Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5

Erin poslouchala bedlivě béžovou menší lišku. Zdálo se, že toho ví poměrně dost, nebo alespoň to, co potřebovaly s Rhaetiss znát, proto její srdíčko plesalo radostí, že se mohly dozvědět, co chtěly. A také se dozvěděly i něco navíc. Přemýšlela o každé informaci a dokonce začala i zvažovat, že stojí za zdržení se na Saeronu, přinejmenším i probádání této podivné zvláštnosti, jakou skupiny lišek, nejspíše, byly. Ale aby byla upřímná, zajímavější pro ni byly krásy přírody, které hodlala poznat a prošmejdit. Třeba ta záhadná poušť a tunely o kterých se zmínila její bílá společnice. Nicméně však i skupiny se zdály být natolik zajímavé, že si je zařadila na pomyslný seznam toho, co by ráda prozkoumala. Přece jenom, nejlepší poznání bylo, když je mohla liška dosáhnout sama vlastní tlapou, tlamou, nosem, očima, nebo prostě sama o sobě.
Vše, co Tania o skupinách řekla, dávalo smysl. Znělo to sice pro ouška Erin jako utopie, protože ona sama nic takového nepoznala, ale to, jak o tom mluvila béžová liška, svědčilo o tom, že na tom přeci jenom něco bude. Ta malá liška tomu věřila, musela to poznat na vlastní kůži, přemýšlela o tom Erin a mezi tím se Rhaetiss zeptala přesně na to, co i Erin zrovna proudilo myslí. Upřela tedy pohled svých zlatých očí na Taniu, protože ta měla odpovědět, zda ty skupiny zná osobně a tím potvrdit i domněnku Erin. V podstatě neměla prozatím, co jiného dodat, pokládala by totiž tytéž otázky jako její bílá společnice na cestách Saeronem, proto prozatím mlčela, ale bezpochyby dávala najevo zájem svým pohledem a oušky našpicovanými na béžovou.

Bingo! Podle všeho narazily na informátorky a docela nezvykle sdílné lišky. I Erin se tvářila překvapeně, když padlo slovo na skupiny, ale ještě před tím se také zdvořile představila. Zaznamenala i pohled Rhaetiss, patrně se snažila v Erin najít jakousi pomyslnou oporu, zda etiketu zvládá správně. "Mé jméno je Erin," představila se tedy.
Skupiny lišek, které si pomáhají bylo něco, co v životě nezažila. Neznala to a bylo to pro ni zcela nové a neznámé, proto ani ona neskrývala údiv a jisté pochyby, které však béžová liška dokázala vzápětí mazat, podle toho, jak byla sdílná, mohlo to, co říkala být skutečně pravdou. "Také by mě zajímalo, jak takové skupiny fungují. Nikdy jsem se se skupinou nesetkala." Kromě rodinných příslušníků neznala nic podobného. A i ti časem zmizeli neznámo kam. Často na své sourozence myslela a někdy se jí stýskalo, ale musela si zvyknout na samotářský potulný život. Alespoň hodně cestovala, aby ji místa známější nepřipomínala smutek, který cítila po té, co se rozdělila se svou sestrou a bratrem.

Také Erin se odvážila ještě napít, než se společnost dvou dalších lišek vydala k místu, kde byla ona se svou bílou společnicí na průzkum zdejší země. Na rozdíl od bílé, ona ve vodě nestála i když to bylo lákavé, chtěla být připravena na možné i nemožné a proto stála raději na břehu. Pečlivě zkoumala příchod dvou dalších lištiček, ale i když byla ostražitá, rozhodně se snažila vypadat klidně a sebevědomě.
Když už byly lišky blízko, mohla si všimnout, že obě byly trochu menší, takže se nemýlila, když si to pomyslila při prvním pohledu na ně. Nicméně jedna byla skutečně liškou obecnou, tak jako byly ona a Rhaetiss. Ta odpověděla na otázku béžové lišky. Už od počátku se zdálo, že ta béžová bude upovídanější. Tvářila se přátelsky, což mohl být i klam, jak už Erin v minulosti poznala, ale řeč jejího těla rovněž vyzařovala přátelskost, takže snad v tomhle setkání nějaká podlost nebude.
"Také zdravím," i Erin se vyjádřila a slušně pozdravila. "Jak řekla má společnice. Zdá se zdejší země být zajímavým krajem, leč neznámý je nám název její." Ani nevěděla jak, ale z tlamy ji ta slova vyletěla takto zcela sama. Nebyla žádný učený básník, no asi si s ní pohrával nějaký duch, když tak toužila s nějakým setkat, kdo ví.

