Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loki byl definitivně vyveden z míry. Z části to nebylo na škodu, protože kdyby ho lištička tak nepřekvapila, asi by na ní něco zasyčel a odešel by se někam do stínů žírat svou bolestí. Teď ale seděl, hledal slova a jen mlčky sledoval to malé stvoření, které se mu motalo kolem nohou. Byla úplně jiná, než jak by si představoval jakoukoliv lišku. A JE to vůbec liška? nabízela se nečekaná otázka. Třeba byla cokoliv jiného? Možná byla nějaký divný mluvící druh zajíce. Byla na to dost maličká, ale neměla takový ten měkký rypáček, jako zajíc kterého ulovil s Bjarkanem. Přešlápnul z tlapky na tlapku, jak se otáčel dokola, aby na ni viděl. Znovu na něj něco houkla – jazyk měla zřejmě ostrý jako břitvu. Její možné nejistoty z dlouhého spánku si vůbec nevšímal! Ze svého překvapení se zmohl jen na pouhé: "co seš zač?" Možná bylo jeho zmatení omluvitelné, neb pořád vypadal jako odrostlé lišče, víc než dospělák. Ale kdyby mu to neprominula, možná by začal být štěkavý i on. Kdo ví. Přeci jen mu svět ubližoval víc, než by bylo nutně třeba.

Loki byl tak soustředěný na všechny ty pocity ve svém nitru, že si cizinky spící nedaleko vůbec nevšimnul. Její náhlé zjevení a vysoký hlásek mu proto vzaly pevnou půdu pod nohama a krátce zavrávoral, až si kecnul na zadek. Z nebes se v ten okamžik už snášel hustý déšť, který byl schopný se prodrat i skrze husté koruny stromů. Lokiho kožíšek se tak máčel nejen z chaotického běhu skrze mokrou flóru, ale i vlivem gravitace, která těžké kapky bez milosti táhla směrem k povrchu zemskému. Na fenku překvapeně zamrkal.
Znal obecky, znal polárky, ale tahle malá a hlučná lištička byla úplně jinou bytostí, než kterou by tu čekal. Popravdě by ji nečekal nikde, protože pouštní lišky neznal. Jeho překvapení bylo zřejmé, protože snad na chvilku zapomenul i mrkat a jen na ní valil žlutá očka, zatímco hledal balanc mezi překvapením a hněvem a lítostí, která se v něm nepříjemně mísila. Chtěl něco vykoktat, ale nezmohl se na slovo. Ty velké radary, to jsou uši?

// Arsenský les

Chtěl hrozně pospíchat daleko za obzor, ale v tom dešti mu kožich ztěžknul a nohy se mu rázem začaly motat. Krajina kolem se ale změnila dost na to, aby si byl jistý, že ho Bjarkan nebude následovat. No dobře, buďme upřímní: věděl, že by ho nenásledoval ani kdyby odcouval rychlostí splašeného šneka. V tom rozrušení se neopatrně proplétal mezi stromy a srsti se mu usazovalo všemožné harampádí. Větvičky, kusy mechu a lišejníků... Od pohledu vypadal dost zoufale na to, aby se mu leckdo vyhnul. Snažil se na sobě nedat znát rozrušení, ale jakmile věřil ve své osamocení, počal opravdu značně klít. Moc ostrých slov neznal, ale to u nebránilo vrčet vzteky na každou možnou větvičku, která se snad opovážila zatahat za jeho černý kabátek.
"Proč já?" zavřísknul jednou do promáčeného lesa s jasnou touhou ze sebe dostat pokud možno všechno své rozhořčení.

