Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19

Ihned, co Sheene položila svoje otázky, začalo se jí dostávat odpovědí. Postávala na místě a sledovala, jak se černý lišák mění zpět na lišku záhadně hned poté, co se ho dotkla pařátem. Jistě že neměla takovou moc. Bylo to jen divně načasované. Tania mezitím vysvětlila, co tu cizinka pohledává a ujistila všechny okolo, že se za ni může zaručit. Když cizinka potvrdila její slova, otočila k ní sova svůj žlutý zrak. "Bohužel naše vůdkyně je momentálně nedostupná, takže času na rozhodnutí máš dost," řekla k ní a zároveň všem oznámila, že se tu jen tak nezjevím, přestože je tu můj patron. "Moje vědomí je i její vědomí," odpověděla následně Siphrovi, aby ho ujistila, že teď už je situace pod kontrolou, měl-li mít snad nějaké pochyby.
Mezitím se k hloučku lišek připojili další dva členové polárky. "Je hezké, že jste se konečně ráčili objevit," promluvila na Arisu a Crona, v překladu to znamenalo 'vítejte zpátky, ráda vás vidím'. Kdyby neměla zobák, pravděpodobně by se na ně usmála na přivítanou. Teď, když tu bylo tolik očí, poodlétla na jeden vyšší výstupek skály, aby na všechny viděla a všichni zase viděli na ni. "Když jsme se tu tak náhodně sešli, rovnou využiji situace k několika důležitějším oznamům ohledně chodu naší skupiny," oznámila oznámení o tom, že má pro přítomné lišky další oznámení. Počkala, až si získala pozornost všech. "Abychom mohli lépe fungovat jako skupina, rozdělím vám důležité funkce, které zajistí bezpečí našeho domova. Aby se tu náhodou neobjevil nevítaný vetřelec nebo podobně." Na chvíli se odmlčela. Přemýšlela nad tím, co vlastně chtěla skupině oznámit a jak to nejlépe zformulovat, aby její proslov zněl srozumitelně. "Aby měla existence skupiny nějaký význam, potřebujeme zajistit bezpečí našeho území," rozhlédla se po přítomných. Liška, které jsme tu funkci chtěly svěřit, tu nebyla. Ale její bratr ano. Žluté soví oči se tedy podívaly na Crona. "Zvládneš to? Jakožto patron toho stromku uprostřed jezírka na tebe bude určitě spolehnutí. Až se tu zjeví i tvoje sestra, tak ti s tím pomůže," oznámila šedému lišákovi. Pak se otočila na Siphra a Arisu. "Vy dva si vezmete na starosti lov. Aby se nestalo, že nám lumíci zdrhnou na jiné území a tak podobně..." Sova se opět na chvíli odmlčela. Pozornost všech lišek ji popravdě trochu znervózňovala a chtěla mít oznámení co nejdříve za sebou. "Ty vypadáš nejvíc zodpovědně ze všech, budeš pomáhat Luně s liščaty," promluvila následně na Taniu. I když do úkrytu vzala svoji cizí kamarádku, stále to neznamenalo, že by nebyla nezodpovědná. Protože se mohla zaručit a navíc měla jistotu, že její rezavá přítelkyně není nebezpečná, Sheene usoudila, že se na ni dá spolehnout. A i když už se sova prořekla, zbývalo jí jedno poslední oznámení. "Až si Luna trochu odpočine, představí vám čtyři nové členy skupiny. A to je vše. Díky za pozornost!" Možná teď Sheene litovala, že byla patronem yrity, protože v podstatě musela všechno řešit za mě. Ale pravděpodobně jí to nevadilo tak moc, protože nahlas si nestěžovala. Seskočila z vyvýšené skály, protože už nebylo potřeba, aby na ni všichni viděli a ona viděla na ně.

