Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4   další »

< Zamrzlé jezero

Musel jsem uznat, že jakmile jsem vešel do té podivné, zamrzlé jeskyně, i mně se pod kůži dostal nepříjemný chlad. Větší než ten, který jsem trpěl poslední dny. Oklepal jsem se však, a odhodlaně pokračoval v cestě. Neb i mě, podobně jako sestru, přemáhala zvědavost.
Díky tomu, že jsem na zdejší scenérii mohl oči nechat, a taky tomu, že jsem měl slabší zrak, jsem několikrát zaškobrtl o nějaký ten kámen, nebo výmol. V prohlížení okolí mě to však neodradilo. Dělal jsem, jakoby nic.
Uprostřed úkrytu bylo jakési malé jezírko, ale bylo zamrzlé. Nezdálo se však, že by byl led nějak extrémně silný. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám vlastně docela žízeň, a že bych mohl zkusit ten led prolomit. Raději jsem se neptal na názor své sestry, protože jsem tušil, že by se jí ten nápad nelíbil. Ono všeobecně, co se týkalo mých nápadů, nebyla zrovna moc shovívavá. Přišel jsem až k jezírku a předními packami jsem na něj začal vší silou skákat. Přitom jsem zjistil, že mě to celkem baví, v očích se mi zajiskřilo spokojeností. Dělat blbosti, to bylo něco pro mě!

Zda někdy vyrostu, to byla zajímavá otázku. Vskutku. Kdo mohl vědět? Možná jsem se jen nechtěl smířit s realitou všedních dní, a udržoval jsem si duši vlčete záměrně. Nebo jsem skutečně nikdy tak úplně nevyrostl. Ale na tom zase tak nezáleželo. Aspoň jsem mohl Brae udělat život o něco zajímavější. Však beze mne by se určitě nudila!
Odpověděl jsem jen letmým úsměvem a vydal se směrem k úkrytu, který mě rozhodně zajímal, a zdálo se, že setru také. Najednou jsem si uvědomil, že sluníčko docela sílí a že mi hezky prohřívá kožíšek. Podíval jsem se na Brae. "Cítíš to? Oteplilo se!" oznámil jsem jí ihned, neb jsem přece musel využít každé šance ukázat jí, že to tady nebude tak hrozné, jak si myslí. A mně teď skutečně zima moc nebyla. Slunce hezky hřálo, sníh roztával. Sice jsem měl promočené packy, ale to mě zase tak netrápilo.
"Těžko říct," odpověděl jsem zamyšleně na její otázku, když jsme se pomalu blížili k našemu cíli.

> Ledový úkryt

Ta věčná nevraživost mé sestry už mi lezla krkem a neměl jsem zájem si tím kazit náladu. Důležitě jsem pozvedl hlavu, když mě informovala o nulové praktičnosti tohoto místa. Odfrkl jsem si.
"Takové zamrzlé jezero může mít mnohá využití," informoval jsem Brae, která byla zjevně neznalá her a zábavy, nebo to tak aspoň vypadalo. Byla sice pravda, že liščata už nějakou dobu nejsme, mně ovšem některé manýry z dětství zůstaly do dneška. Proto jsem se odrazil do veselého poskoku, díky čemuž mi samozřejmě odjela zadní noha - jedna sem, a druhá tam. Neudržel jsem rovnováhu a spadnul, ihned jsem se ale vyškrábal na nohy, abych se mohl rozeběhnout, a sklouznout se až na druhou stran jezera.
Snad tím pochopila, jaké je nejlepší využití ledu, když to do teď nevěděla.
Jakmile jsem dojel po zadku až k druhému břehu, zrak mi utkvěl na jakémsi velkém, ledovém iglú, které bylo nedaleko od nás. Moje myšlenky se tak od klouzání opět přesunuly k prozkoumávání okolí, ale ještě jsem čekal, co na to Brae. Pokud jí po cestě zase něco neotráví.

