Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zářivý les

//Všechny živly - úkol č. 1

Běžel jsem klusem za Tamčou. Proplétal jsem se lesem. Vítr mi hezky proudil srstí. Doufal jsem že na mě není naštvaná. Nebo alespoň že na mě není naštvaná moc. Docela se mi ulevilo, když jsem ji uviděl. Seděla u vody u jezera. "Princezno!" vydechl jsem. V srdci se mi rozlilo zase takové hezké teplo, jak jsem ji uviděl. Zpomalil jsem a přišel k ní. "Eh, vlastně ani nevím, oteplilo se a ona se najednou rozplinula," řekl jsem. Škoda, byla fakt pěkná, i když tedy dost protivná no. Pomyslel jsem si. "Ale, kdo potřebuje ledovou královnu, když má podzimní princeznu?"řekl jsem a zakřenil se. Tamara se mi podívala do očí a otřela se o mne. S úsměvem jsem jí olízl tvář a potom ucho. "Co teď? Kam půjdeme, nebo co budeme dělat?" zeptal jsem se jí lehce pozvedl obočí. V očích mi zaplápolal radostný ohýnek. Není naštvaná. Odychl jsem si v duchu. Zadíval jsem se do vody. Vlnky se naní hezky pohupovaly. Všiml jsem si jak si z ní vesele vyskakůjí rybky. Byly zjevně rády, že už nemají zamrzlou vodu. Docela dost fučelo a země byla docela hnusně rozbahněná kvůli tajícímu sněhu. Nakrčil jsem čenich. "Možná bychom mohli najít nejdříve nějaké suší a krytější místo," navrhl jsem nakonec. S Tamarou jsem byl zatím snad nejdéle ze všech samic, které se mi kdy podařili "zbalit", bez toho, aniž bych si s ní zatím užil. I když s Tamčou to bylo jiné. Vlasně snad už od začátku. I když, možná, že kdybychom tenkrát nevběhli do lesa té skupiny, ale do lesa vedlejšího, mohlo být všechno jinak. Byl jsem ovšem moc rád, že jsme vběhli, tam kam jsme vběhli. No a kdyby nebylo Maxe, nebyli bychom partneři. Nebo minimálně ještě teď ne. V tom se najednou ten malej kazišuk z čista jasna zjevil. Co ty tady sakra děláš?! Vždyť jsem tě nevolal. zavrčel jsem v duchu. "Ale jo! Myslel si na mne!" odvětil lasičák, nebo co to bylo. "No tak, prosím nech mě tady alespoň chvilku s tebou!" řekl. Protočil jsem očima. "Fajn, tak tady zůstaň, ale musíš slíbit že kdyby něco, tak se spakuješ a půjdeš si na vejlet, nebo za tou tvou Iscariot, nebo kým..." řekl jsem. "Jo neboj!" ušklíbl se lasičák. A nech si ty ksichty prosimtě. řekl jsem mu, spíše ale pobaveně.

Má princezna se zřejmě urazila. Vypadala možná i trochu naštvaně. Zastříhal jsem ušima, ale než jsme stihl něco říct, vytratila se radši pryč. Nevěděl jsem co mám dělat. Doprovázet dále tutu neznámou, krásnou cizinku Anteu a nebo jít uklidnit Tamču. Naštěstí mé rozhodování bylo rychle a nečekaně ukončeno. Zaraženě jsem sledoval jak se Půvabná liška vedle mě rozplívá. Začala se doslova ztrácet před očima, až, bez jediného slova zmizela úplně. "Eh," vydal jsem akorád ze sebe. Co to mělo být? Pomyslel jsem si zamteně. Vrail byl asi taktéž rozladěn. Na jeho poznámku jsem jen pokrčil rameny. Věděl jsem toho o zdejších líškách, asi tolik jako on. "Měj se," rozloučil jsem se a pokynul mu hlavou. Tamara! Vzpoměl jsem si a rozběhl se směrem, kterým odešla. "Princezno počkej!" zavolal jsem na ni a pelášil za ní rychle.

