Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Severní moře

Šli jsme po pláži podél moře, chvíli, než jsme zabočili směrem k lesům a najednou jsme kráčeli po zcela neznámé krajině. Tady jsem nebyla nikdy, a to bych strčila tlapku do ohně na to, že z této strany země jsem do saeronu přicupitala. Nebo si to jen špatně pamatuji. Přeci jen to bylo dávno. Dva, tři roky. Možná čtyři. Už jsem ani nepočítala, jak stará jsem a jak dlouho jsem tady. Ne že bych teda měla být nějaká vrásčitá babka nebo zdejší veterán, ale čas tak pro mě nějak přestal mít smysl.
Na zelené pláni jsem taky byla jako pěst na oko, lov tu bude asi trochu obtížný. Nebo taky možná ne. Vzhledem k tomu, kolik rejsků se tu hemžilo. Liška aby o ně zakopávala. Pohlédla jsem na Siphra, který se ovšem cítil poněkud nesvůj. "Děje se něco?" zeptala jsem se pro jistotu, abych věděla a nemuselo mě to trápit. Lov mohl počkat.

//Úkryt

Siphrovi se viditelně moc z úkrytu ven nechtělo. Mě vlastně taky ne, ale i když bychom si celé dopoledne mohli jen skládat komplimenty, snídani nám to bohužel neuloví. Přes všechnu tu pohádkovou atmosféru jsem se na svět dívala i trochu přes brýle reality. Netušila jsem, co to jsou brýle, každopádně o to tu nejde. Zatlemila jsem se a z lišákova objetí se nerada vymanila. "Těch příležitostí budeš mít ještě dost," odpověděla jsem mu a koutky protáhla v úsměv. Že jsme teď byly partnery ještě neznamenalo, že najednou zapomenu, jak se loví.
Venku čekalo růžové slunce a mlha. Zachvěla jsem se jakýmsi chladem. Jelikož jsem měla teplý kožich a magii, která mě před podobnou nepřízní počasí chránila, bylo jasné, že tenhle chlad bylo něco jiného. "Asi bude pršet?" oznámila jsem černému lišákovi. Bylo tu celkem dusno, vše naznačovalo, že se v těchto parných dnech snad trochu schladíme. V parných dnech... Trochu jsem se možná zasnila a zapomněla na to, že už jsem nebyla liškou obecnou, která tahle horka mohla řešit. Já teď patřila jinam, kam léto na návštěvu moc nechodilo. Počkala jsem, až se z úkrytu dostane i Siphr. Věřila jsem, že by byl schopný tam zase usnout. Působil tak nějak vždy strašně ospale. Doprovodila jsem ho ke mě pohledem. "Pojďme tudy," navrhla jsem mu. "Tady u moře toho asi moc nenajdeme, pokud teda nechceš ke snídani týden mrtvou rybu?"

//Floremare

Moje akce konečně prolomila jakési ledy a přiměla Siphra se vyjádřit. Jinak, než slovy. Ta nebyla potřeba vůbec, sloužila spíše jenom jako nějaká podpora. Černý lišák si se mnou vyměnil místo a já jej nechala, aby mě vedl. Na cestu do nového světa, který patřil pouze nám dvěma. Žádné další lišky, skupina či patroni. Čas jako by se zastavil a já si přála, aby tato chvíle zůstala věčná.
Ovšem všechno jednou končilo a brzy začalo opět svítat. Vchodem do úkrytu pronikalo narůžovělé světlo, které mě probudilo. Někdy pozdě v noci jsem usnula, přirozeně se mi chtělo spát. Cesta sem byla dlouhá, když to bylo přes polovinu mapy. Chvíli jsem barevnou scenérii venku pozorovala, než jsem svoji hlavu otočila na černého lišáka vedle mě. Ten asi ještě spal, nebo už byl dávno vzhůru. Tak či tak, rýpla jsem do něj jemně čumákem. "Dobré ráno," popřála jsem mu a koutky se mi roztáhly v malý úsměv. Cosi ve mě jásalo, protože přítomnost Siphra dokazovala, že včerejšek nebyl jenom nějakým snem. Ale zakručelo mi v břiše, to ten moment trochu pokazilo. Postavila jsem se na tlapky. "Půjdu najít něco k snídani," oznámila jsem a s těmi slovy se vydala ven z úkrytu.

