Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

Neklidně sebou převaluji v provizorním doupěti, které tu nechal někdo jiný před mnoha lety. Třešně, třešně... Tak chutné... Lepivé... Néé! "Néé!..." Za křiku se proberu z té noční můry, která mne sžírá, už tak často, že pomalu ztrácím pojetí, kdy že to vlastně započalo. Vyděšené srdíčko, v té mé lišácké hrudi, se pomaličku znovu vydává všanc klidu. Ó ano! Kdy, že to bylo? Lepší si to připomenout! Veledůležitě si pomyslím za kontrolování mého pře-cenného kožíšku. V myšlenkách se vrátím k té pamětihodné chvíli. Nechal jsem se vražednou liškou zlákat na sladké třešně... To byla ale pouhá záminka! Ta darebnice vzala útokem kožíšek a pak v nestřežený okamžik se zdejchla! Vše pro to, abych tu určitě našel svůj jistý konec! Celý přikrčený, jak nějaká pouštní krysa, se krčím v mém nemilém přístřeší. Srst v pozoru do posledního chloupku. Tak známé, ale přesto cizí a neznámé, prostředí. Tam jsem zůstal, ztracen. Tehdy určitě počítala s tím, že se o mne postará ten nepřátelský kraj, jemuž jsem cizincem! Po odchodu zabijácké šedivky, jsem tu skončil ztracen. Tolik dní, jsem marně zkoušel najít cestu zpět k mne příjemnému pouštnímu, polopouštnímu prostředí. Celá situace se na mne podepsala. Díky místu, kde jsem vyrůstal, jsem tak či tak více pohublý, ale teď jsem opravdu skoro kost a kůže. Kožíšek ztratil svůj lesk a celkově odpovídám už na pohled, nemocné lišce. Chlad s vlhkem se mi pod něj zavrtávají. Můj liščí čumáček trpí neméně, než zbytek mého tělíčka. Díky chladné a vlhké bouři co zuří mimo mou noru. U mne doma závěje bílé nebyli. Nepamatuji nic takového. Nebyl jsem připravený. Poprvé jsem nachladl. Nic se mi nechce... Pčíknu na dokončení myšlenky. Bříško mi svírá jistý hlad. Doma byli během nočních dob mrazy, které nebyli o tolik slabší, než denní vedra. Netrpěli jsme tam však takovým vlhkem a mokrem... Nedělá mi to dobře. "Kdy už to přejde?" Choulím se pro snahu v hloubce nory, držet dál od sebe to nepřátelské počasí. Vstup nory je naštěstí mnoho odboček, a asi tři patra dál, než nejhlubší skrýš nory. Zívnu a znovu upadnu do neklidně trhaného spánku. Střídají se v něm sny na šťastný domov, ale i noční můry.

Přijde mi jako nesmysl její prohlašování, že jsou třešně navršku lepší než popadané. Vždycky co bylo popadané, bylo lepší než přímo z dané rostliny. Pochybovačně kouknu po stromu a plodech, které stále drží ve svém vlastnictví nahoře nad zemí. "Hééj!" Začnu uskakovat před padajícími třešněmi, které mi začínají padat do kožíšku, než se rozhodnu odpelášit zpod toho stromu pryč. "O co se to zase snažíš?!" Houknu k té zrádné dámě z hustého křoví. Následně ji přestanu sledovat a přednost u mne rázem má můj předrahý kožíšek. Věděl jsem to! Závidí mi můj kožíšek! O to jí celou dobu jde! Docházím k vlastním závěrům, během očišťování mé jemné srsti přizpůsobené střídavě horkému a až na kost ledovému prostředí, která není dobrá vůbec proti lepivému. Kožich ti určitě nedám a ne, ošklivým se pro tvou závist taky neučiní! Hodím po ní očkem z keřů. "Myslím, že ty 'nejlepší' kousky s radostí vynechám." A přijdu si pro ně někdy později.