Co by mohlo být na konci, to by nejspíše zajímalo i Erin. Rozhodně ji to zaujalo natolik, že si do seznamu míst k prozkoumání dala i tohle místo. Sice si nebyla jistá, že by tam chtěla jít sama, ale možná se jim poštěstí a obě lišky odhalí, co ty tajů plné chodby skrývají. "Abych byla upřímná, i mě by to zajímalo, jestli se na konci opravdu něco ukrývá nebo ne." Dokonce by ji ani nešlo o samotný poklad, jako spíš byla zvědavá, jestli opravdu něco na konci je. Nejspíš by se možná také poprvé mohla setkat s duchem a když nebude mít Erin zlé úmysly, jako třeba ukrást to, co tam případně duch hlídá, tak by se ji nemuselo vůbec nic špatného stát. Nebo ano?
Tohle jezero nepatřilo mezi obrovská jezera. Svoji plochou bylo malé a tak mohlo nabízet zřejmě i dobrou příležitost k plavání, kdy se jeden nemusel bát, že třeba nepřeplave na protější břeh. Ze zkoumání jezera a přemýšlení nad ním, zaznamenala zvuk její společnice, který ji hned upoutal a následně ucítila i ona pachy a pocit, že zde nejsou samy. Pod hladinou se tedy nic neskrývalo, ale na břehu nedaleko nich ano. Tedy... ne neskrývaly se, spíš je pozorovaly dvě další lišky. Už od pohledu zaznamenala, že obě jsou drobnější, ale i tak byla jedna z nich menší. A co víc, Erin si všimla, že jsou každá jiného druhu a přes to všechno byly spolu a nesnažily se servat, jako by to bylo běžné jinde, když by se dostaly do takové blízkosti, v jaké byly tyto dvě. Zajímavé, pomyslela si. Nebylo to běžné, aby se přátelily dva druhy. Druhy si byly spíše konkurencí. A nebylo běžné, aby se přátelily i dvě lišky obecné, ale tady to šlo tak nějak samo. Ne, že by Erin nevěřila, že to není možné, vždyť se tady také v klidu setkala s Rhaetiss a neskočily si hnedka do kožichu, jenom na to nebyla až tak zvyklá.
"Vypadá to tak," odpověděla Erin k Rhaetiss a také se dívala na dvě neznámé lišky.

Zářivý les >>>

Přikývla. Z dálky byla, jen neuměla říci z jak velké dálky. "Prošla jsem toho opravdu hodně." Některá místa byla krásná, některá běžná a některá se jí tedy nelíbila. Ale teď byla tady a prozatím se rozhodla, že zůstane na nějaký čas v tomhle kraji i když nevěděla, jak, že se to tady jmenuje. Na to snad také přijdou, jen možná musejí být trpělivé a najít nějakého domorodce, který by jim byl ochotný tuhle informaci prozradit.
Zamyslela se nad tím. "To je pravda." No a stejně si někteří tvorové stavěli své nory. "Ale je mnoho zvířat, která si stavějí vlastní příbytky. Třeba ptáci nebo mravenci nebo zajíci." Asi jim taková zvláštní doupata vyhovovala víc. Možná je to dokonce i bavilo, stavět si doupě. Pro ni bylo lepší si najít přístřeší a nenamáhat se budováním nory, když stejně by ji za pár dní či hodin opustila a šla dál. "Možná nejsou tak zcestovalí nebo je to baví." Jo tak nad tím si mohly lámat hlavy celé hodiny, kdyby chtěly.
"Třeba umřeli?" Uvažovala dál nad tím, proč by je opustili. "To by smysl dávalo. Ten kdo to postavil umřel a nikdo další se do té nory nenastěhoval." Usoudila, že by to mohla být v celku logická odpověď. Možná se i trefila.
Co se týkalo těch tunelů a duchů: "I to je možné, ale spíš bych to viděla tak, že je tam někdo vyhloubil proto, aby v nich něco ukryl, pokud tam něco opravdu je." Nevěděla to. Neviděla jak to vypadá a tak mohla jenom hádat. Jako u mnoha věcí, tahle odpověď mohla být jednou z mnoha možností, které byly ale zároveň spekulacemi. Pokud to neprozkoumají blíže, tak na nich nic nezmění a pořád budou jenom hádat tu správnou.
Jezero vypadalo lákavě. Erin měla docela žízeň a tak ocenila, když se před nimi objevila tahle vodní plocha. Rozhlédla se kolem sebe, než se odvážila přistoupit ke břehu a než se napila, hodně pečlivě si prohlížela vodu, co kdyby se něco ukrývalo pod hladinou.

Temný les >>>

Les se změnil, jak obě lišky kráčely kupředu. Temný opustily a dostaly se do dalšího Saeronského lesa, leč ani jedna nejspíš netušila, jak se jmenuje. Na první dojem to byl pěkný les. Byl plný života, především hmyzu se zde vyskytovalo hojné množství. Erin stříhala oušky, když zaslechla ten bzukot. Po pravdě, včely ji docela děsily, ale jinak to bylo příjemné místo.

