Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 20

Lorenzo mírně nadzvedl obočí. Neřekl zrovna, že Rustenův názor hodlá respektovat? Nesnažil se mu život v liščí skupině podstrčit pod tlapky a násilím mu v tom pořádně vymáchat čenich. Navíc s tématem liščích skupin přišel šedivec; pokud by o Ambleerské skupině nepadlo ani pípnutí, Lorenzo by ji zmínil jen stěží – a pokud ano, měl by k tomu pádný důvod. Do diskuze se rozhodl ale nerýpat. Koneckonců si šedý mohl myslet, co jen chtěl.
Koukl po bariéře tyrkysového houští, jež oba lišáky oddělovalo od dalších a dalších teritorií. Lorenzo věděl, že za jeho obrovskými listy ležela louka Yesad, a za ní Staré močály a samotný Ambleerský les. Dostavit se do Motýlího lesa by dokázal i se zavřenýma očima. I kdyby tu stezku neznal jako vlastní kožíšek, jeho věrný patron, sokol stěhovavý jménem Horus, by jistě vedl jeho kroky.
Nevydal ani hlásku, ale jakmile Rusten poznamenal, že na magii nevěří, pysky se mu zkroutily do mírného úšklebku. Nic ovšem neřekl, ale málem nepřekonal touhu svému novému společníkovi podpálit stébla trávy pod chvostem – nikoli jako nepřátelské gesto, Rusten by to ale asi tak nebral. Však vyčkej času jako husa klasu, Enzo!
"Motýlí les leží na severu, nedaleko jezera Talimon, nejvějšího jezera v celém Saeronu," poznamenal a koukl opět po šedým. "Půjdeme přes Staré močály, odtud už je to kousek," dodal. Zrádná bažina sice nereprezentovala Enzovu oblíbenou lokalitu, ale usoudil, že se jednalo o nejrychlejší stezku. Tedy, vzít to přes Ambleerský les také bylo možné, ale Zrzek danou možnost ani nezvážil z pochopitelných důvodů. Přece tam nezavede vetřelce, který se ke členství stavěl s odporem!
"Jdeme," zavelel a švihl huňatým ocasem. Pak už na nic nečekal a čumákem prorazil kapradinovou clonu.

>> louka Yesad

Ne, Rustenův názor o liščích skupinách nezmění, i kdyby se upravdu snažil ze všech sil. Lorenzo avšak neměl sebemenší důvod se vůbec pokoušet, neb pohled druhého plně respektoval. Koneckonců, lišky se od přírody toulaly celým, celičkým světem bez ochranné tlapky druhého. Idea skupin jim připadala cizí a proti srsti. I Lorenzo samotný se divil, když mu existence Ambleerské skupiny byla strčena pod čenich; nebránil se jí ale tak, jak se od ní stranil Rusten.
Beztak to odkoukali od vlků. Možná, ale vlci lesům vládli jako úspěšní predátoři. Něčemu se od nich přiučit by jistě nepřišlo na škodu, ať už by se jednalo o důmyslný styl lovu či životu v přítomnosti dalších duší. Zda ale Herrea pochytila nápad od vlků, netušil. "Možná," broukl a pokrčil rameny.
"Tvůj názor respektuji. Život ve skupině není pro lišky přirozený, což ale neznamená, že bychom ho měli odmítat," nabídl svůj myšlenkový pochod a mírně naklonil hlavu na stranu. Z ničeho nic se ale postavil na všechny čtyři a rozhodně všihl huňatou oháňkou ze strany na stranu. Netvářil se, jakoby chtěl v konverzaci o 'liščích gangech' – jak je nazval Rusten – pokračovat.
Přesvědčit šedivce o opaku by nedokázal, ale v kožichu stále skrýval jedno eso, po kterém by se jeho novému společníkovi protočily panenky. O čem? O magiích přece! "Mám namířeno do Motýlího lesa. Rád bych se tam podíval na jeden magický jev," řekl upřímně. "Chceš jít se mnou?"

