Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kon by se i chtěl dál vztekat, jenže ho aktuálně nenapadala úplně vhodná slova. Jistě za to mohl slabý začátek – v úleku se vůbec nestihl naladit na tu správnou zuřivou notu a tak mu pořádně peprná slova nešla na jazyk. Nebo aspoň to si říkal, když jeho láteření postupně uvadalo. Jeden by neřekl, jak je těžké se hádat s někým, kdo odmítá mluvit a jen se vesele culí jako zářící sluníčko… které příjemně hřeje. Protože to rozhodně to nemohlo být radostí, že ho konečně zase vidí. Ne. Bez šance.
Na cuchání zareagoval písknutím ne nepodobným mončičákovi a zlým pohledem, který mončičáka rozhodně nepřipomínal. Ale možná závisí na vkusu, ne všichni mončičáky mají rádi. ”Ale NOTAK!” postěžoval si a pohodil hlavou, jako kdyby to mohlo jeho rozcuchu nějak pomoct. Vztyčené chlupy se ale jen komicky zhouply a zůstaly v původní pozici. ”Vidíš, co děláš?” zakňoural, ale když větší lišák vyrazil neznámo kam, poslušně ho následoval. ”A teď si někam vyrazí! Útočník, co přepadává bezbranné lišky a pak si jen tak odejde pryč, jakoby se nechumelilo.”

Tarabe se usmíval. Jeho široce roztažené koutky vůbec nekorespondovaly s tím, o co se snažil koniáš - a teda láteřit dál, prskat, vrčet a vyhrožovat planými řečmi. "A ještě se směje!" frustrovaně se otočil od něj, jako kdyby promlouval k nějakému velikému publiku. "Směje se a je mu úplně jedno, že se téměř dopustil vraždy!" teatrálně zaklonil hlavu, aby mu na ni dopadla velká těžká tlapa. Překvapeně vykvikl a poskočil dopředu.
Otočil se a pohledem se setkal se smějícíma se očima. "Ty si nedáš pokoj, co," zabručel podrážděně. "Máš prostě tu potřebu šikanovat menší, co se nemůžou bránit, co," zapitvořil se, ale už v tom nebylo moc jedu. "Co chceš," ještě se snažil o nějaký nepříjemný tón, ale byl to už dost trapný pokus. Všiml si jiskřiček v Tarabeho očích, ale nedokázal ho číst natolik dobře, aby pochopil, co se mu snaží říct.

Kon postupně v Tarbíkově objetí ochaboval, jako kdyby byl tak uražený, že už ani neměl sílu na odpor. To si aspoň snažil namlouvat. Ve skutečnosti mu to začínalo být příjemné. Nedalo by se říct, že by Tarabemu plně věřil - na to bylo jeho nitro stále až moc zdráhavé, ale důvěřoval mu natolik, že tělesný kontakt mu mohl přinášet radost, kterou si ovšem neuvědomoval do té doby, než ji neztratil.
Jen silou vůle se mu povedlo udržet tiché zakňourání nad ztrátou tepla, které z chlupatého hrudníku vyzařovalo. Ve vzteku ze své reakce se radši na tarbíka zamračil a pořádně rozkročil nohy. "Tak hele, to se dělá?" vyčítavě se na něj obořil. "Nevšiml sis, že jsi tak velký a hřmotný, že můžeš někomu ublížit? Zašlápnout dokonce?" ke konci mu hlásek přecházel do teatrální výšky s mírným zachvěním - jakoby ze strachu nebo začínajícího pláče.

"Ty... Ty... To máš teda... odvahu... se takhle vrhat na jiné!" prskala živoucí prachovka, zatímco se zvedala ze země. Vztekle odsunul nabízenou tlapku - pomoc od toho zlosyna teda FAKTICKY nepotřeboval. "Taková zrada. A ještě navíc od tebe!" zdůraznil poslední slovo, ale nad jeho významem se nijak zvlášť nezabíral. Taky na to ani nebyl čas - odmítnutí tlapka se okamžitě vrátila v pomstychtivém hmatu. Ubohého malého lišáčka naplácla na mnohem větší chlupatou hruď, až ze sebe Kon překvapením vydal podivné vykviknutí, jehož existenci bude až do konce svého života zapírat.
"He- Héj!" nespokojeně zakňoural a začal se vlnit, nebylo mu to ale nic platné, Tarbík ho u sebe držel moc silně a Konovo odhodlání vzdorovat jaksi oslabovalo.