//Polární skála

Ačkoli jsem neměl ponětí, kam jdeme, improvizace se zdála být úspěšná. Aspoň podle mého - narazili jsme s Brae totiž na zajímavý úkaz. Zamrzlé jezero! Ne, že bych snad viděl zmrzlou vodu poprvé, ale tohle jezero mělo opravdu silnou vrstvu ledu. Bylo to zvláštní.
Bez okolků jsem se vydal na prohlídku ledu, a ačkoli to štípalo do pacek a klouzalo, tento menší ne-komfort jsem nevnímal. Důležitě jsem vzhlédl a zadíval se na sestru. Vidíš, co jsem našel? Hm?! Věděl jsem, že by jí určitě ani ve snu nenapadlo, že by někdy objevila takový neobvyklý přírodní úkaz. Ještě, že mě má.

Nebyl jsem úplně nadšený z toho, že jsem na otázku sestry musel nesouhlasně zavrtět hlavou. Ne, v podstatě jsem jednal zbrkle a neuváženě, a díky tomu jsem pochopitelně neměl tušení, co skrývá zdejší ledové království.
"Není přece nic jednoduššího, než ho prozkoumat teď - ve dvou je to stejně příjemnější, hm?" pokusil jsem se situaci zachránit a možným emocionálním výkyvům sestry už jsem se nevěnoval. V poslední době mi dala dost jasně najevo, co si o tom všem myslí, takže nebylo třeba to řešit dál.
Najednou jsem změnil směr, aniž bych pořádně věděl, co dělám, a přidal jsem do kroku. Zvesela jsem si přitom poskočil. Vlastně to byla částečně snaha se zahřát, neb už byla opět noc, a teplota klesla. Ale také jsem chtěl mít radost ze života. Vždyť nám přece bylo tak dobře! Měli jsme jeden druhého, a teď i svůj domov! Bylo mi tak nějak jedno, že by s tím Brae nesouhlasila, jen jsem kolem ní párkrát proběhl, ve snaze jí povzbudit také k nějaké aktivitě, a pak už mířil směrem k jezeru, aniž bych to vůbec tušil.

//Zamrzlé jezero

Sestra se rozhodla nechat ty dva vlastním osudům a já s jejím návrhem vlastně souhlasil. Neznal jsem lepší volbu, než bylo vyhnutí se jakékoliv zodpovědnosti a závazkům. A kdyby snad Luna chtěla být naštvaná, že jsme je tam takhle nechali, vždycky jsem mohl říct, že to byl nápad mojí sestry.
Zadíval jsem se vzhůru a krátce sledoval západ slunce. I zde, v téhle "ledové pustině," jak by řekla má sestra, se tato scenérie jevila moc hezky, jako kdyby jí snad někdo namaloval. Ani jsem se ale nesnažil na to někoho upozornit, protože jsem pochyboval, že kohokoliv z mých společníků by zajímal západ slunce. Navíc, kdybych na to upozornil, co by si o mně asi mysleli? Že mám hlavu v oblacích? To byla částečně možná i pravda, přesto jsem na sebe takto nechtěl upozorňovat.

Nakonec jsme se tedy s Brae opět vydali vlastní cestou. Otázka byla, co teď. A s touto jednoduchou otázkou v očích jsem jí sledoval, přitom, co jsem za ní věrně kráčel.

Ačkoli jsem na zrzka podobně jako sestra zprvu koukal nejistě, na rozdíl od ní můj neklid postupně vymizel. Vůbec jsem z Tyerina neměl pocit nějaké hrozby, tak jsem moc nechápal, proč se na něj ségra pořád šklebí.
Nicméně konverzace se pro mě postupně začala stávat nudnou a prázdnou. Vše podstatné už bylo řečeno, tak jsem nechápal, proč tu pořád musíme stát a tvářit se, jak se všichni máme rádi. Hlavně v tomto případě, kdy tomu tak vůbec nebylo.
"Tak asi... hodně štěstí v hledání Luny?" nahodil jsem a tím se pokusil vymotat z konverzace, která už patrně stejně nikam nevedla. Vlastně jsem byl trochu nejistý, jak bychom se měli s Brae zachovat. Dohlížet na ně? Nechat je jít? Nebo je snad vyhodit? Krom možnosti "nechat je jít" mě vše ostatní poměrně obtěžovalo, tak jsem očekával, že to sestra vyřeší za mě. Jako vždy, když jsme byli v nějaké svízelné situaci.