Dlouhé chvíle, možná spíše hodiny uplynuly od toho, co jsem Sunset dovedla do našeho úkrytu a nabídla jí místo k odpočinku. Já sama jsem se pak přesunula do jiné jeskynní místnosti. Ne protože by mi byla přítomnost sestry nepříjemná či by se mi příčila představa tisknout se v zimě k někomu jinému. Jen jsem z jistého důvodu zatoužila po tichu a klidu.
Teď to krásné ticho a klid narušovalo občasné pískání malých uzlíčků štěstí, které ovšem brzy umlčel hlad a později spánek. Schoulila jsem se k nim do klubka a zakryla je huňatým ocasem, aby jim nebyla zima. Tělem mi projel pocit štěstí a radosti, ale zároveň mě přepadl jakýsi smutek a úzkost. Kde byl Siphr? Nedokázala jsem se soustředit na použití magie země či prostých liščích smyslů, aby se ke mě dostala informace, že je můj partner tady. Nebo kdokoliv další. Nehodlala jsem se ale stresovat, od toho tu přeci jenom byla Sheene. Díky mému patronovi jsem byla schopná vedle malých liščátek polovičně usnout, jelikož mě sova ujistila, že se o situaci venku postará. Věděla jsem, že tohle je snad to nejvíce bezpečné místo v Saeronu, ale i tak jsem byla sově vděčná.
Velká bílá sova se mezitím objevila v místnosti, kam se začali slézat ostatní členové polárky. Popravdě, její pohled nebyl vůbec nadšený, když její žluté zraky spatřily cizince. Vsadila by se, že by jí černý holub rád řekl, že má situaci pod kontrolou. Nebo jeho patron, to bylo jedno. Sova je měla oba za stejné tupce. Sletěla z místa, kde se objevila a přistála přesně za Siphrem. Nebohý lišák byl teď tak malý, že by mu jednoduše mohla lebku rozdrtit jedním sevřením pařátů. Ale proč by to dělala. "Vážení," promluvila skoro královským tónem, jako kdyby to tu celé vedla. Chyběl tu už jenom Tarante, který by řekl něco ve smyslu 'přivítejte její Velkosovost'. Patronovi bohužel unikl předchozí rozhovor a tak sova neslyšela ani poslední otázku Siphra. A proto logicky nějakou tichou chvilku čekala na vysvětlení. Nejlépe naservírované na stříbrném podnose přímo pod zobák. Ale buď všichni mlčeli šokem, nebo se sově jenom nechtělo čekat pár vteřin, než by někdo promluvil před ní. A tak začala klást otázky. Ještě před tím, než hodlala vysvětlit situaci. To měla v plánu potom. "V prvé řadě. Proč ty jsi stále holub. Jedna uskřehotaná létající krysa nám stačí," a Siphra cvrnkla pařátem do holubí hlavy, ve svých slovech při tom narážela na jeho patrona. Který tu nebyl, asi věděl, že se má bát. "Za druhé. Vítej v naší skupině. Lišky, co sem zabloudí, se buďto přidají k našim řadám, nebo je osobně sežeru," promluvila na druhou lišku obecnou. A samozřejmě si z ní utahovala. Zněla ale bohužel tak vážně, že by její vtip snad nikdo neprokoukl. Sheene věděla, že bych neměla sebemenší problém s tím, kdyby tu někdo z našich členů nabídl útočiště pro nějaké svoje známé. Však já sama jsem něco takového udělala. Následně se sova na pár vteřin odmlčela. Aby dala prostor ostatním, pokud se chtěli vyjádřit.

//Polární skála

Sunset tedy nevadila moje aktuální podoba a tak už jsem tedy přestala plýtvat energií na magii. Kdo ví, jestli už zvládla všechny nové věci a informace vstřebat a smířit se s nimi, nebo byla v tom jakémsi šoku, kdy už ji nic dalšího nemohlo překvapit.
Když jsme došly k úkrytu, zavedla jsem svoji sestru dovnitř, už to tu znala, i když těžko říci, jestli si to tu přesně pamatovala. Stromek uprostřed vody byl opuštěný, kdo ví, kam se všichni poděli. Celá polární skála byla najednou opuštěná, přestože jsme tu byly my dvě. Pravděpodobně to bylo ale prázdnotou kolem mě, kdy tu nebyl Siphr a já se najednou cítila... Opravdu sama. Pravděpodobně i kdyby tu byl každý člen Polárky, na tom pocitu by to nic nezměnilo. "Můžeme si jít odpočinout tamhle," kývla jsem na Sunset a zamířila k chodbičce, která vedla z velké místnosti do nějaké menší, vyplněné mechem a svítícíma houbama. Výřečnost mě opustila, chtělo se mi celkem spát. Mojí sestře pravděpodobně taky. Přece jen, když jsem ji našla, pokoušela se dát si šlofíka pod stromem v sněhové vánici.

