Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  11 12 13 14 15 16 17 18 19   další »

"Noha je na tom lépe," odpověděla jsem lišákovi na otázku během cesty. I když nevím, jestli to necítění bolesti je dobře nebo špatně.. Každopádně v cestě nás zdržovalo jenom naše pomalé tempo a déšť. Nestěžuj si, může to být horší omlouvala jsem v duchu počasí, ale to už jsme došli ke kraji hvozdu.
Louka, co se před námi rozprostírala, nevypadala zprvu moc přívětivě, avšak nejkratší cesta k mému, tedy možná i našemu cíli vedla právě přes ni. Chvíli jsem se upřeně dívala kamsi za ni, neviděla jsem však nic víc, než jen námrazou pokryté rostliny a déšť, se kterým si vítr pohrával více, než v lese za námi."Vzhůru tedy na chladnou louku," dodala jsem k lišákově větě a vydala se pomalu vedle něj vstříc prudšímu a nepříjemnějšímu dešti.

>>Studená louka

Ještě chvilku jsem hleděla na křoví, než jsem se opět vydala na cestu. "Asi máš pravdu," přikývla jsem na lišákova slova,"možná budeme mít větší štěstí mimo tenhle les úrazů." Pokud teda někde vůbec končí... dodala jsem v duchu, jelikož před námi byly stále jen stromy, stromy a mokré stromy. A pomalu mi začínala být i zima. Teplý kožich totiž není moc teplý, když je promoklý až ke kůži. Možná bychom se mohli ještě na jednu noc někde schovat a vyčkat, než ten déšť přejde S tímto nápadem však můj žaludek nesouhlasil a nesouhlasila s tím ani ta intuice, jak ten hlas v mojí hlavě pojmenoval Tyerin.
"Ale aspoň už nemám takovou žízeň," řekla jsem si potichu jen tak pro sebe. Během cesty jsem občas chytala dešťové kapky jazykem do tlamy. Nebylo to sice nic moc, ale na dočasné zahnání žízně to stačilo. Bolest v tlapce nějakým zázrakem zmizela, jestli ten déšť má nějaké léčivé účinky nebo mi ta noha upadla, tím jsem se radši nezabývala. Pokulhávala jsem však neznatelně dál, zastavila jsem se až kousek od konce hvozdu. "Pokud to teda není nějaká obří mýtinka," otočila jsem se k rezavému lišákovi, "tak jsme došli až ke konci lesa." Avšak louka před námi nevypadala o nic lépe, než hvozd, na jehož kraji jsme právě byli. Třeba tam ale lépe seženeme něco k snědku a navíc i cesta k mému cíli vedla přímo přes tu ...pustinu. Déšť bude ale na otevřeném prostranství nepříjemnější a kdo ví, jak silný tam bude foukat vítr. Opět jsem se podívala na lišáka, jestli má nějaký nápad nebo plán.