Loki Bjarkana pozorně poslouchal, i když si tak nějak balil svých pět švestek na cestu někam do neznáma. Myšlenky mu vířily v hlavě a moc nedávaly smysl, protože se trochu překřikovaly a byly podivně zmatené. Co bylo horší, že pomalu přebývaly ty zlé myšlenky, zkažené a nepříjemné, které bodají a které se dostávají hluboko pod kůži. Možná, že až do samého nitra kostí, kde je dřeň a kde nemá nic zlého být. Loki byl mladý a docela dlouho se pokoušel sám sebe přesvědčit, že je alespoň trochu chtěný. Ale byl? Krátce se otočil na zjizveného lišáka s jedním okem, který se teď pokoušel zachránit situaci a přesvědčit malého polárníka. Někoho lepšího, někoho lepšího... Všechno to znělo jako výmluvy. Možná to Bjarkan opravdu nemyslel špatně, ale Loki pomalu zabředával do hustého bláta, které se mu lepilo na tlapky a pokoušelo se ho stáhnout někam do temnoty. Pokusil se lehký úsměv a přátelské zastříhání ušima, ale nemohl být vlastně vůbec dál od jakékoliv formy štěstí. Pohledem rychle znovu uhnul a olíznul si čumák, nyní natočený zády ke svému brzy již minulému společníkovi.
"To je dobrý, však já to chápu," oponoval paličatě lišákovi, jak ho nohy pomalu začínaly nést daleko odtud. Nejprve jedna tlapka, později druhá. Nechtěl se vracet domů. To místo se stalo něčím, co vězňům připomínalo jejich celu, jejich vězení. Pravda možná byla jiná, ale Loki si to už nechtěl připouštět. Ta naděje umírala rychlostí blesku. Sladká idea mladého lišáčka pomalu začínala uvadat, jako když se kvítí ve sklenici pomalu spouští k zemi. Můžete ho zalévat jak chcete, ale v určitou chvilku už není cesty zpět.
"Sbohem, Bajrkane," rozloučil se prostě. Trochu mu přeskočil hlas, neb ho to doopravdy mrzelo. A pak prostě práskl do koní a nejvyšší rychlostí, kterou dokázal vyvinout, se vydal do neznáma. Z nebe se snášel ustavičný déšť a jeho kožíšek byl velmi brzy mokrý. A v tom dešti se na jeho tváři možná ztratila slzička nebo dvě, které se ze zlatých očí vylily ne kvůli sebelítosti, ale kvůli nesnesitelnému hněvu, jenž Lokiho zkoušel zardousit.

// Motýlí les

Ráno moc nepostoupilo, třebaže debata s jinak tichým Bjarkanem docela plynula. Hodilo se říct, že to bylo k Lokiho podivu? Uvědomoval si, jak tichý lišák vlastně byl a že tohle musel být docela výkon. Snažil se na jeho mlčenlivou notu naladit, ale jak mohl? V krku ho pálilo tolik otázek, které mu zatím nikdo nemohl zodpovědět. Dusil je v sobě vší svou mravenčí silou, aby velkého polárníka ještě víc neodradil.
"Tam," zanotoval trochu sklesle a ukázal. "Není to vůbec daleko odtud. Šel jsem jen kus cesty podél vody. Asi bych tam i trefil," ale chci? Ta slova mu hučela v mysli jako ozvěna, jak tak matně a bez cíle upíral pohled mezi těla starých stromů kolem nich. Možná to byl dobrý nápad? Co když ho opravdu někdo hledal? Ale co když ne? Ta představa byla děsivější, než cokoliv jiného. Přál si být chtěný a žádaný, alespoň od vlastní rodiny, která mu měla být blízká. Zjistit opak netoužil... Jistě! Pořád tu byl Styr, který bratra chtěl. Ale do jisté míry prostě sobecky chtěl všechny sourozence pod kontrolou, aby se mu nemohli vzdálit. O Lokiho štěstí mu ani trochu nešlo, tím si byl tmavý docela jistý. Na další Bjarkanovy spekulace raději neodpovídal. Moc popustil uzdu vlastním myšlenkám a teď se v nich zoufale topil. Po docela dlouhé odmlce se nakonec zmohl na prosté: "To je v pohodě, já to chápu. Chceš cestovat sám, rušil bych tě." Hlas se mu trochu zachvěl. Ne snad proto, že by se na velkého polárníka nějak zvlášť upnul, třebaže byl jediným lišákem, který se mu za poslední měsíce – za jeho celý život – alespoň trochu věnoval. Vyhoupnul se na tlapky a s trochu pokřiveným úsměvem se na staršího lišáka otočil: "asi bych měl radši jít."

