Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Starý Benrir

Lišáček ani nevěděl, jak ho tlapky donesly na místo, kde viděl ty dvě lišky naposledy. Nebo to bylo ještě o něco dál? Tady s nimi rozhodně naposledy mluvil. Takže… Tu rozhodně byli. A pak se vzdálili a… ztratili se sobě. Ztratili. Kon se ztratil. Nebo od něj schválně odešli? To byl ten pravý důvod? Kon je neposlouchal a tak netušil, o čem se bavili. Klidně se mohli domluvit, že mu utečou. A pak využili situace a prostě frrrk.
Zaškaredil se. Úplně to viděl. Jak si povídají a domlouvají se a pak to udělají. Frnknou. Ani si neuvědomil, že jeho imaginární scénka má jednu podstatnou chybu - Tarabe nemluvil. A to si i prachovka už uvědomit mohla. Chvíli to brala na vědomí. Ale teď na to poněkud zapomněl a ve svém ublížení ho to vůbec nenapadlo. samozřejmě, že udělat z druhých padouchy bylo to nejjednodušší řešení. Tak to dělal po celý život.
Navzdory tomu všemu se vrátil na poslední místo, kde si byl jistý, že s nimi, s NÍM, byl. Jako kdyby tu na něj mohl čekat, až se uráčí vrátit. Tato představa v jeho hlavince rozhodně poletovala, ale nebral ji tak úplně na vědomí - nebo alespoň o ní moc nevěděl. Jakmile bylo naprosto jisté, že tu Tarabe ani ta Vochechule nejsou, přetočil narativ a byl ještě víc naprdnutý - jak si ten lišák dovoluje tu nebýt?!
Kon podrážděně zafrkal a hlavu zvedl vysoko, aby dokázal, že mu na tom absolutně nezáleží. A šel dál. Pořád se řídil tím, že se ničím neřídil - prostě šel. Ale stejně jako předtím si jen pořádně neuvědomoval svůj pravý záměr. Tentokrát vědomě šel úplně opačným směrem, než kterým vyrazil Tarbík. Aby mu ostentativně dokázal, že ho nepotřebuje.

→ Tichá řeka přes Antares

← Katerské jezero

To, že byla drobná lištička uražená, bylo naprosto jasné. Kdyby mohl, lítaly by z něj drobné výboje, jakoby byl nabitý statickou elektřinou. Jelikož mu tato schopnost vrozená nebyla, snažil se pouze o nejintenzivněji tuto atmosféru vyzařovat. Mračil se, s ušiskama připlesklýma k hlavě a ocásek se mu vrtil, ne nepodobný hadovi, který jakoby přemýšlel, jestli zaútočit nebo ne.
Ale bylo mu to něco platné? Přišlo mu, že si ho nikdo pořádně nevšímá a tedy, proč by si jich měl všímat on? Popravdě, zaostával především z toho důvodu, že se frustrace přeměňovala na mnohem hlubší pocit, u kžerého si byl jistý, že si z něj budou utahovat. Vždy si z něj utahovali. A tak se teda nenápadně vzdáli. Zpomalil. Trucovitě zíral na zem a odmítal brát na vědomí kohokoliv jiného. Jen ať se vzájemně sežerou. Jemu je to úplně jedno, žejo. Že jo?
A ani si neuvědomil jak, a byl sám. Teprve tehdy se mu pořádně sevřelo srdíčko a vydal ze sebe vykviknutí. Chtěl zakřičet na svého kamaráda, tedy snad kamaráda. Byli kamarádi, že? Že jo? Opustil by ho kamarád? Ale do když v tom měla pazoury ta ohavná Vochechule? ”Vochechule jedna!” zaječel vysokým hláskem, až se mu zdálo, že něco v dálce vyděsil. Možná myš. Nebo ptáka. Kdo ví, co v takové zimě žilo. Zase ta zima.
Zamračil se a ím chtěl sám sobě naznačit, že ROzHODNĚ nebere na vědomí ten nepříjemný pocit, který se mu šířil žaludkem. A prostě vyrazil nějakým směrem.