//Jezero Arges

//Moc děkuji za Osudovku, byla moc fajn. Mrzí mě že jsem nebyla aktivnější :c. A moc děkuji za odměnu! ❤️ ❤️

Zazubil jsem se na Princeznu a pohladil ji ocasem. Potom jsem se tedy vydal za bělostnou kráskou. Tamara přišla s nějakými nápady, ale Antea ji asi neposlouchala. Zaměřila se spíše na to, co já jen tak plácnul. Zastříhal jsem ušima, když se na mě obrátila. Přišlo mi nezdvořilé a hlavně nedůstojné pokřikovat na ni odněkaď ze zadu. Nechal jsem tedy Tamaru Tamarou a vydal se za sněženkou. Když jsem kolem Princezny procházel, pošimral jsem ji ocasem lehce pod čenichem. Zařaadil jsem se tedy poboku bílé a zapátral v paměti. "No, portál je nějaká zvláštní díra nebo brána do které vstoupíš a ona tě někde vyplivne," řekl jsem zamyšleně. "Ale je to jen z nějakých pohádek pro liščata, co mě vykládala máma," dodal jsem rychle a pokrčil rameny. "I když vlastně, ty asi taky nebudeš úplně z 'Našeho světa', " řekl jsem a trochu se uchechtl. "Kam vlastně míříme?" zeptal jsem se ještě.

Antee řekla že ta místa kde bydlí nejsou jaksi vhodná pro nás - tedy pro smertelníky. Zastříhal jsem ušima, bylo to velký špatný. "Mmm, ale tak, musí v tom případě existovat nějaký portál, nebo tak něco ne?" zeptal jsem se. "Au!" sykl jsem bolestivě, když mi Princetna dupla na ocas. ]Pohlédl jsem na Tamaru. Vypadala.......naštvaně? Byla rotomilá! Zakřenil jsem se na ni, když řekla že půjde taky. "Jako její a nebo můj doprovod?" zeptal jsem se s úsměvem. Byl jsem rád že šla taky. Alespoň mě ohlídá. Mám jistotu, že nic neprovedu. řekl jsem si. Ostatní lišky se začali dekovat pryč. Nakonec jsem tu opět zůstal jej já, Tamara a černý lišák, co sem s námi dorazil. Ten v mích očích již nevypadal jako hrozba a tak jsem se dál mohl v klidu věnovat svému "zlobení". Zářivka se rozešla hledat to své místo a černý kupodivu za ní. "Neboj, pro mne jsi stále nejkrásnější Princezna, ze všech princezen ty," řekl jsem s úsměvem Tamče. "Jdeme tedy?" ujistil jsem se a poté se rozešel za zářivkou a Vrailem.

Ach, Tamařino upozornění mě zahřálo na srdüčku. Já jsem tvůj a ty má.... Pomyslel jsem si spokojeně. Myšlenky na a hlavně přítomnost mé milé mě stále drželi při zemi. Antee se naštvaně obořila na černého lišáka, který sem s námi přišel. Zklopil jsem oška, jelikož mi zářivka řvala přímo do ucha. Pravda, že černý opravdu nezvolil taktická slova. Když potom Antee zařvala podruhé, myslel jsem že na to ucho opravdu ohluchnu a cukl tělem trochu zpátky. Obvzlášť když vystřelila další vlnu chladu a há samozřejmně dostal největší perdu. "V klidu, přeci se nesluší, aby se taková krasavice rozčilovala. Můžou se ti z toho udělat vrásky!" řekl jsem lišce smířlivě a doufal že to pomůže. Liška si poté konečně začala vzpomínat. Ne, toto místo mi opravdu nic neříkalo. Pozrnost ale upoutal polární lišáček. Zastříhal jsem ušima a konečně z bělostné lišky zpustil oči. "Chm a ty vysoké skáli by ale najít šli ne?" prohodil jsem se zájmem k lišákovi. Další býlá liška, ovšem nebyla to polárka, byla to liška obecná, pronesla cosi o tom že ví kde ty hory jsou. "Mohu se nabídnout jako doprovod," řekl jsem. Ne že bych teda byl odvázaný z toho že ta liška se chová takto, ale hezká byla moc na to, aby se jí něco stalo. Doufám že půjde i má Princezna, musí mě někdo hlídat! Pomyslel jsem si. Nechtěl jsem, abych udělal něco, čeho bych mohl litovat.

