Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle parádní počasíčko bylo naprosto dokonalým příkladem podzimu. Ale i tak se Erin nelíbil déšť. Navíc měla pocit, že ji někdo sleduje. Ovšem i když se otáčela, neviděla zpočátku nic než pouhé stíny, které se ztratily stejně rychle, jako je stačila temně stříbrná liška zaznamenat. Přimhouřila oči, ale co mohla dělat? Maximálně se mohla zlobit, nebo tyto stíny ignorovat. Jenomže ono to tak úplně nešlo, ignorovat je.
Vlastně bylo docela úlevné, když konečně, to co spatřila nebyl jenom pouhý stín ale skutečná liška. Jak dlouho mě sleduje? Ale ty stíny, to nebyla ona, nebo...? Byla si jistá, že ne. Jak by to tahle liška dokázala? A proč by se zjevila právě nyní a před tím se jen mihala z různých směrů?
Erirn se zastavila a pohled zapíchla přímo do tváře neznámé lišky. Sama chtěla působit sebevědomě a tak se nesnažila ani krčit nebo něco podobného, i když nikdy nemohla tušit, jak neznámá zareaguje. Uvnitř byla podobně nejistá, jako její sestra, ale vždycky se to snažila důsledně maskovat. Konec konců, zde zatím nepotkala žádnou agresivní či vypočítavou lišku. "Zdravím," pronesla tedy, pečlivě sebejistě znějícím hlasem, ačkoliv se snažila proskenovat každý pohyb neznámé lišky.

Ambleerský les >>>

Postupem noci se počasí trochu umírnilo. Déšť tedy neustával, ale nikde nezůstalo ani místečko suché, takže ani v lese se nedalo dost dobře schovat. Možná kdyby jeden opravdu hodně chtěl a snažil se hledat skutečně důkladně, našel by i místo, kam se uložit v suchu, ale kožich měla Erin stejně tak promáčený, že to bylo jedno.
Zůstávat v lese tedy nemělo již smysl a tak opustila domnělé přístřeší a vydala se do plání. Nebylo toho moc co vidět do dálky, protože obloha byla zahalena mraky, takže ani měsíc, ani hvězdy onou clonou nepronikly. Erin mohla hádat, kde se ukrývá zářivý kotouč, ale to bylo tak vše. Raději se dívala před sebe, aby nezapadla do nějaké blátivé strouhy. Ve tmě by si nerada vymkla packu nebo skončila v blátě. Jak tak našlapovala, snažila se soustředit na terén, občas měla divný pocit. Vlastně, kdyby se nad tím pocitem zamyslela víc a hlouběji, došla by k závěru, že má tento pocit od chvíle, kdy opustila ten mrtvý les. Pocit, že se kolem ní, hlavně tedy za ní, něco plíží. Jenomže kdykoliv se otočila, aby zkontrolovala situaci, nikoho nespatřila. Možná jen čmouhu, která se ve zlomku vteřiny rozpustila v nic.

Tundra •••

Déšť a nepříjemný vítr ji hnal pod koruny stromů. Boční vítr však byl nepříjemný a snažil se dostat i do lesa. Erin se zastavila na kraji, neboť ji do čumáčku udeřily pachy lišek. Bylo jich víc a vsadila by i krk na to, že některé byly značky. Cítila slabý pach Bjarkana, takže tušila, že někde v tomhle lese by se měl ukrývat i šedý polárník. Lézt ale na území nějaké lišky či dokonce lišek, to bylo jako strkat tlapku do mraveniště. Erin neměla chuť podnikat takovýto experiment. A uř vůbec ne, aby to vypadalo, že se za Bjarkanem táhne jako zatoulané štěně. Usoudila, že pokud došel až sem a nikde nejsou chlupy ani krvavá stopa, patrně je vše v naprostém pořádku a ona se nemusí o něj strachovat.
Otočila se tedy a zamířilila okrajem lesa někam jinam.

