Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Odměny jinam než na Kailo jít anad ani nemohou :D
děkuji za akci, kterou jsem konečně i já s mou neschopností zvládla

Jako na zavolání k ní dolehl neznámý pach, k její radosti to byl pach další lišky. Kailo okamžitě nastražila ouška a s nadšeným výrazem cupitala tím směrem. O chvilku už spatřila šedý kožíšek, který patřil nějakému jedinci, samci... Či snad samici? Byla to ta liška, dokonce jí pozdravila. "Ahoj," vyhrkla huňatá polárka nadšeně, v očích radostné jiskřičky. "Já jsem Kailo," začala, "Kdopak jsi ty?" Lištičku vůbec netrápily myšlenky na to, že neznámá nemusí být přátelská. Nedělala si starosti s tím, že byla o dost větší a silnější, hlavně že měla společnost. Dokonce jí nenapadlo, pustit lišku ani ke slovu, aniž by čekala na odpověď, začala ji zahrnovat dalšími otázkami typu; "Odkud vlastně pocházíš?" a "Jaká je tvoje nejoblíbenější barva? Ty jsi liška šedá, že?" Pár šedých lišek už kdysi potkala. Bude přátelská a milá? Věřím že ano! Kailo' en jí doslova přehradila cestu, šedá nejspíš neměla na výběr nic jiného, než ji buď přetrpět, nebo zakousnout. Ovšem nadšení v očkách malé Kailo určitě nedovolovalo, aby jí kdokoliv s kouskem srdce mohl ublížit.

Louky poseté tisíci barevnými květy, zahalené do tenkého pláště mlhy, skrz kterou prosvítaly paprsky světla a ozařovaly tak celé prostranství, kterým vedly stopy liščí...

Malá Kailo si opravdu nemohla přát nic víc. Bylo to krásné místo a lištička z něj byla opravdu nadšená, připravená skočit do peřiny všech těch barevných květů. Chtěla je rozdat po světě a obarvit tak vybledlé chvíle těm, kteří neměli to štěstí, být tu s ní a prožívat stejnou radost. Ovšem mezi tou vší nádherou se nacházela květina. Mezi zástupy dalších, úplně stejných, ale přesto jiných květů se tyčila jedna jediná růže, stejná jako ostatní. Jenže Kailo věděla, že tam nezapadá. Prostě tam nepatřila. Jakmile si to uvědomila, všechno kvítí se rázem obarvilo na žluto, jen jedna jediná růže zůstala rudá. Jako by si liška až teď uvědomila, že takhle ta louka vypadala už od začátku. Mírně se zamračila a přicupitala k oné vyjímečné. Všechno okolo rázem vybledlo. Mlha se zdála hustější, květiny vybledlejší a sluneční paprsky už se k zemi neprodíraly. Jediná růže byla pořád stejná, rudá a krásná. Lištička k ní natáhla čenich a zvědavě si přičichla. Prostě nemohla odolat. Sladká vůně se jí prodrala do nosu, tak silná, až skoro odporná a celý svět se rázem obrátil vzhůru nohama. Doslova.

Liška najednou ztratila půdu pod nohama a s výkřikem padala… Dolů? Pevná půda, kterou doteď cítila pod tlapkami, se najednou ocitla nahoře, jediná růže jako by se jí vysmívala. Už jí nepřišla tak krásná. Žluté květy vystřídala šedá zem, trny té proradné kytky byly najednou výraznější a všude kolem jen temnota. Kailo dostala strach. Je to opravdu jen sen, že? O chvíli už jí celá zmenšující se plocha i s červenou květinou zmizela z dohledu a ji obklopila úzkost. Najednou se ocitla v prázdnotě, naprosto sama. Její výkřiky do tmy něco tlumilo, nebyla slyšet. Než ji však stihlo zoufalství úplně zaplavit, uvědomila si, že už nepadá.

Temnota se najednou rozestoupila a začala odhalovat jen všudypřítomný písek a nic víc. Měla pocit, že přes tu písečnou pustinu snad není ani obloha vidět… A ono to tak i bylo. Lištička se rozeběhla, v naději, že se z toho místa nějak dostane. Že veškerý ten písek zmizí a objeví se slunce. A tak běžela. Odhodlaně utíkala dál, dokud se jí nohy nezačaly bořit do písku, ale i přesto běžela. Netušila co se děje, to už měla celé nohy někde pod pískem, ale přesto nějakým způsobem dokázala stále běžet dál. Její nožky se kmitaly, až dokud nebyla v písku po krk… A nakonec celá. A tam to našla! Celou tu dobu to bylo pod pískem.

