Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  11 12 13 14 15 16 17 18 19   další »

Skáču opatrně z kamene na kámen, černý lišák je vždy o pár kamenů napřed až byl na druhém břehu o hodně dříve než já, jelikož jsem skákala pomaleji než on. Jednou mi trochu uklouzla noha a já málem skončila v té ledové vodě. Rovnováhu se mi však podařilo udržet a tak jsem živá a zdravá doskákala až na druhý břeh.
Kapky vody na mém kožichu mi nijak nevadily, na rozdíl od Newta. Přeci jen to byla obyčejná voda, nijak špinavá, a za chvíli se na tom teplém slunku stejně vypaří. A navíc teď nebyl čas na čištění kožichu. Nebo možná byl, ale já už jsem chtěla mít své prázdné bříško co nejdříve plné.
Lehce kývnu na lišáka, že můžeme jít dál a opět o pár kroků za ním se vydám k onomu lesu, ke kterému míří on.
>>Arsenský les

Po cestě ke kamenům mi taky unikl pobavený úsměv. Přeci jen to bylo trošku komické. I když mě by se vlastně nelíbilo, kdyby se mi někdo za zády smál mé nešikovnosti, proto mi úsměv rychle z pysků zmizel.
“Nebojím” řeknu mu na to jen. Sama jsem si však nebyla jistá, jestli se bojím nebo ze mě jen srší nadměrná opatrnost. Chvilku stojím na místě a sleduju Newtovo počínání. Pro něj to musí být hračka, ale každý neumí tak dobře skákat. bleskne mi hlavou a když je černý lišák o pár kamenů napřed, skočím na první spíše balvan než kámen.

Skoro automatizovaně přikývnu na jeho slova a při jeho krátkém pohledu na mě mi unikne krátký úsměv. Sic jen krátký, ale nepřehlédnutelný. Pomalu jsem se rozešla za ním.
Slunce už bylo dávno na začátku svě každodenní cesty a hladké kameny, po kterých jsem opatrně našlapovala, se krásně leskly. Dívám se spíš na cestu, než kolem sebe jako to dělá Newt. Však kdyby někde v okolí něco bylo, všimnul by si toho dřív než já. Snad víc jak polovinu cesty jdu pár metrů za ním a přemýšlím nad vším možným. Moje myšlenky se však více směřovaly na jídlo, zvlášť, když mi znovu zakručelo v břiše. Byla jsem snad natolik zabraná do myšlenek, že mě s trhnutím vyděsila ryba, co právě vyskočila z vody a zpět do ní. Led rychle roztával pod teplem stále se ohřívajících slunečních paprsků a na hladině řeky šlo vidět spousta děr v tenkém ledě. Leknutí doprovázené trhnutím celého mého já však nešlo nijak zamluvit ani zamaskovat, přidala jsem proto do kroku a dohnala černého lišáka doufajíc, že jsem nevypadala jak strašpytel co se lekne i ryby. Jinak řečeno jsem doufala, že tím odvedu pozornost od incidentu s rybou a nebude se to nijak připomínat a řešit.
Po celou dobu cesty jsme neprohodili ani slovo, což mi přišlo trochu zvláštní. Možná jen můj žaludek byl jediný, kdo by něco řekl kdyby mohl mluvit. Ale to už jsme došli k hledanému místu. V místech, kde jsme se teď nacházeli, bylo v řece dost více méně plochých kamenů, přes které by se dalo přejít na druhý břeh. Tuhle možnost však trochu zamítala námraza, která kluzké kameny činila ještě kluzší. Tázavě se podívám na Newta, jestli to bude chtít risknout tady nebo jestli se vydáme dál.

