Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět


Iscariot poslouchala bedlivě. Jako kdyby jí slova její společnice bavila - mohla v ní číst jako v otevřené knize, a vlastně věděla přesně, co Setia chce a i to, jak jí může pomoci. Přesto byla poctivým posluchačem a dalo by se říct, že "hltala" každé další slovo. Přitom se sem tam pousmála, aby dala lištičce najevo, že je všechno v pořádku, a že jí rozumí.
"Svou magii, kterou jsem ti po příchodu na Saeron darovala, již ovládáš na mistrovské úrovní. Musíš se jí jen naučit víc věřit. To je ten poslední krok, který tě čeká. Vše má svůj čas, třeba se ti to jednou poštěstí."
Samozřejmě, že oheň mohl být i nebezpečný. Byl to zrádný element, a to si bohyně uvědomovala. A chápala obavy, které její společnice měla.
"Myslím ale, že ti dokážu pomoci víc, než jen slovy," dodala, a pousmála se. Následně se opět zvedla. Měla se snad k odchodu? Splnila už to, oč jí Setia požádala? Zdálo se, že ano.
"Drž se svých smyslů," napověděla ještě, než se podívala na oblohu. Přitom Setii v uších zněla slova na rozloučenou, než se bohyně rozplynula a jediné, co po ní zbylo, byla bílá mlha. Lištičce ještě bohyně pročechrala srst příjemným vánkem, který by dal považovat za jakési pohlazení.
Následně Setia opět stála na místě, které si pamatovala naposledy. Jen s tím rozdílem, že už nebyla vyčerpaná, ale plná energie na cestu zpět. A hle! Ještě navíc zkrášlená. Její srst od dnešního dne zdobilo pár magických odznaků, které značily jistou změnu.


Bohyně chápala rozpaky jejího návštěvníka a nedělala si z nich hlavu. Lehla si naproti Setii, díky čemuž na ní nemusela koukat z výšky - Iscariot byla opravdu vysoká a její společnice naopak moc ne, což celkově působila až komickým dojmem.
Když Setia začala mluvit a vypadala o něco sebejistěji, Iscariot se mile pousmála. Snažila se dodat lištičce odvahu a dát jí najevo, že se nemusí ostýchat vyslovit svá přání.
"Povídej, má milá Setio. Co ti leží na srdci?" zeptala se následně a vyčkávala. Zdálo se, že nemá problém lištičku vyslechnout.


Nebohá malá lištička. Vydala ze sebe i ten poslední zlomek energie, aby se dostala na vrchol hory. Unavená a promrzlá, upadla do věčného ticha a nějakou dobu nebylo slyšet nic, než hvízdání větru.

Za pár minut však oblohu prosvítilo jasné světlo, které mohlo na pár vteřin jít vidět až do okolních míst. V tu chvíli se Setia probrala - ocitla se někde docela jinde, v jakési záhadné jeskyni. Sníh zmizel, únava zmizela, a zima taky. To, co mohla Setia cítit nyní byl klid. Všechny negativní emoce pomalu mizely a místo nich přišly pozitivní. Iscariot kolem sebe roznášela lásku a pochopení. To byl také jeden z důvodů, proč už Setii nebyla zima. A byla plná energie.
Jemně kývla hlavou na znamení pozdravu a usmála se. V tu chvíli, jako kdyby se snad usmál celý svět.
"Zdravím tě, Setio. Už dlouho mě nikdo nenavštívil," pronesla, skoro až smutně. Měla snad ráda občasné návštěvy zdejších obyvatelů? Možná ano.


Iscariot pozorně poslouchala prosby Aelin. Věděla, že v tomto těle musí mít problémy se zimou a nejspíše jí bylo malé lištičky i líto, kdo ví. Konec konců, projevy empatie a emocí bylo to, co jí dělilo od většiny bohů. Její laskavost. I když možná občas budila velký respekt a v některých okamžicích i hrůzu, v jádru to byla bytost zcela čistá, jemná, a mírumilovná. Přikývla.
"Splním ti tvá přání, má drahá. A teď už jdi. Běž napravovat své chyby, běž dělat další. Běž žít," pronesla s úsměvem, než se kolem ní objevila mlha, v které se v dalším okamžiku ztratila. Jako kdyby tu předtím ani nebyla. Zase. Veškerá magie byla pryč.

Iscariot nic neřekla. Co by taky měla? Znala minulost Aelin, pravděpodobně taky její přítomnost. Aelin jistě věděla, proč se na ní Iscariot zlobí, jaký hřích na její půdě způsobila. Nechtěla za to malou lištičku trestat do nekonečna, byl to ale čin, který nemohla zapomenout.
Lehla si, blízko k Aelin. Předními packami se skoro dotýkala těch jejich. Pohlížela na ní s o něco mírnějším pohledem, dalo by se říct až mateřským. Přesto že ležela, pořád byla narovnaná, majestátná a magická síla z ní sršela na míle daleko. Pousmála se.
"Nemusíš být milá. Stačí... být rozumná. Přemýšlet nad svými slovy a činy," navrhla nenásilně. Nebyl to recept na její život. Iscariot jí nehodlala nadiktovat, jak ho má žít. Mohla pouze ukázat směr a poradit, nikoliv vézt a rozkazovat.

Poté se opět zvedla, s náhlým přívalem nové energie.
"A teď mi řekni, proč si vlastně tady."

