Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kolo štěstí: 7.1. - 4 bod (sum 14)

Aktualita počasí
Husté mraky, které po celý den slibovaly, nebo alespoň hrozily, že přinesou vánici s další pokrývkou sněhu, nakonec neudělaly vůbec nic. Mraky na nebi sice byly, ale nic z nich nepadalo. Erin netušila, jestli se to nezmění, ale mohla hádat, že pokud se mraky nerozestoupí, může být noc tmavá. Vrásky si z toho nedělala. Jen její společnost byla stejně tichá a nejasná, jako ty mraky na večerním nebi.

Erin pohlédla na lišáka, který nic neříkal, tedy nic dalšího, kromě již položené otázky, zda se nachází stále na Saeronu a ani nic dalšího nedělal. Nejspíš také nic dělat neměl v plánu. Možná ji chtěl jenom napínat, možná byl až příliš nesmělý. Černá liška, tedy velmi tmavě stříbrná se protáhla a otřepala si kožíšek. Bylo chladno. Nebylo nejlepší setrvávat stále zde. Erin tedy švihla ocasem a pomalými kroky se vydala někam jinam. Sice stále zůstávala u břehů řeky, která nyní byla i částečně pokryta ledem, ovšem nepokoušela by se na něj stoupat. Ne nyní. Erin se rozhodla, že si najde něco k snědku a proto začala pátrat po nějaké kořisti, která by měla domov u břehů řeky.

Aktualita uznána, 10 kamínků

Jakmile lišáka její bystrý zrak odhalil, zabodla do něj svůj pronikavý pohled. Skenovala ho, hodnotila a sumírovala, kdo to je, jaký bude, co od něj může očekávat. Byl mokrý, nedivila, se, když se brouzdal při břehu. I ona o svůj kožíšek pečovala, ale dokázala pochopit okolnosti. Nebyla ten typ, co by se vozil po něčím vzhledu. Ale byla opatrná a i když se nebála, její svaly se napjaly, když se k ní začal přibližovat.
Uši nasměrované přímo k němu. "Rovněž zdravím," opětovala mu černá a trochu se uvolnila, leč stále připravena na jakoukoliv lest ze strany stříbrného. "Myslím, že ano." Poskytla mu tedy odpověď na jeho otázku ohledně místa výskytu.

Voda vypadala lákavě a vegetace na březích napovídala, že je tu nejspíš úrodná půda. Také si Erin mohla myslel, že porost může rovněž ukrývat možná nebezpečí v podobě dravců. Zaposlouchala se tedy do zvuků okolí a zavětřila. Jemný vánek ji k čumáku přinesl pach jiné lišky. Podle intenzity a určitých feromonů, dokázala identifikovat, že se jedná o samce. Začala tedy pátrat pohledem po okolních březích, až jej nalezla.
Díval se na ni a mlčel. Takže o ní věděl dříve, než-li ona o něm. Pokud byl někdo expert v mlčenlivém zírání, s klidem mohla tomuhle lišákovi konkurovat. Nyní se snažila číst pohyby, nebo spíše ne pohyby, jeho těla. Ale i malé natočení uší do stran ji mohlo ledacos prozradit.

Odkud: les Antares >>>

To údolí nebylo špatné. Celkem se ji líbilo, brodit se ve vyšší trávě. Musela sice být ve střehu, ale zároveň byla i ona chráněna před zraky predátorů. Možná zde až moc foukalo, ale Erin to nyní nevadilo. Za prvé měla hustý kožíšek, takže ji zima nebyla. Za druhé, vítr k ní pěkně promlouval a uklidňovalo ji to. Byla teda tohle příjemná procházka pro její tlapky. Poznávala nové místo a opět cítila, že by možná právě zde mohla být i spokojená. Patrně se rozhodla, na nějaký čas zůstat v Saeronu.
To už se před ní ale objevila řeka. Její břehy se zdály docela slušně obrostlé vegetací. Zřejmě tato řeka byla bohatá na živiny, nebo prostě zde byly jenom dobré příhodné podmínky pro její růst.
Erin zamířila ke břehu, aby se napila čerstvé vody. Po těch několika hlodavcích, co se ji podařilo ulovit měla žízeň. Však je neměla zadarmo, takže nebylo se čemu divit, že potřebovala doplnit tekutiny.

