Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otevírám okénko č. 24 a všem přeji krásné a veselé Vánoce!

*Otevírám okénko č. 23*

Sova lišákovi zachránila život za cenu podrápaného kohoutku. A krku. A zad. Po malých kapičkách krev kapala na čerstvý sníh a lišák se začal smát. Sheene na něj hleděla, jako jestli je v pořádku. Na rozdíl ode mě se však jeho záchvatem nenakazila. Mezitím, co čekala, až se Siphr zklidní, urovnala si rozčepýřené peří. ”Hmmmm....Příště si dávej větší pozor. Luna tě snad nakazila její dopředunepřemýšlivostí. Kam se jen poděla ta její opatrnost. Snad si nemyslí, že když teď má takovou magickou moc, že může vyhodit svůj pud sebezáchovy,” stěžovala si, než si uvědomila, že se lišák asi na něco ptal. ”Zakrýt? Proč? Můžeš si vymyslet historku, že si se se mnou popral,” zazubila se, avšak hned na to dodala:”Vím co ti pomůže. Jenom pro to musím zaletět. Ale musíš slíbit, že se odtud ani nehneš. Jinak spadneš dolů, kde tě jako syrovou palačinku spapá váš medvědí kamarád,” upozornila ho a nečekaje na jeho opověď odletěla pryč.
Letěla až na vrcholek skály, který byl celý pokrytý sněhem. ”Takže jdeme hrát na schovku. Dobře,” řekla si, jelikož to, co hledala, bylo asi půl metru pod sněhem. Přistála a jen co se zabořila do prašanu, začala křídly odhrnovat sníh. Opatrně, aby tu květinu nezlomila. A pak ji našla. Byla sice ještě malá, ale sovici se nechtěla hledat dál jiná starší rostlina. Opatrně vzala jedovatku lékařskou do svých drápů, nebrala ji zobákem, přeci by se sama od sebe neotrávila. A pak ji i s kořenem vytrhla. Aby totiž než s ní doletí k lišákovi v ní zůstala nějaká léčivá látka.
Přiletěla zpět k černému a bylinu položila před něj. ”To je jedovatka lékařská. Je jedovatá, takže se pokus ji nedávat do své tlamy. Ale zase léčí, takže ti pomůže,” vysvětlila lišákovi, a pak kytku zlomila. Začala z ní vytékat bílá tekutina. ”Možná kdyby ses mohl trochu...lehnout na bok,” naznačila lišákovi, aby mu mohla lépe nakapat tu bílou věc na zranění po jejích pařátech.

Sheene chňapla svými pařáty lišáka za kůži u krku dříve, než stihl kolem ní prosvištět do rokle. Byl sice větší a vzhledem k tomu, jak rychle klouzal po sněhu dolů, jí dalo docela zabrat ho trochu zpomalit. Div ji s sebou nestrhl dolů. Těsně před koncem ho pustila a on tak maximálně spadl na římsu, kde se měli lišky v poledne sejít. ”Asi rád vidíš moji velkosovost” ušklíbla se sova, když slétla k němu. ”Luna už našla úkryt, ve kterém teď na tebe čeká. Vede tam ale cesta, po které když půjdeš, už se nebudeš moct dostat zpět sem, proto jsem sem přiletěla já, jelikož se sem dostanu,” řekla Sheene s nádechem její důležitosti. Vlastně měla právo na to se cítit důležitě. Bez ní by se lišák sice zpomalil, ale ne na tolik, aby nepřeletěl rokli a nespadl do metru prašanu, kde by si pěkně natloukl čumák. ”Nebreč. To se ti zahojí. Můžeš být rád, že nemáš nic zlomeného,” začala Siphra uklidňovat, když si všimla, co mu na krku a zádech způsobila svými drápy, když se ho snažila před chvílí zpomalit v pádu. A pro jistotu se ještě koukla, jak jsou na tom jeho končetiny, jestli opravdu nemá nic zlomeného.
Zatímco můj patron zachraňoval černého lišáka a vysvětloval mu, kde jsem a co jsem našla, já se nudila v rohu úkrytu. A čím déle jsem na ty dva čekala, tím víc jsem měla obav o ně. Nakonec jsem se zvedla a vyšla ven. Cesta byla trochu víc zasněžená, žádné potíže mi však nedělala. Vydala jsem se jim naproti, než mě zastavil konec římsy a pokračování te první pár metrů nade mnou.

