Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Erin souhlasila s šedým polárníkem a tak přikývla na jeho slova a potvrdila je slovy svými: "Bjarkan má pravdu. Rodičům, ale především matkám, jde o bezpečí jejich potomků, to se pak nemůžeme divit." Tedy pokud neumřou, ale tím mladého lišáčka zatěžovat nechtěla a tak tuto informaci nechala pro sebe jen v mysli.
"Věřím, že zajímavých míst tady bude dost." Pronesla Erin. Však to podivné nořiště, co našli před tím, než potkali tohle lišče, bylo zajímavé až až. Určitě by bylo zajímavé poznat i ty, kdo ty nory postavil, ale jen z dálky, tak aby si lišky sledující jejich dění nevšimli. Konec konců, ti tvorové museli mít nějaký hendikep, ne? Třeba krtci, ti mají veliké tlapy, aby mohli hrabat, ale jsou slepí. Třeba ti tvorové také nějak v něčem nevynikají. Ani nevěděla, proč ji zrovna napadlo přirovnání s krtkem. Mohli klidně vypadat jako medvědi, nebo to byli ptáci?
Vydala se za lišáky a brzy se připojila do jejich úrovně. Sledovala okolní stromy a naslouchala zvukům, které vytvářeli jejich tlapky, ale i těm, které se nesly lesem od jiných tvorů. Jaro se hlásilo o slovo, o tom nebylo pochyb.
Bjarkan se obával nakládačky od rodinných příslušníků a Loki jim prozradil, že jeho matka neustále spí. "Možná je nemocná," nechtěla jej nabádat k tomu nejhoršímu scénáři. Však nemohla tušit, že jeho matka už není. Ale možná za to mohla nemoc, že spala a nevěnovala se svým potomkům.
Zamrkala, jeho matka mu nedala jméno? Právě tohle řekl.

>>> Kam: Azurová řeka

Mladý tmavý lišáček byl docela upovídaný. Erin to nevadilo, bylo to docela milé a poskytovalo jim to jakýsi náboj energie, což při těchto zimních dnech bylo, jako slunce, které protrhne mraky a začne povzbuzovat rostlinstvo, aby se probudilo a započalo svou další jarní pouť růstu. Nebo něco v tom smyslu.
"Popravdě, moc to tady neznám. Tedy někde už jsem byla, a jinde zase ne. Ale jestli chceš, klidně můžeš jít s námi, Loki." Zkoumat přeci nikomu ještě nikdy pořádně neublížilo a jestli je pravda to, co říkal Bjarkan a osud se postará, tak budiž. Navíc tenhle mladý hoch nebyl už vyloženě maličkaté lišče, co by potřebovalo, aby ho někdo odnesl do nory. Tomu Erin rozuměla a chápala to.
Na to se ohlédla na šedého lišáka, zda i jemu to nevadí, že by s nimi mladý pobyl nějaký ten čas. A také, zda tady chce ještě sedět v závěji nebo, jestli půjdou dál. Erin to bylo v tuto chvíli i jedno. Chvilka odpočinku nebo další nová místa.
Mladý onu béžovou lišku neznal, ale tomu se nemohl nikdo divit. Lišky se na území nedržely tak pevně, jako třeba vlci. Bylo spíše s podivem, když někde vytvořily nějakou skupinu. Pro Erin to bylo spíše neobvyklé.

Mladý lišáček se představil a vypadal jako slušný lišák. Měl vychování, tedy tak se to projevovalo, byl-li vychováván. Erin sama moc nevěděla, jak by vychovaná liška měla působit, takže si to více méně, tak nějak vyvodila. Jestli se však trefila či prostě jen švihla na prázdno, to mohli vědět jen místní bohové. Závěr z toho však byl, že ji to celkem potěšilo.
Další věc, která by ji měla potěšit bylo, že se neztratil. Úleva. Ne každá liška měla podobný osud. No, alespoň tohle byla dobrá zpráva. Navíc, už to nebyl takový prcek, co by ihned někde umrzl či umřel hladem. Mohl by sice skončit v pařátech nějaké větší šelmy, ale to mohla jakákoliv liška.
"Těší mě, Loki, já jsem Erin," představila se mu tedy tmavě stříbrná liška. "Chápu, vím co je nuda. Je to docela bizardní pocit, nepříjemný. Ovšem, měl by sis dávat pozor, na koho narazíš." Byla to dobře míněná rada. "Ne každý je přátelský, tak jako my," trochu nadsázka, jistě. Ale tak to bylo. Ne každá liška byla hodná. Mohl klidně schytat nějaký ten šrám, kdyby svět vnímal jen jako skvělé hřiště.
"My jsme tady na průzkumu." Vysvětlila Erin, čímž dala najevo, že vyloženě to tady neznají, ale vůbec jim to starosti nedělá. "Říkal jsi polární?" Něco jí to říkalo. Nebyla odtamtud ta béžulka, kterou potkala u jezera? Hádala by, že ano. "Myslím, že z té skupiny jsem potkala Taniu, ale zase jsme si šly každá jinou cestou, takže nevím, kde je." Vlastně ani netušila, kde sídlí polární skupina. A upřímně, bylo jí to jedno, ale možná tady stříbrný by mohl chtít znát více informací. Možná by ho to mohlo zajímat. A nebo taky ne.