//Moře

Pomalu mi došlo, že černý lišák neví, co má dělat. Stejně jako já. Co říci. Vlastně, jediná akce mohla říci více, než nějaká slova. A to chtělo jistotu, kterou aktuálně bez slov toho druhého nešlo získat. Na rozdíl od Siphra jsem si ale byla jistější, ovšem neuměla jsem přečíst jeho mysl a tak mě nenapadlo, že bych mu s tím měla pomoci. Nenapadlo mě ani, že druhé lišky vlastně nemusí přemýšlet jako já. Při tomto uvědomění mi došlo, že bych svým chováním opravdu mohla někomu ublížit. A to jsem opravdu nechtěla, nebyla jsem ten typ, kterému by to bylo jedno.
S dalšími slovy jsem však tu jakousi křehkou jistotu získala. Moje myšlenky se ustálily a já věděla, že jsem si jistá byla. Neříkala jsem ale nic, už by to asi bylo zbytečné. Namísto toho jsem se svým čumákem dotkla toho jeho a předními tlapkami černého lišáka povalila na záda. Následovalo zalehnutí.

Mlčela jsem, a to docela dlouhou chvíli. Siphra to ticho muselo pravděpodobně užírat zaživa, když neměl ponětí, co se tu dělo. Co se se mnou dělo. Nechala jsem jeho otázku bez mojí odpovědi a namísto toho jsem se jednoduše schoulila do klubka. Natisknutí jsme na sobě byli jak tučňáci, ale nebylo nám těsno. Takové příjemné objetí. Takové, které by i v zimě dokázalo roztavit ledy. Kdybych ovšem byla já led, už by ze mě nic nezbylo. Vypařila bych se, jak to voda dělá. Můj mozek byl pravděpodobně taky z vody. Aktuálně z něj byla louže a já nebyla schopná přemýšlet, vymyslet reakci na tuhle situaci. Ale pak mě odpověď na Siphrovu otázku napadla. "Ne ´měla´, ten pocit je teď, v přítomnosti," řekla jsem potichu, že mě bylo sotva slyšet. Jako bych se bála, aby mě slyšel kdokoliv jiný než právě pouze černý lišák.

Svoji zvednutou hlavu jsem opět položila dolů a čenich zachumlala do bílého kožíšku. Předtím jsem se neodsunula, jako kdyby bylo v jeskyni málo místa. Ale nebylo tu těsno. Kapky malého pramene dopadaly na hladinu jezírka a tiše tak počítaly vteřiny ticha, které se najednou rozhostilo. Svými slovy mi Siphr potvrdil, že ví, o čem mluvím. Byla to nějaká nemoc? Je to prý zvláštní. Odkud Siphr měl tu zkušenost? Byl tu snad ještě někdo další, o kom se snad nikdy nezmínil? Záhy mě přepadl jakýsi smutek, ruku v ruce s obavami, že tu nic nemusí být takové, jaké bych vlastně chtěla. Jaké bych si to představovala. Byla jsem moc naivní? Jak moc je to ode mě pošetilé. Měla bych se správně starat o moji skupinu, ale kde jsem teď byla? Na druhém konci světa, dalo by se říci. Ale přestože jsem věděla, že bych tu neměla správně být, nechtělo se mi odejít. Kožich černého lišáčka hezky hřál a mě tu bylo dobře. Neříkala jsem nic, nevěděla jsem co. Moje maličkost se ocitla v rozpacích. V situaci, kdy ani můj patron by mi nedokázal poradit.