//Šeptavý les

Brzy byla Polární skála čistě na obzoru, nezakrytá nějakými stromy v lese. Mohlo tu být chladno, chladněji, než v okolí. Tedy, jistě, že bylo v okolí mnohem tepleji, když bylo léto a to mělo na polární oblasti většinou minimální dopad. Sníh nevypadal, že by měl v plánu někdy roztát a odhalit tak zeleň pod ním. Pokud tam nějaká byla.
Pokračovala jsem se Sunset po boku a vedla ji k našemu úkrytu. Nikdo tu v okolí nebyl, z naší skupiny jen já. Sunset měla nevěřícné pohledy a poznámky k věcem, co jsem říkala. Ovšem já věděla, že mám pravdu a mohla jsem to Sunset i dokázat, pokud by její pochyby přetrvávaly nějak dlouho. "No potom, když jsem byla tady a byla jsem polárka, tak mi nějaký duch svěřil na starosti jeho polární skupinu. Protože polární lišky žijí ve skupinách. Nějak se ale stalo, že všichni zmizeli a já tady zůstala sama jenom s mojí sovou," pokračovala jsem ve vyprávění a když jsem došla k té depresivní části, na chvíli jsem se odmlčela. Co se dělo v tom období jsem měla hodně zamlžené. Ani jsem si nepamatovala, jestli byli prvními členy opravdu Tarante a Siphr, nebo tu byl ještě někdo jiný, na koho jsem mohla zapomenout. "Ale pak jsem potkala polárníka, co se jmenoval Tara a jeho kamaráda Siphra. Ti jsou teď čestnými členy naší polární skupiny. Pak jsme tu nějakou dobu žili, nic zajímavého se nedělo a postupně se k nám přidaly další lišky," nakonec jsem poslední část celkem odbyla. Ne že bych chtěla Sunset něco zatajit, jen jsem nevěděla, jak to množství informací shrnout. Nakonec jsem došla k závěru, že až tak do detailů to moje sestra stejně nepotřebuje vědět, přeci jen já sama jsem si to sotva pamatovala. Teď přišlo na řadu vysvětlování těch liščat. Jak se to vlastně stalo? Puff, magie. "Seznámím tě s dalšími členy naší skupiny. A představím ti někoho speciálního," řekla jsem jí k tomuhle tématu. Ovšem začínala jsem být trochu nervózní z toho, že tu nikdo nebyl. Kam se všichni poděli? Sežral je medvěd? Tady medvědi nejsou. Toho magického jsme snad zahnali. Pravděpodobně se šli projít a prozkoumat okolí. Byla jsem ráda, že tu byla se mnou moje sestra. "Nebude ti vadit, když se zase změním na polárku?" zeptala jsem se jí, protože magie, co mi navrátila můj černý kožich, mě začínala vyčerpávat. A nemohla jsem si dovolit být vyčerpaná. Pomalu jsme došly až ke vchodu do úkrytu, ke kterému teď znala cestu i rezavá lištička.

//Úkryt polárky

Jednoznačně jsem na svoji sestru vychrlila až moc informací najednou. Nebo možná nešlo tolik o to množství jako o jejich uvěřitelnost. Nepamatovala jsem si totiž jasně, jak moc se magie projevovala v okolním světě, odkud jsem já i Sunset pocházely, no v Saeronu to bylo snad stále. Možná bych měla trochu zpomalit. K ostatním nemluvím taky takhle hrr. Pravdou bylo, že jsem takhle mluvila i k ostatním. Pokud za mě něco neřešila Sheene. Možná jsem byla neschopnou Yritou, co byla vybrána díky svému schopnému patronovi. Možná by neuškodilo skupinu nějak shromáždit, aby se seznámila a lépe fungovala. Obzvláště v téhle době. "Jak ti to vysvětlit...Magie mě proměnila v polárku!" vysvětlila jsem jí. Ale zapomněla dodat, že je to natrvalo. To jí časem dojde, Teď by z toho dostala infarkt. Sunset si ale chtěla poslechnout celou historku. Vlastně, proč ne. Lépe to tak pochopí. "Tak po cestě k mému úkrytu," řekla jsem a vstala. Už přestalo sněžit a nebyl takový mráz. Pokud šla i Sunset, rozešla jsem se pomalu k polární skále. "Přišla jsem skrz nějaký zářivý les, v noci tam bylo hodně světlušek. Tam na mě magie pravděpodobně začala působit jako první. Potkala jsem nějakou malou zákeřnou lišku, co se nazvala bohyní a jednoho černého lišáka jménem Newt. Ten se pak na chvíli připojil k mému cestování, kdy se k nám potom připojil další lišák jménem Tyerin. Jednou když pršelo, vyhledali jsme úkryt, kde ze mě najednou začala vypadávat moje černá srst a nahradila ji bílá. Pravděpodobně to je dílo zdejší bohyně Iscariot. Která je, na rozdíl od té zákeřné lišky, opravdová bohyně. Byla jsem ji i navštívit, bydlí na té velké hoře, kterou můžeš v dálce vidět," začala jsem vyprávět velice zkráceně, přesto celkem obsáhle historii mojí existence v téhle zemi. Pamatovala jsem si to skoro, jako kdyby to bylo včera. Protože to vlastně bylo jen pár dní po mém příchodu, co se ze mě stala polárka. "Vydali jsme se směrem k polárním oblastem, protože na loukách pro mě bylo příliš horko. Když jsem došla k té malé skále, kde už jsi byla, tam jsem potkala Sheene. To je sněžná sova, můj patron. Něco jako průvodkyně tímhle světem," pokračovala jsem. Na chvilku jsem se v cestě ke skále zastavila a tlapkou zvedla můj přívěsek. Můj kožich byl stále díky magii černý, ale sněhovou vločku zavěšenou na krku nezakryl. "Tohle mi dala," vysvětlila jsem a následně se opět rozešla. Dala jsem Sunset pár minut, aby vše vstřebala a případně se na něco zeptala.