••• Malé loviště

S příchodem večera, probralo Erin narůstající bubnování kapek deště do jejího kožichu. Ostatně to byl ten pravý důvod, proč znovu procitla do reality života na Saeronu. Kromě deště, jenž sílil s každou další minutou, se do jejího těla obul také studený vítr. Ten byl poměrně nepříjemný, neboť byl v takovém úhlu, že doslova zalézal do kožichu až ke kůži. Erin se protáhla a postavila se na všechny čtyři. Déšť sílil a vítr ji obracel chlupy do protisměru růstu. Ošila se a pohledem zjistila, že je zde sama. Po Bjarkanovi a té druhé polárce nebylo vidu ani slechu. Erin usoudila, že jí to dávání prostoru poněkud zmohlo, až z něj usnula. Kdo ví, kdy ti dva odešli. Teď byli na snadně se rozhodnout, zda je bude následovat či se vydá vlastní cestou. Na jednu stranu chtěla jít dál, ale na tu druhou, zajímalo ji, zda je šedý polárník v pořádku. Kdo ví, proč ji na něm tak záleželo. S jistotou věděla jenom to, že v tomhle počasí, které slibovalo průtrž, nechtěla být na pláni a do toho temného lesa, kde žil ten podivín se také vracet nechtěla. Proto vyrazila k nejbližšímu pásu lesa, který byl ale dál než ten děsivý.

-> Ambleerský les

Aktualita uznána

(LKŠ 63 (1/5))

Těch komet měla štěstí zahlédnout víc a dokonce se v jednu chvíli i zabrat do pozorování, jak prolétaly zvláštní trajektorií, že ji to přišlo, že některé letí přímo na ni. Dokonce si uvědomila, jak se zaklání, jako by chtěla uhnout možnému zásahu. Vždycky však zablikaly a shořely v atmosféře. Nic na ně totiž neletělo. Žádný šutr z nebes na ně, naštěstí nespadl.
Ze sledování kometek ji vytrhl hlas, který se zvyšoval. Stočila hlavu i uši ke dvojici. Přišlo jí to, že se Bjarkan zlobí. Že křičí. Tak se ji podařilo, aniž by se vůbec snažila, zachytit několik slov, dokonce i věty, které šedý křičel na bílou s tmavými zády. Měla nutkání vstát a jít za nimi, ale rozhodně nechtěla narušovat soukromí těch dvou. Vypadalo by to beztak hloupě, kdyby přicupitala chránit samce, který to zjevně nepotřeboval. Určitě by mu to nebylo příjemné, kdyby ho měla chránit ona a navíc, nevypadalo to, že by druhá polárka chtěla také zvýšit hlas.
Přes to ale, kdyby o to stál, nějak by, byť jen pohledem, naznačil, přišla by ho podpořit. Nic méně stále si držela odstup, nechávala jim taktně prostor.

(LKŠ 60 (3/5))

Bylo celkem i nemožné, na otevřeném prostranství přehlédnout, že na obloze nad její hlavou se něco děje a tak Erin pozvedla čenich k nebesům, aby mohla uvidět tu krásnou scénku, kdy se na obloze objevily kometky. Taková podívaná by mohla uniknout oku nepozorného, ale ne u Erin, proto si ji také všimla.
Co si povídali Bjarkan s tou druhou polárkou, to vlastně ani neslyšela. I když, kdyby se moc snažila, patrně by se ji dařilo zjistit o čem mluví, ale nechtěla být vlezlá, tak se spíše nesnažila poslouchat.
Jediné, co vlastně nechtěla a ani nevěděla proč, být daleko od toho zvláštního polárníka. Připadal ji totiž, docela i příjemný. Nebyl přehnaně ukecaný. Nebyl hloupý, rozhodně věděl, že život není jen procházka nějakou suprovou loukou, kde najde jeden všechno, co potřebuje. Buď si na jeho společnost přivykla, nebo za tím bylo něco víc, o čem sotva tušila, že by v tom mohlo mít tlapky. Ať už to bylo jakkoliv, stačilo ji vědět, že šedý polárník je v pohodě. Tedy jak moc v pohodě byl, to zase nezkoumala, no však víte, jak to bylo myšleno, ne? Jako, že mu nikdo kožich netrhá.
Tak tam dál seděla a s klidem koukala na oblohu, přičemž občas zaměřila kukadla na dvojici opodál, aby se ujistila, že se ti dva do sebe nějak nepustili, kdo ví proč jí to vlastně napadlo.

Aktualita uznána

(LKŠ 54 (2/5))

