Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V klidu jsem poslouchala ptačí orchestr, než přišel černý lišák, tedy na tom slunci se trochu oranžovožlutě leskl, a svou otázkou ten zpěv přerušil. Pohlédla jsem na něj a odpověděla na jeho otázku: "Asi aano." Postavila jsem se, jelikož jsem doteď seděla a dalo by se říct že i vyhřívala na ranním slunci. Příjemně hřálo svými předjarními paprsky. "Zvládneš to?" zeptala jsem se, když jsem si opět lišáka prohlédla. Vypadal, že ho zranění bolí ještě více než včera. Po několika vteřinách, které jsem mu věnovala k odpovědi, jsem se otočila směrem k pláni. Odtud sice nešlo vidět mnoho živého na ní, čich však říkal něco jiného. Ale já nebudu lovit...jen hledat řekla jsem si v duchu a otočila se zpět na Newta.

Seděla jsem tak zamyšleně dobrou chvíli, pak přišel do jeskyně Newt se svou omluvnou větou. "Nevzbudil...A i kdyby ano, stejně už je skoro ráno"řekla jsem klidně a věnovala lišákovi krátký pohled. Tma začala velmi pomalu ustupovat, bylo tu teď takové šero. Nejen uvnitř, ale pochopitelně i venku. Chvilku ještě hledím ven a poslouchám zpěv ptáčka, který jako jediný teď zpíval. No jo, jaro se blíží.. Ohlédla jsem se směrem k Newtovi, pak jsem vstala a zamířila ke vchodu.
Sedla jsem si před vchod, tedy spíše vedle něj ke stěně. Slunce už ukazovalo svoje hřejivé paprsky a k tomu osamělému ptáčku se přidávali další. Až z toho vznikl neorganizovaný orchestr, který i tak byl příjemný na poslech.

Spala jsem, nebo to tak alespoň vypadalo. Každopádně jsem měla zavřené oči a byla při vědomí. Možná že jsem i chvilkami na pár minut usnula. Když Newt procházel kolem mě, dělala jsem dál, že spím. Asi se šel jen projít... Nebo šel na chvilku ven z jeskyně, protože projít se by mu asi nešlo, vzhledem k jeho úrazu. Byla jsem stále tak, jak jsem doposud byla. Jen když začali výt ti vlci tak jsem zvedla hlavu a otevřela oči. Newt byl stále před jeskyní a ti vlci naštěstí daleko odtud. Slyšela jsem, jak si něco pro sebe říkal. Měla bych jít za ním? Radši ne.. hádaly se mezi sebou moje myšlenky. Ale tak kdyby chtěl, abych za ním šla, tak by mě vzbudil, abych tam šla.. Tohle je ta nejhloupější výmluva, co mě mohla napadnout. Stejně jsem však zůstala v jeskyni, jen s tím rozdílem, že jsem se posadila, protáhla po kočičím stylu a tiše zívla. Už se mi nechtělo spát. Bylo zvláštní, že mi k dobití energie stačilo tak málo spánku. Přitom ještě včera bych spala jak ve dne, tak i v noci.. Koukla jsem se na měsíc, který teď šel z jeskyňky krásně vidět. Byl už pomalu na konci své cesty, avšak slunce ještě nevycházelo. Měli by vymyslet název pro tuhle dobu, kdy měsíc zapadá, ale slunce ještě nevychází Z přemýšlení mě vytrhlo opět moje hladové břicho. "Však vydrž, ráno půjdeme najít něco k snědku" řekla jsem velmi tiše směrem ke svému břichu, jako kdybych od něj očekávala odpověď. Pak jsem zase vzhlédla k měsíci a dál se potápěla někde v mé mysli mezi mými myšlenkami. Možná že je taková doba jen jednou za několik let a za té doby tvorové přemýšlejí o takovýchto hloupostech.

Lišák neměl zájem o mluvení a já už ho nechtěla zbytečně otravovat. Otočila jsem svůj pohled zpět k východu a dál pozorovala jasnou oblohu bez mráčku, osvětlovanou tisícemi hvězd a jedním jasným měsícem. Byl to nádherný pohled, zejména když se mi naskytla příležitost vidět některou z hvězd padat.
Zvenku šlo slyšet občasné zahoukání sovy nebo vzdálené vytí vlků. Stočila jsem se ještě lépe do klubíčka a “přikryla” se ocasem. Pomalu se mi podařilo usnout. Ale jen na chvilku. Záhy mě probudil zvuk před východem. Prasknutí větve nebo se něco pohlo v křoví. Ohlédla jsem se na Newta, jestli to taky slyšel. Ten však spal jako zabitý. Vstala jsem a nakoukla východem, není-li něco před naším úkrytem. Nikde nic, jen další zahoukání sovy. Asi vítr.. Nebo se mi něco jen zdálo. Lehla jsem si zpět do původní polohy na původní místo, kde jsem byla před tím, a pokoušela jsem se opět usnout.