//Polární skála

Skajer půjde k Iscariot, Zora k Iscariot, Luna k Azraelovi ˘˘

Sunset infarkt z našeho shledání viditelně ještě nepřešel a že nevěřila vlastním očím šlo na ní velice krásně poznat. Usmívala jsem se od ucha k uchu a stejně jako ona, i já se celkem držela, abych na nic neskočila radostí. Možná potom. Jak mi sestra prozradila, zabloudila sem. Stejně jako já před pár lety. Do Saeronu se snad ani jinak dostat nedalo. "Spíše než náhodou je tohle velikým štěstím," řekla jsem. "Jsem ráda, že tě zase vidím," a s těmi slovy jsem se posadila. Hádala jsem, že tu asi dlouhou chvíli pobudeme, než si všechno povíme. Nesněžilo na nás a přestože bylo neuvěřitelně chladno, dalo se to snad ještě snést. Kdyžtak se přesuneme... Třeba v našem úkrytu bylo příjemně tepleji, než venku. Sestra na mě ihned vychrlila hned několik otázek a já netušila, kde začít. "Nooo... Byla jsem tak nějak celou dobu tady. Pořád. Po okolí. Je to tu hezké. A tak," pověděla jsem. Že jsem nemohla odejít, protože jsem byla Yritou skupiny, s tím jsem chtěla trochu počkat. Nepotřebovala jsem, aby tu Sunset na místě dostala infarkt. Ještě k tomu s těmi dalšími novinkami, co ji čekaly. Ta mezitím začala vyprávět o tom, co se jí stalo. "Hmm, zmrzlá krajina, jiná liška Luna...," dělala jsem, že přemýšlím. Jak jí to šetrně říct? "To jsem vlastně byla já," vylezlo ze mě rychle a nadšeným hlasem alá překvápko. "Jen jsem tě předtím nechtěla vyděsit, proto jsi mě nepoznala," začala jsem vysvětlovat následně. Bylo teď důležité, aby mi věřila, co jsem říkala. A neměla mě za blázna, kterým jsem byla jako lišče. "Je to hodně dlouhá historka. Událo se toho tolik, že ani nevím, co všechno ti chci říct," pokračovala jsem o něco klidněji a zahleděla se na třpytící se sníh, co padal kolem nás ale ne na nás. "Hmm jo, taky z tebe bude teta," oznámila jsem opravdu mimo kontext, aby snad měla lepší šanci všechny ty novinky nezpracovat a zhroutit se z té hromádky informací.

