Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

Kon podezřívavě přivřel planoucí očka. Moc té lišce nevěřil. Vlastně, nevěřil jí vůbec. A taky se to nebál nahlas říct. ”Nevěřim ti ani čumák mezi očima,” ušklíbl se na ni. Jaká by to musela být náhoda, aby se na ně v krátké chvíli vrhly dvě lišky, naprosto stejné, vzhledově i povahou? Tedy, Vochechule jedna byla pořád horší, dvojka se aspoň k Tarabemu nelísala. To ale neznamenalo, že ještě nemohla! ”Jenom před chvilkou se na nás vrhli tvoje dvojče, úpe jak vejce vejci, nesnaž se mi nakukat, že to tak neni! Ve vašem případě se ani nedá mluvit o zlém dvojčeti, obě jste úplně stejný!” prskl na ni a zatvářil se nesmírně hrdě na svou poslední poznámku. Napadla jo úplně náhodou, ale byla fakt geniální.
Ocásek mu podrážděně cuknul, když ho zmínila. Co mohl za to, že většinu objemu jeho tělíčka zaujímala právě načechraná prachovka? Rýpla si do zvlášť citlivého místečka, ač vcelku nechtěně. Nejspíš. ”Tak nekecej a pij,” odsekl bez květnatějších urážek. Pořád se vzpamatovával z podlého útoku na ocásek.
Na to ale brzo zapomněl, když okomentovala Tarabeho. Už bylo načase. Kon jí už skoro musel uznat lepší pozici než Vochechuli jedna. Dvojka si to ale napravila. ”Není,” nabubřele odsekl bez přemýšlení. ”Jen se nebaví s takovými otravnými Bělicemi jako jsi ty,” zafkal a oháňka se mu ještě víc načechrala. Bylo vidět, že se teprve dostává do ráže. Zrovna se nadechoval, aby spustil další salvu, když se kolem něj omotala tlapka. Tarabe už asi dokázal číst ve svém společníkovi natolik, že tušil, že zasáhnout teď, je nejlepší volba. Čím déle by se s tím otálelo, tím horší by situace byla. Kon ze sebe dostal jen překvapené vykviknutí, nezm byl vtažen pod Tarbíkovu hruď. To ale nebylo všechno. Zdálo se mu, že se svět kolem něj zmenšuje. Písk? Písk písk! Překvapeně kvikala malá krysa zpod Tarabeho. ”Co… Cos mi to provedla, ty…. ty… Vochechule! Čarodějko!” zaječel na jediného možného původce svojí proměny.

Kon si obvykle moc svoje okolí nevšímal. Měl bystrá očka, když chtěl. Obvykle ale byl až moc zabraný ve svém monologu či podobné aktivitě, aby ještě pozoroval okolí. Tarabeho zlomyslný úsměv mu ale neunikl. O to víc se Kon začal křenit. ”Na to bych se moc rád díval. Prostě jen tak z dálky, koukat jak si zoufá a jen se smát. Taky by se ti to líbilo, že jo. Že jo?” začal až poskakovat na místě, jak ho to rozohnilo. Těžko říct, jestli ho víc vzrušovala představa trpící Vochechule nebo to, že s ním Tarbík souhlasí. Obojí mu dělalo moc velkou radost.
Takovou radost, až na chvíli zapomněl, o čem se to vlastně bavili. ”Tak to je fajn. Jsou tam pořádně drsný lišky, co? Nabančí jí i za nás,” odfrkl si a zaboxoval tlapkou do vzduchu. ”Seš na ně hrdej? Kámoši? Skvělý,” povídal Kon rychle. ”Takže odtamtud seš, jo? Vydal ses jen tak na vejlet tyraniz…” zasekl se, protože ho Tarabe už dávno netyranizoval (netyranizoval ho nikdy, ale to si Kon nemusel připouštět), ale hlavně se bál, že by ho takovými nepříjemnými kecy odežene. ”Potřebovals’ od nich pauzu? Trochu si protáhnout tlapky? Najít nějaký dobrodružství? Nebo nějaký hezký lišky?” tlama mu mlela dál a dál. ”Tos pak mohl skočit po Vochechuli, víš? Ona byla taky liška. Ale teda,” zatvářil se zhnuseně, jako kdyby kousl do citronu. ”Nejspíš bys z ní chytil nějakou vyrážku. Svědivou. Určitě už nějakou má. Moje máma povídala…” na pár vteřin se zasekl, o svojí matce už dávno nepovídal. Na několik vteřin dostaly jeho kulatá očička skelný prázdný pohled, načež prudce zavrtěl hlavou a celý podivný výraz zmizel. ”Prej že takhle otravný lišky svědí na zadku! A pak jim odtamtud vylézají červi! No je to fakt! Ona už měla určitě prdel pořádně začervenou- AAA!” zaječel najednou.
Kulol očiska směrem k blížicí se bílé lišce. ”Co tu zase děláš, Vochechule! Táhni!” křikl po ní a až po chvíli si uvědomil, že to není jejich Vochechule, ač kožich mají stejný a dokonce i dost podobné vystupování. ”Nemáš náhodou sestru? Podobně otravnou? S červy v zadnici?” zeptal se jí jízlivě bez jakéhokoliv pozdravu.