Erin jej sjela pohledem plným pobavení. Ale k jejímu stylu rozhodně nepatřilo se hlasitě řehtat. To ne. Ona se jen lišácky ušklíbla a v duchu se smála. Samozřejmě! Když je jeden dlouho sám, vždycky se z něj stane expert na hluboké přemýšlení! To bylo něco, co mu i věřila. Ale bylo ji jasné, že před chvílí nešlo o něco takového. Nic méně, byla to jeho věc. "V pohodě. Stejně asi nejsem dobrá vrba." Jako naslouchat, to by šlo, ale poradit? He? to už bylo jiné. "Je to, ostatně jen tvá věc a tvé pocity. A nemusíš o nich mluvit. To je výhoda, když dva, co spolu putují nejsou hlubocí přátelé." Co to, sakra, měla Erin pořád s tou Hloubkou? Asi to bylo tím jarním vzduchem.
Les vypadal ještě pořád zimně. Žádné pupeny, žádné listy, stromy ještě spaly, ale už by se měly začít probouzet. "Můžeme se zdržet. Proč ne. Brodit se tím mokrým sněhem stejně není zrovna výhra." Kdyby byl alespoň pevný a ne tak mokrý.
V tom zaslechla nějaký šelest a tak tím směrem natočila ucho a nakonec i hlavu. Cosi chlupatého se blížilo k nim. Odrostlé lišče? Dost možná byl v jejím věku, když jim matka zemřela. Má tady někde rodinu? Nasála do nosu pach okolí, ale že by šlo o liščí teritorium ji nepřišlo. Žádné značky.
"Ahoj, ztratil jsi se?" Erin pro jistotu špicovala uši a filtrovala vzduch, ale další liščí pachy, kromě jejich tří necítila. "Nevím, jak se tenhle les jmenuje, ale, kde máš rodinu? Co se stalo?" Snažila se zjistit víc. Mohla se domýšlet, ale jednodušší bylo se zeptat.

Odkud: Keterské jezero >>>

To Erin mívávala dříve strach často. Ty pocity neměla ráda. A proto se také rozhodla, že tomu bude čelit. Nejspíš ani teď se strachu úplně nezbavila, ale nyní, když už patřila mezi dospělé lišky, nedávala strach tak najevo, jako rozpustilé lišče, co zrovna přišlo o jediného dospělého, který ho mohl chránit před velkým nebezpečným a strašidelným světem. Proto věděla, že někdy strach dokáže atakovat zcela náhodně a nečekaně silně. A i když by se jindy jeden nebál, někdy nastane chvíle, kdy strachu podlehne a musí se potom uklidňovat a znovu sbírat odvahu.
Ani Erin nevadilo sněžení. Jako takové ji bylo fuk, přesto ocenila, když vlezli do lesa, kde bylo sněžení mírnější. "Aha, tak to je dobře," nehodlala se rýpat v jeho pocitech. "Jen jsi vypadal hodně, hooodně zahloubaně, víš." Popichovala ho snad? Možná trošku, ale nebylo to se zlým úmyslem. Jen aby si nemyslel, že mu to baští. Ovšem tak či tak, bylo ji to jedno. Však se neznali tak dlouho, aby si mohli otevřeně říkat každý ze svých pocitů. Vlastně Erin ani nemohla říci, že by někdo takový existoval.