Hezké, hvězdička zapsána 1

Hvězda zapsána, ale musela jsem přimhouřit obě oči. Příspěvek je sám o sobě dosti krátký, ale i tak se v něm vyskytuje poměrně velké množství překlepů. Hvězdičku zapisuji spíše kvůli tomu, že v příspěvku voda figuruje celkem podstatně a je snadné poznat, jakou magii se Lucky snaží vylepšit. Pro příště ale doporučuji zpomalit, pokusit se více rozepsat a hlavně si celý text po sobě přečíst.

Dnes s odřenýma ušima, snad to příště bude lepší 1

Procitl. Probral se z lehkého spánku, či se pouze objevil v jednem z mnoha snů, které mu hlavou proběhly v říši saeronské? Pod bradou jej lechtala orosená stébla trávy a nad hlavou se třpytila myriáda překrásných hvězd. Všude kolem nestálo nic: žádný strom, žádný keř, žádná kapradina. V okolí ležel jen kopcovitý terén, jenž se kroutil a plazil, kam až liščí oko dohlédlo. Jednalo se snad o sen? Tázal se zrzavobílý lišák svého vnitřního já. Odpovědi se mu však nedostalo. Krajina mu ale připadala povědomá. Byl tu už někdy? Inu, na svých toulkách toho viděl až příliš.
Pomalu se postavil na všechny čtyři a oklepal se, aby z hustého kožíšku vytřepal kapičky studené rosy. Tak a teď přemýšlej! Kde ses to zase objevil? Kde vůbec byli všichni? Kampak se poděly lišky z Ambleerské skupiny? Brayden? Herrea? Setia? Červenka…? Červenka…
Koukl přes rameno a opravdu. Dva liščí ocásky za ním ležel drobný lišáček schoulený do klubíčka. Hvězdný svit kaskádoval po sytě rudé srsti, div ji nepřeměnil na stříbrnou. Hrudníček se pravidelně zvedal s každým dechem. Klidně spal. Náhlé vyrušení zrzavobílého obra jej z hlubokého dřímnutí neprobralo. Pouze jedno z černočerných uch najednou škublo. Lorenzo mrkl a odvrátil pohled.
Vrátil se snad v čase? Byl navrácen do dob, kdy chodil křížem krážem celým Saeronem po boku červeného trpaslíka, jehož pravé jméno ani důvěrně neznal? Nebo se mu o příchodu do Ambleerského lesa jen zdálo? Setkal se vůbec s moudrou Herreou podruhé? Odpustila mu vůbec Setia za tvrdohlavé chování? Seznámil se s němým lišákem, jemuž Herrea říkala Brayden? Byl vůbec přijat do řad ambleerských, nebo se jednalo o pouhý výplod znavené mysli? A co Červenka? Ten se nikdy nevydal svou cestou?
Nebo byl tohle jen sen? Eh, možná by měl probudit Červenku, aby jej kousl do špičky ocasu! To by jej jistě probudilo a připomnělo by mu, co všechno se v posledních měsících událo! Světe, div se, on rudého skřítka ani budit nemusel… S malým zívnutím se lišáček posadil a, podobně jako jeho obrovský společník, se otřepal. Lorenzo mlčky sledoval, jak Červenka zvedl čenich a pohlédl na zátiší tisíců a tisíců malilinkatých hvězdiček.
“Když budeš pokračovat na sever, najdeš moře.” Bez jediného varování vedle sebe uslyšel povědomý hlas, tížený moudrostí saeronských bohů samotných. Lorenzo se ohlédl a všiml si svého patrona, sokola stěhovavého jménem Horus. Král nebes klidně seděl na suché větvi, jejíž přítomnosti si lišák nevšiml. Spíše by přísahal, že tu ještě před jedním úderem srdce nebyla. Větev nevětev! Jeho patron nepromlouval k němu! On mluvil na Červenku! A aby toho nebylo málo, Červenka na všeznalého sokola koukl a mírně přikývl, jakoby mu snad i rozuměl!
Potřeboval Lorenzo více důvodů k tomu, aby zjistil, že se jednalo o jeden z mnoha snů, které se mu v Saeronu zdály? Nepotřeboval. Srdce mu spadlo do žaludku. Až se probudí doopravdy, Červenka bude ten tam. Do Ambleerského lesa dorazili, našli si tam domov –– tedy on si tam našel domov, Červenka o svém místě a svých cílech stále pochyboval. Co od něj ti, co tkali sny, vůbec žádali? Chtěli, aby svého rudého kamaráda následoval až na konec světa? Toužili jejich rozloučení vidět podruhé?
“Ty patříš sem,” naklonil ke svému svěřenci hlavu Horus, “do Ambleerského lesa.” Lorenzovi se stáhlo hrdlo. Moc dobře ale věděl, že pták s ocelovým peřím mluvil pravdu. On sem patřil. Ať už se mu to líbilo nebo ne, v této liščí utopii, které se všude kolem říkalo Saeron, si našel své místo, svůj domov. Tolik nádherný vzpomínek tu získal, tolik potřebných zkušeností tu nasbíral, tolik kouzelných triků se tu naučil… To vše ho k enigmatické zemi přikovalo a odmítlo ho pustit o území dál. Nechtěl Červenku opustit. Nechtěl, aby se rudý lišáček jen tak vytratil ve větru. Nechtěl ale odejít ze Saeronu; nechtěl opustit útočiště, které hledal tak dlouho.
“Neboj se o něj,” radil Horus, “bude v pořádku. Sám dobře víš, že se cesty poutníků setkávají a rozebíhají.” Lorenzo přikývl. “Já vím,” broukl se sklopeným zrakem. “Já vím…!” Sbohem řekl v životě již několikrát, nikdy to ale nebylo jednoduché; obzvláště když mu druhý cestovatel toho k zapamatování nabídl mnoho. I když se trajektorie jejich cest odklonily, nikdy na něj nezapomene. A kdo ví? Třeba se někdy opět setkají a Lorenzo si konečně zvykne na to jeho pravé jméno. Jak to vůbec znělo? Alarius nebo tak nějak. Ne, pro něj to bude navždy Červenka.
“Ať ti na cestu svítí jen ty nejjasnější hvězdy, Červenko,” špitl, rudý lišáček už ale kráčel jinam. Naposledy se na jantarovobílé lišáka podíval vděčným okem, pak už ale pelášil směrem k obzoru. Lorenzo se za ním nerozběhl. Ani nemohl, tlapky měl najednou jako z olova. Snová realita mu dovolila pouze zírat kupředu; na cestu, po které svižně kráčel rudý trpaslík. Lišáček se mrknutím oka změnil na ruměný flíček, než se vytratil úplně. Byl pryč.
Lorenzo na svém rameni ucítil váhu sokolova těla. Horus se mu posadil na záda, také se bedlivě díval vpřed. Pak ale zavrtěl hlavou. “Pojď, Lorenzo,” řekl tiše, “naše cesta pokračuje.” Lišák zastříhal ušima. “Kam chceš jít?” Otázal se.
Sokol se pouze usmál: “Domů.”