"Na třešni..." Zopakuji si její slova zamyšleně. Netuším, jak určovat rozdíl mezi místními stromy! Uvědomím si a přesně v tu dobu tak čisté myšlenky to přijde. "Au!" Hlesnu a nadskočím. Okamžitě se ohlédnu po směru z nějž to přišlo. "Opice?" Ale to nedává smysl, ne? Musel bych je cítit i slyšet. Nebývají tiché, jsou uřvané. Dojdu ke svému vlastnímu závěru. Můj pohled tedy zamíří k jedinému tvoru, který mi přichází jako další na mysl, který je tu semnou. "Ehm.." Pročistím si krk, ale nic neřeknu nahlas. Prostě, opice v liščím rouše. Dávat si bacha na špatná místa a chvíle. "Pecky, dobře." Tiše si připomenu, jako kdybych věděl o čem je řeč. Opatrně čapnu tu svou 'třešeň', kterou převaluji tlapkou. Prohlédnu si ji pozorně, než ji rychle vyhodím do vzduchu a sklapnu kolem ní svou tlamičku. Hmm... Nevalná chuť... Konstatuji, když ji převaluji v tlamě. Nezaujatý postoj mi vydrží jen do okamžiku, kdy ji skousnu. "Och..! Vau...!" Žasnu. Ono to je šťavnaté a sladké! Že jsem na něco zapomenul mi dojde celkem pozdě! Rozkašlu se a snažím se to ze sebe vykuckat.

<<Keterské jezero

Stále poklusávám za znalejší liškou. Ne v plné důvěře, co bychom si povídali. Bílá špička oháňky mi to usnadňuje i v tomhle nezvyklém terénu, kde by se mí sourozenci dozajista v mžiku ztratili z bystrých liščích očí. Jsem nejistý kvůli tomu okolí, které neznám. V podobném jsem se dosud nepohyboval. Není čas se rozhlížet. Bylo by mi dozajista trapně z důvodu, že by jsem poté nemohl toho vraha najít. "Hmm... Ne že bych nevěděl... Přeci jen je míjíme celou cestu. A něco jsem už z předešlé seznamovačky u vody, pochytil." Pozoruji zvědavě co provádí, sotva se zastavíme a usadím se, abych měl na vše krásný rozhled. Nebudu přeci hned pod tím 'stromem', aby po mne mohla skočit. "Takže tohle je strom, který údajně dává něco velmi dobrého?" Ujišťuji se obezřetně. Pohledem zarejdím po ploše pod stromem. Ideálně co nejblíže u mne a nejdále od kmene, co jen to jde. Strnu pohledem na nejbližší červené kuličce, která se válí na trávě. "Tohle je ono?" Tlapkou si tu drobnost prostě přisunu. Vždyť kolegyně se kolem nich pohybuje bez váhavosti a obav.

<<řeka Benrir

Následuji ji ve spěchu, takže nebrouzdám smysli příliš nadbytečně po okolí. Mlsný jazýček těšící se na novoty, když v jeho dosavadním domově byl až omezený výběr? Přesně tak! Pro mne stejně zatím setrváš, jako pomatený smrťák. Ušklíbnu se. "Mne můžeš třeba říkat Jath." Svolím jí blahosklonně používat půlku jednoho z mých jmen. Ta zkratka se krásně štěkne i do dálek... "Takže Zora... Kolik už to bylo?" Proč by mne nemělo zajímat, kolikátý to byl pokus. Kolik dalších skončilo jako má maličkost. Lehce se mi ježí srst na straně z které mám tekoucí vodu. Nevěřím té vodě nic dobrého. "Jak to jídlo připravuji? Nu, dejme tomu že to jsou tajemství mého domova, o která se nedělím. Buď na něj sama časem přijdeš, protože toho budeš očitým svědkem, nebo dál tápat v neznámu." Proč bych dával zcela zdarma veškeré mé dovednosti? Abych pak neměl čím dál být tajemný a zvláštní? Či dokonce bych už nebyl ani ničím užitečný? Pomyslím si hravě s uncí namyšlenosti. Jop, pěkně nosánek nahoru. "Hezky si počkej na příležitost, kdy prve vůbec ochutnáš něco z toho, a třebas potom či přitom, zjistíš." Pokrčím umně rameny při poklusu. Jen aby těmi dobrotami nemyslela místo mé smrti... Bleskne mi mimoděk myslí. Počkám si co z toho bude. Ovšem, zadarmo svůj kožich nedám.

