Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Neeee?“ protáhnul lišáček rozpačitě, když padla otázka na zajíce ve vodě. To se určitě nikdy nemohlo stát. Jeho obličej byl však rozpačitý a z tváří mu utíkal velmi, velmi, velmi přitroublý úsměv od ucha k uchu, jak sám ze sebe chytal cringe. Jak se mu to jen povedlo? Nemohl být přece až takovej matla, ne? Ale Bjarkan nic neříkal a jako správný mentor rychle pokračoval ve výkladu. Lež Lokimu prošla, ale copak byla zlá? Byl skoro dospělý a nikdy nelo-vil a ani neviděl zajíce. Jasně že se za to styděl! Hbitě ovšem zaklapl čelisti, když ho k tomu starší lišák vyzval – roz-hodně nehodlal zpochybňovat jeho rady, když se mu konečně někdo pořádně věnoval! Výhra? Stoprocentně. Pro Bjarkana? Sotva. Ale Loki byl moc mladý na to, aby dokázal z lišáka vyčíst byť jen náznak neochoty. Anebo ji prostě skvěle polárník skrýval, to mohla být taky varianta a pravděpodobně byla nejpravděpodobnější. Na každý pád teď Loki držel jazyk za zuby a potichu následoval svého společníka. Pohyboval se poměrně obratně, ale pořád byl jen neohrabaný mládenec a tak jeho pohyb nebyl tak přirozený, jako pohyb jeho nového přítele. Jemu to nevadilo. Jestli Bjarkanovi ano, to už byl úplně jiný příběh. Ale Loki se snažil, opravdu ho to docela bavilo a snažil se velkého lišáka zrcadlit jak jen to šlo. Hlavní bylo, že už nekladl další otázky, jen se jedním pohledem rozloučil s magickým vo-dopádem a spolu s ním i s Erin, která se k jejich následování asi úplně neměla. Škoda.

// Arsenský les

Lokimu Bjarkanovo neštěstí v přehršli slov rozhodně nevadilo. Erin mu zjevně neměla moc co povídat, nebo ji přešla chuť. A tak svou zvědavou duši a ještě zvědavější a lehce přidrzlý pohled obrátil na druhou nejpravděpodobnější oběť: ach ano. Chudák polárník. Jaro zatím tmavému lišáčkovi nepřišlo moc úchvatné. Zem byla mokrá a čvachtala a nebyla taková zima, takže by mohlo hrozit, že mu brzo začne být ještě ke všemu teplo! Nehoráznost. Chudák ještě nevěděl, že svět kolem něj brzy propukne v záplavu barev a hudby, až začnou ptáci zpívat zplna hrdla. Nebylo se čemu divit, vždyť neměl žádné pořádné zkušenosti s chodem světa a ročních období. Znal jenom polární skálu a svět v zimě, která pomalu odcházela a dávala prostor i dalším hezkým věcem, na které si měl lišák teprve přijít. Alespoň že v ukrytém stínu lesa alespoň vodopád ještě zanechal v klidných tůních kolem sebe zbytky ledu, ke kterým se pře mlhu a stíny nedostaly sluneční paprsky.
„Joo, zajíce znám,“ lhal Loki s trochu rozpačitým úsměvem, který ho zcela prozrazoval. Doufal, že ho Bjarkan kvůli té lži nevytahá za uši, ale co měl dělat? Měl přiznat, že je skoro dospělý a vůbec neví jak to ve světě chodí? Víc se mu líbila ta nabídka praktických cvičení, až zas několikrát hravě zahopkal na místě. „Ano, pojďme se podívat na zajíce!“ přitakal s úsměvem a pokračoval tak svůj život bez znalosti významu slova prosím, jako by se nechumelilo. „Ty umíš lovit? Ukážeš mi jak na to? A je tohle vůbec dobrý místo? Žije zajíc ve vodě?“ spustil serenádu otázek s takovým zápalem, že si nakonec šlápnul na jazyk a musel zmlknout. Zaklapl hlasitě čelisti k sobě a raději tiše čekal, co mu zkušenější poví.

