Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Černý lišák nebyl nijak překvapen z mojí přeměny. Bylo to skoro jako by ji i očekával, přestože to nebylo možné. Cítila jsem, že byl můj obličej jiný, jako ten jeho, a byl to opravdu hodně nepříjemný pocit. Jeho slova zněla prázdně a to bylo možná dobře. V jeho hlase nebyla znát žádná zákeřnost či krutost, jako tomu bylo u boha v Tichém lese. Zatím mu byl podobný jen tím, že vypadal... Jinak.
Při poznámce o nedokonalém využití mojí magie jsem ji jen mlčky stáhla zpět. Zmizel přeměněný obličej, ale černou srst jsem si ponechala. Byla mi bližší, než bílý kožich. Ten sice sem tam problikával, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Stále přede mnou ležela nevyřešená otázka. Byl tenhle lišák nebezpečím? Kde se tu vůbec vzal? Však široko daleko nic nebylo. Zatím nejednal agresivně... Prostě tam tak stál a hleděl na mě. A tak jsem stála taky a hleděla nazpět. Stažené uši jsem narovnala, prvotní šok z náhlého probuzení mě pomalu přecházel.

Můj poklidný spánek byl ukončen. Ne tolik východem slunce, protože byla vlastně stále noc. I ta se blížila svému konci, avšak ani ptáci ještě nezačali zpívat. Pokud by tu v té široko daleko bez rostoucího stromu holé pustině nějaký pták žil. Říše snů byla asi jediným místem, kam jsem se mohla ukrýt před všemi nástrahami světa. Vlastně jsem se toužila skrýt pouze před jednou z nich. Kupodivu i když se Azrael dokázal dostat do mysli ostatních, moji říši snů nechal na pokoji. A moje noční můry jakoby ji opustily a rozhodly se mne navštívit doopravdy.
Probudilo mě něčí nechutné funění do mého obličeje. Zamžourala jsem očima. Ve tmě nebyl černý kožich tolik vidět, ale čistě bílou lebku obličeje osvětlovaly světlušky dokonale. Zíraly na mě dvě fialové blyštivé oči a přítomnost jejich majitele mě neskutečně vyděsila. V mžiku jsem se postavila na všechny čtyři a přikrčená, se staženýma ušima i ocasem, jsem ukročila dozadu. Ne však příliš daleko, protože za mnou stál kamenný sloup portálu. Co byla tahle věc zač? Věc možná nebylo správné označení. Vypadalo to děsivěji, než Azrael, avšak mnohem více jako liška. K jeho prospěchu taky tolik nepáchl. Byl tohle posel zlého boha? Moje noční můra to nebyla, ty nakonec vypadaly jinak. Tak či tak, identifikace prazvláštně vypadající lišky nijak nepřispívala k jejímu odehnání. A chtěla jsem toho jedince vůbec odehnat? Byl to od mého návratu druhý tvor, se kterým jsem si mohla něco říct. No, vlastně nemohla. Vypadal děsivě, ale třeba byl prokletý. Věděl vůbec, jak vypadal? Použila jsem svoji magii a přeměnila svůj obličej v kopii toho jeho, spolu s ním jsem přebarvila i většinu svojí srsti, ale ne tolik, protože tenhle magický kousek vyžadoval hodně soustředění a energie. Zůstávala jsem však stát stále stejně, přeci jen se mi nenabízelo moc jiných možností.

//Tichý svět přes Tundru

Byla jsem opět tady. U monumentu z kamenů postavených do zvláštního kruhu. Čím byl tak zvláštní? Vlastně asi ničím. Všechny kruhy byly stejné. Kulaté, bez ostrých rohů.
Cesta zpět byla o mnoho živější, než když jsem tohle místo opouštěla. Zvířata jako by se teprve před chvílí spawnula na mapě objevila na světě. Při přechodu přes tundru se mi podařilo narazit na stádo sobů a někde hodně v dáli jsem snad zaslechla i vytí vlků. Svět byl vskutku plný hrůz. Ale tohle kouzelné místo působilo bezpečně. Zvěř se mu vyhýbala už z dálky znatelnými oblouky. Prostor tu hrál svítivými tečkami hvězd a světlušek.
Přisedla jsem si k portálu z jeho boční strany. Co nejvíce do středu, co nejdále od okolního světa. Děsil mě, ale snad to bylo jen kvůli tomu, že někde tam venku byl on. Skrýt se nadobro bylo asi nemožné, nezbývalo tedy, než jen usnout a doufat, že sám odejde. Schoulená v klubíčku jsem usnula téměř ihned, při čemž se vypnula i moje magie měnící barvu kožichu.

