až tak špatný, rozhodně ne k zahození. Sice mu unikla ta část, kdy se on prospí a dožene svoji ztrátu energie, ale nechala jsem to na něm. Když chtěl být unavený, tak prosím. "Já tu byla. Kdysi dávno. Potkala jsem tu pár mých přátel," poslední slova jsem spíše zamumlala, jako kdybych je říkala hlavně sobě. A vlastně to tak i bylo. Nač bych černého lišáka zatěžovala informaci o někom, kdo ho nemusel zajímat. Navíc, Newt i Tyerin byli dlouho pryč, stromy po nich nezaznamenaly žádnou stopu. Nepotřebovala jsem, aby se na ně Siphr případně začal vyptávat a přivolávat tak vzpomínky, které byly dávno za mnou. "Tak pojďme," přikývla jsem lišákovi a vydala se za ním, směrem asi náhodným. Tady už jsem sice byla, ale co bylo dál bylo velké neznámo.

//Moře přes Skaliska

Patron se představil pod jménem Hoth a následně i prozradil, kam Siphra táhl. To bylo sice pěkné. Pěkné konání špatné věci s dobrými úmysly. Zachovávala jsem si ale chladnou hlavu a čistou mysl, byť ptáček působil hloupě a nevychovaně. Netušila jsem, jestli měli patroni nějaký kodex, podle kterého věděli, jak se chovat, a tak jsem Hotha z mojí srsti nevyháněla. Mezitím se Siphr začal dohadovat, že jejich nesmyslný výlet byl k ničemu. “Tak můžeme mezitím dojít na to místo a přečkat do další noci. Předtím můžeš ještě spát, ať nejsi pořád unavený,” navrhla jsem a koukla i na Sheene. Sledovala myš na mojí hlavě. “Ale tento čin nemůžu nechat bez následků. Siphr je členem skupiny, kde dodržuje jistá pravidla a ty… Jsi ho v podstatě unesl,” koukla jsem na sováka a pokusila se v jeho očích najít nějakou tu jiskřičku viny. “Budeš se muset připojit do řad naší skupiny a dodržovat naše pravidla, jinak s tebou naložíme jako s jakýmkoliv jiným cizincem.” Domluvila jsem. Spíše ze mě mluvila Sheene, než že bych něco takového vyplodila sama. Ale potřebovala jsem to nějak vysvětlit, aby Hoth pochopil, že patronování není sranda. Kdybych za Siphrem nešla a v noci se mu něco stalo, asi bych si to nikdy neodpustila. Jakožto Yrita jsem cítila nějakou zodpovědnost za členy skupiny. Hlavním důvodem, proč skupina existovala, bylo bezpečí a tahle výprava rozhodně bezpečná nebyla. Můj hlas byl ale milý a se špetkou pochopení, věřila jsem totiž, že možná reklamace pidisovu vyděsí natolik, aby trochu zmoudřel.

Kam přerostlý vrabec chtěl černého lišáka vzít nevěděl ani on. Možná ani ten patron. Prostě chtěl Siphra vytáhnout z úkrytu jen tak, pro srandu lumíkům. Možná ho chtěl odtáhnout co nejdále od Iscariot, aby ho Siphr nešel vyměnit. “Proč bys ji urážel? Třeba jí proklouzl mezi tlapkami, třeba ti původně chtěla poslat něco důstojnějšího. Prostě ho… Reklamuješ?” Jen jsem pohlédla na tu pernatou kouli. Choval se jako nějaký král, ale rozhodně tak k jeho smůle nepůsobil.
Když už byla řeč o těch lumících… To, co Siphrův patron řekl, Sheene i mě velice urazilo. Nebylo totiž jisté, na kterou z nás to mířil, každopádně já to byla schopná překousnout. Sklonila jsem ale zrak k bílé sově. Hrála, jakože to neslyšela. Bylo to zvláštní. Na poznámky od Tary vždy reagovala a nějak je smetla pryč. Možná to bylo tím, že ten vrabec byl prostě patron.
Když jsem se ptáčka ale zastala, okamžitě jsem toho začala litovat. Místo na Sipovi se usadil na mě. Což se Sheene nezamlouvalo ještě víc a začala mě probodávat ostrým pohledem, když jsem na to v podstatě nic neřekla. Dejme mu prostě šanci, hm. Ten patron byl asi tak moc nadšený ze svojí nové funkce a svou radost vyjadřoval jednoduše chováním se jak debil. “Jak se vlastně jmenuješ?” pokusila jsem se k lítací myši stočit zrak, “A kam jsi chtěl Siphra vlastně zavést?” stočila jsem následně téma zpět k původní věci.

