Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  9 10 11 12 13 14 15 16 17   další » ... 19

<< Polární skála
Po opuštění území Polární skály jsme šly se Sheene svižně pomalým krokem a hlavně tiše. Jako kdyby mi sova chtěla všechno říct až těsně před tím, než dojdeme na místo, asi proto, abych to po cestě nezapomněla. Dorazily jsme před rozlehlé jezero. Zamrzlé jezero, ale já si nebyla tak jistá, jak moc je zamrzlé. Protože co kdyby led praskl někde uprostřed naší cesty přes něj a já tak skončila jako ta zamrzlá ryba přede mnou? Fuj. Oči měla plné ledu, pusu měla plnou ledu, dalo by se říct, že celá je vlastně z ledu. A kdo ví, jak dlouho už v tom ledu byla. Divila jsem se, že ji nikdo nesežral, dokud byla ještě nezamrzlá. Vlastně, nebyl tu nikdo, kdo by ji mohl sežrat, ale kdo ví, co tu bylo v době jejího rybího života. Zastavila jsem se u kraje té zamrzlé vodní plochy a rozhlédla se. Bylo tu takové studené ticho...Váhala jsem jít dál. I přes to, že můj patron si to klidně nakračoval dál, jako kdyby se nechumelilo. Než se zastavil a otočil se na mne. "Jdeš?...Nemusíš se ničeho bát, to jezero je zamrzlé snad stovky let a stovky let i zamrzlé bude dál." Stále jsem váhala, než Sheene začala na ledu komicky poskakovat, snažíc se dokázat, že led prostě nerupne a já se nepropadnu do ledové vody a neskončím jako tady ta ryba. "Vidíš? Unese to i mě. Tak pojď." Znovu jsem se rozhlédla, ale vydala se za sovou. Nejdříve pomalými opatrnými krůčky, pak už opět trochu svižněji. Dohnala jsem Sheene a vydaly jsme se dál. Ještě než začalo sněžit, což bylo opravdu krásné, jak se zvlášť ten sníh ještě třpytil na denním světle, a jezero nebylo přikryté neprůhlednou bílou vrstvou sněhu, občas jsem se podívala pod sebe a pozorovala, jestli tam není nějaký tvor. Ať už zamrzlý, nebo živý. Krom ryby na začátku tu však už nic jiného můj zrak neobjevil.

>> hory Mosalien

*Otevírám okénko číslo 4*

*Otevírám okénko číslo 3*

Když jsem se konečně vydrápala zpět ke skále, ohlédla jsem se za sebe. Lišáci dole se jevili najednou trochu malí, že když si přede mne stoupla Sheene, vypadali jak velké myšky, které si můj patron dá k snídani. Chtěla jsem se vydat dál, sova mě ale zadržela: "Počkej." Nechápavě jsem se na ni koukla. Vždyť nepopoháněla mě předtím, abychom se co nejdříve vydaly hledat úkryt? "Vím, že ti to asi přijde divné. A budeš mít spoustu otázek, ale my teď nepůjdeme hledat ten úkryt." Vše jsem nechápala ještě víc. "Jak jako nepůjdeme hledat úkryt? Co jiného bychom šly dělat? Nebo snad chceš jít někam jinam? A co naši kamarádi?" "Jak jsem říkala. Budeš mít spoustu otázek ještě během cesty, které ti i během cesty zodpovím. Teď ale musíme jít, než začne znovu sněžit, nebo nás zastihne ještě horší počasí," a kachním krokem se vydala dopředu, směrem k těm obřím horám, co v dálce nešly moc vidět kvůli šeru, ale věděla jsem, že tam jsou.
"Půjdeme k těm horám, jak ti asi došlo, a nějaký úkryt najdeme po cestě, o to se neboj. A stejně tak se neboj o naše kamarády, postarají se o sebe a my budeme zpět dřív, než si vůbec všimnou, že jsme odešly," začala povídat po minutovém tichu a já jen tiše poslouchala a šla za ní. "A co tam? Je u těch hor něco speciálního?" zeptala jsem se. "Však uvidíš. Určitě se ti bude líbit. Měla jsem tě tam zavést už dřív, ale nevzala. Takže to teď musím napravit, dřív, než bude zase mrznout," Sheene zněla trochu zamyšleně, trochu naštvaně a trochu starostlivě. A já zas vypadala překvapeně, vyděšeně a nechápavě. "Kam přesně si mě měla zavést? A proč máš tolik obav ohledně zimy?" Žádné obavy bychom mít nemusely, kdybychom šli a našli ten úkryt...