//Azrael

Neohlížela jsem se, jestli se vchod do jeskyně noční můry za mnou zavřel, či zůstával přístupný pro případ, že bych se náhodou chtěla vrátit. Pro ten zbytek mě, který jsem tam zapomněla. Můj běh se však hejnu vran nelíbil ani trochu a že na mě domluvily nálety se mi podařilo rozpoznat až při šustění jejich křídel a zabodávání se ostrých drápů do mojí srsti. Stejně tak se lesem plížily stíny tvorů, které bych nechtěla potkat stejně tak, jako znovu Azraela. Na obranu proti nevrlým ptákům jsem nechala svoje záda pokrýt magickým ledem. Stejně tak jsem směrem k nebi od svého těla rozehnala smršť menších ledových šípů, které hejno trochu rozehnaly. Les se zdál, že snad nikde nekončí, naštěstí jsem však brzy viděla tundru zalitou žlutým měsíčním světlem, jak se hlásí ke své existenci mezi kmeny shořelých stromů.

//Azraelův kruh přes Tundru

//Tichý svět

Šelest vran a mrtvolné ticho by nahnalo hrůzu kdekomu, ale mě ne. Skoro jako bych spolu se vším ostatním zapomněla i na pud sebezáchovy. Možná jsem měla zkušenost s tím, že ani smrt nebyla úplným koncem. Nevěděla jsem. Podivným stopám na zemi jsem věnovala pozornost jen chvíli. Byly sice téměř všude, ale po jejich majiteli jako by se slehla zem. Vypařili se. Třeba je spálil oheň spolu se zbytkem lesa a hlasy jinak uřvaných ptáků. Prostupovala jsem hlouběji do lesa. Ze zvědavosti a taky protože jsem neměla kam jinam jít. A skoro jakoby zrovna tyhle ztracené duše poutníků Azrael sbíral do svých hrníčků na poličce, zjevil se přímo před mýma očima vstup do chladné jeskyně.
Zamrazilo mne po zádech z toho nechutného zápachu, co se z nitra jeskyně linul k jejímu východu. Puch síry a rozkládajícího se masa, tak bych to popsala. Zima tu byla dokonce taková, že mě neochránila ani magie chladu. Tlapky se mi lehce zebaly a z čenichu stoupala studená pára. Lehce se mi zvedal žaludek z této scenérie, ale na zvracení mi nebylo. O to to byl více nepříjemný pocit. Zaujala mě však červená záře, která přímo lákala ke vstupu do jeskyně. Třeba se jednalo o další portál?
Vstoupila jsem dovnitř a pokračovala chodbičkou ozdobenou krápníky. Ozývala se ozvěna zvuku podobnému padání kamenů na sebe. Někdo se tu přehraboval ve svém bohatství. Brzy se mi naskytl pohled na vlka velikosti medvěda, s beraními rohy, rudou huňatou srstí a neuvěřitelně ledovým pohledem. Jeho oči byly jako dva chladné střepy, čekající, kdy bude nejvhodnější příležitost probodnout toho druhého skrz na skrz. Až teď jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně moc se třesu. Netušila jsem však, co byla tato věc zač. Moje vygumovaná paměť tak mohla hrát Azraelovi pěkně do karet.
"Ah, ztracený poutník z dalekých lesů, co přišel zpět stejnou cestou jako prve-za doprovodu souhry světel těch titěrných brouků," řekl velikán na pozdrav. Mým pozdravem bylo pouhé stáhnutí uší a úkrok zpět. Tenhle tvor mě děsil. Vzbuzoval ještě větší hrůzu, než cokoliv. I přestože jsem si nic nepamatovala, věděla jsem, že tohle není situace, kdo které by bylo rozumné se dostat. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Ne tolik protože bych byla vyděšená k smrti, spíše jsem zapomněla i to. Jak mluvit. "Němé to stvoření, loutka vhodná právě k mým cílům," řekl si Azrael spíše pro sebe, přestože věděl, jaký vliv jeho slova mohla mít. Ta se mi v mysli ozývala ještě několikrát po sobě vlivem ozvěny. Snad abych si je lépe zapamatovala. Každý jeho pohyb doprovázel hromový smích, když sestoupil ze svojí hromady kamenů, aby si mne snad prohlédl zblízka. Více to ale působilo, jako by mě chtěl přiotrávit svým zapáchajícím dechem. Smrděl hůře, než síra a odér rozkládající se mrtvoly. A jeho řinčivý hlas byl takhle zblízka ohlušující. "Někdo jako ty tu nemá co dělat. Leda by tvoje duše byla natolik ztracená, že by hledala spásu v samotném pekle, pfff." Zněl znechuceně už jen tím, že jsem tu stála. Ale proč? Nevěděla jsem, proč o mě takhle mluvil. "Já-," snažila jsem se o vyslovení jednoduché otázky, vlastně jsem se pokoušela říci cokoliv jen abych něco řekla. Abych nestála mlčky jako solný sloup. Jenže ta mnou znechucená hromada smradu mi nedovolila větu dokončit. I když vlastně bych ji nedokončila ani sama. Nenapadalo mě nic, co bych mohla vyřknout. "Působíš tak nevinně, až se mi chce zvracet. Ty- Ach, málem bych zapomněl. Ty vlastně nic nevíš. Nevíš, kdo jsi. Tak já ti to tedy povím," s těmi slovy si mě obešel skrčenou až k zemi. Sám se musel krčit, aby si beraní rohy neodřel o strop jeskyně. Po celou dobu mě doprovázely jeho ledové oči, které nedovolovaly pocitu slabosti a úzkosti opustit moji mysl. Chtěla jsem odtud odejít. "Jsi poslem chaosu, zmatku, lží a nenávisti. Nebýt toho, že tvá existence zasela zradu do srdcí hned několika bytostí, asi bych tě hned rozšlápl jako nějakého mrzkého červa. Měla bys chlad šířit nadále, jen abys spasila svou ztracenou duši." Azrael dokončil kruh, kterým mě obcházel, a usadil se zpět na svém trůnu bohatství. Chtěla jsem tak moc odejít, ale nešlo to. Moje tlapy jako by byly přimražené k podlaze. Tak jsem jen dál se staženým ocasem sledovala to děsivé stvoření. "Je dobře, že nemluvíš. Nikdo nemá rád ukecané lišky. Jsou nechutně otravné a často naivní a moc hodné. Možná ti dám možnost vědět odpovědi na tvé otázky, aniž bys je musela vyřknout. Když tedy budeš poslušná a budeš se řídit mojí radou. Když přijmeš moji nabídku a přidáš se k řadám mých dalších loutek." Jeho nabídka zněla směšně. Dokonce ji i řekl směšným tónem, jako by přímo věděl, že kandidát před jeho tlapami odmítne. "Vlastně... Ti nedám jinou možnost, jak odejít, než tuto, hahahaHAHAHA!" A vskutku tomu tak bylo. Měl všechno v hrsti, jen protože byl tak velký, zlý a krutý. Jen protože věděl, co se dělo, a já ne. Jeho hlasitý smích zaduněl zdmi, div se strop i s rampouchy nezřítily. "Hahah, tak co ty na to? Aaa promiň. Já ti ještě nedovolil mluvit. A vlastně ti to nikdy nedovolím. A teď vypadni! Tvoje přítomnost mne uráží. Nejsi hodna ani mého pohledu a přesto tu přede mnou stojíš..." V mých k zemi přikovaných tlapách jsem najednou cítila pravý opak. Mohla jsem odejít. Mohla jsem utéci, dokonce jsem musela. A tak jsem neváhala na nic dalšího a se staženým ocasem jsem se otočila a vyběhla z jeskyně zla.

