Příspěvky uživatele

< návrat zpět

brý večír ✨

na základě mojí velmi sofistikovaný techniky níže bych poprosila o tři zatočeni do celoletního kola
Dikeeec <3

Konovi až po chvílli došlo, že má pootevřenou tlamu. Okamžitě a se znatelným zaklapnutím ji zavřel. Kdyby mohl, snad by se i mírně začervenal, když se pohledem setkal se svým předmětem zájmu. Mozek mu v té chvíli trochu zkratoval - v hlavě se mu pomalu tvořila otázka ohledně toho, co kolem něj létalo, ale to mu nějak vyšumělo z hlavy. Ani si neuvědomil, že ticho trvá až tak dlouho, než ho druhá liška nenarušila.
Kon zamrkal, pohnul hlavou trochu dozadu a probudil se z transu. Alespoň částečně. Každopádně už měl na sobě příčetnější výraz než tu snovou prázdnotu z před chvíle. Otázka černého lišáka mu nepřišla dost dobrá k vymyslení odpovědi - rovnou vyhrkl to, co ho zajímalo: "Co tu kolem tebe lítalo?" zeptal se zvědavě.

← yesad

Drobná kana se trmácela lesem s nadmíru nespokojeným výrazem a její dupání bylo slyšet na hony daleko. Tedy, dupání. Konovy drobné pacičky vydávaly spíš cupitavé zvuky, ale oproti jeho obvyklé chůzi, tohle dupání bylo.
Nejdřív si ani nevšiml, že by tu kolem někdo mohl být, jen si něco bručel pod nosem a přemýšlel o různých věcech, které by mohl provést liškám, které se mu znelíbily, až koutkem oka zahlédl černou lišku, kterou neznal.
Neuvědomil si, že na něj zírá, dokud poletující hmyz kolem něj nespadl. Najednou. Jako by ho něco zasáhlo. Jak to udělal?

← Ambleer

Kon se ještě stále mračil, když opustil Ambleerský les.Rozhodně se dalo říct, že byl zklamaný, ale přiznat si to nechtěl ani před sebou. Čekal... Čekal, že tam třeba svého kamaráda potká. Že tohle motání dostane nějaký smysl nalezením cíle. Ale všechno to bylo marné. Potřásl hlavou, jako kdyby si mohl vytřást melancholii z nitra. Tak to ale nefungovalo.
Koutkem oka zachytil dvě siluety lišek, na které se chtěl nepřátelsky zakabonit, aby aspoň někomu taky zkazil den a náladu, ale stihly mu zmizet z dohledu dřív, než se k tomu rozhoupal. Povzdechl si. Nějak mu to sebralo vítr z plachet. Nechtěl být sám. Začne mu být smutno.

→ lesík štěstí

Koniášek se v tom už začínal ztrácet. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale necítil se příjemně, když byl ve společnosti samých vysokých lišek. Vysokých lišek, které na něj docela očividně hodily bobek. Tento pocit se u něj projevil především mravenčením pod kůží, který zase filtroval do vzteku.
Chvíli jen tak postával a snažil se metat blesky, působil ale spíš naopak docela ztraceně a nejistě. Rozhodně mu nepomohlo ani přešlapování na místě. Moc mu nepomohlo ani ujištění té Herrey, že tu bude brzo zpátky. Protože ho hned elegantně vyhodila. Nespokojeně se na ni zamračil, ale ona si ho už nevšímala.
"No... Tak já teda du," zamrmlal pod vousy. Všechen plamen z něj vyhořel a vypadal jako zmatený puberťák. "Nashle," dodal ještě korunu svému vystoupení a odporoučel se pomalu pryč.

