Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  10 11 12 13 14 15 16 17 18   další » ... 19

Z Akali jsem byla stále zmatená. Byla tak plná energie a hlavně měla tolik otázek, většina z nich se týkala Sheene. "Každý má šanci mít svého patrona," odpověděla sova na liščinu otázku. Neměla jsem jí její upovídanost za zlé, vždyť i já jsem se občas docela hodně rozpovídala, i když to u mě není tak časté a typické. Co mě však zarazilo bylo, že nevěděla, co je to lumík. I když jsem je já viděla teď poprvé, znala jsem je z matčiných povídání o nich. Měla jsem za to, že polární lišky taková zvířátka vídají denně. "To jsou ti malí tvorečkové tady všude kolem," ukázala jsem hlavou na ně. Třeba je zná pod jiným jménem nebo si je zrovna teď nevybavila, napadlo mě.
Každopádně už bylo asi rozhodnuté, že Tyer a Akali půjdou na ten lov, i když už rezavý lišák jedl, a já půjdu hledat ten úkryt. Možná bych už se dávno vydala hledat, kdyby se k nám nepřiřítil další zástupce lišky polární, tentokrát to byl ale lišák. Asi jsou vážně všechny takové hyperaktivní Moje myšlenka se pomalu začala potvrzovat, když nás lišák pozdravil skoro stejným způsobem, jako Akali. "Nesežere tě a ani není k jídlu," řekla jsem, spíše pro sebe než jako odpověď tomu lišákovi na jeho otázku, kterou stejně nejspíše položil Tyerovi. "Já jdu tedy hledat ten úkryt," oznámila jsem všem přítomným. Asi to ode mě nebylo moc hezké, že jsem je tam prostě tak nechala s tím lišákem, ale oni si s ním už poradí.
Pomalu jsem vycouvala z našeho kecacího kroužku a vydala se podél hory, Sheene ostatní lišky očividně také opustila, když komicky kráčela hned vedle mě.

Ukázalo se, že Akali, jak se nám ta bílá liška představila, chtěla Sheene opravdu sníst. Nebo možná nechtěla a jenom to stále hraje. Byla jsem z toho trochu zmatená, její chování bylo samo o sobě takové...zvláštní. Snad takové nejsou i ostatní polární lišky. Sově však z lišičné strany nic nehrozilo. Kdyby ji napadl jiný způsob, jak mého nového patrona lovit, Sheene by jednoduše odletěla. A nebo by se ubránila, když už je o trochu větší. Naštěstí tu byl ale Tyer, který příchozí vysvětlil, že ta sova na jídlo prostě není.
Při následné řeči o večeři a lovu lumíků mi došlo, že to nejspíš nebyl úplně nejlepší návrh. Tedy minimálně pro mě. Jednak jsme se s Tyerinem před pár hodinami najedli na té ledové louce, a jednak mi přišlo docela kruté zabíjet ty baculaté myšky, nebo cokoliv jiného, když máme s lišákem plná břicha. "Hmm..Co kdyby jste šli vy dva lovit ty lumíky," kývla jsem za nás směrem k těm hlodavcům, "a já bych mezítím šla hledat úkryt na blížící se noc?" navrhla jsem s pomocí radících myšlenek od mého patrona, i když jsem všechno neřekla úplně podle Sheeniných představ. No, noc se sice moc neblížila, vždyť bylo ráno, ale kdo ví, jak dlouho by to hledání mohlo trvat? Podívala jsem se z jednoho na druhého čekaje na jejich odpověď.

