Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  8 9 10 11 12 13 14 15 16   další » ... 19

<<Hory Mosalien
Sheene nebyla ani pod horami, i když jsem ji tam čekala. Zvláštní... A čím více jsem se od hor vzdalovala, tím větší jsem o ni měla obavy. Že by to bylo tím, že se kouzlo Iscariot pomalu vytrácelo? Klusala jsem přes zamrzlé jezero a sledovala zamrzlé živočichy pode mnou. Ano, žádní tam nebyli, i tak jsem se je snažila očima najít. Vlastně, i kdyby tam byly, přes ten sníh, co nově napadal, bych je stejně nespatřila. Jenom tu zledovatělou rybu u břehu jsem našla. Chvilku jsem se zastavila, abych si trochu odpočinula. Přeci jen, výšlap na nejvyšší hory široko daleko nebylo nic snadného. Byl zázrak, že jsem zvládla svižně pokračovat v cestě.

>>Polární skála

<<Iscariot

Ocitla jsem se zpět na vrcholku nejvyšší hory Saeronské půdy. Mezitím už slunce stihlo pomalu zapadnout a mě došlo, že jestli se nechci po cestě zřítit dolů, budu si asi muset pohnout. Ohlédla jsem se kolem, Sheene tu stále nebyla. Třeba na mě čeká dole. A vydala jsem se tedy opatrně zpět k jezeru.
Vypadalo to, že už nějakou dobu nesněžilo a bílá pokrývka země mi krásně křupala pod tlapkami. Bylo jasné, že se ochladilo o pár stupňů, já však žádný chlad necítila. Bylo mi příjemně. A já věděla, že to bylo díky Iscriot. Na chvilku jsem se zastavila a pohlédla nad sebe. Úplně na vrcholku, tam ona sídlila. A já teď byla hodinu cesty nahoru od ní. Odtrhla jsem se ze zamyšlení a skákala z kamínku od kamínku dolů opatrně, abych neuklouzla.

>>Zamrzlé jezero

Díky Iscariot jsem měla jistotu, že je Newt, i Tyerin jsou v pořádku. Jenom jsem doufala, že ta druhá skupina černého lišáka moc neovlivní. Aby mě potom vůbec poznal. Co když na mě zapomněl? Na to jsem raději ani dál nemyslela. Místo toho jsem přemýšlela, jestli se chci setkat i s rudomodrookou. Třeba by z nás mohly být spojenecké skupiny. A když ne, tak alespoň neutrální skupiny. Co když na mě a na ostatní neexistující členy skupiny budou chtít zaútočit? Je tohle vůbec možné? Ale proč by to dělali. Oni mají svůj les, já mám svoji skálu.
Z přemýšlení mě vytrhla Iscariot, která si ode mě vzala Sheeniny kamínky a následně mi vysvětlila, jak na sobě pocítím vylepšení svojí magie. Nemohla jsem se dočkat, až ji vyzkouším. Zároveň to ale znamenalo, že budu muset jít od Iscariot zase pryč. A to se mi nechtělo. Vždyť byla tak hodná a..a..a říkala, že máme dost času. Možná ten čas vypršel, až když jsem jí dala ty kamínky? Co když jen předstírala, že máme dost času, abych jí dala potom ty kamínky a pak mě následně zanechala opět těm horám? Ale to je hloupost. Jen má prostě jen spousty práce vždyť je to přeci vládkyně Saerónu. "Brzy na shledanou, Iscariot!" zavolala jsem na ni a pak už jsem jen sledovala, jak se vypařuje. A už tu byl zas jen ten klid a rampouchy. A následně jsem se nějak ocitla zpět na vrcholku nejvyšších hor.

