Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná jsem se trochu pousmála, když mě Siphr ujistil, že tu stále je a dlouho ještě bude. Moje další pochybnosti to však nerozehnalo a já si připadala méněcenná. Seděla jsem jak ten kámen vedle mě a přemýšlela, než jsem začala poslouchat další Siphrova slova. Docela hodně pravdy na tom bylo, na tom, co říkal. Podle něj jsem byla vůdkyně dobrá, ale stačilo to, abych později zvládla celou skupinu, až se rozrosteme?
”Snad máš pravdu a třeba jsem výjimečná,” podívala jsem na něj,” a když ne, tak i tak povedu skupinu dál. Kvůli vám a kvůli tomu, že vlastně nemám kam jinam jít,” přemýšlela jsem. Čím to bylo, že jsem si stále uvědomovala, že tady je můj nový domov, ale nikdy mi to pořádně nedošlo?
Siphr moje obavy a pochybnosti sice nerozehnal, očividně mi však zvedl náladu. ”Zajímalo by mě, proč tu tak dlouho není,” zeptala jsem se na svého patrona, mezitím co jsem se opět zvedala ze země. Popošla jsem ke kraji římse. Ne abych zkontrolovala nepřítomnost medvěda. Jen jsem zvažovala možnosti, jak se dostat dolů. Kámen, po kterém jsme sem vyskočili, sice rozmrzl od mého ledu, stále však působil trochu nepřátelsky a kdyby uměl mluvit, určitě by řekl něco ve stylu “skoč si na mě, ať uklouzneš a zlámeš si vaz”. A pak tu byla možnost jít po římse dál a prozkoumat, kam až vede. Možná bychom mohli jít potom prozkoumat i vrcholek skály.. V noci na cestu nešlo moc vidět, možná proto jsme raději přespali tady. ”Kam myslíš, že to vede? zeptala jsem se poté, co jsem od okraje s balvanem přšla na druhou stranu, kde římsa pokračovala.

Ještě dobrou chvíli jsem lišáka držela ve svém obětí, než mi došlo, že mu moje přítulnost může býti trochu nepříjemná. ”Dobré. Ráno,” řekla jsem a chvilku civěla na svoje tlapky. ”P-romiň, já, zdál se mi sen, kde jsi byl ty, a byl si mrtvý, a pak tam byl medvěd, co tě sežral, a pak tě zabíjel, teda vlastně naopak, a pak se zeptal, jestli se může přidat do naší skupiny a pak chtěl sežrat i mě,” povyprávěla jsem rychle a stručně moji noční historku. Nebýt toho, že byla taková zima, kterou jsem sice necítila, měla bych i slzy na krajíčku, kdyby nehrozilo, že budu mít následně v očích rampouchy.
Rozhlédla jsem se znovu kolem. Bylo ještě docela brzy ráno, ale nemálokrát se mi stalo, že i brzké ráno rychle uběhlo a najednou ty byla zase noc. Sedla jsem si a dál civěla na okraj římsy, jako kdybych každou chvíli čekala onoho vražedného medvěda. Jestli existoval nějaký bůh snů, měla jsem za to, že moje noční můra byla varování před mou lehkovážností. Vždyť přeci jen chybělo málo, a Siphr by byl včera už mrtvý doopravdy. Už trochu uklidněná koukla jsem se na svého společníka se slovy:”Nezlobíš se? Totiž za ten včerejšek. Měla jsem vymyslet jiný plán, míň sebevražedný. Protože jsi mohl kvůli mě umřít,” odmlčela jsem se a dál už jsem mluvila spíše pro nikoho:”Jsem možná neschopný vůdce. Sheene by skupinu zvládla vést sama, bez mojí pomoci. Proč si mě tedy vybrala?” Přemýšlela jsem.

Usínala jsem, mezitím, co si lišák ještě něco říkal. Pak šel spát i on. Čas kolem mne ubíhal rychleji, když jsem byla v říši snů. Za to se mi však v hlavě odehrávaly docela nepříjemné události. Zdálo se mi, jak utíkáme znovu před medvědem na skálu, kde jsem teď spala. Zdálo se mi, jak se na té skále probouzím, ale Siphr tu nikde nebyl. A pod skálou byl medvěd, který toho černého lišáka právě požíral a když si uvědomil, že ho sleduju, zadíval se na mne svýma chladnýma očima a zeptal se:”Můžu se přidat k tobě do skupiny, Luno?”
Vzduch a skála kolem mne se v normálním světě začaly nepříjemně ochlazovat, že to muselo vzbudit i Siphra, pokud ještě spal. A když se ve snu medvěd rozeběhl ke mě, aby mě pravděpodobně taky sežral, vzbudila jsem se s velkým trhnutím a okamžitě jsem stála na tlapkách.
Rozhlédla jsem se. Na jedné straně byl Siphr, pravděpodobně na mě nechápavě hleděl, a na druhé straně byla právě vycházející dnešní hvězda. Nikde nebyl žádný medvěd, nikde nebyla žádná mrtvola. Docela se mi ulevilo, že to byl jen sen, i tak jsem ale přikročila k lišákovi a objala ho liščím způsobem. Byla jsem ráda, že nebyl mrtvý. Zem, která byla zmražená kvůli mě, pomalu roztála do původní teploty.

