Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protože byl Tarabe i obvykle vcelku nemluvný, je možné, že si Kon ani nevšiml, že se jeho kamarád postupně probudil ze svého záseku. Dost možná si ani neuvědomil, že se v nějakém záseku octl. V té chvíli bylo prioritou zbavit se bílé Ochechule a pro to nevěnoval dostatečnou pozornost změnám v Tarabeho výrazu. Nejspíš by ocenil snahu o nepřátelskost, i když Tarbík zůstal stále pomuchlováníhodným plyšákem.
”Jak víš, kdo potřebuje a kdo nepotřebuje mluvčího?” odfrkl si. ”Jak vidíš, do teď nemluví, protože nepotřebuje. Má mě,” prohlásil a hrdě se vyprsil jako kdyby to bylo nejčestnější povolání. ”Nelíbí. Komu by se líbilo, že se na něj věší taková… lehká ochechule?” prskl na ni a čertil by se dál, kdyby po něm nesáhla větší tlapka a nepřitáhla si ho k sobě. Kona to tak zarazilo, že nejenom přestal sypat urážky, z tlamičky mu uniklo jen překvapené vykviknutí.
Několik vteřin mu pak trvalo, než se vrátil do reality, ve které, bohužel, bílá liška pořád oxidovala. Právě žádala o směr k civilizaci, který jí Tarabe ochotně ukázal. Kon nejdřív zaklapl tlamu, která musela nějakou dobu viset otevřená, než si to uvědomil, a začal vehementně vrtět hlavou. ”Ne, ne. To je špatný směr. Zkus někde jinde. Třebaa, tam,” bodl tlapkou kamsi odkud oni dva přišli. ”Tam je velká skupina lišek. Moc přátelské. Moc tulivé. Tam běž,” vymýšlel si lži a k tomu úkosem vrhl důrazný pohled na Tarabeho. Přece tam, kam jí ukazoval, chtěli jít oni! Ne? Proč ji posílat tam, kde se nakonec potkají?
”Ehe?” pípl, když Rhae začala o tom, že se jí líbí. ”Tobě asi hodně přeskočilo, co?” hlesl, pořád ještě v šoku. ”Kdo by takovou Ochechuli chtěl?” uchechtl se, ale zněl dost nejistě.

Fakt, že bílé lišce nevadila žádná z urážek, které prachovku napadly, byl nanejvýš zneklidňující. Něco s ní muselo být fundamentálně v nepořádku. Na tváři se mu roztáhl znechucený škleb. ”Žádnou přezdívku nepotřebuje,” odsekl a úplně ignoroval fakt, že Tarabeho jméno nezná a beztak mu něco chtěl vymyslet. Na tom se ale rozhodně neměla podílet tahle… sliznatka. Která by tu ostatně ani neměla být. Ať už táhne, prašivina. ”A přestaň se k němu lísat, nevidíš, jak se mu to nelíbí?” pokračoval v bránění kamarádovy hrdosti. ”Až tak jsi ho zarazila, že přestal mluvit. Šokem!” dodal důležitě, aby si zařídil krytí na absenci Tarabeho slov… na ještě nějakou chvíli. Během které ji snad konečně vypakuje. A bude klid.
Odfrkl si. ”Vyhrožuješ mi věcmi, když neudělám, co chceš,” zavrčel na ni. A tam byl ten celý problém, že? Kon bytostně nesnášel, když se mu něco přikazovalo. To se pak snažil dělat cokoliv proti danému příkazu. Což v tomto případě znamenalo, že tu držel Rhaetiss. Ne že by mu to docházelo.
Chlupy, které si pomaloučku začaly lehávat, se znova zvedly a on se otáčel na místě, aby neztratil bělošku z očí. ”Jinak,” prskl. ”Nechceš jít otravovat někoho jiného, potvoro?” vyštěkl, protože přicházel i o poslední zbytky kontroly, kterou ještě měl. Když ležela, byli jaksi ve stejné úrovni. To Konově klidu moc nepomáhalo. Beztak, v jejím výrazu byla až moc velká dravost a nebezpečí, aby se mohl uklidnit. ”To udělám, až budu chtít,” zasyčel a na truc zubiska ještě víc odhalil. Ani si neuvědomil, že při tom vypadá jako trucovité dítě, které se vzteká a říká ne a ne a ne! Nebudu! ”Ani mě to nezajímá,” dodal ještě, aby zdůraznil, jak moc ho vytáčí.