Jen tiše ležel a sledoval krajinu kolem. Mraky stále připomínaly ovečky a bylo podivné ticho, které zapříčinila absence jinak věrného větru. Bylo až zvláštní slyšet to ticho a vidět klid ve větvoví. Najednou byli mnohem lépe slyšet ptáci, kteří cvrlikali ve výškách své tajúplné písně, kterým Loki nerozuměl. Trochu se nad tím zamračil, co když je pomlouvali? Ačkoliv možná měli opeřenci lepší věci na práci. Scou ozornost proto raději vrátil k oblakům, kterými se naposledy pokoušelo prodrat sluníčko. Bylo ovšem moc slabé a před těžká oblaka vykouklo jen jedenkrát, než ho zase ukryla za sebe. Škoda, pomyslel si vlček. Svět měl v jeho záři úplně jinačí barvy, ale i teď vypadal vlastně docela hezky. Hlavně ta vůně, která tancovala všude kolem. Byla těžká a držela se při zemi, takže ji cítil, když ji přítel vítr nevířil. Polechtala ho v nozdrách a on trochu nakrčil čumáček, aby si ulevil od svědění, které to sladko vyvolalo.
„Trochu bych řek, že tak to má bejt u nás doma,“ zabrblal lišáček. Polární skála byla taky takovou ledovou královnou – neustále zahalená do oparu z ledu a sněhu. Nebylo to zlé, ba ani ošklivé. Ale svět byl tak širý a roztodivný. Nechtělo se mu jen sedět na zadku a koukat se po ledovém království, které jejich matka přenechala jinačí dynastii. Tím směrem i krátce natočil zraky – alespoň směrem, kde to místo tušil – a pak zase obrátil pozornost na Bjarkana. Tlapky mu zatím zahalila hustá oháňka, ulevovala tak od mravenčení, jež ho nutilo do běhu čert ví kam. Nenápadně se ošil, když zase došlo na jeho rodinu.
„Já nevim,“ brouknul trošku nezaujatě, ačkoliv bylo jasné, že to trochu hraje. Snažil se působit drsně, ale copak to bylo za život, když jste neznali matčino laskavé pohlazení a otcův starostlivý pohled? „Možná by tam ještě mohl bejt táta? Ale copak by mě dávno nešel hledat, kdyby mu Styr vykvákal kde sem a co dělám? Nepřijdu si tam chtěnej, víš?“ Chtěl pokračovat, ale starší lišák ho překvapil svým… návrhem. Málem by vyskočil a nadšeně zakřičel, ale udržel své nadšení na uzdě. Všimnul si, že Bjarkan svůj návrh hned přehodnocuje? Možná, že když nebude tak hrr, nebude lišák zase tak hrr z toho vycouvat. Málem by bezstarostně pokrčil rameny, kdyby mu u toho necukala špička ocásku: „Jako otrava pro mě, nebo pro tebe?“ nachytal staršího lišáka na švestkách.

Aktualita krásná, ale ten vlček... 9 kamínků za Lokiho alias vlčího lišáka

Válel se na boku a pokoušel se o něj spánek. Bylo to dlouho, co si pořádně odpočinul. Už docela dlouho byl na tlapkách a teď, po loveckém výkonu a dobrém jídle, si přišel ještě strhanější. Možná to bylo tím, jak se mu do žil vlil adrenalin, který ho teprve teď nechával spočinout. Ale on se tomu pokušení bránil, protože byl vedle něj Bjarkan, který se konečně trochu rozpovídal. V rámci možností, tedy stále docela odměřeně, ale mluvil. Sám od sebe, pokud se černý vejrostek nepletl. Naklonil pozorně hlavu ke straně a snažil se nemluvit, když nebyla ta správná chvíle. Jednou to moc nevychytal a skočil málem lišákovi do řeči, ale zavřel klapačku a bez omluvy čekal na svou chvilku. Ještě by dostal přes rypáček!
„Fakt? Mně to rychlý nepřišlo, ale já o tom prdlačku vim,“ rozhlížel se okolo. Svět se konečně vynořil ze záplavy temnoty a teď se pomalu probouzel do rána, které působilo malebně. Na obloze se honila oblaka jako nadýchaní beránci a všude byl klid. Vítr netancoval ve větvích zelenajících se stromů a Loki si tak potajmu užíval všech těch zvláštních barev, které z Polární skály neznal. Bylo to tak krásné místo, skoro by se mu tajil dech! Ale nemohl se zdržovat ve svých myšlenkách příliš dlouho. Bjarkan ho poutal k zemi na které ležel svým hlubokým hlasem; černé ouško cuklo směrem k němu. Záhy celý obličej.
„Nevím,“ hlesl krapet rozpačitě a trochu si protáhnul ztuhlé tlapky. Běhali mu po nich mravenci a nutili ho k úsměvu, který ale nebyl tak bezstarostný jako před chvilkou. „Nevím kam jít. Nevím, jestli mám kam jít. Doma na mě nikdo nečeká, snad až na bratra, který jen čeká na příležitost se po mně vozit a dělat ze mě blbečka. To nechci.“