>>Zamrzlé jezero

*Otevírám 1. okénko, otevírám 2. okénko*

A ptám se: Je možné účastnit se s více liškami? Aby Zorreie nebylo líto, že nic nedostane 4

Cítila jsem, že se Sheene zapojila do Tarantova divadélka na výsosti se stejně vtipnou myšlenkou, jako on. Docela se mi ulevilo při zjištění, že to nemyslí jako narážku či dokonce urážku. Neboj, taková já nejsem. Podívaly jsme se na sebe a sova se i trochu pousmála. Sovím způsobem.
Začalo se pomalu stmívat a s tím začala i klesat teplota vzduchu. Cítila jsem to na tlapkách, jelikož mě začaly neobvykle hodně zebat. Tak hodně teda ne, ale rozhodně více, než před dnem, dvěma. Zima. Rozhlédla jsem se po břečkovitém sněhu, který mezitím stihl zamrznout v malé krystalky ledu. A místy byl i normální sníh, co napadal minulou noc. "Možná bychom měli začít hledat nějaký dobrý úkryt na zimu, jestli nechceme skončit zasypaní sněhem a zmrzlí do morku kostí," řekla sova směrem ke mě, já to ale brala tak, že mluví k nám všem. Z toho, co jsem pochytila z řečí Taranteho a Siphra jsem myslela, že ten volající hlas, na který Tara odpověděl, by mohl patřit Noiře. Takže už jí je dobře? To je dobře. Hlavně, že není mrtvá. "Já tak nějak nemám ten hlad, možná by jste mohli jít něco ulovit a najíst se a pomoct Noiře dolů, já bych šla zatím hledat nějaký ten úkryt. Na zimu, hlavně," oznámila jsem lišákům nápad, který mi můj patron vnukl, nehledě na to, že mě pravděpodobně nevnímali, pokud se více zajímali o volání uzdravené lišky. Sheene mě začala trochu popohánět, abychom se nezdržovaly a šly. Čím dřív půjdeme, tím dřív něco najdeme a tím dřív se budeme mít kde schovat před zimou a sněhem. Chvilku jsem vyčkala, jestli mi k tomu někdo něco řekne, a pak jsem se vydala zpátky nahoru po svahu. Šikmo, aby mi to tolik neklouzalo.

//Omlouvám se za zdržení, hráčka za Lunu trochu víc nestíhala a bude se teď snažit vám vynahradit ztracený čas čekáním na ni aktivním hraním, o které se bude usilovně snažit.

Jak se bílý lišák začal smát, pousmála jsem se taky. I když si dělal srandu z mého patrona, bylo to přeci jen krapet vtipné. Nevěděla jsem však, jak to bere Sheene, proto jsem otočila zrak k ní. Sova se jen nepatrně zamračila, ale nevypadala, že by jí chování lišáka nějak vadilo. "Nepřipadá mi to zrovna jako vhodná přezdívka pro sovu jako jsem já," naklonila hlavu k černému lišákovi, "ale moje Velkosovost zní docela dobře, tvoje Bílochluposti," a obrátila se na druhého lišáka. Můj úsměv na tváři se rozšířil ještě víc.
"Neboj, neumrzneš. Když jsem neumrzla já, neumrzneš ani ty. A při nejhorším se můžeme zahřát navzájem." Nevěděla jsem, jak moc velká zima Siphrovi je, jelikož jsem měla teplejší kožich. Avšak když jsem sem přišla poprvé, bylo mi vlastně docela teplo a přitom jsem cítila takovou zimu. Zvláštní. Neměla by mi být taky aspoň trochu zima? Když jsem byla celý svůj život zvyklá na teplo, proč jsem to aspoň trochu nepocítila tu změnu podnebí? Podívala jsem se na Taranteho, jestli má on nějaký návrh kam jít lovit. Přeci jen tu byl možná o něco déle, než já, a i kdyby ne, v lovu lumíků je určitě lepší, než já. Vzpomněla jsem si na ledního medvěda, kvůli kterému jsem se vlastně ocitla tady. Měla bych jim o něm říct? Teď už může být klidně hodně daleko od nás. Nebo hodně blízko. Ale jsme v zasněžené krajině, kde furt sněží. Určitě s něčím takovým, jako je bílý medvěd, počítají. Z přemýšlení o nedůležitém medvědovi mě však vytrhly nějaký hlas, jako kdyby někdo něco volal. "Slyšeli jste to taky?" koukla jsem na společníky a poté směrem, odkud hlas pocházel.