Zastříhal ušima. Ó ano, čas od času se liška musela zastavit a užít si chviličku nerušeného klidu bez jediné slabiky. Mlčeti zlato, mluviti stříbro, nebo tak nějak se to papouškovalo! Lorenzo souhlasil s Rustenovou domněnku, ale netušil, jak moc by dlouhé měsíce po boku lišky, se kterou se na něco domluvil jen stěží, ovlinily šedivcův názor. Možná by v dané situaci považoval řeč za svatý dar ze sedmého nebe. Enzo už ale do tématu nerýpal a pozorně naslouchal slovům svého nového společníka.
"Ano, potkal si Setii a mě. Já a Setia mluvit dokážeme, ale v Ambleerské skupině je lišek mnohem víc." I když danou myšlenku proměnil ve větu s tónem jistoty, nedokázal odhadnout, zda to byla pravda pravdoucí, nebo jen hořkosladká lež. Živě si pamatoval, že myriáda různorodých pachových stop se v Ambleerském lese už dlouhou dobu vytrácela. Lišky se v líbezném lese objevovaly a zase odcházely. Nejednalo se o žádné obrovské společenství, Lorenzo dokázal vyjmenovat jen několik členů. Pravda, s mnohými ještě neměl tu čest, ale kolik jich vůbec mohlo být?
"Žije tam s námi lišák, který mluvil nedokáže," dokončil svou myšlenku. "Chvíli jsem se po Saeronu toulal s němým lišákem, ten ale v Ambleerském lese nezůstal," dodal, aby objasnil svá předchozí tvrzení, neboť si všiml Rustenova podezřívavého pohledu.
Konverzace se přesunula na vznik těchto liščích skupin. "Dobrá otázka," přiznal zrzavobílý. Sám nikdy nepřemýšlel, jak Herreu vůbec napadlo se usadit kdesi uprostřed hustého hájku a zvát další cestovatele, aby s ní žili a navzájem si pomáhali. Kdyby ale musel nabídnout nějakou možnou hypotézu, řekl by, že se jednalo o čin altruismu: moudrou lišku už nebavilo sledovat, jak všichni kolem ní umírají hladem či násilím. Proto se rozhodla založit bezpečné útočiště a chránit tak ostatní před nebezpečnými vlivy nemilosrdné přírody. Jistý si ale nebyl. Na to se bude muset Herrey někdy zeptat!
"Založit skupinu nebyl můj nápad. Když jsem do Ambleerského lesa přišel poprvé, skupina už tam byla poměrně dlouhou dobu. Proč tam vůbec byla, na to jsem se už neptal." I když věděl, že lišky se od přírody řadily k samotářským zvířatům, koncept jejich skupin Lorenzovi nepřipadal zdaleka tak cizí jako Rustenovi. Zrzek vyrůstal v přítomnosti svých sourozenců; mladé lišké spolupracovaly a bdily ve společném doupěti, žádná rivalita mezi nimi nepanovala. I když se nejednalo o žádnou Ambleerskou skupinu, nezkušená mláďata poutala vzájemná touha přežít. Možná proto se členství v Ambleerské skupině tak nebránil. Mohla za to ta jeho výchova, jestli to tak vůbec mohl nazvat!

