Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loki nic neříkal, když pomáhal Perunovi do bezpečí. Opatrně ho nechal svést ze z jeho zad a přihrnul mu k tělu suchou trávu, kterou sem někdo za ty roky nanosil. Ta ho jistě musí ohřeje, říkal si, zatímco ji k lišákovi nosil víc a víc. Ale Perun pořád mlel tím jeho zobáčkem a něco vymýšlel.
"Zavři chvilku ten zobák a pořádně si odpočiň, nebo si vymluvíš duši z těla!" napomenul ho rázně, ale ne nepřátelsky. Byla by prostě jen škoda, kdyby si fenek po tom všem takhle zavařil za cílovou čarou.

To, co Loki tak usilovně hledal, se záhy objevilo před nimi. Uskupení kamenů se vynořilo z vánice a rychle se přibližovalo. Hlavně protože tmavý lišáček docela přidal. I jeho vidina úkrytu těšila. Nikdy by to nepřiznal, ale dělal si o Peruna, jeho bratra ve jméně, starosti. Co kdyby se mu opravdu něco stalo? To by nebyl jen zahořklý, ale ještě zlý. To nechtěl. Raději se znovu pousmál, když mu fenek začal ještě povídat o poušti. Usmál se a přes rameno se na něj pootočil.
"Tak bys mě odnesl na zádech." Konečně mu při těch slovech na rtech zatančil ten šibalský úsměv, který k němu patřil spíš než zahořklá grimasa. Ta představa mu přišla legrační, ale mohl s představami počkat až do úkrytu, který teď před nimi zel dokořán otevřený. Jeho ústí bylo úzké, ale už teď z něj dýchal teplejší vzduch. Loki se i s Perunem na zádech protáhnul dovnitř a nechal tak vánici tam venku. Mohla se vztekat jak chtěla!

Loki cestu znal a pokračoval po ní i navzdory vysílení. Když se mohl soustředit jen na chůzi a ne jen na svého společníka, který by mu jinak nestačil, šlo se mu překvapivě líp. A to i s tím, že mu právě fenek vegetil celý zmrzlý na zádech. Jeho načuřený mozek na něj zkoušel něco hulákat. Že tohle neměl dělat. Že měl být tvrdší. Ale Loki věděl, že mu to Perun jednoho dne vrátí. Právě někomu zachránil život. To byl opravdu veliký dluh.
Černý pokračoval do kopce a zapojoval opravdu všechny svaly. Zabíral rameny a občas si Peruna na zádech trochu pohodil, aby moc nesjížděl. Ani teď nezavřel tu zmrzlou kušnu a to přinutilo polárníka k úsměvu:
"Můžeš mi to někdy ukázat," navrhnul raději a znovu fenkem na svých zádech ve zhoršující se bouři pohodil. Jeho hustý kožich byl plný sněhu, ale konec té pouti byl na dohled.

Tmavý lišáček pro tento okamžik stál nehnutě a jako socha sledoval svého společníka, se kterým právě uzavřel dohodu. Vypadal, že se každou chvilkou hroutí, když přistoupil na tu předem prohranou výzvu. Lokimu se nelíbilo už jen to slovo, ale přeci jen držel za chůze ouška otočená na Peruna. Ach ano – dal se znovu do pohybu. A stezka se teď pořádně zvedala do kopce. Kdykoliv se tak černý na světlého otočil, byl o něco výš. Jako na podstavci. A teď koukal z toho vyvýšeného místa na Peruna, jak se plácá na zemi jako ryba na suchu a nemůže vstát. Docela dlouho váhal, když na něho koukal. Udělal něco tenhle přátelský lišák pro to, aby tady umřel sám v zimě a mrazu?
"Ten popis se mi nelíbil," zamručel tmavý lišák, ale vyřkl to až ve chvíli, kdy měl Peruna bezpečně uloženého na zádech. Vážil nula nula prd a jít s ním závějí nebylo tak nepříjemné, jak si prve mohl představovat. "Hlavně se drž, neni to už daleko."