*Otevírám okénko č. 22*

Chvilku jsem přemýšlela po tom, co Sheene odletěla oznámit Siphrovi, že už jsem našla úkryt. A pak jsem si sedla k jedné stěně, kde jsem si později i natáhla tlapky před sebe a položila na ně hlavu. Sledovala jsem sněhové vločky, které venku dopadaly na moje stopy, až tam za chvilku žádné moje stopy nebyly. Začínala jsem se nudit a přemýšlet o tom, že bych jim šla naproti.
Mezitím Sheene doletěla až k místu, kde jsme se s lišákem měli v poledne opět potkat. Poledne už dávno bylo, i když to moc přes mraky nešlo poznat, ale lišák nikde nebyl. To sovu trochu znepokojilo, i když si byla jistá, že je lišák v naprostém pořádku. I tak ale letěla jemu naproti. Třeba se totiž jen někde zdržel.
Vyletěla nad druhou římsu a v dálce viděla, jak se něco černého řítí směrem k ní. ”To je...Siphr?” zamračila se trochu. Bylo jí jasné, že ho bude muset pravděpodobně zachraňovat. Sice trochu brzdil svůj pád, ne však dostatečně, aby se před římsou zastavil. Letěla mu tedy naproti a ještě než byla přímo u něj, zastavila se a za letu se obrátila, aby až kolem ní letěl lišák dolů, mohla ho pařáty za kůži, kde se normálně do zubů chytají mláďata, chytit a zpomalit ho, případně zastavit.

Seskočila jsem na druhou římsu pod tou předchozí a koukla se zpět nahoru. Snad nebude mít Siphr na své cestě potíže. Došlo mi totiž docela pozdě, že kdyby je měl, nemohla bych se vrátit a pomoct mu. ”Neboj se. Lišák je zatím úplně v pořádku,” ozval se známý hlas za mnou. ”Sheene!” vyjekla jsem nadšeně a hned jsem se otočila a vydala po nové římse naproti svému patronovi. ”Kde jsi byla celou dobu? Měla jsem o tebe starost!” pokračovala jsem, když jsem se opatrně dostala až k sově. ”Řekněme, že jsem prozkoumávala svět v tvém podvědomí. Ale to není podstatné. Jak si pochodila u Iscariot?” zeptala se na odpověď, kterou už stejně znala, ale to jsem já nevěděla. ”Myslím, že dobře. Mohla jsem se jí zeptat na všechno, ale nevzpomněla jsem si na spoustu věcí. A za ty kamínky mi vylepšila tu magii chladu! A taky země, nezlobíš se?” koukla jsem na ni s lítostí v očích. ”Však se ti naskytne ještě spoustu příležitosti, kdy se budeš moct na něco zeptat a dostateš jasnou a pravdivou odpověď. A nezlobím se. Proč bych měla? Byly to vlastně tvoje kamínky a navíc, zajímalo mě, jestli tě napadne vyměnit je i za vylepšení tvojí vrozené magie,” a poskočila tělem na místě, aby si načepýřila a znovu srovnala peří. ”Ale teď už pojďme dál. Vypadá to, že bude znovu sněžit a uvíznout tady v hromadě sněhu není zrovna příjemné,” koukla směrem k zatahujícímu se nebi a já přikývla. Rozešla jsem se tedy po římse dál.
Po nějaké minutě jsme došly znovu ke konci, tentokrát ale k úplnému. Římsa najednou směřovala dolů, takže spolu s kameny vytvořila takové zvláštní schody až přímo na zem a hned vedle nás byl nějaký vchod do pravďepodobně nějaké jeskyně. Kvůli mrakem zakrytému slunci nešlo moc světla dovnitř, avšak to zdaleka moc nevadilo. Když jsem se užším vchodem protáhla dovnitř, pocítila jsem najednou takové to teplé chladno. Bylo tu příjemně. Neprofukovalo sem a ani nesněžilo. A bylo tu spoustu místa snad i pro pět lišek Siphrovy velikosti. Jediné, s čím jsme si musely dělat starosti bylo to, aby vchod nezakryla vrstva sněhu. ”Poletím Siphrovi říct, že jsi našla úkryt. Nevyskočila by jsi na tu první římsu, takže můžeš počkat tady. Za chvilku jsem zpátky!” a už jsem jen viděla, jak její bílý ocásek mizí z úkrytu a odlétá někam pryč, do vánice sněhových vloček.