Byla kdysi jednou malá liška. Tak si to nevinně štrádovala světem, z její drobné tlamičky se šířily opravdu nevhodné nadávky, kvůli kterým by jí záviděl snad i dlaždič. Ťapala krok po kroku a opravdu nedávala pozor na to, co se děje kolem. Jak bylo už obvyklé u této malé lištičky, její chlupatý ocásek se vlnil jako přerostlá prachovka a nic nenaznačovalo tomu, že by se něco mělo změnit.
"AAAAAA!" zaječel Kon hned, jak mu bylo došlápnuto na prachovku- teda na ocas. Vyskočil do vzduchu a provedl vskutku pozoruhodnou piruetu, kterou nedomyslel a po dopadnutí na zem se rozplácl jako rohožka. Hned ale byl na nohou a upřel ohnivá očka na toho zlosyna. "Tyyyy!" zasyčel, napůl vztekle a napůl překvapeně. Tarbíka nečekal.

Prachovka by si to nikdy nepřiznala, ani nahlas ani sobě, ale aktuální láteření mělo za úkol magicky přivolat... někoho. Kohokoliv. Klidně i nějakého chudáčka, kterého by mohl šikanovat. COKOLIV. Jenže an druhou stranu tomu ani vůbec nevěřil. Nebo aspoň si to nedovoloval. Jenom chtěl popustit uzdu své frustraci a tak prskal, jeho nadávání začalo nabývat na hlasitosti a tak si chudáček (blbeček) ani neuvědomil, že ho už někdo sleduje. A to konkrétně někdo, po čí přítomnosti prahl úplně nejvíc.

Koniáš nebyl zrovna v nejlepší náladě. Zase se octl sám a to mu nepřidávalo na náladě. Rozhodl se ale, že to promění na vztek, protože to bylo lepší než litovat sám sebe nebo si snad přiznat, že mu někdo konkrétní chybí? Ani NÁHODOU. Radši se tiše vztekal s naprdnutým výrazem, jako kdyby za jeho trable mohl celý svět. "A ať jdou všichni k šípku! Jo!" hudroval pod vousky.