Aktualita počasí
Slunce na obloze zářilo jako kdyby chtělo dohnat všechny ty předešlé dny a konečně ukázat světu, že léto je za dveřmi. No však na to také byl pomalu i čas. Na obloze nebyl ani jediný mráček. Jako by se všechny mraky vypařily pod zářivými a pálícími paprsky slunce. Mohlo tomu tak skutečně být? Možná se jenom přesunuly na jiné oblasti mimo Saeron. Erin vlastně ocenila, že zase obě hupsly do lesa pod ochranu korun stromů. I v lese bylo sice hodně teplo, ale alespoň listí a jehličí napomáhaly trochu toho horka odrazit. Vypadalo to, že tenhle den je jasnou předzvěstí léta. Přinejmenším se hodně snažil, aby to tak všichni obyvatelé Saeronu vnímali. Jen kdyby trochu vánku se vložilo do hry, to by Erin skutečně ocenila. Milovala, když ji jemný vzduch proudil po těle a něžně ji tak probíral srst. Ale nyní, jako by se zapomněl někde u vody.

"Hodně takových míst ani ne, ale na pár takových jsem zkrátka narazila. Některá jsem měla možnost prozkoumat víc. Ty stěny byly takové pevné. Jako poskládané z pravidelných červených kamínků. Všechno tam bylo takové úhledné a pravidelné, rovné, jako mladý prut." Nevěděla, jestli to dokáže popsat, ale snažila se to přirovnat k věcem, které znala kolem sebe. Nebylo to snadné, popsat společnici, jak takové lidské stavby vypadaly, no snažila se.
Chápavě přikývla. Alespoň to byla známka, že jim třeba nebezpečí z těch staveb nehrozí. "Možná se tam původní obyvatel už nevrátí. Třeba odešel napořád, tak jako my ze svých rodných míst." Zauvažovala nahlas.
Naslouchala dál, co ji Rhae říkala ohledně toho tunelu. Přikývla: "Ten pocit znám. Není to nic příjemného. Nejhorší na něm je, že ne vždy si můžeš být jistá, jestli je to jenom pocit nebo tam opravdu něco číhá." Výhodou lišek bylo to, že měly dobrý nos a uši, takže do průzkumu mohly zapojit i ty. Ale někdy ani to nestačilo.
"Je to docela možné. Pokud tam skutečně sídlí nějaký duch, pak to je jedna z možností." Byla šance, že to tak skutečně je. Ale stejně tak to nemuselo být nic. Nic tam nemuselo být a žádný duch tam nemusel sídlit. To ale nezjistí, pokud se nepokusí tuto záhadu odhalit.
Na to se zasmála i Erim. "Ano, také si tím nejsem jistá, ale můžeme alespoň doufat v to, aby to nebyl ten zlý." Naděje byla někdy hodně příjemná záležitost. Dokázala někdy divy.
"Pravda," pronesla na to Erin. Dnešní den byl hodně teplý. "Jezero zní fajn. Mohly bychom se osvěžit." Ten nápad se ji líbil. Když bylo takhle horko, docela ráda si ochladila tmavý kožíšek.

>>> Jezero Arges

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Opravdu viděla ducha? Nebo něco, co jako duch vypadalo? To by byla další, která měla to štěstí, nebo naopak neštěstí. Těžko říci, asi to záleželo také na okolnostech, bylo-li to štěstí či ně, ducha viděti. Střihla uchem k bílé. "Takové zvláštní úkryty jsem už někde na cestách také potkala. Obvykle vypadaly jinak, než obyčejná skála. Byly hodně pravidelné i když byly rozpadlé." Kdo by takové úkryty stavěl, když si stačí vyhloubit noru nebo zalézt do dutiny stromu či jeskyně? Jednou se dostala na místo, které bylo kromě těch pravidelných úkrytů, plné také pachů, které ji naháněly hrůzu. Proto se tam také dlouho nezdržela a raději rychle utekla.
"Takže tady něco podobného je také." Spíše to konstatovala, než-li by se ptala. "Nebyly tam divné pachy? Takové, které nahánějí hrůzu?" Pachy, které říkají, že tvor, jenž se tam pohybuje je nebezpečný.
Erin se zamračila, jak uvažovala nad slovy Rhae, Zvíře to nebylo. Mohl to tedy být zmíněný duch? "Možná, že bychom se tam mohly někdy spolu podívat, jestli bys chtěla zjistit, co to je." Přeci jenom, dvě lišky jsou více, než-li jedna. Ale samozřejmě si uvědomovala, že pokud by to stvoření bylo hodně nebezpečné, ani dvě by mu nemusely vyklouznout bez zranění nebo ho dokonce zahnat. "Slyšela jsem, že duchové obvykle něco chtějí nebo něco hlídají." Ale sama tu zkušenost neměla, takže nemohla říci, jestli je to skutečně tak, což také vyjádřila následovně a zároveň zodpověděla otázku, zda nějakého ducha viděla. "Ne, já osobně jsem ducha nezahlédla." Ačkoliv si na začátku myslela, že by duch mohla být i Rhae, než ucítila její živý liščí pach, který ji tuhle domněnku logicky vyvrátil.
"Snad ano, ať správné nebo ne, minulost nelze vzít zpátky. I kdybych se vrátila, nezměním, co se stalo po té, co jsem odešla." Věděla to moc dobře. Když zemřeli jejich dva mladší sourozenci a matka, nemohli nic změnit. Ani Erin, ani Fiona, ani Aidan. Minulost se nedala měnit a to, co mohlo být se také nemohlo odehrát zpětně.
Když se tedy dala bílá do pohybu, Erin se k ní přidala a i když si obě lišky udržovaly jakýsi odstup, přes to všechno kráčely vedle sebe.
Brzy na to se les začal opět prosvětlovat. "Ale docela ráda bych se s nějakým duchem setkala, tedy pokud by to nebyl nějaký nebezpečný krvelačný příšerák nebo nabručený starý lišák." Nadhodila Erin a mrkla při těch slovech na Rhaetiss.