UPOZORNĚNÍ! VŠICHNI OSTATNÍ ZÁJEMCI MŮŽOU JÍT DOMU
neb se konečně dostavil jediný vhodný kandidát. Má vše, co král a svrchovaný panovník může mít. Pohledný, s naprosto okouzlujícím úsměvem a hlavně ví, že poddaní jsou ti, na kterých jeho impérium stojí. Takže pro jistotu je potřeba přenechat veškerou práci jim, aby mohl sledovat jejich pilnou práci.
Když je zařízeno vnitřní fungování, co to vnější, slyším Vás se ptát. Jak Jeho Veličenstvo zařídí meziskupinové vztahy? A já povídám, nebojte se, mí drazí! Jeho neskutečně dobré schopnosti obsahují i tuto složku! Bude-li to potřeba, je schopen se prochrápat všemi důležitými pozicemi, ať to bude Herrea, či jiný důležitý spojenec.
Teď je už i vám jasné, že nikdo lepší v této pozici ani být nemůže a tak prosím přivítejte
JEHO VELIKOST, Ó UŽASNÉHO KONIÁŠE, SVRCHOVANÉHO IMPERÁTORA LENTHARSKÉ ŘÍŠE!

← Taldrenské kopce

Nedalo by se říct, že by Kon nějak zvlášť pobíral situaci. Dřív to bylo trochu jednodušší. Pronásledoval šedého lišáka, který na něj byl zprvu drzý, pak se za ním hnal, aby mu vyčinil ještě víc, a pak… Pak kdo ví. Tarabe mu ukázal nějaký směr tak to bylo asi tím. Určitě tím. Ale teď? Teď, když se odklonili od posledního cíle a tak nějak… Šli. Jak si to měl chudák Kon vysvětlit? Takovým způsobem, aby si nemusel přiznat realitu.
To všechno mu samozřejmě hlavou neprolétlo. Především vnímal nepříjemný pocit, takové svědění, na které si nedosáhl, a způsobovalo mu mírný neklid. Nejjednodušší by bylo přiznat, že je mu s Tarbíkem dobře, ale to by pak nebyl Kon.
”Doufám, že teď šlápla na trn a pekelně ji to bolí,” tvářička se mu zkroutila do vskutku bizarního úšklebku. ”Třeba by mohla dostat nějakou hrozitánskou vyrážku,” ďábelsky se zaksichtil. ”Nebo ji může začít svědit zadek! Znáš takový to svědění, kdy to prostě nemůže přestat, ale ani drbání ti nepomůže, jen si to zhoršuješ? Tak to by se jí mohlo stát. A pak by neměla čas otravovat ostatní,” tlamička mu mlela a mlela dál, bez jakéhokoliv filtru, myšlení už dávno neovlivňovalo, co říkal. Chlupy se mu na zátylku pořád ježily a tak se snažil mluvením odreagovat.
”A nebo na ni můžou být ty lišky nepříjemné. Znáš je tam? Jsou to tvoji kamarádi? Pro to jsme tam šli?” vyptával se a cupital vedle větší lišky. Narozdíl od Tarabeho si ale moc nevšímal, kudy šli, ani si dost možná neuvědomil, že šedý lišák cosi hledá. ”Pokud jsou normální, mohlo by jim dojít, jaká potvora Vochechule je a vyhodí ji. Po tom, co jí trochu pokroutí chlupy,” usmál se při té myšlence.

