Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S rizikem opuštění Kon opustil taktiku podrývání. Samotu ne. Už ne. Nakrčil teda čumáček, aby zhodnotil možnosti. Alternativa přiznání, že nechce být sám, byla okamžitě vyhozena. Daleko. Co tu bylo dál? Přesvědčit ho, aby tu zůstal s ním? Taky špatné. Nechtěl tu zůstat. Až moc mu to připomínalo domov a on chtěl něco nového. Zeptat se, jestli může jít s ním… To by šlo, ale musel by vymyslet, jak to říct, aby u toho nevypadal jako úplný zoufalec.
Aktuálně nejlepší možnost byla prostě se na něj nalepit, ať bude dělat, co chce. ”Fff,” odfrkl si, když mu bělák stále odmítal odpovídat. Byl naštvaný? ”Já opravdu nevím co tohle,” Kon přehnaně zopakoval Tarabeho gesto, ”Znamená. Je to nějaký nový pozdrav? Nové mravy nového světa? Dobrrrrý den,” znova začal mávat tlapkou a u toho se hrozně pitvořil. ”Já jsssssem Kon. Tě-ší měěě,” pokračoval v přihlouplém akcentu.
Koutkem oka střelil po lišákovi, jak na to reaguje, ale ten stále zarytě mlčel. A díval se. Tak se Kon začal dívat taky. Bez jakékoliv výrazné emoce… Prostě čučel. A čekal. Jenže bílá liška zůstala beze zvuku. To byla nuda. Konečně někoho potká a on mlčí! Kon potřeboval zvuk.
Uraženě nafoukl tváře. ”To se až tak moc stydíš, že odmítáš mluvit? Nebo hraješ nějakou hloupou hru? Začneš mluvit, až když řeknu nějaký heslo? Třeba… konvalinka? Zlomenina? Bodlák? Myšoryba?” zkoušel to a házel po něm ublížené pohledy.

Kon upíral svá oranžově žhnoucí očka na vyššího lišáka, pevně odhodlaný přenést všechnu svou frustraci nad životem na novou oběť. Jenže ta oběť se na něj dál dívala, mlčky, jako kdyby ji to ani moc nepodráždilo. Jediné, co udělal, bylo pootočení hlavy a snad se Konovi nezdálo slabé zamračení. Aspoň něco, zabroukal si v duchu spokojeně. Lišák před ním nebyl úplný stoik.
Ale zjevně ani mluvka. Mávl tlapou směrem k už dost utichající bouři, kterou si Kon samozřejmě všiml, ale byl přece pouštní liška, a i když ten fakt většinu času nenáviděl, pokud se mu to hodilo, byl připravený se tím faktem ohánět jako planoucím mečem, zapáleným z jisker jeho očí. ”A?” optal se drze, s hlavou natočenou na opačnou stranu než neznámý. ”To pořád nevysvětluje tvou situaci,” zabručel s nespokojeným mlasknutím na konci, aby svou nechuť dal najevo ještě intenzivněji.
Přirozeně očekával konečně nával frustrace i z druhé strany. Rýpal do něj dostatečně, aby mu byla odměnou aspoň nějaká reakce, ale zdálo se, že tmavá očka šedého jsou stále poklidnou hladinou, sem tam narušené nějakou vlnkou. V Konovi to podrážděně zavířilo, ale v tom osoba před ním sklonila hlavu. Pomalu. Tak, aby bylo jasné, že se na nic zajímavého na zemi nedívá. Účel sklonění byl jiný, a i když byl Konovi poměrně rychle jasný, nebyl si jistý, jestli svému tušení věřit. Opravdu se mi právě klaní? projelo malému lišákovi hlavou. Několik vteřin to jeho hlavinka nedokázala pochopit, tlak se zvýšil, srdíčko se rozbušilo a trvalo chvíli, než se celý systém restartoval. Začalo to dvěma pomalými mrknutími, pak následovala smršť několika rychlých.
Pak mu ale došlo, že dotyčný odchází. Rychle bijící srdíčko zaškobrtlo a na chvíli se zastavilo. Kon nechtěl být sám. Rozhodně ne teď, po době, která byla osaměním přímo vyplněná. Ať si ten pitomec strčí kotěný úsměv do míst, kam mu slunce nesvítí. Menší liška vyskočila na nohy jako čertík na pružince. ”Hej, hej!” křikl po něm. ”Kam to jdeš? Bez jakéhokoliv slova? Prosím? Co to je?” usilovně se na něj kabonil, aby zakryl fakt, že ho doběhl a srovnal krok. Rozhodně to nemělo vypadat, že se s ním chystá jít… Kamkoliv vlastně velký lišák chtěl. Skoro to vypadalo, že to tu zná. Konovi by se hodil někdo, kdo je znalý okolí. Znalý zdejších, protože jeho čumáčku neušlo, že to tu liškami páchne nějak podezřele moc.