Černý lišák opravdu působil provinile, když se mi omlouval. Ale teď už to bylo v pohodě, hlavně, že se mu nic nestalo. "Kam jsi vlastně šel?" zeptala jsem se ho, i když se řeč pomalu stáčela k jeho patronovi. Pravděpodobně mu ten malý skřítek chtěl něco ukázat, jako Sheene kdysi mě. Není tu v okolí nějaký další bůh, jako Iscariot?Je, ale pochybuju, že by ho ten skřet chtěl vzít k Maytteemu. Mezitím se ten lítací křeček začal cpát do popředí, jako nějaké rozmazlené lišče.
"Pfff," odfrkla si Sheene při dalších slovech hnědé koule. "O tom silně pochybuji." Začínalo to vypadat, že se z naší konverzace začalo stávat bojiště pro souboj titánů, ehm tedy pro souboj patronů. Bylo to zvláštní. S takovou nechutí v hlase Sheene mluvila poprvé. Bylo to snad tím, že je to první cizí patron, kterého jsme potkaly? Ovšem hned při dalších slovech jsem chování mého patrona asi pochopila. Poznámku o nohách následovalo minutové hrobové ticho, kdy já hleděla na Siphra s žádostí o vysvětlení v očích a Sheene jednoduše začala Siphrova patrona ignorovat. Po tom minutovém tichu černý lišák konečně něco řekl. "Možná bys... Měl zajít k Iscariot. Ho vyměnit, nebo tak," navrhla jsem, co mi Sheene řekla v hlavě. Bílá sova už se nehodlala dále s pidisovou bavit a tak jsem se pro jednou stala jejím mluvčím já. "Sheene říká, že tvůj patron klesl pod její úroveň a že to není patron, ale ta úplně poslední možnost, když dojdou lumíci," přetlumočila jsem myšlenky sněžné sovy a pohlédla na chuchvalec peří velebící si na Siphrově hlavě. "Já nevím," pokrčila jsem následně rameny. "Mě přijde roztomilý?"

Siphr z mého přepadení nedostal infarkt, za to jsem ho ale i tak musela pořádně vyděsit. Ihned se ze země začal sbírat a já z něj slezla, aby se mohl normálně postavit. Zaujal zvláštní postoj, jako kdyby mě opravdu neočekával. A vlastně jsem se mu nemohla divit. "Neboj, to jsem já," ujistila jsem ho, jen tak pro jistotu. Následně mi položil otázku, kterou bych mu vlastně mohla položit taky. "Spíš co tebe to popadlo? Jen tak si v noci odejít, uprostřed bouře a nikomu nic neříct..." Můj hlas nebyl tolik naštvaný jako spíše s náznakem obav o černého lišáka. Tohle se prostě nedělá. "Tak se nediv, že jsem někoho poslala, aby se po tobě šel podívat." Po těch slovech jsem se rozhlédla kolem. Slunce už vycházelo, na nebi ani mráček. U skály to muselo asi vypadat úplně jinak. Pak Siphr ještě něco řekl, ale dříve, než jsem stihla odpovědět, zaujala mě jakási neidentifikovatelná věc na jeho hlavě přímo mezi ušima. Nasadila jsem nechápavý výraz. "Sedí ti na hlavě nějaká myš. Počkej počkej! To je ten tvůj patron?" napadlo mě ihned, co jsem si onoho opeřence spletla s hlodavcem. Sheene mezitím přilétla vedle mě, aby se taky nějak zapojila do debaty. "Taková lítací myš. Nějaká chcíplá. Můžu ji sežrat?" No ovšem, proč mě to nenapadlo dříve. Sheene samozřejmě neměla v plánu respektovat jiné patrony než samu sebe. Jako by měla nějaké nekalé úmysly, snad přímo nějaký ďábelský plán.