Téma ohledně bohů a nějakých pírek s kamínky bylo snad uzavřené. Minimálně se ohledně toho Tyerin už na nic neptal a Sheene tedy nemusela dál na nic odpovídat a vést tak konverzaci dál. Po představení nám jména téhle země a ujasnění si, co je bílá sova vlastně zač navrhla, že bychom mohli jít najít úkryt na blížící se noc. Však taky kvůli tomu jsem sem měli původně namířeno, ne? Teda kromě toho, že jsem tu hledala místo pro stálý domov. Ale úkryt k tomu patří taky. Tyerin s nápadem také souhlasil, avšak než jsme stačili vůbec vědět směr, kterým se vydáme, někdo na nás začal z dálky volat a po chvilce už cizí bílá liška přistála před námi. Byl to pro mě zprvu trochu šok, protože jak často se ocitáte v téhle situaci? Pokud ale liška neměla s námi nějaké tajné zlomyslné plány, bylo jasné, že pro nás není nějak nebezpečná. Zvlášť, když se k nám takhle už z dálky nás zdravějíc přímo dokutálela.
Pravděpodobně by se Sheene dokázala ubránit po ní se natahující lišce, ale i tak bylo dobré vysvětlit neznámé, že můj nový pomocník není žádná večeře. O to se Tyerin už postaral. Zkoumavě jsem si lišku prohédla. Bylo zajímavé vidět jinou lišku polární, mohla jsem si teď lépe porovnat velikost mezi mnou a zbytkem světa. Sova trošku poposkočila dozadu, aby na ni bílá jen tak nedosáhla. Chvíli jsem si popravdě myslela, že chce moji novou pomocnici opravdu sníst k večeři, ale vzhledem k tomu, že ležela na zádech a k tomu se smála.. Mlčením a stáním na místě nové členy do skupiny nepřivedeš zazněl mi v hlavě opět Sheenin hlas, po vteřině mi však došlo, co tím myslela. "Ahoj!" pozdravila jsem neznámou hlasitě a přátelsky, mezitím co se válela na sněhu. "Taky hledáš nějaký úkryt na noc a jinou večeři, než je tahle sova?" byl to divný pocit, nikdy předtím jsem tímhle způsobem nemluvila. A nebýt Sheene, stále bych tu stála jak socha. "Já jsem Luna a tohle je Tyerin," představila jsem nás a kývla na rezavého lišáka, "smíme znát i tvé jméno?" Tentokrát jsem to byla já, kdo mluvil víc- bílá sova tam jen tak stála na stejném místě a sledovala cizí bílou lišku, kdyby se po ní chtěla opět natáhnout.

//Omlouvám se za zdržení, ale budu moct odepsat až příští týden (po 1.7.), takže mě můžete kdyžtak přeskočit

Sheene přešlápla z nohy na nohu, jako kdyby se jí nepohodlně stálo. "Jasně, že tu jsou bohové...Všude jsou bohové...Někteří jsou neviditelní...Ale někteří jdou vidět a i nahmatat. A u těch viditelných a hmatatelných musíš něco zaplatit, když po nich něco chceš, pochopitelně. V podstatě můžeš být rád, že budou chtít jen ty kamínky nebo pírko a ne třeba tvoji levou přední tlapu nebo kus ocasu..." na chvíli se odmlčela, nejspíš přemýšlela nad odpovědí na lišákovu další otázku: "Nazývej to tu tady jak chceš, ale většina tvorů tohle místo nazývá Saeron. Teda, pokud si myslel obecně celé okolí a ne jen tady tu skálu?" Obdivovala jsem Sheeninu výdrž mluvení a trpělivost na naše otázky odpovídat. Tyerin tu její bílou záři nejspíše viděl, minimálně se snažil ji vidět. Mě to až tak moc nezajímalo, spíše mě zajímalo- tak jako i lišáka- co je vlastně doopravdy zač. Obyčejná bílá sova to být nemohla, protože ta by nás nejspíš dřív roztrhala a snědla, než aby si tu s námi povídala. Nebo to může být jeden z těch neviditelných bohů, co se převtělil do téhle sovy? Kdo ví...
"Že se tak hloupě ptáte. Však vám bylo oznámeno, že jsem tvůj," podívala se na mne, "nový přítel a pomocník." "Takže něco jako ...patron?" zeptala jsem se s nakloněnou hlavou, "a ta věc co mám na krku?" "Hmm...Jo, patron. A ta věc, je to něco jako amulet... Stojíme tu už dlouho, takže, asi byste chtěli jít najít nějaký úkryt na noc dřív, než se setmí, nemám pravdu?" Souhlasně jsem přikývla koukla na Tyerina, jestli měl nějaký plán nebo tak. Každopádně, tahle sova bude dobrým průvodcem touhle neznámou krajinou a možná i dobrým ochráncem, kdyby nás potkalo něco, s čím by jsme se sami nevypořádali.