Malý lišáček jménem Loki byl jako na trní, i když Bajarkan jedl, pořád se tak nějak popelil kolem a prozkoumával tuhle malou mýtinku mezi stromy, kde se ocitli snahou jeho stopování. Sledoval rozkvetlé kvítí a tu čerstvou, svěží travičku, která rašila na místech, kam nejvíce svítilo sluníčko. Všechno bylo takové nové, voňavé a zcela nezvyklé. Většinu života znal jen zmrzlou Polární skálu, úkryt skupiny a pak to, co prošel v zimě. Ale tady bylo krásně a kdykoliv slunci nastavil tvář, dotýkalo se ho tak jemným dotykem, který prostupoval kožíšek a hřál. Bylo to úplně jiné, než na co byl zvyklý a kupodivu to bylo… dobré.
K Bjarkanovi se vrátil až po jídle a ulehl kus vedle staršího lišáka, jehož tělo halily jizvy. Tvářil se po jídle spokojeně, ale přeci jen si Loki už víc netroufal přiblížit. Možná nebyl z nejchytřejších, ale dobře si všimnul jak při přemíře blízkosti veliký lišák koprněl a tuhnul. Zůstal proto dál a moc se nepřibližoval. Loki to možná i chápal, ani on neměl rád, když se na něj Styr lepil. Třeba někomu vadili i jiné lišky, nejen protivní a úzkoprsí sourozenci? Raději pohled obrátil na krajinu kolem nich, abych mohl následně přitakat:
„Jo, není to vůbec špatný. Já to moc neznam, protože jsem se narodil do zimy a znal jsem jenom zimu. Všudypřítomnou a neúprosnout,“ vysvětlil, zatímco si tak nějak rozpačitě začal hrát s packama. Bjarkan taky musel znát sílu zimy. Ale nechtěl se moc ptát, odkud ten statný lišák je. Nakonec nabral trochu respektu. Přeci jen však ještě s mluvou neskončil: „A děkuju… žes mi ukázal jak se loví a neposlals mě k šípku.“

Loki byl z celé té záležitosti se zajícem hrozně vyvedený z míry. I když už dávno bylo po všem, pořád jen seděl a jako vyoraná myš mrkal na většího lišáka ve snaze se nějak vzpamatovat z nastalého šoku. Kdo by čekal, že tohle zvířátko bude tak rychlé a hbité a mrštné? A vůbec! Že bude takový problém na něm jen udržet zraky? Zmatené lišče se pořád vracelo pohledem k tváři zkušeného válečníka a snažilo se nějak vstřebat onen podivný zážitek. Semlelo se to neskutečně rychle a když teď ušatec ležel u Lokiho tlapek, zdálo se to jako nepochopitelná vzpomínka. Ale dokázal to a i když nebyl tak úspěšný jak původně chtěl být, pořád dostal od Bjarkana pochvalu. To bylo snad víc než jen plný žaludek. Úplně se rozzářil a s úsměvem na rtech zamáchal huňatou oháňkou po zemi.
„Fakt sem se snažil!“ ohlásil pyšně svému novému mentorovi a vděčně se mu připletl blíž k nohám, protože moc nevěděl jak s náhlým nadšením naložit. Bylo tak složité ho udržet pod pokličkou a chovat se rozumně, když by nejraději Bjarkanovi skočil po krku a samou radostí mu snad i olíznul čumák. Pořád byl chlapec, který by potřeboval matčinu lásku. Škoda že neměl ponětí, že žádná máma už není.
Když mu starší lišák podstrčil kořist pod čumák, vůbec se nezdráhal. S chutí se zakousnul do úlovku a záhy vykašlával chlupy, jak moc hrr byl. Ale byl spokojený a plný entusiasmu., takže mu ani tlama plná chlupů nakonec nebyla proti srsti. Obědu do sebe však moc nedostal, když se rozhodl staršímu lišákovi přenechat zbytky tvořené většinou jejich kořisti. Byl stále plný adrenalinu. Nedostal by do sebe už ani sousto, když sebou plácnul na holou zem, aby mohl trochu trávit. Pohled pak zvrátil k obloze, která byla bez mráčku. Tohle bylo jeho první jaro a tak s údivem pozoroval koruny stromů, které zasypala záplava pupenu a z nich rašících zelených lístečků. Hlodala ho otázka jak tohle všechno vlastně funguje, ale zdráhal se zeptat. A tak si dál jen v tichosti užíval ševelení větru skákajícího z větve na větev a jeho teplý dotek, který příjemně projížděl hustým kožíškem plného ojedinělých bílých chloupků. Na světe bylo zase pro jednou krásně a jeho uším lahodila krom kouzelné melodie větvoví i ta ptačí, která se zjara nesla nad krajem. Všechno se tvářilo opravdu poeticky.