→ Katerské jezero

← řeka Dorias

S každým dalším krokem se Prachovce zdálo, že je víc a víc sama sebou, cesta to ovšem bude ještě dlouhá. Moc tomu nepomáhal chlad, který si Kon pomalu už taky uvědomoval. A vůbec, ale vůbec se mu to nelíbilo. Ještě si docela živě pamatoval rýmu, kterou chytil začátkem letošního roku a to ani nebyl v žádné vánici jako byla tato!
A úplně navrch byl uražený, že si s ním kamarád vůbec nepovídá. Moc se nezamýšlel nad tím, že ani nemá představu, jak by měla vypadat Tarabeho komunikace vzhledem k jeho… omezením, ale to nebránilo kyselým a uraženým pocitům vytrysknout na povrch. Ještě se mu ale motala hlava a tušil, že by se mu pořádně zamotal jazyk, kdyby se rozhodl láteřit, jako to dělal obvykle. A tak se uskromnil jen na házení velmi pichlavých a nepříjemných pohledů na oba. V Tarabeho případě v nich bylo mnohem víc ublíženosti a smutných kukadel, zatímco u Freydis bylo divu, že se už dávno nezhroutila po cestě ve smrtelných křečích.
Nepomohlo ani to, že do něj Tarbík šťouchnul. ”Ňah, nech mě,” zabrumlal podrážděně, ale neuhnul. Zas tak ublížený nebyl. Jen naštvaný. Vochechuli by nejradši vyškrábal oči a pak si je dal k snídani. Ani je moc neposlouchal, dokud slovo matka nezaznělo vícekrát. Kontext ale neslyšel, jen nějakou výtku a to se mu teda nelíbilo. Takhle vyčítat něco kamarádovi? Opustit? To tak! Však spolu už byli dost dlouho! Veškeré zle pohledy byly směřované už čistě na Vochechuli dvě.

→ Benrir

Magická patálie, která se Koniáškovi stala, s ním zamávala asi víc, než se původně zdálo. Zanechala lišáčka zmateného a na určitou dobu i poměrně dezorientovaného. Někdo by mohl říct, že mu to vztekání nepomáhá na nervy, ale lišky o nepříznivých faktorech tohoto rázu nevěděly. Prasklá žilka? Jakpak by na to někdo přišel?
Ne že by se Konovi stalo právě to. Nejspíš za to opravdu mohla jen magie a rychlý přesun liščího vědomí do krysího a zase zpátky. Dlouho trvalo, než ztratil chuť na zrní. A jiné barevné spektrum! Hrozné, opravdu hrozné.
Některým následkům trvalo delší dobu, než se plně projevily. A tak Konova pozornost zase postupně bledla, až na určitou dobu vyprchala úplně. V hlavě měl prázdno, kromě vágního pocitu točení a fakt, že se na místě nacházejí další lišky, plně ignoroval. V té chvíli mu bylo vlastně vcelku jedno, kdo vedle něj stál, ať to byla Vochechule dvě nebo Tarbík. Probíhal restart jeho hlavičky a to zabralo překvapivě dlouhou chvíli na to, jak malé měl tělíčko. A jak droboučký mozeček.
A tak, když do něj Tarbík šťouchnul, reakce nebyla taková, jakou by šlo očekávat od ohnivého prcka. Naštěstí už vědomí v té chvíli nabíhalo a tak tu chudák nezůstal opuštěný a sám, ač by to byla jeho chyba. Z hrdla mu vyšel neurčitý zvuk, trochu vrávoravě vyrazil za kamarádem a snažil se mrkat, aby zahnal ještě přítomnou hrozbu mdlob.