>>Taldrenské kopce

Rozklušu si to za tou ztřeštěnou liškou. Z toho co povídá jde na mne nejen zježená srst, ale také spousta novotin. Tolik věcí k naučení.... Úplně nový svět. Stačí opustit již známé a opět vyskočí tolik nového, že si jeden přijde, jako capart, který je ztracen a sotva se rozkoukává. Ach ano, správně. Jako lišče, které teprv otvírá očka a čeká ho období, naučit se žít na vlastní pěst. V mé bystré hlavičce z toho je takový chaos. Le těším se. Vzrušení z neznámého, teprve očekávané poznání. Zhluboka se nadechnu, abych si vštípil pach řeky se zdejším okolím poblíž. To kdybych někdy potřeboval takové místo najít, poznat. "Tak počkej! Jdu!" Štěknu k té mé vzdálené příbuzné v nedočkavém rozpoložení. Poté již nechávám ten můj historický patník, za špičkou mého ocásku. Cestu beru tlapkami nízko při zemi a plné dobrodružného ducha.

>>Keterské jezero

"Ach..." Hlesnu během chvíle, kdy ten liščí asasín položí otázku, co rovnou i zodpoví. Ne, že by na tom samém něco bylo divného. Le ta otázka byla položená mne. Vyznělo to tak. Nu, zřejmě na mém rozhodnutí ve skutečnosti nezáleželo. Lehce si povzdechnu a skoro uslintaně se pouštím do darované části ryby. Je to z části donucovacích prostředků co má k dispozici mé hladovějící tělo. Dost dobře je vidět, že se ostýchám a netvářím nejšťastněji, protože to už bylo ožužlané na jednom konci. Sem tam mne píchne kostička. "Jak se tím může někdo ochotně živit? Je to takové bodavé... Prošpikované ostnatými kostičkami..." Divím se, když jsem se jakž takž nasytil co to jde z půlky chycené rybky. Přesto to vypadá skoro netknutě. Pokrčím čumák. V tlamičce cítím vlastní krev z dásní a nitra úst. Potrápené kostičkami. Přeměřím si rybku ještě jednou. Její uhrančivé očko mne na sebe upozorňuje. Ahá... Tady možná těch mrňavých potvor tolik nebude! Rozjasní se mi s nápadem. Čapnu hlavičku a žvýkám akorát hlavně hlavu s nejbližším kouskem těla, kde není tolik píchavých kostí. Zakřením se nad tou chutí. Finišuji. "Um... Víš.. Máš hodně otázek. Zaprvé, znám věci, které mi chutnají mnohem víc než tohle oslizlé vodní stvoření." Vzpomenu si na chuť vyzrálého králičího masa, nebo hmyzí moučníky. Nejvíc mi vyvstane vzpomínka na praženou a krásně křupavou kobylku. Ách... Jak jen bych si právě teď dal místo rybky... Na okamžik si vzpomenu. S rodinou... Kde jen je jim konec? V mém nitru je lehký smutek, ale nenechám se jím nyní strhnout. Má mysl jen na pár okamžiků nevnímala svět kolem. "Umím jídlo hledat. Dokonce i připravovat. Jsem v tom mistr. Ani skladování není problém." Pochlubím se. "Samo sebou, že vodní potvory jaksi nespadají do seznamu." Ofrním nos s lehkým zamračením. Není to v odporu. Ne zcela. Jen nikdo nechtěl skončit okamžitě světem zatracen, jako něčí žrádlo. "A není to o lovu. Bylo to spíš o sběru, než přímo lovu..." Odpovím, ať už je to celá pravda nebo jen část.

Hledím na odcházející Setii. To co bylo zmíněno nechám jedním uchem vplout a druhým odplout. Nic moc mi to neříká. Krom toho, že si v tomhle zřejmě neporozumíme a určitě hodlám být stále svůj. Takže co tu máme dál? *Ohlédnu se, přičemž setrvám pohledem na lišce, která je mi jistým způsobem podobná. Němě si ji prohlížím, než zbystřím rybku co nabízí. K tomu už má jen co dodat hladem strádající žaludek. Břicho se ozve zaškrundáním. "Eh.. Ehm.. " Se stydlivě plachým stylem uhnu pohledem na okamžik někam do dálav. "Mohu prosit půlku té věci?" Dodám nesměle. Rybka se mi moc nezdá, jako dobré stravování. Ale lepší než nic. Hlad útočí nehledě na to zda mám na mysli mou zkušenost se zkaženým jídlem co mne pozlobilo, až dostalo na ta cizí místa.