//Tichý svět

Objednávka~
Magie Myšlenky 400 kamínků a 15 křišťálů
Využiji svoji "❧ sleva 50% na koupitelnou magii", takže to bude 200 kamínků a 7,5 křišťálů

Děkuji a přijdu zas (nepřijdu)

//Tundra

Pohled na jasné zářící hvězdy zakryly koruny spálených stromů a ani ten obrovský měsíc nedokázal prorazit svým světlem temnou hrůzu, kterou toto místo vzbuzovalo. Vzduch tu byl těžký a hned jsem poznala, že vdechuji miniaturní částečky popela a prachu. Dým, který stoupal k nebi, však nijak nezaváněl. Namísto něj tu smrdělo cosi jiného. Cizího. Z mojí perspektivy byl však celý tento svět tak trochu cizí. Ztracené vzpomínky a nevědomost byly blahem pro ztracenou duši, ale zároveň účinným nástrojem k ovládnutí mysli. Nevěděla jsem, jestli pocity, které ve mě toto místo vzbuzovalo, byly správné. Chlad zdejšího místa mi nic neříkal. Měla jsem se bát? Připadalo mi to, že to nejhorší, co bych kdy mohla zažít, už se mi stalo ve vysokých travinách. Vzpomínka na to byla jen letmá, ale zároveň povzbuzovala. Proč by tohle místo mělo být horší, než všechna ostatní, jen protože bylo spálené? Všechno si zasloužilo šanci, stejně jako jsem ji dostala i já.
Na zemi byly znatelné stopy neznámých tvorů a koruny stromů šustily křídly vran, které přelétaly z větve na větev. Zajímalo mne, co se tu stalo. Proč tu bylo takové mrtvolné ticho? Bála bych se i promluvit, kdybych chtěla.

//Azrael

//Azraelův kruh

Mé tlapky opustily hranici kruhu a vydaly se světem do neznáma. Stonky rostlin a lišejníku jemně a šustivě praskaly každým mým krokem. Vskutku jsem si nedávala pozor na to, abych byla nenápadná. Z mého pohledu bylo okolí naprosto prázdné a zářiví broučci byli jedinými živými tvory, na které jsem zatím narazila.
Počasí mi taktéž přálo. Na obloze se objevilo druhé slunce ve svojí noční formě. Zářivý měsíc ukazoval cestu všem poutníkům, kteří se vydali na nekonečnou pouť rozlehlou plání. Včetně mě. Ten měsíc mi něco připomínal. Teplejší letní vánek hřál kožíšek a dodával pocit bezpečí. Zahleděla jsem se na oblohu posetou menšími slunci, které opravdu zanikaly vedle obrovského žlutého kotouče. Byla to vskutku podívaná.
Blížila jsem se ke zpustošenému lesu, který už z dálky zaváněl opuštěností. Vypadal šedě a to nejen protože byla vidět pouze jeho silueta. Obrysy zlomených stromů a holých větví říkaly své. Lákalo mě zjistit, co se tam stalo.

//Tichý svět

Aktualita uznána, 10 kamínků

//Vysoké traviny

Magický portál mě vyplivl v prostředí, které se na první pohled nijak nelišilo od vysokých travin. I ty se však pomalu stávaly jen letmou vzpomínkou na dávné dobrodružství. Měsíc, který na obloze doslova zářil, odhalil kamenný kruh, který obklopoval předchozí monument, portál. Tohle bylo jiné místo. Kouzelné. Vzduchem proletovaly světlušky. Zachvátil mě jakýsi kouzelný pocit a zároveň se mi udělalo nevolno. Jako bych tohle už jednou zažila.
Nadechla jsem se čistého vzduchu. Na obloze nebyla žádná bouřková oblaka a jemný poryv větru hřál. Bylo mi tu příjemně. Ani mě netrápilo, že jsem zapomněla. Nový svět mne přivítal s otevřenou náručí.
Zvedla jsem tlapku a udělala krok vpřed. Měkká půda pod ní hřála. Kudy teď? Rozhlédla jsem se. Siluety, které se vykreslovaly pod stínem měsíčního světla, prozrazovaly, že jedním směrem byly hory, druhým lesy. Kudy se jen vydat? Hory byly pro polární lišky. Pohlédla jsem na svůj kožich. Srst hrála černými odstíny, tak, jak jsem se narodila. Nenapadlo by mě, že by si se mnou pohrávala moje vlastní magie. Rozešla jsem se směrem k lesům.