Zářivá se ihned opovrhla na tu šedivou lišku a jakýmsi kouzlem ji odpálila pryč. Když sebou šedé tělíčko mrsklo o strom zatnul jsem zuby. To muselo bolet. Liška sice zjevně upadla do bezvědomí, ale žila a nic vážnějšího se jí nestalo a tak jsem nechal ostatní ať se o ní postarají. Já nynï měl na práci, řekněme, lepší věci. Ovšem ihned potom se tu oběvil příšernej chlad. Stál jsem, hned po šedivé, u zářivky nejblíže. Naježila se mi srst zimou. Ovšem mráz se potom začal stahovat. A když jsem začal zářivce lichotit, začal se stahovat ještě rychleji. Bingo. Pomyslel jsem si spokojeně a vítězně se usmál. Liška se představila jako Antea. "Ooo, těší mne Anteo! Jaké krásné a jistě vznešené jméno! Tak jako jeho nositelka sama!" Za lichotil jsem jí. "Já jsem Lucky," prozradil jsem a kouknul na Tamaru. Vypadala docela v pohodě. Nebyl jsem si ale úplně jist, jestli můj záměr pochopila. Když i má Princezna na lišku promluvila stidknul jsem zuby k sobě. Takhle ne! chtěl jsem jí říct, ale musel jsem to spolknout. Zjevně ani nikdo další z lišek můj záměr nepochopil. Fajn, jak myslíte. Antea řekla že uctívání bylo dost. Trochu jsem se uchechtl, když jsem pochopil jak to myslela. Potom ale zakňourala, že chce domů. Povytáhl jsem obočí. "Ach tak, a kdepak taková vznešená dáma jako Vy bydlí?" zeptal jsem se jí. Liška se ke mne začala přibližovat. Voněla moc hezky, i když Tamča mi voněla lépe. Na to jak se chovala byla ale fakt krásná, to se muselo nechat.

Podivnà sněhová koule, či co to bylo, začala zářit oslepujícím světlem. Což tedy možná v tomto lese, který září snad všemi možnými i nemožnými barvami, nemuselo být až tak neobviklé. Tedy teď ve dne asi úplně nezářil, ale jinak normálně ano. Každopádně to bílé světlo bo opravdu silné, až oslepující. Pevně jsem semkl výčka a čekal až místo červené opět uvidím černou. Potom jsem je zase otevřel a chvíli ještě rozmrkával, to co silné světlo napáchalo. Čekal jsem že uvidím ledacos - třeba zase zhasnutou obří sněhovou kouli, ale to co tam stálo mi vážně vyrazilo dech. Byla tam liška. Sice tak trochu nadprůměrně vysoká, ale jinak.... Její zářivě bílý kožíšek se krásně třipitil a zvírazňoval její ladné, krásné tělo. Zamrkal jsem jestli se mi to snad nezdá. "Týjo, to je tvá příbuzná? Já jen, jestlis zdědila ty její krásu a nebo ona tu tvoji," zašeptal jsem Tamaře lichotku do ucha a přejel jí ocasem po zádech. Bohužel jádro tédle lišky asi nebylo asi zdasleka tak hezké jako povrch. Byla zjevně pěkně namyšlená. Ovšem, s těmi namyšlenými se pracuje nejlépe. Pomyslel jsem si. Ty co se chovají jako královny světa, totiž nejsou ani nijak chytré... Dodal jsem si v duchu. Oj, kdyby asi Tamara věděla na co právě myslím asi bych dostal přes tlamu. Naštěatí má mylá myšlenky číst neuměla. Nebo alespoň jsem v to doufal. Každopádně jsem si rychle upravil srst na hrudi. Troufám si tvrdit že jsem byl ze zde přítomných samců nejvíce sexy. Jak jsem si ale s nelibostí všiml, tři lišáci se mezi tím už stihli chytit slova a potom i jakási střeštěná liška s hlavou od sněhu. Hlavně ta šedivá byla obvzlášť dotěrná. Začala se k zářivce lýsaz a vykřikovat jaký má hebký kožíšek. Lišáci zase byli protivní. Joo kamarádi, takhle si nikoho nezískáte... Uchechtl jsem se v duchu. Poslouchhejte a učte se. Dodal jsem si lehce jízlivě v hlavě. Opustil jsem bok Princezny a udělal pár kroků směrem ke zářivce. "Zdravím krásná dámo, mohl bych se zeptat, jak by jste si to uctívání představovala? Taková nonšalatní slečna jako vy, musí mí přeci, ehm, uctívání na míru," zatrylikoval jsem na lišku a povitáhl obočí. Na tydle lišky se muselo takhle. "A vy, ráčíte si býti spíše neznámou kráskou, anebo nám sdělíte své vznešené jméno?" Dodal jsem. Tedy bylo lepší mít neznámou krásku, mělo to pak i nádech tajemna, ale přišlo mi že z nát jméno bude v tomto případě výhodnější. Museli nabrat pocitu ušlechtilosti. Lehce jsem zhoupl ocasem, aby má černá dáma pochopila že se jen snažím s ní domluvit. Tedy zatím...