Pozdržím se, protože chci ještě rudé po zodpovídat nějaké ty drobnosti k nimž mi přišlo, jako kdyby se na ně snad nevědomky tázala, i když někde to bylo zaručeně jasně otázkou. Dbám během mého času tráveném tu navíc, abych nebyl terčem ohození pro lišky, které ze sebe sklepávají takovou spoustu věcí, jako je bláto, že se pokusím zmírnit množství vody co na mne od rudé Set, skončí. "Co ty víš? Jsi dospělá, tak to pravděpodobně těžko pochopíš, ale představ si, když je hlubokou vodou tažené sotva krátce živý drobeček, který teprv doroste do dospělé lišky, když se zadaří a nic mu nevezme ten křehký, maličký život?" Nezdá se mi, že by měli povědomí o hrozbách, o nichž mi vyprávěla mamka. Tak jen rozrušeně žblebtnu něco z mých dosavadně jediných zkušeností s čímkoliv tohohle i většího rozsahu vodního toku až nádrže. Sklepu ze sebe to co se k tomu váže. Odstrčím to stranou. Zrovna mi to přišlo při přemýšlení odpovědi na mysl. Však kousek od nás vidím 'kanibalku', která si v ní dokonce i pitomě stojí. Kdo ví, o co se vlastně snaží... Zjistit jestli kanibal je větší predátor než vše co tam dole číhá? Či snad víc než voda sama? Rozum mi nad tím postává. "Brrr... I jen vidět tohle mi nedělá zcela dobře." Ošiji se. "K poušti, vyrostl jsem v pouštním až suchém savanském prostředí, protože odtamtud pochází má matka a rodina z její strany. Nicméně, narodil jsem se zřejmě v nějakém lese... Kdo ví? Nepamatuji se. Neměl jsem šanci poznat to místo." Rád si činím z téhle lišky rudé, známou. "Proto spíš vidím bezpečný úkryt v čemkoli písečném a víc stylem savanských plání, než něčím se silnými, vysokými obry co se tyčí proti obloze v takovém množství." Hledím chvíli k tomu místu, které mi doporučila. "Hádám, že ty jsi v právě takových místech vyrůstala, tak ti připadá mé jednání zcela zcestné?" Neodolám snaze zjistit její vlastní názor či vidinu na mou osobu i mé jednání. Může to obohatit mé kroky v budoucnu. Znovu na sebe upozorní můj hladovějící žaludek.