Kon si pohrdavě odfrkl. ”Tak se vrať za těmi, co na tebe jsou hrdí. Určitě se ti bude zase mezi barbary líbit,” zapitvořil se na ni a okázale odvrátil zrak, aby jí dal najevo, že danou, nanejvýš urážlivou, konverzaci považuje za uzavřenou. Rýma ho už naštěstí opustila, ale to neznamenalo, že by se soply vyšuměla i protivná nálada, která se ho držela jak smrad. Hlavně když Tarabe nejenže nemluvil, což už bylo jaksi očekávané, ale také nevypadal, že by chtěl aktuální problém jakkoliv řešit.
Až když zaslechl to hrozné označení, srst se mi vzpřímila téměř do vertikální polohy. ”Jakžes mi to řekla…?” pomalu k ní otočil hlavu s náznakem vrčení v hlase. ”Ty… ty… Plesnivá houbo?” osočil ji a třebaže to nakonec vyznělo trochu trapně, snažil se o něco velmi urážlivého. Co bylo bílé a odporné? Houby. A taky plísně. Plesnivá houba byla tím pádem dvakrát tak odporná a stále spadala do správné bílé kategorie.
Liška si ho ale nevšímala… Nebo jen nechtěla odpovědět, protože se sebevědomým výrazem blížila k nim. Kon se zatvářil, jako kdyby měl extrémně nepříjemnou zácpu. Nevěděl, jestli si by měl spíš stoupnout před mlčenlivého kamaráda, aby ho zaštítil vlastním, ač drobným, tělem, nebo radši utéct a zachránit si svou kůži. Nakonec zůstal stát na místě, jen Bílou propaloval extrémně pichlavým pohledem. ”Nevím, proč bych se měl nechat tak sprostě vydírat,” odsekl, protože podobné praktiky znal až moc dobře u sourozenců. A to nebylo dobré, začaly se mu vracet pocity méněcennosti, které si kompenzoval chováním.
Nejspíš ho chování bílé lišky tak moc vyvedlo z míry, že nebyl schopen pohybu, když se ta potvora vrhla na Tarabeho. Šok, Nevěřícnost. Hrůza. Panika. To všechno proletělo drobným tělíčkem prachovky, co se tvářila, že je lišák. Prostě jen zíral a mlčel a nehýbal se, mozek mu zkratoval a chvíli trvalo, než se vzpamatoval.
”Chci, abys okamžitě zmizla, ty slizká zmije,” zasyčel na ni zuřivě, už bez jakýchkoliv zábran. Tohle už přecházelo všechny meze.