//Tundra

Tuhle nekonečně dlouhou a tichou chvíli jsem využila k přemýšlení. Nelíbilo se mi to. Nejraději bych zapomněla na to, že jsem vlastně zapomněla. Jaký to mělo význam? Vědět, že mi v životě něco chybí. Byl tohle vůbec život? Však moje okolí bylo právě tím místem, kam odcházely všechny lišky. Věčná loviště nebo tak nějak. Pro mě to bylo ale jako vězení. Přežíval ve mne pocit, že bych se odtud mohla dostat. Uniknout svojí vlastní mysli.
Jak moc bych si vlastně měla přát, abych si vzpomněla?
V aktuálním okamžiku mi vlastně na ničem nezáleželo. Netušila jsem taky, na čem by mělo. Když bylo všechno takhle zvrácené a působilo lživě. Pouze působilo, nebo tomu tak bylo doopravdy? Jaký mělo smysl bojovat za zjištění pravdy? Když i odpověď na tuto otázku mohla být upravená tak, jak se hodilo bohům. Jak se hodilo Iscariot. Dali se bohové vůbec rozdělovat na zlou a dobrou bytost? Však se říkalo, že vše zlé je k něčemu dobré. A většina zlých věcí se dějí s dobrými úmysly.
Byla jsem tak moc zmatená. Pohled mi zavadil o sněhovou vločku pohozenou na zemi. Znamenala pro mě něco? Byl to snad kousek mojí osobnosti? Nebo byla něčím, co mě spoutávalo a bránilo ve zjištění mojí podstaty?
'Jsi tu vlastně úplně samaaa,' hrál si se mnou vskutku pochybný hlas nadpřirozené entity. Nezněl jako Iscariot. Ani jako Azrael. Avšak to jsem nevěděla jistě, vzhledem k tomu, že jsem s ním neměla nikdy co dočinění ať už fyzicky nebo takhle. "Co mám dělat?" vyřkla jsem zoufalou otázku a zvedla se na tlapky. Silný vítr se pokoušel s mým drobným tělem házet na strany, ale já se snažila stát pevně. 'Máš spoustu možností... Začít znovu... Pomstít se těm, co ti tohle způsobili... A konečně, šířit zprávu o falešnosti bohyně,' mlel hlas soustavu plánů, které vskutku zněly jako dlouho hledaný smysl života. Avšak... Moc mne to nelákalo. Mstít se? To jsem nebyla já. 'Proč bys to nemohla být ty? ' "Není to správné... Když ani nevím, kde je skutečná pravda," odvětila jsem hlasem, který se třásl ve větru jako zkroucená větev chabého stromu. Jistě, mohla jsem zjistit pravdu, ale proč bych se mstila? Můj starý život by mi to nevrátilo, pokud by za to vůbec stál. A pak... Navrácení vzpomínek by mě možná zničilo ještě více, než uvědomění si, že si nepamatuji téměř nic. Moje mysl z toho začínala být více a více unavená. 'Můžeš na vše zapomenout... I na tohle. A pak se pokusit hledat odpovědi na nové otázky. Můžeš se přidat na moji stranu a využít tak mojí vskutku štědré pomoci...' Cítila jsem, jak se mi hlas snaží dostat do hlavy. Ne pouze svými zákeřnými nápady, ale celou myšlenkou svojí existence. Snažil se mě ovládnout? Nebo mi chtěl doopravdy pomoci? 'Nemáš na výběr, jinak se odtud nedostaneš, mwhehehehahaha!' Ne, tohle vskutku nebylo podezřelé. Cítila jsem, jak mi chce prasknout lebka z toho otřesného a děsivého smíchu, který se rozléhal po celém okolí a se zvláštní ozvěnou se neustále vracel.
Podmínky byly vyřčeny a zákeřné entitě stačilo jen, aby mě přiměla chtít opustit tohle místo z nejhorší noční můry. A protože věděla, že mě fyzickým strachem nedonutí, zvolila možnost psychického vydírání. Na malý okamžik se mi vrátila část vzpomínek. A pak postupně další. Entita mi ukazovala můj život jako nějaké kapitoly v knize. Spíše než konkrétní události mi ale vracela jen pocity, které jsem k nim chovala. Donutila mě chtít vrátit se k nim. Ale ke komu? Potřebovali mě. Ale kdo? Zklamala jsem je, ale koho? Srdce se mi divoce rozbušilo zoufalstvím. Věděla jsem, že jestli tu zůstanu jen o další okamžiky déle, zešílím. Rozpadnu se na miniaturní kousíčky čehosi, které už nikdo nikdy neposkládá zpět. A to by byl můj konec. Raději zapomenout a žít s nadějí, že mě někdo najde, než nadobro zmizet ze světa. Nechala jsem se tedy přemluvit a vpustila nechutnou myšlenku do mé hlavy. V ten moment se mi hlava roztříštila a za malý okamžik mi zůstal jen pocit, jako by ji někdo opět slepil dohromady opravdu tuhou pryskyřicí, která páchla hnilobou a prožírala se myslí jako nějaký mor. V ten moment se i kamenný monument, jediný bod naděje na travnaté pláni, rozzářil otevřeným portálem. Chtěla jsem jít opravdu pryč? Zapomenout na vše a začít znovu? Věděla jsem, že jakmile opustím toto místo, nebudu toužit po tom hledat svoje ztracené vzpomínky, když ztratím i tuto.
Byla jsem rozhodnutá, ačkoliv ne podle sebe. Zanechala jsem sněhovou vločku ležet na zpustošené zemi a prošla portálem.