Aktualita uznána, 10 kamínků

Loki neměl o pochybnostech staršího lišáka ani zdání. Důvěřivě ho sledoval a když mu řekl počkej, čekal. Vzhlížel k němu? Definitivně. Byl celý zjizvený a třebaže se nezdál tak starý, musel toho prožít tak moc! Kdyby jen Loki mohl vidět polovinu všeho, čemu Bjarkan přihlížel. Samozřejmě nemohl mít tušení (nebo snad mohl, kdyby si dal dvě a dvě dohromady?), že Bjarkan byl válečník a schopný vojevůdce, který pro své milé srdce musel odejít.Znát celou pravdu, možná by se mladík bál. Ale teď se jen věrně krčil v křoví a čekal, až se něco začne dít.
Zlatá očka konečně padla na zajíce a teď vyčkávala. Zvíře to bylo divné a mělo opravdu hrozně dlouhé uši. Dlouho to vypadalo, že na něj Bjarkan zapomenul a už to tmavého přestávalo pomalu bavit, ale v ten okamžik se věci daly do pohybu. Zajíc vyrazil neuvěřitelnou rychlostí proti Lokimu, který začal zmatkovat. Nejprve vyvalil oči a chvilku stál jako zkoprnělý, než mu došlo jaký je jeho úkol. Vyrazil tak tak aby to stihnul a vyskočil snad v poslední možnou chvíli, aby ušákovi dopadl někam za krk. Skočil po něm s vyceněnými tesáky a do něčeho se opravdu zakousnul. Nepustil, jak mu bylo sděleno. Byl to ale nešťastný pád a místo hrdla čapnul zajíce za stehno. Poplašeným pohledem pátral po Bjarkanovi, aby mu z téhle nepříjemné situace pomohl.

Poslušně mlčel, i když jeho oči byly široké a vykulené. Kdyby jimi mohl řvát otázky, ječí na celý hvozd. Byl ale tichý a výraz v jeho tváři byl podivně klidný a vyrovnaný. Teda až na ty oči, které poulel na celý širý svět ve snaze uvidět zajíce. Nebyla to vůbec jednoduchá práce se dívat a čenichat a poslouchat a to všechno najednou ještě s tím, že se snažíte dávat pozor. Starší lišák mu toho hodně pověděl a on popravdě přikývnul, když se Bjarkan ptal jestli tomu rozumí. Nedalo se svítit, musel se to naučit jestli chtěl být dobrodruh a cestovatel a objevovat svět! Jaké štěstí, že ochotného učitele potkal tak krátce po tom, co se zbavil Styra.
"Naženes ho proti mně, já ho kousnu," zopakoval raději instrukce, ale na odpověď nebylo proč čekat. Jako před tím se vydal znovu po stopě, která byla silnější, avšak stále dost slabá na to, aby si Loki mohl trochu porovnat myšlenky. Odhodlání mu nechybělo, ale třebaže se snažil úplně přirozeným talentem nebyl.