Začínala mi býti popravdě trochu zima. I když už jsem místo, na kterém jsem ležela, měla vyhřáté, stěny a podlaha jeskyňky byly čím dál více chladnější. Ale aspoň nemusíš spát venku na tom větru.. Snažila jsem se v duchu situaci aspoň trochu zpozitivnit. Když tu lišák odpověděl na mou otázku. Jeho odpověď nečekaně zněla tak, jak jsem si myslela, že znít bude. "Taky ne.." zakroutila jsem současně hlavou v odpověď. Jeho pohledu jsem se začínala popravdě trochu bát, i když ve skutečnosti nebyl nijak nebezpečný. Jen jsem na mžik odvrátila hlavu a podívala se východem ven na noční oblohu, pak jsem ji hned vrátila do původní pozice a dál sledovala lišáka. Jestli bude chtít konverzovat, bude mluvit dál sám.. říkala jsem si v duchu, další otázky, které by nějak rozvíjely tu krátkou konverzaci, mě totiž nenapadaly.

Lišák zprvu vypadal, že už spí. Teprve až otevřel oči se ukázalo, že opak je pravdou. Leda by spal s otevřenýma očima. Chvíli na něj tak zírám, pak jsem se sice tichým, za nočního klidu ale docela nepřeslechnutelným zeptala:"Nemůžeš usnout?" Protože "Spíš?" by bylo hloupé se ptát. Vlastně i tahle otázka mi připadala hloupá po tom, co jsem ji řekla nahlas. Tak vždyť bylo jasné, že nemůže usnout, když nespal... Možná jsem ale chtěla jen navázat nějakou konverzaci, když už jsme teda nemohli oba usnout. A jelikož lišák nevypadal, že by nějakou konverzaci měl v plánu začít, musela jsem se i přes mou ostýchavost přimět k slovu první.

Na lišákova slova jsem opět jen nepatrně přikývla. Chvilku jsem vchod pozorovala spolu lišákem, který za ním zmizel. Minutku jsem přemýšlejíc stála strnule před vchodem, pak jsem se vydala dovnitř.
Venku už byla tma, která orientaci v jeskyňce nijak nevylepšovala. Avšak i tak se to málo měsíčního světla krásně odráželo od ledově oranžových očí, do kterých jsem se na vteřinu zadívala. No jo, jsou prostě zajímavé. Stočila jsem se do klubíčka ke zdi naproti Newtovi, vchod/východ byl mírně naproti mě, spíš více nalevo. Položila jsem si hlavu na packy a zadívala se ven na hvězdy, které šly krásně vidět. Vítr venku stále foukal, i když velmi pomalu ztrácel na síle. Snad se konečně dobře vyspím... říkala jsem si v duchu. A zítra snad najdu něco lepšího na zub. doplnila jsem svoje myšlenky, když mi velmi tiše zakručelo v břiše.
I přes všechnu moji unavenost se mi nedařilo usnout. Oči se stále odmítali zavřít a mysl se bránila propadnutí do říše snů. Pořád mi hlavou vířily různé myšlenky, až jsem je ani nevnímala. Otočila jsem hlavu na lišáka, abych zjistila, jestli už spí.

<< Arsenský les

Z kraje lesa bych sem dohopkala za malou chvíli, kvůli zraněnému lišákovi to však trvalo o pár minut déle. Nevadí, však skály neutečou. A taky že neutekly. Opatrně, aby ho to nebolelo, jsem Newta zezadu popostrčila, abych mu pomohla po strmější skále nahoru. Vítr tu sice nebezpečně foukal, když jsme však byli schovaní mezi skalami tak nebezpečí pominulo.
A zase jsem byla trochu napřed. Vždy jsem se však zastavila, aby mi lišák stačil. Při každé takové příležitosti jsem si vychutnávala ten výhled na krajinu, kterou osvětlovaly poslední paprsky zapadajícího slunce. A i pohled na nebe plné hvězd nebyl k zahození. Jednou to však přerušilo hlasité chrápání a vrčení. Stála jsem před středně velkým otvorem do středně velké jeskyně, odkud se zvuk ozýval. Stáhla jsem uši a radši vchod obešla obloukem dřív, než z něj něco mohlo vylézt. Newt snad taky pochopil, že tam určitě nežije nic vůči nám přátelské.
Netrvalo ani moc dlouho, jen asi dalších pět minut pomalé chůze, a došli jsme před sice uzší vchod, jeskyňka uvnitř však byla dostatečně velká, aby se do ní dvě lišky vešly. A kupodivu v ní nikdo nežil. Místo bylo na kraji skal s krásným výhledem na trochu zasněženou louku. No, sníh to asi nebyl, spíše břečka. Koukla jsem na lišáka, co on na tohle místo říká.

