Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Výzva se v Konových očičkách rozhodně nedala přehlédnout. Zorničky byly tentokrát úzce stažené, soustředěné na svého soka ve hře. Oranžové duhovky skoro vypadaly, že žhnou ohněm, hlavně když se v nich zachytil sluneční svit. Malá liška se celou dobu mírně pohybovala, vrtěla se a kroutila, podvědomě, jako taktika zmatení protivníka.
A především po tom, co se na něj zaměřil i Tarabe. Smál se, ale bylo vidět, že si to nenechá jen tak líbit. Kon nebyl rváč a neměl žádné pořádné zkušenosti s plánováním taktiky fyzického souboje. Nebo možná měl, ale vůbec ne to nemyslel. Ať to bylo, jak chtělo, viděl, že Tarabe něco plánuje, ale neobtěžoval se reálně na to připravit. Jen se na něj díval, pohledem se ho ptal, jestli je takový srab, že nic neudělá.
Možná by ho začal podbízet i verbálně, ale v té chvíli se velkému lišákovi zalesklo v očích, ale než stihl Kon cokoliv udělat, vyletěla na něj sprška vody. Právě ve chvíli, kdy otevřel tlamu a nadechoval se, že něco řekne. Okamžitě začal prskat a kašlat, aby vodu z plic dostal ven.
”Ty…” hrozivě zasípal, když se už konečně dokázal aspoň pískavě nadechnout. Hlavu měl skloněnou, jen ji trošičku nadzvedl, aby jedním okem hodil výhružný pohled. ”To ti teda nedaruju!” zaječel a jako bohyně pomsty vyběhl za velkou liškou. Těsně před začátkem vody se odrazil a dopadl Tarabemu na zádech. ”Aaaa! Hahahaha!” vřískal se smíchem, když se mu povedlo na velké lišce udržet. Hravě ho taky kousl do zátylku, jen tak jako, ani neprokousl kůži, jen natolik, aby si toho ten druhý všiml. ”Takhle útočit na malé a slabší!”

Kdo ví, proč se Kon rozhodl odhodit všechny svoje předsudky a vztek, který ho ochraňoval před zlým světem, právě teď. Asi ho rozhodil šok z vody, která se chovala tak, jak se neměla. Ať to bylo jakkoliv, na chvíli zapomněl na vztekání se a trochu si užíval okolní svět.
Když ho Tarabe přeskočil a na prachovku dopadla voda, s vyjeknutím zaprskal, ale pořád se u toho smál. ”Tak ty takhle, jo? To ti nedaruju, šediváku!” vykřikl tónem vikinga chystajícího se do bitvy a do bitvy se skutečně vrhl. Ve snaze na větší lišku vyšplíchnout co nejvíc vody, si namočil obě přední tlapky, ale to šplíchnutí, to bylo nádherné. Nahodil vítězný výraz. ”A máš to! Jen počkej, já tě namočím úplně celýho, až budeš litovat, že jsi tak velkej a máš tolik srsti!” pokřikoval po něm a tlapkou pořád cákal. Vypadal jako mladá liška, která si v dětství moc dětství neužila a teď si to kompenzuje. Ciž byla vlastně pravda. Ale o tom Kon nehodlal mluvit. Neměl v úmyslu na to i jen myslet. Namísto toho vrhal po velké lišce vyzývavé výrazy, ať si na něj něco zkusí.

”Hele hele hele… Tohle je divný. Divný. Nezdá se ti to divný? Co je s tou vodou? Proč nás poslouchá?” Kon koktal a ani si neuvědomil, že mu oháňka stojí kolmo vzhůru a zase je načechraná jako opravdová prachovka. ”Tohle neni normální. Nikdy se mi to nedělo. Čím to je?” snažil se přijít na původ nově nalezené schopnosti a při tom potáhl plným nosem. ”Nemáš taky rýmu náhodou? Třeba by to mohlo být rýmou. Mohlo by to být rýmou, že jo? Chytli jsme nějakou divnou rýmu a… ona… teď…” hlas mu postupně vymizel, jak si uvědomil, že vlastně vůbec netuší, o čem povídá. Že nemá sebemenší vysvětlení pro úkaz, který se před nimi odehrával. A fakt, že v něm sehrávali klíčovou úlohu.
Tarabeho ale zjevně takové detaily vůbec netrápily. Naopak, byl z toho nadšený. Kon ho skoro až s morbidní fascinací pozoroval, jak se s dětským nadšením vrhá do dalších pokusů. Možná, že kdyby nebyl až tak otřesený, rýpl by si. Něco o tom, že je to směšné. Nebo by si větší lišák měl dávat pozor, ať si neucvrnkne. Ale šok byl pořád silný, a tak ho Kon jen pozoroval. Taky s určitou fascinací, kterou si ale rozhodně nepřiznával. Celý život předpokládal, že jeho přitahování k vodě je naprosto přirozené a prosté tím faktem, že jakožto pouštní lišce, jakákoliv větší vodní plocha přišla jako nebe na zemi. Ve kterém pořád nechtěl plavat, ale bylo to něco překrásného. Ani teď svoje přesvědčení nezpochybňoval.
Poslušně uvolnil Tarabemu místo a čekal, co lišák udělá. Naprosto rovná vodní hladina byla rozhodně fascinující. Kon se už chtěl nad ni naklonit, když v tom voda střelila i po Tarabem. To v Konovi okamžitě zahájilo záchvat smíchu, který byl ze začátku dost posměvačný, ten typ smíchu, který měl možná i trochu ublížit, a který se Kon v životě naučil používat jako pichlavou obranu vlastního nitra, ale velmi rychle přerostl v upřímné a srdečné chechtání. Smál se s němým Tarabem a na chvíli se cítil lehce a dobře. Smát se s někým, ne někomu. ”Tak tohle… bylo naprosto skvělý,” křenil se a taky natáhl tlapku, aby zkusil po svém společníkovi prsknout další salvu vody. Pod Konovým vlivem se ale hladina jen trochu zvlnila, víc nezvládl. Zklamaně zase stáhl tlapku zpátky. ”Hm,” zabručel, udělal krok k hladině a prostě tlapou hrábl do vody a šplíchl na Tarabeho vodu tak. Otočil se na něj, aby se ďábelsky zakřenil.