→ Za Tarbim

Navzdory obavám obou zbylých lišek, Kon byl vcelku v pořádku. Jen transice z krysího mozečku zpět do trochu složitějšího liščího zabrala delší dobu. Všechny myšlenky se zase musely uspořádat zpátky, do svých malých chlívečků a asi bylo i štěstí, že si Prachovka ani v normálním s tavu na chlívečky moc nehrála; jeho mysl byla spíš jako velká planina, kde je vše unášeno divokými větry. Možná pro to nebyl schopný na chvíli zastavit a zamyslet se nad věcmi, ale vše bral tak, jak k tomu přišel a divoce skákal z jedné akce do druhé.
Všechno postupně zacvaklo do sebe až ve chvíli, když na sobě ucítil Tarabeho horký jazyk a to mu způsobilo další zkrat, který ale vycházel z podezřelého místa v hrudi. ”Ne… Ne..” mrmlal a snažil se čumák větší lišky odtlačit, protože rozhodně nebyl připravený na další divoký vír uvnitř sebe. ”Nech toho, jsem v pohodě, nic mi není,” blekotal, jak se snažil dostat do bezpečné vzdálenosti od starostlivého kamaráda a snažil se namlouvat, že je to tím, že mu připomíná starostlivost mámy. Přesně. Tak to bylo.
Až po chvíli si uvědomil, že s nimi je ještě pořád Vochechule dvě, na kterou dočista zapomněl. Vrhl na ni velice ošklivý pohled, protože na další ohnivý výbuch nějak nenacházel jiskru. Proměna tam a zpět ho docela vyčerpala. ”To bys ráda, co?” prskl po ní vcelku vztekle, ale proti jeho láteření před chvílí to bylo nic. ”Ukrást mi ho, abyste mě tu mohli nechat, to tak,” zaškaredil se a na milisekundu těkl po Tarbíkovi, jestli se náhodou přece jenom o něco takového nechystá. Pro jistotu, jeden nikdy neví. ”Vy Vochechule jste všechny stejný,” chtěl říct jako urážku, ale vyznělo to spíš jako fňuknutí.

Tato prekérní situace zjevně nebyla příjemná ani pro jednoho z účastníků. Hysterčící Krysokon na nose velice zmateného a frustrovaného Tarbíka a pohoršená Vochechule dvě, která nejspíše litovala, že radši někde nechcípla žízní, nebo alespoň si nenašla klidnější místečko na ochlazení.
Ale co naplat, v krysí hlavince byla pevně zakleštěné rovnítko Vochechule dvě = čarodějnice a nedalo se s tím nic dělat. A protože byla veškerá jeho mozková kapacita zaměřena jen a pouze na dosti ubohou bílou lišku, zapomněl, na čem stojí. Když se Tarabe lekl a škubnul sebou, krysáčkovi podklouzly tlapičky a začal se řítit do nepředstavitelné hloubky na jeho drobné poměry. Alespoň přestal křičet - hrůzou úplně ztuhl.
To bylo právě v té chvíli, kdy se magie, která už v něm beztak přebývala mnohem delší dobu, než měla, vyprchala. V průběhu letu to luplo a zatímco uklouzla krysa, na zem dopadla malá liška, s ocáskem dostatečně prachovkovitým. Kon ale získal zjevně novou fobii, protože zůstal ležet na zádech, končetiny ztuhlé, očiska vytřeštěná a tlamička pootevřená.
Nevšiml si ani podivných znaků nad Tarabeho hlavou, v mysli měl úplně prázdno.