Po dostání se dolů pod kopec Siphr navrhl najití nového úkrytu a zabití něčeho na zub. I když mi Tarante osvětlil, proč jsme ten předchozí opustili, stále mi to přišlo divné, avšak dál, než poslední myšlenkou v mé hlavě, jsem se tím nezaobírala. Buď tedy spí, nebo je mrtvá. Takže spí. A my ji nechceme budit. A nebo jdeme jen hledat něco k jídlu a pak se tam vrátíme. Hmm jídlo. Kdy já naposledy jedla? Podívala jsem se k obloze, abych se podle slunce trochu orientovala v čase. Studený vítr, který nám právě čechral kožíšky, mi dal ale najevo, že zjišťovat čas bych měla jinak, jelikož mi začal čechrat oči, které mi začaly trochu slzet. Tak jako Tarovi, který se téže podíval k obloze. Včera. Nebo to bylo předevčírem? Zdálo se mi, že posledních pár hodin ten čas ubíhá tak zmateně. Zamyšleně a přemýšleje o ničem jsem dobrou chvíli jen tak zírala do hromádky sněhu přede mnou, než do mě sova začala opět klovat. "Hmm co?" zvedla jsem v mžiku zrak ze sněhu a koukla na své dva nové společníky. Než jsem si však stihla tak nějak uvědomit, jestli se mě někdo na něco ptal nebo jestli byl potřeba můj názor k věci, kterou jsem při jejím vyřčení nevnímala, už zas mluvila Sheene:"Ne neumím lovit. Já v minulých životech umírala hlady. Ale můžu vám dát vzdušnou oporu a najít něco k ulovení. Nebo se stačí jen rozhlédnout, zpozornět a třeba si všimneš nějakého hlodavce a chytneš ho dřív, než ti zmizí v díře," sledovala svýma žlutýma očima sova bílého lišáka a pak ještě dodala:"Pomoct vám můžu, pokud nečekáte, že vám lumíka ulovím za vás. To by bylo trochu nefér. Jo a prosím, nenazývej mne otrokem, jelikož otrok nejsem, protože mě k mému pomáhání Luně nikdo nenutí." Když Sheene domluvila, oklepala se, jako kdyby jí byla zima, načepýřila si peří a opět ho nechala slehnout. ”Nebo nebudeme muset lovit vůbec, když se nám podaří najít nějakou mršinu,” navrhla jsem, avšak při vzpomínce na bílého medvěda, který se potuloval snad už daleko, ale stále poblíž, jsem v duchu sama svůj návrh zavrhla a doufala, že lišáci budou chtít lovit a ne krást. Sice to znamenalo zabití těch nevinných zvířátek, ale co se dalo dělat. Liška jako já nemůže jíst jen listy, které vlastně nejí vůbec.

Černý lišák byl ze zjištění, že bílá sova umí mluvit, zaskočený tak, jak se dalo předpovědět. Zato výraz ve tváři bílého lišáka však nevypadal až tak překvapeně. Přeci jen už Sheene jednou viděl. Nad jeho další poznámkou, že si raději bude vystačovat sám, jsem jen pochybovačně pokrčila hlavou, jelikož já a Tyerin by jsme si bez sovy také vystačili sami, ale i přes to se k nám připojila. Tedy, vlastně jen ke mě.
Lišáci se představili jako Tarante a Siphr. Tarante a Siphr. Opakovala jsem si v hlavě. Zapamatovat si ta jména nebyl problém, místa v mé hlavě, které bylo vyhrazené pro jména ostatních lišek, bylo prozatím dost. Jen jsem doufala, že se mi nebudou plést. Z náhlého několika sekundového hrobového ticha nás vyrušil Tarantův návrh, abychom šli z jeskyně pryč. Což jsem zprvu nechápala, jelikož to znamenalo, že zde necháme bílou "nemocnou" lišku napospas kdo ví čemu. Nechápavě jsem hleděla na Taranteho a později i na Siphra, když oba vycházeli z jeskyně, jako kdyby se nic nedělo. Snad ta liška není...Neboj, není mrtvá. Jen spí. Když na nás Siphr zavolal, nechala jsem nakonec taky lišku liškou, a vydala se za lišáky.
Po cestě ze svahu mi lišáci povykládali něco o zdejším podnebí. Jen sníh. To se dalo čekat. Povzdychla jsem si. Sheene vynechala tu část, kde se šlo po kopečku dolů, a mezitím, co jsem já pomalu našlapovala dolů, abych opět nesklouzla dolů jako předtím a nespadla tak na bílého lišáka, si klidně doletěla až na konec, kde se vedle Taranteho posadila. A jako poslední jsem se k naší skupince douklouzala po tlapkách já. Setřásla jsem z hlavy sníh, který na mě dopadl z kožichu černého lišáka, a spolu se sovou, která byla taktéž trochu pokrytá Siphrovým sněhem z kožichu, jsme se jen v duchu pousmály nad lišákovým omluvným pohledem. "Úkryt?" zvedla jsem hlavu, když lišáci začali o něčem konverzovat. "Neopustili jsme právě náhodou nějaký? pohlédla jsem směrem k vrcholku svahu a pak zpět na své společníky.