Loki si všímal toho, jak moc fenek za jeho zády trpí. Bylo by mu to dříve líto, ale teď se pokoušel pokud možno co nejvíce zatvrdit proti takové zbytečnosti. Jeho nikdo nelitoval. Nevrle si odfrknul a a trochu přidal do kroku. Bouře se zhoršovala a cesta byla ještě dlouhá. Kdyby jen natrefili na nějakou pěšinu, kterou by mohli sledovat! Tohle místo ovšem bylo pusté a prázdné – kdo by tu taky chtěl žít? Přidal a funěl u toho jako parní lokomotiva. Tu taky připomínal, protože mu od nosu s každým dechem stoupaly obláčky bílé páry.
"Asi," odpověděl nečekaně fenkovi a se svraštělým obočím se na něj krátce otočil. Možná, že kdyby ho vzal na záda-. Nesmysl! Zaryčela jeho mysl proti němu. Zaklapnul překvapením čelisti k sobě, ale zvědavost mu nedala.
"Když mi povíš co je to poušť a bude se mi to líbit, vezmu tě na záda. Jinak zdechneš." Obchod jeho mysl nijak nekomentovala. Možná nebylo špatné z té laskavosti něco mít.

Fenek ze sebe sypal nějaké domněnky a moudra, která vyštrachal z povídaček starých babek. Loki se ještě víc zakabonil a ouška přitisknul k týlu, takže jich skoro nebylo vidět. Možná na tom něco pravdy bylo, ale prozatím byl opatrný. Nikomu na něm nezáleželo. Styr byl jen sobec, který chtěl splnit úkol, který si sám zadal. Honil si tak vlastní ego. Bjarkan byl moc velký srab, než aby Lokiho uznal, o Erin ani nemluvě. A jeho rodiče? Ti byli nejhorší. Tvořil si v sobě podivnou nenávist vůči nim všem a utápěl se v trpkosti. Proto se Perunovi v odpověď dostalo jen nic neříkající "hmm" a další zarputilé mlčení, kterým urostlý polárník v těle zaprclé obecky reagoval. Moc to nechtěl rozvíjet. Falešná naděje na zlepšení nebylo nic, čím by si Loki chtěl motat hlavu.
"Sníh není špatnej," odpovědel krátce. Původně plánoal mlčet, ale nakonec se rozhodl pokračovat: "jenže v Saeronu je tolik krásných míst. Nevyplatí se mi zůstávat na jednom, kde ti navíc furt mrzne zadek."

Loki capal skrze závěje a pokoušel se tvářit pokud možno přísně. Pravdou ale bylo, že byl docela unavený. Krok střídal krok, ale závěj to byla hluboka a prodírat jeho silné tělo tou masou sněhu ho přeci jen nějakou energii stálo. Nevzdával se ovšem! Byl přece princ zimy. Kdo jiný by byl víc stavěný na taková dobrodružství, než syn Yrity Polární skupiny. Nebo... spíš než polární liška. To bylo asi důležitější. Nemohl se pořád ohlížet na to, kým měl kdysi být. To už bylo dávno pryč. Teď byl prostě stále Loki. Nic víc a nic míň. A tenhle prostě Loki se teď důležitě podíval na fenka za svými zády, aby si ho pořádně přeměřil pohledem:
"To je jen otázka času. Ještě jsem nepotkal nikoho, s kým bych naopak měl dobrou zkušenost." Byl ublížený a rozbolavělý, možná i proto si Perunovu otázku špatně vyložil. Zamrkal, než se dal znovu do pohybu. "Jo, jsem z těhle končin. Ale dost jsem se toulal i mimo. Moc mě na tom neubyde se furt babrat ve sněhu." Stačilo to? Možná by mělo. Když nechtěl ve věčném ledu žít polárník, rozhodně by to neměl zkoušet ani fenek.

Dva lišáci s tak nezvykle podobnými jmény – vždyť každý z nich nesl jméno boha, i když docela jiného. Tmavý a mladší z nich se ale přesto na svého bratra ve jméně tvářil nelibě. Těžko hádat, jestli si vůbec uvědomoval podobnost mezi nimi. Neznal toho ze světa tolik, sotva by se dozvěděl o existenci cizích bohů, kteří ani nepanovali tomuto světu.
"Asi špatný zkušenosti," bručel na svého menšího společníka Loki nevrle, zatímco máchal huňatou oháňkou ze strany na stranu. Šlapal ale vytrvale dál a dělal tak své společnosti cestu skrze závěj, ke které bouře pomalu přidávala víc a víc. Chumelenice se zhoršovala, ale většinu sněhu pobrala tmavá, hustá srst. Perun tak mohl docela pohodlně sledovat Lokiho stín. Škoda jen, že fenek za jeho zády tolik žvanil.
"Narodil jsem se v Saeronu," opáčil prostě. Moc se mu nechtělo začínat další bezvýznamnou konverzaci, ze které nakonec odejde bez přítele. I tenhle Perun brzy prchne.