>>Hory Mosalien

*Otevírám okénko č. 11*

*Otevírám malinové 10. okénko*

*Otevírám okénko č. 9*

Když mě Iscariot ujistila, že jsou oba v pořádku, docela se mi ulevilo. Tyerin tedy nikde nebloudil, ale nejspíše si našel u skály nějaký úkryt. To bych ho potom mohla jít najít a přivést ho k Tarovi a Siphrovi a Noiře, aby nebyl tak sám. A Newt našel domov v lese rudomodrých očí. "Rudomodrých očí?" podívala jsem se na bohyni nechápavě. Že by to byla liška s modrým a rudým okem? Pak mi to možná došlo:"To je ještě jiná skupina lišek, kromě té mojí?"
Můj přívěsek byl tedy hlavně na ozdobu, ale já tajně doufala, že nějaké kouzlo se v něm ukrývat bude. Ale i kdyby ne, pořád je jako i jen ozdoba super. Když jsem si ho teď tak trochu lépe prohlížela, přišlo mi, že má tvar pavučiny. Nebo snad jinovatky? Co když je to zvětšená sněhová vločka? Vzpomněla jsem si na další otázku a tak jsem tedy přestala zkoumat svoji ozdobu a zeptala se na odpověď dřív, než bych na to zapomněla:"Jsou ještě nějací další ...bohové kromě tebe? Určitě jsou, Sheene, totiž můj patron, mi říkal, předtím, než zmizel, že půjdeme ještě k dalšímu zvláštnímu místu, jako je tohle." No jasně, Sheene. Kam vlastně zmizela? Ale je to patron, ten přeci nemůže umřít, ne? Takže se jí snad nic nestalo.
Otočila jsem se za sebe, jako kdybych hledala východ a vněm stojící sovici sněžnou, která čeká, až si s Iscariot dopovídám. Nikde však nikdo nestál, jen já a Iscariot a spoustu krápníků a na zemi nějaké kamínky. Málem bych zapomněla! "Já..Kromě otázek jsem se tě přišla i zeptat..jestli bys nemohla vylepšit moji magii chladu? Za tohle," a přisunula jsem k ní kamínky. Zdálo se však, že těch kamínků je tam nějak moc. Snad se Sheene nebude moc zlobit, když jich tu nechám o něco víc.. "A taky kromě chladové magie, mohla by jsi vylepšit i tu moji vrozenou, zemi?" prosebně jsem se na ni podívala. Co všechno pak budu umět, kromě rozkvétání kytiček? Nemohla jsem se dočkat, až to budu zkoušet. Nejdřív mi však Iscariot musela magii vylepšit..

//Luna by si přála:
4* do magie chladu za 25 kamínků, dohromady tedy za 100 kamínků
3* do magie země za 20 kamínků, dohromady za 60
5* do magie země za 25 kamínků, dohromady za 125
Iscariot si ponechá dohromady 285 kamínků a Luně zůstane 30 kamínků a 28 křišťálů

SCHVÁLENO, PŘIDÁNO

*Otevírám okénko č. 8*

Nechápala jsem, čeho jsem se tak předtím bála. Vždyť Iscariot bylo to nejmilejší stvoření, co jsem doposud potkala. A když jsem se teď mohla ptát, přemýšlela jsem, co chci vědět nejvíc a jako první. Ale času bylo přeci dost, takže proč tak chvátat? “Víš, jak se teď mají moji dva kamarádi? Totiž Newt a Tyerin. Oba dva už jsem dlouho neviděla, hlavně tedy Newta. A můžu je potkat někde v okolí? Nebo už se dostali za hranice ...Saeronu?” zeptala jsem se krapet i zamyšleně. Pak mě ale napadlo, že Iscariot může vědět hodně věcí, ale co když neví, jak se mají lišky v tomhle kraji? V tom případě musela znít moje otázka docela hloupě...
“A k čemu všemu může sloužit tohle?” nadzvedla jsem tlapkou svůj náhrdelník s divným tvarem a modrými kamínky v něm. Dostala jsem ho pravděpodobně jako dárek od toho hlasu, co se mnou zkrze Sheene mluvil a svěřil mi skupinu. Nebyla jsem si však jistá, jestli to má být důkaz, že přesně já jsem Yrita, nebo měl nejaké jiné, možná významější využití. A právě proto jsem se zeptala. V hlavě sice stálo frontu na vyřčení ještě spoustu dotazů, nemohla jsem je vyhrknout všechny. Možná by zvládla Iscariot se třemi ocasy odpovědět na všechny naráz, moje uši by však nedokázaly zachytit najednou tolik odpovědí.