Pomalu jsem našlapovala po čerstvě napadaném sněhu. Bylo už sice skoro léto a sníh tu neměl co dělat, koho to teď v téhle chvíli ale zajímalo? Správně, nikoho. Bylo super prožít znovu ten pocit, kdy je všude bílo a sníh a zima a klid... A díky mému novému kožichu mi bylo příjemně teplo. Ne jako dřív, kdybych se zimou klepala. Pomalu jsem z řídkého lesíku došla až na louku. Jak jsem však šla dál, to bílo a sníh a zima a klid a hlavně to životuprázdno mě začalo znepokojovat. "Cožpak tu není ani jediná rostlina či živočich? Klidně i sebemenší, na takové krásné louce přece něco musí být!" řekla jsem svou myšlenku docela nahlas. Avšak vypadalo to, že jediný, kdo tu má sníh a chlad aspoň trochu rád, jsem jen já jediná. Naštvaně jsem skočila do menší hromádky sněhu a rozhrábla jsem bílou přikrývku, abych se dostala k půdě. "Kytky si rády hrají na schovávanou? Protože nic jiného, proč tu nic není, mě nenapadá...Proč život nemůže fungovat jak v létě i v zimě?!" ptala jsem se sama sebe, jelikož tu nikdo jiný nebyl. Uraženě jsem si sedla na zadek a koukala do země. Tu však se sníh přede mnou začal trochu zvedat. Pomalu a nenápadně. Zvědavě jsem k tomu zvedajícímu se kopečku natáhla čenich a hromádku sněhu odhrnula. A světe div se, pod sněhem se ukrývala malá bílá kytička. "Ha! Já věděla, že tu něco přece jen je!" Přisunula jsem se ke květině blíž a čumákem odhrnula sníh kolem. S nadšením jsem pozorovala, jak se květ bílé rostlinky houpe ve větru. "Ale květ máš stále zavřený, proč? " Kdyby mě teď někdo viděl, asi by si myslel, že trpím nějakou duševní chorobou, protože moc lišek s květinami nemluví. Tedy, moc lišek na květiny nemluví, protože květiny neumí odpovídat. Nebo se snad mýlím?
Kdo ví, jak dlouho jsem u rostliny seděla a upřeně ji pozorovala, aby mi ten moment, kdy ta kytka svůj květ otevře, neunikl. Byla jsem však netrpělivá a možná právě proto mi květina nechtěla vyhovět v mém přání. Nakonec jsem to vzdala. "Fajn, vyhrálas. Máš víc trpělivosti, než já," při těch slovech jsem se pomalu otáčela k odchodu, chtěla jsem totiž najít i ostatní květiny a zkusit štěstí u nich. Než jsem však onu bílou kytku ztratila z očí, pohnula se. Jen tak malinko a nepatrně, ale i tak to nešlo přehlédnout. Hned jsem byla zpátky u ní a dívala se, jestli se alespoň trochu pootevřela. Pootevřela, a ne málo. Přímo před mýma očima se začala pomalu rozevírat, až šel její květ vidět otevřený v plné kráse. A to nebylo vše! Hned vedle ní se ze země na povrch prodírala další taková květinka a hned vedle ní další. Já se však soustředila jen ta tuhle jedinou.
Jestli jsem za to mohla já, nebo ta kytka sama, to se asi nedozvím, ale jako kdyby v tom měla prsty nějaká magie, rostlina začala pomalu vadnout a usychat, jako kdyby stárla a byla na konci svého života. "Počkat, tohle jsem ale nechtěla! Myslela jsem, abys jen otevřela svůj květ, ne abys zrychlila v růstu a stárnutí..." Začínala jsem panikařit, protože jsem opravdu nechtěla, aby kvůli mě něco žilo tak krátkou dobu. Jak to mám spravit, jak to mám vrátit zpět? Rozhlížela jsem se kolem, kdyby tu náhodou bylo něco, co by mi mohlo pomoct, všude byl však jen bílý sníh. A právě díky němu mě něco napadlo.
Začala jsem pomalu umírající květinu zahrabávat pod sníh, jako kdybych čekala, že se vše vrátí v čase a ta květina bude opět teprve vylézat zpod té hromádky sněhu. Jestli sem ji zachránila nebo ne, to šlo zjistit jen jediným způsobem. Čekat, až se sníh začne znovu pomalu zvedat. Čekala jsem však opět dlouho, pomalu se vytrácela i moje naděje, že jsem rostlinu zachránila. Začal mě naplňovat pocit viny a zármutku, i když to byla jen květina. "Ne, to nebyla jen květina. Byla to živá bytost tak jako já nebo ostatní tvorové. Jenom neměla nohy ale zelený stonek, nemohla se hýbat ale za to měla a má můj velký obdiv, i když ten je možná k ničemu." Opět bych se otočila k odchodu, ještě před tím mě však napadla jedna věc. Možná, když se budu soustředit a budu více trpělivá, tak ta magie, co tu všude působí, mi pomůže vše napravit Asi to byla trochu naivní myšlenka, ale proč to nezkusit? Hleděla jsem na kopeček sněhu a snažila se co nejvíce soustředit.
Opět se světe div, neznámá síla mé prosby vyslyšela. Nejdříve to šlo poznat na těch dvou rostlinách poblíže, ty se pomalu vracely do země. A pak netrvalo ani moc dlouho, než se hromádka sněhu začala pomalu ale jistě zvedat. Tentokrát jsem do toho nijak čumákem nezasahovala. Spíše jsem upřeně hleděla a čekala. Květina se hromádky sněhu nad sebou zbavila sama a za chvilku už se na mě dívala svým zavřeným květem. Měla jsem takovou radost, zároveň jsem však byla o něco chytřejší. "S magií si prostě nemůžeme zahrávat," řekla jsem si ještě a spolu se zapadajícím sluncem jsem se vydala z louky pryč, hledat úkryt na noc.