Možná za to mohla moje ospalost, a nebo moje pomalé načítání faktů, ale polární lišku před sebou jsem si nepamatoval. Asi jsem zkrátka potřeboval delší dobu na to, abych si někoho vtiskl do paměti, ale dělal jsem, jakože jsem plně v obraze, a jen důležitě pokýval hlavou.
"Ahoj, Ariso," pronesl jsem pohotově, ačkoli její jméno jsem se dozvěděl před pár vteřinami. Mezitím jsem si prohlédl zrzavého samce, ke kterému jsem sice pociťoval jistou vrozenou nedůvěru, ale nezdál se, že by byl pro kohokoliv z nás nebezpečný. Přestal jsem ho tedy sjíždět ostražitým pohledem a raději se zaměřil na jejich slova.
"Luna? To je zase kdo?" pronesl jsem, dřív, než jsem vůbec přemýšlel. Až posléze mi došlo, o kom je řeč. Ta druhá polární. Čert aby se v nich vyznal.
"Jó, to je tahle. Tak ta se šla projít. Nevíme, kdy se vrátí," vysvětlil jsem diplomaticky, a přitom se hrdě otočil na sestru, aby viděla, jak skvěle tu situaci zvládám.

S lepším útočištěm jsem musel dát Brae zapravdu. Popravdě jsem tento fakt pociťoval možná ještě trochu znatelněji, než ona. Ačkoli jsem byl na stísněné prostory zvyklý, zde jsem se cítil krapet nekomfortně. Nebylo to ale nic, co by se nedalo přežít. Minimálně jednu noc.
Její povel ke spaní jsem přešel, byl jsem na to víceméně zvyklý. Navíc už jsem byl moc unavený na to, abych nějak protestoval. Pomalu jsem se propadl do říše snů. Spal jsem tvrdě a poměrně dlouho.

Když jsem se probral, první, co mě praštilo do nosu byly cizí pachy. "Brae? Vstávej," pobídl jsem sestru (pokud už nebyla vzhůru). Byl jsem z té situace krapet nervózní. Byl to rychlý sled událostí hned po probuzení a navíc, krom polární lišky jsem cítil další, mně ne úplně příjemný pach. Obecná? Tohle ale není ten černý samec. Je to někdo další, ach... Začal jsem se hrabat ven z úkrytu.
Oba návštěvníci byli skutečně dost blízko nás, až mě to trochu překvapilo. Polární liška zjevně Brae znala. Podíval jsem se na sestru s otazníčky v očích.