Lorenzo před svým příchodem do Saeronu dosti putoval. Prošel temnými lesy a překonal majestátné vrcholky. Cesty se mu zkřížily hned s celou řadou lišek: od družných snílků po tvrdohlavé namyšlence. Co by se ale stalo, kdyby snad osud samotný přeměnil jednu známost na přátelství pevné jako kámen?

Nabízím k mání poměrně nevinný nápad na postavu v podobě Lorenzova bývalého kamaráda na cesty. Jak už bylo zmíněno v úvodním odstavci, Lorenzo před příchodem do Saeronu cestoval křížem krážem. Na svých toulkách potkal mnoho lišek, se kterými mohl i pár dní bloudit. Tento bývalý kamarád by ale nebyl žádnou krátkodobou známostí, nýbrž skutečně vřelým přátelstvím.

Lorenzo s tímto kamarádem několik měsíců cestoval, pak se ale rozdělili. Jak se rozešešli, to už bych nechala na vás. Třeba se jeden druhému ztratili v silné bouři, nebo se jednoduše rozhodli jít každý svou cestou. Znovu by se setkáli právě herně v Saeronu c:

O daném kamarádovi...
Pohlaví a druh jsou čistě na vás! Sám Lorenzo by se asi nejvíce rozuměl právě s liškou obecnou (případně s liškou šedou). Nechám to ale na vás.
❀ Ideální rok narození je 2016-2018. Berte v potaz, že Lorenzo už je v Saeronu rok (od července 2020) a s daným kamarádem cestoval několik měsíců (klidně i přes rok), tudíž by nedávalo smysl, kdyby tato postava byla při příchodu do Saeronu malé mláďátko.
❀ Na povahu žádné speciální požadavky nemám!
Příběh také nechávám na vás. Samozřejmě by se liška měla někdy setkat s Lorenzem a cestovat s ním. Co se ale stalo před setkáním s Lorenzem, na to dávám volnou ruku.
Vzhled je na vás.
❀ Co se týče samotného vztahu s Lorenzem, jsem také otevřená nápadům. Mohlo by se jednat o čistě platonické přátelství, nebo dokonce o lásku. Nic bych proti tomu neměla c:

Další věci...
❀ Požadavky moc nemám. Velká část tohoto inzerátu leží na domluvě. Můj jediný požadek je pouze aktivita. Pokud si tuto postavu vezmete pod křídla, byla bych ráda za nějakou pravidelnou aktivitu. Plně rozumím, že skutečný život se chová všelijak, ale chtěla bych se vyvarovat hráčům, které hraní za týden omrzí a vypaří se.
❀ V případě zájmu či dotazů mi napište zprávu na Discord (Elaysa#9917) nebo mi pošlete vzkaz. Na rozdíl od Lorenza nekoušku c:
❀ Inzerát platí do smazání.