Odkud: řeka Dorias >>>

Od řeky se vydala k lesu. Bylo sice fajn být u řeky, ale? Její společník se k ní nepřipojil. Trošku ji to mrzelo, protože se mohla dozvědět více o zdejším území, ale nevadilo to zase až tak moc, aby ji to zabránilo toho lišáka opustit. Konec konců měla hlad.
V lese mohla najít něco k jídlu. Když tento les, který se před ní objevil a obklopil ji jako nic, navštívila, připadalo ji, že je to takový běžný les. O to víc mohla být klidnější. Samozřejmě i zde byla ve střehu, kdyby se poblíž nacházelo nějaké nebezpečí. Začala zároveň hledat něco k jídlu.
Brzy našla noru nějakých lesních hrabošů. Dala se do práce a hrabala, aby se dostala k potravě. Obyvatel nory se pokusil o útěk, přičemž tedy nastala honička, ale trvala jenom krátce. Erin přeci jenom měla větší tělo a delší skoky než hraboš a tak ho po chvilce chytila a dovolila si ho spořádat. Takto se nakrmila ještě na pár jedincích a potom pokračovala dál přes jakési údolí k další řece.

Kam: Starý Benrir

Bylo na čase se pohnout dál. Nemohla tady přece strávit, v uvozovkách, celou zimu aniž by se nenajedla, nevyspala a prostě. Prostě tohle bylo něco, co nebylo jejím stylem. Zůstávat na jednom místě, sice u vody, ale pořád na očích každému možnému predátoru. Navíc měla už velký hlad. Proto se otřepala, protáhla ztuhlé tlapky a rozhlédla se kolem ebe. Čumáčkem zapátrala, jestli neucítí nějakou dobrotu, kterou by mohla sníst. V tom si uvědomila, že by mohla být pořád ještě ježek. Vyskočila s úlekem, aby dopadla na všechny své liščí tlapky. "Sláva! Jsem zase liška!" Ani nevěděla, kdy se to stalo. Kdy se změnila zpátky. Byla však hrozně ráda, že je zase tím, kým by být měla - liškou.

Aktualita počasí
Byl den a slunce, jako by chtělo lišky uchlácholit a ještě jednou je obejmout, než jeho účinky zeslábnou a nastane pravý nefalšovaný podzim. I Erin to cítila. Její srst pod pesíky rostla a ona se stávala huňatější. Měla by se najíst. Pohlédla na oblohu, na které nebyl ani mráček, což slibovalo pěkný den. I když teploty stouply, nebylo zase takové horko, aby se musela jít schovat před hřejivými prstíky slunce.

>>> les Antares

Aktualita uznána.

Odpovědí bylo, že ne, ale samozřejmě se mohl lišáček mýlit. Třeba skutečně ježci plavat uměli. Mohla by to vyzkoušet. Ale nechtělo se ji riskovat v tomhle proudu. Což bylo celkem logicky pochopitelné. Kdyby ji to strhlo, měla by co dělat, aby se zachránila a měla by štěstí, kdyby ji to vyplivlo u nějakého z břehů dříve, než by se nalokala vody tak, že už by bylo pozdě. Erin zaznamenala že se vítr chvíli choval podivně. Díky setkání s větrem na té zvláštní louce, už byla obeznámena s tím, že někdy se vítr chová opravdu zvláštně a neobvykle. Ale dělo se jí to pouze tady. No, něco na tom nejspíš bude. Mohla by se zeptat lišáka.
"Z daleka. Vlastně ani nevím jak se to tam jmenovalo. Žila jsem tam jen krátce, než se mi ztratili sourozenci. Potom už nemělo smysl zůstávat, když se tam nevrátili. Od té doby cestuji a doufám, že se ještě s nimi uvidím. Ale chápu, že se to také nemusí stát. Svět je poněkud velký. A v téhle podobě ještě větší." poznamenala. Ano, jestli se nevrátí do liščí podoby, tak už jen těžko najde sestru a bratra. "A ty? Ty jsi odtud?" Zeptala se ho také.
No, nakonec se zeptala i na ten vítr: "Ten vítr... všimla jsem si, že se někdy chová zvláštně, nevíš o tom něco?"

