Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kráčet pod starými stromy bylo příjemné ale i nepříjemné, když se neustále musela vyhýbat kořenům. Les jako takový ji nevadil a líbil se ji. Poskytoval přítmí a chránil své prostranství před sluncem docela obstojně. Ovšem pohybovat se dlouho v docela složitém terénu, to jednoho unaví. Nerada setrvávala na jednom místě. Tady byla sice v pohybu, ale musela příliš zapojovat pozornost, aby nezakopla. Rozhodla se, že se posune kousek dál na nějaké příznivější místo, kde nebude muset přemýšlet, kam položí tlapu. Být na jednom místě ji nebylo blízké.

Aktualita:
Zaposlouchala se do zvuků okolí. Když se podívala vzhůru do korun starých stromů, mohla vytušit, že sluníčko, ačkoliv bylo střídavé, muselo krajinu konečně po zimě rozehřívat. S přibývajícím dnem se teploty navyšovaly, to cítila i v lese. Stoupala tu vlhkost odpařující se z půdy. Každý, kdo o to stál se mohl vystavit slunečním paprskům, nebo alespoň se pohybovat po místech bez stínů a pro tuto volbu se rozhodla i Erin. To proto opustila lesní příkrov a nastavila tak svá záda slunci.

>>> Les Antares (přes Hjaleif)

Aktualita uznána, 10 kamínků

Starý Benrir >>>

Jakmile se ponořila do hloubi lesa, uvědomovala si, že tyhle stromy musejí být hodně staré. Měla pocit, jako by právě pronikla nějakým portálem v čase. Možná to bylo pouze zdání nebo si sní pohrávala její vlastní mysl. Avšak toho dojmu se nezbavila. I tak se ji les líbil. Stromy v něm měly široké kmeny a dlouhé větve, jako by se snažily se obejmout navzájem. Byl to pro Erin zvláštní pohled na kus přírody neobvyklého vzezření.
Musela si však dávat pozor kam šlape, protože kořeny těchto stromů, stejně jako větve, byly spletité a musela se mezi nimi tedy proplétat. Často musela zvedat tlapky a někdy byla nucena i některý větší kořen přeskočit nebo obejít, když chtěla pokračovat ve svém směru.

Staré močály (přes Yesadskou louku) >>>

I když oblast močálů tak nějak obcházela, nebo se o to alespoň pokoušela, trvalo to nějakou dobu, než se z toho místa skýtajícího nebezpečí konečně vymotala pryč na louku. Vážně si oddechla. Močály nebylo místo, kde by se cítila dobře a bezpečně. Spíš by dala přednost tomu temnému lesu, než močálům, kterým tolik nerozumněla. Místo na které se dostala, tahle louka, byla ji povědomá. Aby ne, už tudy nejspíš procházela. A když dorazila k řece, věděla kde je. U téhle řeky již byla a místo tak dobře poznávala. Odhodlala se přiblížit ke břehu a napít se. Když už se tady ocitla, proč nevyužít příležitost a neuhasit žízeň.
Jakmile tak učinila, vydala se k lesu a vstoupila do něj.

>>> Isamský hvozd

Azurová řeka (přes Taldrenský les) >>>

Věděla, že brzy začne svítat. Ptáci zpívali o sto šest i když byla pořád ještě noc a tma kolem. Svůj štěbetavý hlas vysílali do celého lesa. To ptáci totiž dělávali. Obzvláště na jaře, to byli ještě hlasitější, jak se snažili upoutat pozornost ptačích samiček. Erin zastříhala ušima a pokračovala lesem, jako by se nic nedělo. Však ono se také nic nedělo. Akorát, dovolila si ulovit něco k jídlu. Oni nebyli vzhůru jenom ptáci ale i jiní tvorové vstávali ze svých pelíšků brzy z rána a na takového tvora si tmavostříbrná liška počíhala.
Po snídani pokračovala dál. Les se proměnil v močál y Erin musela být opatrnější, kam šlape, aby neskončila v nějaké bahnité jámě. Nebyla hloupá a proto se nepouštěla někam do středu bažinaté oblasti, ale snažila se projít krajem. Musela tuto oblast obcházet. Na druhou stranu ji poskytla zákusek v podobě žab, kterých si pár ulovila. Pochutnala si na jejich mase. Nebyla vybíravá. Když i tuhle svačinku měla za sebou, pokračovala dál.

