Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 33

Schváleno, vítej zpátky. 6

Netrvalo dlouho a vydala jsem se do říše snů. Nutno podotknout, že jsem se už dlouho nevyspala takhle dobře. Podařilo se mi vyprázdnit hlavu a nemyslet neustále na věci, které stejně nemůžu změnit. Aspoň na chvíli jsem mohla říct, že nemám mysl plnou obav a starostí.
Se zívnutím jsem se protáhla a vyskočila na nohy. Mou pozornost upoutal cizí hlas, který nebyl daleko. Chvíli jsem přemýšlela o čem mluví, než mi to došlo. Moji motýli! Jaká drzost. Prolétlo mi okamžitě hlavou. Jak si někdo mohl dovolit nazývat je chudáky? A ještě k tomu neschopnými?
Rázným krokem jsem vykročila za tím, kdo tady tak vyřvával. Nemusela jsem se snažit moc dlouho, abych ho našla. Zakabonila jsem se.
"Co máš za problém?" frkla jsem na samce, černého jako uhel. Ať už byli v mé blízkosti z jakéhokoliv důvodu, byli moji, a rozhodně neměl právo jim takhle nadávat.

//Ambleer

Měla jsem zdejší les ráda. I když přes zimu nehrál tolika barvami, stále pro mě měl jisté kouzlo. A absence motýlů pro mě nebyla moc podstatná, vzhledem k tomu, že jsem měla svoje vlastní. Bylo to už pár dní, co jsem si jich všimla. Poletovali kolem mě a zdálo se, že v tom bude jakási magie. Zatím se mi ale nepovedlo zjistit nic dalšího. Pootočila jsem hlavu a snažila se zadívat na jednoho, co mi sedl na ucho. Byl modrý a jemně zářil, stejně jako ti ostatní. "Co jsi zač?" zašeptala jsem si spíše pro sebe. Krátce po mých slovech zase vzlétl, ale stále se držel v mé blízkosti, spolu s ostatními. Zajímavé.
Trochu mě překvapilo, že tuhle noc nebyla až taková zima. Dokonce jsem se zatím obešla i bez ohně. Lehla jsem si do sněhu a spokojeně podřimovala.

Šedivka se zdála být jaksi zaražená mým upozorněním. Toho jsem v podstatě chtěla dosáhnout, takže jsem se sebou byla spokojená. Tak jako skoro vždy. Ušklíbla jsem se.
"Víš ty co, co kdyby sis to ještě pořádně promyslela?" navrhla jsem jí a aniž bych čekala na odpověď, vydala jsem se k hranicím. Ulevilo se mi, když mě ta podivná bytůstka následovala. Doprovodila jsem jí až k hranicím lesa, abych měla jistotu, že opravdu odchází. A doufala jsem, že se mi povedlo jí nasadit pořádného brouka do hlavy. Aspoň takového, aby to promýšlela dalších několik let.

Zavětřila jsem ale zdálo se, že tu opět nikdo není. Jako vždycky. To je mi ale morálka. Protočila jsem oči a rozhodla se teda taky vydat na cesty. Les jsem měla zkontrolovaný a zdálo se, že je všechno v pořádku. Freydis a jejího společníka jsem nepostřehla, pravděpodobně ke štěstí jich obou.

//Motýlí les (přes jezero)

Byla jsem otrávená z toho, že musím být v její přítomnosti. Jako kdyby ze mě svým chováním vysávala energii. Na tohle bych si musela zvyknout. Projelo mi hlavou při představě, že se opravdu stane členem skupiny. Trochu jsem se oklepala při té představě, a povzdechla si nad jejím dalším projevem.
"Lovit, dělit se o kořist, vzájemně si pomáhat, spolupracovat, respektovat ostatní, no jéje, to je povinností! Vlastně je to celkem vopruz," vysvětlila jsem jí s vážnou tváří. "Málokdo o něco takového stojí, a ještě méně lišek takový režim vydrží!" varovala jsem jí a tvářila se přitom nadmíru utrápeně, jako kdyby mě samotnou takový život nebavil. I když vlastně...
"Nemyslím si, že by to byl život pro tebe. Seš si jistá, že o něco takového stojíš?" zeptala jsem se a kdybych měla obočí, patrně bych ho trochu pozvedla. Tušila jsem, že moje snaha bude marná, ale v takovém případě bych jí asi dala šanci. I když spíše na zkoušku.