← Antares

Konova oranžová očka prostřelila díru do Voidovy hlavy. Nebo to by se alespoň stalo, kdyby kana takovou schopnost měla – naštěstí ale od tak hrozné spouště byl celý vesmír ušetřen. Co ale neuměl magicky, si rozhodně kompenzoval ostrým jazykem. “Takže mi chceš říct, že žiju nudně?“ odsekl, možná mnohem příkřeji, než by se na takovou poznámku hodilo, ale jen Kon sám věděl jaké pohnutky ho k tomu vedly. Nyní stál, mírně rozkročený a v očích mu hořel plamen. Nezdálo se ale, že by Void opětoval jeho horoucí city.
Nakonec si jen odfrkl. “Jen aby se ti brzo nestala nějaká nehoda,“ odvětil tajemně a dál to nerozebíral. Řečí těla ale naznačoval, že kdyby chtěl, mohl by tu nehodu zařídit sám. Kdo ví, jestli to byla planá slova, nebo skrýval nějaký trik v rukávu – nebo tedy spíš ve svém huňatém ocasu.
Po varování si jen tak odfrkl, jako kdyby fenkovi ani nevěřil – což opravdu nevěřil. V prvních pár vteřinách ještě dokázal udržet vcelku neohrmoený výraz, ale s každou další chvílí to bylo těžší a těžší, až musel připlácnout ušiska k hlavě a trochu se přikrčit k zemi. Kdo ví, jestli Void zaslechl také překvapené vykviknutí, které Konovi z tlamy uniklo. (Kon vroucně doufal, že bylo dost tiché, ale i kdyby ne, plánoval zatloukat, zatloukat, zatloukat.)
Když vítr konečně ustal, Konova srst byla perfektně vyfoukaná, nadýchaná a její majitel poněkud vykulený. “Uh,“ skoro nepřítomně zamrmlal. Už se dávno nestalo, že by neměl co říct, jako kdyby mu vítr zcela ukradl hlas. Až pobídnutí, že je teď na řadě on, ho poněkud probudilo. Zavrtěl se, střelil pohledem po Voidovi a přikývl. “Tak jo,“ řekl a na tváři se mu začal objevovat trochu zlomyslný úsměv. Však on mu ukáže!
Přestal si svého společníka všímat a otočil hlavu k jezeru. Když zaostřil do dálky, skoro mohl předstírat, že na některých úsecích ještě vidí led, který postupně taje. Alespoň tak to tu muselo vypadat před pár dny, když se dvě drobné lišky choulily v malé noře sousedního lesa. Teď už tu ale jaro bylo v téměř plné síle a po ledu nebylo ani stopy. Kon se ušklíbl. O to líp. Zhluboka se nadechl a hladina se zvlnila. Nejdřív se zdálo, že si jen hraje s vlnkami, ale pak se najednou odlepilo pár kapek, které se ve vzduchu spojily v podlouhlý tvar připomínajícího hada. Kon se soustředěním mračil. Ještě kousek. Had se vlnil vzduchem, až se dostal nad Voida a – najednou magie povolila a všechny voda spadla na fenka.
Kon měl tolik slušnosti, aby s sebou trhl. “Ups,“ řekl omluvně. “Asi mi to nejde ještě tak dobře, jak jsem si myslel,“ napůl rozpačitě a napůl nevinně pokrčil rameny, ale v očím mu poblikovaly pobavené jiskřičky. “Záchranu bys asi teď potřebovat,“ uchichtl se při pohledu na jeho promáčenou postavu. “Ohnivá liška?“ nastražil uši. To znělo velice lákavě! “Kde to je? Víš, jak se tam dostat?“ horlivě se vyptával a oháňka se mu samým nadšením vzpřímila jako jeden velký vykřičník.

”Myslim,” lišáček rázně přikývl na souhlas. ”Proč myslíš, že ještě furt žiju?” zafrkal, trochu otráveně a oklepal se. Choulení na dně studené a vlhké díry mu moc neprospělo, i když jeho kosti a klouby byly ještě dost mladé, přece jenom byl stavěný na trochu jiné klimatické podmínky.
Voida probodl podezíravým pohledem, když se ho začal vyptávat. K čemu to ten fenek potřeboval? Ještě stále ho nedokázal tak úplně odhadnout a to ho trochu znervózňovalo. Nejradši by si ho omotal kolem drápku, ale nenacházel nějak způsob, jak to udělat. Jenže byl také až moc osamělý na to, aby ho odkopl. ”Tak se pochlub,” zamručel, trochu jako morous. ”Když si tak zvědavej, ukaž se jako první,” dodal, už trochu energičtěji, v očích se mu mihotala výzva.
”Jasně že bys měl,” ušklíbl se a o toho se znova protáhnul. V zádech mu zapraštělo. ”Jak vůbec můžeš takhle žít? Rád nevěříš jiným liškám, co říkají? Mají tě ostatní hodně rádi?” posměšně si ho prohlížel, uražený z toho, že si vůbec dovolil naznačit, že ho Tarabe pustil k vodě naprosto vědomě.
”Jo a tam v díře je to o moc lepší, co?” pokračoval kousavým tónem. ”Je to stejně mizerný venku i uvnitř, ale tady aspoň nemusím čekat na pomalé umrznutí, protože se to stane mnohem dřív než přijde teplo,” zakoulel očima. ”Pokud ale chceš, klidně si tu hnij dál, v létě s možná vrátim a dám si tvoje kosti k svačině,” dodal poslední výhružku, než se otočil a vyrazil neurčitým směrem. Pohyb. Pohyb potřeboval.
Spokojeně zaregistroval, že ho Void nakonec následuje. ”Jo,” přikývl rozhodně hlavou, v hlase už nebylo ani stopy po nepřátelskosti, jen samolibá jistosta. ”Do nějaký skupiny,” zopakoval a zamával ocáskem, aby si ho trochu protáhnul.