Nezdálo se, že by bílou lišku nějak vzrušovala Konova reakce. Ať už ta neverbální, nebo nedůtklivé oboření. To prachovku trochu namíchlo. Lehnounce. Doufal, že se bude moct trochu zhádat a ne že mu to Bílá bez skrupulí odkýve. Uraženě se naježil a začal ještě víc připomínat prachovku. ”Tak se vrať za tím, kdo udělal tak špatnou práci a řekni mu, aby to napravil,” zaprskal na ni vcelku chabou urážku. Pořád byl moc otřesený na to, aby dokázal vymyslet něco trefnějšího.
Když se odkázala na absenci protestů Tarabeho, švihl k němu hlavou a probodl ho plamenným pohledem, jako kdyby mohl za to, že té bílé taky hned neřekl, ať táhne k čertu. Podrážděný výraz mu na tváři zůstal, i když se otočil zpátky k narušitelce. ”To ani nemusí. Nevidíš ten nepřátelský výraz?” zamával tlapičkou směrem k velkému hnědému. ”Jasně ti říká, že se mu tvoje přítomnost nelíbí,” zaškaredil se na ni, i když i jemu bylo naprosto jasné, že Tarabeho výraz je jakýkoliv jen ne nepřátelský. Taky mu to měl v plánu vyčinit, až se jí zbaví. To bylo z nějakého důvodu velmi podstatné. Zbavit se Bílé, aby mohli být s Tarbíkem zase jen spolu. Pozoruhodné to záměry.
Podezřívavě probodl lišku pohledem, když pronesla další větu. ”Proč bych zrovna tobě měl o něčem vyprávět?” zeptal se, jako kdyby byl světaznalý cestovatel a celé okolí znal úplně perfektně. Nelíbila se mu ani její lichotka, především pro to, že takové techniky také používal, takže stát v obrácené pozici se mu rozhodně nelíbilo. A ostatně, měl tak trochu dojem, že si z něj dělá šoufky. Milá společnost? Prachovka?

Lišáci setrvávali v příjemném tichu. Kon by to ticho nikdy neoznačil za příjemné, ale… V Tarabeho přítomnosti mu začínalo být čím dál tím lépe a blížil se čas, kdy si to musel přiznat nahlas. Ještě tu nebyl, chvilku mu to ještě bude trvat… Ale ne zas tak dlouho. Proteď se spokojil s nijak nezkoumanou spokojeností. Ono to ostatně asi i tak bylo dost. O dost lepší než pocity, které zažíval donedávna.
Uraženě nakrčil čumáček. ”No dobře, tak mi to neříkej,” zakoulel očiskama, ale Tarbík si možná mohl všimnout, že to nemyslel nijak zle. Jen ho škádlil. Aby se neřeklo. ”Však já to z tebe jednou dostanu! A povíš mi to!” naoko se čertil, ale v duchu se šklebil nad vlastním vtipem. Bylo mu jasné i to, že Tarabeho nejspíš nikdy nedonutí začít mluvit. Kdo ví, jestli jeho hlavičce makové opravdu došlo, že Tarabe je němý. Spíš ne, ale to byly detaily, které prachovčin svět nezajímaly. Tarabe prostě nemluvil. A kdyby se najednou rozmluvil, bylo by to taky v pohodě. Trochu podezřelé, proč tak najednou, ale jinak by se nad tím nepozastavoval.

//Rhaetiss
Nejspíš kvůli svým myšlenkám a pohledu upřeném na mlčenlivého společníka, si nevšiml, že se k nim někdo přikradl. Až ve chvíli, když se za ním ozval hlas, zareagoval. A že zareagoval pořádně! ”HAAAAH!” zaječel přímo ve chvíli, kdy ho zadní nohy vynesly do výšky, dobrých pár čísel. Očka se mu v té chvíli tak vykulila, že skoro hrozilo, že vypadnou. ”Coh…” vydechl, ale hned se nadechoval k další větě. ”Maminka tě neučila, že fakt není slušný se k někomu takhle přikrást? He? He?” vyjekl a hlas mu vystřelil do hysterických výšin. Oči se stále nevracely zpátky do důlků. Kdo ví, jestli ho tak moc rozhodil fakt, že byl přichycen ve vcelku intimní chvilce s někým, koho tak dobře neznal. Třebaže intimní v jeho případě znamenalo jen malý spokojený úsměv. ”No zdravím. Skvělé. Ještě že si to vzpomnělo na pozdrav,” brblal si pod vousy, částečně k Tarabemu, který taktně mlčel, ale zároveň tak nahlas, aby to slyšela i třetí liška. ”Co chceš, Bělice?” zeptal se pichlavě, protože tu nebyl si dělat kámoše. Co na tom, že se mu to stejně už u jednoho povedlo.