→ louka yesad

Kon nemohl s tím argumentem moc dělat, protože to byla v podstatě pravda. Opravdu ji musel slyšet úplně každý. Jenže ho taky pořád bolela ouška a tak na ni vrhl nespokojený pohled. Tos ale jako fakt nemusela, říkal jí neverbálně, ale skoro zázrakem po tom nenásledoval žádný slovní tiátr. To bylo za to, že měla docela dobrý vysvětlení, které nemohl napadnout.
Ten druhý (zase bílý! co je to s těma liškama tady?) lišák se mu ani za mák nelíbil. Přišel mu až moc chytrý, až moc jako někdo, koho… znal. Dřív. A taky byl bílý, což bylo jasné a nesmazatelné mínus. Nepomohlo mu ani, že se navážel do Vochechule. A že tohle byl šmejd, co byl pravou rukou v tomhle lese? Prachovce se z toho ježily chlupy a v ústech měl podivnou pachuť. Nelíbilo se mu to. Ani trochu. Dokonce tak moc, že měl skoro chuť být ten inteligentní tu. Ale jen skoro.
“Nevim proč bych si měl nechat rozkazovat od nějakýho vybledlýho pitomce,“ odsekl podrážděně, ale nemohl si pomoct a ucouvl o jeden krůček dozadu. Jen jeden ale. Přestávalo se mu to tu líbit. “Beztak,“ už se nadechoval, aby roztáhl sérii urážek i na tenhle pitomý les, do kterého ho Vochechule zatáhla, ale tu se objevila… liška. Ale že to byla liška!
Kon mohl chvíli jen zírat, očička se mu rozšířila až do komických velikostí a… a… Vypadala podrážděně. Aspoň tak nějak zapadala do tohohle čtverečku. Ani jeden nebyl nadšený, že tu je. Nebýt jejího přáchodu, Kon by nejspíš už byl pryč.
Chvíli mu trvalo si uvědomit, že se po něm něco chce. Koukal jak očarovaný do jejích dvoubarevných očí a ostatní mu už byli docela buřt. “Uhh,“ vydal ze sebe. Ne jeho nejsvětlejší chvilka. Ale tahle liška ho znervózňovala. “Hledám kamaráda a tuhle, Vochechule,“ kývl k ní hlavou, ale oční kontakt s dvouokou liškou nepřerušil. “Tvrdila, že je tu,“ vysvětlil překvapivě klidným tónem.

“Fajn,“ zopakovali lišáček s uraženým výrazem. Chtěl se hádat, ale s Freydis to prostě nešlo. Vochechule byla až moc divná, přišla mu taková nemastná neslaná, a hlavně vůbec neseděla k jeho povaze. Kdyby mohl, nespokojeně by si pofňuknul. Chtěl svého kamaráda, i když si to přání nepřiznal ani sám před sebou. Ale přál si být s někým, u kterého se nemusel cítit tak nepohodlně.
A protože nepohodlnost zaháněl nepříjemností, vztekle prskl po Vochechuli. Beze slov, protože ho beztak nic nenapadalo. Až dokud nezakřičela na celý les a malá prachovka sebou silně trhla. “Co to bylo?“ vyštěkl. “To fakt musís mít až tak hroznej ječák? Nemáš lepší způsob, jak zavolat tu svou… Heru?“ obořil se na ni. V ouškách mu pořád nepříjemně zvonilo.
Když se objevil lišák, nedůvěřivě jsem se na něj zamračil. Že prý tohle je Vochechulina Hera? “Problém,“ zabrblal si pod nosem a hodil důrazný pohled na Vochechuli. To ta tu byla doma, ona by to měla vyřešit. A beztak, běláci by měli být s běláky. Aby se s nimi Koniáš nemusel zahazovat. Už si plánoval, jak se Vochechule zbaví a půjde si po svých. Až když Bělouš zahlásil, že prý je bezdomovec to s ním divoce škublo a upřel plamenný pohled na toho drzouna. “Prosim,“ zachrčel a vůbec to neznělo jako zdvořilá otázka. “Nikoho se tu nedoprošuju o nic,“ odsekl vztekle.