Noc pravděpodobně skončila, ale to ničemu nevadilo. V jeskyni bylo zvláštní temno, narušované pouze blikajícími zadečky larev brouků, co visely ze stropu. Ani mi to nepřišlo, že tu bylo milion dalších očí, přeci jen to byl pouhý hmyz.
Uvelebila jsem se v obětí černého lišáka a zavřela oči. Byla to tak zajímavá a hřejivá chvíle. A ne kvůli tomu, že už bylo léto. Na moje otázky se mi dostalo odpovědí, každopádně na ty už jsem nijak nereagovala. Možná moje otázky byly pouze řečnické, možná jsem teď byla myšlenkami někde úplně jinde. Siphrovu poslední otázku jsem však nemohla nechat bez odpovědi. Zvedla jsem hlavu zachumlanou v kožíšku a otočila ji k lišákovi. ”Já nevím,” řekla jsem, jako by se nechumelilo. ”Je to takový zvláštní hřejivý pocit uvnitř v hrudi,” pokračovala jsem ve vysvětlování mých myšlenkových pochodů a podívala se do jeho očí. Byla jsem si jistá, že v nich najdu nějakou odpověď. Cítí to taky? Bylo to zvláštní. Nikdy se mi nic podobného nestalo, a teď, jako kdyby se všechny ty nahromaděné příležitosti vysypaly.

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, proč je Siphr tolik ujetý na svítící věci, především na ty v téhle místnosti. Než mi to došlo. Nebo mi to možná nedošlo? Nechtěla jsem špatně pochopit nic, co říkal. Zvláště, když mluvil tak potichu. Tajně jsem si přála, aby mluvil o mě, avšak neodvážila jsem se zeptat. Byla jsem zmatená. Nebyla tu Sheene, která by mi dodala jistotu. Vlastně ne, já ji nepotřebovala. Nebyla jsem už to malé lišče, co kdysi.
"Siphree," oslovila jsem černého lišáka, seriózním tónem hlasu. Jako kdyby provedl něco vážného. Ovšem teď už se asi dalo mluvit o vážné věci. Vstala jsem ze své pozice a přišla k němu, abych si mohla lehnout stejně jako předchozí noc v jeskynních polární skály. "Pamatuješ si, jak jsme utíkali před medvědem?" zeptala jsem se. Z nějakého důvodu se mi tyto vzpomínky teď vybavovaly velice živě, jako by se to stalo včera. Jenže... Ono už to bylo nějaký ten rok zpátky. "Jak dlouho se vlastně známe..." Schoulila jsem se do klubka a hlavu zabořila do husté srsti na ocase. Vypadala jsem, že jdu spát, ovšem nešla jsem. Nemohla bych ani usnout, ne v této chvíli.

Sheene někam zmizela a bez mého patrona jsme tu zůstali sami dva. Dokonce i Siphrův patron v úkrytu nebyl, asi by tu neměl kde poletovat. Ani mi tu nechyběl, koneckonců, nebyla jsem příliš zvyklá na to, že vlastně existuje. Já se mezitím uvelebila u malého jezírka. A hned na to, jak černý lišák otevřel tlamu, jsem po něm hodila vražedný pohled. Dělat si ze mě vtipy, jo? Bylo to těžké, zachovat si můj poker face, a tak jsem hlavu raději zabořila mezi tlapky, aby nešlo vidět, jak se tlemím.
Můj společník uhasil žízeň stejně tak, jako předtím já, a usadil se do písku kousek ode mě. Položil zvláštní otázku, nad kterou jsem se musela zamyslet. Mohla jsem aktuálně říct, že v Saeronu žiji delší dobu, než jsem pobývala v okolním světě. Tohle byl teď můj domov, vlastně jsem nestihla procestovat ani kousíček venkovního světa. Ale teď byl venkovním světem Saeron, když Polární skála byla ta uzavřená krabice, které teď říkám domov. "Podle mě jsou ty nejkrásnější věci pouze v Saeronu," odpověděla jsem. "Co myslíš ty?"

