Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nastala noc a černá liška už dlouhou dobu jde s čumákem blízko u země, div v ní nevyrývá díru. Skoro za chůze spí, ale ona teď nesmí usnout. Vždyť by se pak ani nemusela probudit. Ten dojem jí v hlavě vytváří nejen hlad a vyčerpanost. Kdy vlastně naposledy jedla nebo spala? Už se ani nepamatuje. Ale ona by se vyspala, kdyby si nedala slib že se vyspí, až najde vodu nebo něco na zub. A jak se jí tak klíží víčka, už ani není schopna dávat pořádně pozor na cestu. "Au", sykne bolestí když zakopne o kořen a vyryje čumákem díru do země stále pokrytou jemnou vrstvou sněhu. Zvedne se ze a teprve teď se rozhlédne, kde se to ocitla. "To jsem...už umřela?", zeptá se sama sebe, když spatří tolik světélkujících rostlin a světlušek. Mhouříce oči upřeně pozoruje jednu z nich, která jí poletuje před čumákem. Nikdy předtím nic takového neviděla, proto není divu že jí to připomíná hvězdy na nebi. Když však oči přestane mhouřit a už pořádně se rozhlédne kolem, dojde jí, že je stále v lese do kterého před několika dlouhými hodinami vstoupila. Chvilku ještě pozoruje onu světlušku, když ta však odletí ke skupince světélek kousek od ní, rozejde se dále lesem.
Po chvíli další nekonečné chůze, tentokrát s dokořán otevřenýma očima, začne jemný práškovitý sníh dopadat na její čumák. Čerstvý sníh také zakrývá její stopy...Jen podle toho kořene o který opět zakopne si uvědomí, že nejspíš chodí v kruzích. "Už zase?" Sykne opět bolestí. Avšak hned se jí zvedne nálada, když kousek před ní spatří obrys lišky. Rozejde se k němu. Opatrně našlapuje a zvědavě kouká na lišku. Byl to však jen kámen a keř, který za polosvitu měsíce připomínal onu psovitou šelmu. Její nálada znovu nabrala bodu osamělosti. Vzhlédne k měsíci, který občas zakryjí po obloze rychle plující tmavé mraky. Pak pohled upře zpět na kámen. Možná bych si mohla na chvilku odpočinout... přemýšlí v duchu. "Tak dobře, ale jen na chvilku". S těmi slovy se stočí do klubíčka do vyhloubeniny pod kamenem, z vrchu kryta šípkovým keřem. Přemýšleje o její rodině, kterou by si tak moc přála mít teď vedle sebe, se jí opět klíží víčka. V polospánku tam teď leží a snad čeká, kdy vyjde slunce. Možná by to slunce bylo i jiné stvoření, které by zahnalo bod osamělosti.