Oba lišáci po sobě valili očiska a těžko se dalo říct, komu víc vypadávaly z důlků. Kon na chvíli kompletně zamrzl, myšlení opustilo chat, naprosté zatmění mysli, kdy menší liška přestala fungovat. Neuvědomil si, co způsobilo Tarabeho překvapení, vůbec ho nenapadlo, že by to mohl být on sám. Jak postupně přicházel k sobě, nejdřív se obnovilo mrkání. Pak začal těkat očima po druhého obličeji a hledat, co se vlastně stalo.
Když se Tarabe začal smát, Konovo zmatení se jen prohloubilo, tentokrát ale aspoň nedošlo ke zkratu. Jen svraštil čelo a s lehce podezřívavým pohledem sledoval, jak se šedo-zrzavá masa chlupů vedle něj natřásá. Ještě pořád se od něj neodtáhl.
Nakonec jen zafuněl a hodil po něm přehnaně ublížený pohled, aby bylo vidět, že to nemyslí tak zle. Odfrkl si a loupl po něm trochu důraznějším pohledem. ”Neškleb se tak,” zašklebil se na něj. ”Netuším, co je tu tak vtipnýho,” řekl nonšalantně a tvářil se, jako kdyby se stále tak trochu netulil k druhé lišce.
Smích toho druhého ale ještě docela zvládal zpracovávat. Jakmile se ale pobavený bezhlesý smích změnil na ustaraný, odvrátil pohled. Protože, co oči nevidí, to nemusí řešit ani hlava, že? Tak se to říká. Jemně si odfrkl, aby si trochu ulevil. Moc to nepomohlo. Otočil se teda zpátky k větší lišce s podivně zdrženlivě citlivým výrazem, který se snažil zakrýt zamračením a dloubl do něj tlapkou. Trochu ostřeji. ”Hele, jo,” začal defensivně, ale zasekl se. Pořád byl v dost citlivém rozpoložení a nevěděl, jak se s tím vypořádat. ”Jen se tak netvař, jo?” nakonec ze sebe přiškrceně dostal.

Malémui lišáčkovi se spalo kupodivu vcelku příjemně. Už v průběhu probouzení nebyl s to si uvědomit, proč. Jako kdyby se nějaké dílky skládačky zapadly tak dobře, že na jedné plošce vytvořily hladký, kontinuální povrch, kde hranice mezi těmi jednotlivými kusy nebyla vůbec hmatatelná. To bylo dobře, ne? Zacelení, ač jen částečné by měla být šťastná událost. A rozhodně to s sebou neslo pocit správnosti.
Říká se ale také, že svět neodvratně míří k vyššímu stavu entropie. Kon byl zvyklý na určitý stav, na to, že je sám a že blízkost jiných obvykle není úplně žádoucí, ač to bylo něco, po čem toužil ze všeho nejvíc. A právě tento kontrast správnosti se znepokokujícím nezvykem bylo to, co ho probudilo.
Probouzel se pomalu, nechtělo se mu, ale tušil, že tu záhadu bude muset co nejdřív vyřešit. Nádech, výdech. Rýma ho pomalu už opouštěla a do nosánku se mu už začaly dostávat pachy. Rozespalý mozek ale pořád nedokázal udělat propojení pach cizí lišky → cizí liška v blízkosti. Už mu to ale začínalo docházet. Tušil, že se kolem něj děje něco, co je neobvyklé, ale ani jeho podvědomí se nemůže rozhodnout, jestli je to hrozba nebo ne. Jestli je to dobré nebo ne.
Nakonec to byl Tarabeho jemný pohyb, který Kona doopravdy probudil a hlava malého lišáka vystřelila prudce vzhůru, očička rozšířená, vykulená, jak rozespale koukal, co se děje. ”Ha!” vydechl prudce a ve výrazu se mu postupně začalo objevovat pochopení, poznání většího zvířete, které vedle něj leželo. A ke kterému se ve spánku zjevně tiskl. To byl ale fakt, který ještě nebyl připravený přijmout.