Stála jsem kousek za ním a s nakloněnou hlavou jsem ho pozorovala. Bylo to docela komické, ale smát se by bylo škodolibé. A škodolibost do mého popisu nepatřila. Jen jsem si tiše povzdechla, vždyť si nemusel hrát na hrdinu. Jen si přidělával bolest navíc. Když byl dobrých pár metrů přede mnou, rozešla jsem se za ním. Loudal se jak šnek, takže tentokrát nebylo obtížné udržet s ním krok.
Možná bych mohla jít napřed a zjistit, kde bude nejbližší úkryt. A svou myšlenku jsem uskutečnila. I když v tom šeru nebylo vše vidět úplně nejlíp, vycházející měsíc mi krásně osvětloval část okolí. Byla jsem před černým lišákem jen pár metrů, takže nehrozilo, že bych se mu ztratila. Nebo že by se on ztratil mě.
Mlčky jsme šli dobrou chvíli, les se zdál být nikde nekončící a vítr, který mimochodem stále nepříjemně foukal, si opětovně pohrával s mým kožichem. Ale les byl pomalu řidší až šla vidět jakási rozlehlá louka před námi. Ale jít tam by bylo podle mě hloupé. Protože i když tam nehrozilo, že by na nás něco spadlo, vítr tam bude foukat rychleji a nepříjemněji než tady. A spát za takových podmínek... Nálada se mi však hned zvedla, jelikož napravo od mého pohledu na louku jsem zahlédla skálu. A pod skálou by mohlo být i pěkné místo pro odpočinek. Ohlédla jsem se za lišákem a pak jsem se rychlejším klusem vydala obhlédnout skálu. A kousek od ní byly další. Tak tam určitě nějaké místo najdeme Prozatím jsem skály nechala být a s výrazně lepší náladou jsem se vrátila k Newtovi se slovy: "Možná jsem našla místo na noc" Kývla jsem ke skalám na znamení, aby mně následoval. Pomalým krokem, aby mi stačil, jsem se vydala oním směrem.

>>Skaliska

Chvilku ho jen tak nevěřícně pozoruju. Když uzná, že to nezvládne, ho při dalším pokusu o pohyb zarazím, aby zůstal tak jak je. A i když jsem chtěla na jeho větu říct “Tak vidíš” nebo “Měla jsem pravdu”, radši jsem neříkala nic. Nebylo to podle mě vhodné a nijak by to ani nepomohlo. A na slova, že je to jen malý škrábanec, jsem taky nikterak nereagovala. Stejně by nemělo cenu přesvědčovat ho o opaku. Zvlášť, když to opravdu vypadalo jako onen malý škrábanec.
Zato jsem však souhlasně kývla hlavou a švihla ocasem při návrhu opustit les. A taky by neuškodilo najít si po cestě pryč nějaký úkryt na noc... To vše teď mělo ale jeden malý problém “A zvládneš tam někam, kde na nás nic dalšího spadnout nemůže, dojít?” Tomu, že by to bezbolestně zvládl, se mi moc věřit nechtělo. Proto jsem se také nenápadně rozhlédla po okolí, nebude-li tu nějaká volná nora či kámen podobný tomu v hvězdném lese.

Chvilku, asi jen na pár vteřin, jsem pozorovala onu větev, než ji vítr odnesl někam dopryč. Hlavou se mi honilo spousta myšlenek, jak to mohlo jinak dopadnout. Lišákova první odpověď mě krapet zarazila. Cítila jsem se provinile a vůbec se mi nelíbil ten tón hlasu, kterým to řekl. Vyznělo to tak, jako kdyby to měla být snad moje vina. Tyhle všechny lživé pocity však hned zahnala jeho další slova. Viditelně mu bylo líto, co řekl. “To je dobrý” řekla jsem jen s povzdechem na jeho jednoslovnou omluvu a přistoupila jsem blíže.
“Jsi si jistý?” zeptám se poněkud bochybovačně. Však spousta lišek se tváří, že jsou v pohodě a přitom by potřebovala pomoct. Za svitu zapadajícího slunce jsem však spatřila i nepatrný pramínek krve. “Ty krvácíš!” řekla jsem jen pár vteřin po mé předchozí otázce. Mnozí by si pod slovem krvácíš představilo něco vážnějšího, mě však v ten moment nenapadlo jiné, výstižnější slovo. Hleděla jsem na lišáka svýma teď opravdu ustaranýma očima, až to bylo trochu nepřitozené a divné.