Písk! Písk! Vydávala konokrysa po tom, co jí znova stoupl tlak a přestala se ovládat natolik, aby mohla mluvit normální, tedy liščí, řečí. Jestli by to v jeho liščí formě byla nějaká nesmyslná slova, nebo jen jiný typ ječení bylo otázkou, kterou nikdo nedokázal zodpovědět. Ještě plně a úplně a naprosto šokovaný si ani nevšiml, že si ho kamarád rychle strčil za sebe.
”Tyyyy…” zachrčel na Vochechuli dvě a až v té chvíli si uvědomil, že nezírá na svého nového úhlavního nepřítele (protože když kona proměnila na krysu, kdo ví, co hrozného se chystá provést tarbíkovi, určitě to dopadne hůř než nějaké krátké tulení!), ale na velkou (obrovitou!) hnědou nohu. Chvilku na ni kulil očiska, než mu to v hlavě secvaklo. Mezitím se vcelku prázdným prostorem jeho malinké krysí hlavinky prohnaly takové nápady jako že se dívá na obří strom, nebo snad před ním vyrostla hlupatá houba… Ale nesuďme ho. Náhlý přechod z liščího do krysího mozečku není jednoduchý, ani pro tak malého lišáčka, jakým je Koniášek.
Ve chvíli, kdy všechna kolečka docvakla na správné místo, puzzle se složilo a nad krysí hlavičkou se rozsvítila žárovička, se krysáček pustil po té obrovité noze (kmeni, houbě) nahoru, přes šedý biceps, až se usadil mezi lopatkami. Kdyby nebyl tak v ráži, asi by si i pochvaloval, jak se mu v této nové formě šikovně leze. Brzy by toho začal ale litovat, hned, jak by měl utíkat. Nebo až dostane hlad. Krysy toho musí pojíst opravdu hodně.
”Já. Nejsem. Žádný patron!” zaječel na Vochechuli dvě a pokusil se vycenit zuby, v krysím podání to ale vypadalo jako dosti bizarní pitvoření se. ”Proměň mě zpátky!” vyštěkl, teda vypískl, Kon.
To mu ale nestačilo. Nejenom, že mu to způsobila další bělka (vochechuli tři by už nepřežil, žilka by mu rozhodně praskla), ale taky se nezdálo, že by ji to nějak zvlášť rozrušovalo. ”Povídám ti, ježibabo, ať jsi mi udělala cokoliv, okamžitě to vrať zpátky, nebo si mě nepřej!” zavrčel (zapískal) na ni Kon, který se rozhodl využít své nízké váhy a v průběhu vyhrožování vyšplhal Tarbíkovi na hlavu a dolezl až na konec čumáčku, kde se zastavil a Vochechuli dvě ještě velmi hrozivě zamával zatnutou pěstičkou.

Kon podezřívavě přivřel planoucí očka. Moc té lišce nevěřil. Vlastně, nevěřil jí vůbec. A taky se to nebál nahlas říct. ”Nevěřim ti ani čumák mezi očima,” ušklíbl se na ni. Jaká by to musela být náhoda, aby se na ně v krátké chvíli vrhly dvě lišky, naprosto stejné, vzhledově i povahou? Tedy, Vochechule jedna byla pořád horší, dvojka se aspoň k Tarabemu nelísala. To ale neznamenalo, že ještě nemohla! ”Jenom před chvilkou se na nás vrhli tvoje dvojče, úpe jak vejce vejci, nesnaž se mi nakukat, že to tak neni! Ve vašem případě se ani nedá mluvit o zlém dvojčeti, obě jste úplně stejný!” prskl na ni a zatvářil se nesmírně hrdě na svou poslední poznámku. Napadla jo úplně náhodou, ale byla fakt geniální.
Ocásek mu podrážděně cuknul, když ho zmínila. Co mohl za to, že většinu objemu jeho tělíčka zaujímala právě načechraná prachovka? Rýpla si do zvlášť citlivého místečka, ač vcelku nechtěně. Nejspíš. ”Tak nekecej a pij,” odsekl bez květnatějších urážek. Pořád se vzpamatovával z podlého útoku na ocásek.
Na to ale brzo zapomněl, když okomentovala Tarabeho. Už bylo načase. Kon jí už skoro musel uznat lepší pozici než Vochechuli jedna. Dvojka si to ale napravila. ”Není,” nabubřele odsekl bez přemýšlení. ”Jen se nebaví s takovými otravnými Bělicemi jako jsi ty,” zafkal a oháňka se mu ještě víc načechrala. Bylo vidět, že se teprve dostává do ráže. Zrovna se nadechoval, aby spustil další salvu, když se kolem něj omotala tlapka. Tarabe už asi dokázal číst ve svém společníkovi natolik, že tušil, že zasáhnout teď, je nejlepší volba. Čím déle by se s tím otálelo, tím horší by situace byla. Kon ze sebe dostal jen překvapené vykviknutí, nezm byl vtažen pod Tarbíkovu hruď. To ale nebylo všechno. Zdálo se mu, že se svět kolem něj zmenšuje. Písk? Písk písk! Překvapeně kvikala malá krysa zpod Tarabeho. ”Co… Cos mi to provedla, ty…. ty… Vochechule! Čarodějko!” zaječel na jediného možného původce svojí proměny.