Odkud: Taldrenské kopce >>>

Cesta k řece probíhala v tichosti. Erin nepotřebovala mluvit, stačilo ji, že není sama a tak naslouchala ťapkání drobných krysích nožiček vedle sebe. Ona sama asi také pěkně dupala ježčími chodidly, alespoň ji to tak připadalo. Soustředila se hlavně na pohyb a na terén. Pro ni to byl nyní nový svět v novém těle. Všechno bylo tak jiné. Pohled na půdu ubíhající jim pod tlapkami byl neskutečně blízko. Byl to zkrátka nezvyklý pohled. Připadalo jí to jako by ležela na zemi s položenou hlavou, ale doopravdy se pohybovala, takže to jejímu mozko šlo proti zvyklostem.
Zdálo se ji, jako by se k řece skoro nepřibližovali. Trvalo to dlouho, než skutečně dorazili k vodnímu toku. Nakonec se jim to podařilo. "Dobře...? Ale vůbec netuším, jestli ježci umí plavat. Umí?" nikdy neviděla ježka plavat a nezbývalo ji než doufat, že to umí, jako většina zvířat. "Musíme věřit, že budeme mít štěstí a predátoři se nepokusí nás sežrat." Vlastně by to bylo docela ironické, kdyby je chtěla sežrat třeba jiná liška. Erin netušila, jestli jim lišky rozumí, když teď mají jiná těla.

Erin se trochu ošila. Začal nový den a pořád byli oba v tělech jiných tvorů. Možná začínala být i trochu nervózní, jestli takhle nezůstanou napořád. Kdo by neměl obavy, když už to trvalo docela dlouho. Také by si měli odpočinout, ovšem počasí jim do not rozhodně nehrálo.

Aktualita počasí
"To je dobrý nápad, tak vyrazíme," netrpělivě přešlápla z tlapky na tlapku. Bylo ráno, ale horko už teď bylo velké a napovídalo, že i den bude velmi teplý. Nejspíše se teploty vyhoupnout k hranici, kdy už to bude pro tvory nepříjemné, být na slunci a nemít možnost se schovat, což by bylo pro ně také dosti nebezpečné. Proto se dala do pohybu a zamířila k řece. Nejspíš, jim sluníčko a horký vzduch ještě zavaří, ale když si pospíší, jak jen jim to jejich krátké tlapičky dovolí, stihnou se před největším žárem schovat ještě před polednem. Na obloze nebyl ani mráček a hledat stín v kopcích bylo i tak dost těžké, ale zase měli přece jen menší výhodu, že se mohli v případě potřeby schovat i za určité hrboly.

I tak se Erin ale nechtěla zdržovat ukrýváním se a spíš chtěla dorazit co nejdříve k řece, aby se mohli oba osvěžit a napít. Možná, že si pak i odpočinou. Zasmála se jeho žertu: "Možná ano, ale sázela bych spíš na nějakou tu larvu, třeba motýla, než na žížalu. Ty přece vylézají až v noci." Zrovna teď nepršelo a noc už také skončila, dokonce i ráno se pomalu přehupovalo k poledni.