I když Kon při svých tirádách než vždy úplně bral ohledy na sledování mimiky svého společníka, občas se snažil. Jestli to bylo náhodou, že zahlédl vrtění hlavy, nebo v té chvíli opravdu očekával od velké šedé lišky odpověď bylo… Otázkou. Na kterou odpověď asi nikdo neměl a asi to bylo i trochu jedno. Faktem zůstávalo, že si ji Kon všiml a přivřel planoucí oranžová očička. ”Tak když se mě nechceš zbavit, tak to nedělej,” prskl. ”Protože já ti nestíhám, jo? A fakt mě to už nebaví se za tebou hnát. Klidně bych moh… Moh bych odejít, víš? Úplně v pohodě!” kdo ví proč se pokoušel o emocionální vydírání. Možná to byla jen jeho metoda vyjádřit svoje pocity, kterých se sám bál. Nahlas přiznat, že nechce být sám a že mu Tarabe nevadí natolik, že by s ním chtěl dál trávit čas? To by z něj nikdo nedostal, ani kdyby ho mučili.
Další vlna slovní žumpy byla ale zastavena ve chvíli vodního útoku. Tlak vystřelil do závratných výšin, stejně jako adrenalin a lišáček samotný. Zrádná voda ale už další podrazy nedělala. Nebo aspoň ne tak výrazné. Otočil se pro to na Tarabeho. ”Tos byl ty, že?” ptal se, hlas vyděšeně obviňující. Tohle rozhodně nebylo normální. Bušícímu srdíčku nepomohlo ani když se jemu samotnému s vodou něco povedlo. Nevěděl, jak. Netušil ani, proč to udělal. Prostě instinktivně natáhl tlapku, aby autoritativně vodě oznámil, že takhle ne. Tohle ona dělat nebude. Kon tu není od toho, aby si z něj někdo dělal šoufky a taky jí to takhle řekl. Pocitem. A ona? Poslechla, nebo aspoň částečně.
Fakt, že tentokrát za to mohl on sám, ho snad vyděsil ještě víc. Otočil vyděšený pohled k Tarabemu, tentokrát u něj hledal útěchu. Velký lišák se ale zdál být spíš fascinovaný. Natáhl k vodě tlapu, a než Kon stihl vykřiknout, voda se rozpohybovala sama. Už ani nebylo překvapením, že lišáček vyskočil do vzduchu, když se ho šedý dotkl. ”Já, já já…” breptal. ”Já?” zeptal se a tentokrát to vypadalo, že pochopil, co se po něm chce. ”Tohle je divný,” zafňukal, ale poslušně tu tlapku k vodě natáhl.
Nejdřív se nic nedělo, ale pak se vlnky rozvířily ještě o něco víc. Nebylo to tak výrazné jako po Tarabeho zákroku, ale rozhodně to nebyla náhoda a Kon cítil, že to udělal on a ne nějaký náhodný poryv větru, který ani necítil. Mlčky se otočil na velkou lišku, jako kdyby najednou dokázala mluvit a vysvětlit mu, co se děje. ”To jsou čáry,” pípl vyděšeně.