// Azurová řeka

Věrně následoval svoje společníky a mírně se samolibě usmíval svému štěstí, že konečně potkal skutečné dobrodruhy, kteří se nezdráhali ho opravdu vzít se sebou. A vůbec – konečně se zbavil Styra a jeho poznámek. Tedy přilepšil si jen trochu, neboť i Erin pořád něco hučela o stavění se na vlastní tlapky a soběstačnoti. Ale jak tak poslouchal tu školu a pokoušel si dát věci do souvislostí, asi to nebylo úplně špatné rozmýšlení. Třeba by se mohl úplně osamostatnit a jít si po svém? Objevovat a poznávat krásy světa kolem… zdálo se to jako rozumné počínání! V záři zapadajícího slunce se cesta podél řeky zdála malebná. Loki tolik barev pořádně nikdy neviděl a teď si je prohlížel se zájmem a respektem, zatímco mu po pravém boku hučel vodní tok. V tom slunci se jevil snad ještě krásnější. Navíc ještě s ohledem na stíny, které se protahovaly a na zemi všude kolem vytvářely podivné žíhání. Holé větvě stromů skřípaly ve větru a Lokiho kožíšek sem tam jeden poryv nepříjemně ofouknul! Sem tam se zamračil na svět kolem, ale jinak se spíš dál usmíval, neboť se mu ta souhra okolností líbila. A jak mu padla brada, když v západu slunce jeho oči prve padly na zlatem zalitý vodopád! Zastavil se na místě a s otevřenou tlamičkou sledoval onu nádheru, která se před ním skvěla!
„A co je tohle, kde voda padá dolů?“ ptal se hned Erin. Najednou se její upovídanost a výmluvnost jevila jako trochu lepší dispozice k vysvětlování jeho všetečných dotazů. Přihopkal blíž a vyvalil na ní oči v očekávání dalšího moudra, které by obohatilo jeho jinak docela nudný život. Moc nerozuměl tomu celému koloběhu života, ale líbila se mu pochvala a jakmile ji obdržel, rozpustile se usmál. Sotva dokázal zadržovat radost. Raději se zpět obrátil na Bjarkana, který ho chtěl učit lovit! Ten ho svým mručením neuváděl do rozpaků.
„Možná bych si na něco většího troufnul, ale co je větší?“ jeho dotaz byl upřímný. Moc nevěděl, co by měl lovit a jak to udělat. „Budu asi potřebovat trochu víc teorie,“ zamrmlal a s očima plnýma naděje znovu vyhledal upovídanou dámu, která by mu třeba řekla jak to na lovech chodí a o co vlastně jde! „A jo, sníh je lepší. Proč najednou mizí? A vrátí se někdy?“ ta slova byla progresivně víc a víc plná úzkosti, až vyvrcholila v panické vypísknutí. Co když se sníh už nevrátí? Poplašeně se začal rozhlížet, jestli na břehu tůňky nalezne jeho zbytky mezi stíny.