Neuběhla ani tak dlouhá doba a mé liščí tlapy mě opět zanesly sem. Nebyl tu už sice sníh jako minule, taky už bylo skoro léto, zato tu však bylo o mnoho více květin, které nebyly jen bílé, ale i červené, žluté, modré,... Prostě typická jarní louka, na které kvete vše možné. Něco tu však přece jen chybělo. Dokráčela jsem až doprostřed louky na takovou menší vyvýšeninu a sedla si pod rozkvetlý strom. Po delší době jsem byla opět sama, tedy jsem si to minimálně myslela. Aspoň teď mám dost času na přemýšlení, snažila jsem se to brát pozitivně. Skoroletní teplo bylo unavující, můj kožich tomu moc nepomáhal a i když už jsem byla pod stínem stromu, bolela mě hlava. Takže i kdybych měla sebevíc času na přemýšlení, s bolestí v hlavě bych toho stejně moc nenapřemýšlela. Nezlobila bych se, kdyby tu bylo o něco chladněji.."Když chceš chládek, tak si ho jednoduše vytvoř, ne?" ozval se mi hlas v hlavě, což mě přimělo se postavit a rozhlédnout se kolem se slovy: "To mám z toho slunce už halucinace nebo kdo to řekl?!" Odpovědi se mi dostalo opět v podobě toho hlasu v mé hlavě: "Máš halucinace z toho slunce a tepla, takže, proč si nevytvoříš chládek?" "Eh, a jak to mám asi tak udělat?" odvětila jsem zároveň se stále rozhlížejíc kolem, jestli tu není někdo další, kdo mi ten hlas do hlavy dával. "Jednoduše. Stačí věřit, že to zvládneš," řekl hlas, jako kdyby to bylo úplně jednoduché. "Jednoduché tak maximálně pro lišku Zimu," zamručela jsem a nečekaje další pokračování konverzace s hlasem v mé hlavě jsem si zpět sedla pod strom, ale hlas si stejně nedal pokoj: "Tak se tou liškou Zimou staň, jednoduché jak sezení pod stromem.." Už jsem dál nic neříkala a zdálo se, že i ten hlas domluvil. Stejně mi to však nedalo a po chvilce ticha, sezení pod stromem a snaze přemýšlet normálně jsem vstala s úmyslem ten chládek zkusit vytvořit. Mít však nějakou představu o tom, jak se to dělá, pokud to tedy vůbec jde, šlo by mi to možná rychleji. Na prvním místě se musím soustředit, to je jasné. Ale co dál? Soustředila jsem se sebevíc, ale asi ani moje sebevětší soustředění nestačilo, jelikož po snížení teploty, byť by to bylo jen o trošku, nebylo ani známky. To si ze mě nejspíš zas někdo dělal srandu. "A nebo si ty špatně poslouchala, co jsem ti říkal," ozval se hlas znovu. "Tak mi řekni ještě jednou, jak se ten chládek tedy vytváří," přepadala mě naštvaná mrzutost, a to jsem měla ještě před nějakou chvílí aspoň trochu dobrou náladu. "Soustřeď se, věř a jednoduše to zvládneš" Jo, ten hlas mě začínal opravdu štvát, i když to u mě nebylo zvykem. Jak mi s takovým klidem a přesvědčením mohl něco takového vůbec vykládat? Ale právě díky němu se jako zázrakem začala země pode mnou nepatrně ochlazovat. Vytahovat se, že to ty umíš a já ne, to ti jde asi nejlíp, že? Byla už jsem opravdu vzteklá, což můj vztek posilovalo ještě víc, protože jsem vzteklá být nechtěla. Lehla jsem si a hlavu položila na tlapky. Nejlepším lékem na vzteklost je spánek, ten vždy uklidní. Teplo kolem mne začal velmi pomalu střídat studený vzduch. Kdo ví, jestli za to mohl ten hlas v mojí hlavě, nebo se to podařilo přímo mě. Pomalu usínaje jsem se o to už nestarala.