Lišákova některá slova zněla tak mile a přátelsky, že jsem začínala mít pocit, jestli to vůbec myslí vážně. Ale zatím nebyl důvod v tom vidět nějaké nekalé úmysly, takže jsem jen řekla:"Tak to jsem ráda, že ti cestování se mnou není na obtíž". Případně zajíce uloví sám..Tak to je od něj hezké. Byla jsem tedy zatím v klidu, protože nebudu muset nikoho zabíjet.
"Jsem tu prvně, takže jdu náhodně, ale něco mi v hlavě napovídá, kam se máme vydat," odpověděla jsem docela jistě, i když vlastně, jak si můžu být tak jistá tím, kam jdeme? A aby stejná myšlenka náhodou nenapadla i Tyera, rychle jsem ještě dodala: "Ale nemusíš se bát, že bych nás vedla někam do pasti nebo tak."
Za doprovodu dešťových kapek jsme šli lesem, tentokrát bez zakopávání. Na všechny kořeny šlo dobře vidět, kvůli dešti však byla zem občas kluzká nebo měkká jak bahno. Tlapka se pomalu přestala připomínat, stále jsem však na ni úplně nedošlapovala. Kožich jsem měla opět promoklý na kost. Jak takové podmínky vlastně snášejí jiné polární lišky? napadlo mě během cesty, než mě z přemýšlení vytrhl náhlý pohyb kdesi u křoví vedle nás. Zastavila jsem se a koukla na lišáka, jestli si toho také všiml. "Třeba by to mohl být ten zajíc?" zeptala jsem se tiše.

Nevědomky mě zalil pocit štěstí, stejně jako u řeky, když se Tyer zatím nechtěl od naší dvoučlenné skupinky odpojit. Trochu ten pocit ale zkazilo to, že jsem na rozdíl od lišáka lovit zajíce nechtěla. Ale při "lovu" s Newtem to taky dopadlo úplně jinak, takže na lov opět třeba ani nedojde, řekla jsem si v duchu a koukla na lišáka. "Díky, že jdeš se mnou" pousmála jsem se. "Ale s těmahle malýma nožkama toho ušáka asi hned tak nechytím," zvlášť, když je jedna z nich na tom není úplně nejlíp, "ale třeba budeme mít štěstí" dořekla jsem a znovu jsem se pousmála.
"Půjdeme asi přímou cestou z tohohle lesa," otočila jsem se tím směrem, "a pak uvidíme, kudy dál." Pokud tedy i dál budeš chtít jít se mnou. Začalo pršet v podstatě z ničeho nic. Zprvu jen tak mrholilo, pak se ale rozpršelo docela dost, že bylo divu, jak se ten déšť přes ten hustý porost nad námi k nám vůbec dostal. "No, asi bychom už jsme mohli vyrazit, jestli někam vůbec ještě dnes chceme dojít," oklepala jsem ze sebe pár kapek, i když to bylo zbytečné, a pomaleji, abych zase někde nepřišla k úrazu, jsem se vydala ke kraji hvozdu.

Tyerin se vyspal taky dobře, minimálně tak vypadal. A jeho dotaz to z menší části možná i potvrdil. Dobře tak, jak se jen v dutině stromu může liška vyspat. Napadlo mě, nahlas jsem však odpověděla něco jiného: ,,Spalo se mi dobře, i když to bylo jiné spaní, než na které jsem zvyklejší...” Krok jsem ustoupila, abych kdyžtak lišákovi nestála v cestě. “A jak ses ty vyspal? I když je vidět, že taky dobře?” zeptala jsem se na oplátku.
Zakručelo mi tiše v břichu. Něco k snědku? To by se celkem šiklo.Namířeno mám pryč z tohohle lesa úrazů. Takže jestli se mnou chceš jít dál, něco na zub se po cestě určitě najde,” odsouhlasila jsem svým spůsobem lišákův plán a otočila se směrem, kterým jsem měla namířeno už od incidentu s velice magicky prapodivným línáním srsi.