>>> Zářivý les

Střihla uchem ke své společnici. I divná místa, ve kterých si není jistá, že za to může živočich? "Co přesně tím myslíš? Divná místa?" Pokud zde byla i místa, o kterých by možná bylo dobré vědět dříve, než do nich nevědomky vstoupí, chtěla o nich vědět. Zajímala ji ta informace a tak nastražila ouška, aby nic nepřeslechla. Ale chtěla o nich mluvit? Duších? "Viděla jsi snad ducha?" Zeptala se se zájmem. Slyšela, že někdo ducha viděl. Slyšela, že některá místa jsou, jako by měla duši, ale co přesně tím bílá myslela, to si Erin neuměla představit. Nebo, uměla, ale kdo ví, co by si představila.
"Vlastně ano. Od doby, kdy se mi ztratili oba mí sourozenci jsem se prakticky nezastavila. Už dříve jsme se vydávali na výpravy, ale vždycky jsme se nakonec vrátili k sobě. No naposledy tomu tak nebylo. Čekala jsem na ně dlouho, ale pak už mi to nedalo a musela jsem se rozhodnout, jestli zůstanu tam, nebo půjdu dál." Možná, že kdyby se teď vrátila, byli by tam, ale ta doba, kdy na ně čekala byla tak dlouhá, že si to nemyslela, že by se snad vrátili. Možná jim srdce napovídalo, aby šli dál a tak ho poslechli. Snad. Také mohli být mrtví, ale tu myšlenku si raději nepřipouštěla.
"Ráda tě poznávám, Rhaetiss" Neměla nic, co by ji tahle bílá liška mohla chtít vzít a jak se zdálo, ani kožich ji nechtěla rozcuchat, tudíž, proč se trošku neosmělit a nezkusit, projít se s ní. Nahodila na tváři jemný úsměv a lehounce švihla ocasem. "To by bylo moc fajn. Kam bys chtěla jít? Mě to zřejmě je jedno, ráda poznám cokoliv, třeba i místa, která prozkoumaná nemáš." Ve výsledku to skutečně bylo jedno. Ale ráda se podívá po tomhle kraji a uvidí se, zda se stane pro několik dní jejím domovem.

Pozorovala svou kolegyni lišku v bílém kožíšku a usoudila, že ona liška se uvolnila. Alespoň se jí to tak zdálo. To umožnilo, že také trochu polevila ve strnulosti a napjatých svalech a postoj se rozvolnil natolik, že už nepůsobila jako raketa připravená vystartovat. I ocasem už tak těkavě nekmitala.
Když padla zmínka o tom, že tenhle les je jedním z děsivějších míst, Erin se mimoděk rozhlédla. No ano, působil trošičku děsivě, pokud ovšem jeden přemýšlel nad tím, jak by děsivá místa měla vypadat. Erin samotné však nevadilo, že tenhle les mohl patřit mezi jedno z nejděsivějších míst této oblasti. Popravdě ať si patří nebo ne, jí přišel i docela vhodný, pokud by se chtěla ukrýt. "Ale místa ve většině případů nejsou ta, kdo nám může ublížit. Je to jen prostředí. To živočichové mohou nebo nemusejí být děsivý." Třeba takový medvěd v porovnání s tímto lesem, Erin měla jasno, kdo z těch dvou je děsivější. Nebo třeba honící psi.
Dále naslouchala bílé lišce a přikývla. Jakému prostředí dává přednost Erin? "Těžko říci, obvykle mě jedno místo přestane po čase bavit a musím jít jinam. Takže nevím, které lokality bych měla považovat za takové, kterým dávám přednost. Lesy poskytují úkryt. Louky zase možnost lovu, ale i liška je tak nějak na očích, když se pohybuje loukou." Uvažovala nahlas nad tím, které lokalitě by tedy dala přednost. "Asi bych nejdříve ráda viděla všechny možnosti, než bych si vybrala, ale i tak, rovnou říkám, že by mě nebavilo trávit dlouhý čas na jednom místě." Tak to zkrátka bylo. Erin ráda navštěvovala určitá místa, ale nechtěla na nich setrvávat nečinně.
Naneštěstí ani Erin neměla možnost potkat někoho, kdo by tohle místo znal dobře. To ji však nebránilo v tom, aby se rozhodla, že to zde prošmejdí.
"To znamená, že si budeme muset zjistit samy." Lehce se usmála na bílou.
"Já se jmenuji Erin a ty?" Představila se nakonec černostříbrná.