To, že Kon mlčel, bylo… Podivné. Je otázkou, zda by se to dalo nazvat až znepokojující, asi ne, ale přesto to u něj nebyl obvyklý úkaz. Kon rád mluvil a mlčel jen když k tomu měl důvod. Tentokrát se v jeho malém chlupatém hrudníčku hromadila spousta emocí, které nedokázal popsat, ale rozhodl se, že se za ně pokusí Tarabemu pomstít. Jenže, toho obra zjevně těšilo, že mlčí. A to Kona namíchlo ještě víc. Tentokrát se ale cítil upřímně ublíženě.
Když se dostali už do známého teritoria s velkou liškou prodlužující délku kroku a prachovkou vzadu, došla Konovi trpělivost. ”Ale NO TAK!” zaječel, jako kdyby si vynahrazoval všechno to ticho. ”Musíš to pořád dělat?” zavolal na něj, hlas se už uklidnil a nezněl jako šílený ječák. ”Nevšiml jste si, pane obře, že tak trochu nestíhám?” prskal. ”Nebo to je tvůj záměr? Chceš se mě zbavit? Pro to vždycky tak zrychluješ?” obořil se na něj, ale nedokázal se ubránit ublíženému tónu, který se mu tam vkradl. Opravdu ho mrzelo, že se k němu velká liška chová tak bezohledně. I když si to nejspíš zasloužil, ve vlastních očích to tak neviděl.
”Občas bys mohl být trošku pomalejší,” zasípal a trucovitě potáhl plným nosíkem, když se k němu konečně dopachtil. A to jen díky tomu, že velká liška konečně zastavila. ”Tohle děláš často? Prostě probíháš krajinou, nikde se nezastavíš, jen na svých vysokých chůdách prostě… frčíš krajinou?” zeptal se, ale tentokrát to neznělo jako rýpání, jen pokus o konverzaci. U které byl už předem známý výsledek, ale to mu nezabraňovalo v pokusu. ”Jakože, dokážeš si to vůbec užít? Není lepší trochu zpomalit a… prostě si prohlídnout okolí? A taky možná nebýt až v tak studených místech,” znova, skoro plačtivě, potáhl nosánkem. Z hlasu mu ale doopravdy všechen jed vymizel a v té chvíli vypadal jen jako malá zvědavá prachovka.
To se změnilo, když mu na tvář dopadly kapky, i když Tarabeho tlapky žádnou vodu nezvířily. ”HEJ!” zaječel a vyskočil několik čísel do vzduchu. Ten tam byl ten skoro uvolněný výraz, očička byla doširoka otevřená, zorničky dilatované, ouška v pozoru a naježený ocas opravdu připomínal vzpřímenou prachovku. ”Co. To. Bylo.” vydechl vyděšeně neurčitým směrem. Zatím Tarabeho nepodezříval. Až do teď. Zaměřil na něj svůj zrak. ”To ty? Cos to provedl?” vyjekl a střelil pohledem k vodě. Aniž by si vyloženě uvědomoval, co dělá, natáhl k ní tlapku a pokusil se… O něco. Netušil, co. Prostě nechtěl, aby voda dělala dál to, co dělala. Pořád se totiž docela vlnila a kroutila, ale jakmile k ní Kon natáhl tlapičku, většina vlnek se skoro úplně vyhladila. Nepřiřozeně rychle. Kon tlapku zase prudce stáhl, očička znova obrovská, vyděšená. ”Co to bylo?” znova se zeptal, tentokrát byl jeho hlásek ale nepřirozeně vysoký a tichý.

Za svůj život se Kon naučil, že nad některými věcmi se nemá smysl zamýšlet. Rozhodně nebyl hloupý. Pokud chtěl, dokázal být až překvapivě vnímavý, svoje slova uměl použít jako ostrou břitvu; ale jeho primárním zájmem bylo přežití, které dalece převyšovalo všechno ostatní. Pro to prostě něco neřešil, nebo to řešit odmítal. V tomto případě se rozhodl nezkoumat, proč se jako pitomec žene za lišákem, který pro něj neměl ani jedno milé slovo. Ani jedno slovo. Úsměv, to ano, ale pro Kona byla důležitý slova. V těch se naučil číst, a pro to ho mlčenlivý lišák mátl.
Byl ale také jednou z prvních živých duší, které potkal, a jeho srdíčko se vyděšeně zatřepetalo, když si uvědomil, že by ho mohl ztratit. Protože pak by se nudil, že. Nic jiného v tom nemělo smysl hledat.
Už několikrát se za ním musel hnát, a tak byl patřičně naštvaný. Mluvení nepomáhalo. Stejně byl tak moc zadýchaný, že by mu to nešlo. Namísto toho nahodil svou nejvyšperkovanější verzi trucovného výrazu. Kdyby mohl, nafoukl by i tváře, aby ještě víc podpořil představu naštvaného chlapečka. Díky bohu, že toho lišky nejsou schopné.
Když na něj Tarabe pokývnul, ošklivě se zaškaredil, ale poslušně docupital blíž. A němě na něj spustil proud nadávek, aby bylo vidět, že je opravdu naštvaný, ale z kdo ví jakého důvodu se rozhodl, že tentokrát mluvit nebude.
K jeho rozhořčení to velkému lišákovi ani moc nevadilo. Spokojeně se uculoval a na Kona prděl. Nebo spíš, kašlal na to, že se z prachovky stala malá soptící koule chlupů. Ale soptila tiše. Když si uvědomil, že si ho Tarabe moc nevšímá, a zlé pohledy k ničemu nejsou, obrátil pohled na okolí, tam, kam se díval i Tarabe, ale narozdíl od druhého, začal přírodu proklínat. Vůbec si nedokázal pohled na ni užít.