Nezdálo se, že by liška stojící naproti mně rozuměla věcem, jako je řeč těla nebo tón hlasu. Jednoduše si s tím nedělala hlavu. Naproti tomu to byla veselá kopa, co si evidentně nedělala zbytečné starosti a brala život s nadhledem. Působivé. Ale pro mě přinejmenším rušivé.
Přemýšlela jsem, jak dál postupovat. Jemné náznaky v tomhle případě asi nemělo smysl dávat - minulo by se to účinkem. Musela jsem mluvit jasně a... srozumitelně.
"Skupinu tady máme," odsouhlasila jsem jí. "Ale být ve skupině je i o jiných věcech, než si "dělat společnost". Jsou tu i jisté povinnosti," nahodila jsem a čekala, jak se na to chytí. Lišky jako byla ona pro mě byly vážně peklo a né vždy jsem s nimi uměla vycházet.
Zkusím ji dát šanci, třeba není tak marná, jak vypadá. Vnutila jsem si a doufala, že to bude pravda.

V klidu jsem si tak ležela na studené zemi, odpočívala a užívala si klidu, který byl v tu ránu narušen. Někdo tu hulákal jako na lesy! Nespokojeně jsem se zašklebila a zvedla hlavu. Co to je zase za exota? Projelo mi hlavou mezitím, co jsem se zvedla a zavětřila. Ta liška nebyla vůbec daleko. Vlastně to bylo jen kousek. Stačilo by stát na místě a pravděpodobně by na mě narazila. Rozhodla jsem se jí ale jít naproti, aby držela tlamu.
"Nazdar," zafuněla jsem, když jsem jí zahlédla. Můj postoj, výraz a tak nějak všechno jí mohlo dát najevo, že to její pokřikování se mi úplně nelíbí. Stejně jako její... expresivní příchod.

//Yesad

Když jsem dorazila zpátky do Ambleeru, bylo tu zjevně prázdno. Aspoň jsem měla ten dojem. Zavětřila jsem pouze Freydis, ale netušila jsem, kde je jí konec. A vlastně jsem necítila potřebu jí někde nahánět.
Byla mi zima. Tak jako skoro pořád v tomhle ročním období. A teď jsem tu neměla Brye na rozptýlení, takže mě to štvalo o to víc. Povzdechla jsem si.
Přesto, že jsem necítila žádné nezvané hosty, raději jsem se rozhodla projít hranice a zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Cestou podél hranic jsem opět věnovala čas přemýšlení nad členy Ambleeru. Že je nezvěstný Lorenzo, Fiona, Lumen nebo třeba Aelin, na to už jsem si zvykla. Kam se ale poděla třeba taková Setia? Vždycky jsem měla dojem, že se na ní dá spolehnout. Věřil jsem jí i tomu, že se vždycky vrátí domů a můžu se na ní spolehnout i s některými povinnostmi, se kterými jsem se do teď s nikým jiným nedělila. Jenže ona byla také pryč. Už dost dlouhou dobu. Byla jsem z toho trochu nejistá. Stalo se jí snad něco? Nebo se skutečně rozhodla odejít? Přece by mi to aspoň řekla, ne? Chtěla jsem tomu věřit, ale pak už zbývala jen ta možnost, že se jí něco stalo. A ta nebylo o moc lepší.

Projít celý les mi zabralo jistý čas a trochu mě to unavilo. Když jsem měla svojí práci hotovou, lehla jsem si pod jeden vzrostlý strom a odpočívala. Myšlenky se mi mísily jedna přes druhou. Cítila jsem ve svém srdci neklid a obavy. Ale to asi bylo mým životním posláním. Aspoň jsem začínala mít ten dojem...