//Děkuji ♥

Když zase zmizela za kmenem, Erin se opět napřímila a natahovala krk, aby ji měla na očích, ačkoliv to nebylo možné. Na druhou stranu, nedělala žádná přehnaná gesta, jak by to třeba udělala kočka, že by se vydala ke kmeni a nakukovala by za něj. To ne. Jen ji ocásek občasným záškubem kmital ze strany na stranu v nervózních pohybech. Dokud bílou lišku opět neuviděla, tak se neuvolnila. teprve až ji měla na očích v celé její bílé 'přízračné' kráse, upokojila se a přestala nervózně švihat oháňkou.
Neposadila se však, prozatím. Stále druhé nedůvěřovala natolik, že by se uvolnila úplně a dokonce ji nechala přijít blíže, prostě stále byla ve střehu a připravená na případný úskok či obranu, kdyby na to došlo.
Ano, přesně tenhle les. No a nebo alespoň okolí. Přízrak, byť z masa a kostí, by takový les mohl s klidem považovat za příhodný domov, no není-liž pravda? Přítmí, děsivá atmosféra, podivné stromy, které se zvětšovaly, klid, krkavcovití ptáci. Hotový ráj přízraků.
Naneštěstí to však domov bílé lišky nebyl.
"Já? No... právě jsem přicestovala, takže jsem spíš v tomhle lese host." Jo, tak nějak by to mohla říci. Inu, dozvěděla se, že bílá zde nebydlí, ale nějaký čas už tráví průzkumem zdejšího kraje. Nakolik ale byla zběhlá v poznání krajiny, to Erin netušila.
"Zdá se, že toho tedy o zdejší oblasti víš mnohem víc." Konstatovala černostříbrná.

Doběhla na louku, kde se konečně zastavila. Musela, už prostě neměla fyzické síly na to hnát své tělo dál a dál od incidentu se žlutookým lovcem. Rozhlédla se po louce a okolí, kam jenom oko její mohlo dohlédnout a potěšilo ji, když kromě příjemného vánku zde nebyl nikdo jiný a větší, než byla ona sama. Potřebovala si odpočinout a tak si lehla do trávy a jenom dýchala. Zavřela oči a snažila se zhluboka plnit plíce, ačkoliv ji to příliš nedovolovaly, takže zpočátku musela dýchat rychle a plytce, než se její organizmus nabažil vzduchu.
Kolem ní vládl klid a mír a nyní ho dokázala ocenit dvojnásobně. Otevřela zlaté oči a zvedla hlavu z trávy a konečně se podívala kolem sebe i jiným pohledem, než-li tím vystrašeným, zběsile pátrajícím po možném útočníkovi. Teprve až když se ji tep uklidnil a dech stačil, začala vnímat krásu tohoto místa. Dívala se kolem sebe a uviděla květy. Kolem ní poletovaly motýli, kterých si na začátku vůbec nevšimla. Možná je zaznamenala, ale protože to nebyla hrozba, nevěnovala jim takovou pozornost, jako jiným tvorům a možným obyvatelům louky či případným návštěvníkům, jako byla právě teď ona. A přes to, že louka byla plná hmyzu, působila na Erin klidným dojmem. Cítila zde jakýsi zvláštní pocit. Vzduch kolem ní se tetelil a mohla by říci, že kolem ní povívá lehký vánek, který byl v protikladu se zbytkem louky, jež působila tak klidně a jako by na ni vládlo bezvětří.
Tahle skutečnost ji zaujala a tak se postavila na tlapky a vydala se na průzkum louky. Jak tak kráčela po jemné trávě prorostlé různorodými květinami, kolem ní povíval vánek a pár stop od ní se nepohnul ani lísteček trávy či květů, pokud kolem neproletěla nějaká včela, moucha, motýl nebo jiný brouk. Když však ono bezvětrné místečko navštívila Erin a vstoupila tam svou tlapkou, ihned se to změnilo. Tedy, všimla si, že několik stop od ní vítr s květinami nehýbe a těsně u ní ano. Přesně tohle byla ta podivnost, která si žádala vysvětlení. Zvláštnost, která její pozornost upoutala a nad níž začala Erin přemýšlet. Ten vánek mě doprovází? Znělo to absurdně, jakmile si ta slova uvědomila, ale bylo tomu skutečně tak. Ještě si to ověřila a skutečně. Kamkoliv se na louce pohnula a kamkoliv došla, ať už šla nalevo, napravo, rovně nebo se vrátila na místo, kde už byla před okamžikem, tam se vánek pohyboval a tam, odkud právě odešla, tam se vítr uklidnil a opět zavládlo bezvětří. Vážně! Je to tak. To je opravdu zvláštní. A také to bylo pozoruhodné. Tahle zkušenost ji přinesla poznání, i když si ho ještě úplně neuvědomila, protože muselo uzrát, byla to cenná zkušenost na její magické cestě.