"V tomhle kraji jsou ještě podivnější, zvláštnější a zajímavější věci, než je můj pomocník v podobě mluvící sovy," pohlédla jsem na Sheene. Tarante, jak se později bílý lišák představil, očividně ještě nic zvláštnějšího neviděl. Možná ani neměl tušení o některých magiích, o kterých mi sova během hledání úkrytu stihla povyprávět. "Však možná se ti taky poštěstí a budeš mít vlastního mluvícího otroka se jménem i ty," zazubila jsem se.
Venku mezitím začalo sněžit. Do jeskyně trochu foukal studený vítr, co sem zavál i pár vloček. A později sněhové vločky vystřídala malá ledová tělíska. Nebo to byl možná stále sníh. Každopádně jsem takhle moc sněhu padajícího z nebe ještě neviděla. "Je tu takové počasí často?" obrátila jsem se na lišáky po tom, co jsem si sedla ke stěně a chvilku dění venku pozorovala. Zatím jsem netušila, jestli minimálně bílý lišák pochází odtud, nebo odjinud. Bylo však možné, že i v jiných krajích podobných tomuto bylo i takové počasí. V lesích, kde byl ještě asi před týdnem můj domov, většinou jen pršelo a sníh jsem mohla vidět jen občas v zimě.

"Není to zotročená sovice," řekla jsem bílému lišákovi na jeho poznámku, i když to pravděpodobně myslel ze srandy. Sledovala jsem, co lišák dělá s bylinkami. Moc jsem tomu nerozuměla, ani jsem nechápala, k čemu jsou a jak se budou používat, ale později jsem pochopila, že je ta ležící liška bude muset asi vypít z prohlubně, ve které byla voda, kterou pravděpodobně předtím vytvářel ten černý ze sněhu. "Moje jméno? Takže už se nezlobíš? Hmmm, no já jsem Luna a tohle je Sheene," kývla jsem směrem k sově, která se svým "kachním" krokem došla až ke mě. "Neboj, já lišky nejím. Hlavně proto, že jsou moc náročné na ulovení a celou ji stejně sama nesním a mršiny už nejsou tak dobré," odpověděla sova černému lišákovi na otázku, jestli ho náhodou nechce sníst. Já se na lišáka podívala, jestli náhodou nebude zaskočený tím, že mu odpověděla sova a ne já, jak pravděpodobně čekal. "A vy se jmenujete jak?" zeptala jsem se mezitím a pohlédla zpátky na bílého lišáka.

Tak nějak jsem tušila, že se na mě lišák bude zlobit, ale nečekala jsem, že až tak moc. A mým pádem ze skály na něj jsem situaci nejspíše moc nevylepšila. Bílý jen zkontroloval, jestli jsem mu neponičila nějakou kytku a pak zmizel do jeskyně se slovy, že jsem jejich společnost právě vyrušila. "Měla jsem v plánu nespadnout, ale někdy se věci prostě nevydaří, tak, jak by si jeden přál," odpověděla jsem černému, který za chvilku také zmizel v jeskyni. Odvážila jsem se přijít ke vchodu jejich jeskyně. Byla tu s nimi ještě jedna bílá liška, nejspíše spala. Zatím jsem jen nečině stála na místě a sledovala dění přede mnou. Jen občas jsem mávla ocasem ze strany na stranu. "Můžu..vám nějak pomoc?" zeptala jsem se po dobré chvilce. Nechtěla jsem tu jen tak stát a kam jinam jít, než jim jít pomoct, jsem nevěděla. Možná jsem ještě mohla jít hledat Tyera, ale tenhle plán mi sova už dávno rozmluvila.