>>> Starý Benrir (přes Yesadskou louku)

Azurová řeka >>>

Erin byla unavená víc, než-li si uvědomovala. A tak se stalo, že jakmile dorazili k hučící vodě, tedy přesněji k vodopádu, zaujatě se dívala na proudy vody valící se dolů. Očka se ji začala klížit více a více a hlavu měla příliš těžkou na to, aby ji udržela ještě o mnoho déle zvednutou. Pořádně si zívla a nakonec se usadila poblíž vodopádu. Sed ji také nevydržel dlouho. Erin prostě usnula a nevnímala, kam se poděli její společníci. Ponořila se do říše snů a spala dlouze.

Aktualita:
Když se probudila, byla noc plná jarních hvězd. Bylo to příjemné probuzení, protože i když bylo chladno, nebylo nijak výrazně nepříznivo tak jako v předchozích dnech. Erin zvedla hlavu a podívala se kolem sebe. Hlučení vody přehlušilo skoro všechny zvuky, jenom ty hlasité byly slyšet.
Pohlédla na oblohu, aby si prohlédla ona jarní souhvězdí. Třpytily se pableskovaly hvězdy v různých barevných záblescích. Asi ten dojem vytvářel chladný vzduch.

Její dva společníci zde nebyli. Tím si byla jistá. Hvězdy nad hlavou brzy zmizí, jak se noc rozplyne v záři nového dne a Erin tady také nechtěla zůstávat déle. Protáhla se, otřepala kožíšek a zamířila někam do hloubi lesa, který obklopoval tohle místo.

>>> Staré močály (přes Taldrenský les)

Aktualita uznána, 10 kamínků

Odkud: les Taldren >>>

"Hm, to je asi pravda. Také nevím, co z toho je lepší." Potvrdila Bjarkanova slova o starostlivosti a péči rodičů. Sama to mohla jen těžko posoudit, když jim matka zemřela docela brzy a otce neznali. Co naplat. Tak to prostě bylo.
Ani Erin neušlo, že mladý lišáček docela obletuje jejího nynějšího společníka ve vandrování. Něco na tom bylo. Oba byli samci, asi v něm hledal něco jako otcovskou potřebu, nebo tak něco. Možná by i Erin k někomu dokázala vzhlížek, jako k otci, kdyby potkala vhodného lišáka. Ovšem to se zatím nestalo. Jen pohodila ocasem a nevyjadřovala se k tomuto počínání. Co by také měla říkat? Měla by snad žárlit, že se má víc k polárníkovi? Možná ano, ale neměla tu potřebu.
"Možná," i to byla možnost. "Neznám ji, nebudu ji nijak soudit, ale ani hájit. To, že tohohle lišáčka nepojmenovala, ba ani otec, je zvláštní." Co na to mohla říci? Bylo divné, že nedostal jméno. Ale netušila z jakého důvodu. Nezajímal ji? Byla mimo sebe? Něco v tom prostě muselo být v nepořádku!
"Ano, někdy jsou opravdu složité." rodiče si nevybereš, ale ani potomky. Zkrátka to nějakým způsobem bylo a fungovalo už po staletí.
"Ale stejně se ve finále musí každá liška postavit na vlastní tlapky. Tak to je. Naučit se spoléhat se sám na sebe je nejlepší lék, jak přežít a nezažívat strasti." Alespoň ona to tak měla. Kromě své sestry a bratra se nemohla spoléhat na nikoho.
Na otázku, co je proud vody se Erin podívala a odpověděla: "To je řeka. Možná potok, ale když je jaro a sníh taje, bývají vodní toky větší, bouřlivější a tudíž tě můžou snadněji stáhnout proudem do koryta." Vysvětlila Lokimu. Inu, proč má takovou barvu? "Proč je takhle zbarvená nevím. Může to být podložím, nebo barvou samotné vody."
Potom se konverzace přesunula k lovu. "To je dobý začátek. Myši jsou docela rychlé. Je fajn, že jsi ji ulovil." Byl to krok k jeho samostatnosti.
"Ne, nebude takhle mokro pořád. Někdy bývá i docela sucho a horko. Teď bude jaro, takže bude chvíli mokro a potom se zazelená tráva a stromy."