Ano, byla jsem to opravdu já. Moje stará já. A Sunset mě poznávala. Z čehož jsem byla přirozeně neuvěřitelně nadšená. Ale cosi ve mě zůstávalo stále prázdné. Snad jsem se tak cítila kvůli tomu, že jsem to vlastně nebyla doopravdy já. "Ano ano, to jsem já," ujistila jsem sestru okamžitě a skoro jsem se na ni svalila radostí. Zůstala jsem ale jenom stát a stáhla tlapku, kterou jsem do ní šťouchla, zpět k tělu. "Jak ses sem dostala?" položila jsem jako první tuhle otázku, i když nebyla vůbec důležitá. Důležitější bylo, že byla tady. "A co všechno jsi dělala... Neviděly jsme se taak dlouho, musíš mi všechno říct!" Možná jsem byla hyperaktivní, jak malé lišče. A kdyby mě teď viděl kdokoliv ze skupiny, asi bych se hodně zastyděla. Ale tohle byla Sunset. Byla to moje sestra. "Já ti toho musím tolik říct..." Nevěděla jsem ani, kde začít. Vlastně věděla. Ale nejprve se Sunset musela probudit a vzpamatovat z mojí přítomnosti. Kdybych teď na ni všechno vychrlila, asi by jí z toho pukla hlava. Mezitím jsem pomocí magie upravila větve stromu nad námi tak, aby vytvořily střechu a nepadal na nás další sníh.

//Zářivý les přes Tichou řeku

Držela jsem se podél nějakého potůčku, kterým jsem si nebyla příliš jistá, jestli tu dříve vůbec byl. Asi ano. Nebyla jsem tu dlouhou dobu. Letní déšť rychle vystřídalo sněžení a s přicházející nocí se viditelnost začala značně snižovat. Což pro mě nebyl až tak veliký oříšek. Sníh a chlad byl můj kamarád, většinou. Zvládla bych se o sebe snadno postarat. Avšak magie země ke mě skrze stromy opět donesla informaci o tom, že se tu poblíže potuluje moje sestra. Myslela jsem, že už odešla. Napadlo mě. Pravděpodobně opustila úkryt, ale zdržovala se stále někde tady. Tentokrát jsem ale chtěla, aby naše setkání proběhlo o něco více hladce, než předtím. To by asi dostala šok. Použila jsem tedy svoji jinou magii a přebarvila svůj kožich na černou a oči zpět na zářivě žlutou. Byla jsem stále malá, jako polárka, ale tak tohoto detailu si snad nebude příliš hledět. Stejně jsem to byla stále já, hlas i vzpomínky mi zůstávaly v jakékoliv podobě. Zamířila jsem tedy přímo k sestře, kterou jsem našla ležet pod nějakým zasněženým stromem. "Sunset!" pozdravila jsem ji zavoláním jejího jména. Doufala jsem, že je vzhůru a nebo ji můj pozdrav alespoň probudí. Pokud ne, odvážila jsem se k ní přijít blíže a dloubnout do ní tlapkou. Snad nezapomněla, jak vypadám.

//Floremare

Nechala jsem za sebou svého partnera, který se z neznámých důvodů proměnil v holuba, a místo toho jsem se vydala zpět k Polární skále, jak mi navrhla Sheene. A protože můj patron nikdy neměl hloupé návrhy, byla jsem si jistá, že i tohle nebyl špatný nápad.
Pomalu jsem procházela zářivým lesem, který za dne nebyl až tak moc zářivý, jako v noci. Stále to ale bylo místo plné několika vzpomínek. Vlastně, byla jsem tu asi jen jednou, možná dvakrát. A stejně jsem si tenhle lesík pamatovala mnohem lépe, než jakékoliv jiné místo v Saeronu.
Když jsem došla pod nějaký kámen s keřem nad ním, který svým tvarem připomínal lišku, rozhodla jsem se, že si na chvíli odpočinu. Stočila jsem se do klubka, čenich zachumlala do husté srsti a po chvíli klidně oddechovala. Nespala jsem, spíše jsem jen tak povrchově přestala vnímat okolí a odebrala se do jakéhosi vnitřního světa. Přemítala jsem v hlavě neustále dokola nad událostmi z posledních dnů. Co přesně se vlastně stalo? Co se dělo se mnou? Nebylo to teď tolik o tom, že se Siphr proměnil v holuba. To... Se snad dalo spravit. Nechtěla bych, aby naše liščata vychovával nějaký... opeřenec. Liščata, hmm... Možná jsem v lese strávila trochu déle času přemýšlením, že jsem se myšlenkami dostala až k něčemu takovému. Spíše jsem v lese strávila trochu moc času obecně, že mi něco takového vůbec došlo.
Do reality mě dostaly zas dešťové kapky, když začalo z ničeho nic pršet. Taky bylo na čase. Horké léto, dusno... V polární oblasti jsem tyhle problémy neřešila. Buď tam sněžilo a nebo ne. Občas při velkém vedru roztával sníh. Snad letos nebude příliš veliká břečka... Měla bych se vrátit domů. Postavila jsem se zpátky na tlapky a rozešla se pryč.