Brase si sice všimla, že se krapet klepu, nepovažoval jsem to ovšem za dostatečný důkaz toho, že by měla pravdu. Nic jsem jí na to neřekl, jen jsem si mlčky očistil krvavý čumáček, a poté zvedl zrak zpět na ní.
Změnu tématu jsem rozhodně uvítal, neb mě u tohle věčné dohadování o mém rozhodnutí nebavilo. Zároveň mě ovšem její otázka nutila trochu zapřemýšlet, což patřičně bolelo. Nerad jsem používal hlavu, ale co bych pro svou drahou Brae neudělal.
"No..." zahuhlal jsem a pak ze svých vzpomínek něco přeci jen vyštrachal. "Hledal jsem tě. Teda, většinou. Samozřejmě jsem tě postrádal," nahodil jsem a zazubil se. "A při hledání jsem narazil na lišku. Byla jiná než mi nebo Luna, vypadal spíš jako Siphr. A taky tak zvláštně čuměl. Asi to mají v popisu práce, tyhle obecné," vysvětlil jsem důležitě a trochu pohoršeně. "Nelíbil sem se mu," dodal jsem ještě, kdyby to snad nebylo jasné. Nechápal jsem sice, proč bych se někomu měl nelíbit, ale čert to vem. Setkání to bylo každopádně podivné.
"A pak jsem došel semka, víš..." zakončil jsem své pozoruhodné vyprávění, když jsem se objevili u potencionálního úkrytu.
"Dobrý nápad," odsouhlasil jsem. U nás dvou bylo běžné, že s dobrými nápady chodí má sestra. A asi mi to tak i vyhovovalo.
Na nory jsem se začal soukat jako prvním, vzhledem k tomu, že jsem byl lehce prostorově výraznější, než má sestra.

Nějakou dobu byla ticho. Není se čemu divit, oba jsme měli dost práce se spořádáním své kořisti. Když sestra dojedla, opět jsem po ní lupl očkem a lehce se ušklíbnul.
"Nebručím," zabručel jsem. "A vlastně... mi není zima. Je to jen lehký vánek," dodal jsem ještě, aby si snad nemyslela, že vyhrála. Tak jako tak, tady teď byl náš domov, museli jsme to přece brát trochu pozitivně. Na zimu se dá zvyknout. Částečně...
Rozhodla se najít skrýš před tím lehkým vánkem, a tak jsem jí následoval. Nezbývalo než doufat, že najdeme nějaké místo, neb ani jeden z nás zdejší kraj neznal. Určitě tu budou místa, kam se schovat. Nějaké výhody tento kraj být musí, jinak by se tu přece Luna nerozhodla zůstat. Ujistil jsem sám sebe, a přitom kráčel po boku sestry, která nás tak nějak vedla, neznámo kam.

Ačkoli sám jsem se prozradil až moc brzo na to, abych mohl zajíce dohnat, Brae to nakonec zvládla. Ani jsem moc neočekával, že by selhala. Na zajíce se nám tentokrát podařilo vyzrát velmi dobře, neměl chudák moc šancí utéct. Ani jsem si vlastně nechtěl přiznat, že by nám naše kořist mohla pláchnout, protože mrzutější Brae už bych nezvládl.
Momentálně se vše zdálo být klidnější. Na pochvalu jsem nic neřekl a jen letmo kývl hlavou.
Směle jsem došel k zajíci a kus z něj utrhl, abych se mohl také najíst. Lehl jsem si kus od ní, a jakmile jsem své tělo nechal spadnout do sněhu, ucítil jsem zamrazení. Spolu s nocí přišel i ledový chlad, který zalézal pod kůži a nutil mě se otřást. Lehce zaskočen náhlým snížením teploty, jsem se do svého úlovku ani nezakousl, jen jsem trochu připitoměle zvednul hlavu k noční obloze, a zamračil se. Jako kdybych snad očekával, že slunce vyslyší mou němou prosbu, a vrátí se. Jenže... ono nic.
Abych ale nebyl jen negativní, musel jsem uznat, že noční krajina posetá hvězdami, dodávala zdejšímu místu jistou atmosféru. Letmo jsem se zadíval na sestru - ne že bych očekával, že aktuální scenérii ocení. Spíše jsem se snažil odhadnout její momentální rozpoložení, ale raději jsem se pohledem vrátil k zajícovi, do kterého jsem se konečně zakousnul.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Situace se vyvíjela tak, jak jsem očekával. Brae se ode mě odpojila a vyrazila druhým směrem. Přitom se zdálo, že jí je jedno, jak se cítím, což se mě trochu dotklo a hodlal jsem tedy ve svém rozpoložení ala uražený Cron pokračovat dál.
Zatím se zdálo, že mě zajíc nevidí, opatrně jsem se tedy znovu přiblížil. Cítil jsem, jak mi tlapkami prochází nervozita a že mi na tomto lovu poměrně dost záleží. Jednak jsme měli oba prázdný žaludek, ale to nebylo zase tak neobvyklé. Důležitější bylo, že pokud by nám zajíc pláchl, jistě by byla Brae ještě o chlup mrzutější a dala by mi sežrat, že v téhle ledové pustině nic nenajdeme dalšího půl roku. O to více mě naštvalo, když můj další krok byl prozrazen a zajíc mě zahlédl. Rychle jsem vystřelil a hnal ho přímo Brae do tlamy. Ačkoli jsem ho sám zakousnout nedokázal, tak nějak jsem počítal s tím, že mé sestře už neuteče.