>>> Kam: Vodopád

Erin souhlasila s šedým polárníkem a tak přikývla na jeho slova a potvrdila je slovy svými: "Bjarkan má pravdu. Rodičům, ale především matkám, jde o bezpečí jejich potomků, to se pak nemůžeme divit." Tedy pokud neumřou, ale tím mladého lišáčka zatěžovat nechtěla a tak tuto informaci nechala pro sebe jen v mysli.
"Věřím, že zajímavých míst tady bude dost." Pronesla Erin. Však to podivné nořiště, co našli před tím, než potkali tohle lišče, bylo zajímavé až až. Určitě by bylo zajímavé poznat i ty, kdo ty nory postavil, ale jen z dálky, tak aby si lišky sledující jejich dění nevšimli. Konec konců, ti tvorové museli mít nějaký hendikep, ne? Třeba krtci, ti mají veliké tlapy, aby mohli hrabat, ale jsou slepí. Třeba ti tvorové také nějak v něčem nevynikají. Ani nevěděla, proč ji zrovna napadlo přirovnání s krtkem. Mohli klidně vypadat jako medvědi, nebo to byli ptáci?
Vydala se za lišáky a brzy se připojila do jejich úrovně. Sledovala okolní stromy a naslouchala zvukům, které vytvářeli jejich tlapky, ale i těm, které se nesly lesem od jiných tvorů. Jaro se hlásilo o slovo, o tom nebylo pochyb.
Bjarkan se obával nakládačky od rodinných příslušníků a Loki jim prozradil, že jeho matka neustále spí. "Možná je nemocná," nechtěla jej nabádat k tomu nejhoršímu scénáři. Však nemohla tušit, že jeho matka už není. Ale možná za to mohla nemoc, že spala a nevěnovala se svým potomkům.
Zamrkala, jeho matka mu nedala jméno? Právě tohle řekl.

>>> Kam: Azurová řeka

Mladý tmavý lišáček byl docela upovídaný. Erin to nevadilo, bylo to docela milé a poskytovalo jim to jakýsi náboj energie, což při těchto zimních dnech bylo, jako slunce, které protrhne mraky a začne povzbuzovat rostlinstvo, aby se probudilo a započalo svou další jarní pouť růstu. Nebo něco v tom smyslu.
"Popravdě, moc to tady neznám. Tedy někde už jsem byla, a jinde zase ne. Ale jestli chceš, klidně můžeš jít s námi, Loki." Zkoumat přeci nikomu ještě nikdy pořádně neublížilo a jestli je pravda to, co říkal Bjarkan a osud se postará, tak budiž. Navíc tenhle mladý hoch nebyl už vyloženě maličkaté lišče, co by potřebovalo, aby ho někdo odnesl do nory. Tomu Erin rozuměla a chápala to.
Na to se ohlédla na šedého lišáka, zda i jemu to nevadí, že by s nimi mladý pobyl nějaký ten čas. A také, zda tady chce ještě sedět v závěji nebo, jestli půjdou dál. Erin to bylo v tuto chvíli i jedno. Chvilka odpočinku nebo další nová místa.
Mladý onu béžovou lišku neznal, ale tomu se nemohl nikdo divit. Lišky se na území nedržely tak pevně, jako třeba vlci. Bylo spíše s podivem, když někde vytvořily nějakou skupinu. Pro Erin to bylo spíše neobvyklé.

Mladý lišáček se představil a vypadal jako slušný lišák. Měl vychování, tedy tak se to projevovalo, byl-li vychováván. Erin sama moc nevěděla, jak by vychovaná liška měla působit, takže si to více méně, tak nějak vyvodila. Jestli se však trefila či prostě jen švihla na prázdno, to mohli vědět jen místní bohové. Závěr z toho však byl, že ji to celkem potěšilo.
Další věc, která by ji měla potěšit bylo, že se neztratil. Úleva. Ne každá liška měla podobný osud. No, alespoň tohle byla dobrá zpráva. Navíc, už to nebyl takový prcek, co by ihned někde umrzl či umřel hladem. Mohl by sice skončit v pařátech nějaké větší šelmy, ale to mohla jakákoliv liška.
"Těší mě, Loki, já jsem Erin," představila se mu tedy tmavě stříbrná liška. "Chápu, vím co je nuda. Je to docela bizardní pocit, nepříjemný. Ovšem, měl by sis dávat pozor, na koho narazíš." Byla to dobře míněná rada. "Ne každý je přátelský, tak jako my," trochu nadsázka, jistě. Ale tak to bylo. Ne každá liška byla hodná. Mohl klidně schytat nějaký ten šrám, kdyby svět vnímal jen jako skvělé hřiště.
"My jsme tady na průzkumu." Vysvětlila Erin, čímž dala najevo, že vyloženě to tady neznají, ale vůbec jim to starosti nedělá. "Říkal jsi polární?" Něco jí to říkalo. Nebyla odtamtud ta béžulka, kterou potkala u jezera? Hádala by, že ano. "Myslím, že z té skupiny jsem potkala Taniu, ale zase jsme si šly každá jinou cestou, takže nevím, kde je." Vlastně ani netušila, kde sídlí polární skupina. A upřímně, bylo jí to jedno, ale možná tady stříbrný by mohl chtít znát více informací. Možná by ho to mohlo zajímat. A nebo taky ne.