→ Katerské jezero

// šiškovaná

Kon zafrkal. Mínil to jako reakci na Voidovy řeči, ale následkem toho si poprskal ocas svými hleny. Nebylo to moc, ale dost na to, aby kysele protáhl obličej a jal se to zuřivě čistit. ”Kam světlo nesvítí a je to velký, nelez, něco tě sežere,” odrecitoval trochu podivným tónem, ale nezdálo se, že by si to sám uvědomoval. Jen dál pucoval nadýchanou oháňku.
”Nejsem jediná pouštní liška,” opáčil a vrhl důkladný pohled na toho druhého. ”Jasně že to neni zbytečný,” protočil oči, jako kdyby Void řekl nějakou očividnou pitomost. ”To, že jim moc k ničemu není, je věc druhá, ale nevim, co s tim má společný to, že já to…” odkaškal si. Říct, že něco neumí mu až moc připadalo jako přiznání slabosti a to mu přes jazyk vůbefc nešlo. ”Že umim něco jinýho,” dokončil nakonec a prohlédl si lišáka, který se choulil o kus dál od něj.
Kdyby to byl jeho mlčenlivý kamarád, přitulil by se k němu. Společně by se mohli zahřát a bylo by to moc fajn. K tomu jedinému byla zima dobrá. Mohla dovolit liškám k větší blízkosti, která byla většinou nežádaná, ale občas… Jenže tu stejně nebyl, takže ty myšlenky byly stejně dost na nic. Takhle byla zima jen otrava, ze které jeden dostal hnusnou rýmu. Samozřejmě, zimu mohl využít na návštěvu pouště, to by byla vhodná záminka, ale to se musel vzpamatovat dřív, než všechno zapadlo sněhem a bylo odporně. Už se nemohl dočkat, až zmizí sníh a začne být tepleji. Jaro měl podstaně radši, i když z větší části pro to, že znamenalo, že se léto blíží. Jenže na jaře se dalo docela jednoduše najít různých mláďat a i když si Kon obvykle vystačil s brouky a malými hlodavci, mláděcí maso byla pro něj vždy výborná delikatesa. Jemňoučké, skoro až sladké – naprostý opak ovoce. Mláďata byla pro lišky výborná změna jídelníčku, ale to tu ještě nebylo. Stále byli až po uši ve sněhu, nebo alespoň tak to Konovi připadalo, i když na povrchu už po něm nebylo památky.
Ze zamyšlení ho vytrhl Voidův hlas a obsah otázky jím škubl. ”Jistě že mě tam nenechali,” zasyčel trochu nepříjemněji, než původně zamýšlel, ale omlouvat se nehodlal. ”Tam jsem došel sám… rozdělili jsme se už dřív,” dodal a se spokojením si povšiml, že sople z ocasu už odstranil.
Vyskočil na nohy a vykoukl v jejich díry. ”Venku už není sníh. A není tma. Jdem ven,” rozkázal a sám vylezl na povrch. Pořád tam bylo dost odporně a znechuceně se otřásl. ”A mířili jsme do nějakého lesa. Za dalšími liškami,” vzpomněl si, že ještě neodpověděl na poslední část Voidovy otázky.