Spala jsem dalo by se říct jako dudek, i když mě tlapka stále bolela. Ráno mě probudil zpěv ptáků a zvuky ostatních obyvatel lesa, jelikož slunečních paprsků, na jejichž buzení jsem byla zvyklejší, přes ten hustý porost k nám do dutiny ve stromě moc nedopadalo. Rozespale jsem koukla na Tyera, jestli ještě spí, pak jsem se otvorem ve stromě protáhla ven. Možná bylo trochu vidět, že jsem na tlapku úplně nedošlapovala, a i když to bolelo o krapet více, než včera, Newt na tom byl s jeho zády o mnohem hůře. Kde je mu teď vlastně konec? Chvilku jsem věnovala přemýšlení o černém lišákovi, pak jsem se pomalu rozešla dopředu. Kousek od stromu jsem se zastavila a teprve teď jsem se pořádně protáhla. Kudy dál? Rozhlédla jsem se, jako kdybych přes noc úplně ztratila paměť. A možná že tomu tak trochu i bylo. Ohlédla jsem se k dutině, jestli už je Tyer taky venku, pak jsem pomalu vykročila za ním.
"Dobré ráno" řekla jsem s nepatrným úsměvem a opět se rozhlédla po okolí. Bylo tu menší šero než včera večer a s vycházejícím sluncem se viditelnost na kořeny a díry zlepšovala.

Přestala jsem se na díru koukat vražedným pohledem a otočila jsem se na Tyera. "Je to jen... zapadnutí do díry. Nic mi není, budu v pořádku" začala jsem lišáka ujišťovat, kdyby měl o mě čirou náhodou nějaké obavy. Pak jsme šli hledat úkryt dál. Tedy, lišák šel a já kulhala za ním. Tentokrát jsem si dávala o hodně větší pozor na to, kam šlapu, druhou kulhavou nohu jsem totiž pochopitelně nepotřebovala.
Tyerin nejspíše objevil něco, kde bychom mohli přenocovat. Na jeho slova jsem jen přikývla a pak se vydala za ním. Před vchodem jsem chvilku počkala, aby dutinu stromu mohl lišák zkontrolovat. Když se ukázalo, že tam opravdu nic nežije a není, protáhla jsem se škvírou dovnitř za lišákem. Byla tu tedy pořádná tma, zato jsem se tu však cítila více v bezpečí než tam venku. Neměla jsem sice přehled o tom, jak přesně je ta dutina velká, nijak jsme se v ní nemačkali a to bylo důležitější. Ještě než jsem se stočila do klubíčka a ulehla ku spánku, posadila jsem se ke stěně a začala si čistit kožíšek. Ne úplně tak, aby byl co nejčistější. Spíše jsem se zbavovala listí a všeho bordela, který se na mokrý kožich přichytil. Zbytku se zbavím zítra řekla jsem si s pohledem na Tyera. "Dobrou noc" šeptla jsem ještě směrem k němu, pak jsem se do onoho klubíčka stočila. Přední tlapky a čumák jsem schovala pod huňatý ocas a přemýšlela jsem. Druhá noc v novém kožichu..Ty dny jsou všechny tak krátké! Pomalu jsem usínala, než mě z toho polospánku probralo zahoukání sovy. Zvedla jsem hlavu a podívala se směrem k výhodu. Venku byla stále tma a houkání se ozvalo znovu. Nebo to bylo spíše takové pískání a houkání dohromady. Je to jen sova. Ty jsou v lesích úplně normální Přestala jsem, teda spoň jsem se o to snažila, to houkání vnímat a lehla jsem si do klubíčka do původní pozice. Tentokrát jsem usnula o něco rychleji.

<<řeka Benrir

Vkročili jsme do lesa a já pomalu a opatrně našlapovala. Tlapku za tlapkou. Všude po zemi bylo tolik kořenů, že nebyl čas dívat se kolem, i když to teď bylo trochu důležitější. Téměř při každém druhém kroku jsem cítila, jak se mi můj mokrý kožich připomíná. Však ještě chvíli a bude dost času na očistu. Možná by kdejaká liška mávla nad mojí situací tlapou, pro mě to však moc příjemné nebylo.
Za toho šera, které tu nejspíše panovalo po většinu dne, jsem ani nepostřehla, že už se úplně setmělo. Bylo o trochu hůře vidět na cestu, není proto divu, že jsem klopýtala o to častěji. Takže už jsem většinu kořenů raději přeskočila. Tolik stromů a my jsme nenarazili ještě ani na jeden vhodný úkryt.. Nebo jsme ho prostě jen přehlédli Možná to bylo mým náhlým zamyšlením nebo nepozorností, jednou nohou jsem se zaklínila do nějaké díry a tlamou rozryla mechovou přikrývku před a pode mnou. Sykla jsem trochu bolestí, protože pod měkkým mechem nebyla měkká hlína ale nějaký kámen, a pokusila se vstát. Proč nás nenapadlo jít podél kraje lesa?! Pomalu jsem vytáhla tlapku z díry a jemně s ní zatřepala. Jednou se vyspím a bude to dobrý. Avšak když jsem se pokusila jít pár kroků dál, cosi mě v té tlapce tlačilo. Tak budu kulhat, nic vážného Ohlédla jsem se po Tyerovi, jestli jsem ho cestou někde neztratila, pak jsem svůj pohled zaměřila k oné díře.