//Azraelův kruh

Díky, za akci, poprosím o kamínky

Odměna přidána.

Čím byli bohové, když ne oporou pro slabé duše v tomto krutém světě? Všechno mi najednou připadalo tak směšné. Všechno to, čemu jsem do teď věřila, odvál vítr. A mělo to předtím vůbec nějaký význam, když mohly nadpřirozené bytosti všechno snažení smrtelníků zničit lusknutím drápu?
Bylo už jedno, kým jsem byla předtím, bylo to totiž pryč. I kdyby mě někdo ve venkovním světě postrádal, nepamatovala bych si ho. Moje vzpomínky teď vlastnil někdo jiný. Nehledě na to, že jsem neměla ponětí o čase, který jsem v této jiné realitě musela strávit. Mohly to být roky a tím pádem už jsou všichni mí bývalí známí dávno po smrti. Proč jsem vůbec přemýšlela o tom, že bych se odtud mohla dostat? Nebylo tu cesty pryč. A i kdyby, bylo by to vůbec k něčemu dobré? Znělo o tolik klidněji trávit věčnost zde než pátrat po smyslu života tam venku.
Hlas na malou chvíli zmlkl a bubnování dešťových kapek přehlušilo ticho v mojí hlavě. Byla jsem pohřbená ve víru vlastních myšlenek, vítr, který je zmateně rozhazoval a přinášel, postupně sílil.