Kon si obvykle moc svoje okolí nevšímal. Měl bystrá očka, když chtěl. Obvykle ale byl až moc zabraný ve svém monologu či podobné aktivitě, aby ještě pozoroval okolí. Tarabeho zlomyslný úsměv mu ale neunikl. O to víc se Kon začal křenit. ”Na to bych se moc rád díval. Prostě jen tak z dálky, koukat jak si zoufá a jen se smát. Taky by se ti to líbilo, že jo. Že jo?” začal až poskakovat na místě, jak ho to rozohnilo. Těžko říct, jestli ho víc vzrušovala představa trpící Vochechule nebo to, že s ním Tarbík souhlasí. Obojí mu dělalo moc velkou radost.
Takovou radost, až na chvíli zapomněl, o čem se to vlastně bavili. ”Tak to je fajn. Jsou tam pořádně drsný lišky, co? Nabančí jí i za nás,” odfrkl si a zaboxoval tlapkou do vzduchu. ”Seš na ně hrdej? Kámoši? Skvělý,” povídal Kon rychle. ”Takže odtamtud seš, jo? Vydal ses jen tak na vejlet tyraniz…” zasekl se, protože ho Tarabe už dávno netyranizoval (netyranizoval ho nikdy, ale to si Kon nemusel připouštět), ale hlavně se bál, že by ho takovými nepříjemnými kecy odežene. ”Potřebovals’ od nich pauzu? Trochu si protáhnout tlapky? Najít nějaký dobrodružství? Nebo nějaký hezký lišky?” tlama mu mlela dál a dál. ”Tos pak mohl skočit po Vochechuli, víš? Ona byla taky liška. Ale teda,” zatvářil se zhnuseně, jako kdyby kousl do citronu. ”Nejspíš bys z ní chytil nějakou vyrážku. Svědivou. Určitě už nějakou má. Moje máma povídala…” na pár vteřin se zasekl, o svojí matce už dávno nepovídal. Na několik vteřin dostaly jeho kulatá očička skelný prázdný pohled, načež prudce zavrtěl hlavou a celý podivný výraz zmizel. ”Prej že takhle otravný lišky svědí na zadku! A pak jim odtamtud vylézají červi! No je to fakt! Ona už měla určitě prdel pořádně začervenou- AAA!” zaječel najednou.
Kulol očiska směrem k blížicí se bílé lišce. ”Co tu zase děláš, Vochechule! Táhni!” křikl po ní a až po chvíli si uvědomil, že to není jejich Vochechule, ač kožich mají stejný a dokonce i dost podobné vystupování. ”Nemáš náhodou sestru? Podobně otravnou? S červy v zadnici?” zeptal se jí jízlivě bez jakéhokoliv pozdravu.