Kon vyhlédl z hromádky chlupů až při zmínce o světle. Bylo by to jen takové malé vykouknutí, jen vrch hlavy a očička, kdyby mu na vrchu hlavy neseděla taková ušiska, že je překonaly jen Voidovy větroplachy. Chvíli si svého společníka zamračeně prohlížel. ”Jako kdyby i v noci nebylo světla dost,” odvětil ne úplně příjemně, ale aspoň zase neštěkal. ”A pokud nevidíš dostatečně i bez světla, neměl bys bejt venku,” prohlásil a zase zaplul do pelechu chlupů. Nechtěl si zhoršovat začínající rýmu ještě víc. ”Beztak, je oheň až moc v noci vidět. Nebezpečný,” zabrblal a chvíli bylo od něj slyšet jen šustění chlupů po zemi, jak se snažil složit do co nejpevnější kuličky.
Neodpovídal ani na další otázku, jen šustění přestalo. Ani neceknul. Úplné ticho, až se mohlo zdát, že snad usnul, nebo záměrně ignoruje položenou otázku. Nakonec se ale přece ozval, tišším a zdráhavým tónem. ”Nechali mě tu,” znělo to hluboce uraženě a ublíženě.

Drobná liška se snažila zoufale zavrtat ještě hlouběji do díry, kterou našel její společník, ale vůbec to nepomohlo. Pořád mu bylo bídněji a bídněji a v zoufalství vzpomínal na nenáviděnou poušť, která se najednou nezdála zas tak špatná alternativa tomuto novému peklu. Už cítím, jak se mi tvoří sople v nose, zaskuhral v duchu a na chvilku zamáčkl víčka k sobě, jakoby to mohlo něčemu pomoct. Bohužel, v reálném životě nefungovalo když to nevidím, neexistuje to. Především, když se jednalo o vlhko a chlad.
”Kde by se tu taky vzal, žejo,” zahuhňal, ale ani oči neotevřel, jen si načechraným ocasem přikryl studený nos. Tak moc byl pohroužený, do své mizérie, že na chvíli Voida úplně ignoroval a tak si ani nevšiml, jakou skvělou schopností ten druhý disponuje. To bylo nejspíš dobře, jinak by jeho pohoršení nebralo konce.
”Jasně že vim,” ozvalo se zahuhlání, tlumené vrstvami chlupů. ”Ale je to strašně hloupý. Pouštní liška a oheň?” odfrkl si znechuceně. Už se nemohl dočkat na léto. ”I když by se to teď docela hodilo,” neochotně přiznal a stočil se do ještě pevnějšího klubíčka.

Kon převrátil malá očička v sloup. ”Tak to dost přeháníš,” odporoval fenkovi. ”Jen jsem se… na chvíli zastavil. Abych zhodnotil svou situaci,” odpověděl a zatvářil se k tomu nadmíru tajemně, aby podtrhl atmosféru důležitosti, kterou si snažil připisovat. ”Ale úkryt by se hodil,” dodal už tišším tónem, ne úplně dobrovolně. Už zase ale cítil, že na něj leze zima a fakticky nechtěl opakovat loňskou rýmu.
Jen si pohrdavě odfrkl, když mu Void doporučil nepodceňovat okolí. Pro Kona by to byla vskutku cenná rada, kdyby se nějakými radami někdy řídil. Víc se k tomu vyjadřovat nehodlal, což bylo pravděpodobně nejlepší rozhodnutí dne.
”Prince?” zeptal se a i když nechtěl, do hlasu se mu vkradla špetička nejistoty. ”Však tu žádnej princ není,” zamračil se na Voida, ať si z něj nedělá šprťouchlata. ”Ale bylo by hezký být někde, kde je teplo,” povzdechl si a nejdřív si ani nevšiml, že mu fenek zmizel před očima. Naštěstí si díry všiml dřív, než by mohl začít nějakou hysterickou tirádu. Odfrkl si a nasoukal se za ním.
”Když mi to nechceš říct, neříkej,” odsekl a v očičkách mu poskakovaly vzteklé jiskřičky. ”Vyjmenoval jsem tři možnosti,” zdůraznil ještě důležitě, aby mu ukázal, že jeho, Kona, neobalamutí. ”A tys mi řekl, že obě,” kysele protáhl obličej a ještě víc se zakabonil při dalším osočení. ”Já? Pche,” škubl hlavou, jakoby ho ta nehoráznost nadmíru vytočila. ”Jasně, že to vím.”