Hledám hráče za sourozence Luny. Všichni jsou to lišky obecné-Luně byl druh změněn ve hře, takže pokud ji sourozenci po delší době uvidí, pravděpodobně ji na první pohled nemusí poznat.

První vrh- datum narození je na prvním hráči za sourozence, obě sestry by však měly být tak o 2-3 roky straší jak mladší vrh, vzhled je čistě na vás
Yuki (♀)- Nejstarší z prvního vrhu. Rozumná a více vážná, než hravá. Vůdčí typ lišky, co se rád pere- ne jako hru, ale doslova do krve.
Maya (♀)- (U ní si musíte změnit jméno, jelikož jiná liška Maya se objevila ve hře) Je to více samotářská liška, co si se vším vystačí sama. S nikým z rodiny nemá úplně nejlepší vztah. Lunu viděla jen jednou v životě a to když když se narodila.

Lunin vrh- *20.7.2016
Sunset (♀)-Lunina starší sestra (a zároveň nejstarší ze všech sourozenců z vrhu). Mají spolu velmi pevný vztah, i když už se delší dobu neviděly. Je to hodně sebevědomá liška, nemá však nosánek nahoru (takže je to takový “bodyguard”, co psychicky slabší brání před liškami, co ten nosánek nahoru mají).
U Ameho(♂) a Oirona(♂) máte ve všem volnou ruku

Vzhled je čistě na vás, u Sunset bych ale upřednostňovala rezavý

Na všem se můžeme případně domluvit, každopádně pokud máte zájem, napište mi do vzkazů (=