Probudila jsem se tam, kde jsem předchozí den usnula- na rozkvetlé louce na vyvýšenině pod rozkvetlým stromem. Jak jsem se protahovala, v hlavě se mi přemítaly různé myšlenky na včerejší incident s hlasem v mé hlavě, co mi říkal, jak si mám vytvořit chládek. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl sen, halucinace nebo snad skutečnost. Jistě jsem však věděla, že ten chládek se mi podařilo vytvořit. Cítila jsem to na svých tlapkách. Teď k ránu sice nebylo takové horko, jako včera odpoledne, no uvažovala jsem o tom, že bych ten chládek mohla trénovat vytvořit předem. Dřív, než bude slunce úplně nahoře a tedy dřív, než mě ty halucinace opět zasáhnou.
Se zavřenýma očima jsem stála a plně se soustředila na chlad. Věřila jsem, že to zvládnu. Byla jsem v té pozici dobrých pár minut a jak by kdekdo předpokládal, moje snaha byla bez úspěchu. Jak to, že to nejde. Včera to šlo! Možná byl ten hlas jen výplod mé fantazie, ale jsem si stoprocentně jistá, že ten chlad jsem vytvořila já. Musela jsem vynechat nějaký důležitý bod. Zachovávala jsem však chladnou hlavu, nechtěla jsem se hnedka z rána rozčilovat. Zkusila jsem to ještě párkrát. Byla jsem z toho soustředění docela vyčerpaná a jediným výsledkem bylo klesnutí teploty o dva nebo tři stupně. Nic znatelného, žádný pokrok. Lehla jsem si zpátky do stínu, dokud nějaký byl. Mávala jsem ocasem sem a tam, vytvářelo to příjemný vánek, a přemýšlela jsem, co mi uniklo.
Asi se mi podařilo usnout, jelikož během mžiku bylo odpoledne. A já stále nevěděla, jak se zachránit před tím vedrem. Co jít zpátky do toho lesíku, odkud jsem včera přišla? Sice tam bude stín,.. ale vedro stejné.. Nemělo cenu nikam chodit, navíc se mi nikam chodit ani nechtělo. "Potřebuješ pomoct?" Ozval se opět ten hlas. "Takže už mám zase halucinace...," odvětila jsem mu, i když ne na jeho otázku. "Je ti zase horko, co?" "Ano, je." "Tak si vytvoř chládek, ne?" Měla jsem pocit, že se mi ten hlas vysmívá. Co po mě vůbec chce, že mi takhle radí? Tentokrát jsem se jím však nenechala jen tak rozhodit. "Zkoušela jsem to, ale nešlo to," s těmi slovy jsem se posadila zpátky pod strom. "Tak to zkus ještě jednouuu," řekl hlas a zdálo se mi, že mě o to dokonce prosí. To mě připomnělo jednu otázku:"Co po mě vůbec chceš? Furt jen Vytvoř si chládek, vytvoř si chládek. Proč si ho nevytvoříš sám? Proč se vůbec staráš o to, jestli mi je zima nebo horko? A vůbec, co jsi zač? A proč tě nevidím? Umíš snad číst myšlenky? Tak to určitě víš, že mi to prostě nejde. Možná včera jo, ale jestli umíš číst myšlenky, proč bys tu zimu neuměl vytvořit ty, že?" Hlas, nejspíše chystající se něco říct, jen do prázdna mlaskl. "Máš pravdu. Asi jsem trochu otravný, ale zkus to ještě jednou. A pak zmizím." Jestli ten hlas poté zmizí, tak to ještě jednou zkusit můžu. Řekla jsem si a zvedla se ze země. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit. V hlavě mi kmitala myšlenka, že to nezvládnu. A právě tuhle myšlenku jsem se při snažení snažila hlasu dokázat. V moment, kdy jsem chtěla hlasu říct větu na rozloučenou, se zem pode mnou začala ochlazovat. Otevřela jsem oči a co to nevidím- tráva kolem mne byla pokrytá jinovatkou a můj dech jsem viděla jako páru. Byla jsem z toho z části vyděšená ale i nadšená. Co všechno vlastně s tím chladem dokážu? A jak je možné, že ho umím takhle ovládat? A neudělal tohle náhodou ten hlas, který už tu není? Možná že mi tu schopnost dal on. A já se k němu chovala tak hnusně.. říkala jsem si v duchu. O ten hlas už jsem se ale dále nestarala, stejně byl snad nadobro pryč. A já bych odtud pryč asi měla jít taky. Rozeběhla jsem se k lesíku a občas jsem se otočila, abych se podívala, jak se za mnou tvoří jinovatka. Sice po chvilce zmizela, ale kolem mne byla stále, dokud jsem úplně neopustila louku.