Kon byl nejdřív až tak moc v ráži, že si neuvědomil, že mu druhý lišák odpovídá. Došlo mu to vlastně až docela pozdě, když se tolik zadýchal, že potřeboval pauzu. Hrudník se mu rapidně nafukoval a zase smršťoval, když se mu nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovička. ”Hu…” vydal ze sebe. ”Huuu,” vydechl vzduch z plic. ”Aha! Takže mi rozumíš! To je dobře, to je dobře,” spokojeně si pokývl, aspoň nějaký problém vyřešen. Vůbec si ale neuvědomoval frustraci toho druhého. Byl až moc spokojený s progresem.
Až když Tarabe prudce zvedl tlapku, zavětřil problém. Na tenhle typ problémů ale neměl nejlepší naučenou reakci. ”Nekřič na mě! Nic jsem ti neudělal!” trucovitě se zamračil, když rozpoznal lišákův rozezlený výraz. ”Já za to nemůžu,” zamrmlal uraženě. ”Jak mám vědět, že mi rozumíš, když se tě ptám na jednoduché otázky, jo, dával jsem si ještě záležet, aby šlo pokývat hlavou, a ty se jen usmíváš?” vrhal na něj ublížené pohledy. ”Když mi nemůžeš odpovědět normálně, můžeš občas aspoň dát vědět, že mě vnímáš,” zamrmlal ještě.
Tak nějak tušil, že byl možná trošičku ostřejší a tohle byl jeho pokus o napravení toho, co napáchal. Co na tom, že dělat chudáčka nebyla omluva. Té dost možná ani nebyl schopen, ale kdo ví. Nikdy se nad takovými věcmi sám nezamýšlel, aby na to dokázal odpovědět. A tak zůstal sedět, ouška svěšená, v očičkách dostatečné množství ublíženosti, ale taky trucovitý vztek. On za to přece nemohl. A taky se mu to nebál říct.
”Víš, neuškodilo by ti být trochu milejší,” zabručel a odvrátil zrak. Tolik vody… Trochu ho to děsilo, ale i fascinovalo. Moře vypadalo jako… Poušť. Ale rychlejší. Víc se proměňovalo, prolínala a nešlo po něm chodit. Trochu mu ale připomínalo domov. A z toho mu bylo smutno. Tolik náhlých emocí nečekal, hlavně ne, když ve stejnou chvíli se na vodě nejblíž břehu rozvlnily malinké vlnky. Nebyl si jistý, jestli se takhle voda má chovat nebo ne, ale bylo to už podruhé, co o tom za krátkou chvíli zapochyboval. Možná na tom něco divného opravdu bylo.
Když se ale otočil, druhý lišák už před ním nebyl. Srdíčko se mu hned stáhlo nečekanou úzkostí a on se zoufale rozhlédl, kam mu jeho společník utekl. Nechtěl být sám. A pořád nevyřešili problém s komunikací, který ho pořád žral. Takže za Tarabem prostě vyběhl, bez křiku a bez slov. Nožičky kmitaly a prachovka frčela za svým ochráncem. I když si to nepřipouštěla.

→ za tarbíkem

Kon se už začínal pomalu učit, jak s lišákem komunikovat. Nebo se o to aspoň snažil. I při svých energických výbuších mu docházelo, že komplexní otázky prostě zvládat nebude. Ale otázky ano/ne? To by mělo jít. Teoreticky. Prakticky, bohužel, z něj pořád nic nedostal. Tarabe se jen usmíval. Kon si dal tři, možná pět vteřin ticha, kdy celý napjatý čekal, jestli nedostane reakci. ”Hele, jo,” začal, a už i z tónu bylo jasné, že přijde další výbuch. Sopka už soptila. ”Rozumíš mi ty vůbec? Nevšiml sis, že jsem se tě na něco ptal? Stačilo ano nebo ne!” štěkl po mě, ale pak se mu náhle očička rozšířila poznáním.
Udělal krok dozadu. Pak doprava. Ještě jeden. A pak pár doleva. Celou dobu Tarabeho nepouštěl z očí. Malé ohnivé knoflíky se mu provrtávaly do lebky. Kdo ví, jestli Tarabe někdy v životě zažil tak upřený pohled. ”Rozumíš mi?” hlesl Kon tichounce. Velice důležitá otázka, která kompletně zastavila jeho další tlachání. ”Ach ne, ne, prosím, ať jsem nechodil tak daleko za pitomcem, který ani nerozumí tomu, co říkám,” zasténal pro sebe. To byl aktuální největší problém, ne plný nos a občasné zabublání soplů. ”Hele, hej! Podívej se na mě! Ro-zu-míš mi?” ptal se a kdyby se ho někdy ptal, jestli se mu hlas třásl strachem, popřel by to. Ale nebyla by to pravda.
Velký lišák mu ale namísto odpovědi začal cosi kreslit do písečku. A u toho si ještě pokyvoval. Kon ze sebe vydal hlasité zasténání. Doteď tak nějak předpokládal, že velký lišák pochopil, že se ho ptal na ztracení, ale teď si nebyl jistý už ani tím. Co když to prostě dělal náhodně? Rozhodně mu neodpověděl na předchozí otázky. ”Co to je?” vydechl a znělo to skoro jako vzlyknutí. ”Rád si hraješ na písečku? Jo? Obrázky? Kolečka? Moc pěkný, moc pěkný obrázky kreslíš,” povídal mu, ale zněl tak zoufale, že měl skoro na krajíčku.