Kam: >>> k řece Dorias

Jen poznámka: Ty pírka jsou z ocasu bažantí slípky. :)

Bylo určitě dobré zjištění, že lišáček se zde pohyboval déle a tak musel okolí znát lépe. Ovšem řeku najít nemohl, možná byl v této části poprvé nebo už to bylo dlouho, co procházel zrovna tudy. Tak takhle mohla Erin přemýšlet o slovech Greena a pohrávat si s informací o délce jeho pobytu v Saeronu.
Pohlédla na něj. "No, výhodou může být, že se dostaneš i do míst, kam by ses jako liška nevešel. Ale k čemu by to mohlo být dobré?" Uvažovala tedy s ním. "Ty alespoň můžeš šplhat. To já s tímhle tělíčkem? Možná bych se mohla kutálet z kopce dolů jako pichlavé ovoce." Zauvažovala také nad svými schopnostmi cestování a pohybu. Ale bylo pravda, že by to vyzkoušela ráda, jak se tedy dá cestovat s tímhle tělem. Už tady stáli dlouho. Erin byla přeci jenom zvyklá na pohyb. "Nevím proč, ale mám chuť na nějakého toho červa. Co ty?" Když už padla řeč na jídlo. "A ne, já jedla jenom mršinu támhle dole pod kopci. Žádné ovoce ani bobule."
To zakručení slyšela i Erin. "A zřejmě už i ty máš hlad?" hádala.

Erin byla zdvořilá, nebo se o to pokoušela, takže ani u ní to neznamenalo, že by považovala lišáčka za známého, ale aby byla upřímná, nebyla v téhle lapálii sama a to bylo takové malé plus. Možná to bylo sobecké, ale kdyby byla ježčicí jenom ona, připadala by si asi hůř, než když i lišáček se stal krysou. V tělech jiných zástupců živočišné říše to potěšení z poznání bylo jiné, pravda. I v liščí formě byla Erin spíše opatrná, jenže tady neměli na výběr vše se seběhlo tak rychle, že by bylo spíše na místě, aby drželi spolu.
Našpicovala ouška, když promluvil o těch tunelech, ale nakonec se o nich nic víc nedozvěděla. To bylo zklamání, ale ne zase takové, že by se z toho měl bortit svět. "Vlastně ještě ne, nebyla," odpověděla lišákovi v krysím tělíčku a přešlápla z tlapky na tlapku. Udělala několik nejistých kroků a trochu se ošila, neboť déšť ji lechtal mezi bodlinami. Nakonec ale i ten ustal a Erin si mohla všimnout, že nový den sliboval slunečný začátek. "Ale řekla mi o tom jedna liška, kterou jsem tady potkala." Nadechla se čerstvého vzduchu po dešti a sluneční paprsky se vyškrábaly nad obzor. Bylo zase ráno.
"Nejsem v Saeronu příliš dlouho. Vlastně jsem se teprve včera dozvěděla, že se tohle místo jmenuje Saeron." Teď by švihla ocáskem, kdyby ho měla dlouhý jako liška, ale jako ježčice to nemohlo být ani vidět. Zvláštní, pořád měla instinkty jako liška, ale v tomhle těle provozovat nešly. Kdyby se jenom viděla, jak legrační musela být.

Ahoj, moc ráda bych pro Erin získala ozdobu na ocásek a to v podobě přiloženého obrázku.