Konovi pomalu přestávalo překážet, že druhý lišák moc nemluví. Teda, že nemluví vůbec. Přinejmenším ho nemohl okřiknout, nemohl mu říct, ať už nemele pantem, ale zároveň se zdálo, že poslouchal. Aspoň občas. Ne vždy; někdy se Konovi zdálo, že může mluvit, o čem chce a jak hlasitě chce a druhá liška prostě nereaguje. Nebo se tváří, že ho neslyší. Možná ho někdy ani nechtěl slyšet. O tom se ale prachovka snažila nepřemýšlet.
Namísto toho se pokoušela užívat si vcelku příjemné a přátelské ticho. Něco takového bylo pro malého lišáka poměrně nové. Buď hluk, nebo ticho, ale osamění. Tohle byla úplná novinka a nějak se s tím neuměl pořádně vypořádat. Rozhodl se ale, že občas odpověď nedostane a bude se s tím muset smířit. Smířený byl alespoň v téhle chvíli, kdo ví, v jaké náladě bude za pár hodin.
”Můžu ti vymyslet jméno?” ozval se, hlas neobvykle opatrný a zvědavý, docela tichý, na něj rozhodně až nepatřičně. Tuze nad tím předtím přemýšlel, jak se k problému jména druhé lišky postavit. ”Ne že bych to někdy dělal. Kon mi začali říkat… Někdy když jsem ještě neuměl mluvit. Takže mnou to nebude. Jméno musel vymyslet někdo jiný. Nejspíš teda moji rodiče. Možná. Nebo někdo jiný, ono bylo občas asi trochu těžký…” rozpovídal se, než se zarazil a zamračil se. O svojí rodině nemluvil, ne s cizími, kteří o něm nic nevěděli. Chtěl se od toho co nejvíc distancovat a vykecávání se moc nepomáhalo.
Tarabe se zachránil natáhnutím tlapky do nějakého směru. S přikývnutím. Kon si odfrkl. ”Ha! A prý sis byl jistý směrem, jo?” vyštěkl smích, který nebyl moc srdečný, ale nezněl útočně. ”Nějak moc měníme názory, ne?” zašklebil se na něj pobaveně a kydnul sebou na záda. ”Ani nápad. Tu je dobře, tu zůstanem,” prohlásil ve chvíli, kdy se Tarbík ukládal k dřímotě.
Kon ho chvíli pozoroval a různě se pitvořil. Druhá liška ale nic neviděla, a po chvíli už bylo slyšet tiché oddechování. Kon si povzdechl. Srdíčko mu tížily pocity, které nechtěl řešit. Ony se ale rozhodly řešit jeho, protože ho donutily se vytáhnout na nohy a velmi nenápadně se přišoupnout k šedým chlupům. Jakoby náhodou. To se stalo samo. Kon za to rozhodně nemohl. V tomhle uspořádání mu už ale bylo podstatně lépe a dovolil si i usnout.

Můžu s nechutným zpožděním ještě teď poprosit o procenta do obratnosti? ;-; jsem lemra, vím to