//Moře

Následovala jsem Siphrova patrona, který nás opět vedl někam do neznáma. A černý lišák za námi běžel hned v závěsu. Naše tlapky zanechávaly svítivé stopy v zářící vodě, každopádně jak začínalo svítat, světýlka se pomalu vytrácela. Nebyla tak intenzivní, ale stále šla vidět.
Dorazili jsme k nějakému kameni, který skrýval úkryt menší jeskyně. Byl dále od břehu, takže jsme byli donuceni opustit poslední zbytečky světýlek a vydat se dále po pláži, kvůli čemuž se na mě začal lepit písek. Ale nevypadala jsem, že by mi to nějak vadilo. Vlezli jsme za pidisovou, jeskyně zprvu vypadala velice temně. Ale jako kdyby se mořská světýlka přestěhovala sem, zářilo to tu skoro jako polární záře. Dokonce tu tekla i voda? Přicupitala jsem k malému jezírku a tekutinu nejprve ochutnala špičkou jazyka. Kdyby byla slaná, asi bych se moc nenapila. Ale chutnala sladce a tak jsem se rozhodla tu uhasit žízeň. Následně jsem se otočila na Sipa. "Můžeme tu chvíli zůstat?" otázala jsem se, nebo spíše oznamovala. Vzhledem k tomu, že jsem se u jezírka rovnou uvelebila na zem.

Krása svítící mořské hladiny byla opravdu okouzlující. Ne sice tak moc, jako polární záře, ale opravdu stálo za to ji sledovat. Modrá světýlka jako by volala k sobě a tak jsem je také poslechla. Přišla jsem ke hladině blíže a strčila tlapku do chladné vody. V ten moment se modrá záře okolo rozzářila ještě více, stejně jako výraz na mojí tváři. Stalo se ze mě malé lišče a já začala hopsat ve vodě jako blázen. Modrá světla mě následovala a já tak za sebou zanechávala jakousi barevnou stopu. Byla to sranda, byl to krásný zážitek.
Otočila jsem se na svého společníka, ovšem než jsem stačila něco říci, moji pozornost zaujal jeho patron. Létající myš se zvedla z jeho zad a houpavým letem zamířila k jakémusi kamenu zde na pláži. Chce nám ukázat něco dalšího? Neváhala jsem a hopsala (doslova) jsem za ním, stále ve vodě, protože ty světla byly prostě boží. Můj kožich byl zespoda brzy celý mokrý, nemluvě o tlapkách... Ale bylo už skoro léto, vzduch teplý a nefoukalo, nemusela jsem se tedy bát, že bych z toho něco chytla. Teda, snad?

//Za Hothem do úkrytu

"To není zneužití. Tomu se říká využití místních zdrojů," opravila jsem Siphrova slova a oplatila mu jeho úsměv. Smích byl nakažlivý. Jeho patron se ale zřejmě moc využít nedal, to už jsme stihli pochopit asi všichni. Malé věci byly sice roztomilé, ale pokud to s předváděním přehnaly, byly spíše otravné. Nechtěla jsem Hotha ale hned odepsat, třeba skrývá nějaký logický důvod za jeho chováním. "Chtělo by to najít nějaký úkryt," prohodila jsem jen tak mimochodem, protože se tu začínalo stmívat. A zpět ke skále to už asi nestihneme. "Moře nemá pána. Můžeš vodu ovládnout magií, ale moře bude vždy vládnout samo sobě," pokrčila jsem rameny. Přestože jsem byla u slané vody poprvé, dalo se předpokládat, že bude stejně nezkrotná, jako rozbouřená řeka. A jestli existoval vedle Iscariot další bůh, s největší pravděpodobností bude toho moře součástí. Prostě mi to takhle připadalo, že to takhle i doopravdy je.
Rozešla jsem se pomalu po pláži, ve snaze najít tu třeba nějakou zapomenutou jeskyni nebo tak. Jak slunce pomalu zapadalo, rozzářila se slaná voda při březích modrou září. "Podívej," upozornila jsem tmavého lišáka. "To je krásné," řekla jsem zasněně. Jestli nás sem kvůli tomuhle Hoth hnal, tak to možná stálo i za to.