← Taldrenské kopce

Nedalo by se říct, že by Kon nějak zvlášť pobíral situaci. Dřív to bylo trochu jednodušší. Pronásledoval šedého lišáka, který na něj byl zprvu drzý, pak se za ním hnal, aby mu vyčinil ještě víc, a pak… Pak kdo ví. Tarabe mu ukázal nějaký směr tak to bylo asi tím. Určitě tím. Ale teď? Teď, když se odklonili od posledního cíle a tak nějak… Šli. Jak si to měl chudák Kon vysvětlit? Takovým způsobem, aby si nemusel přiznat realitu.
To všechno mu samozřejmě hlavou neprolétlo. Především vnímal nepříjemný pocit, takové svědění, na které si nedosáhl, a způsobovalo mu mírný neklid. Nejjednodušší by bylo přiznat, že je mu s Tarbíkem dobře, ale to by pak nebyl Kon.
”Doufám, že teď šlápla na trn a pekelně ji to bolí,” tvářička se mu zkroutila do vskutku bizarního úšklebku. ”Třeba by mohla dostat nějakou hrozitánskou vyrážku,” ďábelsky se zaksichtil. ”Nebo ji může začít svědit zadek! Znáš takový to svědění, kdy to prostě nemůže přestat, ale ani drbání ti nepomůže, jen si to zhoršuješ? Tak to by se jí mohlo stát. A pak by neměla čas otravovat ostatní,” tlamička mu mlela a mlela dál, bez jakéhokoliv filtru, myšlení už dávno neovlivňovalo, co říkal. Chlupy se mu na zátylku pořád ježily a tak se snažil mluvením odreagovat.
”A nebo na ni můžou být ty lišky nepříjemné. Znáš je tam? Jsou to tvoji kamarádi? Pro to jsme tam šli?” vyptával se a cupital vedle větší lišky. Narozdíl od Tarabeho si ale moc nevšímal, kudy šli, ani si dost možná neuvědomil, že šedý lišák cosi hledá. ”Pokud jsou normální, mohlo by jim dojít, jaká potvora Vochechule je a vyhodí ji. Po tom, co jí trochu pokroutí chlupy,” usmál se při té myšlence.

1 louka
2 nora
3 moře
4 západ
5 teplo
6 černá
7 a hraboš
8 d patroni
9 g ztrapnění
10 e potřebuješ na záchod na lovu
11 b FUJ
12 c čuňačinka
13 a diktatura

Konovi se zuřivostí ohrnuly pysky kompletně vzhůru; fakt, že mu bílá liška ještě říkala, jak vypadá, ho rozlítil mnohem víc. Každé její další slovo jen přikládalo dřeva do ohně, kterým Kon úplně plál. Byla to fakt hrůza. Taková drzá potvora!
”Jen si jdi, vochechule!” křikl ještě po její proklaté bílé ohánce. S ní se rozhodně kamarádit nikdy nebude! Ani nápad! Ale, kdo ví. Lišák míní, ale co se stane v budoucnosti, ovlivnit nemůže, ať chce sebevíc. V aktuální chvíli ale prachovka soptěla a zuřila, i když objekt její zášti už byl dávno za sedmero horami a sedmero potoky… nebo tak nějak. Na nějakou chvíli i zapomněl na svého společníka, kterého ještě před nějakou chvílí tak srdnatě bránil… nebo to tak aspoň z jeho pohledu vypadalo. Kdo ví, jestli to Tarabe bral jako dostatečnou ochranu, ale nedalo se říct, že by se k tomu mohl vyjádřit.
Tarbík se mu ale připomněl menším dloubnutím, které ale i tak donutilo Kona trochu poskočit a vykviknout. Namísto možná očekávané vlny prskání, jen chvíli překvapeně civěl na větší lišku, načež si odfrkl. ”Tak to byla ale opravdu nepříjemná potvora,” kysele se zašklebil. ”Ještě že jsem ji zahnal,” prohlásil hrdě a ocásek zvedl přímo vzhůru, takže ještě víc připomínal prachovku. ”Příště by ses mohl taky trochu zapojit! Použít ty svoje svaly a… dlouhé nohy!” sjel ho pohledem. ”A zuby! Trochu pokousat a počechrat srst! Umíš snad používat zuby, ne? Raf! Raf!” povídal a k tomu trochu poskakoval ze strany na stranu, jak uhýbal imaginárnímu soupeři a na oplátku po něm cvakal zuby.
Chvilku mu trvalo, než mu došlo, co je špatně na tom, kam jdou, než se Tarabe ohlédnul. ”Hej a proč vlastně jsme změnili směr, hm?” přiskočil zase blíž k Tarbíkovi. ”Změnil jsi názor?” podíval se na něj s hraným podezřením. ”A nebo… Jo vlastně,” konečně mu to došlo. Tím směrem přece šla taky… ”Vochechule,” vyprskl jako nadávku a ještě napodobil zvracení. ”Kam teda jdeme? Bude to tam dobrý? A hezký?” vyptával se.