Vysoká liška se dívala na toho malého tvora mrznoucího ve sněhu a její tvář se neměnila - přesto ve vzduchu šlo cítit změnu. Zima a vítr kolem nich, to vše ustávalo. Ustalo to až do takové míry, že nebylo cítit žádného polivu větru. Sníh pod packami roztál, ale pod ním nebyla jen rozmočená břečka.
Tráva. Suchá, zelená, tváříc se, jako kdyby kvetla někde na louce v tom nejzaším letním období. Krásná na pohled, ještě příjemnější na dotek.

Posadila se a dál pohlížela na Aelin, mlčky, až do poslední chvíle.
"Záleží na tom, jaký si ten život uděláš, má milá," pronesla nakonec neutrálním hlasem.

Iscariot věděla, že zde Aelin je. V podstatě to věděla ještě dřív, než za ní maličká liška přijde. Vždyť ona věděla všechno, nebylo to s podivem.
I přesto však, nechávala Aelin čekat. A ani jméno znějící ve větru na tom nic nezměnilo. Dlouhou dobu byl klid a nic se nedělo. Dlouhé minuty trávila Aelin v nejistotě, než se najednou objevila bohyně Saeronu pár metrů vedle ní. Její pohled byl však jiný, než jaký vídali ostatní lišky. Tvářila se přísně. Možná až naštvaně. A Aelin jistě znala důvod.


Iscariot pozvedla hlavu a koukala kamsi do dálky, přes Lunu
a zdálo se, že je na pár chvilek duchem nepřítomná. Ve skutečnosti však vnímala každé slovo, které Luna pronesla. Jako kdyby dokázala vnímat vše na tomto světe v jednom okamžiku, jako kdyby byla všudypřítomná. Její síla z ní sálala nejenom na první pohled, ale i při delším pozorování, a všímavý pozorovatel tak mohl být nemálo okouzlen.
Pousmála se a pohled upřela zpět na svou bílou společnici.
"Ach ano, je tu ještě jedna. Tam, kde jsem ti říkala. Tam také najdeš Newta," potvrdila Luně její otázku.
Následné žádosti už byly obvyklejší, Iscariot ale nijak neotrávily. Zdálo se, že je s tím naprosto smířená a přikývla.
"Splním ti oč žádáš. Jakmile tvoje tlapky opustí toto místo, budeš moci pocítit změnu ve své moci. Nyní se ale musíme rozloučit. Velice mě těšilo," pronesla zvesela. Zdálo se, že má další povinnosti k plnění. A tak po svých slovech pomalu začínala mizet, až Luně pročechral kožich jen jemný, ledový vítr. Jako kdyby nikdy neexistovala.
Nyní však už Luna věděla...


Byla to poněkud zvláštní otázka, ale Iscariot byla ráda, že se Luna zajímá i o druhé a ne jenom o sebe. Takovým ona ráda vyšla vstříc a tak nahlédla do osudů dvou lišáku, aby mohla Luně popravdě říct, jak se jim daří.
"Oba jsou v pořádku. Tyerin by se měl nacházet kdesi u polární skály. A Newt..." odmlčela se, na pár chvilek, "Newt je doma," zakončila svojí odpověď a pousmála se. Ani jeden z nich nebyl tak daleko, aby se za nimi Luna nemohla někdy v budoucnu vydat. "Žije v Ambleerském lese, mezi zříceninou a močály. V domově rudomodrých očí," dokončila ještě svojí výpověď, aby Luna věděla, kde má svého přítele hledat.
Krátce na to přišla další otázka. Iscariot dál trpělivě seděla, s mírným úsměvem, a čekala. Pak se zazubila. Moc dobře věděla, oč jde.
"Na ozdobu," řekla jednoduše a zvesela, přičemž se postavila a pohodila ocasem. "Může se v tom ukrývat i magická síla. Pokud tomu tak je, dřív nebo později na to přijdeš."


Iscariot se usmála a přikývla. Ovšem že je to ona, kdo taky jiný.
Stočila s své tři ocasy podél těla, a s hlavou hrdě zdviženou pozorovala Lunu. Zdálo se, že její obavy konečně trochu ustaly, a to bohyni těšilo.
Usmála se - a s jejím úsměvem jako kdyby se na Lunu usmál snad celý svět.
"Měj otázek kolik chceš, má milá. Času máme dost, tak proč se zdráhat," pronesla zvesela.


Byla to už dlouhá doba, co se někdo ukázal v sídle Iscariot. Bohyně byla tedy velice ráda, že má návštěvu, a může jí patřičně pohostit! Co se ovšem nestalo - zdálo se, že lištička má strach. Klepala se, bála se, byla nejistá. Iscariot cítila její nejistotu, jako kdyby snad nepociťovala lásku a klid, který ze zdejšího místa sálal.
"Neboj se, má drahá," ozval se hlas. Zvučný, silný, ne však děsivý. Krátce na to se před Lunou objevila. Vysoká liščí dáma, postavou připomínajíc spíše vlka - měla dlouhé a hubené nohy, atletickou postavu, a tři dlouhé ocasy. Její srst byla o něco delší, hebká na dotek a krásná na pohled. Sálala kolem ní jemná, bílá záře, která jen podtrhávala dojem čistoty a nadpřirozena. Pár elegantními kroky došla k Luně a posadila se před ní. Jemným posunkem hlavy naznačila úklonku a usmála se.
"Je mi ctí se s tebou poznat, Luno."




Uživatel