//Dorias

Sheene mě dovedla přes řeku až na známé loviště. Přistála na náhodném stromě a občas popolétla na jinou větev, aby na mě z vrchu dávala pozor. Já pokračovala pomalu a opatrně. Nechtěla jsem vyplašit žádné stádo a ani na sebe nechat upoutat pozornost vlků. I když jsem věřila svým magickým schopnostem, které by mě před nimi jistě dokázaly ochránit.
Nechala jsem se dále řídit magií země a brzy jsem v krajině zalité svitem vycházejícího slunce spatřila černou siluetu. Byla jsem si více než jistá, že se jednalo o černého lišáka, a tak jsem zamířila k němu. Zrychlila jsem, abych ho mohla následně překvapit jakýmsi přepadem, kdy jsem na něj skočila, vrazila do něj a povalila ho na zem. Nevšimla jsem si té náhodné létající krysy, kterou jsem pravděpodobně přimáčkla pod Siphra. Pokud neuletěl. "Siphre!" pozdravila jsem lišáka, ještě než jsme se zřítili k bahnivé zemi.

//Antares přes Hased

Pokračovala jsem v cestě. Když jsem přecházela přes známou řeku, začalo pomalu svítat. Díky magii jsem zachytila stopy po Brae i Tanii, každopádně asi jsem obě dvě členky musela někde minout. Hlavní ale bylo, že byly naživu. A když se teď ráno bouře jistě v oblasti skály uklidnila, možná se vydaly rovnou tam. Já ale potřebovala sehnat Siphra. Především mě teď přepadala zvědavost, proč se vydal tak daleko. Šel snad lovit? To se dalo ale i u nás. A proč tak pozdě v noci, k tomu všemu. Možná ho něco trápilo, ale o to více jsem potřebovala znát odpověď.
Nechala jsem zmrazit tající tenký led na vodě díky mojí jiné magii, abych mohla řeku přejít suchou nohou a bez zbytečného čvachtání se ve vodě. Můj hustý kožich by pravděpodobně dlouho schnul, ale už jen z praktičnosti jsem to provedla takhle.

//Kasperské loviště

//Polární skála přes Shian'tag

Tlapky mě zavedly až moc daleko od mého domova. Na hranici lesa, kde již sníh začínal tát. Vichřice byla daleko za mnou, z nejhoršího jsem byla venku. Doufala jsem, že i Siphr. Ve zdejším okolí panovalo mrtvé ticho, hluboká noc. Vítr skoro nefoukal, na cestu svítila záře hvězd a měsíce v úplňku. Byla to nádhera. A přece jsem se chtěla vrátit. Nebo možná ani ne?
Na území pokrytém sněhem po celý rok jsem zůstala až moc dlouho. Skoro jsem zapomněla, jaké je to mimo polární oblast. Jak jsem lesem pokračovala, na tlapky se mi začala lepit břečkovitá směs sněhu a mokré hlíny. Přepadaly mě jakési nostalgické pocity a do hlavy se hrnula jedna vzpomínka za druhou. Někdo by řekl, že dva roky nejsou tak dlouhá doba. Z liščího pohledu to ale bylo jinak. Žily jsme poměrně krátkou dobu, v porovnání s jinými tvory. Pro příklad takové želvy, které žily až stovky let. V jejích očích bych vypadala téměř až směšně. V mém okolí byla jediná Sheene, která mi dokázala plně porozumět. A která mě teď vedla. Letěla nízko mezi stromy v lese, aby se mi neztratila. Možná mi chtěla ukázat nějaké místo, či mě zavést ke ztracenému členu polární skupiny. Neptala jsem se, jen ji slepě následovala.

//Dorias přes Hased

//Úkryt

Ihned, jak jsem vylezla z úkrytu, pocítila jsem ten silný vítr a mráz. Nebýt mého polárního kožichu a magie, asi bych na takové počasí nebyla nikdy dobře připravena. Jak na tom ale mohl být Siphr? No rozhodně ne lépe. Proto jsem šla taky za ním. Požadovala jsem vysvětlení, co to má jako znamenat. Jeho stopa se mi ale v husté vánici ztratila, ani moje magie nefungovala zcela správně. Vlastně bych se v bouři dokázala i sama nadobro ztratit, kdyby se tu neobjevil můj patron. Létat pro velkou sovu nebylo úplně možné, vítr by ji z oblohy strhl patron nepatron, a tak šla Sheene po mém boku, pěšky. Vedla mě snad správnou cestou, zdejší terén měla zmapovaný lépe, než kdokoliv jiný. Především z ptačí perspektivy, což se teď hodilo. Většinu času jsem šla v závětří skály, kde vánice nebyla až tak šílená, ale i tak jsem doufala, že se odtud dostanu co nejdříve. Byl to hloupý nápad, opouštět za takové noci úkryt. Byl snad ten černý lišák náměsíčný? Nebyla jsem na něj ale tak moc naštvaná, jako že jsem o něj měla spíše strach. Možná úplně bezdůvodně, avšak to už byla moje povaha.