Spala jsem v malé jeskyňce v Polární skále. Mezitím, co byl můj kožich tam, já byla duchem úplně někde jinde. Zdálo se mi, jak jednoduše stoupám po schodech z ledu nahoru. Kolem mne byly hvězdy a tma. Asi jsem byla v nebi. Chtěla jsem vědět, co je úplně nahoře, na konci těch schodů. Že by tam byl samotný měsíc? Nebo slunce? Byla jediná možnost, jak to zjistit. Vypadalo to ale, že ty schody nikde nekončí, že bych klidně mohla jít celé roky a stejně bych nebyla ani v polovině. Když jsem se otočila, abych zjistila, jaký kus jsem už ušla, neviděla jsem ani na druhý konec těch schodů. Předtím krásný pocit z nočního nebe kolem mne se změnil na strach a úzkost.
Měla jsem na výběr: buďto jít dál a nebo se vrátit. Když se však schody za mnou začaly velmi rychle rozpouštět a po velkých kusech odpadávat, byla jediná možnost vyrazit rychle kupředu a doufat, že někde nahoře bude záchrana od jistého spadnutí dolů, pokud zůstanu stát na místě. Brala jsem ty schody po dvou, skákala jsem z jednoho na třetí, než mi začínaly docházet síly. Zastavila jsem se. Musela jsem si oddychnout. Pomalu jsem se přitom otočila za sebe a vida, ledové schody nikde. Místo toho tam byl kousek schodů kamenných. Ale i ty se za chvíli začaly rozpadat a já musela opět skákat z prvního schodu na třetí, z pátého na sedmý. Celá ta věc se opakovala. A na konci se schody změnily zas na ledové a pak na kamenné a zase na ledové. Neustále se to střídalo.
Síly mi docházely rychle, už mi ani nestačila ta minutka, kdy jsem stála na nových schodech, abych popadla dech. Už jsem ani neskákala, spíše jsem jen líně zvedala tlapu po tlapě a loudavým tempem jsem šla nahoru, než mě to rozpadání schodů dohnalo. Jednou nohou jsem blbě šlápla a pak už jsem jen padala tmou dolů.
Měla jsem zavřené oči, když jsem dopadla na něco měkkého. Avšak i poté jsem nechala oči zavřené. Byla jsem unavená z toho nekončícího skákání, chtělo se mi spát. Zvlášť, když jsem pod sebou měla měkké cosi, co přímo lákalo k tomu, aby se na tom spadlo.
Ukázalo se, že to měkké, na co jsem spadla a na čem jsem i na vteřinu usnula, bylo tělo obří ještěrky, kterou jsem svým pádem na ni probudila. Stačilo málo a probudila bych svým pádem dolů i zem, jelikož mě ta potvora shodila ze svého hřbetu dolů. A pak se dokonce opovážila zkusit mě sežrat. Měla štěstí, že byla jen v mém snu, jinak bych ji totiž snědla já. Schovala jsem se před tím obrem do dutého spadlého kmene stromu, který čistě náhodou ležel vedle mě. Obří ještěrka se ke mě snažila dostat: různě ten kmen mačkala její obří tlapkou, kousala a kdo ví, co ještě. Nakonec se na to vykašlala a při odchodu do něj ještě strčila ocasem. Kmen se začal kutálet. Chvíli pomalu, ale pak jsem se doslova řítila obří džunglí. Najednou jsem ucítila, tedy spíš necítila drncání kmene o hrbolatou zem. Znamenalo to jediné- opět jsem někam padala. Byl slyšet hukot rozbouřené řeky a pak jedno veliké žbluňk. Neodvážila jsem se vykouknout z otvoru kmene, takže jsem skrčená v něm čekala, kam mě ta řeka zanese. Což byla pravděpodobně chyba, po pár minutách čekání mě a můj kmen stromu vzal vodopád.
Na břeh jsem se dostala kousek od vodopádu. Vykašlala jsem ze sebe vodu a rozhlédla se kolem. Obklopovaly mě divní malí zrzaví tvorečkové, co na mě i divně zírali. Pak mi to došlo- byly to lišky! Ale hodně malé lišky. Takže když ta ještěrka byla obří a lišky malé...Mělo to jediné vysvětlení. Ocitla jsem se ve světě, kde velikosti byly obrácené! Ale v tom případě, proč nebyly mrňavé i stromy? Asi se to vztahovalo jen na živé bytosti. Asi bych je měla pozdravit řekla jsem si a tak jsem i udělala: "Zdravím vás, mrňavé lišky! Snad jsem jednu z vás nezašlápla..." druhou větu jsem si šeptla jen tak pro sebe. Trochu se mi zdálo, že jsou lišky docela dosti drzé, v poměru k jejich velikosti. "My nejsme mrňaví! To jen ty jsi přerostlá!" Pravdu jsem měla jak já, tak i ony, to je však neopravňovalo k tomu, aby to řekly tak ošklivým způsobem. Vždyť já nejsem přerostlá, jsem velká jako většina lišek mého druhu. Tedy aspoň myslím. Měla jsem chuť jim to hezky vysvětlit, no přerušil mě hlas lišky mé velikosti. Byla sice o trochu větší, jak já, ale nebyla tak mrňavá, jako ty kolem mne. "Tak si sem spadla i ty," řekla neznámá. Její slova jsem nechápala. Jako kdyby naznačovala, že ona se sem dostala stejným způsobem, co já. A nebo nic nenaznačovala, prostě mi to normálně řekla. Stejně jsem se ale chtěla ujistit slovy: "Ty jsi taky šla po těch ledových a kamenných schodech, pak si spadla na obří ještěrku a následně tě obří vodopád vyplivl tady?" "V podstatě....Ano. A tyhle mrňavky mě mají za bohyni. Protože i jako jejich bohyně vypadám. Ale tebe si neoblíbí, pro ně si jen přerostlá obryně, která jim jen přinese zkázu, pokud se tě nezbaví." Ta liška opravdu všechno říkala na rovinu. Vypadala však, že by to mohl být přítel, na rozdíl od "mrňavek", z nichž mě jedna hryzla do tlapky. Odhodila jsem ji bokem a vydala se za neznámou liškou, která se mezitím otočila a šla hlouběji do pralesa.
Šly jsme mlčky, jediný narušitel klidu byli ptáci a hmyz, který dělal velice hlučný rachot svými křídly. Z ničeho nic se kolem mne začaly slétat různí ptáci, kteří byli až nepříjemně velcí jako já, ne-li větší. Neznámá liška šla však dál, jako kdyby se nic nedělo. Párkrát jsem na ni volala počkej, nebo stůj!, ona se ale ani neotočila, natož aby mi odpověděla, proč na mne nečeká. Opět mě začala zachvacovat úzkost. Ti ptáci se slétali nebezpečně blízko mě. Měla jsem pocit, že jen čekají, až udělám nějakou chybu a pak mě sní. A měla jsem pravdu. Jeden z nich mě začal klovat do tlapky. Všechno kolem se začalo najednou vypařovat a teprve až teď se na mě ta liška otočila a něco řekla. "Tvoje návštěva zde končí. Třeba se potkáme později, budeš-li chtít."