Tma pro mne určitě též není vůbec žádným problémem. K řece se skloním z břehu. Každý sval připravený k akci, abych se spasil útěkem. To kdyby se na mne z ní cokoliv vyřítilo. Pro někoho, kdo nezná nástrahy řek, které obývají velké nepřátelské bytosti, co jsou také masožravé, to může být, že se bojím, že mne snad kousne řeka sama. Pro krokodýla je právě takový lišák jako já jednohubka, stěží na dvě kousnutí. Naštěstí s nimi zkušenost nemám. Vím o tom z vyprávění a velmi bezpečně vzdálená pozorování. Ne, neznamená to, že bych viděl, jak takhle schlamstli nějakou lišku. Ale jiná, dokonce větší zvířata, ano. "Nikdy nevíš. Neprohlédnutelné hlubiny, ač je vidíš, mohou skrývat všelicos..." Zatím dámy neznám tolik, abych jim snad vyprávěl o tom, co mne potkalo stěží první dva roky života. Ne že bych zažil nějaká další léta, že? Dvouletý lišák... Povzdechnu si. Pravděpodobně by je to ani nezajímalo. Nějak si s tím kolem už poradím, i kdyby jen s časem. Opatrně se napiji. Obě dvě se kolem vody pohybují dle mého pozorování, dost neopatrně. Dokonce se pohybují i v ní. Odstoupím od kraje řeky s břehem. Řeku nepřekračuji, nepřeskakuji, ani do ní jinak nevstupuji. Tak nějak mám rád právě nyní pevnou půdu pod packami. "Vy...!" Začnu, ale nedopovím. Uteče mi nechtěné, neubránitelné pčíknutí. Popotáhnu. "Už jsem pochopil, že zde nic užitečného před tím počasím zřejmě nemám k dispozici právě, teď. Víc vody to určitě nevynahradí a hrát si s vámi v ní nechci. Jde čistě o můj vlastní pud sebezáchovy. " Ano, někdo by mohl říct, že tím narážím na chodící pohromu v živém vydání, kterým je ona přítomná šedá dáma. Nu, není tomu tak. Tedy, ne úplně jen o ni. "Zamířím zřejmě tam, odkud jsem se k Vám, vyhrabal. A ano, myslím to zcela přímo, jak to je řečeno. Vyhrabal. Písek ze sebe chtěl učinit mé místo posledního odpočinku. Nu, přeci mi dovolil vyjít z jeho náruče a ještě si dopřávat mého i tak stále řádně neprožitého mládí." Chci dámy ujistit, že ač se loučím, má řeč o vyhrabání se není jen nějaká metafora. "Je tam něco co taky značně upoutalo mou pozornost a přes veškeré hrozby to určitě skýtá také svá bohatství pro někoho, kdo v sušších a často až plněji pouštních prostředích pobýval co mu paměť čistě sahá." Zhruba vysvětlím. Vypadá to hrozivě, ale také lákavě. "Pokud nechce nikdo jít se mnou, nevadí. Naše cesty se rozejdou zde, ale kdykoliv mne můžete v těch místech zkusit vyhledat. Hádám, že tam na nějakou dobu zakotvím." Skutečně se loučím. Pro mne to znamená vidinu krásného tepla během dne s co nejméně mráčky. Teď třebas takhle večer tam bude zřejmě dost chladno. Nu tu neuschnu ani omylem... Zhodnotím pohledem na řeku a pak oblohu, která vodu pouští chtivě dolů. Taky tam po uschnutí mohu zkusit odstranit pískem tu špínu z kožichu... Mimoděk zabloudím k ožehavému tématu. Jen na krátko. Tak, aby jsem zůstal stále snad dost psychicky zdraví pro přítomné dámy. Asi spíš hlavně pro rudou. "Rád bych se dozvěděl tolik, ale... Necháme to asik na nedeštivé setkání." Ten déšť a co teprv že tady mé druhové příbuzné cvaklo špatným směrem... Třebas zlepšení mého pohybu po stromech by potřebovalo určitě trénink, učení a tak, ale nevypadá to být moudré, zkoušet k tomu užít známosti s šedou kanibalkou.

<< louka Yesad

"Také mne těší. Cením si toho." Odpovím ještě rudé Setii. Tu už mám na dohled to hlučnější místo. Vyběhnu zvědavě napřed. Zcela zapomenu, že by na mne někde mohla číhat ta 'kanibalka', aby mne přepadla ze zálohy. Ježí se mi všechna srst, během pohledu na toho obra co vidím, jakousi dávnou hrůzou. Hrůzou, která mi bere dech. Strach, který si získá určení v okamžik, kdy si teprv spojím danou věc se zamlženými vzpomínkami, jak mi šlo o život. Poctivě to potláčím. Teď ne.. Netopím se, vůbec v té nenažrané obryni, která si to šine světem s životně důležitou, ale taky smrtelnou tekutinou, nejsem přítomen.Pamatuj vyprávění matky. Vodu potřebujeme. Dokud budu opatrný a nepřeženu to s ní a budu se držet při kraji, nic by mi hrozit nemělo... Krom obrovských tlam hladovců co tam číhají! Velké ještěrky... Velcí hadi... Být pozorný. Opakuji si. Poslední věci nepřidávají na dobrém pocitu a k odvaze, vyrazit tam. Nu jsem zvědavý. Zvědavě s opatrně přespříliš opatrným našlapováním, kdy se držím nízko při zemi, se blížím. Ano, spíše se k té řece plížím, jako k hladovému dravci. "Tak tohle je ta řeka o níž je řeč?" Dosud jsem na takové množství dravé vody, nenarazil. Matka nás radši brala k bezpečnějším oázám a tůním. Bezpečnější je, kde hrozí akorát tak nepřítel podobné, ne-li menší velikosti, než obří číhající zlo v hlubinách něčeho rozlehlého. Než došlápnu ke kraji břehu s řekou, snažím se vyloučit hrozbu přepadení ze zálohy od čehokoliv na pevnině. Pod vodu totiž přeci nevidím. Je kalná. Ale nesmrdí... Zkusmo začichám u hladiny. Srst stále zježenou. Zježenou i přes to, jak zmoklá je.