1 louka
2 nora
3 moře
4 západ
5 teplo
6 černá
7 a hraboš
8 d patroni
9 g ztrapnění
10 e potřebuješ na záchod na lovu
11 b FUJ
12 c čuňačinka
13 a diktatura

Konovi se zuřivostí ohrnuly pysky kompletně vzhůru; fakt, že mu bílá liška ještě říkala, jak vypadá, ho rozlítil mnohem víc. Každé její další slovo jen přikládalo dřeva do ohně, kterým Kon úplně plál. Byla to fakt hrůza. Taková drzá potvora!
”Jen si jdi, vochechule!” křikl ještě po její proklaté bílé ohánce. S ní se rozhodně kamarádit nikdy nebude! Ani nápad! Ale, kdo ví. Lišák míní, ale co se stane v budoucnosti, ovlivnit nemůže, ať chce sebevíc. V aktuální chvíli ale prachovka soptěla a zuřila, i když objekt její zášti už byl dávno za sedmero horami a sedmero potoky… nebo tak nějak. Na nějakou chvíli i zapomněl na svého společníka, kterého ještě před nějakou chvílí tak srdnatě bránil… nebo to tak aspoň z jeho pohledu vypadalo. Kdo ví, jestli to Tarabe bral jako dostatečnou ochranu, ale nedalo se říct, že by se k tomu mohl vyjádřit.
Tarbík se mu ale připomněl menším dloubnutím, které ale i tak donutilo Kona trochu poskočit a vykviknout. Namísto možná očekávané vlny prskání, jen chvíli překvapeně civěl na větší lišku, načež si odfrkl. ”Tak to byla ale opravdu nepříjemná potvora,” kysele se zašklebil. ”Ještě že jsem ji zahnal,” prohlásil hrdě a ocásek zvedl přímo vzhůru, takže ještě víc připomínal prachovku. ”Příště by ses mohl taky trochu zapojit! Použít ty svoje svaly a… dlouhé nohy!” sjel ho pohledem. ”A zuby! Trochu pokousat a počechrat srst! Umíš snad používat zuby, ne? Raf! Raf!” povídal a k tomu trochu poskakoval ze strany na stranu, jak uhýbal imaginárnímu soupeři a na oplátku po něm cvakal zuby.
Chvilku mu trvalo, než mu došlo, co je špatně na tom, kam jdou, než se Tarabe ohlédnul. ”Hej a proč vlastně jsme změnili směr, hm?” přiskočil zase blíž k Tarbíkovi. ”Změnil jsi názor?” podíval se na něj s hraným podezřením. ”A nebo… Jo vlastně,” konečně mu to došlo. Tím směrem přece šla taky… ”Vochechule,” vyprskl jako nadávku a ještě napodobil zvracení. ”Kam teda jdeme? Bude to tam dobrý? A hezký?” vyptával se.

→ Dorias

Protože byl Tarabe i obvykle vcelku nemluvný, je možné, že si Kon ani nevšiml, že se jeho kamarád postupně probudil ze svého záseku. Dost možná si ani neuvědomil, že se v nějakém záseku octl. V té chvíli bylo prioritou zbavit se bílé Ochechule a pro to nevěnoval dostatečnou pozornost změnám v Tarabeho výrazu. Nejspíš by ocenil snahu o nepřátelskost, i když Tarbík zůstal stále pomuchlováníhodným plyšákem.
”Jak víš, kdo potřebuje a kdo nepotřebuje mluvčího?” odfrkl si. ”Jak vidíš, do teď nemluví, protože nepotřebuje. Má mě,” prohlásil a hrdě se vyprsil jako kdyby to bylo nejčestnější povolání. ”Nelíbí. Komu by se líbilo, že se na něj věší taková… lehká ochechule?” prskl na ni a čertil by se dál, kdyby po něm nesáhla větší tlapka a nepřitáhla si ho k sobě. Kona to tak zarazilo, že nejenom přestal sypat urážky, z tlamičky mu uniklo jen překvapené vykviknutí.
Několik vteřin mu pak trvalo, než se vrátil do reality, ve které, bohužel, bílá liška pořád oxidovala. Právě žádala o směr k civilizaci, který jí Tarabe ochotně ukázal. Kon nejdřív zaklapl tlamu, která musela nějakou dobu viset otevřená, než si to uvědomil, a začal vehementně vrtět hlavou. ”Ne, ne. To je špatný směr. Zkus někde jinde. Třebaa, tam,” bodl tlapkou kamsi odkud oni dva přišli. ”Tam je velká skupina lišek. Moc přátelské. Moc tulivé. Tam běž,” vymýšlel si lži a k tomu úkosem vrhl důrazný pohled na Tarabeho. Přece tam, kam jí ukazoval, chtěli jít oni! Ne? Proč ji posílat tam, kde se nakonec potkají?
”Ehe?” pípl, když Rhae začala o tom, že se jí líbí. ”Tobě asi hodně přeskočilo, co?” hlesl, pořád ještě v šoku. ”Kdo by takovou Ochechuli chtěl?” uchechtl se, ale zněl dost nejistě.