✔

Po pár chvílích Konovi došlo, že se jeho společník k žádnému dalšímu dlouhonohému úprku nechystá. To bylo docela příjemné překvapení. Zas tak hluboce se ale nad tím nezamýšlel. Kon obecně neměl moc tendenci přemýšlet nad věcmi, které se děly kolem něj. Občas ano, když mu šlo o krk a potřebovat se vykroutit z určité situace. Nebo chtěl někoho zmanipulovat. V průběhu svého života si ale vyvinul filtr na takové události a ty, které podvědomě vyhodnotil jako nepodstatné, nebo neohrožující, prostě přešel maximálně s pokávnutím. Zaregistrovat, vzít na vědomí a okamžitě zapomenout.
Pro to se taky byl schopný uvelebit v blízkosti Tarabeho. Kdyby se odvažoval, asi by se k němu i přitulil. ”Hmpf,” vydal ze sebe nespokojeně, ale výjimečně to nebylo směřované přímo na větší šedavou lišku. ”Vrtíš hlavou, jakože jméno vůbec nemáš, nebo mi ho nechceš říct, nebo je to těžký popsat?” zeptal se a zase tak trochu zapomněl, že když mu nabídne tři možnosti, odpovědi, která z nich to je, se nedobere. ”Protože to je trochu divný, ne? Určitě nějaký jméno máš. Každej má jméno. Jak by mu ostatní potom říkali? Hej ty? To. Je. Nudný,” zafrkal a dramaticky se protáhl. ”Chtěl bych ti nějak říkat,” zabručel tiše do tlapek, když v nich měl zabořený čumák.
”Takže tam?” zase zvědavě zvedl hlavu. ”A neděláš si ze mě zase šoufky?” probodl ho trochu nedůvěřivým pohledem. ”Ještě nedávno jsi mi vykládal, že nemáš ani šajna, kam jdem. A najednou už víš? To ses tak rychle rozhodl?” vyzvídal a byl by i pokračoval dál, následující otázky by ale asi byly moc složité na jejich styl komunikace.

Kon by to asi nikdy nepřiznal, ale líbilo se mu to. Jistě, klidně by každému nahlas vykládal, jak má skvělého… poskoka. Poskok by bylo slovo, které by asi použil. Poskok, který ho vozí všude možně, takže malá prachovka nemusí pohnout ani prstíčkem na drobné tlapičce. Ale ve skutečnosti? Líbila se mu i hra ve vodě, i když podvědomě vždy čekal, kdy teda přijde ta zrada a velký lišák mu něco udělá. Minimálně nějakou bolestivou zlomyslnost. Jenže nic z toho nepřišlo a Kon z toho byl zmatený. Ani si nebyl vědom, že něco takového očekával, byl to čistě podvědomý akt, připravit se na příkoří, která vcelku pravidelně zažíval.
To, že šedý nic takového nepodnikl, ho prostě mátlo. V hrudi mu vířily pocity, které neuměl popsat, kterým se celý život vyhýbal, a kdyby se cítil aspoň trochu nekomfortně, nejspíš by zareagoval agresí, jen aby se pocitů zbavil. Co na tom, že byly příjemné. Stejně v jeho hlavě představovaly nebezpečí.
”Hele, jak se vlastně jmenuješ?” ozval se do ticha. ”Teda, hádám, že máš jméno ale jak ho říkáš ostatním?” přemýšlel nahlas, v tónu ani stopy po zlomyslnosti. Byl upřímně zvědavý a snažil se k tomu tématu přistupovat co nejšetrněji. Tedy, nejšetrněji, jak dovedl.
Po vysazení sklouzl dolů a pokračoval v mlčení. Bylo jen otázkou času, kdy mlýnek zase začne mlít, ale po únavě z vody nalezl podivný klid, který se většinou v jeho slovníku nevyskytoval. Určitě za to mohl jeho společník. Který zjevně oceňoval okolní scenérii víc, než Kon. Prachovka si nikdy nenašla čas, aby se nad tím pozastavila - doopravdy pozastavila. Chtěl si okolí prohlížet, ale hlavně z praktického důvodu. Nikdy na tváři neměl tak zasněný výraz jako Tarabe. ”Co tam?” zeptal se. ”Konečně sis rozmyslel cíl cesty?” zeptal se žertem.