Padala jsem dlouhým černým tunelem. Malé bílé světýlko pode mnou, které se postupně zvětšovalo, značilo, že už se blížím ke konci pádu. Zbývalo tak jen pár sekund, než se ze mě stane rozpláclá placka. Kdo by ale čekal, že na tom konci nebude žádná svítící zem, o kterou jsem se měla rozplácnout, nýbrž jakýsi portál. A jak rychle jsem padala, tak rychle jsem tím portálem proletěla.
Nejdřív bylo všude jen oslňující bílé světlo, které se začalo měnit ve vítr a vločky a pak v úplnou vichřici. Ať jsem se otočila jak jsem chtěla, vždycky jsem byla čelem proti větru. Bylo to dosti nepříjemné, po chvíli však vítr začal pomalu slábnout a znovu se objevovalo to oslnivé bílé světlo. Vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat. Přímo přede mnou se začal rýsovat obrys nějaké lišky. Blížila se ke mě hodně pomalu a necelých 5 metrů ode mě se zastavila úplně. Zvědavě jsem se přiblížila blíže se slovy: "Kdo jsi?" Nebylo však nutné, aby liška odpověděla. Jen co to oslnivé světlo trochu zesláblo a já si tak lišku mohla lépe prohlédnout se ukázalo, že jsem to já sama. Tedy mé staré já v černém kožichu. Chtěla jsem mé staré já obejít a prohlédnout se ze všech stran, jakási neviditelná stěna mi v tom však zabránila. Nešla sice vidět, ale můj čumák ji dobře pocítil, když jsem do ní narazila. "Já jsem ty a ty jsi já," řekla černá po chvíli ticha, "ty nemůžeš za mnou a já nemůžu za tebou. A ačkoliv jsme jedna a ta samá liška, přece jen nejsme stejné." Sice jsem chápala, co říkala, ale i tak jsem tomu nerozuměla a tázavě jsem naklonila hlavu. "Nehledej v tom nic složitého. Každá věc, která se ti v životě stala a stane může nadobro změnit tvůj život. Takže tě určitě zajímá, co by se dělo dál, kdyby si neztratila svůj černý kožich a nezískala ten bílý," řekla, když si všimla, že jí asi moc nerozumím. "Popravdě, nikdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale když už si mě na to navedla-," nestihla jsem ani domluvit a černá mi skočila do řeči: "Výborně, takže v první řadě asi chceš vědět, co by se jinak stalo na té louce, že?" Čím víc mluvila, tím víc se mi ta liška zdála nějaká divná. Takhle bych totiž nikdy nemluvila, ale možná že se mýlím a té lišce v duchu jen křivdím. Než jsem jí stačila odvětit na to její "že", objevilo se znovu to světlo a liška zmizela. A pak už byla všude opět jen tma, tak jak byla na začátku v tom tunelu.
Ze tmy a spánku, do kterého jsem se nějaksi dostala, mě probudily ostré sluneční paprsky. Byla jsem na louce v noře společně s Newtem, avšak Tyerin tu nikde nebyl. Ani jsem neměla svůj bílý kožich. Když jsem se chtěla postavit nebo jen něco říct, nešlo to. Zato jsem však dělala a říkala něco úplně jiného, než jsem chtěla a ještě k tomu jsem nic necítila a neslyšela. Aha, takže můžu jenom pozorovat? Byl to velmi zvláštní pocit a možná jsem se cítila i trochu bezmocně. Poté, co jsme vyšli z nory, jsme se vydali do toho lesa, kam šel Newt, když jsem já šla s Tyerem k řece. O něčem jsme hovořili, ale netušila jsem o čem. Celý rozhovor a cesta lesem však probíhala nějak zrychleně. Vše se ale zpomalilo, když kolem nás začala poletovat nějaká straka. Za normálních okolností by mi to přišlo naprosto normální, jenže tahle straka poletovala až příliš blízko a neustále jen kolem nás. Mezi křovím se mihl nějaký velký tvor, avšak ani já jako černá liška ani Newt nic nepostřehl. Jen já jako pozorovatel jsem si toho tvora všimla. Ukázalo se, že ten tvor byl medvěd podobný tomu, kterému jsme ukradli jídlo. Ale obě lišky si ho všimli až když už bylo pozdě. Jedním máchnutím tlapy odhodil pryč Newta, pak zamířil přímo ke mě. Do cesty mu vletěla ta straka, co kolem nás neustále poletovala, a jako kdyby se mi snažila pomoct, útočila na medvěda zobákem i drápky. Odehrálo se to všechno tak rychle a zmateně- medvědovi se podařilo do tlamy chytit nejdříve straku a poté i mě. Zatmělo se mi před očima a celým tělem se mi rozlil pocit chladu. Pak už jsem jen padala dlouhým černým tunelem se zvětšujícím se bílým světlem na dně..

Očima jsem hleděla z lišáka na sovu, podle toho, kdo z nich zrovna mluvil. Na Tyerovu řečnickou otázku jsem jen pokrčila rameny. Však možná všechna zvířata mluví, ale jen mezi svým druhem napadlo mě mezitím. Sova-tedy Sheene-zaměřila pro změnu svůj zrak na lišáka. Taky to bylo přirozenější, když mluvila zrovna s ním a ne se mnou. "Hlas nějakého zdejšího boha? Hmmm.....," přemýšlela nahlas,"dalo by se to tak říct, ale myslím, že to není důležité vědět. Ale pokud chceš mluvit s nějakým bohem, můžeš si udělat delší výlet tam na tu horu," spolu s odpovědí kývla k oné hoře, co šla v dálce vidět.
Jako kdyby mi ta sova uměla číst myšlenky, a to taky že uměla, ozval se mi v hlavě její hlas, který odpovídal na moji přací myšlenku. Nemusíš se ničeho bát, jak už ti bylo před chvílí řečeno. Všechno ti časem vysvětlím a dokonce i s takovým nadšením. Bylo to zvláštní, nepřirozené. Asi proto, že na takové situace a věci nejsem zvyklá.
"Těší mě, Tyerine," řekla takovým vážnějším tónem hlasu, ale bylo vidět, že svá slova myslí vážně. "A zdejší zvěř moc nemluví. A já nepatřím mezi zdejší zvěř. Cožpak nevidíš tu oslňující bílou záři všude kolem mne?" pokračovala v mluvení ale zase opět takovým uraženým podtónem hlasu. "A co si tedy zač?" skočila jsem jí do řeči, "nějaký duch nebo co, když máš kolem sebe tu záři?" Která jen tak mimochodem nejde za aktuálních podmínek ani vidět zeptala jsem se Sheene s nakloněnou hlavou a poté oplatila lišákovi jeho pohled.