//Šeptavý les přes Tichou řeku

Běžela jsem neznámou plání neznámo kam. Netušila jsem, proč, jaký to bude mít význam. Mnohem užitečnější by bylo, kdybych tam se Siphrem proměněným v holuba zůstala. Ale asi jsem byla dost vyděšená na to, abych chtěla utéci. Nevěděla jsem, proč se něco takového muselo stát zrovna teď, v tu nejvíce křehkou chvíli. Možná jsem si jenom nechtěla přiznat, že to bylo skutečné. Na druhou stranu bych tím ale zavrhla možnost, že skutečná byla i poslední noc. Jednoduše byl tohle opravdu špatný vtip a mě se chtělo plakat. Slzy jsem měla na krajíčku, a to mě nedokázalo rozplakat kde cos. Tohle bylo ale skoro jako naschvál.
Zastavila jsem se až na hranici lesa se světýlky. Bylo to místo, odkud jsem na saeron přišla prvně. Opravdu skvělé načasování, k tomuhle všem připojit i nostalgické vzpomínky. Mojí celkem nově objevené magii to hrálo do karet, když mi barvu kožichu začala měnit zpět na černou. Možná to byl Siphrův kožich, možná ten můj starý. Jak jsem tak stála, zdejší prostředí mě začalo i trochu uklidňovat. Možná že jsem to všechno až moc prožívala. Siphrova proměna v holuba mohla být třeba jen nějakým žertem ze strany Iscariot a až se vrátím, všechno bude v pořádku. Chtěla jsem se otočit a běžet zase zpět. Co tu však za mnou nestálo, můj patron byl tady. "Sheene! Nežádala jsem tě, aby si tam počkala?" zeptala jsem se se starostí v hlase. Že byla sněžná sova tady mohlo znamenat jenom, že se něco stalo. Ale to jsem si myslela jenom já. "Jsem tvůj patron, ne jeho," oznámila mi celkem krutým hlasem, což mě zmátlo. Nevzpomínala jsem si, odkdy byla Sheene taková. "Navíc odletěl někam pryč, i s tou jeho lítací myší," zalhala následně, pravděpodobně pro moje dobro. Avšak tuhle možnost jsem v jejích slovech neviděla. Byl to můj patron, proč by mi Sheene lhala? "Pojďme se vrátit," navrhla následně a já jí jen přikývla.

//Zářivý les

Se Siphrem bylo něco špatně a brzy se i ukázalo, co. Nejprve jsem netušila, že by to mohlo být tak vážné. Ale když se najednou začal kroutit a na zemi svíjet v bolestech, došlo mi, že je tu asi něco špatně? "Siphre!" lekla jsem se, když se najednou začal černý lišák zmenšovat a měnit. Je tohle nějaký sen? Že to není skutečné?! "Co se to děje?" otočila jsem se na patrony. Na Hotha, který byl asi stejně tak vyděšený, a na Sheene, co se tu jako na zavolanou vedle mě zjevila. Nikdo ale asi nic netušil, nebo ze sebe nedokázal slova vypravit. A brzy tu přede mnou neležel můj partner, nýbrž nějaký holub. "S-Sipe?" Je to snad projev nějaké magie? Neuměla jsem si to jinak vysvětlit. Snad to nebylo kvůli mě. Nějaké prokletí, to bych opravdu nechtěla. Tohle nemůže být skutečné. Kdyby to byla Siphrova magie, nechápala jsem, proč by ho to mělo na začátku tak bolet. Vždyť vypadal, že se rozpadne na několik hromádek chlupů. Když byla řeč o chlupech, černé chomáčky se tu po okolí povalovaly v trávě, než je postupně všechny odvál vítr. Co to má být? Měla jsem skoro slzy na krajíčku, protože jsem nechápala, co za blbý vtip tohle mělo být. "Zůstaň tady, já- Já půjdu najít pomoc," vyhrkla jsem a dala pokyn mému patronovi, aby tu hlídal, mezitím jsem se rozeběhla někam do okolí, jako kdyby tu nějaká pomoc vůbec mohla být.