→ Dorias

Protože byl Tarabe i obvykle vcelku nemluvný, je možné, že si Kon ani nevšiml, že se jeho kamarád postupně probudil ze svého záseku. Dost možná si ani neuvědomil, že se v nějakém záseku octl. V té chvíli bylo prioritou zbavit se bílé Ochechule a pro to nevěnoval dostatečnou pozornost změnám v Tarabeho výrazu. Nejspíš by ocenil snahu o nepřátelskost, i když Tarbík zůstal stále pomuchlováníhodným plyšákem.
”Jak víš, kdo potřebuje a kdo nepotřebuje mluvčího?” odfrkl si. ”Jak vidíš, do teď nemluví, protože nepotřebuje. Má mě,” prohlásil a hrdě se vyprsil jako kdyby to bylo nejčestnější povolání. ”Nelíbí. Komu by se líbilo, že se na něj věší taková… lehká ochechule?” prskl na ni a čertil by se dál, kdyby po něm nesáhla větší tlapka a nepřitáhla si ho k sobě. Kona to tak zarazilo, že nejenom přestal sypat urážky, z tlamičky mu uniklo jen překvapené vykviknutí.
Několik vteřin mu pak trvalo, než se vrátil do reality, ve které, bohužel, bílá liška pořád oxidovala. Právě žádala o směr k civilizaci, který jí Tarabe ochotně ukázal. Kon nejdřív zaklapl tlamu, která musela nějakou dobu viset otevřená, než si to uvědomil, a začal vehementně vrtět hlavou. ”Ne, ne. To je špatný směr. Zkus někde jinde. Třebaa, tam,” bodl tlapkou kamsi odkud oni dva přišli. ”Tam je velká skupina lišek. Moc přátelské. Moc tulivé. Tam běž,” vymýšlel si lži a k tomu úkosem vrhl důrazný pohled na Tarabeho. Přece tam, kam jí ukazoval, chtěli jít oni! Ne? Proč ji posílat tam, kde se nakonec potkají?
”Ehe?” pípl, když Rhae začala o tom, že se jí líbí. ”Tobě asi hodně přeskočilo, co?” hlesl, pořád ještě v šoku. ”Kdo by takovou Ochechuli chtěl?” uchechtl se, ale zněl dost nejistě.