"Ne tak docela, ale podobná krajina byla jen kousek od mého domova," odpověděla jsem lišákovi na otázku. Jen matně jsem si vzpomínala, jak můj starý domov vypadá, i když jsem mimo něj byla teprv jen pár měsíců.
Stále pršelo, avšak s cestou slunce po nebi déšť pomalu slábl. Aktuálně mi ale nemohlo nic zkazit náladu. Břicho bylo spokojené, tlapka už mě nebolela a i když jsem měla kožich promoklý, ztěžklý a zespoda pomalu i hodně zablácený, nadšená z tohohle místa jsem šla s ocasem kývajíc ze strany na stranu dál. A když Tyerin něco říkal, s úsměvem jsem se na něj podívala, nic už jsem dál ale neříkala. Však nejspíš ani nebylo třeba a ani co odpovídat.
A pak tu byl ten studený vítr a první seznámení s bílou sovou. Lišák vypadal, že je ze situace ještě více zmatenější, než já. Dokonce možná i víc zmatenější, než při mém pelichání v noře na louce. Obrátila jsem svůj zrak tedy na sovu, která mě ale upřeně sledovala celou dobu. "Myslíš, že umí mluvit?" zeptala jsem se Tyera. Sice s námi před chvílí ta sova promlouvala, nebyl to však její hlas. Takže ještě nebylo úplně jisté, jestli ta sova umí mluvit sama, aniž by někdo mluvil místo ní. Po chvilce, která byla věnována Tyerinově odpovědi, se však ukázalo, že moje nová pomocnice v oživování tohohle kraje není němá. "Jasně že umím mluvit! Nemluvící sova by ti s vedením skupiny moc nepomohla," skoro to vypadalo, že se cítila být dotčená, když jsem chvíli pochybovala o tom, jestli umí mluvit s liškami. "Já jsem Sheene, jak už asi víte," pokračovala v mluvení, aniž by mě nebo Tyera pustila ke slovu."Tvoje jméno znám, ale jakpak se jmenuješ ty?" a s tou konečnou otázkou se otočila na rezavého lišáka. Sova se zdála být docela ukecaná, avšak mluvila docela přátelským hlasem. Snad nám taky s takovým nadšením vysvětlí, jak se oživuje kraj a jak se pak to oživení udržuje. Řekla jsem si v duchu, ale na jednu stranu jsem byla ráda, že tu ta sova byla, pokud to je ve skutečnosti opravdu můj nový přítel.