*Otevírám okénko č. 16*

Tiše jsem ležela a poslouchala Siphra. Začala se mi i pomalu klížit víčka, ale nechtěla jsem usnout, aby si lišák nemyslel, že mě jeho slova nudí. Dozvěděla jsem se i pár užitečnějších věcí, jako že u toho ledového jezera je ještě nějaká pustina, krom té zmrzlé louky. Tedy, ne že by lišákovo vyprávění nebylo užitečné, právě že bylo docela důležité, abych ostatní poznala trochu lépe. Přemýšlela jsem, proč zní Siphr jako kdyby se mu o tomhle nechtělo mluvit. Jako kdyby ho něco trápilo..
Když lišák domluvil, zněl zase jako ten Siphr, který o fous unikl medvědovi a pak se tomu smál. Překulil se na záda a pozoroval hvězdy jako já před chvílí. Aktuálně jsem však ležela s hlavou na tlapkách a čumákem zabořeným do svého ocasu, který jsem měla omotaný kolem těla. ”Možná bychom se mohli trochu prospat, než zas bude den. Za světla se nám bude lépe hledat,” řekla jsem napůl mumlajíc přes chlupy na ocase. Jestli lišák potom ještě něco říkal, to jsem nevěděla. Víčka se mi už úplně zavřela a já se pomalu, ale jistě, propadala do říše snů...

Přemýšlela jsem, co odpovědět, i když jsem to vlastně věděla. A taky jsem přemýšlela nad tím, proč jsem si na tohle nevzpomněla dřív a nezeptala se na to Iscariot. ”Ano i ne. V podstatě mě úplně přeměnila v polárku pravděpodobně proto, abych mohla vést tuhle skupinu,” řekla jsem, co jsem si myslela. Ale vlastně, skupinu bych mohla vést i v černém kožichu, ne? Tuhle myšlenku však vyvrátila skutečnost, že kdybych měla stále černý kožich, vydala bych se s Newtem do jeho nového domova a možná i polárky by raději měli za vůdce někoho z jejich řad. ”A při té přeměně jsem získala i magii chladu a pak jsem se s Tyerinem, to je lišák, se kterým jsem sem docestovala, přišla sem, kde mi Sheene, tedy vlastně hlas mluvící přes Sheene, svěřila skupinu a dala mi tohle,” tlapkou jsem zvedla zvětšenou vločku, abych ji lišákovi ukázala. ”A jaký příběh máš ty?” zeptala jsem se, aybchom nemluvili jen o mě.

Jak se dalo předpokládat, lišák byl zmaten z toho, co jsem mu pověděla.”Neboj, nejsem fenek,” zasmála jsem se. Možná teď vypadám jako Tara nebo Noira, nebo jakákoliv jiná polárka..ale narodila jsem se jako normální liška a černá, jako jsi ty,” začala jsem s vysvětlováním a vyprávěním mého příběhu. “A pak mě jedné deštivé noci v noře na louce Iscariot proměnila do té podoby, v jaké mě vidíš právě teď,” dokončila jsem krátkou historku o dvou větách.
Byla jsem dále potichu, abych nechala Siphra vstřebat všechny ty informace. Sledovala jsem střídavě jeho a můj přívěsek, který teď ležel na zemi vedle mých tlapek.

Ležela jsem na zádech a spolu se Siphrem jsme se ještě dobrou chvíli smáli. Smáli jsme se lednímu medvědovi, smáli jsme se lišákovu smíchu, smáli jsme se jen tak. Když jsme se trochu uklidnili, lišák se posadil, ale já zůstala stále ležet. Měla jsem v leže krásný výhled na blednoucí hvězdy a celkově si moje nohy mohly konečně odpočinout. “Vlastně..já nejsem tak úplně polárka,” řekla jsem černému, když jsme byli oba dva jakž takž uklidnění.
Pak se lišák zeptal, co teď.”Já bych tu asi zůstala. Na chvíli, dokud nebudeme mít jistotu, že ten medvěd je už daleko,” a převalila jsem se na bok, jelikož mě trochu začala skála tlačit do zad. Ocas jsem si položila přes zadní tlapky a ty přední pěkně srovnala před sebe, abych si na ně mohla položit hlavu. Zadívala jsem se do lišákových žlutohnědých očí a přemýšlela jsem, jakou mají doopravdy barvu.