Rozběhla se lesem. Byla zrovna noc, ale to ji nepřekáželo tolik, jako spíše hustota stromů, které zde rostly. svěží vítr sliboval, že by mohl přijít déšť, ale neznamenalo to, že skutečně začne pršet. Momentálně ani nebylo na temné noční obloze ani příliš mračen. Jestli nějaké, tak tvořily jenom řídké vatové útvary, kterým ale Erin nevěnovala pozornost, protože se soustředila na terén, jenž její tlapky zrovna zdolávaly. Trošku to ztěžovalo její možnosti rychlého běhu, ale po pravdě, v tento okamžik ani tak nešlo o rychlost, jako spíše o obratnost, neboť se občas musela vyhnout stromům.
Brzy se dokonce terén začal naklánět, jak začala Erin stoupat do kopce, to ji ještě o něco víc zpomalilo, ale cítila, jak musí vyvíjet sílu na tlapky, aby se mohla odrážet a nést své tělo kupředu a vzhůru. Někde v dálce za ní zaslechla neznámý lomoz. Že by hrom? Střihla uchem a na krátkou chvíli zpomalila. Zvuk se ozval znovu, ale teď už si byla jistá, že hrom to není. Bylo to něco v lese. Co je to za zvuk? Kdo jej vytváří? Zvědavost ji nakonec donutila zastavit se a začít pátrat po příčině onoho hluku. Mohla by ještě přidat a rozběhnout se mnohem rychleji, ale to by také mohlo znamenat, že by třeba nedávala dostatečný pozor a narazila by do stromu, skály, nebo čehokoliv, co by ji stálo v cestě. Nebo by mohla uklouznout, skočit do nějaké díry. Ale ji spíše zajímalo, o jaké konkrétní nebezpečí se jedná, aby se mohla rozhodnout, co udělat dál.
Nechtěla ani jít zjistit, co to je, blíže a ani to nebylo třeba, neboť se to blížilo. Přikrčila se, a zlatýma očima se snažila pročísnout tmu. Stromy se hýbaly, jak onen tvor procházel. Už to samo o sobě bylo divné. Tak co je to? Zdálo se, že to stoupá do svahu, tak jako Erin, ale snad to nebylo na stopě jí samotné. Mohla však pochybovat a možná to šlo po ní. Jakmile její pohled zaznamenal tmavé tělo, pochopila, že se jedná o medvěda, který se snažil otírat o stromy. Rozhodla se, že nemá smysl zůstávat na místě a rozběhla se pryč od tvora, který občas některý strom vyvrátil. Ne, že by spadl každý strom, ale ona by nerada, aby zrovna ten další, který bude mít slabé kořeny, spadl zrovna na ni. Natož, aby si ji všiml medvěd.
Snažila se zmizet ve tmě a dokonce si zvolila i cestu, která už nestoupala do kopce. Medvěd si ji nejspíše nevšiml, protože zvuky praskajících větví se začaly vzdalovat a Erin si mohla oddychnout.
Na chvíli. Dokonce se zastavila u nějaké skalky. Snažila se vydechnout a popadnout dech. Klid však netrval dlouho. Nad hlavou zaslechla jak se po skále kutálí drobný kamínek. Než se nadála, spadl na ni ve chvíli, kdy chtěla instinktivně uhnout. Lekla se a uskočila na stranu a hlavou vystřelila vzhůru. Znovu se ji zatajil dech, neboť na ni zíraly žluté oči. Erin vyštěkla úlekem a bleskově se otočila, aby znovu své tlapky rozpohybovala, tentokráte ve zběsilém úprku.
Uši ji říkaly, že žluté oči ji začaly pronásledovat. Slyšela zamručení a pak jak tvor seskočil ze skály na zem do půdy pokryté starým jehličím a nově rašící trávou a možná trochu i pískem. Tu ji napadlo, že tomu tvoru nemůže utéct. Byl větší než ona, měl delší nohy a tak stočila svůj úprk ke skále, ale ne k místu, odkud vyrazila, nýbrž se snažila pátrat po nějaké skulině, kam by se mohla schovat. Tvor, který ji pronásledoval byl docela obratný, ona mohla doufat, že je na tom s obratností lépe, ale rozhodně nehodlala nad tím špekulovat.
Zamířila k nejbližší skulině a v tom na její záda dopadla tlapa onoho pronásledovatele. Trhla sebou a strhla své tělo do strany, načež ucítila, jak ji u hřbetu cvakly zuby a pročísly její srst. Vypískla vyděšeně a vklouzla pod převis. Byl to takový malý dolík pod větším kamenem, moc prostoru tam nebylo, ale ani moc možností se dobře ukrýt. Musela vzít za vděk tím, co se nabízelo a nemohla si vybírat. Tvor zavrčel a začal se dobývat pod převis také. Ovšem on se tam nevešel, pouze hlavu tam mohl strčit a část krku.
Erin neváhala a když tak tvor učinil, zakousla se mu do čumáku. Div, že se trefila, ale tím, jak byl prostor stísněný to vyšlo. Tvor zavrčel, možná i kníkl, ale nevzdával se a dál se pokoušel dostat na Erin. Podařilo se mu sundat ji tlapou, do které ho Erin následně také kousla.
Na jeho tlamu si musela dávat pozor, když ale strkal pod převis tlapy, aby si ji vytáhl ven nebo vyhrabal, chňapala mu statečně po nich, aby si to rozmyslel. Nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale cítila se už unavená a umačkaná, v tom těsném prostoru. Jediné, co bylo dobré, že nepociťovala klaustrofobii. Erin se občas trefila, občas ji pokus kousnout tlapu nevyšel a ona tak dostala úder do čenichu, což nebylo vůbec příjemné. Naštěstí ten tvor neměl ostré drápy, které by do ní mohl zaseknout, nýbrž silné a a tak trochu tupé, čímž byly údery bolestné, ale ne tak vážné.
Když už toho začínala mít vážně dost a tak usilovně si přála, aby to skončilo, tvor se sebral a pomalu zmizel. Nebylo to hned, prostě ještě několikrát se vrátil k převisu a ona slyšela, jak kolem krouží a frká a kňučí napůl vztekle, napůl zoufale. Nakonec, když venku všechno utichlo, odvážila se vystrčit čumák ven a podívat se, zda útočník opravdu odešel.
Zdálo se ji, že ano a tak rychle vyklouzla z pod převisu a ještě zkontrolovala, kudy se dal útočník, aby mu náhodou nevběhla do zad a po té se už pustila pryč, daleko od střetu s neznámým žlutookým lovcem.