← Tichá řeka

”Úkryt, jo?” Konovi se napřímila ouška a už se nechal vést nadějí, kterou mu fenek velmi brzo zadupal do země. Kana po něm střelila velmi pichlavý pohled. ”Tak to je docela k ničemu, ne?” zapitvořil se. Proč vůbec ten lišák říkal, když jim to nemělo jak pomoct? Jenom chudáčka nalákal na příjemné místo, aby ho pak mohl zklamat tak epesním způsobem, jak se už nikomu dlouho nepodařilo. To ve skutečnosti nebyla úplně pravda, zážitky s Vochechulí jedna a dvě byly stále na prvním místě, ale k čemu bylo to všechno utrpení, když by nemohl být teatrálně tragický?
”Jsi si jistý, že to není jenom tvůj problém?” odfrkl si při zmnce o lese, kde se lišky ztrácejí. V nic takového nevěřil. A i kdyby to bylo reálné, stále by se přikláněl k neschopnosti této lišky. Přesto musel uznat, že se tu ten druhý asi vyznal o něco líp. Kon byl jako ztracené lišče, když se jednalo o přežití v zimě. Minulý rok se tahal za Tarabem s hubou plnou keců a taky si uhnal pořádnou rýmu, které se zbavil až kdysi v létě.
”Takže jak to teda s tim lesem funguje?” zastavil se po nějaké chvíli proplétání se zasněženým lesním podrostem. ”Přijde mi, že je to furt stejně mizerný,” zaksichtil se a nespokojeně zamával huňatým ocáskem připomínajícím prachovku.
”Jo, to zní jako jméno,” zabrblal. ”Pojmenovala tě maminka? Nebo taťka? Nějaká tetka?” vyzvídal a byl si vědom toho, že svoje jméno na oplátku nenabídl. Nějak se mu nechtělo. Nezdálo se mu, že by si ho jeho společník zasloužil.
Po další otázce po něm dloubl pohledem. ”Proč se ti zdá, že bych uměl oheň?” protočil oči v sloup. ”K čemu by tak pouštní lišce byl oheň?” Někteří jedinci byli opravdu zpomalení.

Kon zpočátku trucovitě dřepěl u vody, jestli se to tedy dalo vodou nazvat, protože aktuální mrazy způsobily, že jakýkoliv povrch byl prostě tvrdý jako skála a když všechno zakryl sníh, bylo dílo dokonáno. Bílo, hnusno, tvrdo. Mrazivo. Trucovitý posed se postupně změnil na zimomřivé schoulení a ouška přiťápl pevně k hlavě.
V takovém stavu ho našla další drobná liška, kterou zprvu považoval za svého kamaráda. Ovšem dřív, než si uvědomil, že ten stín je nějaký moc drobný. Pořádně se na něj tedy mračil ještě dřív, než Void otevřel tlamu. ”To teda nevim,” odsekl úsečně a ještě pevněji si kolem sebe zamotal huňatý ocas. Jedna, dvě, tři, čtyři… Chviličku trvalo jeho zmrzlému mozečku nastartovat a uvědomit si, jakou má příležitost. Pár vteřin po jeho strohé odpovědi se zdálo, že jím projela vlna, po které se tu choulila úplně jiná liška.
Oči jí víc zářily, byly bystřejší, tělo už nevykazovalo nepřátelskost a dokonce i uši se mu začaly napřimovat, ač to pekelně zebalo. ”O ničem nevím, ale pokud se tu vyznáš, velice rád se připojím,” promluvil sametovým hlasem a těkal po Voidovi pohledem. Rázem vyskočil na nohy a rozhlédl se. Kudy by mohli jít? Přece se ten otrok vyjadřoval, že neví. Byl mu potom vůbec k něčemu? Kona přemýšlení v aktuální chvíli dost bolelo; nebyl toho schopný. A tak se rozhodl, že cokoliv je lepší než tu dřepět. ”Tak jdeme!” rozkázal zvučně a dlouhým krokem vyrazil bez ohlédnutí se, jestli ho ta malá liška následuje. Beztak Konův dlouhý krok byl jen o něco delší než cupitání.

→ Antares