Odvrátím pohled, když lišák nadzdvihne jedno obočí. Asi mu došlo, že si ho prohlížím. Nebo mu to došlo už dřív, ale nešlo to z něj poznat. “Jen se ptám a ujišťuji” Podle jeho odpovědi na mou odpověď ve formě otázky vyzněl, jako kdyby si myslel, že mám stále pochyby a moc mu nevěřím. Pochyb jsem sice měla ještě dost, ale věřit se mu zatím dalo.
Do hvězdného lesa se mi také moc nechtělo a tak jsem na jeho slova jen přikývla. Téže jsem se rozhlédla, jestli tu nebude něco jako “most”, protože přeplavat ji bylo docela nemožné, i přes fakt, že proud nebyl zatím moc silný a řeku pokrývala tající tenká vrstva ledu. “Možná by nebylo na škodu, podívat se kousek podél proudu” i když to nebylo přírodně moc nejpřirozenější, řeka se zdála být s klidnějším proudem více na severu, podél směru jejího proudu.

Tiše stojím a poslouchám. Přitom si docela detailně prohlížím jeho ledově oranžové oči. No co, doteď jsem na to neměla čas ani příležitost.Trochu mě zarazí, když se zmíní o pomoci s lovem. Ale vlastně sem se ani nemohla divit, že neví v podstatě o mě nic, než jen to, že mám hlad. Ale odmítnout tu nabídku jsem nemohla. Taková příležitost se totiž nenaskytuje každý den. Třeba po cestě narazíme na něco, co se nebude muset zabít... doufala jsem trochu naivně v duchu. Třeba se na mě usměje štěstí, a já nakonec nebudu muset vidět někoho umírat.
“To...by jsi vážně mohl?” Možná to nebyla úplně nejlepší možnost odpovědi formou otázky, v té rychlosti jsem se však na nic lepšího nezmohla.

Kručení mého hladového břicha muselo jít asi slyšet, když se mě lišák ptal jestli mám hlad. Nebo vlastně se neptal, spíše to konstatoval. Potvrdila jsem jeho větu nepatrným přikývnutím a lehce jsem švihla ocáskem. “Nejen že to tak vypadá...Už se ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jedla,” při poslední větě se kouknu směrem k řece na stromy za ní a nasadila jsem takový ten naoko zamyšlený výraz. Pak se obrátím zpět na lišáka a změním zamyšlený výraz na tázavý. ”A ty máš hlad?” zetala jsem se spíše proto, aby kdyžtak opět nenastalo trapné ticho. Možná by mi mohl pomoct najít něco k snědku. Čtyři oči toho přeci jen zahlédnou více, než jen dvě...Které jsou navíc ospalé. při dalším pomyšlení na jídlo jsem mlaskla, jelikož se mi v tlamě začaly dělat různé chutě. Teď jsem ale měla dost velký hlad, že bych sna snědla i ty hořké červené bobule s názvem šípky.

Z boku a z blízka vypadal líp, než jsem čekala. I jeho kožich se na vycházejícím slunci krásně leskl. Tak nějak jsem přestala vnímat co říkal, tedy jestli něco vůbec říkal. Spíše jsem se soustředila na prohlízení si každého chlupu na jeho těle. Jestli jsem při tom vypadala divně mi bylo vlastně jedno, však jestli se mnou bude chtít trávit dalších deset minut bude si muset zvyknout na moji zvědavost a zkoumavost.
Velmi pomalým krokem jsem ho začala obcházet, snad aby byla jeho prohlídka detalnější. Když jsem dokráčela zpátky před něj, tam kde jsem předtím stála, neubránila jsem se krátkému zívnutí. Ne proto, že by byl Newt nudný. Zkrátka a jednoduše se mi chtělo ještě spát. Tedy ne doslova spát, spíše jen dospat ty minuty o které mě bohyně Saraswati okradla. A ani další tiché zakručení v břiše mi nikterak nepomohlo.