Vzhledem k tomu, že to, co nakonec lišák řekl, byla i asi nejspíš pravda, rozhodně neměla potřebu oponovat, tak přikývla. "Patrně ano." Byla skutečně ráda, že od tama unikla a dokonce věřila i tomu, že kdyby ji šanci k úniku ten podivín nedal, nejspíš by se jí to nepodařilo. Vlastně bylo s podivem, že vyvázla bez škrábanců a utržených uší. Celé to bylo tak podivné, že byla z toho pořád rozhozená. Ale už nechtěla dávat najevo, jak moc rozhozená je. Proto se rozhodla dál to nerozebírat. Snad jen, kdyby se k tomu tématu opět stočila řeč. Ale už teď měla pocit, že vlastně neví, jestli se jí to jen nezdálo. Jenomže pak tu byly ty informace z pohledu lišáka a to ji zase utvrzovalo o opaku a že to byla skutečnost. Tak či tak něco cítila. Něco uvnitř ní bylo jiné.
Ze zamyšlení ji vytrhla činnost Bjarkana a to sběr jistého ovoce. Vzhledem k tomu, že ona sama byla také sběrač, neváhala a bez ostychu se jala ochutnat onu bobuli také. Na jazyku se ji rozlila kyselkavá chuť. Víčka očí se ji lehce sevřela a hned na to je vykulila. Bylo to jiné, než očekávala. Nedovedla nyní usoudit, zda je to odporné, nebo snesitelné.
Jelikož postřehla, že šedý něco větří, nasála také pachy do čenichu. Cítila toho dost. ono ovoce, které bylo, dalo by se říci, že snesitelné, ale o sladkosti a dobrotě by se mluvit tedy nedalo. Cítila i něco jiného. "Hm... dobře." zareagovala na jeho slova a chvíli se posadila, aby dala prostor svému společníkovi.
Nakonec se zvedla a vydala se za ním. Nespěchala však. Sledovala okolí a dokonce se pokusila ochutnat znovu tu kyselou bobuli. Na podruhé, když u měla jazyk poleptaný kyselinou z první bobule, chutnala druhá o něco lépe. Všimla si po několika dalších krocích dvou lišek. Bjarkana a jiné polárky. Nechtěla se tam však jen tak přiřítit a tak znovu uvelebila zadek do trávy mezi keříky a čekala, až si Bjarkan promluví s liškou, kterou podle jeho chování, znal.

Louka Yesad >>>

(LKŠ 47 (5/5))

Vyrazila tedy hned, jak se na tom s Bjarkanem shodli, na cestu, která obě lišky vedla dál od lesa, jenž si podmanil jejich pocit strachu. Ať už se báli více či méně, obě lišky byly, svým způsobem, poznamenané.
Erin se otřepala a kladla tlapu před tlapu v rytmickém tempu. Zpomalila teprve tehdy, když se louka změnila na pláň. Po celou dobu mlčela, ale v hlavě se ji přehrávalo všechno, co zažila od té bouřky z minulé noci a i některé okamžiky z minulosti.
"Nevím, proč si ten podivín myslel, že bych mu měla být oddaná a vděčná," zamumlala náhle, čímž prolomila to ticho, které doposud panovalo mezi ní a šedým polárníkem, když procházeli loukou a plání. "Mluvil o nějakém spojení mezi mnou a ním, ale vůbec nevím, o čem to vlastně vedl řeč." Ani nevěděla, proč o tom začala mluvit, snad aby se ujistila, že už tohle bylo divné, nebo aby i Bjarkan pochopil, že takovou situaci si nemohla jen tak vymyslet.

(LKŠ 46 (4/5))

Na krátko se zadívala na pás temného lesa, který se tvářil, jako by se je ráno vůbec ale vůbec nesnažil přivést k šílenství. Takhle z dálky vypadal klidně a Erin by jej dokonce mohla označit za mírumilovný, avšak pořád měla před očima, jak les vypadal uvnitř. Tak prohnilý a zlověstný, číhalo v něm něco přímo na ně? Ať už ano nebo ne, bylo tam rozhodně něco zlověstného. Po celý den, díky lijáku z předchozí noci, bylo, na louce ale i v tom lese, chladno. Mračna se sice protrhla, avšak stále se na modrém nebi proháněla jako stádo skotačících beranů. I teď večer byli chladněji. Už ne však tolik, jako přes den. Erin usoudila, že se znovu otepluje, protože cítila příval teplejšího vzduchu.
"Zřejmě ano. Odporně vypadající místo udělá polovinu práce při odhánění vetřelců z území."
S návrhem, že odtud půjdou raději dál, plně souhlasila. Ani ona nechtěla být tomu místu blízko až padne na krajinu tma. Kdo ví, co by ještě z toho lesa na ně vylezlo.