Erin jej sjela pohledem plným pobavení. Ale k jejímu stylu rozhodně nepatřilo se hlasitě řehtat. To ne. Ona se jen lišácky ušklíbla a v duchu se smála. Samozřejmě! Když je jeden dlouho sám, vždycky se z něj stane expert na hluboké přemýšlení! To bylo něco, co mu i věřila. Ale bylo ji jasné, že před chvílí nešlo o něco takového. Nic méně, byla to jeho věc. "V pohodě. Stejně asi nejsem dobrá vrba." Jako naslouchat, to by šlo, ale poradit? He? to už bylo jiné. "Je to, ostatně jen tvá věc a tvé pocity. A nemusíš o nich mluvit. To je výhoda, když dva, co spolu putují nejsou hlubocí přátelé." Co to, sakra, měla Erin pořád s tou Hloubkou? Asi to bylo tím jarním vzduchem.
Les vypadal ještě pořád zimně. Žádné pupeny, žádné listy, stromy ještě spaly, ale už by se měly začít probouzet. "Můžeme se zdržet. Proč ne. Brodit se tím mokrým sněhem stejně není zrovna výhra." Kdyby byl alespoň pevný a ne tak mokrý.
V tom zaslechla nějaký šelest a tak tím směrem natočila ucho a nakonec i hlavu. Cosi chlupatého se blížilo k nim. Odrostlé lišče? Dost možná byl v jejím věku, když jim matka zemřela. Má tady někde rodinu? Nasála do nosu pach okolí, ale že by šlo o liščí teritorium ji nepřišlo. Žádné značky.
"Ahoj, ztratil jsi se?" Erin pro jistotu špicovala uši a filtrovala vzduch, ale další liščí pachy, kromě jejich tří necítila. "Nevím, jak se tenhle les jmenuje, ale, kde máš rodinu? Co se stalo?" Snažila se zjistit víc. Mohla se domýšlet, ale jednodušší bylo se zeptat.

Odkud: Keterské jezero >>>

To Erin mívávala dříve strach často. Ty pocity neměla ráda. A proto se také rozhodla, že tomu bude čelit. Nejspíš ani teď se strachu úplně nezbavila, ale nyní, když už patřila mezi dospělé lišky, nedávala strach tak najevo, jako rozpustilé lišče, co zrovna přišlo o jediného dospělého, který ho mohl chránit před velkým nebezpečným a strašidelným světem. Proto věděla, že někdy strach dokáže atakovat zcela náhodně a nečekaně silně. A i když by se jindy jeden nebál, někdy nastane chvíle, kdy strachu podlehne a musí se potom uklidňovat a znovu sbírat odvahu.
Ani Erin nevadilo sněžení. Jako takové ji bylo fuk, přesto ocenila, když vlezli do lesa, kde bylo sněžení mírnější. "Aha, tak to je dobře," nehodlala se rýpat v jeho pocitech. "Jen jsi vypadal hodně, hooodně zahloubaně, víš." Popichovala ho snad? Možná trošku, ale nebylo to se zlým úmyslem. Jen aby si nemyslel, že mu to baští. Ovšem tak či tak, bylo ji to jedno. Však se neznali tak dlouho, aby si mohli otevřeně říkat každý ze svých pocitů. Vlastně Erin ani nemohla říci, že by někdo takový existoval.

Když se měnil vzhled, tak sem dám aktualizovanou podobu :)
https://i.postimg.cc/PqwHmmgw/erin-sperkovnice-01-b.png

děkuji ♥♥♥

Odkud: Starý Benrir >>>

Nevadilo ji, že kráčeli chvíli mlčky. Dokonce se necítila ani nijak špatně, pokud se ho dotklo její uchechtnutí. Nebrala to vůbec jako výsměch a neměla důvod se cítit nějak špatně. Prostě se soustředila na chůzi a to kam šli. Pokud chtěl mlčet, nevadilo jí to. Dokázala být také potichu. Tím snad i uměla potěšit ty, kteří neradi hovořili moc. Ale ona se s mnoha liškami zase nesetkala. Obvykle se spíše liškám vyhýbala, zvlášť, pokud jejich územím jenom procházela. Nepotřebovala zbytečné konflikty. Tady to bylo jiné. Tady se rozhodla chvíli zůstat a mohlo se tohle území stát dokonce i jejím domovem. Třebas i jen dočasným na pár měsíců či let. Prozatím neměla potřebu odcházet a tak nebylo od věci se s liškami setkávat.
Když promluvil, ve reakci na její slova, bylo to jen krátké. Prostá slova, jako by se mu mluvit nechtělo. Erin se na něj podívala. Začal se totiž loudat, to slyšela ještě dřív, než-li se otočila. A když tak učinila, bylo tomu skutečně tak. "Není třeba se tím trápit. Myslím, že neexistuje nikdo, kdo by neměl z něčeho někdy špatný pocit i kdyby obvykle z toho špatné pocity nemíval." řekla to obecněji. Nechtěla přímo říkat nebo naznačovat, že on měl strach z těch staveb. Nemusel se za to stydět. Prostě někdy ten strach zaútočí nečekaně a zdánlivě bez důvodu.