Aktualita uznána, 10 kamínků

// les Taldren

Tmavý lišáček věrně následoval své nové společníky a až nezdravě jim důvěřoval. Sice nevěděl, že s ním nemají žádné nekalé úmysly, ale nějaká ta nedůvěra by na místě byla. Bohužel neměl nikoho, kdo by ho tohle všechno naučil. Ani že za větu patří děkuju a na začátek občas patří prosím. Ani mu nikdo nevysvětlil, že je dospěláky občas docela dobré poslouchat! A on poslouchal a snažil se ty věci vstřebat, ale pomalu ho přestávalo bavit, jakým způsobem všichni jeho mámu ospravedlňují. Měřil si oba zkušenější lišáky pohledem a trochu mhouřil víčka. Nic ale neříkal a šetřil dech na cestu, která je vedla k dravě proudící řece. Přejel její proud pohledem a zastavil na jejím kraji. Nikdy nic takového neviděl. Ten potok, který sledoval od Polární skály, byl zamrzlý a rozhodně nebyl tak divoký. Mohl na té záplavě oči nechat, ještě s tou barvou, která z ní téměř až vyzařovala.
„Co to je?“ ptal se těch větších a zkušenějších, „proč je ta voda tak zvláštně barevná a kam tolik pospíchá?“ Snad jen poslední zbytky zdravého rozumu mu nedovolily přistoupit blíž, až k těm kluzkým kamenům, které břeh lemovaly. A bylo to dobře, neb byly nebezpečné. Jenže cestovatelé se dlouho nezdrželi a Bjarkan záhy zamířil do neznáma. Teď je ale před tím nevyšlapaná a neznámá stezka vedla podél řeky, což se drobkovi líbilo. Zase sledoval velkého lišáka s posvátnou úctou a sem tam zase zamířil k Erin, aby mohl chvilku sledovat jí. Ani jednomu však na domněnky o rodině a rodičích neodpověděl. Věděl svoje – kdyby mámu zajímal, mohla by se zvednout a tyhle věci a místa mu ukázat sama. Ale ona na ně pěkně kašlala! Raději ty myšlenky zapudil a svou pozornost obrátil k polárce, jež mu kladla otázku.
„Jednou se mi podařilo chytit myš,“ vyprsil se svým úspěchem a hned se dmul pýchou a dal si záležet, svůj úspěch zdůraznil před zraky obou. Slyšeli ho? Museli!
Cesta zatím plynula podél rychlé řeky a Loki tak sotva mohl dávat pozor co lítá kolem. Jedno bylo jisté: dotěrné mrholení mu zmáčelo kožíšek a vypadal teď trochu jako krysa. Sice nepromoknul, to jeho hustý kožich nedovolil. Štípalo ho ale do očí a nevypadal opravdu nijak vábně. Tlapky se mu klouzaly v usmýkané břečce, která vznikla ze sněhové nadílky a bláta, co se na břehu Azurové řeky za ty roky nashromáždilo. Nebyla sice zrovna velká zima, ale to možná byl ten problém. Zlatýma očima lišák koulel po obloze a oblacích, které zakryly nebeskou modř. Nebyl vůbec uspokojen. „Bude pořád takhle hnusně mokro?“

// Vodopád

Aktualita uznána, 10 kamínků

|23|

Nervózně zarýval drápky do země a čekal na svůj rozsudek. Tedy alespoň tak mu to přišlo – jako rozsudek. Jezdil nedočkavým pohledem z dospělého na dospělého a když se rozpovídala Erin, sotva dokázal udržet své nadšení, jak radostně máchal chundelatou oháňkou. Tvář se mu přitom roztáhla až do křečovitého úsměvu, který byl ale čistě nadšený. A bylo to vidět. Jeho nadšení bylo nefalšované. Kdyby se opravdu nadržel zkrátka, asi by si poskočil, nebo dokonce zavýsknul. Vydržel však a tak se jen vesele culil a dál zarýval drápky do země, když čekal na instrukce. Jak se na takové dobrodružství vůbec vyráží? Ach ano! Dáte se prostě do pohybu. A to přesně učinil Bjarkan. Teda po tom, co dostal lišáček další přednášku o tom s kým se bavit a s kým zase ne. Už k tomu nic neříkal. Stačila mu jednou a vzal si z toho co nezbytně musel. Víc nebylo k ničemu. Celý natěšený vyrazil vedle šedého lišáka vpřed a jako pes s povelem k noze k němu za své nížky vzhlížel. Pořád nebyl dost velký na to, aby se mu vyrovnal. Ale nechybělo zase tolik. A tak vedle něj capkal dál a sem tam se ohlédl po Erin, ale tak nějak věrně poslouchal, co měl na srdci ten lišák, protože vypadal jako zkušený cestovatel a válečník a byl hrozně drsný. V odpověď se zamračil.
„Nemyslím si, že by si někdo dělal starosti. Máma prostě jen… spí,“ vysvětlil zklamaně a krátce sklonil pohled k zemi, na které nakopnul kámen. Nos měl rozhořčeně nakrčený. „Myslím, že jsem jí úplně jedno. Ani mi nedala jméno když sem se narodil,“ žvatlal, jak tak následoval své nové společníky tmou do neznáma.