// Vodopád

Tiše následoval Bjarkana a po Erin se neohlédl více než jedenkrát, kdy jí zamával tlapkou na rozloučenou s širokým úsměvem, kterým pak nadále obdarovával polárníka kdykoliv se setkal s jeho pohledem. Tátu neměl, tak se upnul na nebohého poutníka, který se mu připletl do cesty. Ale nahlas neprotestoval a tím pádem drobotině nezavdal žádné obavy o tom, že by činil něco proti své vůli. A tak dorostenec pochodoval věrně po jeho boku, tiše naslouchal a pak taky poslušně čenichal, jak mu bylo vysvětleno. Prve ho v lese nic neuchvátilo. Mísilo se tu mnoho pachů a on jim vůbec nerozuměl. Motala se mu vlhká vůně lesa samého, to jak voněl mech a smůla ze stromů a taky nějaké sladké kvítí, které se tu někde rozhodlo propuknout k životu. Ale přeci jen mezi tím vším nakonec něco vyvstávalo. Něco trochu jiného, víc kyselého a míň zemitého. Přimhouřil víčka a začenichal, ale byl rázem přerušen jeho mentorem, který poukázal daným směrem. Loki v duchu zajásal a s úsměvem se na lišáka otočil:
„Ano!“ hlesl tichounce, protože pořád věřil tomu, že nemůže úplně moc mluvit. A tak jen čekal co má dělat dál. Než mu to došlo? Možná by mohl jít za tou vůní? Za tím pachem? Pomaličku a trochu neobratně si to namířil po stopě, kterou mu vytyčil starší a zkušenější. Místy slábla a on si nebyl jistý, v takových chvilkách se obracel po Bjarkanovi a hledal u něj oporu a ujištění, že to dělá správně a že si opravdu nepopletl pach, který měl na mysli. Zajíc byl ovšem daleko a Loki postupoval pomaličku. Měli spoustu času, než se k němu nezkušený lovec doplouží.

„Neeee?“ protáhnul lišáček rozpačitě, když padla otázka na zajíce ve vodě. To se určitě nikdy nemohlo stát. Jeho obličej byl však rozpačitý a z tváří mu utíkal velmi, velmi, velmi přitroublý úsměv od ucha k uchu, jak sám ze sebe chytal cringe. Jak se mu to jen povedlo? Nemohl být přece až takovej matla, ne? Ale Bjarkan nic neříkal a jako správný mentor rychle pokračoval ve výkladu. Lež Lokimu prošla, ale copak byla zlá? Byl skoro dospělý a nikdy nelo-vil a ani neviděl zajíce. Jasně že se za to styděl! Hbitě ovšem zaklapl čelisti, když ho k tomu starší lišák vyzval – roz-hodně nehodlal zpochybňovat jeho rady, když se mu konečně někdo pořádně věnoval! Výhra? Stoprocentně. Pro Bjarkana? Sotva. Ale Loki byl moc mladý na to, aby dokázal z lišáka vyčíst byť jen náznak neochoty. Anebo ji prostě skvěle polárník skrýval, to mohla být taky varianta a pravděpodobně byla nejpravděpodobnější. Na každý pád teď Loki držel jazyk za zuby a potichu následoval svého společníka. Pohyboval se poměrně obratně, ale pořád byl jen neohrabaný mládenec a tak jeho pohyb nebyl tak přirozený, jako pohyb jeho nového přítele. Jemu to nevadilo. Jestli Bjarkanovi ano, to už byl úplně jiný příběh. Ale Loki se snažil, opravdu ho to docela bavilo a snažil se velkého lišáka zrcadlit jak jen to šlo. Hlavní bylo, že už nekladl další otázky, jen se jedním pohledem rozloučil s magickým vo-dopádem a spolu s ním i s Erin, která se k jejich následování asi úplně neměla. Škoda.