//Les Antares přes Shian'tag

PT6

Nakonec jsem se z jezírka krátce napila chladné vody, což mě probralo úplně. Hádala jsem, že usnout se mi znovu nepodaří a vrátit se zpět k černé hromádce chlupů jsem se neodvažovala. Bylo to zvláštní, jak mi tělo zalil ten hřejivý strach. Sheene se mi v hlavě neozývala. Kdo ví, kde teď byla. Ani jsem nevěděla, jestli patroni taktéž potřebovali nějaký ten odpočinek. Bylo to takhle ale lepší, když jsme jedna po druhé občas nic nechtěly. Přeci jen, mít v hlavě neustále někoho jiného mohlo časem začít býti trochu protivné a nepříjemné. Zrovna Sheene by mi ale nevadila, věřila jsem jí a ona zase mě. Byla tu se mnou snad od samého začátku a nedovedla bych si představit, kdyby tu najednou... Neměla být.
Vzadu něco zašustilo a já tím směrem našpicovala uši, teprve pak jsem otočila hlavu. Siphr se probudil. Dokonce i vstával. Nejprve jsem měla za to, že se jde k jezírku napít, nebo že jen prostě přijde za mnou. Místo toho se ale rozešel k východu. A já jen sledovala, jak mi mizí v uličce plné mechu. Chvíli jsem jen strnule stála a zírala na místo, kde byl ten černý ocas spatřen naposled. Měla bych jít za ním? Vichřice venku ještě řádila, jasně, že bych měla jít za ním. Kdo ví, co za šílenost ho to zase popadlo. Chtěl se snad zabít? Krátce jsem se rozhlédla po úkrytu, než jsem vyběhla ven po jeho stopách.

//Polární skála

PT5

Spala jsem celkem klidně, na rozdíl od přírody venku. Noc to pro mě byla bezesná a vlastně i docela krátká. Přestože jsem usnula celkem unavená, probrala jsem se uprostřed noci.
V úkrytu již byla úplná tma, ve které šlo vidět jen díky namodralému světlu. Pomalu a opatrně jsem zvedla hlavu - nechtěla jsem vzbudit Siphra, co tu odpočíval hned vedle mě. Bylo to takové zvláštní, najednou se mi chtělo tu jen tak ležet a no... Užívat si přítomnost, jaká teď byla. A tak jsem i udělala. Mírně jsem se zavrtěla, abych trochu ulevila mojí přeležené části těla, a položila si hlavu zpět na tlapky. Oči mi směřovaly dolů, směrem k růžovému stromu, na který občas dopadl paprsek měsíčního světla. Bouřkové mraky ale po většinu času měsíc v přicházejícím úplňku zakrývaly, a tak šly vidět jen třpytící se modré lehké vlnky na jezírku. Bylo to tak magické. Až do chvíle, než moji pozornost upoutal cizí pohyb.
V úkrytu jako by byl ještě někdo další. Nějaký stín. Mihl se, když jsem se dívala jen koutkem oka. A nebo se mi to jen zdálo? Mohla to být Sunset, mohla to být klidně i Arisa nebo Cron. Nikdo jiný zatím o úkrytu nevěděl, pokud to tedy nebyl nikdo ze seznamu, asi jsme tu měli vetřelce. Přestože se mi tedy nechtělo opouštět mou aktuální pozici, byla jsem donucena vstát a jít se přesvědčit. Nechala jsem spícího Siphra za mnou a rozešla se k vodě.
Rozhlížela jsem se dlouhých pár minut, ale nikdo tu nebyl. Ani strom mi nic nepošeptal. Že bych byla paranoidní? Co jsem ale věděla jistě - bez Siphra vedle mě mi začínalo být chladno. Zvykla jsem si na to teplo, když jsme ještě před chvílí vedle sebe leželi jako tučňáci.

