Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála jsem u stěny nory a pohoupávala jsem ocasem. Nikdo nic nevěděl, nikdo neměl žádné inteligentní vysvětlení...prostě, hlavy prázdné. Pak začal ten zrzavý něco říkat o magii, fenkovi a bozích. Tu magii bych ještě chápala, ale fenek? Co by tu dělal? A i pro tohle bylo jediné vysvětlení...bohové. A co jsou vlastně zač a k čemu jsou dobří? Hlavou se mi honilo tolik otázek, které by mě asi nikdy předtím nenapadly. Newt říkal něco o tom, že bychom se měli prospat. Přikývla jsem na souhlas a koukla jsem po příchozím lišákovi, který se představil jako Tyerin. A pak ulehl na zem. "Ráda tě poznávám" nebo ještě těší mě, to byla v podstatě jediná odpověď, která mě v takových situacích napadala. "Já jsem Luna" sdělila jsem pak lišákovi své jméno a stočila se do klubíčka naproti němu. Koukla jsem na Newta, který byl napravo ode mě, jestli se zvládne představit sám.

Vylezlo ze mě jen "Eeee...". Pak promluvil Newt a to co řekl od něj neznělo moc hezky. Teda, možná to nemyslel nijak namyšleně nebo tak, prostě se mi nelíbilo, jakým způsobem se zeptal. Koukla jsem na rezavého lišáka, který asi taky čekal na moje vyjádření, a pak na Newta. "Já...Nevím, co se to stalo" vylezlo ze mě nakonec a švihla jsem svým novým, huňatým a sněhově bílým ocasem. "Ale určitě jsem to neměla v plánu" pokračovala jsem a koukala z jednoho lišáka na druhého. "A jestli nevládnete ani jeden z vás nějakou magií, co by to dokázala..." na chvilku jsem se odmlčela a zamyslela se. "...pak máme všichni halucinace, které do rána určitě přejdou." Že by venku byla liška s magií iluzí, která si z nás takhle utahuje, to bylo jediné vysvětlení, co mě napadlo. Posadila jsem se a ocas si obtočila kolem těla a zakryla přední tlapky. Čekala jsem, jestli někoho napadlo lepší vysvětlení.

Chvilku jsem na Newta hleděla, když mi však pohled neopětoval, koukla jsem zpět na příchozího lišáka. Pak kolem mě začaly poletovat černé chuchvalce chlupů a z pohledů obou lišáků šlo poznat, že jsem to já, kdo pelichá. Počkat, já pelichám? trochu zděšeně jsem na sebe pohlédla, nevypadala jsem však tak, jako kdybych byla úplně holá jako ptáče. Černé chlupy nahradily jiné, delší a bílé. Počkat, co to má jako znamenat?! Začala mě zaplňovat panika. Že by za to mohl ten rezavý lišák? Ten asi ne, jelikož on i Newt na mě hleděli stejně, jako jsem já hleděla na sebe. Záhy jsem však ve své hlavě slyšela jakýsi hlas, který byl na poslech docela příjemný a uklidňující. A který mě pochopitelně i začal uklidňovat a zbavovat paniky, kterou nahrazoval pocitem radosti, štěstí a dalších pozitivních pocitů z nového vzhledu. Po dobu mluvení toho hlasu v mojí hlavě se kolem mne objevila i bílá záře, která pak společně s hlasem zmizela. Ale co teď? Z téhle pozice byli oba lišáci značně větší než já. Ne že bych se jich bála, ale byl to prostě trochu nepříjemný pocit. A stejně tak mi začalo býti trochu teplo. Něco mě navádělo, abych vylezla z nory a šla hledat chladnější místo. Ale vždyť je noc a venku prší! A i kdyby byl den a nepršelo by, bylo by prostě blbé jen tak odejít. Nějak dlouho jsem přemýšlela, což šlo poznat z pohledů dvou lišáků, co na mě zírali jak kdyby nic podobného neviděli. A taky, že neviděli, jak by taky mohli. Otevřela jsem tlamu, protože jsem chtěla něco říct. Nic ze mě však nevylezlo, protože jsem prostě nevěděla co a jak bych se měla teď zachovat.

