Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

<<skaliska

Lessie se po vydatném zákusku v podobě hraboše vydala dál. Příliš si neuvědomovala, kam jde, dokud nešlápla do měkkého a pichlavého písku. Strašně se drobil a potápěl jí tam tlapy, až jí připadalo, že se snad dostala do bažiny. Všude kolem šla cítit strašlivá a čumáku nepříjemná pachuť soli. Nesnášela ten pach, přilepoval se jí do čichových buněk jak klíště pijící krev a zůstával tam ještě několik dní poté, co od těchto míst odešla. Ani lahodná vůně králíků a hlodavců ho nedokázala odvát pryč.
Oddechla si a něco si pro sebe naštvaně zamručela. No nevadí, došla sem, tak to tu aspoň projde a vyrazí dále.
Moře vlastně vypadalo ve večerních hodinách zajímavě, až tajemně a strašidelně. Jako kdyby se mělo vylít ze svého nekonečného koryta a smést všechno živé ze světa do své neznámé a neprozkoumané říše.
Při obchůzce zahlédla cosi v dálce. Zprve to byl bílý chodící flek, pak se z něj začala tvarovat liška. Bílá liška. Nejspíš polární. Ale co ta by dělala na tomto místě? Nesdržují se náhodou v ledových oblastech? divila se. I když, co jí do toho vůbec bylo? Každý si může chodit kam chce a kdy chce. Stejně se trochu přiblížila, riskovala, že si jí všimne. Vadilo by to, kdyby to tak bylo? Kdo ví.

Vyrazila pomalým krokem pryč. Všimla si, že za ní jde zpátky Zora. Na jednu stranu s ní ještě chtěla zůstat, na druhou má obavy, že by jí spíš otravovala. Stejně nemají ani o čem mluvit, bude lepší, když se rozdělí. Třeba se někdy zas potkají a budou vědět více, o čem mluvit. „Já už asi fakt vyrazím, chci začít poznávat nové místa v tomto novém světě. A nejlépe sama. Snad nevadí,“ řekla a pousmála se, aby její slova nezněla tak zle. „Tak zatím, měj se hezky,“ rozloučila se s ní a otočila se.
Vydala se po vábném pachu nejspíše nějakého hlodavce. Pach byl trochu slabý, ale času měla dost, třeba ho ještě dohoní a více se nají. Chvíli byla ještě druhé lišce v dohledu, pak zmizela v nejbližším podrostu.

„Ah tak,“ odpověděla pouze. Nevěděla, co víc říct, nerada tvoří slohovky. Problém v tom nastává, že tě přestane po chvíli každej poslouchat. Jednoduché věty jsou prostě lepší.
Už odchází? Lessie to bylo vcelku líto, avšak nemohla nikomu bránit v jeho činech. Když tak přemýšlela, není s Lessie příliš zábava na to, aby s ní někdo zůstal déle. „Asi... ne, nevadí“ řekla pomalu. Možná trochu zklamaně? Ani to neřešila, city nikoho tím fakt nerozměkne. Někdo, s kým bude trávit veškerý svůj čas se snad blíží, stačí si počkat. No nic.
Zvedla se. Vypadá to, že nějakou dobu zůstane zas sama, tak si aspoň něco k jídlu uloví. Jen si počkej, vždyť sis to teď řekla, napomenula se. A třeba ti ptáci šli pořád cítit. To tam usnuli?

Když usoudila, že jí Zora nic neudělá, znovu si lehla, aby nechala svoje tělo trochu odpočinout. Měla chuť i trochu spát, ale mít po dlouhé době konečně někoho při sobě jí těšilo víc. Ještě okem koukla na měsíc, zdálo se jí, že září ještě víc než když na něj koukla poprvý. Neřeš už ten mesíc, napomenula se v hlavě a krátce nenápadně zívla. Na její slova jen kývla, všimla si, že ani neodpověděla na její otázku. Asi to má nějaký důvod, usoudila. „Žiješ tady, nebo tudy jen taky procházíš?“ zeptala se, aby mezi nimi nebylo takové dusné ticho. Napadlo jí, nezeptala na trochu zbytečnou otázku? No, to už bylo asi jedno, ale proč se nezajímat. Ucítila i čerstvý pach nějakých ptáků. Mm, bych si ještě dala, trochu se zasnila.