//les Hased

Klusali jsme vedle sebe. Naše kožíšky se otíraly. Bylo to moc hezké, tedy pokud bychom právě neběželi vstříc nějakému nebezpečí. Teďka mě adrenalin vlezl do každého chloupečku, každé kůstce v tělo. Čím blíže jsme byli, tím se ochlazovalo. Na její odpověď jsem se uchechtl. "To jsem již pochopil," zakřenil jsem se. Potom Vrail poznamenal jestli to není nebezpečné. "Je, ale tam ke je nebezpečí tam je i zábava!" řekl jsem s úšklebkem. Zamotal jsem svůj ocásek kolem Tamařiného. Ovšem potom se tu oběvil led. Tamaře to začalo ujíždět, no a mě stáhla sebou. "Ah!" vyjekl jsem když se to podemnou smýklo a já spadl hezky na zadek. Postavil jsem se. Začali se mi rozjíždět tlapky. Zaryl jsem drápky do ledu. Začal jsem se po ledě šunout a začal tak nějak "bruslit." Dorazili jsme do toho úžasného lesa, do kterého jsou po prvé vstoupil s bráchou. "WoW, stále je to tu tak úžasné jako předtím," zašeptal jsem. Najednou kolem ná začalo sněžit. A pak jsme to uviděli. Uprostřed lesa byla obrovská sněhová koule, které zjevně způsobovala jak náledí, tak sněžení. "Co to sakra je?!" vykulil jsem oči.

Líně jsem se povaloval vedle Tamary. Zavětřil jsem. Vlci. Pomyslel jsem si znepokojeně. Zjevně nás ale ještě neucítili, nebo nám nechtěli nic udělat. "V zimě je méně kořisti všude, ale mohu potvrdit že kořisti je tu opravdu hojně. A kdyžtak to jistí ryby," přitakal jsem Princezně a olízl si tlamu. Lišák se zmínil o tom že jsme první koho zde zatím potkal.Viděl jsem na Tamaře jak se nadmula pýchou a rozhodl jsem ji ještě trochu potěšit. "Oh, první koho jsem tu potkal já byla Tamra," uculil jsem se. No, když nepočítám ty dva z té skupiny, tak taky jediná. Pomyslel jsem si. "A tak nějak jsem u ní i zůstal..." dodal jsem. Potom se má podzimní princezna rozpovídala o tom setkání v lese. "No, chceme si zatím projít a prozkoumat Saeron," dodal jsem k její poslední větě. Najednou se kousek od nás ozvala rána. Leknutím jsem vyskočil do stoje a stoupl si tak trochu ochranitelsky k Tamaře. "Až moc dobře," přikývl jsem a nechal svou srst zase hezky slehnout. Je třeba to prošetřit. Líbilo se mi jak byla má Princezna akční a nebojácná. Ne jak některé tamty fifleny. Vzpomněl jsem si na pár lišek z těch, co jsem po cestě jsem potkal a em, no, však víte. Vyrazil jsem ihned za Tamarou a dohnal ji tak, abych jí běžel poboku. "Jak vidím, má krásná dáma chránit nepotřebuje," poznamenal jsem s šibalským úšklebkem.

//Zářivý les

Lišák se stále tvářil neutrálně. Bylo již zřejmé že Vrail, jak se lišá kpředstavil, s mou družkou neměl žádné nekalé úmysly. Uvolnil jsem se tedy trochu a když opět Tamara máchla ocasem, už jsem jí ho neobmotal, ale jen ji tím svím pohladil a položil ho na ten její. Tamča si začala s černým povídat a já jen přikyvoval. Když se Princezna posadila, zůstal jsem ležet a jen si položil hlavu na její packy. Bylo mi s ní tak krásně! Bylo ovšem fajn poznat někoho novéhho. Jen kdyby byl více, přátelštější. Pomyslel jsem si. Jak se zdálo, černá zjevně byla hotovým řečníkem. Já tedy byl taky, ale když teď všem Vrailovi povyprávěla, neměl jsem k tomu nic moc co dodat. Hod, Tamara na tomto území asi pobývala déle než já, nebo toho aspoň více prožila, jak se zdálo. Tak trochu jsem doufal že potkáme něj kou samici, před kterou byvh se zase mohl vytáhnout já. Aby mohla Tamaře závidět. Ale nyní jsem si mohl užívat aspoň toho jak mám krásnou, chytrou a úžasnou holku. Kam půjdem pak! Co budem dělat dál? Zapřemýšlel jsem.