// Azurová řeka

Tmavý lišák byl ve společnosti těch dvou docela spokojený. Na oba sice koukal zdola, ale to ho zase tolik netrápilo, hlavně protože se mu konečně někdo věnoval. To byla příjemná změna. A taky ho nikdo netlačil k návratu domů, když se z něj konečně taky jednou dostal! No nebylo to super? Nedočkavě si přešlápnul z tlapky na tlapku a vesele zamrkal. Vypadal jak čertík připravený vyskočit z krabičky. Kdyby to uměl, řekl by něco jako „těší mě,“ jenže to Loki nevěděl a tak jen vesele koukal na Erin s Bjarkanem, kteří s ním měli tu trpělivost. Erin ho hned začala poučovat, což ho přimělo trochu se zarazit a sklopil lehce uši. Poučky se mu moc nezamlouvaly, ale možná na tom bylo něco pravdy.
„Jasnačka, šéfová,“ zasmál se nakonec a zamáchal huňatou oháňkou, která byla upatlaná od tajícího sněhu v podobě břečky. „Byl jsem s bráchou, ale ten se mermomocí chtěl vrátit domu, tak to asi udělal. A já až teď potkal vás. Ste asi první koho vidim, co jsem utekl mámě z pod oháňky,“ zakoulel teatrálně očima a pak se trochu ošil, „takže ne, domu se fakt vracet zatím nechci. Mohli byste mi poradit, kudy kam a kde je to pěkný? Nechci pořád jen sedět v úkrytu a čekat na smilování. A Taniu fakt neznam. Jenom bráchy a ségru a mámu. A pak nějakýho zjizvenýho lišáka od mámy, ale taky nás chtěl vrátit domu. Jak se zdá, všem de pořád jen o jedno.“ Tlapkou ryl v mokrém sněhu před ním a trochu se vykrucoval, ale jeho pointa byla jasná: domu ne. Dobrodružství bylo to jediné, na co dokázal myslet.

„Brejden, pane a paní,“ zazubil se nedočkavý lišáček na společnost, která ho okamžitě obklopila. Vypadali docela přátelsky – nebo alespoň ta liška. Nepředstavil se ani jeden z nich, ale to vlastně ani on ne. „Menuju se pěkně prosim Loki,“ vysvětlil krátce a rychle se usmál. Ve vánku se jeho měkká srst zatřepotala, takže vypadal ještě nadýchanější a rozkošnější. Jeho očka zářila nadšením a opojením z nových tváří, které zrovna potkal. „Nejsem ztracený. Teda doufám. Vím odkud jsem přišel – z Polární skupiny. Ale máma na mě neměla čas, tak jsem se prosím rozhodnul zabavit se sám, jinak bych se ukousal nudou. A teď jsem došel až sem, ale tohle místo vůbec neznám a když jsem slyšel hlasy, přišlo mi dobrý se k nim přidat, abych vás mohl pozdravit a poznat.“ Konečně zaklapnul chlebárnu a s očekáváním a úsměvem na rtech čekal, co se bude dít dál. Trochu u toho samozřejmě máchal dlouhou oháňkou. Třeba Cron se snažil z jejich setkání nějak vykroutit, aspoň tak mu to přišlo. Ale tihle dva by se nad ním třebas mohli smilovat, no ne? Hlavně ten lišák vypadal fakt krutopřísně a drsně.
Přes noc zatím napadlo fakt hodně sněhu. To se Lokimu moc nelíbilo, protože před tím se svět pomalu probouzel k životu a bylo i něco vidět. Teď bylo vše mokré a promrzlé a sníh se mu lepil na tlapky, což nebylo vůbec příjemné. Pokoušel se své zklamání z nové sněhové nadílky zakrýt, ale vrásky na čele a nakrčený čumák přeci jen trochu měl. Alespoň že jak se slunce pomalu škrábalo k vrcholu své pokojné cesty po nebi, trochu se oteplovalo. Sem tam se mu do kožíšku opřel chladný větřík, ale nebožák nemohl tušit, že se brzy opravdu oteplí a příroda se konečně probudí k životu. Ta vůně ve vzduchu byla jaro. Jaro, které nikdy nezažil. Znal jen sníh a mráz a teď obezřetně pozoroval holé větve, které se mu skláněly nad hlavou. Co asi přijde dál?