Obloha, slunce a… Měsíc? Kailo se udiveně rozhlížela kolem. Obloha byla přetnuta vejpůl, na jedné půlce byl den, na druhé noc, měsíc i slunce vedle sebe. Polovina, na které Kailo stála, byla prakticky… Nebe? Tolik lišek kolem ní. Ale neměly křídla, jako to u andělů bývá, ani svatozář. Byly čistě bílé, všechny naprosto nehybné a odvrácené od ní, takže jim nebyl vidět obličej. Ale když tohle je nebe, tak co je potom… Její zrak padl na druhou polovinu, která byla oddělená pouze tenkým sklem a Kailo se neubránila vyjeknutí. Chtěla couvnout zpátky, ale nemohla - byla stejně nehybná, jako lišky kolem. Z noci byli vidět tvorové, kteří možná dříve byli liškami… Ovšem teď to tak nevypadalo. Některým visely oči z důlků, jiní je postrádali úplně, maso, které jim viselo jen na vlásku, jim odhalovalo kosti, které prakticky vyčuhovaly do všech stran. Jako kdyby jich měli víc, než by jich měli mít - a ono to možná tak i bylo. A všechna ta stvoření, jako by řvala bolestí. Jako by potřebovala pomoct. Kailo s vytřeštěnýma očima pozorovala ten hrůzný úkaz. Byla by utekla, kdyby mohla, byla by jim pomohla, kdyby věděla jak. S očima stále upřenýma na scénu za sklem, řvala na nehybné lišky kolem ní, aby něco udělaly, jenže ony se nehnuly. Ještě chvilku tam stála a zírala, stejně jako tvor, který stál přímo před ní, zíral na ni. Ještě chvilku tam hleděla, než jí to došlo. Nebylo to sklo, co světy oddělovalo.

Bylo to zrcadlo

//Ledová pustina

Lištička se dostala na, pro ní dosud neznámé místo, samozřejmě ho musela začít okamžitě prozkoumávat. Vzduch zde byl vlhký a těžký, oproti ledovým plochám zde bylo celkem teplo. Až ji překvapilo, jak rychle se tu klima změnilo. Kailo přestala poskakovat, nebyl tu žádný sníh, který by jí odlétával od tlapek a tak bílá koule chlupů usoudila, že si radši najde jinou hru. Mezi kluzkými a poměrně početnými kořeny stromů se navíc špatně běhalo, to už Kailo zkoušela. Místo toho začala tedy kořenů využívat k její zábavě, takže místo toho, aby po nich skákala, prostě na ně položila přední tlapky a po každém zvlášť se klouzala. Z tlamičky jí uniklo mírné vypísknutí, když se jí jeden skluz moc nepovedl a ona si málem narazila čumák. Jen na něj zabručela něco ve stylu 'za co to bylo?', načež nechala kořeny na pokoji a začala objevovat jiné taje tohoto lesíka. Víc by se jí však líbilo, kdyby konečně potkala někoho, s kým by si mohla popovídat. Kameny a případný hmyz už jí nejspíš na vykecávání moc nestačily.

//Neznámo

Kdesi v ledových končinách se objevil bílý kožíšek polární lišky. Nebyl to samozřejmě nikdo jiný než Kailo, ano naše malá milá Kai, která poskakovala nahoru dolu, cestou necestou, bílou krajinou. Nudila se, opravdu se nudila a právě z toho důvodu drobná liška hopsala a náramně se bavila tím, jak její tlapky odhrnovaly sníh, který létal všude kolem. Otřásla hlavičkou, protože jí bílé vločky zaštípaly v nose, ale hned na to pokračovala ve hře. Najednou se však něco změnilo. Ve vzduchu bylo zničehonic cítit něco zvláštního, bílému chomáčku chlupů dosud neznámého, byl to právě onen pach zdejší magie, krajiny s názvem Saeron. Lištička prudce zastavila a na celých předlouhých 5 sekund se zamyslela nad onou atmosférou, která se vznáší ve vzduchu. Pak nad tím však jen pokrčila rameny a poklusem se vydala dál. Po cestě si pobrukovala neznámou melodii, kterou někde zaslechla a její malé nožky jen kmitaly do rytmu. Užívala si větru, který jí cuchal kožíšek, až došla k místu, kde sníh začínal mizet a pomalu ho nahrazovaly trsy trávy.

//Isamský hvozd




U Ž I V A T E L