(https://i.postimg.cc/GpZGmCfs/erin-sperkovnice-01.png)
děkuji ♥♥♥

Lišáček chvíli přemýšlel a Erin mu to neměla za zlé, naopak. Vyčkávala a mezi tím vnímala, že obloha se zatáhla a nejenom to. Dokonce začalo pršet, což ulevilo od dusného vzduchu, který po celý den panoval. Na krajinu se snesla noc a světe div se, nebo Saerone div se, Erin se začala cítit mnohem lépe, když je zahalila tma noci. Zvlášť, když byli nyní dva malí tvorové.
Pak se lišáček v krysím tělíčku představil jako Green. "Ráda, tě poznávám, Greene. I když nyní to máme tedy pěkné poznávání." No nemohli za to, nebo si alespoň neuměla představit, čím by si to způsobili. Po té naslouchala slovům o bozích. "Ah, tak. Zní to, vskutku zajímavě. Já se ještě s žádným bohem nesetkala, ani s duchy ne, ale ráda bych." Třeba se jenom podívat na bohy zpovzdálí. "Slyšela jsem, že je tady zvláštní poušť se záhadnými tunely." Prozradila, co se dozvěděla. Třeba o ní bude Green vědět.

Usnula, tedy alespoň si to mohla myslet nebo nemohla? Jak to vlastně bylo. Kdyby spala a uvědomovala si, že spí, spala by doopravdy nebo by byla ve skutečnosti vzhůru? To byly zapeklité otázky. Nicméně se jí zdálo, že usnula. Takže nevěděla že spí, ale zdálo se jí, že šla spát a zdál se jí sen. Zamotané, že? No jo. Ale to už tak některé sny bývají.
Erin se procházela v trávě a ta byla vysoká. Vysoká, voňavá, ale jí tak nelákala, jako spíše něco jiného. Už si zvykla na své nové tělo, protože v něm přeci jenom strávila nějaký ten čas. Změnila své stravovací návyky, i způsob života. Čenichala okolo a měla strašnou chuť na žížalu. Věděla, že tady někde bude. Budou. Vždycky byly. Jakmile se setmělo, žížaly vylézaly na povrch a ona si tak na nich mohla pochutnat. Brrr, jako liška by tuhle delikatesu přenechala někomu jinému, třeba ježkům. Ale jako ježčice si na žížalách pochutnávala. Už se nemohla dočkat, až si nějakou dá.
No tak, vylez žížalo... v mysli pobízela malého hlavonožce či co to vlastně bylo, aby už vykoukl. Vždyť už se setmělo. A když se tak stalo, chtěla se na žížalu vrhnout, jenomže se jí to nepodařilo, protože neměla jak vyběhnout a jak se zakousnout. Jen se stáhla a když narazila do žížaly, vlastně jí bylo divné, že ta je veliká. Jak to, že je ta žížala tak veliká? A Erin záhy zjistila, že nemá tlapky, což byl vlastně důvod, proč nemohla na žížalu skočit. Také zjistila, že nemá už ani bodliny. Co se to zase děje? Neměla bodliny, neměla nožičky, neměla ani své liščí tělo. A vlastně ani neměla oči.
"Pomóc, přišla jsem o oči!" Usilovně se je snažila otevřít, ale neměla je, takže jak by je mohla otevřít, když tam nebyly!? Nemohla. Kolem ní byla tma a červ, který byl obrovský jako ona už nebyl vidět. Byl ale vedle ní, cítila jeho tělo. Cítila své tělo, které se otíralo o půdu. Erin už neměla chuť na šťavnatou žížalu. Teď už měla jenom pocit, že se musí schovat do hlíny. A tak tačala hraba svým tělem. Byla svalnatá, ale neměla nohy a musela své svaly použít na to, aby se dostala pod povrch země. Kromě toho také používala svou pusu. Velkou kulatou pusinu, do které si hrnula hlínu, jako žížala, ona byla totiž žížalou.
To jí tak vylekalo, že se probudil a oddechla si, že to byl jenom sen. "Pěkně podivný sen!" Otřepala se podívala se na své tlapky. "Uaaaa! Kde mám tlapky?" Místo nich nebylo na těle nic. Dokonce ani pahýlky po tlapkách nezbyly. Erin měla růžovoučké tělo plné svalů a kroužků a byla z ní veliká žížala...
probudila se... doopravdy.

ODMĚNA PŘIPSÁNA