2/5
"Ne," souhlasil, nadmíru spokojen, že to bělice konečně pochopila. Aby to zdůraznil, zvedl ocásek ještě mnohem výš, až zase jednou připomínal prachovku s nožičkama. A hlava tam taky někde byla. Bylo mu docela buřt, jestli jí nějak ublížil. V aktuální chvíli by mu to vlastně udělalo docela radost. Jenže jak se na ni vítězně uculoval, nezdálo se, že by ji to moc ranilo. Vlastně to skoro vypadalo, že je jí docela ukradený. Fuk. To ho napálilo ještě víc. Kdyby se s ním škorpila, byl by ve svém živlu, ale tahle Vochechule... Ona bude nějaká třetí, uvědomil si konečně. Protože i když mu ta myšlenka proletěla hlavou už dřív, doteď ji odmítal. Jenže jak jinak se dalo vysvětlit, že byla úplně a docela jiná?
"Ne, nemyslím," okamžitě odsekl uraženě. Kdo to byl Tarabe? A co mu bylo po něm? On chtěl svýho kamaráda. Toho svýho. Ne nějakýho cizáka. Ani na chvilku mu nedošlo, že vlastně Tarabe je ten, kterého doopravdy hledá a hlavně, že jeho jméno vůbec nezná. Nikdy se po něm nepídil.
"To jich asi potom neznáš moc," zaškaredil se, ale Vochechule tři pokračovala dál. "A kdo je to zase-" chtěl dál prskat a kňourat, než se zastavil. V očičkách se mu rozsvítilo uličnické světýlko. "Ale jo vlastně, poďme za tou tvou... Herreou!" energicky přikývl a proakčně vyrazil nějakým směrem, i když si vůbec nebyl jistý, jestli je ten správný.

Celé drobné tělíčko kany sebou trhlo, když zaslechlo, že by se mohlo stát kronikářem. Kronikářem. Vražedný pohled, který následoval záhy mohl dost dobře Freydis složit k zemi, kdyby něco takového vražedné pohledy dokázaly. Naštěstí to ale v této realitě nebylo skutečností. Protože Kon by rád. Moc rád. Hlavně pro to, že na takovéto poznámky byl až moc zvyklý, ale bohužel nikdy nebyly vysloveny s upřímností, jakou ze sebe vyzařovala bílá liška. Byly posměškem, dalším který se snažil podrýt jeho osobu. Vztekle se naježil. "Hele jo. Tohle fakt neni vtipný, jo," zasyčel na ni. "K čemu by mi asi bylo bejt kronikářem? Abych mohl pozorovat, co vy trapáci tu děláte?" ne že by se nějak zamýšlel nad obsahem svých slov.
Trochu jeho rozčilení zklidnila nabídka na přátelství. Trhl sebou, jakoby ho polila ledová voda. "Kamarádka?" zeptal se a neznělo to, že by byl nějak zvlášť fanouškem toho slova. "K čemu by mi kamarádi byli?" odfrkl si.
"Je vysoký," řekl a v duchu byl rád, že druhá otázka zachránila jeho nevědomost ohledně Tarbíkova jména. Ale pořád mu to vlastně nepřišlo vůbec divné. "A šedý. A taky má hnědý nohy a um... hnědý oči," vyjmenovával a uváděl se do čím dál tím větších rozpaků.

Kon ohrnul pysk, ale ani s vyceněnými zoubky jeho výraz nebyl nijak hrozivý. Bylo otázkou, jestli se o to nesnažil, nebo to prostě neuměl. "Jo, protože jsem tu jedinej, kdo si reálně něco pamatuje," odsekl. Vochechule mu už začínala docela dost lézt na nervy. Nebo mu lezla na nervy patová situace, do které se dostal a protože odmítal přiznat, že si nepamatuje spoustu věcí, nemohl se z toho nijak vykecat.
Ďábelský úsměv mu ale všechny nepříjemnosti vyhnal z hlavy. "Můžeš být můj osobní otrok," zaculil se na ni jako ten nejroztomilejší andílek. To, že nakonec svolila i na Vochechuli byla jen taková třešínka na dortíku. Pak ale zmateně nakrčil nos. Jo, kamaráda. Pro to se za ni tahal. Zkusmo začichal, ale moc z toho nezjistil. "Eh," zabrumlal. "Je tu hrozně moc pachů. Jak z toho mám poznat, jestli je něco z toho on?" postěžoval si.