„To máš pravdu , kdybych tu nenašla toho králíka, budu furt o hladu,“ kývla. Ach přestaňme mluvit o jídle, jinak začnu slintat, pomyslela si hladově. Doufám, že neumí číst myšlenky, jinak by věděla, jak strašně nenažraná jsem. I když takhle v zimě musí být hladovej asi každej, napadlo jí. Olízla si pysk od zbytku králíčí krve a dlouze se protáhla. Myslela na Zorrinu otázku. Naposled potkala lišky kdysi před dlouhou dobu. To nebudou ony, nebyly nemocné a ani myslím nevoněly jako ona, sebrala něco ze své minulosti. „Už dlouhou dobu jsem nikoho nepotkala, no už jsem nedoufala, že někoho najdu“, zavrtěla hlavou. „A jak dlouhou dobu je hledáš?“ zeptala se pro jistotu. Taky jí zajímalo, proč vlastně řekla voní? Lišky spíše smrdí, ale nechala to být, bylo zbytečný mít takové neužitečné otázky.

Lessie vzhlédla k nebi též. Velký, téměř kulatý měsíc a objevující se hvězdy fakt rozsvicovaly oblohu. Určitě se myslíme teď to stejné, snažila se nezašklebit a nekouknout na společnici. Měla měsíc celkem ráda, pořád si myslela, že ten jí dokáže něco říct, nějaké tajemné utajené tajemství, předevšemi skryto. A co ty hvězdy? Věrné a šťastné společnice měsíce? Anebo jen prostě tečky, aby noční koule nezářila sama? Hypotéz může být hodně a není nutno to asi vědět. Dala hlavu zpět dolů, aby jí nebolel krk. „Já jsem Lessie, a žádné obavy, fakt nehrabu a nesnažím se hledat cizí úlovky, dám přednost čerstvě ulovenému masu“, při těchto slovech se jí zas začaly dělat chutě, ten králík byl přece jen malý. Ale tlustý, šlo poznat, že fakt dlouho nejedla... a nejen při těchto myšlenkách.

„Třeba já ráda odpovídám otázkou,“ zazubila se a pak směr pohledu dala na hýbající se keřík. Naštěstí to byl jen větřík, zvyšující se průběhem dne. Trochu jí počechral srst a dále tancoval kolem světa. Tohle byla lehká zima, asi ta nejlehčí, co za ty dva roky zažila. Ale mohla být i lehčí, přece jen nejsem na světě tak dlouho, jako jiní, proběhlo jí hlavou. A vlastně to byla pravda, to by se musela někoho zeptat, někoho o hodně staršího. Bohužel tady nikoho neznám. Přišla zpět do sebe, když zrovna druhá liška mluvila o nějaké mršině. „Mršinu? Ne, proč bych někomu jedla mršinu? Prostě jsem si ulovila králíka...živého králíka,“ upozornila pro jistotu, ta její slavná mršina mohl být kdysi taky králík. Popravdě to ani lov nebyl, ale to se jí přiznávat v tuto chvíli fakt nechtělo. Sedla si a omotala si ocas kolem tlapek.

Zvedla se a promnula si tlapu. Nejradši by odešla a nechala jí tu samotnou, ale nechtěla být zlá a nezdvořilá. „Ráda takhle bafáš na cizí lišky?“ řekla místo toho. Asi to vypadá jako výsměch, avšak tak to myšlený není. Taky vlastně neví, co jinýho říct. Pokud by se druhá liška chtěla nakonec seznámit, nebude odporovat, sama začínat radši nebude. Bylo by super vidět ostatním tvorům do hlavy, ale na druhou stranu jsou i věci, které nejsou potřeba vědět. Ještě by se na tom stala závislá a už nedělala nic jiného, než číst myšlenky. Taky, kdyby po tom moc toužila a neměla to, vypadala by jak rozmazlená a bez jakékoliv chutě do života. Jak se říká, buď spokojená s tím, co máš. Vypudila to z hlavy a koukla na lišku před ní.

