Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »

Zalezl jsem do dutiny vykotlaného stromu a schoulil se do klubíčka. Dřevo mě trochu tlačilo, ale i tak jsem nakonec usnul s čenichem zavrtaným do vlastního ocasu.
Ocitl jsem se v podivném lese. Mé kroky tlumil místo trávy písek a mezi nažloutlými korunami stromů problikávaly teplé paprsky slunce. Přesto jsem se klepal zimou. Podíval jsem se na sebe. Stékala ze mně voda. Jako kdybych teď vylezl z jezera. Otřepal jsem se, ale moc to nepomohlo. Navíc bylo všude okolo navzdory podivnému klimatu vlhko a dusno. S našpicovanýma ušima jsem se pokoušel najít cestu ven z tohoto nepříjemného místa.
Držel jsem se stezky vysypané čímsi, co se podobalo myším chlupům. Zvláštní. Jako by tudy proběhl houf hlodavců a cestou zplešatěli. Ostražitý, ale plný otázek jsem sledoval podivnou stopu. Svíjela se mezi stromy a vyvedla mě až na hřeben veliké duny, pod kterou v písku stál onen vlhký les, naprosto proti pravidlům přírody.
Najednou k mým uším dolehl povyk. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nikoho jsem neviděl. Nedalo mi to. Vyšplhal jsem se na nejvyšší bod písčité duny a snažil se objevit, kdo to tak huláká. Vtom jsem to spatřil. Cestička, po které jsem z lesa přišel, pokračovala dolů a na jejím konci byla smečka mývalů. Nakrčil jsem čelo a přivřel oči, abych na ně lépe viděl. Něco nesli. Ne něco, spíš někoho. Lišáka, který všechny ty mývaly huboval, ale ze záhadného důvodu prostě nemohl seskočit dolů. To je... Skajer? Green překvapeně pozoroval, jak banda mývalů mizí někde v dálce a zůstává za nimi cestička, jak z nich teplem opadávaly chlupy. Všiml jsem si, že už jsem dávno suchý. Zrnka písku mě začala pálit do tlapek a do tváře mě praštilo horko. Začal jsem na tlapkách poskakovat, ale i tak jsem si popálil polštářky, utíkal jsem zpátky do lesa, raději být mokrý než tohle. Les už však nikde nebyl. Nevěděl jsem, co dělat. Nebylo se kam schovat a jít za mývaly-únosci jsem nemohl, protože byli rychlí jako střela. Dávno se ztratili za obzorem. A pak začaly chlupy opadávat i ze mně. Vyděšeně jsem vyjekl, když jsem si všiml, že místo svého krásného ocasu mám jen kosti obalené kůží. Začal jsem pelášit pryč, někam do neznáma. Tlapky mi snad hořely a v krku jsem měl tak sucho, že jsem se bál, že za chvíli poušť vysaje vodu z celého zbytku mého těla a zbude ze mně jen suchá skořápka jako po ořechu. Běžel jsem s běžel, když země pod mými tlapkami zmizela a já padal, padal a padal někam do prázdna...
A pak jsem se probudil.

PŘIDÁNO

Green nevěděl, jak ježkolišce říct, že on se přes řeku pachtit opravdu nechystá. Jak ji jen mohlo něco takového napadnout? To by taky skákala po šutrech, kdyby byla třeba raněná? Green by něco takového udělal jen v krajním případě a ten zatím naštěstí nenastal. „Asi ne,“ pokrčil rameny, když si Erin změřil pohledem. Její tělo mu nepřipadalo plavbyschopné a ježka ve vodě nikdy neviděl. Mohl se však mýlit.
Použil svou magii větru, aby zjistil, jestli v okolí není něco, co by je mohlo ohrozit. Erin to mohla vnímat tak, že se vzduch chvíli choval trochu zmateně, vál střídavě z různých směrů, než se zase uklidnil. Ježkoliška to ale postřehnout také nemusela, vánek nebyl silný.
„Odkud jsi?“ otázal se Green Erin a zamířil proti proudu. Doufal, že se koryto zúží a nějaký klidný meandr nebo tůňka mu dají možnost se napít, protože zatím tomu moc nenasvědčovalo.

Hlad rezavého lišáčka dovedl do lesa. Klenba z listí jej přikryla a poskytla mu příjemný chládek, kterým v tomto letním dni nepohrdal. Toulal se lesem s už pár dní prázdným břichem. Přesto byl čiperný jako nikdy.
Vyválel se v hlíně, aby jej nebylo tolik cítit a rejdil mezi stromy jako rybka. Pachy zvěře se mísily s pachem borůvek a jiných plodů. Ptáci cvrlikali a pokřikovali na sebe – právě jako ten, kterého Green zmerčil. Mladý nezkušený opeřenec cupital v suchém listí z loňského podzimu a něco pokřikoval na svého sourozence schovaného v koruně stromu. Ryšavý lišáček si olízl čumák. Tohle si nechám líbit, usmál se a obešel ptáka odzadu. Soustředil se jen na něj. Přikrčil se. Připravil se na odraz a-
Bum. Před nosem mu prosvištěl cizí lišák s podobným maskováním jako měl Green sám a chytil ptáka místo něj. Ryšavý lišáček se zamračil a okamžitě se vymrštil do vzduchu. Kořist mi nikdo krást nebude! Bylo vedlejší, že teď se stal zlodějem on. Green dopadl černému cizákovi na hřbet. Ten to nečekal, a tak ryšavý lišáček dostal zlomek vteřiny k dobru a tesáky mu shora scvakl krk. Černý se začal zmítat ze strany na stranu. Snažil se Greena setřást. Ten se nechtěl nechat jen tak odbýt, ale nakonec jeho stisk povolil a lehké tělo žuchlo na zem. Černý pustil mrtvého opeřence a vztekle mu útok oplatil. Ohnal se po Greenově břichu, než se ten stihl zvednout. Ryšavému lišáčkovi se strachem blýsklo v očích. Jeho reflexy naštěstí neselhaly – stihl se odkulit, a tak útočníkovy zuby poškrábaly jen jeho bok. Green to skrze adrenalin ani necítil. Postavil se na nohy a s vyceněnými zuby začal pomalu kroužit okolo svého protivníka. Ten na něj vrčel taky. Ten pták, všiml si Rezavý, leží v trávě. Udělal falešný výpad. Černý obezřetně uhnul a Green chňapl do zubů ještě teplou kořist. Okamžitě se dal na úprk.
„Hej, to je moje!“ řval za ním okradený samec a Green za sebou slyšel praskání větviček. Přidal. Snažil se kličkovat mezi stromy a svůj pach rozfoukat magií větru. Černý byl však rychlý a stále se držel Greenovi v patách. Ten začal za běhu uvažovat, jak by jej mohl co nejjednodušeji setřást. Žádná skála na blízku nebyla, ani prudký svah, který by mohl „sebevražedně“ sklouznout. Zaslechl šum řeky, konec lesa se blížil. Rezavý zpanikařil. Co teď? Kam teď? S opeřencem v tlamě se mu neběželo úplně dobře, protože mu blokoval přísun vzduchu a Černý menšímu zrzkovi už skoro dýchal na záda. Přiblížili se k vodě. Vtom si Green všiml, že se řeka před ním, je trochu užší, než na zbytku svého toku. Mohl za to veliký kámen. Lišáček si nebyl jistý, jestli dravou vodu zvládne přeskočit. Černý však byl zase o něco blíž. Bylo rozhodnuto. Green to otočil přímo na řeku. Běžel, jak nejrychleji jen uměl, do zad si nechal opřít vítr a silně se odrazil. Věděl, že nedoskočí. Rozšířily se mu zorničky. Podařilo se mu naštěstí tlapkami zachytit o čnějící kámen. Peřeje mu smáčely ocas. Snažil se z celé síly vyškrábat nahoru. Zadní tlapky mu po vlhké spodní části klouzaly, ale nakonec se mu podařilo zapřít a snad silou vůle se celý postříkaný vyškrábal nahoru na balvan. Vyplivl ptáka a vysíleně funěl. Černý se na něj rezignovaně díval z opačné strany řeky, a nakonec zmizel v lese.
Green vítězně zvedl hlavu. Riskoval – možná úplně zbytečně – ale stálo mu to za to. Podařilo se mu zdolat tuhle řeku, sebrat kořist a cítil se jako král.

PŘIDÁNO

„Mhm,“ střihl Green ušima a vydal se spolu s Erin k řece. Cesta proběhla mlčky, alespoň z jeho strany. Pokud na něj liška mluvila, moc ji nevnímal, protože se snažil zorientovat v terénu. Některá místa mu byla povědomá, jiná ne. Jen šum řeky byl jistý.
Když konečně řeku spatřil, pořád se mu zdála na míle daleko. Ty titěrné nožky jej nesly neskutečně pomalu. Kde by mu obvykle stačil jeden krok, tam udělal čtyři. Nádhera. K řece to byl snad půlden!
Green tiše zuřil na svět. Na bohy. Na řeku, že je tak divoká, že se k ní v téhle podobě bál přiblížit. Zašvihal ocasem a rozhlédl se, ale moc daleko nedohlédl. Vybrat správně směr, kterým by měl jít hledat brod - tedy místo s klidnějším tokem vody -, byla loterie. Kdyby tady byl Starouš, zařídil by se lišáček podle něj a pokud by šli špatně, tak by se mu smál. Takhle ale byla volba na něm. Nebo na Erin. Stejně ale spoléhal spíš sám na sebe. „Zkusím najít klidnější tok,“ řekl k ježkolišce. „Třeba mě u toho nic nesežere, když jsme to zvládli až sem.“

řeka Dorias (přes Kasperské loviště) >>

Nad slovy Erin se Green pousmál. Opravdu teď připomínala kouli nebo zapouzdřený kaštan. Důvod proměn však nadále zůstával tajemstvím. Green nad tím
Padla rétorická otázka ohledně hladu a Green na malou chvíli zmateně svraštil čelo a cukl čumákem, než mu došlo, že zakručení v jeho břiše ježkoliška asi slyšela. „Spíš žízeň,“]/b] odvětil. Z hladu jsem ještě nikdy neumřel, a navíc, jako krysa toho moc neulovím. Semínka a trávu fakt žrát nechtěl. To by se raději pokusil vrátit do liščí podoby. Žízeň jej hnala opět k řece, ke které to měl namířeno už na začátku, jen s trochu jiným úmyslem. Momentálně byl zbaven schopnosti ulovit rybu a vlastně cokoli dalšího, co patřilo do jeho obvyklého jídelníčku. Kromě bobulí. To by možná šlo. „Můžeme jít k té řece,“ nadhodil a zvedl koutky, „třeba cestou nějakou tu žížalu chytíš.“

Lišáčkova předtucha se potvrdila, Erin přišla do Saeronu teprve nedávno. „Tak to já tady straším už nějaký ten pátek,“ usmál se. Jako krysa si ale nemohl být jistý, jak toto gesto ve skutečnosti vypadalo. „I přes to mě ale nenapadá, co bychom s těmi podobami měli udělat,“ pokrčil rameny. Srst měl od deště slepenou a jeho malé tělíčko vypadalo ještě menší. Možná Iscariot by k nám byla přívětivá, napadlo jej navzdory jeho přesvědčení o tom, že by se bohům měl spíš vyhýbat. Jenže proč by měl krysí podobu vnímat jen negativně? Samozřejmě, nebyl s ní úplně spokojený, ale třeba si za to mohl sám a snědl nějaké divné ovoce nasáklé magií? Zapátral v paměti. Bobule jsem nedávno jedl, vzpomněl si. „Nejedla jsi nedávno něco zvláštního, co já vím, třeba bobule?“ zeptal se Erin. „Třeba naši proměnu způsobilo něco takového.“ Věnoval ježkolišce tázavý pohled a zastřihal ušima.
Greenovi zakručelo v břiše a cítil potřebu se napít. Možná by nebylo od věci k té řece přece jenom docupitat.

Green neodvětil něco jako „nápodobně“. Nemohl ještě posoudit, zda je rád, že lišku rád poznal a taky ji vlastně ani neznal. Jediné, co věděl, bylo její jméno a to, co si domyslel. Takže nic moc na to, aby mohl říct, že se znají, to v jeho očích nestačilo. Přešel to jen se souhlasným úšklebkem - v takové podobě ještě s nikým nemluvil. Erininu touhu setkat se s bohy naopak nesdílel. V hlavě mu hned vyvstala vzpomínka na to, jak jej a pár dalších lišek bohové zapletli do svých záležitostí. Málem se kvůli tomu udusil v písku. Ne, s bohy se nechystal navazovat bližší vztahy. Najednou si uvědomil, že jej vlastně zajímalo, jak to nakonec dopadlo, protože on žádný úlomek žezla nenašel. Svět se ale točil dál a nic nenasvědčovalo tomu, že by některé z ročních období přestalo existovat.
„O těch tunelech jsem neslyšel,“ řekl Green a zvědavě natočil ouška k Erin. „Poušť je plná skrytých věcí. Byla jsi tam někdy?“

Ježko-liška před ním měla mnoho otázek a Green se musel trochu zamyslet, jak odpovědět na všechny její dotazy tak, aby to dávalo smysl. Počkal tedy, než domluvila, kývnutím jí poděkoval za sdělení polohy řeky, a pak se nadechl k odpovědi. „Abych to vzal všechno postupně, jsem Green. A jo, o bozích něco vím, i když jsem se s nimi na rozdíl od jiných lišek nesetkal,“ začal a po krátké pauze pokračoval, „bohové se, dalo by se říct, starají o Saeron. Třeba Iscariot. Je jich ale víc a někteří mají buď destruktivní sklony, nebo se nudí.“ Možná proto za nimi některé lišky chodí, na pokec - z bezpečnostních důvodů, napadlo jej. Oblízl si čenich. Trochu mu vyschlo v tlamě, už nějakou dobu takové dlouhé projevy neprovozoval. Zkoumavě sjel Erin pohledem. Pokud o bozích neví, musí být v Saeronu nová. Vlastně nemusela, třeba se za nimi jen nezatoulala, ale kdyby se po zdejším kraji pohybovala dlouho, někdo by jí o nich jistě pověděl. Nabýval pocitu, že právě on se pro ni stane tím někým, kdo ji bude do světa magie muset trochu uvést.

Green žádné nové začátky nevítal, ne v takovéhle podobě. Připadal si absurdně, jako kdyby byl ve snu, ale s každou vteřinou to bylo reálnější.
„To já taky ne,“ ušklíbl se a otřepal se. Krysí ochlupení z něj ale nespadlo, takže předpokládal, že se téhle podoby jen tak nezbaví. „Jo, pár jich tu je,“ odpověděl Green na otázku na bohy. „Většinou ale mají na práci jiné věci než... tohle. Posadil se a rohodil tlapkami, aby poukázal na jejich podivnou situaci. Hned se ale zase musel postavit, protože málem ztratil rovnováhu. Nové tělo bylo prostě divné. Fungovalo sice podobně jako jeho předchozí, ale pořád trochu jinak. Mnohem raději by se vůbec neproměnil.
Ježko-liška měla hezké jméno. Bylo fajn, že si stále ještě pamatovala, na co se jí rezavý lišáček ptal. „Hledal jsem řeku. Teď ale asi oba máme jinačí szarosti,“ pokývl Green hlavou a podíval se na svoje tlapky. Takhle tam dojdu leda za rok, zafrflal v myšlenkách. Chtěl se krysí podoby zbavit.

Lišáčkovi - teď už vlastně krysákovi - trvalo, než úplně zaostřil. Nejsem liška, zopakoval v hlavě. Koukal na svoje směšně krátké tlapky. Všiml si, že ani jeho srst už není tak úplně jeho. Vypadala sice stejně, ale proplétaly ji i tmavší krysí chlupy. Zvedl tlapku, aby udělal krok, ale zapotácel se. Jeho tělíčko bylo delší než čekal, připadal si dlouhý jako špageta. „To jsme teda dopadli,“ ušklíbl se na ježka, na kterého se zase díval zdola. Asi to byl jeho osud, být navždycky menší než všichni ostatní. Víc než to jej ale momentálně trápilo, čím se stal. „Zajímalo by mě, který bůh se zase nudil,“ nadhodil Green a testoval, jak teď funguje jeho nový ocas, „ať vím, na koho si stěžovat, jestli nás něco sežere.“ Kdyby tohle viděl Skajer, měli by historku, kterou by jim fakt nikdo nevěřil. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se ježčice.

Green jen stál a civěl. Co by asi tak měl liško-ježce odpovědět? Že se blbě ptá? Liška, nebo vlastně spíš ježčice, si uvědomila, jak to vlastně vypadá a byla pěkně zmatená. Možná ještě víc než Green, těžko říct. Každopádně z rezavého lišáčka už srst odpadávala obrovskými trsy a místo rezatých chlupů mu ven rašilo tmavé chmýří z maličkých chloupků.
„To sis neudělala sama?“ zeptal se a poplašeně se rozhlédl kolem. Že by zas nějakému bohovi něco cvrnklo do nosu? Nikoho poblíž necítil, jiná možnost jej nenapadala. „Nikdy jsem nic takového nezažil, ale Saeron umí překvapit kde čím,“ řekl nejistě. Vtom si všiml, že místo svého krásného ocasu má holý tenký bičík. Ani nevěděl, kdy se mu nohy o trochu zkrátily a uši změnily svůj tvar. Jeho proměna trvala déle než u Erin, ale meziformu provázely bolesti břicha. Přilepil ohyzdný ocas k břichu a zakňučel. Svět okolo něj najednou vyrostl. Trvalo ještě dobrou minutu, než se úplně proměnil v krysu a vyvrhl... vlastně jen vodu. Od včera stihl vytrávit a ještě nic nejedl. Dělaly se mu mžitky před očima a malátně se houpal ze strany na stranu. Proč je ten ježek najednou tak velký? „Co... co se děje?“ vysoukal ze sebe slabým hláskem. Proměna jej vyčerpala. Kdyby aspoň byla chtěná!

Green na slova lišky pokýval hlavou. Nedokázal souhlasit, jej ve zdejším kraji drželo něco úplně jiného.„Víš, hledám...“ začal, ale už nedokončil. Zarazil se uprostřed věty. Rychle couvl o pár kroků a naježil se. Erin objala magie a v Greenovi se zapnul alarm. Srst na zátylku se mu zježila v mžiku oka a pro jistotu přivolal i vítr. Ten se mu věrně otřel o boky.
Lišáček napjatě pozoroval, jak podivný vítr krouží v srsti neznámé lišky a v očích se mu blýskl strach. Vzduch se zatřepetal jako by ztratil jistotu, kdo z těch dvou je jeho přítel. Green sledoval, jak liška před ním pelichá, jak z ní opadají chlupy a ze zad vyrůstají bodliny. Znovu couvl a zavrčel. Nechápal, co lišku tak rozhodilo, že se rozhodla proměnit v lišku bodlinatou. Teprve když se zmenšila a magický vítr z ní opadl, viděl, co vlastně bylo cílem proměny. Kdyby to lišky uměly, pozvedl by obočí, ale jakožto lišák se musel spokojit jen s nechápavým pohledem. Proč by se, sakra, někdo měnil na ježka, nešlo mu do hlavy. Bylo tisíc zajímavých věcí, na které by se jeden mohl proměnit, ale malý zmatený ježek mezi ně tak úplně nepatřil. Ty přece uměla každá chytrá liška sežrat. A navíc, proč by to někdo dělal během rozhovoru s náhodným lišákem? Green zaraženě civěl na bodlinatého tvorečka před sebou a ani si nevšiml, že i z něj se už nějakou dobu uvolňují chomáčky srsti. Proč si najednou všichni myslí, že jsem velkej! Vždyť přece nerostu, ne? Nejsem lišče! To se vy všichni scvrkáváte!
„A proč si ty hraješ na ježka?“ opáčil Green a zašvihal ocasem. Bylo to absurdní. Asi už zapomněl, jak umí být lišky pošahané. Kája byl sice taky někdy nahlavu, ale pořád to dávalo smysl. A když ne, mohl si z něj utahovat. Tohle ale bylo něco jiného než tahání za sebou obézních mývalů, co ostatním žužlají ocasy.

„Ahoj,“ pozdravil i Green. Přivřel oči a zastřihal ušima. Slunce se malou škvírou začalo dívat ven, na svět, a hodilo tak pár chabých paprsků i na dvě lišky mezi kopečky. Green se zastavil a liška před ním také. Byla hezká a vypadala, jako by na čele měla hvězdu. Chvíli mlčel, než uformoval slova, až moc se na skalce toulal v myšlenkách. „Jsi zdejší?“ zeptal se. To by ovlivnilo spoustu věcí. Především to, že by okolí kopečků znala. „Potřeboval bych trochu poradit,“ dodal a nejistě se nad tím ušklíbl. Potřeboval pomoct ve svojí domovině! Kdyby to viděla matka, byla by to fakt ostuda, napadlo jej, ale hned takové myšlenky zahnal. Ne. Tohle není ta správná cesta. Prostě jsem tu dlouho nebyl, to se stává.

Green si to štrádoval lesem. Divoké stromoví zde na něj působilo jako magnet. Tohle místo bylo jako stvořené pro nečekané příhody. Les se zdál být hoden Greenova času a pozornosti, a lišák se jej rozhodl prozkoumat. Sešel z vyšlapané stezky a ponořil se do hustého porostu. Les jej objal a poskytl mu úkryt před dotěrnými paprsky slunce. Green to uvítal, protože teplo bylo mimo jeho náruč nesnesitelné. Střihl ušima a zaposlouchal se do písně tlukoucího srdce lesa. Sameček sýkory vytrvale vykřikoval své ci-ci-be a strakapoud začal do kmene bušit v dlouhých sériích. Tentokrát byl Green na cestách bez Skajera, protože jeho život ve skupině se také pojil s nějakými povinnostmi. Malý zrzek se o takové věci nemusel starat už dávno, jediným problémem byl jeho vlastní krk. Uvědomil si, že má vlastně hlad a nebylo by na škodu se poohlédnout po něčem k snědku. Ve vzduchu se mísilo mnoho pachů, ale vysokou lovit nehodlal. To raději přenechal vlkům.
Vítr lišáčkovi napověděl, kde najít kořist. Greenovy nozdry se naplnily vábným pachem zajíce. Zrzek si olízl čenich a tiše zalezl do hustého křoví, kde vyčkával. Bradu i břicho si zaprasil od hlíny, aby něco viděl. Po nějaké době mezi větvemi konečně zahlédl ušáka. Pásl se na mýtince a každou chvíli se rozhlížel, jako by o Greenovi věděl. Lišák ani nedutal. Pozoroval pasoucího se zajíce a čekal. Zdálo se mu, že je to věčnost, ale chlupáč stále hopkal na opačném konci mýtiny. Ke Greenově křoví se ne a ne přiblížit. Lišákovi zacukal konec ocasu a střihl ušima, jinak se ale nepohnul ani o píď. Čekej, opakoval si. Když už málem hodil flintu do žita, vytoužený ušák konečně vlezl aspoň do středu mýtiny a cpal se trávou tam. Green vystřelil jako z praku a rychlostí kulového blesku se na zajíce vrhl. Ten stál jako zkoprnělý, ale když na něj dopadly liščí tlapky, najednou se vrátil k životu a dal se na zběsilý úprk. Nožky mu kmitaly jako strakapoudí zoban. Green se jej pokusil dopadnout podruhé, ale marně. Prostě mu proklouzl mezi drápky. Lišák se snažil kličkovat mezi stromy stejně obratně, ale i přes to nakonec ušáka ztratil mezi stromy. Rozmrzele se zakabonil a odklusal jinam. Stejně by mi z něj bylo blbě, byl moc velkej. Akorát bych se přežral. S touhle myšlenkou opustil tuhle část lesa a hledal kořist jinde.
Slunce se přehouplo přes nejvyšší vrchol na své pouti a lišákův lov se proměnil spíše na průzkum, na cestu. Objevoval nové stezky a zjistil, jak málo toho za svůj čas strávený v Saeronu vlastně objevil, zvláště v době před svým odchodem. Už ani sám nevěděl, co jej to popadlo se sem vrátit, ale zároveň podruhé odejít nedokázal. Něco uvnitř jej zde drželo tak, že vlastně o odchodu ani nepřemýšlel.

Lišáček malé postavy si čumákem projížděl vlhký kožíšek, aby z něj dostal smetí, co se na něj v lese přilepilo. Brzy to však vzdal, nemělo to smysl. Budu muset počkat, až uschnu. Místo toho se zahleděl na pohasínající hvězdy a dumal nad tím, jestli mají nějaká jména. A pokud ano, jak ho asi můžou někomu říct, když jsou tak daleko, přemýšlel. Nikdy neslyšel o nikom, kdo by s hvězdou vedl opravdový rozhovor a nikdo vlastně ani nevěděl, jestli jsou ta světélka živými bytostmi nebo ne.
Z filosofování nad nebeskou klenbou Greena vyrušil neznámý pach, který mu vítr přinesl. Zamrkal a očima pátral po jeho majiteli (nebo spíše majitelce), ale najít tmavou lišku v šeru bylo opravdu těžké. Splývala s okolím. Teprve po notné chvíli si všiml malých světlých skvrnek, které se pohybovaly po stráni. Slezl ze skalky a vyčkávavě se zahleděl směrem k cizí lišce. Podle pachu to byla samice. Neodvážil se k ní přijít. Jistě o něm věděla také, ale neměl v úmyslu někoho potmě děsit. Napadlo jej ale, že by se mohl zeptat, kudy dojde k řece. Pamatoval si, že by tady někde měla být, ale neměl tušení, kterým směrem. Třeba to bude vědět ona. Pomalým krokem se k cizince vydal. Ouška k ní měl stočená jako dva radary a krok napjatý, jako vždy, když se setkával s novými tvářemi.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »


Uživatel