*Otevírám okénko číslo 7*

*Otevírám okénko č. 6*

Začínala jsem mít pocit, že to co vidím, není skutečné. Že jsem usnula v té vánici na vrcholku hory a zdá se mi tenhle sen. Všechno je v poslední době jak ze snu.. V tom se však ozval hlasitý hlas. "Kdo..." Pak se pak přede mnou objevila. Byla docela...velká. Sheene mi sice nepopsala, jak má Iscariot vypadat, měla jsem ale pocit, že tohle je právě ona. Její dlouhé nohy a trochu vlčí vzhled mě nezaujaly tolik, jako její tři dlouhé ocasy. "Páni," šeptla jsem do ticha. Moc mě ani nepřekvapilo, že zná mé jméno. Přeci jen nebyla první, kdo ho znal, aniž by se se mnou někdy předtím setkal. Možná jsem sebou trochu cukla, když vyrazila tak elegantně ke mě. Cítila jsem se však o něco uvolněněji, než před tím. Snad kvůli tomu, že jsem nebyla najednou tak sama, když se Sheene někam vypařila. Téhle se nemusíš bát. Říkalo mi něco v hlavě.
"Ty musíš být Iscariot," řekla jsem poté, co jsem jí trochu nemotorně oplatila mírnou poklonu. "Je mi ctí poznat tebe," a pak jsem se taky posadila. Měla jsem v hlavě tolik do sebe rozmíchaných otázek a k tomu ještě to přání, které mi sova vnukla. Na to přání jsem vlastně úplně zapomněla. "Mohu ti položit několik otázek? Tedy vlastně.. Mám spoustu otázek," koukla jsem na ni. Mám tolik otázek, že ani nevím kde začít.

<< Hory Mosalien

Zmateně jsem se rozhlížela po života prázdném vrcholku hory a volala na svého patrona. Avšak Sheene se kamsi vypařila. Jestli odletěla, nebo ji zavalil sníh? Kdo ví. Co když se jí něco stalo? Obavy nebylo to jediné, co mě najednou zaplňovalo. Zároveň ještě s nejistotou a strachem jsem cítila i klid, pokoj, a lásku? Bylo to velmi zvláštní. Podívala jsem se k nohám na kamínky, které mi sova před jejím zmizením předala, a pak opět kolem sebe. Kam se však poděly všechny ty sněhové vločky zmítající se v divokém větru? Místo toho tu teď ze stropů visely rampouchy.
"Ha-haló?" zavolala jsem do ticha, avšak jen moje ozvěna se hned ozvala zpět. "Je tu někdo?" Odvážila jsem se uděl pár kroků z místa, kde jsem doposud stála a pak se opět zastavila. Sledovala jsem obláček páry vycházejících z mých úst, jak jsem dýchala pomalu a třesouc se s otevřenou tlamou.