← Motýlí les přes Arsenský les

Tarabe Konovi neodpovídal. To by bylo velmi mrzuté, kdyby byl menší lišák zvyklý na lišky, které mu odpovídaly. V posledních měsících ale potkal sotva někoho, takže mít aspoň nějakého recipienta bylo fajn. ”Už jsi byl na hodně místech? Nemusíš to nijak zvlášť kouzelně popisovat. Zas tak moc mě to nezajímá. Stačí ano nebo ne,” rozváděl svoje povídání o Tarabeho dlouhých nohách a cestách. ”Je mi fuk, kde jsi všude byl,” To byla lež, Kon byl nadmíru zvědavý lišák, ale nemínil to vytrubovat do světa. ”Ale jsi nějak zdatný? Víš co, přežití v různých prostředích, lovení havětě… Boj! Boj je taky důležitej! Umíš?” páčil z něj, jako kdyby byla druhá liška na pohovoru na místo osobního strážce.
”Hu?” znova se zarazil v smršti slov, když se mu dostalo odpovědi. Na chvíli byl ticho, jen se mu obočí a kůžička nad čumáčkem krabatily. Musel se zastavit a vzpomenout si, co před chvílí říkal, že si dokonce vysloužil reakci šedého. Velké nohy… Cestování… Mluvení… Úsměv… Ztracení? Když mu to došlo, zůstal chvíli opařeně koukat. ”Ty seš ztracenej.” Neznělo to jako otázka. Jen konstatování. Překvapené konstatování. ”Ty celou dobu nemáš ani páru, kde seš?” chtěl se ještě ujistit, ale ohýnek v očičkách se už začínal zapalovat.
Tři, dva, jedna… ”To si ze mě děláš legraci!” zaječela prachovka. ”Ty… Ty… Proč se potom tak šíleně ženeš? Když ani nevíš, kam jdeš. Odkud jdeš,” kon frustrovaně vrtěl hlavou. ”Tohle neni možný. Tohle vůbec neni možný,” tvářil se, že brzo mu buď rupne žilka, nebo omdlí. ”Proč já se vlastně s tebou tahám?” nahlas položil otázku, o které se doteď nezamýšlel a nahlas potáhl čím dál ucpanějším nosem. ”No to neni možný. To vůbec neni možný,” huhlal si pro sebe potichu.
Byl by možná býval odešel, kdyby se do nich nepustil hrozný vítr. Ne že by na silné poryvy větru nebyl zvyklý, ale tenhle ho nějak rozhodil. Tarabe k němu hned obětavě přiskočil, ale to Konovo srdíčko vůbec neobměkčilo. ”A co se teď tulíš? Netul se a radši hledej cestu!” poručil mu a okázale od něj odkročil. I když se hned přikrčil, trochu to s ním smýklo do boku, až z toho vykvikl. Narazil do větší lišky, po které jen loupl uraženým pohledem, jako kdyby za to mohl od sám. Už se od něj ale neoddaloval, jen si pod vousy dál nespokojeně brumlal.
Ve svém rozhořčení si ani nevšiml, že kolem procházely další lišky. Byl jen v procesu vymýšlení nějaké kreativní urážky, když si všiml, že voda dělá nějaké… zvláštní věci. Nebo aspoň jemu se to zdálo zvláštní, ne že by za svůj život viděl mnoho velkých ploch. ”To je divný,” prohlásil a pro jistotu udělal krok vzad.