Byl jsem ve stavu, kdy mě i kabonění na svět docela dost unavovalo. Nechtěl jsem to dělat, protože to zabíralo myšlenkouvou kapacitu, kterou jsem teda sice ani tak nevyužíval, ale stejně. Všechno je beztak k ničemu.
S otráveným zafuněním jsem položil hlavu na tlapky a zavřel oči. Odmítal jsem to přiznat, ale měl jsem rád šum větru na poušti. Slyšet přesypující se písek bylo vlastně docela fajn. I když s e k poušti poutalo spoustu nepříjemných vzpomínak, o kterých jsem teď rozhodně nechtěl přemýšlet. Radši jsem se zavrtal ještě víc do důlku, který jsem si pro sebe připravil. Byl malý, ale já taky, takže na tom nesešlo.
Pak mi ale ucho trhlo jedním směrem, a když jsem pootevřel oči, nade mnou se skláněla nějaká příšera. S vyjeknutím jsem vystřelil do vzduchu, až jsem byl ve výšce jeho očí, s široce otevřenýma kukadlama zíral do těch jeho, než se mnou vítr smýkl do strany a odnesl o kousek dál. Ne o moc, ale stejně jsem se chtěl propadnout hanbou.
”Hele, hele, hej! Hej!” křikl jsem po něm rozohněně, neschopen normální řeči. ”Co to podle tebe mělo být? To tě maminka neučila, že se nemáš vrhat na ubohá a bezbranná stvoření? Co si o sobě myslíš?” prskal jsem, s rozkročenýma nohama a rozhodně nevypadal, jako ubohé a bezbranné stvoření, jak jsem se označoval. Nebýt našeho výškového rozdílu, možná bych vypadal i docela hrozivě. Přeměřoval jsem si ho planoucím pohledem a naprosto kašlal na jakákoliv společenská pravidla. Nechtěl jsem být slušný. Chtěl jsem mu přinejmenším utrhnout kus ucha. Nebo chuchvalec chlupů, to by mu ukázalo.

← mimo Saeron

Nikdo nikde. Ne že by mě to nějak zvlášť překvapovalo, ale rozhodně jsem si nechtěl přiznávat, že mě do dostává až tak moc. Radši jsem se rozhodl mračit na úplně všechno, abych si aspoň trochu ulevil. Už několik dní jsem viděl jen rudo a ne kvůli vzteku, jen ta prokletá poušť ne a ne skončit. Skoro jsem vzadu v hlavě slyšel napomínání, že ‘Přece poušť je dobrá, Kone. Nauč se ji milovat, nauč se ji poznávat a ona ti nabídne všechno, co si můžeš přát‘.
To tak. Vůbec jsem nepochyboval, že poušť byla přesným opakem mých tužeb, protože mi už bylo zle z toho všecho RUDA a skoro jsem si přál zatoulat se do pěkného, chladného lesa, i když jsem tušil, že bych to tam začal hodně brzy nenávidět taky. A nejspíš ještě mnohem víc.
Napůl vztekle a napůl unaveně jsem nakopnul kamínek, který v té chvíli představoval všechny moje problémy. Můj vztek na poušť a fakt, že jsem se nikde jinde necítil líp. ”Nesnáším to tu,” zamručel jsem, protože mi to všechno ticho lezlo na mozek. Chtěl jsem… Potřásl jsem hlavou. Věděl jsem, že jsem osamělý, ale odmítal jsem to vyslovit jen v myšlenkách.
Potřeboval bych někoho, kdo by se o mě postaral. Už dávno jsem se necítil opečovávaný, rozhodl jsem se nakonec pro kompromis, abych aspoň trochu ulevil svírajícímu se nitru. Opravdu bys měl někoho najít, nebo ti z tý samomluvy hrábne, uchechtl jsem se sám sobě a to byl přesně znak toho, že bych to měl provést. Ale už mě opouštěly síly a já byl unavený. Stejně bych nevěděl, kam jít, a tak jsem se provizorně opřel o kámen, pozorujíc okolí. Třeba budu mít štěstí a aspoň zahlídnu ještěrku, která bude poživatelná.