Aktualita uznána, 10 kamínků

// Skaliska přes Taldrenské kopce

Lišáček si neohroženě ťapal nepřístupným terénem a nenechal se zastrašit nikým a ničím. Procházel údolí a zkoumal různé úžlabiny a nebál se žádného dobrodružství. Dokonce se mu podařilo v tajícím sněhu ulovit myšku (třebaže spíš nedopatřením, než že by byl takový lovecký talent). Musel se za to pochválit, ale bylo rozhodně jednodušší se stravovat jídlem, které ulovil někdo docela jiný.
Jak si tak ťapkal krajem, zanesly ho tlapky až k lesu, který neznal. Ostatně jak by taky mohl? Vždyť nikdy nikde nebyl. A to ani chudáček nevěděl, že je z něj sirota! A tak si jen nevědomky pomalu kráčel v tom ranním přítmí a pozorně se rozhlížel po širém světě, který s tajícím sněhem a v dešti vypadal docela jinak. Trochu remcal, ale protože se z pod bílé pokrývky vynořovaly zajímavé úkazy, dlouho mu to nevydrželo. Jen ho štvalo, že má z té břečky úplně mokré a oslizlé tlapky. Jaké měl pak štěstí, že nedaleko sebe zaslechl hlasy! Ihned se pozorně přikrčil v přítmí křovin a zlatýma očima pozorně přejížděl okolí, jestli uvidí ty osoby, které si dovolily mu křížit cestu.
Nakonec je opravdu zahlédl! Jeho tmavý kožíšek s tmavým podrostem splýval dobře, ale nebyl dost opatrný a ani zkušený, takže si ho mohli všimnout skoro hned. Ale on se rozhodně nechtěl moc ukrývat. K dvojici si to s neslavným odkašláním a hrdě zdviženou bradičkou nakráčel jen o několik chvilek později přímo před dvojici, jako by se u nikdy nic nemohlo stát. Do jisté míry si to nebezpečí neuvědomoval. Byl už docela veliký na poměry svého druhu, ale na velkého lišáka s divným okem neměl. O té tmavé lišce ani nemluvě. Pořád na něm bylo dobře vidět mládí i fakt, že vlastně neví co se sebou. I když se totiž snažil tvářit co nejvíc důstojně a jako syn Yrity polární skupiny, pořád těkal pohledem z jednoho na druhého a trochu nedočkavě poťapkával na místě.
„Brejden přeju,“ zahuhlal přes své nadšení. „Nevíte někdo prosím pěkně kde to sem? Moc to tu neznam,“ brebentil velmi stroze a pořád přejížděl pohledem z lišky na lišáka a zase zpátky. Ten chlapík vypadal docela hrozivě, ale tmavý se nebál. Byl moc vzrušený tím, že konečně někoho potkal. Třeba se o něj budou zajímat na rozdíl od paní mámy?

Loki odpočíval. Po hádce se Styrem se mu spalo nečekaně dobře. Opravdu! Přišel si skoro jako znovu zrozený. Konečně měl svou svobodu. Tolik vytouženou svobodu, která jako by se stala začátkem a koncem jeho celé existence. Nebožák nevěděl, že byli jeho rodiče dávno pryč a že skupinu teď opatroval někdo úplně jiný. Někdo nový. Vykoupení pro jeho svobodou duši, která tak dlouho žila v očistci a trápila se závažím, které ji pomalu táhlo ke dnu a dusilo ji v temnotách. Ale teď ta váha byla pryč a on si mohl konečně dělat cokoliv se mu zachtělo. Úplně cokoliv na světě! Hlavně protože se vylepšilo počasí a on mohl konečně běžet objevvoat – prohlédnout si svět kolem něj. A tak vstal, protáhl si zatuhlé tlapky a s úsměvem na tváři si to namířil do neznáma. Proplétal se mezi skalisky a nepřišel si v nebezpečí. Vlastně si byl naprosto jistý, že je v bezpečí. A neměl důvod se bát. Les kolem něj byl klidný a tichý, nikde žádné stopy, nikde žádné nebezpečí. A tak šel Loki dál od domova. Do míst, která neznal a do míst, která mu byla cizí. Nebál se. Sledoval kraj kolem sebe a vše pozorně prohlížel. Vždyť měl teď všechen čas světa.