Když se měnil vzhled, tak sem dám aktualizovanou podobu :)
https://i.postimg.cc/PqwHmmgw/erin-sperkovnice-01-b.png

děkuji ♥♥♥

Odkud: Starý Benrir >>>

Nevadilo ji, že kráčeli chvíli mlčky. Dokonce se necítila ani nijak špatně, pokud se ho dotklo její uchechtnutí. Nebrala to vůbec jako výsměch a neměla důvod se cítit nějak špatně. Prostě se soustředila na chůzi a to kam šli. Pokud chtěl mlčet, nevadilo jí to. Dokázala být také potichu. Tím snad i uměla potěšit ty, kteří neradi hovořili moc. Ale ona se s mnoha liškami zase nesetkala. Obvykle se spíše liškám vyhýbala, zvlášť, pokud jejich územím jenom procházela. Nepotřebovala zbytečné konflikty. Tady to bylo jiné. Tady se rozhodla chvíli zůstat a mohlo se tohle území stát dokonce i jejím domovem. Třebas i jen dočasným na pár měsíců či let. Prozatím neměla potřebu odcházet a tak nebylo od věci se s liškami setkávat.
Když promluvil, ve reakci na její slova, bylo to jen krátké. Prostá slova, jako by se mu mluvit nechtělo. Erin se na něj podívala. Začal se totiž loudat, to slyšela ještě dřív, než-li se otočila. A když tak učinila, bylo tomu skutečně tak. "Není třeba se tím trápit. Myslím, že neexistuje nikdo, kdo by neměl z něčeho někdy špatný pocit i kdyby obvykle z toho špatné pocity nemíval." řekla to obecněji. Nechtěla přímo říkat nebo naznačovat, že on měl strach z těch staveb. Nemusel se za to stydět. Prostě někdy ten strach zaútočí nečekaně a zdánlivě bez důvodu.

Aktualita počasí
Už nějakou chvíli se loudali kolem jezera. Bylo velké, rozlehlé a neměli šanci vidět na druhý břeh. Vítr se zmírnil, úplně však vanout nepřestal a od jezera se jim opíral do kožichu. Erin se podívala znovu na hladinu jezera a to už se na krajinu začala snášet noc. S večerem se i trochu ochladilo a mraky se na nebi začaly opět shlukovat, jako by se zrovna rozhodli uspořádat setkání nad Saeronem. Erin zavětřila do vzduchu, bylo v něm cítit vlhko. Otázkou bylo, zda bude pršet nebo sněžit či snad obojí?

Od jezera se rozhodla odklonit k lesu.

>>> Kam: Les Taldren

Aktualita uznána, 10 kamínků

Odkud: Halfdan >>>

Zajímavá představa, že by tohle někdo stavěl jen tak pro srandu králíkům, aby se mohli chechtat a hopsat vesele okolo. Vyvolalo to pocit, znovu zavětřit a zjistit, jestli tady pachy králíků a zajíců nebudou silnější. Že by tady skutečně z toho měli legraci. Ale ne. Necítila je. Takže jestli to tak bylo, nejspíš už hodně, hodně dávno.
Musela se tiše uchechtnout. Strašidelné. Bylo legrační, jak třeba takový děsivý les tyhle dvě lišky vůbec nepřekvapil a nevyvedl z míry, ale pár podivných nor, to jim zvedlo chloupky na zátylku. Když se na to jeden díval s odstupem, tak to bylo neskutečně legrační.
Nepříjemný pocit, to by tomu lišákovi i věřila, ale, že by měl strach. Skutečný a opravdový, to ne. Na duchy nevěřil, jak by ho mohly vyděsit opuštěné nory? Zavrtěla nad tím hlavou. "Možná, že přesně takový pocit u někoho vyvolává zmínka duchů, démonů a bohů." Napadlo ji. Z temného lesa strach neměla. Les byl jenom les. Ale místo, které nebylo přirozené, to byla jiná.
Dorazili k řece. Ta byla o něco živější, než v zimě. Asi se skutečně blížilo jaro. Vydala se po břehu směrem nahoru, tam kde by mělo být jezero.