Neví.. Že by něco tajil? Začínám mít znovu pochyby. Proč by někdo totiž jen tak pronásledoval jemu cizí lišku? Vždyť i když by říkal pravdu, že nechce být s těmi idioty, mohl jít přeci kamkoliv jinam. Ale vlastně jsem ráda, že šel za mnou. Jsem přece v pro mě neznámém kraji a bylo by dobré, mít po boku někoho většího, než jsem já.
"Myslíš tu bohyni Saraswati?" slovo bohyni jsem řekla trochu důrazněji, přeci jen stále mi to přišlo vtipné a arogantní. "V prvé řadě mě vzbudila" Jak by se vlastně líbilo jí, kdyby ji někdo uprostřed noci vzbudil? Hmm? "A pak se ptala na jméno tohohle kraje...Ale to už jsi musel slyšet, když jsi tam byl" Došlo mi, že stále stojím tak nějak strnule a nejistě. A tak aby to nevypadalo až tak divně, popojdu o krok do strany. Nevím, jestli to mému strnulému postoji nějak pomohlo, každopádně jsem teď měla šanci prohlédnout si lišáka i z boku.

Spolu s východem slunce znovu zavládlo to trapné ticho, které mi začínalo býti trochu nepříjemné. Kdyby teď šel někdo okolo, asi by si myslel, že spolu mluvíme telepaticky. Ale já tuhle schopnost neovládala a Newt pravděpodobně také ne. Což je škoda, jelikož by se mi to v některých situacích i docela hodilo.
Lišák stále nevypadal moc na to, že by chtěl něco říct. Že by mu snad došly slova? Nebo zapomněl mluvit... Asi to bude na mě povzdechla jsem si, jelikož nerada začínám konverzaci. Většinou ani nevím jak. Teď mě ale napadla jedna otázka, na kterou jsem vlastně chtěla znát odpověď už dobrých pár minut. "Proč si mě sem vlastně sledoval?" trochu tázavě nakloním hlavu na levou stranu.

Trochu zkoumavě si ho prohlédnu, z blízka vypadá nečekaně jinak, než když jsem ho viděla z dálky ve světélkujícím lese. Přešlápnu předními tlapkami na místě, přeci jen bylo překvapivé zjistit, že lišák umí i mluvit. Trochu mě zarazilo, když mě ujistil že je tu sám. Nepřála jsem si to ale náhodou? A i když jsem si byla jistá, že mi nechce ublížit, má mysl mě přesvědčovala o opaku.
Newt? Hezké jméno... blesklo mi hlavou. Když mi dojde, že nějak moc dlouho nad tím přemýšlím a že ten lišák asi čeká i na mou odpověď, co se jména týče, odtrhnu se od svých myšlenek a trochu tichým hlasem se představím "Já jsem Luna." Lehce a nervózně jsem švihla ocasem. Snad to nevypadalo, že jsem si nemohla vzpomenout na své jméno