Šla jsem rovně podél skály. Pod tlapkami mi křupal sníh, i když to spíš bylo občas jen bahno, ale co už. Přemýšlela jsem nad tím, co se za posledních pár hodin stalo. Krom toho, že jsme se tedy najedli zmrzlé mršiny. Bílá sova komicky ťapkala vedle mě. Proč si ta bytost pro vedení skupiny vybrala zrovna mě? Vždyť já se na tu pozici vůbec nehodím, ani nevím, jak se taková skupina vede. A co všechno mám teď vůbec na starost? A co budou mít na starost ostatní? Bylo mi sice oznámeno, že mi s tím bude ta sova pomáhat, ale i tak jsem z toho byla stále celá smíšenými pocity zahrnutá. Mlčky jsme šly dál, dál podél té skály. Trochu jsem přestala vnímat okolí, takže když jsem si po delší době všimla bílého lišáka, který se za mnou vydal bez mého vědomí, bylo už pozdě- odcupitával pryč. Bylo mi ho trochu líto, že jsem ho ignorovala, i když ne úmyslně. Ale na druhou stranu, potřebovala jsem být chvilku sama a srovnat si myšlenky. Už za normálních okolností se ve společnosti více lišek cítím nesvá. A zvlášť, když mám v hlavě takový bordel.
Zvedl se trochu studený vítr a spolu s ním i pár vloček. Jak dlouho jsem vlastně šla? Rozhlédla jsem se kolem a zastavila pohled za mnou, jestli někde v dáli neuvidím Tyera s Akali. Avšak neviděla jsem ani jednoho. Třeba šli lovit o kousek dál řekla jsem si a otočila se zpět na skálu. Večer se pomalu blížil a venku ve sněhu se mi spát nechtělo, takže jsem musela najít nějaký ten ukrýt. A kdo ví, jak dlouho se budu ještě vracet, abych ostatním oznámila polohu kde budeme spát. Co jsem si uvědomila až teď a čeho jsem si při rozhlížení nevšimla- Sheene tu nebyla nikde poblíž. Myslela jsem, že když je to můj patron, bude stále někde vedle mě. Moje myšlenka však byla očividně mylná. Třeba je to jen sen. Třeba se teď probudím v hvozdu a na celou tu cestu se vydáme znovu, jen mě žádná bytost nesvěří skupinu a žádná sova mi na krk nepověsí tohle Tlapkou jsem nadzvedla svoji novou ozdobu kožichu abych na ni lépe viděla. Co to vlastně je? Nikdy jsem nic podobného tvaru neviděla. Ale nově věříc tomu, že jsem ve snu jsem nad tím mávla tlapou. Chtěla jsem co nejrychleji najít ten úkryt. Napadlo mě totiž, že když usnu ve snu, za chvíli se probudím v normálním světě a vše bude zase jako dřív.
K tomu bylo ale potřeba najít ten úkryt. Protože i když jsem byla ve snu, stále se mi nechtělo spát na sněhu, byť by mi to nic neudělalo. Podařilo se mi najít první z několika jeskyněk, které tu ve skále byly. Zalezla jsem si do jedné z nich. Byla sice malá, ale pro jednu lišku to stačilo. Nemělo smysl se vracet pro Tyera, jelikož jsem byla stále přesvědčená, že je tohle jen součástí mého snu a že až se probudím, budu zpátky v pralesovém hvozdu. A nebo na té louce, kdy mě bohyně přeměnila na bílou lišku. Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči.