“Snad máš pravdu” řekla jsem na lišákova slova, to už byl ale uvnitř nory. Oklepala jsem se stylem mokrého psa-abych do nory nepřišla moc mokrá, i když to bylo vlastně úplně jedno a úplně zbytečné- a pak jsem vlezla do nory za ním.
Nora byla prostorná, sice menší než jeskyně, vešli jsme se sem ale v pohodě a ještě tu místa zbylo dost pro další dvě lišky. Taky jsem pod sebou očichala zem jako Newt Tady si asi pěkně hověla nějaká rodinka Pak jsem si sedla k jedné stěně, naproti lišákovi. Chvíli jsem tam tak seděla jak dřevo, pak mě napadlo dočistit si kožíšek. Sotva jsem s tím však začala, do nory vešel cizí rezavý lišák A přesně tyhle návštěvy jsem měla na mysli... Instinktivně jsem se odtáhla a skrčila do “rohu” dále od neznámého, pak však promluvil a nezněl tak, že by nám chtěl ublížit. Chtěl se jen schovat před deštěm, podobně jak my. Už jsem se nekrčila, pohlédla jsem tázavě na Newta a čekala, jaká bude jeho reakce.

<<Loviště(Kasperské)

Jak jsme šli tentokrát travnatým porostem bez stromů, déšť pomalu sílil. Měsíc, který nám osvětloval šerem pokrytou "cestu", zakryly dešťové mraky. Jaké jiné, kromě dešťových a bouřkových mraků vlastně jsou? Napadla mě první myšlenka za celou tuhle cestu za úkrytem. Pak Newt odbočil mimo směr, kterým jsme šli. Že by něco našel? A našel. Nějakou noru nebo díru. Když se na mě tázavě podíval, přikývla jsem "Vypadá dobře. Akorát, co když nás v noci někdo navštíví?" Neměla jsem na mysli obyvatele té nory, jelikož jako Newt jsem zjistila, že už tam dlouhou dobu nikdo nebydlí. Ale kdykoliv sem může přijít někdo jiný se stejným úmyslem jako my. To se však mohlo stát i u té jeskyně a stejně se nic nestalo Tahle myšlenka mě však nezbavila obav a nedůvěře vůči noře. Měla bych víc věřit ostatním nejen tvorům, ale i věcem

Seděla jsem stále na stejném místě a pozorovala jsem počínání Newtovo. Až když se rozešel nějakým směrem jsem vstala a vydala se za ním. Nebo spíše vedle něj, naši dvoučlenou skupinku však vedl on. Po sněhu už nezbylo ani památky, možná tak bahno a břečka, která se místy vyskytovala. A s koncem cesty slunce přišel i déšť, který by byl příjemnější, kdyby do něj nezačal foukat vítr. Malé kapky mi padaly do obličeje a z něj se dál kutálely na zem, kde se roztříštili v milion dalších kapiček. Ale i tak mi tenhle jarní deštík nekazil náladu, spíše naopak.
Po cestě porostem jsem zaslechla bručení medvěda, které jen doplňovalo večení orchestr všemožných zvuků, co se všude ozývaly. Nebyl však čas na ponořování se do myšlenek. Byla totiž už zase noc, která bývá po každém dni, pršelo a my jsme stále neměli úkryt na přespání. A to už jsme došli ke kraji porostu, před námi se rozprostírala jakási louka. Pohlédla jsem na Newta mým tázavým pohledem a pak se opět vedle něj vydala daným směrem.

>>louka Yesad

Chvilku jsem si ještě čistila kožíšek, hlavně tlamu a kožich na hrudi. Prostě místa, která byla nejvíce slepená krví z naší večeře. Pak Newt říkal něco ohledně toho pelechu a já na něj otočila svůj pohled chvilku po tom, co to dořekl. "Můžeme jít zase do těch skal" navrhla jsem, pak jsem svůj nápad v duchu ale zamítla. Vlastně nemůžeme, jelikož už jsme docela daleko a než by jsme tam došli, vlastně by jsme tam ani nemuseli dojít... Prostě a jednoduše bylo lepší hledat úkryt nový. "Nebo jít radši dál, protože než by jsme k těm skalám došli.." Pak jsem se ale opět trochu zarazila, protože kdo ví, jestli to Newt vzhledem k jeho zranění zvládne. Měla jsem prostě spoustu pochybností a obav. A většina z nich se týkala toho černého lišáka.
Postavila jsem se tedy a stejně jako on jsem se porozhlédla kolem. Možná by nebylo na škodu se někde usadit na trvalo napadlo mě taky. Stejně tak mě napadlo spousta dalších věcí, nad kterými bych ale měla přemýšlet při usínání a ne teď. Koukla jsem tedy -opět- na Newta s tázavým pohledem. Vést skupinu, i když byla jen dvoučlenná, prostě nebylo nic pro mě.