Loki razil přes zasněženou planinu cestu a tvářil se jako kakabus, protože prostě mohl. Jindy by třeba byl usměvavý, nebo možná lépe tvrdit "dřív". Teď byl zahořklý a trochu doufal, že tohle všechno brzo přejde – jako ta bouře, která se sbírala před nimi na úpatí hor. Chtěl být sám, protože on sám sebe rozhodně nehodlal zklamat. S ostatními zase takovou jistotu neměl. I když tenhle prďola vypadal vlastně docela přátelsky: pořád něco brebentil a ne a ne se nechat odradit černého otráveným xichtem. Na druhou stranu – to Perun byl ten, kdo něco potřeboval. Něco jako útočiště a bezpečný nocleh. Přesto Loki zpomalil, aby mu plyšák stačil.
"Jo jo, ve dvou je všem líp," zavrčel nesouhlasně a trochu víc se zakabonil. Zvažoval, jestli by mu bez doprovodu nakonec opravdu nebylo líp. Ale lišák se jen představil a tvářil se pořád vesele. Třeba nebyl tak špatný. Možná proto ze sebe mladík vydoloval prosté: "Loki".

Počasí se zhoršovalo, tím si byl černý lišák docela jistý. Na severu, odkud vítr foukal, se shromažďovala temná mračna a nevěštila zhola nic dobrého. Loki by se s tím vyrovnal, ale co s tím prckem, který se k němu hlásil a která byl dozajista zmrzlý jako sobolí hovno. Několikrát těknul pohledem mezi fenkem a oblaky a kysele se zašklebil, když mu došlo, že ho tu přece nemůže nechat.
A co bys nemohl? ozval se jeho vnitřní hlas. Tebe všichni všude nechávali. Máma, táta, Bjarkan, Erin – každej utekl. Ty se nemusíš starat o ostatní. Bylo pravdou, že Loki neměl sebemenší důvod Perunovi pomáhat. Ale stejně šel do bezpečí, ne?
"Mužeš jít se mnou, znám bezpečné místo," zafuněl s nakrčeným nosem a pomalu vyrazil, aniž by se víc staral, jestli fenkovi není zima. Ostatně: starat se nemusel. Vést mohl.

Loki by byl býval vložit tlapku do ohně pro fakt, že byl v téhle končině a chýlící se sibérii sám. Byl si tím opravdu jistý. Věřil tomu. O to překvapenější vypadal, když si to k jeho tlapkám namířila liška kapesní velikosti. Tentokrát na ni ale nekoukal s takovou nevěřícností, jako když potkal Rusalku. Teď věděl, že i tenhle patří mezi fenky. Ale přeci na něj hleděl s jistou dávkou nelibosti, protože narušoval jeho vytoužené osamocení. Chtěl nakrčit nos a poslat ho k čertu, ale liška (nebo snad lišák?) se zdál být přátelský. Navzdory nepříjemnému zvuku, který vydávaly jeho zuby.
"Zníš rozbitě, neni ti o něco?" tázal se raději už z dálky. Co kdyby to bylo nakažlivé. Loki neznal zimomřivé lišky.

Domov byl daleko. Loki to věděl a nožky ho bolely už teď. Ale aspoň byl na tohle peklo připravený. Tím chci říct, že měl pořád svůj polárčí kožíšek, který nepustil zimu k jeho kůži. Sice se na něj teď lepil sníh při onom mizerném pochodu skrze polární pustinu, ale nebyla mu zima. A to byla výhra sama o sobě.
"Zatracená práce," bručel si pod vousky, zatímco se brodil napadaným sněhem. Sahal mu skoro až po bříško. Ošklivě se kabonil, ale přece se nemohl vzdát bez boje. Musel světu ukázat, že si poradí. Není vůbec žádné ořezávátko!