*Otevírám okénko č. 15*

Nakonec se nám podařilo se medvěda zbavit. Teď už jen doufat, že ho nepotkáme znovu, nebo že ho nepotkají Noira a Tarante.. Přestala jsem nahlížet přes římsu a obrátila se na lišáka, který, jak jsem viděla, měl asi záchvat smíchu. Chvíli jsem na něj jen tak divně a nechápavě koukala, než mi řekl, jak se tvářím. ”Vtipně?” byla jsem zmatená. Vždyť jsme právě jen o fousek unikli smrti, kterou ksem vlastně zavinila já takže....vlastně, proč se nesmát. Vždyť život je tak fajn a my neumřeli a můžem žít dál!
Začala jsem se řechtat už jen z toho, jak byl Siphrův smích vtipný. Měla bych snad i slzy na krajíčku, kdyby mi nehrozilo, že budu mít na očích rampouchy. Při té představě jsem se začala smát ještě víc. ”Víš..Siphre, já tě mám vlastně docela ráda řekla jsem v pauze, kdy jsme popadali dech. ”Myslela jsem si, že budeš kdo ví jaký bručoun, ale je s tebou docela zábava,” svalila jsem se na zem vedle něj.

Byli jsme v podstatě uvězněni na kusu skály a jedninou cestu, odkud jsme se mohli dostat zpátky na pevnější zem, nám zabral naštvaný medvěd. Nezbyl mi ani čas na výčitky svědomí, jelikož jsme museli vymyslet nějaké východisko, jak se z téhle situace dostat. Siphr přemýšlel ze všech sil a já..a já jen stála a sledovala, jak se k nám ta masa chlupů dostáva blíže a blíže. Poučení pro příště. Medvědi neumí mluvit a rozhodně nejsou kamarádští. To bylo však něco, co bych už měla vědět od liščete a ne se to teď naučit mou hloupostí.
Najednou Siphr vykřikl, že mám zmrazit ten kámen. ”Zmrazit ten kámen? Zmrazit ten kámen!” trvalo mi chvilku, než mi došlo, co po mě lišák chce. Trochu váhavě jsem se přiblížila ke kameni, ze kterého jsme se sem dostali, avšak hned jsem couvla zpátky. ”To nezvládnu, ten kámen je moc daleko, abych na něj dośahla tlapkou aniž by mě ten medvěd chňapnul,” nevěřila jsem si. Sheene, kde jsi, když tě nejvíce potřebujeme... “Ale možná bych to mohla zkusit jako s těmi vlčími máky, myšlenkou,” napadlo mě hned potom, co se medvěd vyškrábal na kámen, ale stále se na něm držel jen tak tak. Zaměřila jsem se na místa pod jeho tlapami. Prosím, teď to musí fungovat.. Po chvilce mohl medvěd cítit, jak mu balvan pod tlapamy zamrzá a začíná klouzat. A následně jsme já a Siphr mohli slyšet, jak už jen jeho drápy nepříjemně škrábou po ledu a snaží se urdržet medvěda nahoře. Marně. Nakoukla jsem opatrně dolů, kde byl medvěd, stále naštvaný, ale vypadal, že už to asi vzdal. Takové dvě mrňavé lišky, proč by se za nimi taky hnal víc, než je nad jeho síly. Možná naposledy dal vědět řevem o tom, co si o nás myslí, a pak se odebral pryč.

Slyšela jsem už jen, jak medvěd za námi řve. Neotáčela jsem se za sebe a běžela jsem, co mi tlapky stačily, abych Siphra dohnala. Když však najednou řev utichl, věnovala jsem chvíli zastavení se a ohlédnutí se za sebe, abych zjistila, že medvěd se kořene zbavil a teď běží za námi. Přidala jsem do běhu a brzy i Siphra dohnala.
"Souhlasím s tebou," řekla jsem za běhu udýchanějším hlasem a následně se vydala za lišákem na vyčnívající kámen. Se Siphrovou pomocí jsem se vyškrábala na kámen a následně jsme přeskočili na skalní výběžek kousek od nás.
Když jsme byli na nějaké širší římse, na chvilku jsme se zastavili. Medvěd, který se už dostal až k tomu šedému kameni, se začal zatím neúspěšně drápat nahoru. Doufala jsem, že se sem za žádnou cenu nemůže dostat, ale moc jistá jsem si tím nebyla. Proč jsme ho vlastně prostě jen neobešli? Už jsem ani nevěděla, proč jsme nás do téhle situace dostala.
"Máš nějaký nápad, jak se ho zbavit?" koukla jsem se na lišáka s nadějí v očích. Byla tu ještě možnost nějak využít magii, nenapadlo mě však, jak.