Jak jsem si říkala před chvílí, situace se vyvíjela úplně jinak, než jsem myslela. Lišák klidně půjde se mnou dál, nemá žádné plány Nad touhle myšlenkou jsem se pousmála. Pokud totiž Tyera neodradí sníh a zima, možná se mnou zůstane i déle. Už jsem neměla žízeň, proto když lišák podruhé pil, já se rozhlížela po okolí. Začalo se pomalu stmívat, což mě opět přivedlo k myšlence o úkrytu na noc. Ty dny tak rychle utíkají.. Pak se lišák na něco zeptal. "Další místo?" na vteřinu jsem se zamyslela a rozhlédla po řece a lesu za ním. "Asi bych šla opět hledat úkryt na noc...V tamtom lese" při poslední větě jsem hlavou kývla k lesu na druhém břehu řeky. Teď byla ale otázka, jak se tam dostat. Řeka sice nebyla příliš hluboká, i tak by jsme se do ní neměli vrhnout po hlavě. Kdekoliv nám to může uklouznout nebo může být na dně bahno do kterého se proboříme a už nás nikdo nikdy nevytáhne. Asi jsem až moc přemýšlela nad nebezpečím, které možná ani nehrozilo. Koukla jsem ještě jednou na Tyera, pak jsem se podél řeky vydala hledat nejvhodnější místo k překonání řeky. Místo, kde by byla řeka co nejužší a ne tak měkká a bahnitá na břehu. Po pár krocích jsem si však svůj plán rozmyslela. Proč tu řeku vlastně prostě a jednoduše nepřeplavat? Tak plavat v ní asi úplně nepůjde, myslela jsem ji spíše přejít. Přejít a namočit se. Je to jen mokrá voda ale i tak je nepříjemné mít kožich mokrý, studený a ztěžklý. Opět jsem koukla na Tyera, pak jsem pomalu vkročila do řeky. Jak jsme vlastně překonali s Newtem tu hlubší? Přeskákali jsme ji po kamenech. Ale tady žádné kameny nebyly. Na tlapkách jsem cítila, jak se mi slepuje kožich studenou vodou. Šla jsem ale k druhému břehu. Čeho jsem se vlastně tak bála? Vždyť to není ani tak těžké! O nohu se mi otřela ryba a já polekaně vyskočila na břeh(už jsem totiž byla u něj), po kterém jsem se nějak vydrápala na pevnější půdu. Oklepala jsem ze sebe většinu vody stylem mokrého psa a podívala se, jak je na tom Tyerin. Už byl na druhém břehu, i když ne tak mokrý jako já. "A teď vzhůru do lesa!" řekla jsem spíše proto, abych odvedla pozornost od mého mokrého já. I když to asi moc nepomohlo. Otočila jsem se čelem k lesu. Z druhého břehu tedy vypadal lépe Ale co, úkryt se v něm určitě najde taky. Pomalu jsem se tedy vydala vstříc stromům.