Loki byl teď rozvážný, když tak sledoval maličkou lištičku, se kterou konečně nalezl trochu té společné řeči. Jak se ukázalo, bylo lepší mluvit s někým, s kým jste se nacházeli na jedné vlně. Jednoduše se ztrácel v konverzaci, když každý mluvil o tom samém a zároveň něčem úplně jiném. Teď si rozuměli. Neštěkali po sobě, domlouvali se – to se zdálo jako dobrý posun. Znovu se posadil a Rusalku přejel pohledem, když přeříkala všechny jeho tituly. Možná na tom liškám záleželo? Třeba by se k němu chovali všichni trochu víc s úctou, kdyby věděli co je zač. Ale záleželo na tom? Mělo cenu se chlubit matkou, která o vás stejně nestojí? Myšlenky mladíkovi vířily v hlavě ale nemohl nad nimi tratit příliš pozornosti. Víc ho zajímala Rusalka.
"Nevim jestli to je nebo neni romantiký, lásku k liščatum jim hatilo totiž úplně všechno." Před chvílí poměrně zaujatý hlásek se změnil v zabručení, které rezonovalo v polárníkově široké hrudi. "Celá chyba byla asi v tom, že sem se prostě neměl narodit, víš?" A bylo to: celá pravda spatřila světlo světa. Bolelo to jenom opravdu zatraceně moc. Zlatá očka se zaleskla a Loki si olíznul čenich, aby nebylo vidět, že mu z něj trochu teče. Aspoň že očka nakonec zůstala suchá. Raději se upnul na ten trošek informací, které hledal o Rusalčině původu.
"Mezi fenky?" opakoval se zájmem. Co přesně to znamená prosím pěkně?

Zájem bylo něco, na co Loki nebyl úplně zvyklý. Tedy: každý se hned zajímal kde má rodiče a proč je bez dozoru, ale nikdo se neptal na Lokiho. Zmatený, s mokrým kožichem a podivně splihlý seděl proti drobné Rusalce a přemýšlel, cože se to právě děje. Jeho mysl jako by nebyla schopná zpracovat ty věci, které říkala a s jak s ním mluvila. Už nebyla tak nabroušená – vůbec ne. Mluvila klidněji a s podivným zabarvením, které tenhle zanedbávaný mladík dost dobře neuměl zpracovat. Až ho zamrzelo, že na ní prve tak "vyjel", že jí po jeho starostech nic není. Krátce sklopil pohled a přešlápl si z tlapky na tlapku.
"Ne, máma byla polárka a táta obecnej," vysvětlil krátce. "Teda – pořád jsem syn Yrity Polární skupiny sídlící na Polární skále," přeříkal poslušně svůj původ s trochu zvednutou bradou, ale jakákoliv známka pýchy byla rázem pryč, když pokračoval: "ale zajímalo by mě, kdo jsi ty. Nikdy jsem neviděl tak maličkou lišku." Tlapou si při tom prohraboval lesní podloží, které měl pod sebou. Líbilo se mu, jak po dešti vonělo. A pak tak podal důvod svého problému: "vlastně jsem skoro nikoho nikdy nepotkal. Utekl jsem z domova před nedávnem." I navzdory jeho velikosti téměř dospělé lišky bylo znát, že ho to mrzí. Z domýšlivého mladíka bylo najednou otřepané nedochůdče.

Představila se, ale to Lokimu vůbec nepomohlo. Pořád na ní koukal jako sůva a pomalu zpracovával proporce tvorečka u svých tlapek. Jak moc byla menší? A o kolik měla větší uši? Když mu opáčila stejnou otázkou, tvářil se prvně jakože nerozumí a pořád jen překvapeně koukal na tu tvář a velká ušiska. Nebál se, to se říct nedalo. Ale jasně ho udivovala ta dysmorfie.
"Ugh, sem Loki," zahuhlal nakonec, ale to nebylo všechno: "jsem kříženec. Ale co si ty?" Pochopí snad teď? Dojde lišce u jeho tlapek, že se neptal po jménu? Vychování moc nepobral na svých toulkách po Saeronu, takže nebylo divu, že si se zdvořilostí hlavičku moc nelámal. Dál neurčitě sledoval světlou lišku – musela to být liška, protože byla hodně jako on – a pokoušel se rozpomenout, jestli někoho takového někdy viděl. Ale krom sourozenců, Crona a Bjarkana s Erin nikoho neznal. Nakrčil čenich a konečně se postavil na všechny čtyři, zatímco ofenzivně máchal oháňkou za zády. Chtěla vědět, co se mu stalo.
"Nic se mi nestalo. Nic, co by byla tvá starost," bručel nespokojeně, zatímco si jí nedůvěřivě prohlížel a přeměřoval. "Jen normální den."