V tom tichu byla slova Iscariot jako slova přítele, který mi lhal přímo do očí. Všechna ta milá slova, všechny sliby a skutky. Bohyně si vybírala, co z mé minulosti mi ukáže a co naopak zatají, aby mne týrala ještě více a efektivněji. Nedivila bych se, kdyby některé ze vzpomínek byly dokonce falešné!
Kdo jsem vlastně byla?
Nikdo. Nula. Úplné nic, definice neexistujícího stvoření. Znal mne někdo? Pamatoval si někdo, že jsem kdy vůbec žila? K čemu by mi bylo vrátit se do světa smrtelníků, když by to tam mělo být úplně stejné, jako tady? "Ne, to není pravda! Lžeš!" Určitě tu někdo byl. Musel tu někdo být, někdo, kdo mě znal. A komu jsem jistě chyběla. "Sheene-" 'Kdopak to je?' Bylo to zvláštní. V jednom okamžiku jako bych věděla, kdo na mě na druhé straně čekal. 'Správně správě, nikdo na tebe nečeká. Jsi tu na světě sama samotinká. Co zmůže taková malá lištička proti svému osudu?'
Můj kožich byl celý promočený a ztěžklý vodou. "Nejsem..." Nemohla jsem ji nechat vyhrát. Ne. Nebyla jsem přece taková. Ale v jednom měla pravdu. Kým jsem vlastně byla? "Já... Nevím," prozradila jsem svou beznaděj jednoduchou odpovědí. Jaký byl smysl mojí existence? Dříve jsem to možná věděla, ale teď? Jak mám na to přijít? Možná měla Iscariot pravdu i v tomhle. Můj návrat by byl asi tak stejně důležitý, jako moje zmizení. 'Nikdo by si toho ani nepovšiml...' Dost už. Tohle jsou jen prázdná slova. Nic víc než pokušení. Nehodlala jsem ji nechat vyhrát. Ať už byly plány bohyně jakékoliv, nehodlala jsem se nechat vézt jako loutka svázaná jejími provázky.

Z pláně nebylo úniku. Mohla jsem utíkat roky a stejně bych se opět dostala ke kamennému oblouku. Tichý monument, který majestátně stál uprostřed... Planiny vlastně neměly střed. Byly nekonečné a zároveň ne. Jako kdyby měly být odtrženy od zbytku světa a existovaly na jedné malé planetce, kterou liška stihla do oběda oběhnout čtyřicetkrát. A ať jsem se nacházela kdekoliv v tomto omezeném prostoru, tichý hlásek mě pronásledoval. Zněl najednou více povědomě. Snad jakoby samotná Iscariot se rozhodla omluvit se za svoje nedočinění. Jenže to se nestalo. Její hlas byl chladnější než hory, ve kterých přebývala.
"Proč, jak... si mohla tohle dopustit!" Můj hlas byl naštvaný, ale i slzy si draly pomalu svoji cestu ven. Tohle byla zrada.
Podařilo se mi zakopnout o nic a já se svalila na zem. Na zemi ležela sněhová vločka - můj přívěsek, který se mi ještě před chvílí houpal na krku. Dar od Iscariot, který mi předala Sheene při příchodu k Polární skále. Hlava mi najednou skučela bolestí při návalu nově objevených vzpomínek. 'Komu si ty ublížila? Komu ONA ublížila!' Za mými zády se opět začal hemžit ten hnusný stín. Já se však neotáčela. Zírala jsem na šperk a snažila se vzpomenout si. Uvědomit si, co se vlastně stalo. "Proč si mi sebrala vzpomínky? Jak po mě můžeš chtít uvědomění si chyby, když si nepamatuji!" Iscariot mě chtěla jednoduše týrat pomalým zjišťováním toho, co se dělo. 'Ano, ANO! To je přesně její styl! Tvářit se krásně mile a vloudit tě do pasti. Nakonec ti vrazí ostrý kus ledu přímo do zad!' Vtíravé myšlenky nepomáhaly.
Upřeně jsem pozorovala zahozený šperk na zemi. Kdo byla Sheene? Nepamatovala jsem si. Byl to někdo důležitý? Byl to ten někdo, komu jsem ublížila? Proč se tohle dělo?
Bubnování dešťových kapek přehlušilo hukot v mojí hlavě. Najednou jsem neslyšela nic, moje mysl se opět soustředila na prázdno, které bylo na pusté planině to jediné, co mi nemohlo nijak ublížit.