Kon plně očekával nějaký zrádnější útok, ve chvíli kdy dopadl na záda větší lišky, nepočítal, že se na ní moc dlouho udrží. Nechtěl mu ale ublížit, což by možná bylo na stole, kdyby byla atmosféra trochu jiná; pak by krátký čas na jeho zádech měl být co nejefektivněji využit. Konovi ale stačilo jen hravé kousání a jemné potahání za srst. ”Teď jsi dostal, co? Už nebudeš šikanovat slabší? Nebudeš natahovat chůdy, abys šel co nejrychleji a utekl těm menším?” smál se a dloubal do Tarabeho nohou.
”Aaaaaah!” vypískl, když se jeho oř začal plašit a pohazovat s ubohým lišáčkem nahoru a dolů. ”Neee!” ječel smíchy a zaryl drápky o něco silněji do rozložitých šedých zad.
Když rodeo konečně skončilo, unaveně se opřel bokem hlavy o Tarabeho zátylek a nožky spustil podél boků. Pořád ještě prudce oddechoval, tak se zdržel jakýchkoliv poznámek, které by se jinak už jistojistě hrnuly ven. I Kon uměl odpočívat. A mlčet. Když chtěl. Taky byl docela zaražený z toho, že ho velká liška ještě neshodila ze zad, ale docela ochotně dělá vozítko na nožičkách. Z tlamičky mu uniklo tiché zahihňání, když si představil, že se všudemožně vozí na Tarabeho zádech a poroučí mu, kam jít.
V té chvíli se velká hlava otočila a počastovala prachovku tak hřejivým úsměvem, až se z toho Konovi začal kroutit žaludek a rozbušilo srdce. ”Jen se tak nekřeň,” pokusil se zvlažit jeho spokojenost, ale sám měl na tváři dost podobný úsměv. ”Za to všechno můžeš sám, zaútočil jsi jako první,” vypláznul na něj jazyk.

Výzva se v Konových očičkách rozhodně nedala přehlédnout. Zorničky byly tentokrát úzce stažené, soustředěné na svého soka ve hře. Oranžové duhovky skoro vypadaly, že žhnou ohněm, hlavně když se v nich zachytil sluneční svit. Malá liška se celou dobu mírně pohybovala, vrtěla se a kroutila, podvědomě, jako taktika zmatení protivníka.
A především po tom, co se na něj zaměřil i Tarabe. Smál se, ale bylo vidět, že si to nenechá jen tak líbit. Kon nebyl rváč a neměl žádné pořádné zkušenosti s plánováním taktiky fyzického souboje. Nebo možná měl, ale vůbec ne to nemyslel. Ať to bylo, jak chtělo, viděl, že Tarabe něco plánuje, ale neobtěžoval se reálně na to připravit. Jen se na něj díval, pohledem se ho ptal, jestli je takový srab, že nic neudělá.
Možná by ho začal podbízet i verbálně, ale v té chvíli se velkému lišákovi zalesklo v očích, ale než stihl Kon cokoliv udělat, vyletěla na něj sprška vody. Právě ve chvíli, kdy otevřel tlamu a nadechoval se, že něco řekne. Okamžitě začal prskat a kašlat, aby vodu z plic dostal ven.
”Ty…” hrozivě zasípal, když se už konečně dokázal aspoň pískavě nadechnout. Hlavu měl skloněnou, jen ji trošičku nadzvedl, aby jedním okem hodil výhružný pohled. ”To ti teda nedaruju!” zaječel a jako bohyně pomsty vyběhl za velkou liškou. Těsně před začátkem vody se odrazil a dopadl Tarabemu na zádech. ”Aaaa! Hahahaha!” vřískal se smíchem, když se mu povedlo na velké lišce udržet. Hravě ho taky kousl do zátylku, jen tak jako, ani neprokousl kůži, jen natolik, aby si toho ten druhý všiml. ”Takhle útočit na malé a slabší!”