//Severní moře

Šli jsme po pláži podél moře, chvíli, než jsme zabočili směrem k lesům a najednou jsme kráčeli po zcela neznámé krajině. Tady jsem nebyla nikdy, a to bych strčila tlapku do ohně na to, že z této strany země jsem do saeronu přicupitala. Nebo si to jen špatně pamatuji. Přeci jen to bylo dávno. Dva, tři roky. Možná čtyři. Už jsem ani nepočítala, jak stará jsem a jak dlouho jsem tady. Ne že bych teda měla být nějaká vrásčitá babka nebo zdejší veterán, ale čas tak pro mě nějak přestal mít smysl.
Na zelené pláni jsem taky byla jako pěst na oko, lov tu bude asi trochu obtížný. Nebo taky možná ne. Vzhledem k tomu, kolik rejsků se tu hemžilo. Liška aby o ně zakopávala. Pohlédla jsem na Siphra, který se ovšem cítil poněkud nesvůj. "Děje se něco?" zeptala jsem se pro jistotu, abych věděla a nemuselo mě to trápit. Lov mohl počkat.

//Úkryt

Siphrovi se viditelně moc z úkrytu ven nechtělo. Mě vlastně taky ne, ale i když bychom si celé dopoledne mohli jen skládat komplimenty, snídani nám to bohužel neuloví. Přes všechnu tu pohádkovou atmosféru jsem se na svět dívala i trochu přes brýle reality. Netušila jsem, co to jsou brýle, každopádně o to tu nejde. Zatlemila jsem se a z lišákova objetí se nerada vymanila. "Těch příležitostí budeš mít ještě dost," odpověděla jsem mu a koutky protáhla v úsměv. Že jsme teď byly partnery ještě neznamenalo, že najednou zapomenu, jak se loví.
Venku čekalo růžové slunce a mlha. Zachvěla jsem se jakýmsi chladem. Jelikož jsem měla teplý kožich a magii, která mě před podobnou nepřízní počasí chránila, bylo jasné, že tenhle chlad bylo něco jiného. "Asi bude pršet?" oznámila jsem černému lišákovi. Bylo tu celkem dusno, vše naznačovalo, že se v těchto parných dnech snad trochu schladíme. V parných dnech... Trochu jsem se možná zasnila a zapomněla na to, že už jsem nebyla liškou obecnou, která tahle horka mohla řešit. Já teď patřila jinam, kam léto na návštěvu moc nechodilo. Počkala jsem, až se z úkrytu dostane i Siphr. Věřila jsem, že by byl schopný tam zase usnout. Působil tak nějak vždy strašně ospale. Doprovodila jsem ho ke mě pohledem. "Pojďme tudy," navrhla jsem mu. "Tady u moře toho asi moc nenajdeme, pokud teda nechceš ke snídani týden mrtvou rybu?"

//Floremare

Moje akce konečně prolomila jakési ledy a přiměla Siphra se vyjádřit. Jinak, než slovy. Ta nebyla potřeba vůbec, sloužila spíše jenom jako nějaká podpora. Černý lišák si se mnou vyměnil místo a já jej nechala, aby mě vedl. Na cestu do nového světa, který patřil pouze nám dvěma. Žádné další lišky, skupina či patroni. Čas jako by se zastavil a já si přála, aby tato chvíle zůstala věčná.
Ovšem všechno jednou končilo a brzy začalo opět svítat. Vchodem do úkrytu pronikalo narůžovělé světlo, které mě probudilo. Někdy pozdě v noci jsem usnula, přirozeně se mi chtělo spát. Cesta sem byla dlouhá, když to bylo přes polovinu mapy. Chvíli jsem barevnou scenérii venku pozorovala, než jsem svoji hlavu otočila na černého lišáka vedle mě. Ten asi ještě spal, nebo už byl dávno vzhůru. Tak či tak, rýpla jsem do něj jemně čumákem. "Dobré ráno," popřála jsem mu a koutky se mi roztáhly v malý úsměv. Cosi ve mě jásalo, protože přítomnost Siphra dokazovala, že včerejšek nebyl jenom nějakým snem. Ale zakručelo mi v břiše, to ten moment trochu pokazilo. Postavila jsem se na tlapky. "Půjdu najít něco k snídani," oznámila jsem a s těmi slovy se vydala ven z úkrytu.

//Moře


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19


U Ž I V A T E L