Moc děkuji za přečtení! 1

Bylo možné, že se těmito lesy Nifea stále potulovala a snažila se přežít či najít místečko, kterému by mohla říkat domov. Třeba opustila borové háje a kvetoucího louky a rozhodla se zkusit štěstí na nekonečných písečných planinách. Tak či onak, řadila se k liškám kanám, ty – společně s fenky – žily přimárně na pouštích. Na druhou stranu si Lorenzo vzpomněl na jednoho fenka, jenž zůstal v Ambleerském lese i přes svůj pouštní původ. Třeba se Nifea řadila k těmto prapodivným liškám, to odhadnout nedokázal a možná ani nechtěl. Rusten téma písečné lišky opustil a Enzo se rozhodl tento vývoj respektovat a ponechat příběhy o jedné kaně v nedaleké minulosti. Kdo ví? Třeba se jejich cesty ještě potkají.
Rusten nabídl krátké povídání o liškách, které na cestách v Saeronu potkal. Zrzavobílý naklonil hlavu na stranu a málem se pousmál. Zdálo se, že s místními liškami nesli zcela odlišné zkušenosti: Rusten putoval s bandou žvanilů, Lorenzo zase s němými tvářemi. "Rozumím. Já také nerad mluvím pro pouhé potěšení ze slyšení vlastního hlasu," kývl hlavou, "ale nedávno jsem cestoval s liškami, které mluvit nedokázaly." Brayden a... Červenka. "Tahle konverzace pro mě představuje jistou změnu," dodal s miniaturním náznakem vtipu.
I když mu Rusten prozradil, že se bavil nerad, Enzovi připadal tak trochu upovídaný – nikoli však ve špatném slova smyslu! Důvod – který si koneckonců uvědomil i sám Lorenzo –, jenž za tou domněnkou stál, byl prostý: když poutník bloudil s liškami bez hlasu, každý živočich schopný smysluplné mluvy mu automaticky bude připadat nadprůměrně hovorný. Příjemná to změna, vskutku!
Rustenův výraz se ztemnil. Enzo zbystřil, stále ale působil klidně a rozvážně. Šedivec na liščí seskupení názor nezměnil, o tom nebylo pochyb. Když na Ambeerské území vkročil poprvé a dozvěděl se, kam to vůbec strčil čumák, tvářil se, jakoby všichni kolem něj spadli z višně. Svůj postoj nepřehodnotil, Lorenzo ale neměl důvod ho přesvědčovat o opaku. "Ze skupiny máme radost, ano," odpověděl jednoduše. "Jsme jako rodina a navzájem si pomáháme," dodal. "Není to ale život pro všechny," přiznal, aby ukázal svůj respekt k Rustenově stanovisku.