← Louka Yesad po milionu let

Koniášek ani nevěděl, proč následuje bílou lišku dál a dál, snad aby se vnitřně srovnal s tím, že buď je tato osoba někým úplně jiným (což si přiznat odmítal), nebo na něj úplně zapomněla (naprosto nereálné), nebo si z něj dělá šoufky (ta správná možnost). “Hele, víš ty co?“ utrhl se na ni. “Tak si toho vědoma nebuď. Já vim že jsem tě potkal a basta. Konec debaty. A jestli chceš dělat cavyky, jakože ne, to je tvoje věc. Ne můj problém,“ zaškaredil se na ni, protože opravdu začínal ztrácet trpělivost. Co se tu s ní vůbec tahal?
Docela mu ale zlepšilo náladu, jak se nakrkla. Tiše se zahihňal a vyplázl jazyk. “Zkus mi to zakázat,“ provokativně zvedl bradu a podíval se na ni úkosem. Mělo by to rozhodně větší efekt, kdyby se na ni pořád nemusel dívat zespoda, ale i tak se mu do toho pohledu podařilo vmáčknout překvapivé množství vzdorovitého uličnictví. Jeho výraz jasně říkal co s tím teď uděláš? Ha! "Vochechule."

Konovi se nelíbilo, jak se ta bílá lištice vyjadřuje. Nechtěl si to přiznávat, ale začalo to mu být všechno nadmíru podezřelé. I když jeho paměť nebyla úplně nejlepší, v jeho hlavě byla Vochechule svině, která kradla kamarády, odsekávala, byla zlá a vůbec, nejhorší stvoření, jaké za poslední dobu potkal.
Jenže tahle bělice ani neodsekávala. Zdála se být jako taková naivní ťuťka, do které by se docela možná opřel, kdyby v ní neuviděl svou úhlavní nepřítelkyni. Nepřítelkyně. Protože i když vnímal Vochechuli jako jednu entitu, nebo spíš označení pro určitou skvadru pochybných ženštin.
A teď byl tuze zmaten.
”Hmpf,” řekl po hodné chvíli ticha, kdy se už skoro zdálo, jako kdyby ji ani neposlouchal. ”Takže tys mě nikdy nepotkala,” řekl, ani úplně otázka ani úplně konstatování. Už byl z toho dohadování rozhozený a hádat se s někým nebyla zábava, když se mu to všechno vracelo jako hrách o zeď. Dobře tedy. Před ním stála ”Vochechule tři,” oznámil jí s patřičným výrazem. ”Seš teda Vochechule tři. Vás bílejch ale je,” pár vteřin po tom, co jí to řekl, skoro až přátelsky, si vzpomněl, že se chtěl nepřátelsky mračit. Tak to taky udělal. I když mu to už nešlo až tak dobře jako na začátku.
”TAK TO TEDA VODVOLÁŠ!” zavřeštěl po jejím bílém odcházejícím pozadí a několika skoky se dostal k ní. Celý byl naježený, jeho ocas opět připomínal vztyčenou prachovku (//megera <3) a ani srst na tělíčku nezůstávala pozadu. ”To nemůžeš myslet vážně! Ty… Ty… VOCHECHULE!”