>>> Tundra

Aktualita uznána

(LKŠ 42 (3/5))

Samozřejmě, že Bjarkana chápala, protože ona dělala to samé. Snažila se najít racionální vysvětlení a v nějaké bohy jednoduše nevěřila jenom tak slepě. Byla ochotna uvěřit, pokud by dostala jasný důkaz jejich existence. Nebyla taková liška, co uvěří tomu, co jiná liška povídala. Takže rozuměla mu. Ale tady v tomhle případě věděla, co viděla, a dokonce v tom nebyla tak úplně sama a to ji stačilo, aby věřila, že se to stalo. Ovšem, kdo byl onen lišák, to nevěděla a nehodlala ho nazývat bohem. Konec konců, představil se jen jako Azrael. A možná byl sice větší nebo stál ně nečem vyvýšeném, čeho si Erin třeba jenom nevšimla a ona skutečně mohla mít větší oči, ale rozhodně, že ji viděl do mysli, to nemohla popřít.
"Rozumím ti. Ani já nechci věřit bludům." Uzavřela to, ale v mysli stále přemýšlela, co z toho bylo skutečné a co ne. A o čem, že to ten Azrael mluvil.
"Asi máš pravdu a když jsou i o něco větší, působí hrozivěji," na tom nebylo, co by mohla namítat. "Nejspíš to byl podivný samotář. Třeba chtěl jen klid a tak si vytvořil to místo jako své teritorium." Pořád ji ale svrběla myšlenka, co že ji to údajně ten Azrael dal. A také věřila, že ji nahlížel do mysli tak, jak to na ni působilo.

(LKŠ 36 (2/5))

Konečně byla venku z lesa, který ji momentálně drásal nervy. Jakmile se ocitli na louce, nadechla se zhluboka a doslova nasávala čerstvý mokrý vzduch. Byl to báječný pocit, když nemusela vdechovat lepivé, kluzké a špinavé saze, které by měly páchnout po ohořelém dřevě, ale místo toho neměla pražádný zápach, jen navozovaly nepříjemný pocit, že snad vdechujete samotnou smrt.
Pohlédla na Bjarkana. Lišák, jako by nyní, jakmile byli pryč z dosahu oné divné pochmurné moci, změnil přístup a začal pochybovat. "Možná," pronesla pomalým, leč nedůvěřivým tónem v hlase. Ne, teď už odmítala uvěřit, že by se jednalo o iluzi. Na začátku pochybovala, že by to, co zažila mohlo být skutečné, ale po tom, co slyšela z úst lišáka, už nepochybovala. "Ale nevěřím, že to byl jenom klam. Byl to divný zážitek. Myslím, že na něj už do smrti nezapomenu." Konec konců, něco ji přeci dal.
"Někdo nebo něco, to bylo a nejspíš se tím baví, ale je děsivě přesvědčivý." Kdyby jenom polárník tušil, jak moc to bylo nepříjemné, když se Erin ona bytost dívala do očí a do duše. Byl Azrael jen šílenec? Liščí poustevník? Kdo ví. "Takové oči jsem nikdy předtím neviděla. Leda tak na mršině pár dnů staré." Procedila skrze tesáky a znechuceně se ohlédla po pásu tmavého lesa, z něhož před chvílí vyšli.

Podivný les >>>

(LKŠ 35 (1/5))

Ať už se zdálo, to co tmavostříbrná liška řekla, sebevíc absurdní, i slova šedého polárníka potvrzovaly, že na tom cosi pravdivého bude. I kdyby šlo o sebelepší iluzi, musela by postihnout obě lišky dvojím způsobem. A právě to dělalo z této situace skutečnost. Nebo ne? Bjarkan ji potvrdil, že z jeho pohledu zmizela. Celá být za kmenem torza ohořelého stromu schovaná nějakou chvíli jenom tak a za denního světla být nemohla. Nehledě na to, že si to lišák šel obhlédnout a ani tehdy ji neviděl, nespatřil ani tu, poměrně velkou, díru do země.
"To je zvláštní. Ta díra tam byla, ale když jsem z ní vyběhla, byla pryč." Kdyby se to odehrálo v noci, připustila by, že prostě ji přehlédla díky hře světla a stínů, ale takhle? Zavrtěla nad tím hlavou. Jak procházeli lesem, měla nepříjemný pocit, že na ně může zaútočit něco zlého. I kdyby to byli jen vlci nebo šakalové, obyčejní predátoři, byla by schopná uvěřit, že je na ni poslal Azrael.
Ulevilo se ji teprve tehdy, až z lesa vystoupili na louku.
"Lišák, ale velký jako vlk." Odpověděla Bjarkanovi na otázku, kdo byl záhadný 'on'. "Ani se mě fyzicky nedotkl, ale ten jeho pohled... a hlas... a ten chlad, který z něj vyzařoval," Erin se při té vzpomínce zježila srst na hřbetě. "Už jsem se setkala s několika děsivými liškami, ale tenhle Azrael, byl tak neskutečně silný. Jako by mi viděl přímo do hlavy. Jako by přesně věděl, co cítím, nad čím přemýšlím. Bylo to děsivé." A to ani nezmínila, že měl vlastně rohy, s čímž se také nikdy nesetkala. Jako, že by někdy viděla rohatou lišku.