//Antares

Ulevilo se mi, když jsem za doprovodu jasně zářících hvězd došla podél jezera až na louku. Yesad pro mě byla místem úniku. Chodila jsem sem velmi často, když jsem si potřebovala odpočinout od ostatních, od svých povinností, od vtíravých myšlenek a obav. Moje mysl na tomhle místě už tak nějak automaticky přešla do jiného režimu a uklidnila. A to skoro vždycky, když jsem tudy byť jen procházela.
Tuto noc to nebylo jinak. Bylo ticho a klid. Poslouchala jsem jen nepatrné zvuky, jako křupání sněhu pod packami, šum Kiariných křídel a svůj vlastní dech. Občas jsem měla chuť ukrýt se zde před celým světem a dožít zde své poslední roky života, v klidu a míru. Jenže pravdou bylo, že ani takový mírumilovný život pro mě nebyl to pravé. Jistě, ráda jsem zde trávila čas a relaxovala, ale tušila jsem, že po čase by mě to začalo nudit. A tak jsem stejně, jako vždycky z louky odešla a vracela se domů.

//Ambleer

//pustina

Úplně se mi tu nelíbilo. Jak taky jinak. Z tohohle lesa sálal chlad. Navíc vypadal všude stejně a byl až nechutně veliký. Neměla jsem ho ráda. Ačkoli za ta léta, co jsem v Saeronu žila už jsem se tu mohla jen s těží ztratit, i tak jsem tudy nerada procházela.
Když jsem zdejší místo konečně pomalu opouštěla, naskytl se mi přeci jen jeden hezký pohled - a to na noční oblohu. Ano, noc jsem měla ráda. A co teprve takovouhle! Hvězdy zářily jasně na mou cestu, jako kdyby snad byly mými průvodci. A vlastně, proč ne? Mohla jsem tomu uvěřit. Aspoň tuto krásnou noc to tak bylo.

//Yesad

Asi to byly dojemné chvíle? Bázlivá a nejistá lištička, která si ve vánočním čase nacházela cestu k ostatním skrze písně. Klid a mír obklopující všechny přítomné a tak. Jo, měla bych z toho být odvařená, ale nechávalo mě to chladnou. Mlčky jsem je pozorovala a jediná chvíle, kdy jsem trochu roztála, byl příchod Braye. Když do mě žduchl a vyzíval k další společné cestě, jen jsem zavrtěla hlavou.
"Měla bych se vrátit," hlesla jsem k němu. On se vydal na cestu a mě nezbývalo, než doufat že se opět shledáme. A bude to dřív, než naposledy.
Za pár chvil jsem byla opět sama. Ale nevadilo mi to. To otravné zpívání, koulování, kamarádíčkování a tak to všechno... to mě moc nebralo.

//Antares

Naše řádění s Brayem se zvrhlo v něco, co už bylo nad moje přirozené chování. Vlastně většina věcí v posledním dni byla, ale právě jsem dosáhla svojí určité hranice. Přidala se k nám další liška a po ní další, a všichni po sobě začali házet sněhem jako liščata. Čemu jsem mohla, tomu jsem se vyhnula. Následně jsem se odebrala z bitevního pole stranou, elegantně se usadila a stočila si ocas podél těla. Jako správná dáma jsem jen mlčky pozorovala to zimní rozjímání. Byla jsem ráda, že je Brayden spokojený, ale ostatní mi byli tak nějak putna.
Chvíli jsem sledovala cizinku schovávající se za sněhem. Jistou dobu sice bylo vidět jen uši, když ale vystrčila hlavu, poznala jsem jí. No jistě. Byla to ona. Tohle chování jí bylo podobné. Zjevně ale Bray s polárkou přenesli vánočního ducha i na ní, a tak si taky hodila sněhovou koulí. Musela jsem se pobaveně ušklíbnout.