// les Taldren před Taldrenské kopce

// Floremare | kolo štěstí 2/5 (10)

„Zaklapni tu chlebárnu,“ oponoval okamžitě Loki, který otrávených xichtů jeho ocásku měl taky plné vintry. „A táhni teda domu, pitomečku pitomá!“ Na bratra se osočil v první možný okamžik, když se kolem nich rozestoupil sníh a do své milosrdné náruče je pojmula neprostorná úžlabina, kde se mohli ukrýt před blížící se bouří. Tedy alespoň Loki, který teď přímo soptil. Nozdry měl rozšířené a v očích se mu divoce lesklo. „Myslíš, že mě to u všech prašivek baví pořád čumět na tvůj dlouhej xicht? Jestli se pamatuju dobře, odešel sem sám a nikoho sem se neprosil o doprovod. Natož pak tebe. Jestli ti chybí máma tak zas práskej jí spát pod vocas, ale myslim že se ti bude fakt pramálo věnovat! Myslíš, že se mezitím milosrdně probrala? Že ti řekne že seš její mazlíček a volíže ti zadek? Ani víčko nezvedne, ty patolízale!“ Stál na kameni. Měl víc rozumu než by se mohlo zdát, takže si ovědomoval svou nevýhodu proti většímu bratrovi a velikost tak nabíral jinak. Srst na zádech se mu mezitím řádně naježila a srdíčko tlouklo jako smyslů zbavené. Rozesmutňovalo ho, že měl pravdu a že rodiče se o ně nestarají. A štvalo ho, ne, přímo do bíla ho rozpálilo, že byl na svých cestách zaseklý s tím nejvíc otráveným lišákem široko daleko. Jeho úmysly, sebevíc chrabré byly, ho štvaly nehorázným způsobem. Když ho bratr tak moc nenáviděl, proč s ním vůbec chodil. Mohl být bez něj několikanásobně rychlejší, zatímco Styr mohl být spokojeně doma. Zároveň však Lokiho překvapovalo, kolik hněvu v něm bratr dovedl probudit. Tohohle byl schopný? Zvládl by toho víc? Co všechno s ním hněv dokázal dělat?

// jezero Arges | kolo štěstí 1/5 (9)

Loki by Styra i litoval, ale neobtěžoval se. Ostatně tohle bylo celé jeho boj. Pořád se odvolával na nějaké úkoly, ale jemu nikdo nikdy žádný úkol nedal. V tom byl zakopaný pes. Nikdo ho s mladším bratrem nenutil jít a všechno jeho remcání tak bylo absolutně neoprávněné.
„Tak si pospěš konečně!“ houknul na ublíženého zrzka co chvíli mladší z dvojky, který měl navzdory nepřízni počasí stále zápal, který ho jako parní stroj hnal vpřed skrze závěje navzdory jakékoliv nepřízni počasí a hladu, který pomalu drobek začínal pociťovat. Jak dlouho že se pořádně nenajedl? Dost dlouho na to, aby pomalu přestával vypadat jako baculaté a rozkošné liščátko. Místo toho pomalu nabíral habánský vzhled připomínající spíše puberťáka, který má za lubem nějaké lotroviny. Ostatně to byl přeci celý Loki. Kdyby tahle situace měla být podle jeho představ do posledního detailu, nemusel by se taky pořád brodit sněhem první. Schválně proto vyhledával stopy zvířat, které ho pomalu vedly napříč krajinou. Zjevně se tu objevovaly i vysoká a nějaké další druhy zvěře, nicméně beztak žádnou nesvedl pořádně pamatovat, protože neměl rodiče, který by mu vysvětlil jak se takové věci ve světě mají. Ale zjevně by ho taky někdo měl naučit dávat dobrý pozor, protože místo, kde se zrovna ocitli a kam je veleslavně dovedl, nebylo moc příjemné. Hodně tu foukalo s vítr divně voněl. Nebo spíš smrděl? Nemohl se rozhodnout, jestli slaný mořský vzduch jeho nosánku přijde jako příjemný, nebo naopak krajně nepříjemný a štiplavý.
Jestli ovšem liščata v něčem měla opravdu mít štěstí, byla to stopa, kterou Loki vybral. Byla stará a vyčichlá, ale v zapadajícím slunci a posledních hodinách světla toho dne je vedla k místu, které jim mohlo poskytnou přístřeší na chladnou noc, která Saeron čekala.