*Otevírám okénko č. 21*

*Otevírám okénko č. 20*

*Otevírám okénko č. 19*

Přemýšlela jsem, jestli je dobrý nápad rozdělit se. Siphr s tím ale neměl žádný problém, takže to špatný nápad zřejmě nebyl. Zvlášť, když to lišák ještě řekl přímo. ”To bychom museli mít asi opravdu velké štěstí,” pronesla jsem. Každopádně by bylo fajn, kdyby jeden z nás našel něco, co by se dalo využít jako úkryt.”Ano,” potvrdila jsem lišákovi, že si úkol zapamatoval správně.
”Já se vydám asi tudy,” a vykročila jsem směrem, kudy se musela přeskočit štěrbina,” a ty jdi tedy nahoru. Hlavně nespadni a davej pozor,” a přeskočila jsem přes štěrbinu na druhou cestu. Otočila jsem se zpět, abych sledovala, jak se dostane lišák na svou cestu, a pak jsem se otočila a vydala se tou svou.
Římsa byla stále stejně široká po dlouhou dobu cesty. I tak jsem musela dávat pozor a klást jednu tlapku přesně za tou druhou, aby mi to neuklouzlo a já nespadla. Tentokrát bych totiž nemusela spadnout na měkkého Polárníka a kdo ví, jestli bych vlastně nespadla na medvěda. To bych sice přežila pád, ale zbytek sledu událostí pravděpodobně ne. Pak najednou římsa skončila prudkým zúžením a já se musela zastavit. Aha. Kam teď? Ohlédla jsem se dozadu. Mohla jsem jít naproti Siphrovi, ale co když je tu někde něco, co jsem přehlédla a mohla bych tedy pokračovat dál? Přiblížila jsem se co nejblíže ke konci a nahlédla dolů. Byla tam opět jiná římsa, na kterou se dalo pohodlně seskočit, ale nedalo se vyskočit zpět. Drahá Iscariot, ať se odtud potom dostanu na zem..

*Otevírám okénko č. 18*

Šla jsem první a šla jsem opatrně. Mírně jsem pohupovala ocáskem. Ne moc, abych Siphrovi nekazila výhled přede mě. Už teď blbě viděl na to, na co teprve šlápne. Občas jsem se mrkla dolů, začínali jsme být pěkně vysoko, ale nepřepadaly mě závratě. Vlastně mě nikdy nepřepadaly závratě, ani když jsem šlapala po těch obřích horách k Iscariot. Siphr si něco povídal, ale já jej tak nějak nevnímala. Soustředila jsem se na cestu.
A pak jsme došli na rozcestí. Buďto jsme mohli přeskočit menší puklinu, nebo jsme mohli vyskočit na druhou římsu. ”Já bych se rozdělila,” navrhla jsem a sama jsem nevěděla, jestli to myslím vážně,” a když najdeme něco zajímavého, tak se sem vrátíme. A když ne, tak se i tak vrátíme. Než bude poledne, tak se tu sejdeme a povíme si, co bylo na cestě, kterou jsme se vydali,” koukla jsem na trhlinu a pak na lišáka, jestli s tím souhlasil. ”Ale hlavně musíme být opatrní a moc neriskovat. A kdyby se jeden nevrátil sem, půjde ho ten druhý hledat, ano?”

Odstoupila jsem kousek a uvolnila místo lišákovi, který šel ono pokračování římsy trochu prozkoumat. Já tiše stála za ním, a pozorovala, jak on pozoruje. Dofala jsem jen, že nás nová cesta nezavede ještě do většího nebezpečí, než jsme byli večer. Například že nevede k nějaké roklině, nebo do jeskyně toho medvěda. To bylo to poslední, co jsem potřebovala. Tedy, co jsme potřebovali.
”Dobře, ale půjdu první,” odvětila jsem lišákovi na jeho jednouduchou otázku a držíc se co nejblíže u zdi jsem ho obešla a dostala se před něj. Pokud tam na nás číhalo nějaké nebezpečí, měla jsem větší šanci se ho zbavit, než Siphr. A pokud ne, aspoň se mohl lišák včas obrátit a utéct. Doufala jsem však, že kdybych někam zapadla, že by mě tam nenechal.
Opatrně jsem kráčela po římse výš a výš, z jedné strany se nám skýtal krásný výhled na obří hory, z té druhé jsme viděli zmenšující se skalní stěnu. Že bychom se blížili k vrcholu? To tězko. Sice byla Polární skála prcek, rozhodně ale nebyla zas talhle malá. Pravděpodobně jsme se blížili k další římse, která předtím tvořila stěnu, při které jsme stoupali výše a výše.

*Otevírám okénko č. 17*