Rozkvetlá květina padla popelem. S jediným zasyčením se pod hněvem maličké ohnivé kuličky proměnila na bezcennou hromadu tmavošedého popele. Jen ohořelý stonek a jeden drobný lísteček zbyl po jejím překrásném květu. Kdopak by provedl něco tak nekalého? Pro odpověď nikdo nemusel chodit daleko, neb netečně stála necelé tři myší ocásky před tou zkázou. Jednalo se o zrzavého lišáka s bílými odznaky a párem jasně zlatých očí; lišky v okolí si o něm šuškaly jako o Lorenzovi.
Na svůj čin nebyl hrdý, též jej považoval za tuze bezpáteřnický. Dokonce mu to i srdce trhalo, nedokázal však vysvětlit proč. Proč se najednou cítil povinen bránit přírodu okolní: od zpěvného ptáčka po zelené stéblo trávy? On se řadil k liškám ohně! Ty by i celičké lesy zapálily bez jediné známky lítosti! On ohni vládl, přesto by se na sebe nedokázal prodívat za to, že jednu sasanku změnil na saze. Sám se sebou sváděl vnitřní boj; vrozená magie ohně válčila s něčím, čemu dosud nerozuměl.
On ale to kvítí nepodpálil v rudé masce hněvu. Kdepak! Pouze chtěl něco vyzkoušet. Pokud se pokus ale nevydaří, v noci se mu bude jistě zdát o bylinkách a lesních požárech. Pomalu se posadil, na drobňoučkou květinku koukal pohledem lítostným. Snad se jí snažil omluvit za to, že z ní drahocenný život vysál. Na svou obhajobu nic neřekl, jen tam tak seděl a mlčky lamentoval nad svými činy.
Pokud by mu někdo do myšlenek nakoukl, zaslechl by žalostný vnitřní monolog plný omluv a soustrasti. 'Promiň. Já musel…! Za chvíli uvidíš proč. Jen chvíli vydrž…!' Sklopil hlavu. Na pozadí všech těch promiň a všech těch prázdných slibů si představil, jak se šedý květ opět zbarvil do sytých odstínu žluté. Snil o tom, jak sasanka opět rozkvetla, jak se hrdě naparovala a ladně otáčela za jasným sluncem; jak se elegantně houpala ve větru, jak matce přírodě ukazovala jednu ze svých mnohých krás.
Zavřel oči. Tu jednu bylinku ze svých domněnek vyhnat nedokázal. Stále o ní musel přemýšlet, neustále si ji představoval s korunou z překrásných okvětních lístků, v přítomnosti bzučících včelek, pod povzbuzujícími paprsky slunce samotného.
Když pozvedl opět víčka, u tlapek mu ležela jedna bylinka s květem čiře bílým. Kopeček popele se stal jen chabou památkou. Bylo to vůbec to samé kvítí, jež před okamžikem zašlápl vlastními kouzly? Ano, bylo. Nebylo pochyb! Jak to ale dokázal? Porazila snad lítost rozněvaný oheň, nebo se událo něco zcela jiného? Netušil. Jeho srdce se ale zatřepotalo radostí. Experiment zafungoval! Zafungoval! Proč? Inu, to zjistí možná zítra či pozítří. Nesnesl by další květinu zapálit!

To, co se stalo s Nifeou, vskutku mohlo být zrzavobílému fuk. Viděl tu písečnou lišku jen jednou a příliš mnoho přátelských slůvek neprohodili – i když mu před těmi třemi ročními obdomími přidala přátelštější než její šedý společník. To by ale nebyl Lorenzo, kdyby se na ostatní netázal a neujišťoval se, zda je nějaká otravná blecha nehryzala v kožichu. Inu, dlouhá doba, kterou v Saeronu strávil, v něm probudila jisté známky štědrosti, jež v něm dřímaly snad už od malička. Chtěl se jednoduše přesvědčit, že se Nifee nic zlého nepřihodilo.
Rusten avšak o kaně nepodal žádnou zprávu. Poznamenal pouze, že se rozloučili a od té doby se neviděli. Lorenzo mírně přikývl. "Rozumím. To už tak bývá. Lišky spoju chvíli cestují, pak se ale rozhodnou jít vlastní cestou," poznamenal tichým, ale i přesto znalým tónem, jenž krapet naznačoval, že o nekonečných poutích skrz neprozkoumaná teritoria po boku dalších poutníků věděl své. A ano! Věděl. Možná až příliš...
Rustenův komentář ohledně Nifey jej ale trochu pobavil; najevo to sice nedal, ale pozorný pár očí by si všiml jasného záblesku v Enzově zlatých duhovkách. "Nejnormálnější?" zopakoval. "Neboj. Na nenormálnost místních lišek si časem zvykneš. Normální tu totiž není pomalu nikdo," prozradil nadnešeně; a známka pobavení se přecejen v jeho hlase rozezněla! Sám ani netušil, jestli by Rusten měl jeho slova brát jako nevinný vtip, nebo radu do života. Kdo ví? Třeba se jednalo o obojí.
"K Ambleerské skupině se nepřidala, ne," zavrtěl hlavou. "Sám jsem chvíli cestoval po Saeronu, v Ambleerském lese jsem se příliš nezdržoval. Když jsem se ale vrátil, nezbyl tam po ní ani chlup. Dal bych tlapku do ohně za to, že jakmile s tebou odešla, už do Ambleerského lesa nezavítala."