Fakt, že bílé lišce nevadila žádná z urážek, které prachovku napadly, byl nanejvýš zneklidňující. Něco s ní muselo být fundamentálně v nepořádku. Na tváři se mu roztáhl znechucený škleb. ”Žádnou přezdívku nepotřebuje,” odsekl a úplně ignoroval fakt, že Tarabeho jméno nezná a beztak mu něco chtěl vymyslet. Na tom se ale rozhodně neměla podílet tahle… sliznatka. Která by tu ostatně ani neměla být. Ať už táhne, prašivina. ”A přestaň se k němu lísat, nevidíš, jak se mu to nelíbí?” pokračoval v bránění kamarádovy hrdosti. ”Až tak jsi ho zarazila, že přestal mluvit. Šokem!” dodal důležitě, aby si zařídil krytí na absenci Tarabeho slov… na ještě nějakou chvíli. Během které ji snad konečně vypakuje. A bude klid.
Odfrkl si. ”Vyhrožuješ mi věcmi, když neudělám, co chceš,” zavrčel na ni. A tam byl ten celý problém, že? Kon bytostně nesnášel, když se mu něco přikazovalo. To se pak snažil dělat cokoliv proti danému příkazu. Což v tomto případě znamenalo, že tu držel Rhaetiss. Ne že by mu to docházelo.
Chlupy, které si pomaloučku začaly lehávat, se znova zvedly a on se otáčel na místě, aby neztratil bělošku z očí. ”Jinak,” prskl. ”Nechceš jít otravovat někoho jiného, potvoro?” vyštěkl, protože přicházel i o poslední zbytky kontroly, kterou ještě měl. Když ležela, byli jaksi ve stejné úrovni. To Konově klidu moc nepomáhalo. Beztak, v jejím výrazu byla až moc velká dravost a nebezpečí, aby se mohl uklidnit. ”To udělám, až budu chtít,” zasyčel a na truc zubiska ještě víc odhalil. Ani si neuvědomil, že při tom vypadá jako trucovité dítě, které se vzteká a říká ne a ne a ne! Nebudu! ”Ani mě to nezajímá,” dodal ještě, aby zdůraznil, jak moc ho vytáčí.

Kon si pohrdavě odfrkl. ”Tak se vrať za těmi, co na tebe jsou hrdí. Určitě se ti bude zase mezi barbary líbit,” zapitvořil se na ni a okázale odvrátil zrak, aby jí dal najevo, že danou, nanejvýš urážlivou, konverzaci považuje za uzavřenou. Rýma ho už naštěstí opustila, ale to neznamenalo, že by se soply vyšuměla i protivná nálada, která se ho držela jak smrad. Hlavně když Tarabe nejenže nemluvil, což už bylo jaksi očekávané, ale také nevypadal, že by chtěl aktuální problém jakkoliv řešit.
Až když zaslechl to hrozné označení, srst se mi vzpřímila téměř do vertikální polohy. ”Jakžes mi to řekla…?” pomalu k ní otočil hlavu s náznakem vrčení v hlase. ”Ty… ty… Plesnivá houbo?” osočil ji a třebaže to nakonec vyznělo trochu trapně, snažil se o něco velmi urážlivého. Co bylo bílé a odporné? Houby. A taky plísně. Plesnivá houba byla tím pádem dvakrát tak odporná a stále spadala do správné bílé kategorie.
Liška si ho ale nevšímala… Nebo jen nechtěla odpovědět, protože se sebevědomým výrazem blížila k nim. Kon se zatvářil, jako kdyby měl extrémně nepříjemnou zácpu. Nevěděl, jestli si by měl spíš stoupnout před mlčenlivého kamaráda, aby ho zaštítil vlastním, ač drobným, tělem, nebo radši utéct a zachránit si svou kůži. Nakonec zůstal stát na místě, jen Bílou propaloval extrémně pichlavým pohledem. ”Nevím, proč bych se měl nechat tak sprostě vydírat,” odsekl, protože podobné praktiky znal až moc dobře u sourozenců. A to nebylo dobré, začaly se mu vracet pocity méněcennosti, které si kompenzoval chováním.
Nejspíš ho chování bílé lišky tak moc vyvedlo z míry, že nebyl schopen pohybu, když se ta potvora vrhla na Tarabeho. Šok, Nevěřícnost. Hrůza. Panika. To všechno proletělo drobným tělíčkem prachovky, co se tvářila, že je lišák. Prostě jen zíral a mlčel a nehýbal se, mozek mu zkratoval a chvíli trvalo, než se vzpamatoval.
”Chci, abys okamžitě zmizla, ty slizká zmije,” zasyčel na ni zuřivě, už bez jakýchkoliv zábran. Tohle už přecházelo všechny meze.