Aktualita počasí
Už nějakou chvíli se loudali kolem jezera. Bylo velké, rozlehlé a neměli šanci vidět na druhý břeh. Vítr se zmírnil, úplně však vanout nepřestal a od jezera se jim opíral do kožichu. Erin se podívala znovu na hladinu jezera a to už se na krajinu začala snášet noc. S večerem se i trochu ochladilo a mraky se na nebi začaly opět shlukovat, jako by se zrovna rozhodli uspořádat setkání nad Saeronem. Erin zavětřila do vzduchu, bylo v něm cítit vlhko. Otázkou bylo, zda bude pršet nebo sněžit či snad obojí?

Od jezera se rozhodla odklonit k lesu.

>>> Kam: Les Taldren

Aktualita uznána, 10 kamínků

Odkud: Halfdan >>>

Zajímavá představa, že by tohle někdo stavěl jen tak pro srandu králíkům, aby se mohli chechtat a hopsat vesele okolo. Vyvolalo to pocit, znovu zavětřit a zjistit, jestli tady pachy králíků a zajíců nebudou silnější. Že by tady skutečně z toho měli legraci. Ale ne. Necítila je. Takže jestli to tak bylo, nejspíš už hodně, hodně dávno.
Musela se tiše uchechtnout. Strašidelné. Bylo legrační, jak třeba takový děsivý les tyhle dvě lišky vůbec nepřekvapil a nevyvedl z míry, ale pár podivných nor, to jim zvedlo chloupky na zátylku. Když se na to jeden díval s odstupem, tak to bylo neskutečně legrační.
Nepříjemný pocit, to by tomu lišákovi i věřila, ale, že by měl strach. Skutečný a opravdový, to ne. Na duchy nevěřil, jak by ho mohly vyděsit opuštěné nory? Zavrtěla nad tím hlavou. "Možná, že přesně takový pocit u někoho vyvolává zmínka duchů, démonů a bohů." Napadlo ji. Z temného lesa strach neměla. Les byl jenom les. Ale místo, které nebylo přirozené, to byla jiná.
Dorazili k řece. Ta byla o něco živější, než v zimě. Asi se skutečně blížilo jaro. Vydala se po břehu směrem nahoru, tam kde by mělo být jezero.

>>> Kam: Keterské jezero

Přišlo ji to divné? "Je to zvláštní, co někdo dokáže postavit. Jistě, ale nejspíš pro to měl nějaký důvod. Ten kdo tohohle byl schopen." Ono, stačilo sledovat přírodu a jiné tvory. Třeba takoví obyčejní mravenci, co ti dokázali. Proto to Erin nepřišlo zase až tak divné. Jediné, co bylo zvláštní, že to uměli udělat tak pravidelné. Nikdy by ji nenapadlo, aby třeba hloubila noru takovým způsobem. Možná by ji to ani nešlo. Nezkoušela to a nejspíš to ani zkoušet nehodlala.
"Hm, souhlas. Kdo ví, co jsou zač. Docela se mi ježí chlupy, když si představím, že by tady byli." Mohli být třeba obrovší jako medvěd. Pokud dokázali tohle, co ještě dalšího?
"Třeba byli křehcí. Něco jako šneci?" Vážně to byla jen úvaha. Erin zřejmě lidi neviděla. Místa, která po sobě lidé zanechali ano, s tím se setkala, ale s lidmi jako takovými, nejspíš ne. Erin si samozřejmě místo prohlížela. Možná by se i odvážila vejít dovnitř, ale nakonec zůstala jenom u venkovní obhlídky. "Je to fascinující místo. Máš ale asi pravdu. Tak půjdeme dál?" Zeptala se ho, avšak dlouho na odpověď nečekala. Přeci nebyla závislá na rozhodování druhých. Někdy se nechala vést a jindy šla po svém, takže zavětřila a vyrazila dál směrem k druhé části hor, které protínala řeka.

>>> Kam: Starý Benrir