Kdo ví, proč se Kon rozhodl odhodit všechny svoje předsudky a vztek, který ho ochraňoval před zlým světem, právě teď. Asi ho rozhodil šok z vody, která se chovala tak, jak se neměla. Ať to bylo jakkoliv, na chvíli zapomněl na vztekání se a trochu si užíval okolní svět.
Když ho Tarabe přeskočil a na prachovku dopadla voda, s vyjeknutím zaprskal, ale pořád se u toho smál. ”Tak ty takhle, jo? To ti nedaruju, šediváku!” vykřikl tónem vikinga chystajícího se do bitvy a do bitvy se skutečně vrhl. Ve snaze na větší lišku vyšplíchnout co nejvíc vody, si namočil obě přední tlapky, ale to šplíchnutí, to bylo nádherné. Nahodil vítězný výraz. ”A máš to! Jen počkej, já tě namočím úplně celýho, až budeš litovat, že jsi tak velkej a máš tolik srsti!” pokřikoval po něm a tlapkou pořád cákal. Vypadal jako mladá liška, která si v dětství moc dětství neužila a teď si to kompenzuje. Ciž byla vlastně pravda. Ale o tom Kon nehodlal mluvit. Neměl v úmyslu na to i jen myslet. Namísto toho vrhal po velké lišce vyzývavé výrazy, ať si na něj něco zkusí.

”Hele hele hele… Tohle je divný. Divný. Nezdá se ti to divný? Co je s tou vodou? Proč nás poslouchá?” Kon koktal a ani si neuvědomil, že mu oháňka stojí kolmo vzhůru a zase je načechraná jako opravdová prachovka. ”Tohle neni normální. Nikdy se mi to nedělo. Čím to je?” snažil se přijít na původ nově nalezené schopnosti a při tom potáhl plným nosem. ”Nemáš taky rýmu náhodou? Třeba by to mohlo být rýmou. Mohlo by to být rýmou, že jo? Chytli jsme nějakou divnou rýmu a… ona… teď…” hlas mu postupně vymizel, jak si uvědomil, že vlastně vůbec netuší, o čem povídá. Že nemá sebemenší vysvětlení pro úkaz, který se před nimi odehrával. A fakt, že v něm sehrávali klíčovou úlohu.
Tarabeho ale zjevně takové detaily vůbec netrápily. Naopak, byl z toho nadšený. Kon ho skoro až s morbidní fascinací pozoroval, jak se s dětským nadšením vrhá do dalších pokusů. Možná, že kdyby nebyl až tak otřesený, rýpl by si. Něco o tom, že je to směšné. Nebo by si větší lišák měl dávat pozor, ať si neucvrnkne. Ale šok byl pořád silný, a tak ho Kon jen pozoroval. Taky s určitou fascinací, kterou si ale rozhodně nepřiznával. Celý život předpokládal, že jeho přitahování k vodě je naprosto přirozené a prosté tím faktem, že jakožto pouštní lišce, jakákoliv větší vodní plocha přišla jako nebe na zemi. Ve kterém pořád nechtěl plavat, ale bylo to něco překrásného. Ani teď svoje přesvědčení nezpochybňoval.
Poslušně uvolnil Tarabemu místo a čekal, co lišák udělá. Naprosto rovná vodní hladina byla rozhodně fascinující. Kon se už chtěl nad ni naklonit, když v tom voda střelila i po Tarabem. To v Konovi okamžitě zahájilo záchvat smíchu, který byl ze začátku dost posměvačný, ten typ smíchu, který měl možná i trochu ublížit, a který se Kon v životě naučil používat jako pichlavou obranu vlastního nitra, ale velmi rychle přerostl v upřímné a srdečné chechtání. Smál se s němým Tarabem a na chvíli se cítil lehce a dobře. Smát se s někým, ne někomu. ”Tak tohle… bylo naprosto skvělý,” křenil se a taky natáhl tlapku, aby zkusil po svém společníkovi prsknout další salvu vody. Pod Konovým vlivem se ale hladina jen trochu zvlnila, víc nezvládl. Zklamaně zase stáhl tlapku zpátky. ”Hm,” zabručel, udělal krok k hladině a prostě tlapou hrábl do vody a šplíchl na Tarabeho vodu tak. Otočil se na něj, aby se ďábelsky zakřenil.