Konovi nakonec asi až tak nepřekáželo, že větší lišák nemluví. Ne že by si to sám uvědomoval. Pořád z toho byl patřičně rozezlený a podrážděný, že mu odmítá odpovědět. Ale aspoň ho nepřerušoval. Mohl si vést svou, vykládat o čemkoliv, a ten druhý mu nemohl říct, ať drží tlamu. Pak tu byl fakt, že i bez mluvení mu to mohl Tarabe nějak naznačit, zuby i drápy měl přece v pořádku. Ale neudělal to a to o něčem vypovídalo.
”Kam to vlastně furt jdeš? Jeden by si myslel, že se snažíš procestovat celej svět,” pokračoval ve svém tlachání. Rád poslouchal vlastní hlas. ”I když to na těch chůdách, kterým říkáš nohy jde docela snadno, co? Pokud jim říkáš nohy,” zašklebil se. ”I když ty jim asi neříkáš nijak, co? Pokud si ze mě teda jen neděláš šoufky a říkáš, že nemůžeš mluvit jen tak, abys mě zmátl. Teda, neříkáš. Protože neříkáš nic,” malí lišák se chytráky šklebil. ”Máš teda nějakej cíl? Celou dobu se tak křeníš, nevypadáš ztraceně,” vrhl na něj zkoumavý pohled. Přivřená očička podrobně studovala šedobílou hlavu, která se pohupovala ve výšce. ”Teda, ne že bych já ztracený byl. To ne! To vůbec,” začal s bránit, když si uvědomil, že si docela naběhnul.
”Hu?” uniklo mu, když se Tarabe zastavil. Očička se mu rozšířila, když se ten druhý zhluboka nadechl a pak bodl tlapkou k drobkovi, který si ji pár vteřin prohlížel jako něco, do čeho by se nejraději zakousl jako zuřivý ratlík. Pak těkl pohledem do Tarabeho očí a potáhl nosem. Ozval se příšerný bublavý zvuk. ”Jo. Mám rýmu. Díky, že sis všimnul,” zašklebil se. ”Na tuhle zimu nejsem stavěnej, je to úplná katastrofa. Nos mám plnej skoro od tý doby, co jsme odešli z tý pitomý pouště,” postěžoval si, ale ještě se nedostal do stavu nakopnuté štěňátko. To mělo teprve přijít.
”A jasně! Zase jdeme! Proč ne,” zaprskal, ale nemělo to žádnou páru. Nebo aspoň do té doby, než Tarabe nezařadil zatím nevídanou rychlost. ”Ale no tak!” křikl po něm Kon naštvaně. Nožičky mu už kmitaly, ale to neznamenalo, že by byly nějak zvlášť efektivní. ”Tohle mi děláš schválně, co? Já vidím, že máš velký nožiska! Díky za upozornění!” supěl.

→ Mírový kraj přes Arsenský les

Tarabe na Konovo stěžování nijak nereagoval. Jak by taky mohl? Ani kdyby se Kon na hlavu postavil, odpovědi by se nedočkal. Nejspíš to už začínal tak trochu chápat, nebo alespoň brát na vědomí. Pro to omezil páčení odpovědí na… přijatelné minimum. Minimum, co objektivně minimem nebylo, ale stalo se z toho víceméně trucovité rýpání, i když si už byl vědom, že to bude k ničemu. ”Takže aby bylo jasno, nezdvořáku, mě se jen tak nezbavíš, ještě jsme neskončili,” zakabonil se malý lišáček a vítr, co se v posledních chvílích rozvál, mu dramaticky rozčepýřil srst, takže ještě víc připomínal prachovku. Aktuálně naštvanou prachovku, co se podle ohně v očích dalo soudit.
A Tarabe? Ten se na svého společníka jen culil. Konovi se tenhle úsměv rozhodně nelíbil. Ne. Nebyl potěšený, že ho druhá liška nevyhání. Absolutně ne. Střelil po něm pohled a ještě trochu víc se načepýřil. ”Jsem moc rád, že se tu královsky bavíš,” zapitvořil se. ”Já se totiž nebavím. Víš? Ne-ba-vím,” zdůraznil každou hlásku mávnutím oháňky. ”Co tu vůbec děláme? Je vrhání se do křoví tvoje oblíbená zábava? Jsi křovák? Vyrostl jsi na takovém místě? Nebo to děláš, abys mě vytočil? Protože to je možný. je dost možný, že se naštvu, ty.. ty… ty…” chtěl ho nějak nazvat, ale ve stejné chvíli, kdy si uvědomil, že nezná lišákovo jméno, mu dotyčný začal mávat tlapkou před nosem. Kon na chvíli ztratil zem pod nohama a pár vteřin na Tarabeho jen beze slova zíral, ne se oklepal. ”Co… Co to bylo? Cože?” přivřel oči, když poznal, že se s ním druhá liška snaží navázat spojení. ”Já? Co já?” ohradil se dotčeně, jako kdyby ukazující tlapa byla znamením viny. ”Já jsem nic neprovedl! Vůbec nevím, z čeho mě tu obviňuješ!” bránil se, i když nevěděl z čeho. Nebyl zvyklý na neverbální komunikaci, a náhlá změna chování druhé lišky ho vyvedla z míry. Tak zareagoval jediným způsobem, jaký znal - verbání defensivou.
”A- Ah!” napůl vydechl a napul vykřikl, když se šedý zase usmál a pokračoval dál. Zmatení se přes Kona převalilo jako velká voda. ”A co mělo být zase tohle!” křikl po vzdalující se lišce a zase musel kmitat nožičkama, aby ji dohnal. ”Takhle to bude pokračova pořád? Protože já te teda vůbec, ale jako vůbec nechápu, to ti povídám!” čertila se prachovka. ”Ale narozdíl od tebe aspoň povídám,” zabručel si pod vousy, znělo to už ale spíš odevzdaně.