Chvilkami mrholilo, chvilkami opět pršelo. Avšak to nebylo tak nepříjemné, jako včera. Sem tam jsem tlapkami šlápla do bahna. Vlastně jsem do něj šlapala pořád, jelikož bylo všude a tudíž se mu nešlo vyhnout. Nadšením z tohohle místa jsem však mírně kývala oháňkou ze strany na stranu. "Já už párkrát byla na podobných místech," řekla jsem k Tyerově poznámce, "jenom tam bylo o trochu tepleji a nebylo tam tak živo." Tím živo jsem myslela, že po zemi nepobíhalo tolik lumíků.
"Dalo by se to tak říct, ale někdy prostě jiná možnost není," odpověděla jsem lišákovi na otázku ohledně lovu, dál jsem to však nijak nerozebírala.
Jak jsme pokračovali v cestě dál, lumíci na nás zvědavě koukali a někteří se dokonce i odvážili kousek se přiblížit. Když jsme však byli téměř u nich, rychle zaběhli do svých děr. Tyerin ty baculaté myšky viděl prvně, tak jako já. Já jsem však, na rozdíl od lišáka, něco málo o těch tvorečcích věděla. Teda aspoň to, co mi o nich napovídala matka. "To jsou ...lumíci," odpověděla jsem a s úsměvem se na lišáka koukla, "taky je vidím prvně, ale znám je díky matce, která mi o nich párkrát povídala." Bylo zajímavé, že jim rozmočená půda a tudíž i promáčklé nory nevadí. Nebo jim to vadí ale nejde to na nich poznat Možností byla spousta. Usídlit se tady? Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Hodně v dálce šly vidět obří hory, na druhé straně za skálou, u které jsme byli my, šla vidět další jiná hora. "Na pár dní bych se tu zdržela. Však úkryt tu nějaký najdeme a potravy je tu také dost. Možná při průzkumu najdeme vhodnější místo pro usídlení. Ale...Jestli ti to tu nevyhovuje, tak," nestihla jsem to ani doříct. Srst mi rozčechral náhlý ledový vítr, Tyerinovi to však viditelně bylo více nepříjemné, než mě. Rozhlédla jsem se kolem. Měla jsem pocit, že nás něco-nebo někdo- sleduje. A i lišák ten pocit nejspíš měl. Na suchém stromě jsem zahlédla velkou, bílou sovu. To ona nás svýma žlutýma očima pozorovala.
Vyměnili jsme si s Tyerem nechápavé pohledy. I mě to přišlo poněkud zvláštní. Sice takové sovy nejspíš do takové krajiny patří, ale tahleta sova byla nějaká...divná. A najednou se rozletěla přímo na mě. Ucouvla jsem vzad a trochu se přikrčila, avšak sova přistála kousek od nás. Možná bych si i myslela, že má nějak rozbitý zrak, když se neumí trefit na cíl. Nejspíše takhle ale letěla schválně, aby mi kolem krku přistálo něco, co se docela lesklo a bylo to třpytivé a...Zničeho nic na mě začala sova mluvit, i když ten hlas k ní nějak nepasoval. Jak zná moje jméno?! Napadlo mě jako první, i když bych se měla spíše zajímat o něco jiného. Ta věc, co mi sova dala na krk, měl být dar za to, co po mě ten hlas žádal. Trochu mi to nedávalo zprvu smysl, protože jak můžu dostat dar-odměnu- ještě předtím, než tu žádost splním? A co to vlastně je za žádost? Měla jsem tolik nechápavých otázek, avšak jen jsem strnule a mlčky stála, zírajíc na bílou sovu. "Sheene? Kdo je Sheene? A jaká skupina?" ptát se, kdo je Sheene, bylo nejspíše zbytečné, protože se ukázalo, že se tak jmenuje ta bílá sova. A tou skupinou nejspíše hlas myslel ono oživení tohohle kraje, které jsem dostala na starost. Za jiných okolností bych možná ani nevěřila, že takový úkol můžu splnit. Sova, tedy ten hlas, mi však řekl, že nemusím mít obavy a ta sova, že mi pomůže. Proč ale zrovna já? Podívala jsem se na Tyerina takovým napůl tázavým a nechápavým a napůl prosebným pohledem.

Moc děkuji za odměny i za akci 1
A 5% bych poprosila do síly

<< Studená louka

Pomalu jsem kráčela krajinou a rozhlížela se kolem. Tohle místo bylo takové ...jiné. Bylo mnohem přívětivější, než studená louka, od které jsme právě odcházeli. "Krásně," přikývla jsem k Tyerové poznámce, "i ta tlapa už mě přestala bolet." Stále jsem však na ni pro jistotu úplně nedošlapovala.
Po dešti tu byla zem velmi měkká a pomalu se mi tlapky začínaly i do té bahnité půdy bořit. Ta spousta nor, co tu všude byly, tomu moc nepomáhaly, spíše naopak. Je to ale stále lepší, jak ten nepříjemný déšť "A taky zabíjení...," dodala jsem spíše potichu pro sebe k lišákově větě o mršině a lovu. Byla jsem ráda, že jsme tu noční svačinku a velmi brzkou snídani objevili. Břicho jsem měla nasycené nejmíň na dva dny dopředu.
Přibližovali jsme se ke skále celkem rychle. Po cestě jsem se rozhlížela kolem, co všechno tohle místo skrývá. Kromě spousty nor tu bylo i spousty takových malých baculatých myšek. Myslím, že se jmenují lumíci. Teda jestli mi je matka popsala dobře a nespletla jsem si je s něčím jiným. Každopádně jsem je viděla poprvé za život. Chvilku jsem byla pozadu za Tyerem, když se však na něco zeptal, doběhla jsem ho a odpověděla: "Pěkné to tu je, to je pravda. Ale hlavně myslím, že tu bude nějaké místo k zabydlení pro delší dobu. A o potravu tu asi taky nebude nouze." Bylo mi těch lumíků líto, ale třeba i tady bude někde zmrzlá mršina, kterou jsme našli na louce. "Určitě stojí za to to tady lépe prozkoumat," řekla jsem s úsměvem a švihla ocasem.