Nakonec se přeci jen zdálo, že výprask se konat nebude. Těžko říct, zda tomu pomohl můj štěněčí pohled, a nebo mě prostě měla dostatečně ráda na to, aby mě týrala svými názory na celou tuhle situaci. Já jsem svého rozhodnutí nelitoval a nepředpokládal jsem, že bych v budoucnu měl.
Brae měla samozřejmě pochybnosti o tom, zda najedeme ve zdejším kraji něco k jídlu. Což se dalo očekávat, neb všechno zde bylo samozřejmě, aspoň dle jejího úsudku, na prd. Tedy spíše na zmrznutý prd.
Já ale už při příchodu cítil pach kořisti. Tak nějak už jsem stihl poznat, že zde žijí lumíci a jistě nějakého s trochou snahy najdeme, proto jsem si s tím zase tak hlavu nelámal. Lehce jsem se otřásl ve spárech nekonečné zimy, beze slova se vydal hledat kořist spolu s ní. Ačkoli jsem měl spadeno na lumíky, vítr mi do čenichu tentokrát po jisté době přivál něco trochu lákavějšího. Předpokládal jsem, že pach zajíce se dostal i k sestře, tak jsem se na ní jen otočil s lehkou otázkou v očích, ale nic jsem neříkal. Možná jsem byl tak trochu zakřiknutý. A možná jsem hodlal tak trochu trucovat.

Vzhledem k tomu, že mé poznámky a dobře míněné rady sestra tak nějak ignorovala, pochopil jsem, že mám držet tlamu. Nechal jsem je tedy, ať si to mezi sebou vyřeší, ale tušil jsem, že na mě i tak přijde řada.
Moc jsem neposlouchal co si mezi sebou Luna s Brae povídají, přeci jen, udržet si mou pozornost na delší dobu bylo takřka nemožné. Přesto jsem zaznamenal, kdy se jejich rozhovor chýlí ke konci. A taky jsem postřehl, že se i ona přidala do téhle... skupiny. Uculil jsem se.
Nicméně jakmile Luna odešla a zůstal jsem se sestrou sám, můj úsměv tak trochu zmrzl. Překvapeně jsem na ní zamrkal po té... ostřejší otázce. Nechtěl jsem se s ní dohadovat. Byl jsem promrzlý a z toho věčného sezení ve sněhu už jsem skoro ani necítil zadek. I přesto, že se znatelně oteplilo, jsem potřeboval pohyb a vlídnější počasí, aspoň na chvíli. Časem si jistě vytvořím teplejší podsadu a budu zdejší počasí snášet lépe. Je to jen otázka času. Hm... Když jsem si uvědomil, že myšlenkami odbíhám od tématu, opět jsem se zadíval štěněčím pohledem na Brae a tvářil se, jako nejvíc ublížený tvor na světě. Abych tomu dodal trochu toho efektu, otřásl jsem se zimou.
"Myslel jsem to v dobrém," špitl jsem. A doufal, že můj menší herecký výkon bude obstojný na to, aby po mě přestala řvát. A raději se mnou šla ulovit nějaký ten žvanec!


Strana:  1 2 3 4   další »


U Ž I V A T E L