Sotva se černé lišce podařilo usnout, už ji zas někdo nutil probudit se. Mluvily na ni hlasy nějakých tajemných stvoření. Luně se však chtělo ještě spát. "Vstávej...Vstávej!" opakovaly hlasy čím dál hlasitějším šepotem. Když už to bylo k nevydržení, liška se přece jen donutila otevřít oči a podívat se, kdo ji to budí. Nikde však nikdo nebyl a ona byla na prazvláštním místě. Všude kolem byla tma a na konci té tmy bylo nepatrné světýlko.
Pochopitelně se černá liška vydala k němu, čím blíže se však přibližovala, tím dále se světlo zdálo býti. Až z něj byla jen malá tečka, která po chvíli zmizela úplně. Najednou zas slyší hlasy těch tajemných stvoření. Liška se zmateně rozhlíží kolem, nikde však nikoho nic nevidí, jen tmu všude kolem ní. Hlasy se začali smát "Otevři oči, ty hloupá". Ale vždyť ona oči má otevřené! Nebo ne? Leda by tohle byl sen ve snu ve kterém spala. Když totiž podruhé otevřela oči, nebyla v říši tmy a ani se neozývaly ty tajemné hlasy.
Podruhé se probudí na nějaké mýtině uprostřed lesa. Ale proč jsou ty stromy tak rovně zlomené? a nikde ani neviděla zbytek kmene s korunou. Jen na druhé straně mýtiny zvláštní strom s několika vodorovnými i svislými kmeny, s korunou téže ze dřeva (posed). A za ním už nebyl les, nýbrž zlatavá louka. Černá liška se zvědavě přiblíží k tomu "stromu". Začal foukat silný vítr a do toho větru začali zase mluvit tajemné hlasy. Tentokrát však Luna nerozuměla, co říkají. Ale vypadalo to, jako kdyby ji chtěli před něčím varovat. A taky že chtěli. Země začala dunět a přímo proti černé lišce se hnalo stádo jelenů a laní. Ve strachu, že ji udupou, se v mžiku otočila a pelášila pryč, stádo jí ale bylo v patách. Když se otočila, jak blízko už stádo je, zakopla o jeden z rovně zlomených stromů a spadla hlavou na kámen.
Potřetí se ve snu probouzí. Tentokrát už neslyší žádné hlasy. Otevře oči v naději, že tentokrát už je doopravdy vzhůru, že už to není další sen. A vida, tentokrát se opravdu probudila v lese, ve kterém i usnula. Ale tenhle les nebyl ten samý. Tu jsou slyšet dunivé rány (výstřely), ozývající se za liškou. Zvědavost jí říká, ať to jde prozkoumat, opatrnost opak. Zvědavost však vyhrála. Jak šla směrem k dunivým ránám, les začal řídnout až došla na samý kraj. A tu vedle sebe vidí sen samý "strom", co předtím. A ty rány, ty se ozývají z vrchu toho stromu. Ale co je to před ní? Opět ta zlatavá louka. A v té louce, k zemi padá mrtvý jelen. Liška nemysleje už na ty rány rozeběhla se k mrtvému zvířeti. Bylo jí ho líto. Ale teď už to nebylo živé zvíře. Nestačila ani pomyslet na to, že by mohla nakrmit svůj žaludek co se začal ozývat, jelikož uslyšela další ránu. Nohou jí projela palčivá bolest. Tu se ozvaly dvě další dunivé rány po sobě. Lišce se zatmělo před očima a skácela se vedle jelena.

Luna se s trhnutím probudila, tentokrát už doopravdy. Slunce ještě nevyšlo a liška byla unavená a rozespalá. Znovu si tedy lehla ke spánku. Ráno si na nic ze snu nepamatovala.

Nastalo trapné ticho. Skoro komické zdá se býti, jak tam tak naproti sobě stojí a zírají na sebe. Trochu couvne a přikrčí se, přeci jen si nebyla jistá, jestli chce skočit na ten kámen před ní nebo dokonce na ni. Lišák ale nevypadal, že by jí chtěl ublížit. Pak si ale uvědomí a mírně nakoukne přes jeho rameno, jestli tam náhodou není ta arogantní liška, či ten druhý černý lišák. I když nevypadali, že by se znali, člověk nikdy neví. Je skoro vidět, že se jí ulevilo, když tam žádnou jinou lišku nespatřila. Jsem tu jen já a ten černý lišák povzdechne si v duchu. Ale co teď? Skoro to vypadá, jako kdyby se chtěla dát každou chvílí na úprk. Přeci jen není na takové situace zvyklá a vlastně nic podobného nezažila. Přestane se krčit a nesměle popojde vpřed, na stejné místo kde před tím stála.