Déšť pomalu ustával, až přestalo pršet úplně. Tedy ne úplně, chvilkami trochu poprchávalo. Slunce začalo pomalu vylézat a miniaturní ledové krystalky se začaly třpytit a vrhat barevné světlo kolem sebe. Vida, nakonec tahle krajina není až tak špatná Jak jsem šla dál, pomalu ze mě i odkapávala voda, kterou byl můj kožich úplně nasáklý.
Chvilku po lišákovi jsem zavětřila i já. Že by to bylo opravdu to, co si myslím, že to je? "I můj žaludek už to cítí," rozhlédla jsem se s přikývnutím kolem a pohledem jsem zastavila na mršině jelena. Poté jsem se vydala za lišákem. Do jelena jsem se zakousla jako první, což bylo od Tyera hezké. Někteří jiní lišáci by se po jídle hned vrhli a ani by nic nenechali svým společníkům, kteří s nimi cestují.
Po jídle jsem si olízla čumák a rozhlédla se kolem. Žaludek byl spokojený, já byla spokojená. A dokonce z mršiny i něco zbylo. Přikývla jsem na Tyerinova slova a vydala se dál. Zatím co slunce stoupalo po své cestě výš a výš, naskytoval se mi krásný pohled na horu- nebo spíše skálu- daleko před námi. Ale nebyla zase až tak daleko, abychom k ní do večera nestihli přijít. "Tam bude cíl naší cesty...Určitě tam," řekla jsem docela zasněně a vydala se naproti skále.

>>Polární skála

<< Isamský hvozd

Déšť tu byl o dost nepříjemnější, než v hvozdu, avšak i když jsme měli na výběr, zvolili jsme si tyhle podmínky pro cestu. Budeme u cíle ale dřív, než kdyby jsme čekali, až déšť ustane. Ale kdo ví, jestli to taky nebude naopak. Stihlo se dokonce i znovu setmít, zatímco jsme se brouzdali loukou. Třeba chodíme v kruzích a ani si to neuvědomujeme zabírala jsem se do svých myšlenek. A nebo je tahle louka prostě jen nekonečně velká...Nebo je to nějaká zkouška od toho, kdo mě přeměnil z černé lišky v bílou.. Z přemýšlení mě vytrhla Tyerova otázka. "Tohle? Možná, kdyby tu byla nějaká možnost pro trvalé zabydlení a nebylo by tu tak pusto...," odpověděla jsem. "Nene, můj" tedy možná náš " cíl je o něco dál," kývla jsem hlavou směrem, kterým by mohl být konec téhle pustiny.
Po delší době mi opět zakručelo v břiše a na mysl mi přišlo jídlo. Zastavila jsem se a zkusila zavětřit v naději, že tu přeci jen něco bude. Chladný vítr však ke mě donesl jen ostře ledový vzduch. Když už tu nejsou živá zvířata, tak aspoň mršiny by tu mohli být A právě nějakou tu mršinu bych upřednostňovala víc, než živého tvora, kterého bych kvůli mému hladu musela zabít.


Strana:  1 ... « předchozí  10 11 12 13 14 15 16 17 18   další » ... 19


Uživatel