Fakt, že bílé lišce nevadila žádná z urážek, které prachovku napadly, byl nanejvýš zneklidňující. Něco s ní muselo být fundamentálně v nepořádku. Na tváři se mu roztáhl znechucený škleb. ”Žádnou přezdívku nepotřebuje,” odsekl a úplně ignoroval fakt, že Tarabeho jméno nezná a beztak mu něco chtěl vymyslet. Na tom se ale rozhodně neměla podílet tahle… sliznatka. Která by tu ostatně ani neměla být. Ať už táhne, prašivina. ”A přestaň se k němu lísat, nevidíš, jak se mu to nelíbí?” pokračoval v bránění kamarádovy hrdosti. ”Až tak jsi ho zarazila, že přestal mluvit. Šokem!” dodal důležitě, aby si zařídil krytí na absenci Tarabeho slov… na ještě nějakou chvíli. Během které ji snad konečně vypakuje. A bude klid.
Odfrkl si. ”Vyhrožuješ mi věcmi, když neudělám, co chceš,” zavrčel na ni. A tam byl ten celý problém, že? Kon bytostně nesnášel, když se mu něco přikazovalo. To se pak snažil dělat cokoliv proti danému příkazu. Což v tomto případě znamenalo, že tu držel Rhaetiss. Ne že by mu to docházelo.
Chlupy, které si pomaloučku začaly lehávat, se znova zvedly a on se otáčel na místě, aby neztratil bělošku z očí. ”Jinak,” prskl. ”Nechceš jít otravovat někoho jiného, potvoro?” vyštěkl, protože přicházel i o poslední zbytky kontroly, kterou ještě měl. Když ležela, byli jaksi ve stejné úrovni. To Konově klidu moc nepomáhalo. Beztak, v jejím výrazu byla až moc velká dravost a nebezpečí, aby se mohl uklidnit. ”To udělám, až budu chtít,” zasyčel a na truc zubiska ještě víc odhalil. Ani si neuvědomil, že při tom vypadá jako trucovité dítě, které se vzteká a říká ne a ne a ne! Nebudu! ”Ani mě to nezajímá,” dodal ještě, aby zdůraznil, jak moc ho vytáčí.

Kon si pohrdavě odfrkl. ”Tak se vrať za těmi, co na tebe jsou hrdí. Určitě se ti bude zase mezi barbary líbit,” zapitvořil se na ni a okázale odvrátil zrak, aby jí dal najevo, že danou, nanejvýš urážlivou, konverzaci považuje za uzavřenou. Rýma ho už naštěstí opustila, ale to neznamenalo, že by se soply vyšuměla i protivná nálada, která se ho držela jak smrad. Hlavně když Tarabe nejenže nemluvil, což už bylo jaksi očekávané, ale také nevypadal, že by chtěl aktuální problém jakkoliv řešit.
Až když zaslechl to hrozné označení, srst se mi vzpřímila téměř do vertikální polohy. ”Jakžes mi to řekla…?” pomalu k ní otočil hlavu s náznakem vrčení v hlase. ”Ty… ty… Plesnivá houbo?” osočil ji a třebaže to nakonec vyznělo trochu trapně, snažil se o něco velmi urážlivého. Co bylo bílé a odporné? Houby. A taky plísně. Plesnivá houba byla tím pádem dvakrát tak odporná a stále spadala do správné bílé kategorie.
Liška si ho ale nevšímala… Nebo jen nechtěla odpovědět, protože se sebevědomým výrazem blížila k nim. Kon se zatvářil, jako kdyby měl extrémně nepříjemnou zácpu. Nevěděl, jestli si by měl spíš stoupnout před mlčenlivého kamaráda, aby ho zaštítil vlastním, ač drobným, tělem, nebo radši utéct a zachránit si svou kůži. Nakonec zůstal stát na místě, jen Bílou propaloval extrémně pichlavým pohledem. ”Nevím, proč bych se měl nechat tak sprostě vydírat,” odsekl, protože podobné praktiky znal až moc dobře u sourozenců. A to nebylo dobré, začaly se mu vracet pocity méněcennosti, které si kompenzoval chováním.
Nejspíš ho chování bílé lišky tak moc vyvedlo z míry, že nebyl schopen pohybu, když se ta potvora vrhla na Tarabeho. Šok, Nevěřícnost. Hrůza. Panika. To všechno proletělo drobným tělíčkem prachovky, co se tvářila, že je lišák. Prostě jen zíral a mlčel a nehýbal se, mozek mu zkratoval a chvíli trvalo, než se vzpamatoval.
”Chci, abys okamžitě zmizla, ty slizká zmije,” zasyčel na ni zuřivě, už bez jakýchkoliv zábran. Tohle už přecházelo všechny meze.