Lessie každou chvíli větřila jakýkoliv malinký náznak cizího pachu. Cizí lišku, která ji najednou zasedla ocas ale necítila. Prudce se otočila a ocitla se jí v tváří tvář. „Co bych dělala?“ zavrčela. „Myslím, že trochu odpočinku si taky zasloužím,“ zamumlala s obezřetností v hlase. O spory moc nestála, avšak pokud by tato liška začala, nebylo by na výběr. Dlouho nebojovala, napadlo jí, jestli to ještě vůbec umí. Ale proč bych neuměla? To v nás zůstává, prolítla jí hlavou myšlenka. „A myslím, že ten ocas mi taky nemusíš rozmáznout na cucky,“ musela se ušklíbnout, ještě kvůli někomu, koho ani nezná skončí bez ocasu. A na to je ten ocas příliš potřebnej.

<< jezero arges

Lessie už nechodila kolem jezera, teď se potulovala kolem skal a různých tmavých nor. Přemýšlela, jestli by si neměla odpočinout. Dneska toho ušla příliš nad její možnosti. A ještě k tomu bez jakéhokoliv jídla. Při pomyšlení na jídlo v dálce uviděla malého králíka zaseknutého mezi dvoumi kameny. Králík byl přitloustlý, proč ho asi napadlo tam lézt? To mají tak malé mozečky? Lessie nečekala a zmítajícího prcka zakousla. Vzala ho a vysunula na zem před ní. I přesto se občas koukla okolo sebe, klidně to mohla být past, to nikdo nemůže vědět. Když si byla jistá, že je všude ticho a žádný pohyb, lehla si ke své kořisti a zakousla se do ní. Maso se jí rozplynulo v tlamě a sklouzlo hladce do těla. Lehce si maso vychutnávala, neměla ráda, když ho do sebe musela v rychlosti cpát. Po dojedení i těch nejmenších kousků na kostech si olízla tlamu a tlapky a zvedla se. Kosti zahrabala, aby po ní nezůstaly žádné stopy. Ani bláto tu nebylo, další plus pro ní. Ušla pár kroků a lehla si u většího kamene, aby nebyla příliš vidět a a aby byla případně připravená se bránit v případě nebezpečí.

<< zářivý les

Přes více a více řídnoucí les došla až k jezeru. Jezero nebylo příliš rozsáhlé, i když táhlo se celkem do daleka někam pryč. Lessie napadlo, že by si tu mohla ulovit aspoň rybu, dokud nepřišla blíž a nevšimla si, že voda je téměř až po okraj zamrzlá. Oddychla si, dlouho už nejedla, co by dala za malý kus čehosi. Je zima, co jsem čekala? zakroutila hlavou a vydala se podél břehu. Ucítila starší pach vlka. Doufala, že už je pryč a právě někde nečeká za jejími zády. I tak se pro jistotu otočila a nasála vzduch znovu. Nic. Znovu pokračovala, aspoň se napila z nejbližší kaluže, co našla. Voda jí studila v tlamě, žízeň ale uhasila. Koukla směrem k jezeru. Na jaře to musí být krásná krajina, hodně kořisti a hlavně vody. Bohužel podle zápachu se tu zdržuje i dost vlků. Takovou smůlu bych snad neměla, kdybych se tu objevila na jaře, ne?. Popravdě tuhle smůlu by mohl u takových míst mít každý. Zrychlila krok.

>> skaliska

Lessie jako by nekonečným potulováním došla do jiného světa. Světa obehnaného magií více, než kdy dřív poznala. Co se asi všechno na takových místech děje? Nemá to na různá stvoření nějaký vliv? Plně a soustředěně zavětřila. Cítila spoustu zajíců a vzduchem se nesl pach hub. Možná bych se mohla najíst, pomyslela si. Avšak nevěděla, kde je, nikdy si nemůže být jistá, aby nesnědla něco, co neměla. Neznala to tady, les vypadal tak bájně a nádherně, ale kdo ví, co skrýval za stvůry a rostliny. Vydala se dál radši o hladu. Třeba najde někoho, kdo jí poradí co a jak v těchlech místech.

// Jezero Arges




U Ž I V A T E L