Příliš se mi nelíbí, že ta očividně druhem příbuzná liška, vede kanibalismus, jako normální věc, mimo jiné. Není toho zrovna málo. Snažím se držet neutrality, protože jinak by to zřejmě vyústilo v pranici. Zatím dle mého není zapotřebí. Dokud nejsem svědkem toho kanibalismu v živém. Jdou na mne zatím pomalu nějaké osypky. Pouze obrazně. Nemocná liška... Dávej si na ní bacha Kirsy... Promluvím k sobě zkráceninou, kterou leckdy sestřička používala, aby zkráceně použila obě má jména naráz. Zvlášť, když šlo o něco tajnůstkářského. Jako přezdívku do špionážních a jiných zlotřilých, akcí. Hlavně rudé jsem od dnes v dluhu. Kouknu krátce na zmíněnou mou myšlenkou. "Tamhle, nebo tam.." Rozhlédnu se. Nevidím příliš rozdíl. Zvlášť nyní v mém psychickém a fyzickém stavu. Však rozdíl pro tu vlhkost kolem moc nepoznám též, ani čichem. Sluch narušuje déšť, který je vytrvalý. Horší je jedna právě zjištěná věc. V jednoho směru nejde nic nového, ale z dalšího jde jakýsi hluk. Skoro splývá s deštěm, ale je silnější. Nervózně zacukám čumáčkem. "Ále nekecej? Pokud vím, jediná z Vás přítomných, kdo mne kousla a i se k tomu okamžitě přiznala, jsi ty!" Spusím na řeč o červených kanibalkách k té od níž to přišlo. Utahuji si z ní trochu. Protože to přišlo od té pravé, varovat mne před rudou kanibalkou. Má myysl se začne zaobírat zmínkou o vodě a koupání. Dosud znám spíš válení se ve zcela suchém písku, oklepávání a poslední možností, olizování. Ta voda se mi nelíbí v jejím podání. Nervózně to vezmu tím směrem, ale určitě nechci mít tu cizinku v zádech. Jen buď hezky na očích a v bezpečné vzdálenosti. Zamračím se k ní. To už přišlapu plíživě k rudé. "Je to nakažlivé?" Ptám se jí velmi tiše a nespouštím pohled z původu mých obav, šedé dámy. "Úplně bych zapomenul, jmenuji se Kirjath Syrgon. Syn Ephratah a Antipy. Mé cenné matky. Z Písečných větrů sucha." Představím se mé nejbližší posluchačce se vší slušností.

>> řeka Benrir

As soon as be heard that's final words, it's me lightly. "I'm so relieved." Breath out. So me the heavy rock loosen worried from heart. Drenched be water and mud, which the oneself me with ease get under fur. Fur accomodate weather requirement with sand and don't this way arranged water. Here and there be slightly tremble. Don't think on that, Syrgon! Don't think on that... IT's me simply dreaming... Repeating oneself here and there. In order remain bit self-esteem and take no notice, state fur and distress in the weather. Which it a both don't belove be very awfully. Turn a round with question on ladies. "So ladies, where you're said, that I find the warm shelter?" With in a friendly way shining little eyes on them stare. Await how much me say. "Tell me beautifull ladies." Prod into doing. Out of the rainfall! Already won't be any longer inside rainfall and mud. Whole previous trouble be intentional set aside.