Jak se ji Erin ukázala v celé své temně stříbrné kráse, bílá se nejspíše také lekla. Alespoň soudě dle toho parádního akrobatického skoku dozadu. V podání bílé se to celé jevilo jako úmyslné cirkusové představení, tedy kdyby byly lišky součástí cirkusu a věděly o co se jedná. Erin pochopitelně zaujal i tento prazvláštní cirkusový kousek. Švihla ocasem jako kočka, když je nervózní a přemýšlí zda uteče či popojde blíž, což vlastně také hbitě hlavou stříbrné prolétlo.
Jakmile bílá zapadla za kmen, Erin natáhla krček, aby lépe viděla, což se ji ale nedařilo, protože by musela dojít až ke kmeni, aby viděla druhou lišku. Brzy však se ukázala bílá hlava nad kmenem a Erin se zase narovnala do normální pozice. S jemně pohybujícím se ocasem, upřenýma očima, sledovala dál bílou.
Tak teď nastala ta chvíle. Ticho mělo být prolomeno řečí dvou lišek. Erin to nevadilo. Rozhodně neměla problém s tím mluvit, jako spíše s tím, co říci, když druhou lišku neznáš a nevíš, co od ní čekat a tak pro jistotu očekáváš jakýkoliv klam. Však na pozdravu nic není a nejspíš nikdy nic špatného nebude. "Ahoj," pronesla Erin zdánlivě o něco sebejistěji, než bílá. Však taky měla o něco více vteřin navíc, aby se uklidnila z prvotního 'šoku'. "Tohle je tvůj domov?" Zkusila to Erin. Co tím mohla pokazit?