Lišák si čistil kožíšek ještě chvíli, než mi odpověděl na mou otázku a než zareagoval na zbytek večeře, kterou jsem k nám přitáhla. Což mi připomnělo, že bych si svůj kožíšek mohla taky upravit. "Už jsem plná.." řekla jsem s pohledem na kus masa, který tam jen tak ležel a čekal, až ho někdo sní. A jelikož ho Newt taky očividně nechtěl, bude muset čekat o trochu déle. Pustila jsem se tedy do upravování svého kožíšku, než mě přerušila lišákova druhá odpověď. "Spát na trávě je náhodou super, tedy jen pokud jsou teplé letní dny a zem pod tebou není studená jako teď..." Chvilku jsem na lišáka koukala, jestli k tomu něco dodá. Pak jsem dál pokračovala ve své činnosti s kožichem.

Maso mi chutnalo jako každé jiné, přeci jen můj jídelníček povětšinou tvořily mršiny. Na rozdíl od lišáka jsem maso nehltala, ale zas jsem si ho nijak nevychutnávala. I když můj žaludek by byl radši, kdyby byl co nejdříve plný. Občas jsem se koukla po Newtovi, který seděl někde stranou. Popravdě, z toho jeho výrazu ve tváři jsem nemohla nic vyčíst, radši jsem si však dál hleděla svého jídla.
Když bylo moje břicho spokojené, odtáhla jsem zbylý kousek masa k Newtovi. Neměla jsem tušení, proč toho nesnědl více, ten zbytek jsem tu ale nechtěla jen tak nechávat. I když jiný hladový tvor by to možná ocenil Však pokud ho Newt nebude chtít, tak ho ocení ten hladový tvor.
Opatrně jsem se posadila vedle lišáka se slovy "Asi si budeme muset najít opět úkryt na noc"

Jak jsem předpokládala, lišák nejdříve nechtěl jíst první. "Bez tvého nápadu by nejedl nikdo" odpověděla jsem na jeho otázku. Možná že by mě to napadlo taky, ale než by se tak stalo, zbyly by z mršiny jen kosti... V hlavě mi vířilo spousty "výmluv", proč by měl jíst lišák první. Možná, že jsem se pak cítila líp. Kdo ví. Lišák se však nenechal dlouho přemlouvat. Stála jsem tak opodál a pozorovala jsem, jak se láduje možná ještě trochu čerstvým masem. Občas jsem střihla ušima, mrskla ocasem nebo se porozhlédla po okolí. Koutkem oka jsem také zahlédla odcházejícího medvěda a jeho zbytek večeře, kterou po něm dojídaly nějaké vrány. Nebo to byli možná jiní ptáci. Nevěnovala jsem jim však nijakou pozornost, uši jsem měla nastražené pro jiná nebezpečí.
Pomalu se začínalo stmívat, zas takové šero ale ještě nebylo. Jak jen ten den tak rychle utekl. Ze zamyšlení mě vytrhl Newt, který mi dobrý kus naší večeře nechal. Koukla jsem po něm, jestli mu to stačilo a pak jsem začala plnit svůj žaludek já.

Panika mě kousek po kousku zaplňovala celou, skoro jsem až viděla svůj život před očima. I když zdrhnout by vlastně nebylo tak těžké, pokud se ten medvěd opravdu hodně nenaštval Záhy se však medvěd opět otočil na černého lišáka. Radši jsem už na nic nečekala a ten kus masa jsem rychle začala tahat pryč, kamsi za křoví.
Zpoza křoví jsem také sledovala počínání lišáka, než se tedy dokulhal ke mě a k ukradenému úlovku. Sledovala jsem ho s pochybovačným a i krapet starostlivým pohledem. Když jsem sklonila hlavu abych si utrhla masa, na chvilku jsem se zarazila a zamyslela se. Pak jsem onen ukradený úlovek čumákem posunula k Newtovi se slovy: "Na, jez první" A kdyby chtěl náhodou protestovat, dodala jsem k tomu "Zasloužíš si to". I když trochu tiše. Každopádně můj žaludek ještě pár minut určitě vydrží.