Zatímco poslouchám co povídají, pečlivě kontroluji, ale bolest necítím žádnou vážnou a červená tam také není. "Éh? Tak to ty?!" Kouknu po lišce zklamaně. Dnes těch šoků stále nebylo ještě dost. Přidává se další. Až se mi z něj ježí srst na zádech, jako tomu mnohokrát nebylo. "Počkat.." Zvolám a srovnávám si to. "Tak to ty jsi se mne pokoušela sežrat?!" Nevěřím svým uším. Radši bych, abych se pletl. O čemž se mne snaží chvilku na to liška přesvědčovat. "Neříkej! Tak ty s tím nemáš nic společného? Vždyť jsi to sama chvilku před, přiznala!" Nenechám to hned jen tak sjet stranou, jako kdyby se nic nedělo. Obejmu svůj drahý ocásek. Naštěstí žádná trvalá újma, krom újmy na cti mne a mého kožíšku. Pustím ho a pokusím se se zbývající hrdostí nějak elegantně vstát na tom mazlavém podkladě. Až úzkostlivě dbám na co nejmenší zvýšení škod na kožichu. "Matka mi nikdy nevyprávěla nic o tom, že by jsem byl původem kanibal co žere další lišky.. Sám jsem takové choutky nikdy neměl. Odkud se to v tobě bere?" Stále nechápu. Přeci jen, kdyby tomu bylo a hrozilo mi, že mi přeskočí, jako téhle dámě. Už bych se nikdy nemohl pustit do blízkosti matky či sourozenců. "Tak spusť, je to druhová závislost či jen tvá osobní specialita, dámo?" Pokračuji tedy dál k mé soudružce. Ať to není rodové, druhové a kdo ví co ještě... Jen ať je to čistě tvůj vlastní vejmysl... Doufám nadějně. To je totiž poprvé co narážím na stejnou lišku, jako jsem já. "Jak je to? Je to jen její chvilkové pomatení smyslů, nebo trvalé a týká se to celkově lišek šedých? Nabízím první nalezenou mršinu či jakýkoliv jiný poklad, o nějž by byl zájem tomu, kdo mi na to pravdivě odpoví." Kouknu i po rudé lišce. Nabídka hlavně směrovaná k ní. Ale skončí zřejmě prvnímu, kdo mi nabídne uspokojující odpověď, ne-li oboum, pokud obě splní požadavek. Takhle se napoprvé zadlužovat... Nejsem z toho nadšený. Lepší než být skrytou hrozbou mne drahým. Neodpustil by jsem si, kdybych ohrozil život sourozenců co jsou v mé přítomnosti nejčastěji, nebo mé drahé matce, která o mne pečuje, jako o vlastní, ač krví a masem tomu není.

Ležím si doposud v bezvědomí a užívám si tu míru naprosté nevědomosti toho, co se děje kolem mého nebohého, chlupatého já. Jen pro tu chvíli, zapomenout na ten naprosto nešťastný okamžik vystřižený, jak z nějakého hororu, pro mne. Ano, přesně tak, jako některé z půlnočních hororových průpovídek od mé drobné, ale v jádru tak převeliké, sestřičky Tishbite. Kéž bych ji tak měl poblíž. Jak ta by si ze mne utahovala. Dvě hlavní témata, co se mi mihnou myslí v tom okamžiku, kdy mne tak krutým způsobem probere něco co znám. Zapomenut v čase a místě. "A mám tě Tishbite!" Vyskočím se smíchem na nohy, kdy už od země mířím k tomu co mne kouslo, abych to v mžiku chytil. Pro ty co jim jsem cizí v ten okamžik, ten čin může přijít, jako agresivní útok. Jenže neublížím, ani nezakousnu. Hravé, škádlivé kousnutí zarazím dřív, než by mělo způsobit bolest. Tlamičkou pouze chytím nejbližší živý cíl. "Kolikrát ti mám říkat, že na ocásek... mi nemáš šahat,... jen proto, že si chceš hrát?..." Pokračuji prve k oběti plný hravě škádlivého poučování. Začínám si už uvědomovat, že nejde o mému srdci drahého, chlupatého prcka. Hlas mi proto trochu pokulhává, jak přicházím k uvědomění, že jde o cizince. Vzpomínku, která se začne navracet k tomu ponížení, kdy mne ohodili tou mazlavou špínou, která se tak drží srsti, se snažím zahrabat co nejhloubš. Nepřipustit si to. "Pardon... " Hlesnu lehce plaše, jak se zastydím. Když tu se přihlásí vzpomínka na popud, který mne vlastně probudil. "Počkat, ono mne tu vážně něco raflo?!" Obhlížím se, dokud se mi nepovede chytit svůj ocásek, abych si ho zkontroloval, zda neutrpěl nějakou vážnou újmu na cti. Poctivě pracuji na snaze co nejvíce ignorovat to, co mne poslalo tak neuctivě do kolen. Ano, myslíte správně, pokud si myslíte, že jde o tu mazlavou špinavost roztroušené po mém kožíšku.


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L