>>Isamský hvozd

<<louka Yesad

"Pírko z fénixe? To zní docela zajímavě" prohodila jsem společně s přikývnutím ještě během cesty loukou, abych nenechala lišákovu ...příhodu bez reakce. Po pár minutách jsme došli až k úplnému břehu řeky. Sice byla půda pod mými tlapkami úplně měkká a bahnitě mokrá, nic, co by mi nějak extrémně vadilo, to však nebylo. Rozhlédla jsem se kolem. Nalevo, asi jen dalších pár minut chůze od nás, byl vidět nějaký listnatý lesík. Hlas v mé hlavě mě však naváděl jinam, k lesu na druhém břehu řeky. Ten listnatý tedy vypadá přívětivěji Chvilku jsem tak mlčky stála a přemýšlela. O řece, o lesích kolem. Nad hlavami nám proletěl nějaký dravec, který cosi zapískal v dravčí řeči. Trochu jsem sebou trhla a přikrčila se, přeci jen byl tenhle pták větší než ten, kterého jsem koutkem oka zahlédla na louce. Nebo se alespoň zdál být větší, protože taky letěl o hodně níže. Když se pták vzdálil, mohla jsem znovu klidně dýchat. Koukla jsem na Tyera, který z dravce nejspíše neměl strach, na rozdíl ode mě. Proč že jsme sem vlastně k řece šli? Sklonila jsem hlavu k hladině a očichala ji, i když byla (jako většina jiných řek) bez zvláštního zápachu. Pomalu jsem se napila. Uhasit žízeň a ještě...? Neznámý hlas v mé hlavě mi připomněl, kam bych měla mít namířeno. Porozhlédla jsem se po řece, kde by mohlo být nejbližší a nejlepší místo k jejímu přebrodění. "Pochopím, když nebudeš chtít jít dál se mnou" řekla jsem spolu s pohlédnutím na rezavého lišáka.

Kráčeli jsme loukou dál, řeka už byla docela blízko, šel slyšet její nepatrný zpěv. Krátkou chvíli jsem tu byla, stejně tak i Tyerin, protože jak dlouho se tu dokáže liška zdržet, to jsem sice nevěděla, ale určitě tu jsou i lišky, které tu jsou možná i stokrát déle, než já a rezavý lišák dohromady. Takže jsme tu byli hodně malou chvíli oba dva.
"Bylo to takové...zvláštní a magické, takže za to asi mohli.. na chvíli jsem se odmlčela. Kdo přesně za to vlastně mohl, že jsem teď svět viděla z jiného úhlu? "bohové? Tedy, pokud tu opravdu nějací jsou..Pak možná to má na svědomí nějaká liška s takovouhle magií" Nic dalšího mě už nenapadalo, bylo taky docela dosti možné, že jsem opakovala , co jsem říkala já nebo jeden z těch lišáků, když se někdo ptal na podobnou věc.
K místu, kde by mi nebylo takovéhle teplo jsme mířili, teda alespoň podle toho hlasu, co mě v hlavě "navigoval". Pak jsem se ale trochu zarazila. Aby sis našla? Pochopila jsem to tak, že rezavý lišák má v plánu se od naší nové dvoučlenné skupinky odpojit. Trochu mě to mrzelo, jelikož pak budu opět sama v bodu osamělosti, ale bylo to na rezavém lišákovi. Však taky zatím nebyl důvod, proč by musel jít se mnou. A navíc, většina lišek, kterou jsem byla do nedávna i já, má radši teplejší oblasti než tu, ke které jsem mířila já. Třeba se ale situace vyvine úplně jinak A že mě můj nový kožich bude pěkně hřát? V tom měl Tyerin pravdu. Už teď mi bylo teplo, jak už jsem říkala. "Rozhodně mi nehrozí, že bych někde umrzla" řekla jsem s pokusem o usmátí, pokud mi však umrznutí hrozilo nebo ne, tím jsem si nebyla tak jistá.
Řeka už byla přímo před námi a mě se tlapky začaly bořit do jakéhosi bahna. No jo, s tím se musí počítat, že po dešti a roztátém sněhu se hlína změní na bahno Krom toho, že jsem teď byla až po břicho hnědě zbarvená, se však nic jiného neudálo, jen jsme došli až ke břehu řeky.