Newtovi chvilku očekávaná odpověď trvala, nakonec však něco řekl. Znělo to jako dobrý plán ale: “A jsi si jistý, že to zvládneš?” Protože já si jistá nebyla, vzhledem k jeho zranění. Co když by ten medvěd totiž po něm šel? Sice bych pak měla víc jídla ale jeho život za to nestojí..
Lišák si však na svém plánu asi trval, tak jsem chvilku za keřem čekala, než splní svou část úkolu. Když byl medvěd pár metrů od mršiny a ještě k tomu zády ke mě, přiskočila jsem k ní a zkusila větší část, přesněji zadní nohy s částí břicha, odtrhnout. Zprvu to nešlo snadno, když jsem si však dopomohla oběma tlapama šlo to, jako kdyby už to utržené bylo. Tu se medvěd otočil a já tak hleděla do jeho rozzuřených očí, on zas do těch mých plnících se strachem a panikou. Pomalu jsem s masem v tlamě couvala zpět, mezi mnou a smrtící ránou od medvěda tak stála už jen překážka v podobě zbytku mršiny.

<<Skaliska

Po cestě na louku jsem odbočila k lesu, protože mě do něj lákal pach čerstvého mrtvého masa. Kráčela jsem však opatrně, jelikož kde je čerstvé maso, tam musí být i lovec. Vždy po několika krocích jsem se ohlédla na Newta. Celá cesta však opět probíhala bez jediného prohození slova. Ticho...Zas jen trapné ticho.. Déšť pomal slábl, až bylo opět jen mrholení. S víčky mírně přivřenými a ušima nastraženýma jsem kráčela porostem. Bylo zvláštní, ze teď jsem naši “skupinu” vedla já. Nebo ne, vedu jen sama sebe a ten lišák jde prostě za mnou. Žádná skupina
Zastavila jsem se před křovím a nakoukla přes něj. Byla tam mrtvá srnka nebo jiná, srnkám podobná zvěř. A u ní byl medvěd. Stačilo teď jen čekat až odejde...Jestli je ale hodně hladový, nic po ní nezůstane. Jen kosti. A ty se nejí. seděla jsem tak za křovím. Po chvilce jsem hlavu obrátila na Newta, jestli má nějaký plán nebo chce něco říct.

Trochu nedůvěřivě jsem na něj pohlédla, při pohledu na jeho hřbet a pak na neznatelně trochu ochrnuté nohy jsem se mírně zamračila. První jarní deštík, ze kterého měl Newt zjevně v duchu radost, mi začal pronikat přes srst na kůži, z čehož mi začínala býti trochu zima. Na lišákova slova jsem přikývla. "Kdybys ale potřeboval pomoc tak řekni.." řekla jsem k tomu ještě a pak se otočila směrem k sestupu ze skalky, směrem k té louce před námi. Ještě jsem se však ohlédla na lišáka:"Protože není nutné skrývat potřebu pomoct" Nevím proč, ale připadala jsem si vážnější než včera a předevčírem a .... Že by to zapříčinilo spaní na tom měsíčním světle?
Seskákala jsem dolů, občas jsem se i poohlédla na lišáka jestli mi stačí a jestli nepotřebuje nějak pomoct. Když jsme byli oba dole, rozešla jsem se směrem k té louce.

>> Loviště

V klidu jsem poslouchala ptačí orchestr, než přišel černý lišák, tedy na tom slunci se trochu oranžovožlutě leskl, a svou otázkou ten zpěv přerušil. Pohlédla jsem na něj a odpověděla na jeho otázku: "Asi aano." Postavila jsem se, jelikož jsem doteď seděla a dalo by se říct že i vyhřívala na ranním slunci. Příjemně hřálo svými předjarními paprsky. "Zvládneš to?" zeptala jsem se, když jsem si opět lišáka prohlédla. Vypadal, že ho zranění bolí ještě více než včera. Po několika vteřinách, které jsem mu věnovala k odpovědi, jsem se otočila směrem k pláni. Odtud sice nešlo vidět mnoho živého na ní, čich však říkal něco jiného. Ale já nebudu lovit...jen hledat řekla jsem si v duchu a otočila se zpět na Newta.