>>> Kam: Keterské jezero

Přišlo ji to divné? "Je to zvláštní, co někdo dokáže postavit. Jistě, ale nejspíš pro to měl nějaký důvod. Ten kdo tohohle byl schopen." Ono, stačilo sledovat přírodu a jiné tvory. Třeba takoví obyčejní mravenci, co ti dokázali. Proto to Erin nepřišlo zase až tak divné. Jediné, co bylo zvláštní, že to uměli udělat tak pravidelné. Nikdy by ji nenapadlo, aby třeba hloubila noru takovým způsobem. Možná by ji to ani nešlo. Nezkoušela to a nejspíš to ani zkoušet nehodlala.
"Hm, souhlas. Kdo ví, co jsou zač. Docela se mi ježí chlupy, když si představím, že by tady byli." Mohli být třeba obrovší jako medvěd. Pokud dokázali tohle, co ještě dalšího?
"Třeba byli křehcí. Něco jako šneci?" Vážně to byla jen úvaha. Erin zřejmě lidi neviděla. Místa, která po sobě lidé zanechali ano, s tím se setkala, ale s lidmi jako takovými, nejspíš ne. Erin si samozřejmě místo prohlížela. Možná by se i odvážila vejít dovnitř, ale nakonec zůstala jenom u venkovní obhlídky. "Je to fascinující místo. Máš ale asi pravdu. Tak půjdeme dál?" Zeptala se ho, avšak dlouho na odpověď nečekala. Přeci nebyla závislá na rozhodování druhých. Někdy se nechala vést a jindy šla po svém, takže zavětřila a vyrazila dál směrem k druhé části hor, které protínala řeka.

>>> Kam: Starý Benrir

Odkud: Vysočina - východ >>>

To bylo jenom dobře. "Fajn. Nejspíš tam nebude nic, ale jeden nikdy neví." Zase tolik moc štěstí nedůvěřovala, aby někam jen tak vběhla. Mít štěstí bylo fajn, aby také ne, ale spoléhat se na něj a že bude vždycky stát při vás, to by byl opravdu hazard.
Erin byla proto opatrná a nasávala do nosu pachy okolí. Cítila zde, jako jeden z nejsilnějších, pach vran nebo havranů. Zkrátka opeřenci tu sídlili, jako by to byl jejich domov. A pak tady byla spousta další, ale zcela obvyklých pachů přírody.
Kráčela tiše za ním a sledovala terén před sebou. Když řekl, že to je divné, nastražila uši a zavětřila do vzduchu. "Divné?" Co přesně měl na mysli? Stavby jako takové nebo ucítil něco divného? Oh, jistě, to nezmínila?
"Ano, někdo tohle postavil. Ale už tu není, patrně. Vypadá to, jako by si to příroda hodlala vzít zpět," zareagovala, když sledovala mech pokrývající zeď. "Někteří tvorové umí divy." Zareagovala na to, že kdo a "Packami?" jak jinak. Ocasem sotva.

Odkud: Lesík Štěstí >>>

Bylo více než-li jisté, že to Erin myslela skutečně jen jako pobídku. Slova, která měla jen povzbudit lišákúv zájem o zkoumání a vyjevit nadšení Erin, které obvykle skrývala. Nic z těch slov nemohla být realita, neboť místa skutečně nečekají na to, až je někdo navštíví. Možná jim dokonce ani není nic jedno, neboť nemají pocity. Nebo snad ano? Mohou mít místa svou duši?
Opustili les a jejich tlapky je zavedly do kopců. Vítr nefoukal, což bylo dobře. Sníh, který byl napadený na zemi jim přeci jenom usnadňoval chůzi jedním způsobem a druhým zase ztěžoval, ačkoliv by se mohlo zdát, že je to nemožné. Vysvětlení však bylo prosté. Necítili ostré kameny, které by se jim normálně zařezávaly do polštářků tlapek, ale díky teplému vzduchu byl sníh trochu kluzký, takže si i tak museli dávat pozor. Nic méně, než-li dorazili na místo, kde se šedý zastavil, nové vločky se snažily pokrýt zemi tak, že jim polštář z čerstvého sněhu vytvořil jemný, leč chladivý povrch.
"Hm?" zaznělo za jeho zády, než dorazila na místo, odkud bylo vidět, co má lišák na mysli. Zaměřila se na to podivné uskupení kamenů. "To bude jedno z těch míst, která se liší od zbytku krajiny." Taková místa už Erin viděla. "Musíme být ale opatrní. Nevím, kdo takové nory staví, mohl by tam pořád být," vždycky bylo lepší se nejdříve přesvědčit, že v okolí takového místa nejsou cítit podivné pachy, které by přítomnost tvorů neznámých mohly odhalovat.

>>> Kam: Halfdan

"To nezní moc lákavě," na jednu stranu na druhou, možná by nyní ocenila chvilku se zahřát, ale kdyby horku měla čelit slouho, asi by ji to nedělalo nejlépe, natož jemu. Ona měla srst hustou, ale určitě jinak strukturovanou, než tenhle šedobílý polárník. Ovšem od toho výletu ji to neodradí. Jen nemusí tam běžet hnedka.
"Přesně tak." Takových míst tu muselo být hodně. "A čekají jen na to, až je prošmejdíme. Hm?" Mrkla na něj lišácky. Nabrala do nosu vzduch, který se jevil poněkud teplejší.
Střihla uchem a na její tváři se objevil docela spokojený úsměv. Ano, v pohybu bylo něco, co se ji zamlouvalo. "Tak do toho." Kmitla oháňkou a dala se do pohybu. Zkoumání nových území bylo super a pokud měla společnost, bylo to někdy i lepší.