*Otevírám okénko číslo 5*

<< Zamrzlé jezero

Jezero jsme přešli bez praskání ledu či uklouznutí. Možná díky sněhu, který čerstvě začal padat a hned na to zamrzat, takže mi nepodklouzávaly tlapky. A nebo jsem prostě měla kliku. Od jezera jsme šly ještě kousek po rovině, pak už se před námi ale začaly tyčit obří hory a hlavně tedy já si musela dávat pozor na to, kam šlapu. Sheene si se šplháním nedělala starosti, prostě vyletěla na místečko nade mnou a počkala, až se tam vydrápu, aby pak mohla přeletět jinam. Pocitově jsem moc nevnímala ochlazující se vzduch. Možná proto, že moc nefoukal ani vítr a jen padaly ty klidné sněhové vločky.
To se však změnilo, když jsme se dostali na první "odpočinkové" místo. Byl to takový malý plácek. Dalo se na něm pohodlně usadit, aniž bych se musela bát, že spadnu dolů. Byl to krásný výhled. Viděla jsem sice zatím jen hlavně Polární skálu, zamrzlé jezero a nějaké lesy tam v dáli, už teď to ve mě ale vzbuzovalo spousty vzpomínek. A čím výše jsem se drápala, tím více foukal studený vítr a tím více mi vločky vlétávaly do očí a tím více byl lepší výhled. A spolu s ním i více vzpomínek. "Když budeš chtít, můžeme cestou k dalšímu zvláštnímu místu navštívit nějaké tvé starší přátele," řekla najednou Sheene a já sebou trochu trhla. Přeci jen, dlouhou dobu jsme jen mlčely a já byla zamyšlená. "Jaké další místo? Ono je víc takových míst? Vlastně, mohla by jsi mi už i říct, co je na tom místě zvláštního a důležitého?" "Neboj, všechno se dozvíš. Brzy Už jsme skoro tam, jen musíme zdolat poslední dva úseky," a kývla směrem nahoru. Byla před námi ještě dlouhá cesta, takže jsme se vydaly dál.
Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem a zároveň dávala pozor, kam šlapu. Kde vlastně může být ten černý lišák....Newt se jmenuje? A kam se asi vydal Tyerin? A jak se vůbec teď daří mým sourozencům? Mají už liščata? Spousty otázek jsem měla v hlavě. Postupně jich však ubývalo. Začalo se mi totiž trochu špatněji dýchat, jak už jsme byly vysoko. A to byl tepráv výhled: viděla jsem snad celý Saeron, jak mi tuhle zemi sova představila. Kdyby tolik nefoukal vítr a nesněžilo, možná bych i lépe rozeznala, kde končí les a začíná jiný, odkud teče řeka a kdybych měla 6x lepší zrak, možná bych i viděla lišky, které tentokrát nebyly o velikosti myšek, nýbrž miniaturních mravenečků. A když jsem se podívala nad sebe, měla jsem pocit, jako kdybych se téměř dotýkala oblaků. Bylo to prostě doslova dech beroucí. Doslova hlavně kvůli tomu řidšímu vzduchu. "Už jsme tady," oznámila sova, když jsme se konečně po hodinách úsilného výšlapu a šplhání dostaly na samotný vrchol hory. "Tyhle hory se jmenují Mosalien a ten, ke komu jsem tě zavedla se jmenuje Iscariot. Můžeš se jí ptát na cokoliv, ale opatrně." "A proč si mě sem vlastně zavedla? Vlastně, určitě ne jen kvůli mým otázkám?" zeptala jsem se, když jsem chytila aspoň trochu dech. Byla pravda, že mi začínala býti dosti zima, a to jsem k mému překvapení poslední dobou snášela zimu nadpoměrně dobře. Že by na to měl vliv můj náhrdelník, který se mi připomněl, když se začal ve větru více houpat? "Kvůli tomu jsme tady, kvůli tvojí magii chladu, kterou jsi získala, když ti narostl bílý kožich. Proto ti taky zpočátku nebyla zima a aby ti nebyla zima téměř skoro nikdy, zeptáš se Iscariot, jestli by tvou magii nemohla vylepšit. A když jí dáš tohle, tak tím spíš tvému přání vyhoví," a posunula křídlem ke mě nějaké kamínky. Kdo ví, jak a kde je celou cestu nesla a odkud je vzala a proč by měly být tak zvláštní. "Eee...Tak..Dobře?" byla jsem trochu zmatená, ale tušila jsem, že se mi vše brzy trochu více vysvětlí. Přisunula jsem si tedy kamínky tlapkou k sobě. Co jsem ale hlavně nechápala bylo to, kde ta Iscariot měla být. Byly jsme na vrcholku hory, kde nic nebylo a mě byla velká zima, že snad moje nohy zmrzly a tudíž jsem nemohla vnímat vysílení z cesty. A najednou se i sova někam vytratila. "Sheene? Sheene!" volala jsem a zmateně se rozhlížela. Cítila jsem se z ničeho nic najednou tak sama...

>>Iscariot


Strana:  1 ... « předchozí  8 9 10 11 12 13 14 15 16   další » ... 19


Uživatel