Nezdálo se, že by bílou lišku nějak vzrušovala Konova reakce. Ať už ta neverbální, nebo nedůtklivé oboření. To prachovku trochu namíchlo. Lehnounce. Doufal, že se bude moct trochu zhádat a ne že mu to Bílá bez skrupulí odkýve. Uraženě se naježil a začal ještě víc připomínat prachovku. ”Tak se vrať za tím, kdo udělal tak špatnou práci a řekni mu, aby to napravil,” zaprskal na ni vcelku chabou urážku. Pořád byl moc otřesený na to, aby dokázal vymyslet něco trefnějšího.
Když se odkázala na absenci protestů Tarabeho, švihl k němu hlavou a probodl ho plamenným pohledem, jako kdyby mohl za to, že té bílé taky hned neřekl, ať táhne k čertu. Podrážděný výraz mu na tváři zůstal, i když se otočil zpátky k narušitelce. ”To ani nemusí. Nevidíš ten nepřátelský výraz?” zamával tlapičkou směrem k velkému hnědému. ”Jasně ti říká, že se mu tvoje přítomnost nelíbí,” zaškaredil se na ni, i když i jemu bylo naprosto jasné, že Tarabeho výraz je jakýkoliv jen ne nepřátelský. Taky mu to měl v plánu vyčinit, až se jí zbaví. To bylo z nějakého důvodu velmi podstatné. Zbavit se Bílé, aby mohli být s Tarbíkem zase jen spolu. Pozoruhodné to záměry.
Podezřívavě probodl lišku pohledem, když pronesla další větu. ”Proč bych zrovna tobě měl o něčem vyprávět?” zeptal se, jako kdyby byl světaznalý cestovatel a celé okolí znal úplně perfektně. Nelíbila se mu ani její lichotka, především pro to, že takové techniky také používal, takže stát v obrácené pozici se mu rozhodně nelíbilo. A ostatně, měl tak trochu dojem, že si z něj dělá šoufky. Milá společnost? Prachovka?

Lišáci setrvávali v příjemném tichu. Kon by to ticho nikdy neoznačil za příjemné, ale… V Tarabeho přítomnosti mu začínalo být čím dál tím lépe a blížil se čas, kdy si to musel přiznat nahlas. Ještě tu nebyl, chvilku mu to ještě bude trvat… Ale ne zas tak dlouho. Proteď se spokojil s nijak nezkoumanou spokojeností. Ono to ostatně asi i tak bylo dost. O dost lepší než pocity, které zažíval donedávna.
Uraženě nakrčil čumáček. ”No dobře, tak mi to neříkej,” zakoulel očiskama, ale Tarbík si možná mohl všimnout, že to nemyslel nijak zle. Jen ho škádlil. Aby se neřeklo. ”Však já to z tebe jednou dostanu! A povíš mi to!” naoko se čertil, ale v duchu se šklebil nad vlastním vtipem. Bylo mu jasné i to, že Tarabeho nejspíš nikdy nedonutí začít mluvit. Kdo ví, jestli jeho hlavičce makové opravdu došlo, že Tarabe je němý. Spíš ne, ale to byly detaily, které prachovčin svět nezajímaly. Tarabe prostě nemluvil. A kdyby se najednou rozmluvil, bylo by to taky v pohodě. Trochu podezřelé, proč tak najednou, ale jinak by se nad tím nepozastavoval.