Klid tohoto místa mohl být mnohdy až děsivý a nejspíše i pro některé tvory obývající tuhle oblast, byl. Však to znáte, přepadne vás takové to svrbění na zátylku a jak se říkávalo, klid před bouří, to mohlo nastat i zde. Určitě ano. Ale na to, aby mohla Erin skutečně posoudit, že to tak je nebo naopak není, tohle místo tak dobře ještě neznala. Tajemno a děsivě vyhlížející stromy, ji nenaháněly takovou hrůzu. Už dávno přišla na to, že hrůzu nahánějí zvířata a ne prostředí. Proto ani ona se necítila příliš vyděšeně kvůli místu, kam se odvážila vkročit, jako spíše v napětí z očekávání, kdo se před ní objeví a jaké bude mít úmysly. Ani ve snu by ji nejspíš nenapadlo, že narazí na lišku, která už z dálky působí jako přízrak, duch, zjevení.
Les byl doslova nabitý jakýmsi tajemnem, které na temně stříbrnou lišku působilo a zjevení bílé kolegyně tuto atmosféru ještě prohloubilo. Erin ale necítila pouhé napětí, vnímala také pocit zvědavosti. Nebyla hloupá, aby si dál myslela, že 'duch' sedící několik stop od ní, je skutečným duchem, musel být liškou, nepochybně, alespoň díky pachu, který vyzařoval do okolí. No a vlastně by měla říci, že to byla liška. Feromony napovídaly, že se jedná o samičí pohlaví, stejně jako byla ona sama samicí.
Možná by ještě nějakou tu minutu zůstala schovaná za stromem a pozorovala lišku, kdyby ta na ni nepromluvila. Tedy , podle toho jak se projevovala, Erin si mohla myslet, že sice o ní bílá ví, ale netuší, kde přesně se schovává.
Erin střihla oušky a mírně se přikrčila a více přitiskla ke stromu. Když bílá stále seděla a nezdálo se, že by ji vědomí přítomnosti další lišky nějak výrazně děsilo nebo že by dokonce měla snahu pozorovatele najít a vyprášit mu kožich, Erin vystrčila hlavu zpoza kmenu a udělala malý, pomalý krok vpřed.
Když byla celá před stromem, který ji před chvílí sloužil jako úkryt, zastavila se a s upřeným pohledem zlatavých očí dál sledovala bílou lišku. Ouška se ji jemně chvěla, neboť zaznamenala tiché vrčení. Měla vytříbený sluch, musela ho mít, když vyhledávala pohyb myší pod půdou. Neposadila se, ale ani nešla moc blízko. Neřekla prozatím ani slovo, vyčkávala, co poví bílá. Fakt byl takový, že ji bílá liška uchvátila natolik, že chtěla vědět víc. Ovšem přijít k ní a spustit, Co jsi zač? Jak to, že jsi bílá? A ty oči? Opravdu jsou červené? To by bylo, podle jejího úsudku, nevhodné. Konec konců to byla liška. Dokonce vypadala, jako zástupkyně jejího vlastního druhu. Ale hlavně kvůli její barvě ji tak lákalo o ní zjistit víc.

Příchod na Saeron

Už dlouho byla na cestách a popravdě, nejraději by se někde na chvíli zastavila. Když ji hlavou proplula ta myšlenka, nemyslela slovo "zastavit se" tak doslova, že by si třeba lehla a nic nedělala s nataženými tlapkami, takhle to nebyl její styl. Ona myslela, že by někde strávila mnohem více času. Věnovala se průzkumu oblasti a třeba si na nějakou neurčitou dobu našla své území. Tedy v rámci možností. Ona nikdy nebyla nějak obzvlášť majetnická nebo dokonce teritoriální. Zkrátka chtěla nějakou pauzu od cestování neznámými kraji.
Když se před ní objevil tmavý les, zpočátku ji nepřišel nijak zvláštní. Nic co by neviděla. Ale když se dostala pod baldachýn stromů, to už na ni les udělal docela jiný dojem.
Bylo ráno a než vstoupila do tohoto lesa, bylo to krásné slunečné ráno, které slibovalo dobrou náladu. Jakmile však prostoupila příkrov lesa, slunce, jako by mělo hodně velký problém proniknout přes koruny stromů do jeho kmenového nitra.
Erin se nadechla. Vzduch ji přišel normální, všude kolem byl klid, nebo se to tak alespoň jevilo. Zvuky ptáků, jako by byly tlumené, možná proto, že ti zpívali někde nahoře, kde na ně dopadaly paprsky ranního slunce. Tady pod stromy bylo šero. Velké šero až skoro tma. Jak si ale oči přivykly, dalo se tu přeci jenom orientovat. Byl to zvláštní pocit, jako by byla noc, ale přitom bylo ráno.
Střihla uchem, protože nedaleko zaslechla krákání nějakého ptáka. Možná havrana, možná jen vrány, možná krkavce. Zase tak dobrý přehled v těchto druzích ptactva neměla. Neposkytovaly ani příliš vejce, takže si jich víceméně nevšímala, pokud si oni nevšímali ji.
No, nedalo ji to a nakonec změnila směr chůze právě tím směrem, odkud se ozvalo zakrákání a praskot větví. Netrvalo dlouho a spatřila ducha lišky. Tedy tak by ono zjevení nazvala, kdyby jej nedoprovázel docela silný pach života.
Erin se schovala za kmen nejbližšího stromu a nasála pach 'ducha'. Rozhodla se lišku si pořádně prohlédnout. Měla teď docela výhodu v tmavé srsti.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5


Uživatel