Stále jde podél břehu, měsíc jí pěkně svítí na cestu. Trochu sebou polekaně trhne, když se v řece odlomí větší kus ledu s hlasitým prásk a křup. Žádné zemětřesení, díky bohu. A co je to tam? Plácající sebou o zem malé stvoření. Ryba co uvízla na suchu. Rychlým krokem dojde až k ní, stále však dává pozor na kluzké kameny. K rybě skloní hlavu a instinktivně ji očichá. Nečekaně smrdí rybinou. Černá liška ji však neměla v úmyslu sníst, nýbrž vrátit zpět do vody. Posunout ji ale nemohla, jen přenést. Když ji však vezme do tlamy, nechtěně, opravdu jen náhodou a nechtěně ji zakousne. Ta chuť krve na jazyku a znovu ozývající se hladové bříško ji přiměje, aby ještě před pár sekundami živou rybu snědla. Rozkouše i kosti, po rybě nezůstane takřka nic. Mlsně se olízne a mlaskne. I když ta ryba nezahnala hlad úplně, prozatím jí to stačilo. Ona by stejně nepřežila a snědl by ji pak někdo jiný řekne si na omluvení svého činu. Kolikrát už si takhle lhala, když zabila živé stvoření. Ale hlad je hlad.
Z dalšího přemýšlení ji vyruší snad šustnutí listu nebo křupnutí větve. V ten moment se opět s cuknutím otočí nejdříve hlavou, pak i celým tělem. A koho to nevidí, ten černý lišák stál přímo za ní. Upře na něj své žluté oči.

<<Zářivý les
Netrvalo dlouho a černá liška vyšla zpoza světélkujících stromů. Na ten zážitek tam rozhodně nezapomene, byl to prostě nezapomenutelný, nádherný, nočnímu nebi podobný les. Možná zapomene jen na ty lišky. Tu ji na mysl přijde znovu ten černý lišák. Proč jí pořád leze do hlavy? Vždyť ona má úplně jiné starosti než myslet na lišáka, kterého pravděpodobně už neuvidí. Vítr vane proti ní, takže ani necítí, jak jde v jejích stopách. I když v to tajně doufá.
Když už je skoro u břehu, zpomalí krok až se úplně zastaví. Led v řece pomalu ale jistě taje, vyhledá místo, kde je voda tak akorát k uhašení žízně. Jak tak pije, pozoruje živou rybu, co plave pod ledem kousek od místa kde má tlamu. Možná by si mohla jednu rybu ulovit. Ale ne, ona radši bude dál o hladu než najde něco neživého. Třeba tu bude ryba zmrzlá. Vydá se podél břehu, směrem k jezeru, a hledá rybu v ledu. Opatrně však našlapuje, jen tak pro jistotu- to aby na kluzkých kamenech, po kterých musí občas jít, neuklouzla a nespadla do té ledové, poloroztáté vody.

Tak takovouhle společnost si nepřála ani ze snu. I když by byl život ve skupině lepší, příkazy téhle lišky by asi uposlechnout nedokázala. Zvlášť, když ji nazvala "tou obyčejnou". "Já už bych asi měla jít.." řekne ne moc nahlas, spíše pro sebe a opatrně couvne vzad. Když jí však dojde, že za ní je kámen, popojde zase vpřed. Trochu trapná situace, ale co nadělá. Vezme si z toho ponaučení a nebude si přát něco, co by nezvládla.
Omluvně pohlédne na lišku a toho druhého černého lišáka. Při pohledu na toho prvního se trochu zdrží, opět švihne ocáskem. Pak však stáhne uši dozadu a rychlejším klusem se vydá pryč.
Je stále rozespalá a ani hlad s žízní ji neopustil. Tentokrát si však dává pozor na kořeny a využívá i světla všude kolem. V hlavě se jí usadila myšlenka na onoho prvního černého lišáka. Tu však na chvíli zažene náhlé kručení v jejím hladovém bříšku. Ale slyší i něco jiného. Voda? Snad se jí to jen nezdá. A opravdu, když se vydala oním směrem, píseň řeky trochu přidala na hlasitosti. Teď už černá liška nemyslela na nic jiného, než že se konečně po dlouhé době napije. zrychlí do běhu a míří k řece.
>>řeka Dorias (sever)


Strana:  1 ... « předchozí  11 12 13 14 15 16 17 18 19   další »


Uživatel