← Lentharský kraj přes malé loviště

Konovy nožky kmitaly, jak to jen šlo. Rozhodně ho nehnala touha po společnosti větší lišky, která na něj nebyla dvakrát příjemná. Tedy, pokud neschopnost mluvit a tím pádem neschopnost odpovědět mohly být považovány za neslušné chování. ”Však počkej!” křikl po něm z dálky Kon a dál se kabonil. To se tomu velkému chodí, když má místo nohou chůdy!
Když ho konečně doběhnul, musel se velmi přemáhat, aby na něj nevyplázl jazyk. ”To… teda…” vydýchával se. ”Opravdu nebylo hezký!” zasyčel jako vzteklé kotě. ”Co jsem říkal o konverzaci? Ještě jsme neskončili a ty si jen tak odejdeš a… necháš… mě…” hlásek mu postupně vyšuměl; zastavil se těsně před tím, než vykecal, jak moc se mu samota nelíbila.
”A vůbec,” zafuněl ublíženě. ”Začala ta konevrzace, když do jí odmítáš něco přidat?” loupl po něm očima, ale to už možná bylo spíš ze zvyku, začínal si uvědomovat, že ať bude dělat cokoliv, Tarabeho nerozmluví. Bylo otázkou, zda byl na prahu pochopení, že ani nemůže. Spíš ne. I kdyby velký lišák jen nechtěl mluvit, mělo by to stejný efekt. Tak proč se tím hlouběji zabývat.
”A ještě ten úšklebek? Ty si ze mě děláš šoufky, co? Moc tě baví, že má musím udělat tři kroky, zatímco tobě stačí jen jeden!” přeháněl. Ocásek mu stál v pozoru, vypadal jako taková velká prachovka na nožičkách. Naštvaná prachovka. ”Moc se nesměj, ještě na tebe dojde. Někdy. Ale určitě! Na každého jednou někdy dojde! A pak bude zle. Hehe. A já budu sedět na okraji, koukat na tebe, jak trpíš a úplně stejně se pitomě uculovat, jak to děláš teď… HEJ! Hej! Co to děláš? Kam to jdeš!” překvapeně křikl po lišce, která najednou zmízela v křoví.
”Zase někam utíkáš? Tak to teda ne!” zaprskal a bez přemýšlení se vrhl za svým společníkem.

Kon tak nějak čekal, že budou sedět na bobku ještě nějakou dobu a tematicky se stále motat kolem problému v komunikaci. Nepřemýšlel moc dopředu, takže ho náhlý pohyb jeho společníka docela vylekal. Přestal jančit a na chvilku i ztichl. Rozšiřující se očka sledovala, jak se mu druhá liška uklonila. Co to? Udělal snad něco? Ne že by mu takové zacházení překáželo, to vůbec ne. Ale očekával, že aby mu ostatní padali k nohám, musel by se víc snažit. A vzhledem k předchozím událostem, mu to přišlo nanejvýš podezřelé.
A taky že měl pravdu. Čekal zradu a zrada hned na to přišla. Ten neskutečný drzoun se mu uklonil, otočil se na patě a frkal si to kamsi pryč. Kon ho několik pár sekund jen bezmocně sledoval, slzičky skoro na krajíčku, tlamička otevřená, úplné ztělesnění opuštěného děťátka, než mu seplo, uvědomil si, že to děťátko má taky nožičky a docela je i umí použít. A taky děťátko má i tlamičku, že.
”Hej!” křikl po vzdalujícím se lišákovi. ”HEJ!” zaječel ještě hlasitěji, protože si v té aktuální chvíli nebyl tak úplně jistý, jestli šedivák není i hluchý. ”Tak to teda ne! To ne! Absolutně ne!” pokřikoval po něm, zatímco kmital nožkama, přeskakoval kameny a podobný bordel, který mu překážel v cestě. Podstatně se u toho zadýchal, ale zlotřilce nakonec doběhl.
”Co to jako bylo?” vyjel na něj podrážděně, ale namísto ostrého tónu vyšel spíš ukňouraný. Ublížený. ”To se dělá, takhle někoho nechávat a zdrhat pryč? Tak moc rychle se mě chceš zbavit?” upíral na něj obviňující kukadla. No kdo by nakopnul toho sladkého chlapce?
”To ani omylem, to povídám. Ještě jsme ani nedokončili konverzaci! Ani jsem se od tebe nic nedozvěděl. Takže ten útěk byl naprosto - ale úplně nemístný,” pokračoval v plísnění lišáka, kterého teprve před chvílí potkal, ale už se mu rozhodl vysvětlit, jak se má chovat. Výchovná zrovna od Kona. ”Co sis myslel, když jsi mě tam nechával? Vždyť jsem mohl… Já nevím…” zarazil se, protože nechtěl mluvit o ztrácení, nebo opuštění nebo podobných nepříjemných věcech, které se stávaly jiným, ale je Konovi. ”Prostě jsi mě tam neměl nechat,” loupl po něm pohledem. Teď mu už ale neuteče! Teď už je na něj malý lišák nalepený!