Spala jsem ani nevím jak dlouho, no rozhodně jsem nespala až do rána. Vzbudilo mě klování do tlapky. Odstrčila jsem onoho klovače do tlapky a protáhla se. K mému zděšení to nebyl sen- byla jsem stále u té polární skály, v jeskyňce ve které jsem před pár hodinami usnula. A tím klovačem do tlapky byla Sheene. " Vstávej, rychle!" šeptala sova. Nechápala jsem, co se děje. A ještě k tomu jsem byla zmatená a vyděšená z toho, že to nebyl sen ale skutečnost. Takže jsem vlastně doslova opustila Tyera, který teď bude kdo ví kde a kdo ví jak daleko bloudit, možná mě i hledat. To však nebyl ten hlavní problém, kvůli čemu mě můj patron probudil. Kousek od vchodu do mého úkrytu bloudil medvěd. Ale byl jiný, než ten, se kterým jsme měli tu čest v lese s Newtem. Byl o trochu větší, vyhublejší, bělejší, i když spíš do žluta a pravděpodobně hledal něco k jídlu. Byla jsem na nohách cobydup a pomalu se přiblížila ke vchodu. Vítr vanul z levé strany z mého pohledu, takže ani jeden z nás nemohl tak snadno ucítit pach toho druhého. Musela jsem se ale hodně rychle přesunout, když si to šelma namířila šikmo směrem ke mě. Tiše jsem našlapovala-bála jsem se utíkat, protože to by mě pravděpodobně dříve objevil- pár minut podél skály až jsem se dostala k menšímu svahu, který vedl nahoru k nějakému menšímu plácku. Vyšplhala jsem se tedy tam. Sheene byla nahoře hned, jelikož měla křídla. Když jsem tedy byla nahoře, podívala jsem se, jak daleko je ten medvěd. Stále bloudil poblíže mého staršího úkrytu, nebezpečí tedy pominulo. Rozhlédla jsem se po místě, na které jsem se vyškrábala. Bylo tu to docela pěkné- takový menší plácek asi 4 metry nad zemí, kam se dá dostat jen přes ten svah. Nebylo to přes sníh, na kterém jsem stála, poznat úplně, ale pravděpodobně byl plácek z hlíny a ne ze skály, jak by jeden čekal. A pak tu byly dvě cestičky lemované skálou. Jedna vedla k jakési jeskyni co byla hned za rohem a ta druhá podél celé skály. Obě mě lákaly je prozkoumat, ta co vedla podél skály víc. "Ale asi bych se měla jít vydat hledat Tyera a Akali, kdo ví kde je jim teď konec," přemlouvala jsem se k vrácení se pro ty dva. A jako kdyby byla Sheene mým patronem jenom proto, aby měnila mé plány, zastoupila mi cestu ke svahu se slovy: "Však Tyer je chytrý lišák, on si bez tebe poradí i s tou druhou liškou. A stejně by tu nechtěl dlouho žít, takže dřív nebo později by jste se rozdělili. A pokud by tu přece jen chtěl žít, časem se zase najdete." Sova měla pravdu, nemělo smysl se s ní hádat. Jen jsem k jejím slovům přikývla a otočila se zpět k cestičkám. Teď si jen vybrat, kterou se vydat. Smířená s tím, že je tohle můj nový život, jsem vykročila prozkoumat tu užší a delší. Chtěla jsem vědět, co je na konci, pokud tam něco je. Jak jsem šla dál, cestička se zužovala a zužovala, mířila trochu i do kopce, bylo čím dál těžší se udržet a nespadnout dolů.

Sheene letěla napřed to prozkoumat, trochu se jí nelíbilo jak se ta "římsa" zužuje. A vrátila se se závěrem, že tudy se nikam nedostanu a akorát spadnu a natluču si čumák. Opět měla pravdu. Šlápla jsem přes okraj a už jsem se řítila dolů. Snažila jsem se pád zbrzdit tlapkami, no stejně jsem se na konci skutálela a spadla do měkkého. Vstala jsem a otřepala se. Tlapky mě bolely. Bodejť by ne, celý pád jsem se neklouzala jen po sněhu. Ale aspoň jsem přistála do měkkého. Koukla jsem se pod sebe, na čem to vlastně stojím a- byl to ten lišák, kterého jsem omylem odignorovala. "Jéé, promiň. Nespadla jsem na tebe úmyslně. Nepotřebuješ pomoct vstát? Zranila jsem tě?" slezla jsem z něho a sklonila k němu hlavu abych zjistila, jestli jsem ho náhodou nezabila. Což by bylo nemilé, protože to by byl ten lišák pak mrtvý a když by byl mrtvý tak...Lišák byl ale naštěstí v pohodě, nic vážného se mu, myslím, nestalo. Všimla jsem si, jak se u skály pohnulo něco černého. Vida, další lišák. "Zdravím, neruším tu vaši společnost?" zeptala jsem se obou a ještě jednou se obrátila na bílého, jestli mu opravdu nic není.


Strana:  1 ... « předchozí  9 10 11 12 13 14 15 16 17   další » ... 19


Uživatel