→ Ambleer

"Hu, domu," zopakoval menší lišák trochu prázdně. Toto slovo mu hlavně v posledních letech docela unikalo a nějak se nedokázal smířit s tím, že někteří domov mají a on ne. "S tebou k tobě domu," znova zrcadlil její slova, ale tentokrát už byl mnohem plnější podezřívavosti. "Proč bych měl jít s tebou domu? Cos bys tam se mnou dělala?" přivřel oči do drobných škvírek, až se oranžová v jeho očích zdála být tmavě hnědou až černou. "Nemáme se rádi, Vochechule. Nevim, proč bych s tebou měl někam jít. Beztak, všechny Vochechule ste stejný, furt jen podvádíte," trval si stále na svém, ale byla pravda, že už nezněl až tak moc přesvědčeně.
"Jsi potvora a to je ten problém," zakoulel očima. "Můj... uh, kamarád má taky bílý chlupy a není ti ani trochu podobnej," rýpnul si do ní a podrážděně zaprskal, když ho označila za zapomnětlivého. "Páni. Ty seš fakt lichotnička co," protáhl obličej do grimasy. Ani si neuvědomil, že vyrazil s ní. "Jak si mě můžeš nepamatovat? MĚ!" zakňoural zoufale, jako kdyby mu ta skutečnost neskutečně drásala jeho malé srdíčko.

Kdyby Kon neměl čumák už konstantně nakrčený, teď by to udělal. "Bez šance," odsekl. "Seš Vochechule... jedna z nich. Já tě poznám," probodával ji pohledem, o kterém si myslel, že je dost nenávistný, ale začínal z toho všeho být až tak zmatený, že už se nějak moc k té nesnášenlivost nedokázal vzchopit. Zas tak ho to moc ale netrápilo, vůbec na to nepomyslel.
Chtěl začít dál prskat, ale její poslední slova ho trochu zaskočily. Na pár vteřin jen pomalu mrkal a nic neříkal. Nanejvýš podivné u tohoto jedince. "Normální vzhled," sarkasticky zakoulel očima. "Tak seš bílá no," vůbec mu nevadilo, že si vlastně úplně protiřečí. Že ještě před chívlí byla pro něj Freydis bílá potvora. Ne že by za to mohl kožich - spíš jen podezíral, že za kožichem se schovává potvora, ale kdyby se ho na to někdo zeptal, nejspíš by to pořádně vysvětlit nedokázal. "Vypadá to, že tvůj problém je spíš děravá hlava než cokoliv jinýho," zabručel a tlapkou posouval malý kamínek, aby se trochu odreagoval od nepříjemných pocitů, které byly na jeho malé tělíčko až příliš.

"No, Vochechule prostě," nakrčil nespokojeně čumáček. Nelíbilo se mu, že jí to musel pořád dokola vysvětlovat, protože i když si to sám moc neuvědomoval, většinou byl v pozici toho méně chápavého a tak mu role víc zasvěceného nijak zvlášť nevyhovovala. "Jsou tu dvě Vochechule. Vochechule jedna a Vochechule dvě. A taky prej nejste sestry. Mi říkala jedna z vás. I když vypadáte úplně stejně," prostřelil Vochechuli 1/2 obviňujícím pohledem. Pořád jí tak nějak nevěřil, že si z něj nedělá jen šprťouchlata. Bílým Vochechulím nevěřil.
"Obě jsme potkali s... mým kamarádem," ani se skoro nepozastavil nad tím, že si nejenomže Tarabeho jméno nepamatuje, ale ani ho nezná. "A obě mi ho chtěly ukrást," probodl ji vražedným pohledem. Byla opravdu smůla, že si nepamatoval, která z nich to byla. Jedna se k němu až moc lísala a ta druhá... Ta druhá mu ho opravdu ukradla.
"Freydis," zopakoval a znovu se mu svraštila kůže nad čumáčkem. Vůbec si takové jméno nepamatoval, ale to neznamenalo skoro nic. Na jména Kon moc nebyl. A jak se zdálo, tak ani na vzhledy.