→ Motýlí les přes malé loviště

Kdyby si Kon aspoň uvědomil, v jaké patové situaci jsou, možná by začal přemýšlet o vhodnějším řešení jazykové bariéry a možná by na to pak i kápnul. Ale jemu to jaksi nedocházelo. Prostě si myslel, že ho ten druhý tak trochu tahá za nos, nebo na tu záhadu každou chvílí přijde. V životě nepotkal někoho, kdo by reálně nebyl schopný vydat ani hlásku a tak to pro něj bylo dosti složité myšlenkově obsáhnout. Kon zase nikdy nebyl vedený k moc velké toleranci. Ostré zuby a jazyk, to jo.
Když na něj začal ten druhý zase vrtět oháňkou, upřímně pochyboval o Tarabeho příčetnosti. Dokonce tak, že zapomněl i na kukadla lítosti a střelil po něm nejistý pohled. ”Dobřeee?” vydechl, zmatený, čím si to vysloužil. Pokud tak rychle začal být kamarádský, jak rychle mu dokáže skočit po krku? Kon by tipoval, že hodně rychle. Až moc rychle, na jeho vkus. Možná by stálo za přemýšlení, trošičku odstoupit.
Pak se ale dostali do další hry. Malý lišák byl opět tvrdě umlčen, tentokrát ale nestihl ani nic dalšího říct, neb byl zachycen ve zvráceném okouzlení z opakovaného gesta druhého lišáka. Podvědomě tušil, že je to velmi důležité, že je to zpráva, kterou se mu ten druhý snaží předat, ale buď měl špatný den, nebo se už prostě narodil s mozečkem ne větším než hrášek, protože to prostě a zkrátka nechápal. A když Tarabe teatrálně zaklonil hlavu a vydal neslyšný křik, měl toho Kon už právě dost.
”Hele, jo,” začal a hlásek se mu tak trochu chvěl. ”Nevím, co to mi tu pořád šaškuješ, ale všimnul sis, že jsme se vůbec, ale fakt vůbec nikam neposunuli? A.. A… Já…” zakoktával se, jak se mu z toho všeho točila hlava. ”Já nevim! Dobře? Fakt nevim, co mi chceš říct, protože problém je, že nic neříkáš! A já fakt nevim!” vyjekl, ne tak úplně hysterický, ale jeho hlas už na hranici frustrace a lehké hysterie balansoval.

Kon už otevíral tlamičku, aby z ní vypustil další várku ne zrvona přívětivých vět, kterými zabavoval sebe a většího lišáka držel ve své přítomnosti. ”H-a,” vydechl, když se mu před hlavou objevila packa. Na chvíli zašilhal, zaostřil na ni a zamračil se. Střelil pohledem do očí druhé lišky. Pak zase na tlapu. A zase na lišku.
Až tehdy si uvědomil, že ústa má stále neinteligentně otevřená, tak je s zacvaknutím zase zavřel. ”Ehm,” odkašlal si, rozhlédl se a zamával ocasem, aby se zbavil nepříjemného pocitu z náhlého zastavení. Na taková gesta rozhodně nebyl zvyklý. ”To bylo docela nezdvořilé,” zabrblal a hodil na Tarabeho výraz nakopnutého štěňátka. Úplný uzlíček neštěstí to byl, jen kdyby chvíli před tím dotyčného neurážel nevybranými vtípky, které ani jemu samotnému moc vtipné nepřišly.
Aspoň už ale trochu víc dával pozor tomu, co se mu šedka snaží naznačit. Nebo se o to aspoň snažil. ”Ano, ano. To se při mluvení dělá, víš?” kýval hlavou jako o život. ”Ještě ten zvuk! Á, bé, cé a tak dál,” radil mu jako velký pán, král mluvení. Což docela dobře i mohl být. Mluvil tuze rád.
”Hm,” zabručel, když gestikulace pokračovala, ale zvuk nikoliv. Ani si neuvědomil, kdy se začal na druhého zase kabonit. Tentokrát frustrovaně. ”Stačilo říct, že nechceš mluvit. Mohl sis pak ušetřit tohle pitomé šaškování,” zamrmlal malý lišák, který se stále ještě snažil pochopit situaci. Nikdy se s nikým němým nesetkal a bylo to na něj asi moc.