Lorenzo pobaveně zastříhal ušima. Ale co úsměv? Nikoli. Pouze jeho tvář z ničeho nic působila rozvážně a klidně, snad i kapičku moudře. Aby dal najevo svou přívětivost, pomalu se posadil a omotal si načechranou oháňku kolem bílých tlap, Rustena při tom nespustil ze zlatých duhovek. Jeho nevěřícnost ho ani v nejmenším nepřekvapila, spíše to od něj čekal. Domníval se, že šedý samec s nadpřirozenými jevy ještě neměl tu čest. Počkat, nezachraňoval vůbec jedno z ročních dob–?
Ach, na tom nesešlo. Kdyby byl Lorenzo o něco mladší a nějaký šílenec mu do ouška začal žvatlat něco o vrozených magiích či o všemocných bozích, asi by mu nevěřil ani slabiku. Rustenovu situaci chápal, neboť i on sám kdysi putoval ve stejném kožichu. Zrzavobílý ale o čárech márech věděl své. Pár triků skrýval v rukávu, a kdyby o něm šedivec zcela náhodou začal pochybovat, mrknutím oka by mu dokázal zapálit trávu pod packami. To si ale chtěl nechat na později. Heh. Prozatím tvrdohlavého lišáka nechal v domění, že pouze strávil příliš mnoho času na parném sluníčku.
"V pořádku," broukl Enzo, ale netvářit se byť jen kapánek pobaveně představovalo pro jeho sebekontrolu náročnou zkoušku. Málem se i naklonil, aby Rusten měl lepší výhled na flekatý kožíšek! Ach, kdyby šedý jenom věděl, co vše se v Saeronu dalo najít! Kdo ví? Třeba mu to Enzo brzy prozradí.
Řeč přišla na Ambleerský les. Mírně pozdvihl obočí. Liščí gang? Pche! "Ano, Ambleerský les, stále tam patřím," přikývl souhlasně. "V zimě jsi tam zavítal s liškou kanou, Nifeou," – nebo tak nějak se jmenovala – "kde vůbec je? Jestli se mohu zeptat." Nával vzpomínek mu písečnou lišku připomněl. Před necelým rokem společně s Rustenem vypadali jako nerozlučná dvojka, proto ho celkem překvapilo, že její žlutou srst nikde nezahlédl. Ani její pach necítil, a to se domníval, že si ho pamatoval celkem důvěrně.

Šedivý lišák nepůsobil zrovna nepřátelsky, právě naopak. Na rozdíl od jejich prvního setkání v Ambleerském lese se choval poměrně přátelsky a snad i krapet přívětivě. Pro zrzavobílého lišáka to jistě představovalo příjemnou změnu, alespoň nebylo zapotřebí se hned po ránu s někým doštěkat. "Ano, mé jméno je Lorenzo," stvrdil Rustenovu domněnku klidným tónem a mírně přikývl. Tak si ho přecejen pamatoval.
"A ty musíš být Rusten," dodal. Jaká by to byla ironie, kdyby ten šedý lišák vůbec nebyl onen Rusten, o němž zrovna přemýšlel! Na druhou stranu ale při svých toulkách Saeronem na žádného šedou lišku obecnou nenarazil – tedy s výjimkou jedné samice, kterou si vágně pamatoval ze záchrany ročních období. Ne, tohle byl Rusten. Za to by i tlapku do ohně položil!
Rusten nakonec poznamenal i transformaci jeho kožichu z ohnivě zrzavé do jantarovobílé. Koneckonců by jen slepýš podobnou změnu nezaregistroval! Šedý se dokonce i uchechtl, zatímco Lorenzo vydal jen jakési pobavené heh, jelikož úkaz veselejšího výrazu na Enzově tváři se rovnal čirému zázraku.
"Zašel jsem za bohyní. Odette se jmenovala," prozradil, i když tušil, že zmínka o magických jevech – či rovnou o jakémsi saeronském panteonu – by 'nedotčeným' liškám protočila panenky. "Ta mi kožich změnila na takový, jaký jej vidíš nyní."