//Benrir

Běžela jsem a běžela. Až po nějaké době jsem si uvědomila, kde že to vlastně jsem. Ačkoli jsem ledový kraj znala, nebyla jsem tu zdaleka tak často, jako na jiných místech. Přirozeně, prostě zima nebyla můj šálek kávy.
Rozhlédla jsem se. Za normálních okolností bych sem asi dobrovolně nepřišla, ale teď to bylo jiné, s Brayem po boku. Podívala jsem se na něj, a uznale pokývala hlavou. Tempo udržoval statečně.
"Zvláštní místo," konstatovala jsem, když se mi dech uklidnil, a posadila jsem s do sněhu. Díky dlouhému běhu mi zima nebyla a mohla jsem se tak kochat zdejší krajinou, ačkoli... zrovna tady nebylo moc co obdivovat. Vlastně to tu nebylo zrovna přitažlivé. V plášti noci ledová pustina vypadala až trochu zlověstně.

//Ambleer

Prskání opravdu nebylo něco, co bych zrovna dvakrát ocenila. Přesto jsem se dál smála a líbilo se mi, jak se mi nejdříve snažil horlivě dát Brayden najevo, že čůrání neolízl. Ať tak či tak, stejně byly komické jeho rozpaky a vsadila bych se, že kdyby mohl, začal by se červenat. Otočila jsem se na ně, zabrzdila a najednou jsem byla za ním, což jsem vyžila na to, abych na něj tlapkou poslala menší kopeček sněhu. Pak jsem opět nasadila rychlost a pelášila dál jako střela. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla kam míříme, bylo mi to víceméně jedno. Přehopkala jsem přes řeku na místech, kde byla nejshovívavější a ačkoli mi na jednom kameni trochu podjela noha, ledové koupání se naštěstí nekonalo. Opět jsem se otočila na Braye.
"Stačíš mi, starouši?" zeptala jsem se jakoby nic a pokračovala v cestě.

//Ledová pustina

Nečekala jsem to, co Brayden udělal. Díky tomu jsem vůbec nebyla ve střehu a jeho pokus shodit mě do sněhu sklidil úspěch. Jediné, co jsem stihla, bylo na něj vyvalit oči. Pak už jsem viděla jen šedou šmouhu jak proti mě letí a pak... sníh a jenom sníh. Trochu jsem ho i spolykala, díky tomu, že na mě Brey hrabal další a další. A taky proto, že jsem měla tlamu věčně otevřenou od smíchu.
Odkašlala jsem si a na své poměrně dost neohrabaně se zvedla ze sněhu. "To... tohle," zahejkala jsem kapku zadýchaně. "Tohle tě přijde draho!" okřikla jsem ho se šibalským úsměvem. Když jsem se vyhrabal nohy, on už si to kráčel k rampouchům, které byly nedaleko. A... začal je olizovat.
"Co to děláš? Přimrzne ti jazyk!" okřikla jsem ho s obavou, ale zdálo se, že se tak nestalo. Stihl si mezitím ještě cosi očichat. Cosi... cosi. Nechápala jsem, co ho tak zaujalo. Pak se rychle vrátil k rampouchům jakoby nic. K jeho smůle jsem ale uměla číst myšlenky. Které mě dost vyděsily.
"Braydene!!" křikla jsem ještě naléhavěji. Kdyby to byl někdo jiný, pravděpodobně by skončil vystřelený na Mars, aby byl co nejdál ode mě. Ale on byl výjimka. I tak jsem to však nemohla přejít. "Fuj, jak si mohl! Fuj fuj fuj fuj!!! Copak tě rodiče neučili, že žlutý sníh se nejí?!" vyšilovala jsem. Z jeho myšlenek jsem totiž pochopila, že ho olízl. Že to tak vlastně nebylo a vyložila jsem si to blbě, to mě samozřejmě nenapadlo. Když jsem to trochu rozdýchala, rozhodla jsem se mu jeho sněhový útok vrátit po svém.
"Určitě tam bylo načůráno od vlka. A teď chytneš vlčí lepru! Haha!" výsměšně jsem ho oběhla a pak se rozběhla pryč z lesa. Sem tam jsem se otáčela, abych se ujistila, že mě můj přítel následuje.

//Starý Benrir


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 33


Uživatel