(LKŠ 33 (4/5))

Otočila na něj hlavu, když řekl, že zmizela."Zmizela?" Ale potvrdilo to, že tedy halucinaci neměla. Neflákla sebou na zem a ani nemluvila nesmysly. "Ty jsi tu díru do země neviděl?" Zeptala se ho. "Vstoupila jsem do té díry, která byla větší než doupě." Vysvětlila lišákovi. Ale uvědomovala si i to, že když tu díru opustila, tak ji potom ani ona neviděla. To byla další záhada. "Uvnitř byla zima. Velký chlad a červená záře a taky tam byl on..." Polkla a stáhla uši k hlavě. "Tvrdil divné věci. Vlastně ani nevím, co byl zač." Vše ji přišlo, že se odehrálo příliš rychle, ale když to prožívala, bylo to jako by to bylo zase pomalu.
Nelíbilo se ji v tomhle lese a tak musela souhlasit s Bjarkanem. "Souhlasím, půjdeme raději rychle odtud." Popravdě, Erin by se teď cítila mnohem lépe na otevřené prostranství, než v těchto pochmurných a děsivých končinách. Takže se ani nemínila zastavit. Jít pryč byl ten nejlepší nápad a byla Bjarkanovi vděčná, že se ji nevysmívá, že se tady zkrátka Erin bojí jako malé lišče.

>>> Louka Yesad

Tichý svět >>>

(LKŠ 30 (1/5))

Srst měla Erin ještě nějakou chvíli nepříjemně zježenou, ale jak se vzdalovala od místa, které pro ni bylo nepříjemné a děsivé, pomalu ji klesala. V podstatě ani nevnímala, že na ni lišák málem zaútočil, neboť se vše odehrálo tak rychle, že ani nestačila postřehnout, co se vlastně děje. Ale nemohla by mu to ani tak vyčítat. Vše, co se jim stalo, bylo zkrátka nelogické a divné. Nějakou chvilku jen mlčky kráčeli, než se Erin konečně odhodlala ke slovu.
"To, co se stalo, pořád nevím, jestli se to celé neodehrálo jenom v mé hlavě. Nebyla jsem chvíli mimo?" Zeptala se přemýšlivě. Lišák ji mohl říci cokoliv. Pravdu nebo lhát a ona by pořád nevěděla, co z toho je pravdou, ale prostě se snažila tu situaci pochopit.
Les se změnil, ale ani tenhle nebyl vůbec hezký. Erin by ani nevadilo, že vypadá jak vypadá. Nevadila ji temná místa, ale její nervy byly trošku pochroumané tím zážitkem s Azraelem, že ji ani tohle místo nepřišlo příjemné. Porost byl zde hustší a i když stromy už nebyly očividně spálené, ale ani svěží a plné mízy. Působily staře a ponuře. "Tohle místo je asi předzvěstí onoho místa z něhož jsme přišli." Nelíbilo se jí tu.

(LKŠ 29 (5/5))

Jak zmizela, tak se i objevila. Záhadně vyskočila ze země, jako by ji vyplivlo nějaké magické okno. Ve tváři hrůzu, zabrzdila těsně před Bjarkanem a měla co dělat, aby do něj nevrazila. Skoro jí to až vyděsilo, jak nečekaně se před ní lišák zjevil. No, ono to byl tak, že se zjevila ona před ním, ale pro ni to bylo, jako by on vyskočil před ní. Náhlé světlo ji skoro oslepilo a to i přes to, že bylo vlastně pošmourné.
"Jdeme odtud," řekla to tak jistě a odhodlaně, že muselo být jasné, že v tento okamžik se o tom, co se právě stalo, nehodlá bavit. Chvatně se rozhlédla kolem sebe. Díra, která předtím pohltila její tělo, byla náhle pryč, jako by tam u toho pařezu ani nikdy nebyla. Nakrátko si Erin myslela, že se jí to celé jen zdálo a šlo tedy o pouhou halucinaci, ale strach, který ji momentálně zachvátil, byl tak silný, že byla ochotna uvěřit, že jestli zde zůstane ještě chvíli, tak ten Azrael vyleze ze země a opravdu ji ukousne hlavu.
Věnovala vránám ještě jeden plachý pohled a potom se konečně dala do pohybu, chvatně míříc pryč z tohoto místa. Neběžela, ale její krok byl svižný.

>>> Podivný les