<< louka Yesad

Na 'konci' – Lorenzo se ale nehodlal jen tak vzdát – své pátrací mise skončil v lesíku Štěstí, který mu též nebyl cizí. Po liškách, které hledal, tu však místní stromy ani neslyšely. Bohužel. Zřejmě nastal čas se otočit na tlapce a hledat někde jinde. Kde jen mohly vysoce postavené lišky z Ambleerské skupiny vězet? Někde kolem Ambleerského lesa? A pokud ano, tak kde?
Už už se chtěl vypařit jako jezírko v letním žáru, když vtom zahlédl siluetu další lišky. Velmi rychle však pochopil, že narazil na dalšího samce lišky obecné: lišáka s kožichem šedým jako saze. Přítomnost vysokého lišáka si šedý nevšímal, neb spokojeně dřímal v hromadě spadaného listí. Asi by ho měl nechat vyspat, ne? Hmm, nebo by se ho mohl otázat, zda tímto směrem nešla jedna liška – či rovnou dvě. No tak! Jedna otázka tomu šedivci snad neublíží!
Pomalým krokem se přiblížil k šedému, při čemž párkrát švihl huňatou oháňkou, aby dal najevou svou neochotu se prát. Počkat. On tohoto lišáka přece znal! Už jednou se objevil v Ambleerském lese! To Lorenzova srst zářila odstíny sytě zrzavé, nedávno se ale přebarvil na flekato. Jakpak se jen jmenoval. Ry... Ru... Rus– Rusten! To bude on!
"Zdravím," začal Lorenzo a přemítal, jestli jej šedák pozná.

<< Ambleerský les

Louka Yesad. Tu ještě před svým oficiálním přijetím do Ambleerské skupiny lovil po boku Setie. Kde vůbec rudá lištička vězela teď? Od té doby, co se před obrovským baobem objevil společně s Červenkou, ji neviděl. Snad se jí nic nestalo a jen se někde potulovala. Třeba právě vězela někde s Herreou. Ty dvě si zřejmě musely něco vyříkat, neboť lovkyně dvakrát nesouhlasila s Yritiným novým přístupem k nezkušeným nováčkům a nejmenovaným cizincům. Setia pro své místo ve skupině tvrdě pracovala, jiní ho ale v nedávnu začaly dostávat na zlatém podnose. I když Lorenzo sám se měl jako v bavlnce, rozhořčení Rudé plně chápal.
Proč teď vůbec přemýšlel o Setii? Inu, pokud by ji našel společně s Herreou, zabil by tím hned dvě mouchy jednou ranou. Ach ano. Usnadnilo by mu to práci. Na louce Yesad ale nic nenašel, ani jejich pachové stopy či cokoli, co by naznačovalo jejich přítomnost.
Pátrání pokračovalo, nikoli však na louce Yesad.

>> lesík Štěstí

<< jezero Talimon

Ambleerský les přišel dříve, než Lorenzo původně očekával. Než stačil říci 'myš', stál v táboře hrdé liščí skupiny. Nestačil se ale divit. Překrásný les zel naprostou prázdnotou. Všude kolem nebděla ani Herrea, ani Setia, ani kdokoli jiný z tlupy. Porozhlédl se kolem, neviděl však ani packu. Pouze mezi keři narazil na pach vůdkyně skupiny, ale les opustila již před nějakou dobou. Co teď?
Zabitého kralíka položil nedaleko prastarého baobabu. Snad si jej hladový člen skupiny všimne a dá si něco na zub. Jelikož vnímal jen přítomnost vlastního patrona, o ušáka se nebylo s kým podělit. Jaká to škoda, možná se ale někdo ukáže.
A co Lorenzo samotný? Na hlad neměl ani pomyšlení. Stále dumal nad Červenkou a nad tím vším, co by měl Ambleerské skupiny povědět. Bylo zapotřebí najít Herreu a vše ji prozradit. O tom, kdo z její území odešel a kdo zůstal, by jakožto moudrá Yrita měla mít dobrý přehled.
S hlavou překypující těžkými myšlenkami si zrzavobílý párkrát obešel svůj nový domov. Koukl za každičký strom a očichal snad všechny kapradiny. Teprve pak se vydal na průzkum nedalekých krajin.

>> louka Yesad


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 20


U Ž I V A T E L