// Skaliska

kolo štěstí 2/5 (8)

„Haha!“ chechtal se na celé kolo, zatímco se odrážel od ledového podkladu, pro který neměl jméno. Ale jako by to vadilo. Hlavně že to bylo legrační a klouzalo to a dalo se s tím vyblbnout. No ne? Jenže něco se mu přeci jen pomalu přestalo pozdávat. Taková jedna malichernost, která by jim mohla lehce zhoršit cestování. Pomalu, avšak jistě, se blížila noc. A jak se zdálo, s ní se pomalu blížila i zima. Taková, na kterou by i jejich kožíšky mohly být moc krátké. Tedy – neměli úplně krátkou srst, ale prostě na takovou zimu (která se pomalu kradla jako stín krajem) nestačila. I černý přízrak se při tom uvědomění trochu otřásl, zatímco koulel očima po tmavé obloze, ze které se zase pomalu snášely sněhové vločky.
„Ty, Styre, možná se mužem vopravdu jít někam schovat. Než padne úplná noc,“ nadhodil, aniž by se na bráchu podíval. A protože mu to pálilo přeci jen o trochu víc, taky se doklouzal k rozpláclému sourozenci, aby mu následně pomohl se doplácat až k samému břehu jezera, kde už oba nalezli pevnou půdu pod tlapkama. „Sem se potom můžeme vrátit až zase vyjde slunce.“ Než však mohl Styr cokoliv navrhnout o návratu domů, Loki už si to podél břehu štrádoval na úplně opačnou směru. Asi nemělo cenu zmiňovat, že to lišák dělal schválně. Ostatně vždyť tohle celé bylo jen a pouze o tom, aby něco viděli. Nechtěl se v první chvíli běžet schovat do úkrytu za stále spící matkou. A tak sledoval břeh jezera, dokonce se mu podařilo překročit jednu napůl zamrzlou řeku a hle! Už se zase ocitli někde trochu jinde.

// Floremare

// Tichá řeka | kolo štěstí 3/5 (5)

„Záleží na tom snad? Musí jeden pořád vědět kam ho nohy nesou?“ znělo to nesnesitelně poeticky, ale to černému nepřišlo zaleka tak hrozné, jako fakt, že se ocitli na zpropadené bílé pláni. Vystrčil hlavu z lesa a obezřetně se porozhlédnul, ale viděl prd. Jen pustou krajinu, sem tam strom a někde hodně daleko na sever nějaké kopce. Ale jinak? Pusto. S povzdechem se lišáček vysoukal z křoví, které mu do teď poskytovalo bezpečný úkryt, a zamířil si to k jezeru ukrytému pod vrstvou sněhu. Zastavil se těsně u břehu, který se nepřirozeně svažoval k rovné ploše. Taky na něj nevěřícně zakoulel očima, než opatrně došlápnul na chladný povrch ledové plochy.
„No páni!“ zavýsknul vesele. „Styre! Pocem honem!“ doprošoval se bratra, jakmile všema čtyřma spočinul na rovné ploše, která klouzala. Ach ano. Zkusil se smýknout a opravdu popojel. Rychle se mu však rozjely tlapky a dopadnul na rovný povrch až zuby cvakly. Rána ho však nevyvedla z míry a se smíchem se pokusil zvednout. Smál se tak nahlas, že se jeho zvonivý smích nesl nad širým krajem. Za chvilku tomu dokonce přišel na kloub, takže se klouzal z místa na místo, bruslil a popojížděl jak jen to šlo. A jaká to byla náramná legrace! Očka se mu úplně rozzářila a na chvíli zapomenul na rodiče i to trápení, které s nimi měl.