// Arsenský les

Lokimu Bjarkanovo neštěstí v přehršli slov rozhodně nevadilo. Erin mu zjevně neměla moc co povídat, nebo ji přešla chuť. A tak svou zvědavou duši a ještě zvědavější a lehce přidrzlý pohled obrátil na druhou nejpravděpodobnější oběť: ach ano. Chudák polárník. Jaro zatím tmavému lišáčkovi nepřišlo moc úchvatné. Zem byla mokrá a čvachtala a nebyla taková zima, takže by mohlo hrozit, že mu brzo začne být ještě ke všemu teplo! Nehoráznost. Chudák ještě nevěděl, že svět kolem něj brzy propukne v záplavu barev a hudby, až začnou ptáci zpívat zplna hrdla. Nebylo se čemu divit, vždyť neměl žádné pořádné zkušenosti s chodem světa a ročních období. Znal jenom polární skálu a svět v zimě, která pomalu odcházela a dávala prostor i dalším hezkým věcem, na které si měl lišák teprve přijít. Alespoň že v ukrytém stínu lesa alespoň vodopád ještě zanechal v klidných tůních kolem sebe zbytky ledu, ke kterým se pře mlhu a stíny nedostaly sluneční paprsky.
„Joo, zajíce znám,“ lhal Loki s trochu rozpačitým úsměvem, který ho zcela prozrazoval. Doufal, že ho Bjarkan kvůli té lži nevytahá za uši, ale co měl dělat? Měl přiznat, že je skoro dospělý a vůbec neví jak to ve světě chodí? Víc se mu líbila ta nabídka praktických cvičení, až zas několikrát hravě zahopkal na místě. „Ano, pojďme se podívat na zajíce!“ přitakal s úsměvem a pokračoval tak svůj život bez znalosti významu slova prosím, jako by se nechumelilo. „Ty umíš lovit? Ukážeš mi jak na to? A je tohle vůbec dobrý místo? Žije zajíc ve vodě?“ spustil serenádu otázek s takovým zápalem, že si nakonec šlápnul na jazyk a musel zmlknout. Zaklapl hlasitě čelisti k sobě a raději tiše čekal, co mu zkušenější poví.

Aktualita uznána, 10 kamínků

// Azurová řeka

Věrně následoval svoje společníky a mírně se samolibě usmíval svému štěstí, že konečně potkal skutečné dobrodruhy, kteří se nezdráhali ho opravdu vzít se sebou. A vůbec – konečně se zbavil Styra a jeho poznámek. Tedy přilepšil si jen trochu, neboť i Erin pořád něco hučela o stavění se na vlastní tlapky a soběstačnoti. Ale jak tak poslouchal tu školu a pokoušel si dát věci do souvislostí, asi to nebylo úplně špatné rozmýšlení. Třeba by se mohl úplně osamostatnit a jít si po svém? Objevovat a poznávat krásy světa kolem… zdálo se to jako rozumné počínání! V záři zapadajícího slunce se cesta podél řeky zdála malebná. Loki tolik barev pořádně nikdy neviděl a teď si je prohlížel se zájmem a respektem, zatímco mu po pravém boku hučel vodní tok. V tom slunci se jevil snad ještě krásnější. Navíc ještě s ohledem na stíny, které se protahovaly a na zemi všude kolem vytvářely podivné žíhání. Holé větvě stromů skřípaly ve větru a Lokiho kožíšek sem tam jeden poryv nepříjemně ofouknul! Sem tam se zamračil na svět kolem, ale jinak se spíš dál usmíval, neboť se mu ta souhra okolností líbila. A jak mu padla brada, když v západu slunce jeho oči prve padly na zlatem zalitý vodopád! Zastavil se na místě a s otevřenou tlamičkou sledoval onu nádheru, která se před ním skvěla!
„A co je tohle, kde voda padá dolů?“ ptal se hned Erin. Najednou se její upovídanost a výmluvnost jevila jako trochu lepší dispozice k vysvětlování jeho všetečných dotazů. Přihopkal blíž a vyvalil na ní oči v očekávání dalšího moudra, které by obohatilo jeho jinak docela nudný život. Moc nerozuměl tomu celému koloběhu života, ale líbila se mu pochvala a jakmile ji obdržel, rozpustile se usmál. Sotva dokázal zadržovat radost. Raději se zpět obrátil na Bjarkana, který ho chtěl učit lovit! Ten ho svým mručením neuváděl do rozpaků.
„Možná bych si na něco většího troufnul, ale co je větší?“ jeho dotaz byl upřímný. Moc nevěděl, co by měl lovit a jak to udělat. „Budu asi potřebovat trochu víc teorie,“ zamrmlal a s očima plnýma naděje znovu vyhledal upovídanou dámu, která by mu třeba řekla jak to na lovech chodí a o co vlastně jde! „A jo, sníh je lepší. Proč najednou mizí? A vrátí se někdy?“ ta slova byla progresivně víc a víc plná úzkosti, až vyvrcholila v panické vypísknutí. Co když se sníh už nevrátí? Poplašeně se začal rozhlížet, jestli na břehu tůňky nalezne jeho zbytky mezi stíny.

Aktualita uznána, 10 kamínků