Rozešli jsme se k medvědovi a zastavili se pár metrů od něj. Teprve teď nám trochu došlo, že to nebyl úplně dobrý nápad, ale nebylo už cesty zpět.” Život je stejně jeden velký špatný nápad,” řekla jsem spíš jen tak pro sebe a koukla na naježeného Siphra, který se očividně trochu bál. Taky kdo by se nebál, krom mě. Věděla jsem, že mě Iscariot nenechá umřít. Teda, pokud to nebude mou hloupostí, heh. Lišák mi připomněl Newta. Tenkrát jsme narazili ale na menšího a hnědého medvěda a tenkrát jsme mu chtěli sebrat jídlo. Jeden z nás ho odlákal a ten druhý ukradl kus mršiny.
Tohle byl ale jiný případ, trochu komplikovanější. Koukla jsem ještě jednou na Siphra a pak na medvěda, ke kterému jsme se následně vydala blíž a upoutala tak jeho pozornost. “Ahoj..ee...medvěde. Nemusíš se nás bát, i když se nás vlastně nebojíš. My ti nechceme ublížit, chceme jen projíííít na poslední chvíl jsem musela uhnout medvědově tlapě, která mi pravděpodobně chtěla dát facku. “Tak to půjde po zkém, když to nechceš vyřešit po dobrém,” koukla jsem na Siphra, aby začal utíkat a medvěd se, jak se dalo trochu čekat, rozeběhl naštvaně za ním. Napadlo mě, že bych medvědovi svázala nohu kořenem stromu vedle nás a jak jsem to vymyslela, tak jsem to taky díky své magii provedla. Ze země vyrazil šlahoun kořene a medvěd následně přivázaný za tlapu kořenem ke stromu upadl a my tak získali náskok. Rozeběhla jsem se za Siphrem, abych ho dohnala a ani jsem se neotáčela za sebe, jestli už se ten medvěd z mého provizorního vězení dostal.

“Tak se jich pak zeptáme,” řekla jsem a pokračovala dál v cestě. “Každopádně na tuhle zimu nám snad bude stačit nějaká jeskyňka,” a trochu jsem přidala do kroku. Noc se totiž chýlila k ránu a kdo ví, jaké počasí nám zítřek přinese. Sice teď bylo bezvětří a nesněžilo, ráno to tak ale být nemuselo.
Pak nám cestu ale skřížil lední medvěd a my se museli zastavit. “Možná se teprve chystá ke spánku. Nebo ho někdo probudil,” usoudila jsem dle toho, jak malátně se tvor pohyboval. “Třeba nám nebude chtít ublížit, když mu ukážeme, že my jemu ublížit také nechceme,” a vydala jsem se pár kroků k němu, dokud jsem si neuvědomila, že si svojí myšlenkou tak jistá nejsem.

Nechala jsem Siphra chvilku přemýšlet a pak si vyslechla jeho návrh. Pokyvovala jsem přitom hlavou, jakože ho chápu, co tím myslí.”To zní opravdu dobře. Určitě se to bude líbit i ostatním,” už teď se mi v hlavě vytvářely různé představy, jak by to mohlo vypadat. Lumíků tu bylo opravdu hodně, co se ale stalo se zdejšími polárními liškami? Doufala jsem, že se to časem dozvíme. A taky aby se něco podobného nestalo i nám. Možná se tu jednu dobu objevilo hodně medvědů..Vzpomněla jsem si, že jsem tu jednoho potkala. Neměla jsem z něj však obavy, byla jsem si totiž jistá, že se svou novou mocí bych sebe i Siphra před nebezpečím uchránila. To jsem ale zapomněla na Noiru a Taranteho. Asi byla chyba je tam nechat. Co když se jim něco stane?
Přestala jsem si ale dělat obavy ohledně toho medvěda, jelikož se objevil kus cesty před námi. Takže Noira a Tara nebyli v bezpečí maximálně před jiným medvědem, který tu vlastně asi ani nebyl. Zastavila jsem se a doufala jsem, že se zastaví i lišák, abychom se nedostali příliš blízko k bílé obří chlupaté kouli. “Myslela jsem, že medvědi v zimě spí,” koukla jsem na Sipa.