PT4

Jen mi pobavením zacukaly koutky při zmínce o liščí armádě. A co bych tak šla dobývat? Snad ne vedlejší skupinu! Poznámka pobavila nejen mě, ale i mého patrona. V návaznosti na to mi tedy Sheene i vnukla nápad, že bychom se s vedlejší skupinou mohli jít seznámit. Ale nebylo by lepší, kdyby o nás nikdo nevěděl? Rozhodně by tak členi skupiny byli více v bezpečí. Samozřejmě, že úplně nejlepší by bylo s místem, kam odešel Newt, navázat spřátelené vazby, ale nebyla jistota, že to vyjde. V kruté přírodě hodně daleko mimo saeron si lišky obecné občas pletly polárky no... S králíky, myšmi a jiným druhem kořisti. Siphr byl něco jiného, nesežral mě jen proto, aby mi teď mohl čistit srst za ušima.
Snad žádné zvíře si jazykem nedosáhne na hlavu a za uši už vůbec ne. Dokonce i vlci se navzájem čistili. Když to řekneš takhle, zní to fakt blbě. Jako kdybys byla špinavá. Samozřejmě, že jsem nebyla. O svůj kožíšek jsem náležitě dbala. Bylo to docela náročné, když byl teď bílý. Na bílé šlo všechno vidět. Brala jsem to od černého lišáka jako takové zvláštní gesto náklonosti.
Mojí otázkou jsem Siphra možná trochu rozrušila, ač nechtěně. Nenapadalo mě, jak to teď vysvětlit, a tak byla asi jediná přijatelná možnost zamluvit to a změnit téma. "No, vlastně nic. Jen mě přepadly myšlenky o minulosti," povzdechla jsem si a položila hlavu na tlapky. Po krátkém zívnutí i zavřela oči - únava na mě začínala dopadat a mě se chtělo spát. Tohle bylo hezké místo ke spaní. Bezpečné, chráněné před nepřátelskou vichřicí tam venku. Co asi přinese nový den? Bylo toho potřeba tolik udělat! Především najít ztracené členy skupiny, obhlédnout okolí a zajistit potravu. Lov lumíků tu vždy byl možný, takže s tou potravou by asi nebyl až takový problém. Ale to budeme řešit zítra. Schoulila jsem se do klubka hned vedle Siphra, kde jsem ležela, a po chvíli už jen klidně oddechovala.

PT3

Siphra více udivovala skutečnost, že s mojí myslí je propojena nějaká náhodná sova, místo toho, aby se divil, že mluvím se stromy. Hej! Jak jako náhodná? "Ano, neustále. I když tu není," potvrdila jsem mu a svalila se více do lehu. Teď jsem si z nebohého lišáka neudělala jen opěrku pro hlavu, ale rovnou pro celou mou maličkost. Chtělo se mi spát. Ale zároveň nechtělo. Takový ten pocit, kdy tělo bylo unaveno, ale mysl chtěla vyřešit ještě tolik věcí!
"Nemusíš mi nutně říkat... Velitelko," podotkla jsem. V některých chvílích, hlavně těch více soukromých, jako byla možná tahle, to znělo opravdu křečovitě. Ale byla jsem ráda, že tomu Siphr rozuměl. Dokonce mi i podal hlášení o dalších informacích, co se úkrytu týkalo. Bylo tu tedy asi více východů? Že dva byly ukryté ale neznamenalo, že cizinec najde nějaký třetí. Ale zároveň bylo dobré, že tu byla i jiná cesta úniku, pro případ, kdyby něco. "Řekla jsem jí, ať více dolů nechodí. Snad moje slova nevezme na lehkou váhu," povzdechla jsem si. Doufala jsem, že bude Sunset v pořádku. Nemohla jsem ji ale přinutit, aby tu zůstala. A pokud odejde bez rozloučení, bude to tak možná lepší. Trochu jsem si zvykla na život v odloučení od původní rodiny. Bylo ale dobré mít o nich nějaké dobré zprávy. A jak se asi mají ostatní? Netrap se starou rodinou a vytvoř si novou! Ano, Sheene měla občas absurdní nápady. Ale však já už rodinu měla - byla tady, všude kolem mne. I ta pustá skála se dala považovat za člena rodiny. Ale sova to myslela nějak jinak. Zeptala jsem se tedy Siphra, jaký na to měl on názor: "Nestýská se ti po tvojí rodině? Vyměnil bys ji teď za novou?"