Vítr najednou ustal a já se nemusela přikrčená plížit vysokými travinami. Zvedla jsem hlavu, abych měla výhled. Teď nebo nikdy, tohle byla nejlepší příležitost dostat se na okraj pláně.
Jenže...
Jakmile jsem se rozeběhla jedním směrem, ozval se hlas. Hrůza šepotu mi naježila chlupy na hřbetě. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. "Kdo zase jsi?" zvolala jsem do šera. Tohle byl jiný hlas, než ten předtím, a stále zněl dosti povědomě. Možná protože byl stejně tak krutý a zlý.
Ztratila jsem směr. Otočení se za hlasem byla osudová chyba, můj orientační smysl najednou absolutně netušil, kudy vyrazit a kudy bych se vracela zpět k oblouku. "Tak kudy?" Moje reakce na zákeřné vtíravé myšlenky byly vskutku nervózní. Nelíbilo se mi, že jsem tu nebyla sama. Jistě, ocenila bych společnost jiné lišky, jenže tohle nebyla liška. A tohle byl jiný pocit samoty, po kterém jsem toužila. "Rodina? Nemám rodinu! Vzala si mi vzpomínky! Vzala si mi život!" Nervózní a přehnané. Ano. Moje touha se odtud dostat mi zaslepila mysl, stejně jako přijala myšlenku, že za tohle celé mohla Iscariot. Původ tohohle přesvědčení jistě nepřicházel z mojí mysli, však proč by mi to Iscariot prováděla? Měla být právě tou hodnou ze dvou bohů. Rodina... Útržky minulosti se mi proháněly hlavou jako vítr na téhle pláni před několika minutami. Měla jsem nějakou rodinu? A jestli ano, jak se měla? Věděla o tom, co se mi děje? "Co po mě chceš? To ti nestačí... Tohle?!" Přestala jsem křičet do ticha a motat se v trávě, opět jsem se rozeběhla náhodným směrem.

V momentě, kdy mě pohltila tlama obludy, mě zachvátil panický pocit strachu z mojí smrti. Nechtěla jsem zemřít. Bylo toho ještě tolik, co jsem mohla ve svém životě udělat. Všechno. Život musel být přece víc, než jen tahle nekonečná travina. Ty věci, o kterých se mi zdálo. Můj sen, který jsem již zapomněla. Věděla jsem, že to nebyl pouze sen. Jen jsem zapomněla. Pohltily mě spáry Azraela a připoutaly k tomuto místu, donutily mě zapomenout.
Že jsem nezemřela útokem stínu mi došlo hned potom, co se rozplynul v bezcenný kouř. Zbavila jsem se svojí noční můry ve své fyzické podobě, ale stále to neřešilo otázku mojí vlastní existence. Pokud jsem nezemřela teď, znamenalo to, že jsem mrtvá po celou tuhle dobu? Co byl sen a co skutečnost? A proč jsem si nemohla vzpomenout?
Smrt ale nemohla být koncem. Však jsem byla naživu, existovala jsem v téhle podobě. Na neznámém místě, kam se dost možná žádný smrtelník nedostane jiným způsobem, než jakým jsem sem přišla já. Moje smrt však nebyla přirozená žádným směrem. Nemohla jsem za ni. Nemohla jsem jí předejít ani jí zabránit. Nikdo nemohl. Na její spáry, kterými mě Azrael vtáhl na území nikoho, jsem nezapomněla. Vzpomínky na tuhle událost byly čerstvější, než cokoliv. Byly nezapomenutelné. A já tu nehodlala trčet navěky. Pohltila mě touha dostat se odtud, a byla silnější, než předchozí strach z mého konce.
Jenže jak najít cestu ven? Nebylo tu nic, než jen nekonečné pole travin. Šílená bouře, která postupně sílila. Neznala jsem kouzla, která by mi pomohla. Nezbývalo mi jen, než se modlit k Iscariot. Třeba to byla právě ona, kdo mě sem poslal. Jediný způsob, jak mě zachránit, jak předejít mému konci a dostat mě ze spárů ztělesnění zla, bylo poslat mě do pustin neznajících čas. Proč mě ale zbavila mých vzpomínek? Snad aby mě ušetřila stesku po životě?
Bylo to prostě nemilosrdné. Celé tohle místo. Zatažená obloha, slunce, které nikdy nevyjde. Nevěděla jsem si rady, kde začít. Jak vymyslet, kudy se odtud dostat. Projít pod obyčejným kamenným obloukem nefungovalo. Třeba tu někde bude okraj pláně. Musel tu být. Když půjdu stále rovně a ne v kruzích, byla veliká šance, že bych se tam dostala. A tak jsem se opět rozešla vysokou trávou, divoce se zmítající v silném poryvu větru.