Siphr cosi povídal dále o jídle, snažil se tu konverzaci o ničem z nějakého důvodu udržet. Mě to nevadilo, ale nenapadalo mě, jak k tématu přispět. Jídlo zrovna nebylo něco, co bych nějak významně řešila. Buďto bylo a nebo nebylo... "Hm," odbyla jsem ho jemně a pokračovala ve zkoumání moře.
Černý lišák z něj byl o dost více vyveden z míry, než já. A to jsme tu oba byli poprvé. Zřejmě to bylo tím, že já byla informována dříve, než jsme sem vůbec dolezli. I proto jsem vodu neochutnávala, přestože na mě šla žízeň. Siphr si poradil po svém. "Možná ta voda není pitná, ale třeba půjde využít i jinak," napadlo mě. Sheene nevěděla momentálně o žádném konkrétním případu, kdy se dala slaná voda využít, ale třeba si na něco vzpomene. Nebo na to narazíme omylem a úplnou náhodou. Snad nás to neotráví, heh. Mého společníka zajímalo, odkud beru všechnu tu moudrost světa. "Jsem přirozeně chytrá," odvětila jsem mu a zasmála se. Dělala jsem si srandu, očividně. A pohlédla jsem krátce na Sheene, co se tu objevila hned vedle mě. Na znamení, že to ona je tu ta chytrá.

Těším se na další opakování téhle fretkovské akce ˘˘

% bych poprosila rozdělit následovně:
Luna- 6% do vytrvalosti a 4% do obratnosti ✔
Zora- 5% do rychlosti
Skajer- 5% do síly

a pak zapsat kamínky
Děkuji mnohokrát ^^

✔

//Kasperské loviště přes Skaliska

Siphrovy uši tak nějak zachytily moje mumlání. Nevadilo mi to, pouze jsem to nechtěla rozebírat. Ne teď. Možná někdy jindy. “Ale nic,” odpověděla jsem nu na jeho tázavé citoslovce a zakončila to téma lehkým pousmátím. Vydali jsme se dál, prozkoumat části Saeronu, kde Siphr ještě nebyl.
Tady v teplejších krajích už sníh tál a tvořil tak lepkavou břečku, která se nám začala lepit na tlapky, kam jsme jen šlápli. U Polární skály byl sníh tak nějak celoročně a bláto se objevilo opravdu jen za parnějších dnů v létě. I tak by to ale vypadalo jako tady právě teď na jaře. Objevoval se i první hmyz, například ta moucha, kterou Siphrův patron honil. Nefoukal ani nepříjemný vichr a na obloze ani mráček. Takové příjemné počasí jsem nezažila dlouho. A nebo jen málo vycházíš ven. ozvala se Sheene v myšlenkách.
Aby řeč nestála, navodil černý lišák nové téma. Jídlo. Byla to trochu zvláštní otázka, zvlášť pro mě. Jídlo jsem až tak neřešila stylem co mi chutná a co ne, byla to prostě jen nepostradatelná součást života. “Hmm, nejsem moc vybíravá. Prostě co se naskytne, to je. Jídla není moc a lovy jsou těžké, kdybych měla jíst jen co mám ráda, asi bych pošla hlady,” vysvětlila jsem a koukla na něj. Proč ho to zajímá?
Pak jsme ale z břečky přešli na písčitou břečku. Pochybovala jsem, že to byla poušť, přeci jen naše polární oblast by byla docela blízko. Ale mohla to být zmrzlá poušť. Před námi se rozprostíralo snad nekonečné jezero, třpytící se za svitu slunce. Podle Hotha už jsme byli na místě. “To bude moře,” odpověděla jsem Siphrovi. Sheene mě v mysli opravila, že to není jezero. A dodala i pár dalších užitečných informací. “Ta voda ale nebude pitná. Je hodně slaná,” podotkla jsem a zastavila se. Lehce máchla ocasem. Moc se mi do vody nechtělo, dlouho by mi schnula srst. Stála jsem na pláži i dost daleko od vln.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána