Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5   další »

<< Mírový kraj (přes Arsenský les)

Lehkým klusem se tedy Green vydal vstříc motýlí záhadě, kterou se chtěl pokusit rozluštit. Vyhnul se dvojici neznámých lišek, jejichž pachy zachytil v Arsenském lese a cestou stihl ulovit pár hlodavců, než narazil na stezku, která se mu zdála být malinko povědomá. Opravdu ale jen malinko. Přeci jen, les vypadá za tmy i za dne trochu jinak a tentokrát zde neviděl jediného motýla, který by mu mohl svou přítomností potvrdit, že se opravdu nachází v Motýlím lese. Green ozkoušel pohled na onu stezku ze všech možných i nemožných úhlů, ale moc moudrý z toho nebyl. Ač byl Saeron jeho domovinou, necítil se úplně zdejším.
Brzy toho tancování u stezky musel lišák nechat a rozhodnout se rychle – ševelení lesa se brzy spojilo s šumem dešťových kapek, které i přes přítomnost listnatých stromů začaly vsakovat do Greenova kožichu. Chtěl pokračovat v hledání cesty, které stejně mohlo zkončit neúspěchem, a zmoknout nebo se rozhodne najít dočasný úkryt? Chvíli přemýšlel, ale když mu káplo do nosu, se šklebem se vydal hlouběji do lesa, aby teda před deštěm našel buď úkryt, nebo aspoň strom s hustou korunou. Fuj, to studí!

Dnes se Green neprobudil tak časně, jak měl ve zvyku. Inu, noční výlet o sobě dával znát.
Lišáček rozlepil víčka a zavrtěl se. Velký trs, při němž spočinul, mu nyní poskytl trochu stínu, takže nemusel hned čelit bodavým paprskům pozdního léta. Protáhl se. Prvně tak učinil se svalstvem na předních a poté na zadních nohou – jako kocour, který uznal, že už odpočíval dost a je na čase si najít nějakou činnost, než se stihne ukousat nudou. Greenův pohled zabloudil směrem, kde se vlny blýskaly jako čepele a příboj hučel stejně jako za svitu hvězd. Bylo v tom podivném hukotu cosi vábného a zároveň se zdál být výstrahou před něčím, co moře před zraky pozemských skrývalo. Lišáček vstal a nasál pach, v němž nalézal vůni Saeronských lesů, ale zároveň se vyjímala specifickou exotikou, jíž oplývaly přímořské končiny. Vítr pevně dul směrem k pevnině a škubal rezavý kožich cestovatele, budíce v něm opět touhu po zkoumání nových koutů, touhu po poznámí neznáma a vědění, když tu v jeho paměti vyvstal obraz přítele, kterého před nějakou dobou zanechal v lesích, do kterých sám váhal vstoupit. „Chybíš mi, Starouši, zašeptal a vítr nesl jeho slova pryč, možná někam směrem k velkému rezavému mrzoutovi, kterému v tu dobu byl snad v patách tlustý plyšák. To ale Green nemohl zatím ani tušit.
Vykročil pln zvědavosti směrem od lesa, vstříc hukotu a vlnám dorážejícím na pobřeží, když jej něco přimělo zarazit. Ona výstraha, již vyslalo samo moře, totiž nabyla na důležitosti. Ze západu k pobřeží táhla mračna, zvěstující příchod deště. Green si nebyl jistý, zda se jedná o zuřivoi bouři s blesky nebo pouhou přeháňku, proto raději zamířil zpět do úkrytu, který zvěři i ptactvu skýtalo stromoví. Průzkum budu muset nechat na jindy, zněl mu v hlavě mrzutý vnitřní hlas jeho samotného.
Vtom lišáka něco napadlo. V noci procházel lesem plným nádherných motýlů, což se mu nezdálo jako něco obvyklého. Naopak. Proč byli vzhůru v noci? A co teď za dne? Zatímco se oddával úvahám o životě zářivě modrých představitelů hmyzu, jeho tlapky už tím směrem mířily.

Motýlí les (přes Arsenský) >>

<< Motýlí les (přes Arsenský les)

Jak lišáček vycházel z lesa, lesní podrost postupně mizel a tlapky se mu začaly bořit do písku. Green se zastavil u většího trsu seschlé trávy a s přivřenýma očima nasával pachy. Bylo zde tolik nového, nepoznaného. Tolik koutů, které toužil poznat. Znavené tělíčko se svalilo k trsu a zrzavý tvor si našel místo v chladném písku. Noc byla nádherná. Srp měsíce svítil jasně a jako pastýř bděl nad stádem myriády hvězd, které skotačily na obloze jako zvídavá kůzlata. Green natáhl krk a sledoval, jak se jemné třpytky odráží od klidných vln v dálce. Vypadalo to, jako by Pán noci neplnil svou práci dost dobře a pár svěřenkyň se mu zatoulalo dolů na zem, aby se jako líbezné rusalky dotkly mořské pěny a svůdným tancem na vlnách zlákaly zbloudilé poutníky do útrob moře, kde by se z nich stali sluhové a vyslanci Poseidónovi. Lišák se chvíli kochal krásou letní noci, než mu začala těžknout víčka. Ještě než upadl do dřímoty, píchlo jej u srdce, že tyto chvíle nemůže sdílet se Skajerem. Pak usnul.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<< les Taldren

Liščí tlapky jemně zapadaly do měkkého lesního podrostu a hnědorezavý tvor opět začal prozkoumávat něco nového. Jeho kroky se staly lehčími a opatrnějšími, zároveň však z nich nevyprchal klid samotářů. Na této cestě jim bohužel nepřizvukovaly kroky o něco těžší a línější, zůstali jen les a Green. Lišák svou samotu akceptoval. Zprvu si nebyl jist, zda se má cítit Kájou zrazen či nikoliv, rozhodně se mu ale tyto pocity nelíbily. Už kdysi mu Ambleer sebral někoho blízkého a dělo se to znovu. Green v tom viděl jistou analogii, avšak ke svému překvapení nyní zůstával klidný jako hladina Talimonského jezera. Ač mu intuice nasouvala jisté obavy, v nitru si byl jist, že toto je jiné. Věděl, že je to jiné. Vlastně mu teprve začala docházet docela podstatná, dle jeho názoru zároveň zanedbatelná, věc – on a Starouš byli podle všeho rodina. Ztezky osudu jsou nevyzpytatelné, jak se zdá. Green zaplul do hustého porostu a chvíli se prodíral houštím, než zas narazil na uzoučkou stezku, jakých bylo v lesích plno. Tu stanul údivem. Oříšková očka překvapeně a hlavně se zvědavostí hleděla na atypickou hmyzí společnost, s níž by se snad jinde než v Saeronu jeden ani nemohl setkat. Mezi stromy kroužili velcí motýli. Jejich křídla modře světélkovala a Greenovi se zdálo, jako by po nich ve vzduchu zůstával jemný třpyt. Lišák cupital lesem a každou chvíli se otáčel za tou nádherou, ze které až přecházel zrak. Toto místo působilo přímo kouzelně. Green si připadal zase jako malé lišče, když začal hmyzí obyvatele lesa honit a narušovat tak noční klid. Neusměrnilo jej ani zahukání sovy, kdeže! Proč by se měl zaobírat ostatními domovníky, když mohl plašit hejna modrých motýlů, kteří pak kolem něj začínali vířit jako lístky ve větru. Byl do hry tak zabraný, že polevil na ostražitosti a ani si nevšiml, že už je na kraji lesa. Vlastně i kdyby neskotačil, všimnout si toho v noci nebylo úplně jednoduché. Uvědomil jej o tom až výrazně vlhký vzduch, v němž lišáček cítil mimo ryby něco, co mu nebylo známé. Zbystřil, rozšířil chřípí a natočil k neznámu zvědavě ouška. Tlumeně zabušil o zem ocasem a několik úderů srdce strnule stál, než učinil rozhodnutí - jde se dál!

Mírový kraj (přes Arsenský les) >>

Sotva zrzek zanadával na nerovnosti terénu, začala na něj hulákat cizí tvář. Green se vzpružil a s napjatými svaly a slechy se poplašeně rozhlédl kolem sebe. Zrak mu těkal od křovin ke kmenům brázděným vráskami, až spočinul na šedém tělíčku obaleném blátem. Skrz nečistotu více barev postřehnout nemohl. Ve všudypřítomném šeru možná nebylo vidět, jak byly v první chvíli jeho oči leknutím vykulené. „J-jo, to už tak bývá,“ odpověděl zaraženě na komentáře ohledně bláta, kterými jej šedivka častovala. Švihl ocasem a neznatelně schoval hlavu mezi lopatky. Proklouznout lesem bez povšimnutí se mu nepodařilo. Měl náladu pod psa a setkání s náhodnou liškou jej moc nepotěšilo. Nebylo v tom nic osobního, prostě jen... neměl chuť se teď s kýmkoli socializovat. Ne po tom, co už po boku neměl Skajera.
„Promiň, ale budu muset běžet,“ řekl bez přemýšlení, „někdo mě čeká a mám trochu zpoždění.“ Neznámé, která jen chtěla být kamarádská, tak na rozloučenou věnoval nervózní úsměv a se slovy nevinné lži se pakoval pryč. Poklusem se vydal směrem, kterým šel předtím, směřoval do severní části Taldrenského lesa.

V lese Green pobýval několik dalších dnů. Jako dočasný pelech mu posloužilo listoví, jež trochu nahrabal na jednu hromadu pod jedním urostlým bukem, který se mu zdál přívětivý. Jedl málo, spíše se jen tak potuloval po okolí nebo spal. Nebylo mu dobře, netušil, co se sebou udělat a neměl náladu cokoliv dělat. Těch pár dní by se dalo popsat jako jakýsi stav vědomé hibernace, během které Green navzdory probouzejícímu se jaru a následnému oteplování, které bylo předzvěstí léta, vypadal spíš mrtvě než živě. Kdyby mu kdokoliv chtěl dělat společnost, moc by nepochodil - leda že by se ozbrojil velkou dávkou trpělivosti -, protože se zrzavým lišákem by stejně nebyla kloudná řeč.
Čas plynul a lišák se s rozhodnutím svého jediného kamaráda smířil. Byl to jeho život a Skajer, stejně jako Green, měl přece možnost volby, jak se svým časem a energií naloží. Žít ve světě, kde už spolu nebudou objevovat svět, byla jeho volba. A tu si Green začal uvědomovat, že se vlastně chová hloupě, jako nevyzrále lišče. O jeho mentálním věku by se sice dalo polemizovat, to však nebylo důležité. Důležitá byla touha, kterou v lišákovi probouzel letní vánek. Přivřel oči a nechal jej čechrat svůj kožich. Cítil spojení a příval energie, který se mu rozlil po těle. V žilách lišákovi kolovalo něco, co se probouzelo s vanoucím větrem a on si už byl jist svou vrozenou magií. Kouty se mu roztáhly do ekvivalentu liščího úsměvu a hlasitě štěkl do útrob teplé letní noci. Byl čas se posunout dál. Nastal čas jít zas o les dál, někam do dáli, kam jej táhlo srdce. Green vstal, otřepal se a v tichosti se rozběhl lesem, s jehož stezkami se za ty dny seznámil dost natolik, aby se z něj za šera dostal ven.

Motýlí les >>

<< jezero Talimon

Green za sebou tedy nechal největší jezero, jakým se Saeron mohl pyšnit, a pronikl do lesa. Listoví zde tvořilo jakousi pomyslnou střechu, kterou hrdě podpíraly hladké bukové kmeny, svěží zelené listí však nebylo skutečnou střechou a tak déšť samozřejmě smáčel liščí kožichy i zde, větru a dešti to ale ubralo na síle. Green se otřepal a v hlavě se mu vynořila představa mokrého Skajera jak vztekle prská n všechny strany a bezúpěšně se snaží zbavit výzoru opelichaného kuřete. Smutně se pousmál. Nebyl si jistý, co teď má se svým životem dělat, jeho tlapky se dlouho řídily právě podle toho přerostlého idiota. Nech to plavat, teď máš na práci důležitější věci, okřikl se lišák v myšlenkách. V lehce přikrčené póze a s napnutými svaly se ubíral lesem. Zachytil pach tří lišek, což bylo přinejmenším znepokojivé, zvláště po opuštění Ambleeru. Co kdyby to byla nějaká další skupina? Ano, bylo to pro lišky atypické, ale i výjimky existovaly.
Green se vyhl první dvojici lišek obecných, jak se mu podařilo rozlišit, když je zahlédl z dálky mezi stromy a s oušky otáčejícími se kolem hlavy a svěšeným ocasem se poklusem proplétal mezi stromy. Slunce se chýlilo k západu a v lese to bylo o to znatelnější - zrzkovi podklouzla tlapka a málem zahučel do nějaké propadliny, protože si jí v šeru nevšiml. „Sakra,“ ulevil si. Na chvíli zapomněl, že je v lese ještě jedno idividuum liščího druhu, které se právě nacházelo někde v jeho okolí.

<< pláň Amaron (východ)

Provazy vzduchoproudu se ovíjely kolem Greenových tlapek, kreslily v jeho srsti obrazce, které během zlomku vteřiny nahrazovaly stovky jiných. Jeho zornice se rozšířily a na čumáku se rýsoval výraz překvapení. Lišák cítil k šumícímu živlu jakési pouto a spojení s větrem se mu nyní zdálo málem hmatatelné. „Myslel jsem, že po odchodu ze Saeronu už to nebude nikdy možné,“ vydechl překvapeně. Jeho magie se s takovou silou projevila vůbec poprvé v jeho životě. Cítil, že to nepochází z něj - byl to dar saeronských bohů. Magii cítil naposledy snad před dvěma lety, než opustil Ambleerský les a nechal za zády jeho liščí obyvatele, se kterými si nerozuměl. Tehdy byla mnohem slabší, sotva si její existence u sebe samotného všiml. Bylo to také z části způsobeno tím, že v jeho rodině převažovala magie ohně, proto se zprvu zajímal spíše o tento živel, ač mu ničivá síla ohně nebyla úplně sympatická. Vítr byl pro něj něčím jiným. Znázornění volnosti, nespoutanosti vlastními myšlenkami. Po posledních událostech, kdy byl Green plný napětí, nejistoty a jiných emocí, které byly moc silné na to, aby je bylo možné zařadit jako pozitivní, se konečně dokázal uvolnit. Byl to příjemný osvobozující pocit, když se Zelenáč chvíli soustředil pouze na současnost.
Green se pokusil využít svou energii a střípky magie na maximum a tak se mu podařilo běžet ještě o trochu rychleji. Jako neřízená střela se lišák přihnal až k obrovskému jezeru. Vodní hladina se zaleskla, když nebe proťal stříbřitý meč a obdařil Saeronské území dudnivou písní hromu, varuje tak květenu a zvířenu před nadcházejícím střetem dvou těžkých mračen. Green zvedl svůj zrak k nebi a zahleděl se na valící se spřežení dvou ponurých vojsk. Meče tvořené elektrickými výboji na obloze předváděly svůj bojový tanec a burácení hromu se v tom tichu zdálo hlasitějším, než ve skutečnosti bylo. Lišák zpomalil, když se přiblížil ke břehu Talimonu. Věděl, že za bouře by se měl od vody držet dál, tento živel ve spojení s blesky nenesl nic dobrého. Prosmýkl se kolem agronutů, nazývaných také tančícími stromy, které se jako za každé bouře začínaly vlnit v divém tanci. Jejich ševelení neslo slova, která však Green nemohl rozluštit a tak se bez rozmýšlení vydal dál. Držel se od kraje jezera dál, nechtěl riskovat, že by snad do vlhké, rozbahněné zeminy zapadl. Bouře jej fascinovala a zároveň naplňovala bázní.
Rezavohnědá šmouha se vyhla močálům, a zamířila opačným směrem, než se nacházel Ambleer. Několik stovek liščích kroků před ním se rozpínal les, do nějž se lišák rozhodl schovat před nečasem. Už bylo na čase, do zad se mu začaly vpíjet těžké dešťové kapky.

les Taldren >>

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<< Ambleerský les

Tlapy rezavému lišákovi těžkly s každým krokem a sotva zmizel Skajerovi a Setii z dohledu, každou chvíli se otáčel za sebe, jako by snad měl zaslechnout přibližující se těžké, ale rychlé kroky svého parťáka. Nic takového se však nestalo a Green se cítil prázdně a podivně. Jeho mozek si odmítal uvědomit, co se právě událo. Ze šnečího kroku se Green přinutil přidat do pomalejšího klusu. Šlachovité tlapky si brzy našly rytmus, který jim nyní vyhovoval a pohublé tělo zrzavého stvoření, jež skýtalo úkryt chaosu, který slovy nebylo možno popsat, natož pojmenovat, se vilo mezi křovinami. Zatímco mysl bezcílně bloumala po koutech abstraktního časoprostoru, tělesná schránka započala svou pouť, jejíž cíl nebyl lišákovi znám. V dohledu nebylo ani živáčka, Green nezachytil jakýkoli čerstvý pach jiného tvora jeho druhu a uvítal to. Vítal tichnoucí píseň lesa, když ptáci hledali úkryt před bouří, která se nevyhnutelně blížila. Zelenáč vypadal zničeně, ale zůstávalo to tak, jak mělo - beze svědků.
Lišák vyšel z lesa a zastavil se na kraji rozlehlé pláně. Cítil ve vzduchu tu energii, kterou se sebou nesla bouřka. Zavřel oči a chvíli jen nasával pachy a nechal sílící vítr, aby mu čechral kožich. Tyhle chvíle Zelenáč miloval. Živel mu dával jakýsi neopodstatněný pocit moci a zároveň se pod tíhou obrovských černých mračen cítil maličkým a bezmocným. Dal se do běhu. Zachytil pachy značící přítomnost kojotů, zřejmě bylo toto území jejich bydlištěm. Rozumným by se zdálo otočit se a zaplout zpět do lesa, kde bylo bezpečněji, ale Green udělal pravý opak. Nyní byl na cestách sám a musel se starat čistě o své bezpečí. Bylo to zvláštní. Po více než roce byl lišák zase pouze s větrem po boku a nejistotou v srdci. Co když na mě Skajer zapomene? napadlo jej. V hlavě se mu vyrojilo několik otázek, na které zatím neexistovala odpověď a hypotetické bloumání nad nimi bylo scestím, jemuž bylo lépe se vyhnout - to mohlo být zrovna pro Greena oříškem, teď se ale chtěl soustředit na současnost. Představa, že by se teď měl zabývat faktem, že se se Staroušem rozdělili (na dobu neurčitou, která se mohla proměnit třeba v dekádu, pokud by do té doby nepomřeli), se zdála až příliš děsivou a nepříjemnou na to, aby do ní vkládal svou energii. Zhluboka se nadechl a tryskem se rozběhl vpřed. Nacházel se asi kilometr od kraje Ambleerského lesa a jeho kroky plnou rychlostí směřovaly k Talimonu. Chtěl běžet čím jak nejrychleji to bylo možné, ač cítil, že to dlouho nevydrží. To mu však nevadilo. Hlavním cílem bylo rozehnat myšlenky, na chvíli zapomenout na existenci světa a povolit své vnitřní napětí, které v něm zakotvilo jen co se přiblížil k lesu, kde vyrůstal. Chtěl zůstat jen on a rychlost. Zprvu si toho nevšiml, ale začalo se mu zdát podezřelé, že běží o něco rychleji než obvykle dokázal. Zdálo se mu to, nebo vítr zesílil, aby jej tlačil kupředu?

jezero Talimon >>

Zelenáč nepochopil reakci matky. Nebyla snad ráda, že on půjde o les dál? Proč? Mátlo jej to. Nezapadalo to do jeho obrazu Herrey, který si odtud před pár zimami odnesl. Skajer stále nevypadal, že by hodlal se svými rýpavými poznámkami skončit, což by Green jako obvykle toleroval či přešel s pobavením, kdyby se zrovna nejednalo o jednu zrzavou vůdkyni, které začínala docházet trpělivost a jejíž pohled se začal měnit na nebezpečný. Hnědo rezavému lišákovi tuhla krev v žilách, i když ten pohled nepatřil jemu. Liška byla naštvaná. Hodně. Ten pohled v Herreiných očích Green zahlédl jen na chvíli, účinek to na něj však mělo okamžitý. Nebyl si jistý, co má teď čekat, nějakému výbuchu emocí rozhodně nechtěl být přítomen, v něm samotném toho vřelo už dost. Stalo se to, co ale tak úplně nečekal. Ostatně, Green nečekal nic konkrétního, jen se v něm vzmáhala nervozita, dokud se vzteklá Herrea nesebrala a prostě… odešla. Samotná liška si musela být vědoma svých emocí více než kdokoli z přítomných a vyhodnotila odchod jako lepší variantu pro ni. Brye odcupital v závěsu a Greenův pohled sklouzl z vůdkyně k malému lišákovi, jehož přítomnost v posledních několika minutách úplně vypustil, možná kvůli jeho podivné zamlklosti. Také nevypadal, že by mu interakce, jaká zde proběhla, byla potěšením a Zelenáč stáhl uši dozadu. Bylo mu jej trochu líto, vždyť celá tahle napjatá situace mu ani moc nemohla dávat smysl. No jo, jenže když ono pár věcí nedává smysl ani mně,vzpomněl si a švihl ocasem. Když Herrea zmizela z dohledu, jeho postoj se trochu uvolnil a do plic se mu nahrnul kyslík. Zhluboka se nadechl. Ani si nevšiml, že v posledních chvílích zadržoval dech.
Green upřel svůj pohled plný nejistoty a zmatku na Skajera s nevyřčenou otázkou. Takže co se tu vlastně stalo? Skajer se naklonil k Zelenáčově uchu a polohlasně vyřkl čtyři slova, jejichž ozvěna se lišákovi začala rozléhat v hlavě. Bylo na něm patrné překvapení. „Je to moje matka.“ Zatřásl hlavou, jako by snad chtěl protřepat myšlenky, aby nabraly nějaký konkrétní směr či tvar, moc to však nepomohlo. Možná to mělo spíše opačný efekt. Takže možnost, že by sis to brzo rozmyslel a vrátil se spíš neexistuje. Zarmoutilo jej to. Takže se tedy bude muset se Skajerem opravdu rozejít?
„Dávej na sebe pozor a zkus ji štvát o trochu míň než zbytek,“ dodal rychle Green stejně tlumeným hlasem jako před chvílí, „vím co říkám. Nerad bych, abys pak přišel o kejhák.“ V jeho hlase byla patrná starost o přítele. Nepochyboval, že by si Starouš nějak poradil, ostatně by jistě dopadl mnohem lépe než Green samotný, vidina chcíplého lišáka se mu úplně nezamlouvala. To by pak neměl komu přezdívat opelichané kuře. Tak nějak mu nejdřív úplně nedošlo, že když je Herrea jeho sestrou, asi ji bude znát dost dobře sám a nějaké kecy od mladšího lišáka potřebovat nebude. A i kdyby Skajer tu informaci pak využil, Green očekával nějakou moralizátorskou poznámku ohledně svého věku.
Krásná rezavá liška sice trojici opustila, Zelenáč však stále cítil ve vzduchu jakési napětí. Možná se nepojilo s něčím konkrétním, rozhodně jej na tomto nádherném lese něco znervózňovalo. Chvíli jen tak stál a přihlížel, jak se Skajer ohrazuje před Setií s tím, že už není cizincem. Zelenáč se nad tím bolestně pousmál a přešlápl na místě. Byl zde nyní zbytečný, ostatně předpokládal, že by Herrea byla raději, kdyby jej tu během své další vycházky už nepotkala. Tak jako Skajer cizinectví vyzbyl, on do této škatulky naopak patřil. Ne nově, to ne, jen to nyní bylo jako pěstí do břicha. „Myslím, že bych měl už jít. Nejsem v tomhle lese vítaný,“ vložil se do slovní hry dvojice před ním, pokud se to tak dalo nazvat. Přinesla mu to o Setii novou informaci, kterou zatím uložil do imaginárního archivu, protože pro ni neměl zužitkování. Nemohl ale říct, že by jej Rudá nezajímala. Byl však už rozhodnutý odejít, připadalo mu to teď nejlepší. Švihl ocasem a obdařil přítele a lovkyni úšklebkem, nezdařilým pokusem o úsměv. Věnoval jim poslední pohled a s bolestným povzdechem zamířil pryč z lesa. Tak nějak pořád nepřijal informaci, že s ním Skajer nepůjde a bylo mu tak nějak zvláštně.

Pláň Amaron (východ) >>

Takže můj velevážený zpropadený imbecil se právě přidal k Ambleeru. Fajn. Green stál napjatý jako struna a metal ohonem ze strany na stranu. Ne, nebyl klidný. Byl pravýn opakem klidu! Počala se v něm rodit bouře, chaos a směsice všeho možného, co pomalu ústilo ve zlost. Navenek to možná nedával až tolik znát, nebo v to alespoň doufal, ale bublalo to v něm jako pod pokličkou. Nechápal, proč se Skajer zčistajasna rozhodl připojit do nějaké skupiny. O to víc mu ale vadilo, že to byla zrovna ambleerská, a navíc, on sám se v této chvíli nikam připojovat nechtěl! Nikdy ses o připojování do jakékoli skupiny nezmiňoval, minimálně ne v poslední době, co to do tebe zas vjelo?! Proč se sakra znáš s mojí matkou a co mám teď jako dělat! Srst na krku měl zježenou na Káju upíral pohled sršící blesky. Nechápal to. Nechápal, proč se takhle jeho úžasný a přerostlý přítel rozhodl a rozhodně mu dlužil nějaké vysvětlení - alespoň dle Greenova názoru.
Během Skajerovy a Herreiny konverzace, kterou zrzek vedl zcela ve svém stylu, se Zelenáč snažil rozdýchat chaos ve své hlavě. Nechtěl jej ventilovat vztekem právě teď a tady. Tohle nebyla vhodná chvíle ani místo.
Nervozita, vztek, nechápavost, nerozhodnost. Toto lišák pociťoval ze všeho nejsilněji, když se mezi stromy mihla rudá silueta. Provázel ji pach, který mu byl povědomý, už se s ním setkal a to poměrně nedávno. Patřil malé lištičce jménem Setia. Green k ní, možná trochu překvapeně, natočil slechy. Už v močálech jej napadlo, že by mohla patřit ke skupině a její chování mu tuto doměnku potvrdilo. Hlavou mu problesklo pár hypotetických scénářů na téma „co když o mě věděla máma dřív, než mě viděla“, ale povzbudivý úsměv lištičky jejich existenci úspěšně pomáhal vyvrátit. V této napjaté situaci jej trochu povznesl na duchu.
Herrea svému synovi položila přímou otázku. Green stáhl uši dozadu a dlouze se podíval na Skajera. Měl se připojit nebo ne? Nikdo jej k ničemu sice nenutil, ale co se s jeho rozhodnutím změní? Když by zůstal, musel by čelit svým strašákům. A těch se bál. Hodně. Možná byl čas se s tím konečně vyrovnat? Ne, možná příště... Až budu lepší, silnější... Někdy jindy. Jenže co kdyby odešel? Co kdyby řekl, že se ke skupině připojit nechce? Musel... Musel by odejít z toho zpropadeného lesa sám? Bez... Bez přítele? Úplně sám?
Poléval jej pot a do očí se mu div nenahrnuly slzy. Já se sakra pro nic rozhodovat nechci! Pro nic! Proč sem ten idiot šel! Green se cítil pod moc velkým tlakem. Rozhodnutí se po něm chtělo moc rychle, neměl čas si je dobře promyslet, neměl ani čas na diskuzi s rezavým imbecilem, s nímž prolezl snad půl světa a který pro něj znamenal opravdu hodně. Možná měl jít za svým kamarádem, následovat jej, ale on se bál. Ano, Green byl jen pouhopouhým strašpytlem, který byl přesvědčen, že nedokáže přemoct svůj strach a proto pod tlakem situace řekl: „Já se k- ke skupině ne- nepřidám.“ Po celou dobu se díval na Skajera a nevěděl, co má dělat. Se svým rozhodnutím se cítil... opravdu velmi špatně. Kéžby jen špatně, to byla... slabá slova.

Green těžko odolával chuti Skajera na místě zabít. Vynechme, že na to fyzicky stejně neměl…
Nechápal, co se to právě děje. On v Ambleeru zůstávat nechtěl, ale nechtěl ani opustit Skajera. Jenže ten idiot se právě přihlásil o členství! Zrzek svého společníka měřil vzteklým a nechápavým pohledem. To se ho ani neobtěžoval zeptat na názor a verboval jej taky? Ano, obvykle se Zelenáč Skajerovým rozhodnutím podvolil a byl k lišákovi zcela loajální. Nyní však Green se Skajerem nesouhlasil a netýkalo se to triviálních záležitostí jako budeme spát pod smrkem nebo pod dubem. Stavěl jej teď snad přítel před dilema? A dělal to vědomě nebo ne? Proč tu vůbec chtěl zůstávat!
„Mluv za sebe,“ sykl Green sotva slyšitelně v reakci na Skajerova slova o tom, že se oba lišáci chtějí přidat do skupiny. Byl totiž na omylu, to chtěl jen jeden z nich. Green několikrát švihl ocasem a přejel tak s ním u toho po Skajerově zadní tlapě. Byl to signál, kterým jej upozorňoval na svou existenci a věnoval mu pohled, který mohl někdo jiný rozluštit jen těžko, pokud neměl možnost se mu hrabat v hlavě.
Green nemohl popřít, že jej překvapila věta, kterou jeho matka vyřkla a překvapeně k ní natočil uši. Nebo jej překvapil způsob, jakým to řekla? To nevěděl, ale v každém případě upoutalo jeho pozornost, že vypíchla jeho vlastní možnost volby. Nebyl si jistý, co jím u toho projely za pocity. Jistá forma vděku a šoku zároveň? Možná. A pak zde bylo dilema, před které jej Skajer postavil. Green nevěděl, jak se rozhodnout. A nechtěl, aby rozhodnutí bylo ukvapené… Hodlal tu Skajer zůstat na vždycky? A proč sakra? Ano, proč!
Green si nepřipadal připravený na návrat domů. Možná se bál. Neměl tušení, jak na tom skupina je teď, co se za ty měsíce změnilo, a co zůstalo při starém. Co když zde budou lišky, se kterými moc dobrého nezažil? Co když jim bude muset znovu čelit? Ano, teď by u sebe asi měl Skajera… Ale stejně to byla nepříjemná představa. V této konkrétní chvíli sem nechtěl. A nechtěl ani ztratit přítele. Lišáka, kterému byl dlužen život.
„Nevím ještě, jestli se chci vracet“ řekl Green. Skoro se v polovině věty zajíkl, ani nevěděl proč, ale nakonec se mu podařilo vyjádřit souvisle.

Cože? Green nakrabatil čelo a podíval se na Skajera, který teď věnoval pozornost jeho matce. Tohle nebylo normální. Staroušovo chování nebylo normální. Kde je jako představení alá „tykat mi jsem nikomu nedovolil“? A odkud sakra znáš její jméno? Chvíli na zrzka zaraženě a poněkud překvapeně hleděl. Ti dva se museli potkat už dříve. Vzhledem k tomu, že od osudné události u řeky Skajer trávil většinu času s Greenem, nemohlo se to stát dřív, než se poznali. Jiná možnost byla opravdu málo pravděpodobná – Ambleer podle všeho existoval celý Greenův život a Skajer se přeci toulal daleko odtud. Tohle bylo divné. Zelenáčovi se v hlavě rojily mraky otázek.
Z myšlenek ho vyvedl pohled Herrey, pod kterým okamžitě sklopil zrak. Aniž by si toho byl vědom, neznatelně se skrčil a udržet se na místě bylo ještě těžší. Útok z jeho strany opravdu nehrozil, ba právě naopak. Stačilo pár nebezpečných gest a byl by v tahu. Kvůli unáhlenosti své reakce neměl Zelenáč šanci z matčina pohledu cokoli vyčíst. Očnímu kontaktu s ní se vyhýbal. Vlastně to po většinu času nebylo ani nutné, protože o něj pak pohledem ani nezavadila. Green jako by se mohl znovu nadechnout – ulevilo se mu. Na druhou stranu to ale bolelo. Moc. Viděli se po takové dlouhé době a přece mu zatím nebylo věnováno ani slovo. A i kdyby s ním snad začala mluvit, on by pravděpodobně nebyl schopen říct ani slovo. Už tak mlčel jako zalknutý.
Zatímco Herrea mluvila, lišák popošel ke Skajerovi. Strategická pozice za jeho oháňkou by mohla pojmenována „budu ti krýt záda, živý štíte“ a Green chvíli zvažoval, že by tuto pozici rád zaujal. Nakonec ale zůstal jen vedle Starouše a držel se dál od krásné zrzavé lišky. Jeho zrak spočinul na šedo-hnědém lišákovi, kterého Herrea představila jako Brye. Na tu chvíli strach v jeho očích nahradilo zmatení a chlad. Cizák vítanější než rodina? Škoda. Nechápal to. Samce ze své rodiny Ambleeřanka zavrhovala, ale vodila si domů jiné? A to ještě nevěděl, že Skajer patří také do rodiny. Záviděl teď zelenáč šedivákovi? Možná. Touha vypadnout odtud vzrostla. Jeho parťák byl už tedy s existencí skupiny na tomto území obeznámen, takže bylo pravděpodobnější, že mu dojde, proč by měli odejít. Nebo to taky může být úplně naopak, co?

<< Staré močály

Liščí tlapky vkročily na nepřátelskou půdu. Greenova ostražitost nepolevovala ani na zlomek vteřiny. Nemohl si to dovolit. Vlastně i kdyby chtěl povolit a uvolnit se – nebyl toho nyní schopen. Napnutý jako struna prokluzoval ve stínech a kličkoval za Skajerem mezi stromy. Kličkoval, i když to jeho společník nedělal a možná to ani nebylo nutné. Proč? Inu, on sám nad tím až tak nepřemýšlel, byl to však nabytý reflex. Green tak mohl zmást kohokoli, kdo by se chtěl vydat po jeho stopách. Byl si jist, že o jejich přítomnosti někdo z Ambleeru vědět bude. Pachů tu bylo na jeho vkus až moc. Takže Ambleer je, jako tu býval za starých časů. Zastavil se a zvětřil. Mezi prolínajícími se pachy rozpoznal pachovou stopu rudé lištičky, na kterou před nějakou dobou narazil v močálech. Oči mu opět zatěkaly po okolí. Srst měl jako jehelník. Nemohla vědět, že jsem odtud. Zhluboka se nadechl. Nemohla vědět, co se tu dělo. Takže o mně nikdo z nich nemůže vědět předem. Lišákův hrudník opustil dlouhý výdech. Obraz zdánlivého zklidnění narušovaly jen stále se chvějící tlapky a nervózní švihy ocasem. Tedy, tento obraz narušovalo mnohem více věcí, ale Zelenáč si jich nebyl zcela vědom.
Vtom na sobě pocítil bodavý pohled, pod kterým se neznatelně skrčil a obrátil své ořechové oči k velkému lišákovi kus od něj. Znervózňovalo jej, že je na něm všechno tolik vidět. Ale… zároveň byl v nitru vlastně rád, že jej Kája tak dobře zná. A moc jej iritovalo, že má ten Starouš zase pravdu. Jako vždycky, problesklo mu hlavou lehce nakvašeným tónem. Nebyl v tom však jen nakvašenost sama, kdeže! To by bylo až moc jednoduché. Některé věci se prostě nikdy nezmění, prolétl mu přes obličej letmý úsměv skrytý ve stínu smrku. Některé věci se nikdy nezmění… Zůstávají stejné. Příjemně i bolestivě stejné… Sklopil zrak pln hořkosti k zemi. Mohlo se zde v Ambleeru něco změnit? Mohlo to být tak, jak říkala Setia? Mohlo… mohlo se změnit to, co jej ranilo nejvíce?
Spod přivřených víček vyklouzla jedna třpytivá slza a vsákla do rezavohnědého kožichu. Sakra. Green se otřepal. Nemůžu být slabý ne- ne tady. Jeho dech byl plytčí než před chvílí.
„Snažím se. Já se tak šíleně snažím, jenže ono to sakra nejde,“ procedil Green pln vzteku vůči sobě samotnému. „A tady, tady to jde ještě hůř, než kdekoli jinde.“ Lišák zaryl drápy do země a udělal pauzu, protože sotva popadal dech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Pokusil se zvětšit intervaly. „Odtud jsem utekl.“ Jeho slova zněla oproti těm předešlým jinak – jistěji, pevněji. To, že byla vyslovená tiše jim nikterak neubíralo na průraznosti. „A jestli se něco zásadního nezměnilo, čímž si nejsem zas tak jistý, minimálně já bych odtud měl čím jak nejdřív vypadnout.“

Zelenáč zachytil pach matky a zorničky se mu rozšířily. Chtěl běžet pryč, daleko odtud! To by byl projev slabosti. Srdce mu bušilo jako o závod. Co na tom, že jsem slabý. To, že takový jsem, neznamená, že… že to musí být… tak moc vidět! Celé jeho nitro křičelo, aby se dal na úprk. Držel se tu jen silou vůle. To, co mu před chvílí Skajer řekl, si asi vzal k srdci. Byl slabý. Cítil, že útěk by znamenal porážku – ani zdaleka první v životě, ale mnohokrát se vzdal bez boje. Teď se chtěl o jakýsi boj aspoň pokusit. Proto se nepohnul ani o píď. Stál na místě, svaly napnuté a připravené k útěku, ale z místa se nehodlal jen tak pohnout. Švihl ocasem a snažil se odklonit tsunami vzpomínek na tenhle les. Vedle krásné rezavé lišky, Herrey, to však bylo nemožné. K tomu, co prezentovala, měl vždy tak daleko. Matka zde stála jako královna a střapatá hromada chlupů a kostí vedle ní si připadla uboze. Nestála snad lišce ani za pohled? I když… Obešla se i bez toho pohledu. Bez něj bývávala bezpečnější.

Když Green řekl Skajerovi o louce a lese, myslel všechno jiné, jen ne ten Ambleerský. Jenže ten zpropadený idiot se musel vydat zrovna vstříc jeho nočním můrám. Zelenáč tiše zaklel. Tohle se nemělo stát. neměl nikdy dostat ten debilní nápad. Kdyby to aspoň nebyl jeho nápad!
Měl chuť hlasitě zaječet a utíkat, jako by mu za patami hořelo, jenže to nešlo. A nebylo to jen kvůli tomu, že jeho tlapky byly jako zalité betonem. Nemohl tady nechat Skajera. Bál se o něj, ač mu bylo jasné, že ten Starouš by se o sebe postaral víc než dobře a žádná Eleonora ho zajímat nebude. Jenže… Green se bál taky kvůli sobě. Při pomyšlení, že by pak Skajera nemusel najít, nebo by se ten opelichanec rozhodl zůstat v Ambleeru, kam Green nyní vůbec nechtěl, se mu svíralo hrdlo. Bez Káji byl… Vlastně nebyl. Tenhle lišák mu dal opravdu mnoho. Přátelství, domov. A u té řeky taky život. Green si bez svého přítele nedokázal svoji existenci vůbec představit, ač jeho schopnosti jistě vystačily na obstojný život. Nezapomněl na tu beznaděj hladového tuláka, který nezná sytost, který nezná teplo. Zaryl drápky do země a zvedl hlavu, aby zavětřil. Měl strach. Bál se tak mnoha věcí! Jako vyděšené lišče!
Matčin pach se lišákovi zdál trochu slabší než před chvílí. Možná nebyla doma. Jestli chtěl jít Skajer do Ambleerského lesa – nedalo se nic dělat. Měli ale šanci stihnout to dřív, než se zrzavá liška vrátí. Zbývalo zjistit jak jsou na tom jeho sestry. Byly tu vůbec? Neměl tušení - šel z domu jako první a tak o jejich osudech mimo Ambleer nemohl nic vědět. Chtěl je vůbec potkat? Chtěl Green kohokoli potkat?
Pod rouškou noci se tedy vydal za Kájovou oháňkou jako věrný stín.

Ambleerský les >>

Nic. Nepůjde. Ven! N-nic! křičel Green v myšlenkách. Zorničky měl rozšířené a uši se lepily k hlavě jako by je tam někdo připlácl lepicí páskou či sekundovým lepidlem. Jediný závan pachu v Zelenáčovi vyvolával salvu negativních pocitů.
„C-co?“ zeptal se Skajera a div neuskočil leknutím. Jeho smysly byly tak napjaté a soustředěné na všechno, na co mohly, že když se lišákův hlas ozval tak blízko vyděšeného, měl pocit jako by to znělo tak třikrát hlasitěji. Fatamorgána pro uši. Nebo zvukomorgána?
Rozklepané tlapky Greena způsobily, že škobrtl a málem zahučel do míst, kde půda v létě nebyla pevná. Naštěstí se mu povedlo udržet rovnováhu a tak na pár chvil zkončil v... docela podivné krkolomné kreaci. „Do hajzlu.“ Otřepal se a nervózně švihl ocasem. Jeho fyzické a duševní rozpoložení bylo velmi podivné. Jako by byl v realitě přítomen až moc, ale zároveň jej od světa a normálního vnímání oddělovala několikametrová vrstva ledu. Roztěkaně se rozhlédl. Zdálo se mu to, nebo v té mlze viděl liščí siluetu? A tamhle další? Ne, ne, ne! Zavrtěl hlavou.
„Nemáš hlad, nebo tak něco?“ zeptal se Zelenáč Káji. Asi poněkud chabý pokus o normální konverzaci a zakrytí vnitřního chaosu. „Kus odtud by měla být... em... louka mám pocit, a pak nějakej les.“


Strana:  1 2 3 4 5   další »


U Ž I V A T E L