>>řeka Benrir

Rezavý lišák šel se mnou, zatím neměl v plánu se odtrhnout a jít jiným směrem. Možná mě trochu znervóznilo, jak se na mě díval, ale třeba se chtěl jen ujistit, že zase nelínám a neměním z ničeho nic svůj druh Taky bych se mohla občas ujistit o stavu svého kožichu řekla jsem si v duchu. Pak se Tyerin na něco zeptal. "Nevím, jak dlouho tu je Newt, ale já se na tohle území dostala asi před dvěma dny" možná jsem se trochu zasekla, když jsem přemýšlela, jak dlouho tu jsem. "A ty jsi tu, tuším, taky krátce?" optala jsem se na oplátku já jeho.
Nad lišákovou další otázkou jsem se trochu zamyslela. Jaké to je? "Je to... velice zvláštní pocit. Všechno je teď větší než dřív, začínám mít strach z věcí, které jsem dříve neřešila Věnovala jsem lišákovi krátký pohled, pak jsem musela dále koukat na cestu, abych nešlápla na nějakou včelu. "A taky mi začíná být trochu větší teplo" Ne, trochu větší teplo bylo slabé označení. Bylo mi horko. Možná za to mohlo slunce a jeho paprsky, které se stávaly teplejšími, podíl na tom měl i můj nový kožich ale také něco dalšího, něco, co mi říkalo, kam bych se měla vydat.

Ještě chvíli jsem se koukala za Newtem, který se postupně měnil v malou černou tečku, která se pak ztratila úplně. "K řece" řekla jsem a zároveň i přikývla na kladné potvrzení otázky mého nového ...společníka. Uniklo mi i nepatrné pousmátí, které se dostavilo vteřinu po pousmátí mého nového společníka. Pak jsem se otočila směrem, kterým byla řeka, a pomalu se tam rozešla. Pomalu né proto, že by mi rezavý lišák nestačil. Prostě jsem rychleji ťapkat nemohla..A taky jsem nechtěla. Pod tlapkami se mi totiž motaly včely, které byly docela zmatené, a když se jde pomalu, stihnou si toho dva více říct. I když to asi neplatí všude... napadlo mě při vzpomínce na mlčenlivou cestu s Newtem. Byl pryč asi pět minut a mě to přišlo jako pět měsíců. Jak mi někdo může tak rychle přirůst k srdci, i když ho znám třeba jen den dva? Hlavou se mi zase motalo tolik myšlenek..
Obrátila jsem pohled na Tyerina, abych se ujistila, jestli jde se mnou a nebo se odpojil. Teď v nové kůži jsem si lišákem nebyla tak jistá, jako jsem si byla jistá při setkání s černým lišákem u jiné řeky. Přeci jen jsem byla o hodně menší a pravděpodobně i slabší. A taky takováhle liška, kterou byl Tyerin, patřila na seznam hrozeb polárních lišek. Teda podle toho, co mi vyprávěli straší když jsem byla ještě malé lišče.

Zrzavý lišák s mým návrhem souhlasil, což mě popravdě potěšilo. Nebudu muset jít sama Ale kdo ví, jestli se u té řeky neodpojí. Z Newtovy odpovědi jsem byla naopak zklamaná, nevím proč, ale očekávala jsem, že bude chtít jít taky s námi. Ale co se dalo dělat. Možná bych ho ještě zkusila přemlouvat, lišák ale vypadal, že je pevně rozhodnutý a nebude svoje plány na příštích několik hodin jen tak měnit. Dravce, co na chvilku zastínil slunce, jsem si také všimla, nevěnovala jsem mu však tolik pozornosti co Newt. Možná bych si takových věcí ale měla všímat zamyslela jsem se na chvíli. Protože kolik přirozených nepřátel mají lišky, ke kterým jsem od včerejška patřila i já? Hodně... to byla zatím moje jediná odpověď. Protože teď se všichni tvorové, kterým jsem dříve mohla jen tak tak utéct, stali více nebezpečnými. Pro mě.
Koukla jsem na Newta pohledem, který, na rozdíl od toho jeho, říkal něco ve stylu "jsi si jistý, že to zvládneš?" Protože to jeho zranění se nemohlo během dvou dnů z ničeho nic úplně zahojit. Leda by měl nějakou magii... zase mi na mysl stanuly magie. Co s nimi pořád mám? A mám vlastně i já nějakou magii? Zamyslela jsem o trochu víc, než jsem chtěla. Když jsem se odtrhla od svých myšlenek, neměla jsem tušení, kdo co říkal a jestli někdo vůbec něco říkal. Podívala jsem se z Tyerina na Newta, pak jsem přistoupila blíže k černému lišákovi.
Objala jsem ho se slovy "Ráda jsem tě poznala" a "budeš mi chybět" Nechtěla jsem to nijak prodlužovat, akorát bych se pak cítila zbytečně špatně.


Strana:  1 ... « předchozí  11 12 13 14 15 16 17 18 19   další »


Uživatel