// Levandulové údolí | kolo štěstí 2/5 (4)

První co Styr udělal Lokimu taky pěkně hnulo žlučí – pořád jen ta karta o tom, že byl v lůně matčině dobře uložený a taky se vydral na svět jako první. Co na tom záleželo? Měli ho rodiče radši? Neměli. Kašlali na oba stejně. Mladší nebo starší, nezáleželo na tom. Byli prakticky vzato sirotci bez domova. Teda domov a místo k návratu měli. Ale copak by je někdo ze skupiny hledal, kdyby se zatoulali nadobro? Těžko.
„Nedělej, že seš dospělej. Seš stejnej harant jako sem já,“ zafrfňal odpověď a ani se neuráčil otočit, nebo zastavit. Vždyť zase tak rychle nešel a nebylo ošklivo, aby ho bratr neslyšel. Protože ta slova slyšet měl. Mohl by taky slyšet černého myšlenky – třeba by zjistil, že se jejich názory vlastně až tak moc neliší. A že se černému vlastně taky docela stýská po spící mámě, jejíž něhu skoro ani nepoznal. Jen teplo pod ocasem, ale žádné něžné pohlazení. Nic příjemného. Laskavá slova? Copak vůbec věděl, jak z ní její hlas? Možná že v ten okamžik i Lokiho u víček pálily horké slzy, které se za každou cenu snažil neronit. Ale nechtěl si kazit ten zážitek. Slunce bylo pořád vysoko a krajina kolem nich se měnila. A Tichá řeka vedla kroky bez hlesu. Jen sem tam někde bylo slyšet sníh padající z větve, nebo tiché zurčení vody pod ledovými plotnami. Ach ne, nesmím si kazit dobrodružství. Nesmím plakat, tak malej zas nejsem, utěšoval se v duchu mladší bratr, zatímco zraky obracel k obloze. To, jak se zdálo, pomáhalo. Ani kapka neskropila ledovou zem.
„Tak pojď,“ pobídl nakonec bratra, který ho opravdu následoval, i když u toho remcal. „Ve dvou to bude větší legrace a aspoň taky něco uvidíš.“ Hlas se mu naštěstí nezlomil a když se po bráškovi otočil, už mu zase na tváři tancoval šibalský úsměv. Svět byl přece tak veliký! A co že byla zima. Jejich kožíšky na to byly stavěné!

// jezero Arges

// Kolo štěstí – 2/5 (2)

Proč jen byl Styr tak upjatý? Copak to nechápal, že už seděli doma tak dlouho? Kdyby na nich rodičům záleželo, našli by si je rovnou. Hledali by je. Sledovali. Ale ani jeden z jejich rodičů se o ně nezajímal. Otce téměř neznal a matka, pokud mu bylo známo, stále ještě spala. Možná, že už spali spolu? Třeba tu spavou nemoc chytnul táta od mámy? Mladý lišák se zaškorpil a bratrovi znovu ukázal záda.
"Jestli mým přičiněním dojde někdo k úhoně, budeš to maximálně ty, protože mi jedinej nedáš pokoj," zakabonil se na lišáka za svými zády a ošklivě se zamračil. "Jestli ti to totiž pořád nedošlo, ty muj velkej brácho, našim je to jedno kde sme. Kdyby jim na tom záleželo, už nás za tu dobu našli pětkrát, páč sme fakt nijak daleko nedošli." Alespoň až do teď. Teď totiž už nebyli u Polární skály. Byli na cestě někam k severu, ukrytí v malebném údolí, které by za jiného počasí bylo ještě krásnější. Ale to Loki s bratrem neviděli. I to málo však stačilo tmavému lišáčkovi, aby se ještě rozhodně nechtěl vracet domů. Ani za nic! Znovu se proto otočil na bratra a přimhouřil oči: "Buď jdeš se mnou, nebo jdeš domů sám. Ale já chci taky něco vidět a někoho poznat. Nejenom sedět a čekat, jestli se máma rozhodně si mě všimnout." A na znamení, že to jako opravdu myslí vážně, se rozběhnul dál podél potoka stezkou, kterou tu vyšlapala zvěř během posledních dnů. Neměl přesně ponětí, kam ho tlapky nesou, ale to bylo do jisté míry vzrušující. Cítil, jak se svaly v jeho těle napínají a nesou ho vpřed. Do neznámých končin.

// Šeptavá řeka