//Rhaetiss
Nejspíš kvůli svým myšlenkám a pohledu upřeném na mlčenlivého společníka, si nevšiml, že se k nim někdo přikradl. Až ve chvíli, když se za ním ozval hlas, zareagoval. A že zareagoval pořádně! ”HAAAAH!” zaječel přímo ve chvíli, kdy ho zadní nohy vynesly do výšky, dobrých pár čísel. Očka se mu v té chvíli tak vykulila, že skoro hrozilo, že vypadnou. ”Coh…” vydechl, ale hned se nadechoval k další větě. ”Maminka tě neučila, že fakt není slušný se k někomu takhle přikrást? He? He?” vyjekl a hlas mu vystřelil do hysterických výšin. Oči se stále nevracely zpátky do důlků. Kdo ví, jestli ho tak moc rozhodil fakt, že byl přichycen ve vcelku intimní chvilce s někým, koho tak dobře neznal. Třebaže intimní v jeho případě znamenalo jen malý spokojený úsměv. ”No zdravím. Skvělé. Ještě že si to vzpomnělo na pozdrav,” brblal si pod vousy, částečně k Tarabemu, který taktně mlčel, ale zároveň tak nahlas, aby to slyšela i třetí liška. ”Co chceš, Bělice?” zeptal se pichlavě, protože tu nebyl si dělat kámoše. Co na tom, že se mu to stejně už u jednoho povedlo.

Oba lišáci po sobě valili očiska a těžko se dalo říct, komu víc vypadávaly z důlků. Kon na chvíli kompletně zamrzl, myšlení opustilo chat, naprosté zatmění mysli, kdy menší liška přestala fungovat. Neuvědomil si, co způsobilo Tarabeho překvapení, vůbec ho nenapadlo, že by to mohl být on sám. Jak postupně přicházel k sobě, nejdřív se obnovilo mrkání. Pak začal těkat očima po druhého obličeji a hledat, co se vlastně stalo.
Když se Tarabe začal smát, Konovo zmatení se jen prohloubilo, tentokrát ale aspoň nedošlo ke zkratu. Jen svraštil čelo a s lehce podezřívavým pohledem sledoval, jak se šedo-zrzavá masa chlupů vedle něj natřásá. Ještě pořád se od něj neodtáhl.
Nakonec jen zafuněl a hodil po něm přehnaně ublížený pohled, aby bylo vidět, že to nemyslí tak zle. Odfrkl si a loupl po něm trochu důraznějším pohledem. ”Neškleb se tak,” zašklebil se na něj. ”Netuším, co je tu tak vtipnýho,” řekl nonšalantně a tvářil se, jako kdyby se stále tak trochu netulil k druhé lišce.
Smích toho druhého ale ještě docela zvládal zpracovávat. Jakmile se ale pobavený bezhlesý smích změnil na ustaraný, odvrátil pohled. Protože, co oči nevidí, to nemusí řešit ani hlava, že? Tak se to říká. Jemně si odfrkl, aby si trochu ulevil. Moc to nepomohlo. Otočil se teda zpátky k větší lišce s podivně zdrženlivě citlivým výrazem, který se snažil zakrýt zamračením a dloubl do něj tlapkou. Trochu ostřeji. ”Hele, jo,” začal defensivně, ale zasekl se. Pořád byl v dost citlivém rozpoložení a nevěděl, jak se s tím vypořádat. ”Jen se tak netvař, jo?” nakonec ze sebe přiškrceně dostal.