Klusem se vydám za lišákem, i když musím trochu přidat, abych mu vůbec stačila. Nebyla jsem však nijak pozadu, jen jsem neběžela vedle něj ale za ním. A stejně jako Newt, i já jsem se částečně ponořila do víru svých myšlenek. Sledovala jsem ale pozorně okolí, jelikož černý lišák byl vyditelně zaměstnán něčím jiným.
Větev, co měla nejspíše letecký den, jsem spatřila včas. Avšak než jsem stihla Newta varovat a upozornit, už přistála na jeho hřbetě. “Pozor!” křikla jsem jen, i když už to stejně nebylo k ničemu. Opatrně přistoupím blíže a s mírně nakloněnou hlavou se zeptám docela ustaraným hlasem:”Jsi celý?” Proč se tak hloupě ptám. Vždyť mu na hřbet spadla jen pořádná větev, která mu mohla možná i zlomit vaz... Možná ze mě mluvila přehnaná starost, kdo ví. Pro jistotu jsem však ještě dodala:”Nepotřebuješ nějak pomoct?” Očima jsem přelétla jeho i onu větev, se kterou si vítr pohrával opodál.

Jeho odpověď na mou nabídku rozteklých vajec mě trochu překvapila. A než jsem ho stihla přesvědčovat, že rozhodně nemám až takový hlad, aby si taky nemohl smlsnout, byl už dlouhým skokem na druhé straně. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a pustila se do zbytku té svačinky.
Po ní jsem si pochopitelně znovu olízla tlamu. Vítr stále nepříjemně rozhazoval mou srst. Proč jen ten vítr musí foukat.. říkám si v duchu, i když vlastně bez něj by ta vajíčka na zem nespadla. Poté přeskočím kmen tak jak Newt, který tam za ním čeká. Věnuji mu krátký pohled říkající, že teď asi půjdeme dál a možná že mi i unikl nepatrný úsměv.

<<řeka Dorias (sever)

Klušu pomalu vždy o pár kroků za Newtem. Až když se on zastaví, nejspíš aby zavětřil, tak jdu dál už vedle něj. Ale ne hned vedle něj, samozřejmě je mezi námi větší mezera, kterou by mohla projít i jiná liška. Vítr mi začal nepříjemně čechrat srst, i ocásek si začínal dělat, co chtěl. Chvilkami mi i slzely oči, když jsem se nevyhnula náhlému, trochu suchému větru.
Les byl skoro nekonečný, jak dlouho jsme jím šli. O to víc mě pak vyděsil padající úzký smrk, který mě vytrhl z krátkého zamyšlení. Trochu jsem sebou polekaně trhla, jak nečekané po tom incidentu s rybou, a uskočila dozadu. Naštěstí však nikdo nepřišel k úrazu. Tedy, téměř nikdo. Spolu se stromem spadlo dolů i hnízdo. Šlo slyšet, tedy přes ten vítr to moc nešlo slyšet, ale i tak nešlo přeslechnout jemné prasknutí skořápky některých vajíček. Že by svačinka? Poposkočila jsem k onomu místu a opravdu. Na zemi pod ve větru se houpajícími větvemi spadlého smrku leželo vzhůru nohama ptačí hnízdo. Čumákem jsem ho obrátila a tu mě do nosu trefil silný pach prasklých vajec. Všechna byla rozbitá, ale i tak šla dobře slíznout z kamene, na kterém se pomalu roztékala. Můj žaludek je na chvíli spokojený, já jsem na další chvíli spokojená. Krom jídla mi na mysl přišel i ten černý lišák. Možná by nebylo špatné mu taky něco nechat Mlsně jsem si tedy olízla tlamu od bílku a ustoupila jsem, aby si černý lišák mohl taky smlsnout na té trošce, co jsem mu tam nechala.

Skáču opatrně z kamene na kámen, černý lišák je vždy o pár kamenů napřed až byl na druhém břehu o hodně dříve než já, jelikož jsem skákala pomaleji než on. Jednou mi trochu uklouzla noha a já málem skončila v té ledové vodě. Rovnováhu se mi však podařilo udržet a tak jsem živá a zdravá doskákala až na druhý břeh.
Kapky vody na mém kožichu mi nijak nevadily, na rozdíl od Newta. Přeci jen to byla obyčejná voda, nijak špinavá, a za chvíli se na tom teplém slunku stejně vypaří. A navíc teď nebyl čas na čištění kožichu. Nebo možná byl, ale já už jsem chtěla mít své prázdné bříško co nejdříve plné.
Lehce kývnu na lišáka, že můžeme jít dál a opět o pár kroků za ním se vydám k onomu lesu, ke kterému míří on.
>>Arsenský les