>>> Kam: Vysočina - východ

Přikývla. "Patrně ano," ovšem jak rozsáhlé pouště zde jsou Erin netušila. A jestli je tam vedro i v zimě? Nebude tam také chladněji? Těžko říci. Určitě tak jak nebyl les jako les, tak podobně to bylo s pouštěmi. Ale tohle byly všechno jen takové teorie a úvahy. Mnohem lepší by bylo to zjistit, než tady spekulovat jestli a jak moc teplo tam je. Ale když se pohledem vrátila k šedému, no, vypadal jako hustá koule chlupů, zřejmě byly jeho obavy oprávněné.
"Nevím, na kolik horko tam je v zimní dobu, můžeme však jít i jinam. Možná zde narazíme na mnohá zajímavá místa." Jedno, jestli budou hledat duchy, démony a bohy. Poznat kraj se mohlo vždycky hodit. Mít alespoň představu kde co je.
"I to je možné. Proto nebudu stavět na základě nepodložených teorií." Nechtěla říkat, Jo, v poušti žijí duchové, jen protož, že to někdo řekl. Nechtěla říkat, Saeron má takové a takové bohy, jen proto, že se o tom vedou pouhé debaty. Ale zásadně existenci zvláštností nepopírala.

Odkud: Podivný les >>>

Plahočila se společně s ním a když se struktura lesa změnila, byla skutečně ráda, že se z toho mrtvolného místa dostali. Ne, že by se bála těch stromů. Jenom měla už po krk proplétání se mezi hustým porostem. Ať si to místo bylo sebevíc hrůzostrašné nebo ne. Konec konců i lišák se začal hnedka čistit, což Erin pobídlo, aby udělala totéž. Aby si upravila kožíšek a zbavila ho zaseklých větviček.
Najednou se otázal na to záhadné místo, o kterém se zmínila. "Měl by to být nějaký tunel v poušti u nějakých velkých staveb, myslím. Já tam nebyla, ale liška, co tady žije déle než já ano a prý v tom tunelu na ducha narazila," odpověděla Erin lišákovi zamyšleně. "Zajímalo by mě, co skutečně viděla nebo slyšela." Jestli to vůbec viděla. "Prý to bylo něco velkého, ale zvíře ne. Těžko to popsat, když jsem to neviděla. A právě proto by mě zajímalo, zda to může být skutečně duch." Třeba šlo opravdu jen o nějakého málo známého tvora, co tam jen našel útočiště, třeba před bouří písku. Jak tohle mohla vědět? Nemohla, nebyla přece pouštní liškou. Kdo ví, co všechno na písečných dunách žije. "Kdo ví, co se skrývá pod zemí."

Přikývla na souhlas. "Máš pravdu. Některé lišky se bojí tak moc, až je děsí i vlastní stín." Takové znala. Nerada to připouštěla, ale kdysi taková bývala i její sestra. Prostě se bála každého šustotu. Erin také měla strach. Zjistila však, že být ukrytý ve stínu je mnohem lepší a méně děsivé, než koukat se na stíny z dálky z otevřeného prostranství.
"Přesně tak. Nepopírám existenci těch věcí, ale ani nebudu tvrdit, že skutečně existují, když jsem na žádnou z nich nenarazila. A jak jsi sám řekl, ono se toho napovídá." Musela se vyhnout dost spletité větvi. "Já bych to místo, o kterém mi říkala ta liška, ráda zkoukla, právě proto, abych zjistila, jestli to může být pravda. Jestli to třeba nebyl jenom vítr skučící v podzemních chodbách." Prostě si to ověřit.
Rozhlédla se, jakmile překonali překážku. "Jo, vypadá to tak. Možná to má tenhle les skutečně už za sebou." Ještě nikdy neviděla celý les, co by působil mrtvě. Jen, pokud šlo o třeba spálený les od požáru. Nebo třeba strom zasažený bleskem. Ale les co by vypadal, jako dodělávající celý naráz bez mladých stromů, to asi ne.

Kam: lesík Štěstí