Malémui lišáčkovi se spalo kupodivu vcelku příjemně. Už v průběhu probouzení nebyl s to si uvědomit, proč. Jako kdyby se nějaké dílky skládačky zapadly tak dobře, že na jedné plošce vytvořily hladký, kontinuální povrch, kde hranice mezi těmi jednotlivými kusy nebyla vůbec hmatatelná. To bylo dobře, ne? Zacelení, ač jen částečné by měla být šťastná událost. A rozhodně to s sebou neslo pocit správnosti.
Říká se ale také, že svět neodvratně míří k vyššímu stavu entropie. Kon byl zvyklý na určitý stav, na to, že je sám a že blízkost jiných obvykle není úplně žádoucí, ač to bylo něco, po čem toužil ze všeho nejvíc. A právě tento kontrast správnosti se znepokokujícím nezvykem bylo to, co ho probudilo.
Probouzel se pomalu, nechtělo se mu, ale tušil, že tu záhadu bude muset co nejdřív vyřešit. Nádech, výdech. Rýma ho pomalu už opouštěla a do nosánku se mu už začaly dostávat pachy. Rozespalý mozek ale pořád nedokázal udělat propojení pach cizí lišky → cizí liška v blízkosti. Už mu to ale začínalo docházet. Tušil, že se kolem něj děje něco, co je neobvyklé, ale ani jeho podvědomí se nemůže rozhodnout, jestli je to hrozba nebo ne. Jestli je to dobré nebo ne.
Nakonec to byl Tarabeho jemný pohyb, který Kona doopravdy probudil a hlava malého lišáka vystřelila prudce vzhůru, očička rozšířená, vykulená, jak rozespale koukal, co se děje. ”Ha!” vydechl prudce a ve výrazu se mu postupně začalo objevovat pochopení, poznání většího zvířete, které vedle něj leželo. A ke kterému se ve spánku zjevně tiskl. To byl ale fakt, který ještě nebyl připravený přijmout.

Konovi pomalu přestávalo překážet, že druhý lišák moc nemluví. Teda, že nemluví vůbec. Přinejmenším ho nemohl okřiknout, nemohl mu říct, ať už nemele pantem, ale zároveň se zdálo, že poslouchal. Aspoň občas. Ne vždy; někdy se Konovi zdálo, že může mluvit, o čem chce a jak hlasitě chce a druhá liška prostě nereaguje. Nebo se tváří, že ho neslyší. Možná ho někdy ani nechtěl slyšet. O tom se ale prachovka snažila nepřemýšlet.
Namísto toho se pokoušela užívat si vcelku příjemné a přátelské ticho. Něco takového bylo pro malého lišáka poměrně nové. Buď hluk, nebo ticho, ale osamění. Tohle byla úplná novinka a nějak se s tím neuměl pořádně vypořádat. Rozhodl se ale, že občas odpověď nedostane a bude se s tím muset smířit. Smířený byl alespoň v téhle chvíli, kdo ví, v jaké náladě bude za pár hodin.
”Můžu ti vymyslet jméno?” ozval se, hlas neobvykle opatrný a zvědavý, docela tichý, na něj rozhodně až nepatřičně. Tuze nad tím předtím přemýšlel, jak se k problému jména druhé lišky postavit. ”Ne že bych to někdy dělal. Kon mi začali říkat… Někdy když jsem ještě neuměl mluvit. Takže mnou to nebude. Jméno musel vymyslet někdo jiný. Nejspíš teda moji rodiče. Možná. Nebo někdo jiný, ono bylo občas asi trochu těžký…” rozpovídal se, než se zarazil a zamračil se. O svojí rodině nemluvil, ne s cizími, kteří o něm nic nevěděli. Chtěl se od toho co nejvíc distancovat a vykecávání se moc nepomáhalo.
Tarabe se zachránil natáhnutím tlapky do nějakého směru. S přikývnutím. Kon si odfrkl. ”Ha! A prý sis byl jistý směrem, jo?” vyštěkl smích, který nebyl moc srdečný, ale nezněl útočně. ”Nějak moc měníme názory, ne?” zašklebil se na něj pobaveně a kydnul sebou na záda. ”Ani nápad. Tu je dobře, tu zůstanem,” prohlásil ve chvíli, kdy se Tarbík ukládal k dřímotě.
Kon ho chvíli pozoroval a různě se pitvořil. Druhá liška ale nic neviděla, a po chvíli už bylo slyšet tiché oddechování. Kon si povzdechl. Srdíčko mu tížily pocity, které nechtěl řešit. Ony se ale rozhodly řešit jeho, protože ho donutily se vytáhnout na nohy a velmi nenápadně se přišoupnout k šedým chlupům. Jakoby náhodou. To se stalo samo. Kon za to rozhodně nemohl. V tomhle uspořádání mu už ale bylo podstatně lépe a dovolil si i usnout.

Můžu s nechutným zpožděním ještě teď poprosit o procenta do obratnosti? ;-; jsem lemra, vím to


Strana:  1 2 3   další »


U Ž I V A T E L