PT2

Siphr byl opravdu zmatený, jak se zdálo a jak mi i slovy potvrdil. Nevěděla jsem, jak mu pomoci, nenapadalo mě nic, co by divné hlasy v hlavě mohly znamenat. Snad projev nějaké magie? "Možná je to tvůj patron?" napadlo mě. Sheene se mi také ozývala v hlavě, ale to už jsem o ní věděla. Třeba jen Siphrův potencionální patron nevěděl, jak lépe se ke svému svěřenci přihlásit, než děsivými hlasy někde v podvědomí. "Nebo magie. Jako například moje magie země," pokračovala jsem. "Stromy na mě občas mluví, je to takové zvláštní, ale možná slyšíš to samé?" To bylo asi tak vše, co mě napadalo. Vlastně ne, ještě jedna věc! "Vlastně, já i Sheene jsme se shodly na tom, že jsi cvok," zazubila jsem se. "Nehledej v tom nic hlubšího." Tím se dala považovat otázka Siphrova vnitřího šílenství za zodpovězenou a my tak mohli přejít k poněkud vážnějšímu tématu.
Přikývnutím a tichým "ehm" citoslovcem jsem vyjádřila souhlas. Co se jeho další otázky týkalo, to bylo složitější. "Vlastně, neměla šanci mě poznat," začala jsem vysvětlovat. "Byla jsem liškou obecnou, dříve. Nevím, jestli jsem ti to už říkala, ale polárkou nejsem od narození. Ani nevím, jestli jí moje jméno něco připomnělo, každopádně byla promrzlá, možná mě úplně ani nevnímala. Vzala jsem ji sem, do úkrytu. Pravděpodobně už ale opustila místnost, kde jsem ji nechala. Nechci ji teď ale rušit, jestli tu stále je. Ani nikdo jiný nebude." Svoji sestru, Sunset, jsem zavedla do ledové místnosti, kam by se jiný člen dostal jen náhodou. Cestu v té spletité chodbě jsem znala jen já a ta rezavá liška sama. Aby se měla jak dostat zpět ven, samozřejmě.

PT1

//zmínka o Cronovi a Arise
Chvíli jsem s hlavou otočenou ke stromu pozorovala další dva členy, jestli spolu budou vycházet. Cron vypadal, že se svojí nové funkce docela dobře ujmul, tak snad mu to vydrží. Navíc já byla hned tady - kdyby měla Arisa nějaké podezření o pravdivosti jeho slov, mohla bych ji hned pohledem ujistit.

//reakce vlastně jen na Siphra
Když jsem byla od Siphra jen pár kroků, pozdrav mi oplatil. Už jsem neslyšela, co si lišky u stromu povídaly. Hlavní místnost byla hodně rozlehlá na to, aby na sebe lišky z každého jejího konce musely řvát, aby se slyšely. Následně provedl pat pat, za což by mu Sheene nejraději uklovla tlapu, ale ta tu zrovna nebyla. Poslala jsem ji hlídat v okolí skály a porozhlédnout se po Brae. I z ledových oken v úkrytu šlo vidět, že se již stmívá a přichází další sněhová vánice. V takovém počasí by mohl být pro lišku šedou problém najít vchod do našeho úkrytu. Uvnitř se mezitím začaly více a více rozzařovat modré houby a mech, či co to tu rostlo. Magické. Jak jsem ale neočekávala, onoho pat pat se mi nedostalo, Siphr z ničeho nic stáhl tlapu zpět. Jako kdyby se něčeho bál. Snad mu nebránila ona skutečnost, že jsem byla vůdkyní skupiny? To by mě celkem mrzelo. Jen jsem nechápavě naklonila hlavu.
Hned na to se černý lišák optal na můj den, což byla prostě klasická otázka, jak začít konverzaci. "Tak nějak zvláštně. Ta liška, co jsem šla zachránit od vánice, vzpomínáš?" zeptala jsem se a strčila do Siphra z boku, abych ho povalila na zem. A já se mohla usadit vedle něj. Doslova jsem si z něj udělala takový ten potah na křeslo. Akorát že Siphr byl zároveň i tím křeslem. Opřela jsem si o něj celkem unaveně hlavu. "Tak to byla moje sestra," dopověděla jsem následně moji načatou větu. Avšak černý lišák nějak nedával pozor. "Hm?" podívala jsem se na něj, když zmínil cosi o tom, že na mě nemluvil. "Ale však nic neříkáš?" Byla jsem trochu zmatená. Ale Siphr asi ještě víc. Možná byl jen unavený, kdo ví, co tu v úkrytu s Arisou prováděli za hovadiny.