"Mmm, ale musím říct že chutná opravdu delikátně! Dob|e si je ulovila!" Pochválil jsem Tamřinu "kuchyni" s úsměvem. V tom se k nám přiblížil cizí lišák. Našpicoval jsem uši jeho směrem. "Ahoj," řekl jsem neutrálně. Princezna lišákovi pokynula ocasem na pozdrav. Ihned co jej položila spátky na zem jsem jí ho zase propletl se svím, aby černý viděl že je moje. Tamara mu zodpověděla jeho otázku dříve než já a tak jsem jen přikývl. Mimochodem, já jsem Lucky a tohle je má Princezna, em tedy Tamara," představil jsem nás s neutrálním výrazem a nenápadně se k Tamaře přitiskl. Chtěl jsem černému dát najevo aby nic nezkoušel. Samozřejmně nebyl jsem nijak žárlivý, jen jsem si svou paní chtěl chránit. " Co tě k nám přivádí?" zeptal jsem se a povolil nastražené uši.

Když na mě Tamara vyplázla jazyk, pobaveně jsem se zašklebyl, ale jinak nic neřekl. Potom Tamča narazila na králičí noru. "Aleee, Princezna copak ve svém zámku neměla služebnictvo?" Poznamenal jsem a ťafl po jejím chvostu. Samozřejmě jsem jej nechytl a hen si tak zkousl na prázdno. Málem jsem do ní narazil když se zastavila. "Oh pozor a aby Její královská záď nebyla poraněna!" poznamenal jsem s úsměvem a postavil se vedle ní. Ano, štěstí jsme opravdu měli, ale Princezna to neřekla nijak nadšeně. I já doufal v nějaký ten adrenalin. Než jsem stihl novšem navrhnout že můžu zajíce z nory vyhnat a můžem si je potom chyť, se Princezna vrhla do nory. Uslyšel jsem dávivý zvuk a vyjeknutí a potom ticho. Byla to zjevbě rychlá smrt. Tamara vytáhla oba zajíce z nory a jednoho mi podala. Její tlama byla odkrve. Usmál se a vzal si od ní zajíce. "Děkuji vám veličenstvo, dobrou chuť!" řekl jsem a lehl si se svým podílem vedle Tamary a propletl svůj ocas s jejím.

"Pffff," udělal jsme jen když poznamenala že zajíc a bysoká je leší. "Nevíš co je dobré," dodal jsem. Ale pravda byla že zase jíst celou dobu jen ryby by se nedalo. Oba dva jsme potom větřili a větřili až jsme něco vyvětřili. "Kde?" našpicoval jsem uši a kouknul se tam kam Tamara. Přihopsal jsem k ní a zavětřil. Měla pravdu, zaječí stopy byly ještě čersvé. Začaly se mi zbýhat sliny do tlami a já si začal představovat chutného zajíčka. Olízl jsem si pysky a vydal se po stopě za Princeznou. "Neměly by spíše lovit rytíři pro své pryncezny? Aby si neušmudlaly spanilé packy," poznamenal jsem. Bylo mi jasné že Tamča si bude chtít zalovit, ale potřeboval jsme ji trošku popýchnout. Sledoval jsem bílou špičku jejího černého ocásku, který mě sem tam pošimral pod čenichem. Někdy jsem měl co dělat abych nekýchnul a nevyplašil nám kořist.

//Keterské jezero

Ale no tak!" zasmál jsem se nad její poznámkou o Maxovi. Ale pravda byla že jeho zjevení na mě mělo stejný účinek. Potom jsme se rozběhli do lesa. Princezna mé gesto pochopila a následovala mě. "Já ti nestačím?" neodpustil jsem si dloubnutí a přejejíl jí ocasem po čenichu (//beru že běží za mnou). "Ale máš pravdu Princezno, poznat někoho nového by bylo fajn. Musím se přeci někomu pochlubit jak krásnou mám partnerku!" řekl jsem a zakřenil se. Konečně jsme vstoupily do lesa, pravda u vody jsem se cítil lépe, ale les je les. Ten život co v něm proudí, jako by nabíjel energií. "Náhodou, ryby jsou nejlepší!" namítl jsem naoko namíchnutě. Potom jsem se ale opět zazubil a olízl Tamče tvář a začal větřit kořist.