Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »

//Polární skála

Udělal jsem sotva pár kroků! Nebo mi to aspoň tak přišlo. A rázem bylo po liščatech. Aspoň po většině. Proboha, uhlídat takovouhle sebranku je daleko těžší, než jsem si myslel. Zazoufal jsem si a rozhlédl se. Jeden... dva?
"Bezva, to vás teda moc nezbylo," odfrkl jsem si nabručeně. Normálně jsem sice byl kliďas, ale tohle mě trochu rozhodilo. Vždyť to byla liščata. A odešla si bůh ví kam! Dobře, budu doufat, že už jsou dost stará na to, aby se o sebe postarali. A že je nic nesežere. Nebo možná naopak sežere? Uh. Raději jsem své myšlenky více nerozváděl. Malá dámička mě ale nezapomněla upozornit, že jsme ztratili její bratry.
"A co s tím, mám jako dělat, drahá Tarante? Hledat je po celém Saeronu?" zabručel jsem znovu a zašklebil se. Nemohl jsem za to, že jsou jak z divokých vajec, rodiči evidentně absolutně nevychovaní. Kam se vůbec Luna poděla? Dlouho jsem jí neviděl. Projelo mi hlavou a trochu nejistě jsem se otočil zpět k Polární skále. Navíc nebyla jediná. I svou sestru jsem postrádal.
Lehce jsem si povzdechl.
Rozešel jsem se dál a teprve začal přemýšlet nad odpovědí k jizvám. Neuměl jsem se moc bavit s potěrem, tedy, eh. Pardon. S liščaty. Trochu jsem se ušklíbl.
"Přepral jsem medvěda," konstatoval jsem nakonec, "a tak mi udělal na plátku pár jizev," dodal jsem. Byla to blbost, ale nic lepšího mě nenapadlo. A když budou dostatečně hloupí, třeba tomu i uvěří, kdo ví?

Nakonec to vypadalo, že půjdou všichni, ačkoli zrzavo černý z toho nebyl úplně odvázaný. Podíval jsem se na něj lehce vyčítavým pohledem.
"Cizím?" zopakoval jsem. "Já přece nejsem cizí. Žiji zde stejně jako vy. Znám vaše rodiče a tohle místo už je nějakou dobu mým domovem," snažil jsem se prcka ujistit, že jim ode mě žádné nebezpečí nehrozí. Vždyť já bych neublížil ani mouše! Tedy, když jsem měl hlad, tak jo. Ale ani hladový jsem nejedl liščata, takže mohli být v klidu!
Ten druhý tmavý mě ujistil, že drzý rozhodně nebude, na což jsem nijak nereagoval. Úplně jsem mu to teda nevěřil, ale snaha se přece cenila.
Když se chopila slova malá paní prcková, ušklíbl jsem se. "Takže mladé dámě se nechce do kopce. Dobře," odvětil jsem jí a přemýšlel nad vhodnou variantou naší cesty. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro les. Antares jsem znal dobře, bylo tam mnoho míst na prozkoumávání, a navíc to nebylo vůbec daleko. Kdyby se Luna bála nechat mě se svými dětmi o samotě, jistě by jí netrvalo dlouho nás najít. A mě tedy nezbývalo než doufat, že mě za chvilkové "unesení" liščat nezakousne.
"Tak jdeme. A... eh, nejsem jizváč, jsem Cron," broukl jsem. Přezdívka "jizváč" mě zrovna moc neuchvátila. La liščata umí být ale pěkně jedovatá, ne že ne! Možná bych ho mohl někde po cestě zapomenout? Projelo mi hlavou mezitím, co jsem přemýšlel nad nejkratší cestou. Ještě než jsem se rozešel, nechal jsem pomocí magie země vykvést ze zmrzlé půdy květinu, kterou jsem následně vložil malé liškové (Tarante) za ucho. Zazubil jsem se a vydal se na cestu.
"Za mnou, potěrové! Tedy, chci říct... máte vy také nějaká jména, nebo tak něco?" zeptal jsem se, mezitím, co jsem zvesela kráčel a snažil se mít o všech přehled. Nebylo to vůbec snadné, co vám budu povídat. Rozhodně jsem neměl zájem si někdy pořizovat vlastní.

//les Antares

Zajímavá sebranka, tahle parta liščat. Pár drzých poznámek, pak pár zdvořilých frází. Každý si prosazoval svůj názor a ačkoli jsem s nimi byl jen pár chvilek, už teď mě z toho bolela hlava. Neuměl jsem si představit lepší antikoncepci, než byli tihle... andílci.
"Tak na dobrodružství, hm?" zopakoval jsem a ušklíbl se. Poté jsem jen sledoval jak se mezi sebou dohadují a vlastně mě to i celkem bavilo.
"Musíte se shodnout na tom, jestli chcete za rodiči, nebo na dobrodružství," zahuhlal jsem. "Ale! Pokud vás někam vezmu, nebudete na mě to... todlencto. Drzí!" upozornil jsem je a trochu se zamračil. Přitom jsem věnoval zvlášť důrazný pohled na první dva spratky. Vlastně nejsympatičtější mi byl ten rezavo-černý lišáček, kterého bych si klidně adoptoval a šel jenom s ním. Ale věděl jsem, že to jaksi nešlo. Možná si zbytečně komplikuju život. Nejjednodušší by bylo prostě je odvést zpátky. Přemýšlel jsem. Pravda ale byla, že mi jich bylo trochu líto. Nevěděl jsem, co dělá Luna se Spihrem, ale evidentně neměli zájem nebo čas se o ně starat. A oni tu byli docela opuštění. Žádné zážitky. Žádné dobrodružství.
"A už vůbec mi nebudete nikam zdrhat. Kdybych vás nevrátil všechny, rodiče by asi nebyli nadšení," dodal jsem po delší odmlce a čekal, jak se rozhodnou.

Moje bezstarostné bloudění kdesi ve zdejší ledové pustině, přerušil něčí hlas. Pisklavý, hlasitý. A přesto, že jsem onen hlas slyšel poprvé, stejně mi přišlo, jako kdybych ho už znal. Zvláštní.
Vydal jsem se tedy oním směrem a našel jsem... mláďata. No jistě! Luniny smráďata. Proč jsou tady? Sami? A... já bych asi měl zase jít, heh. Trochu mě to děsilo, ale na druhou stranu, bylo rozumné, aby se tu potulovali jen tak? Sami a bez dohledu? Nebyl jsem zrovna moc zaškolen v tomto směru, ale přesto mi to nepřišlo úplně vhodné.
"Nazdar potěrové. Co tu děláte, proč nejste u matky?" zahuhlal jsem a držel si od nich odstup, jako kdyby mě snad mohli něčím nakazit. Nemohl jsem přeci vědět, jestli liščata nemají nějaké nemoci!

//Borelae

Vyšel jsem ven z jeskyně a zavětřil, zda neucítím sestru. Zdálo se ale, že zatím se tu neukázala. Zvláštní. Kde je tak dlouho? Z myšlenkových pochodů o Brae mě vyrušil jakýsi podivný zvuk. Rozhlédl jsem se a udělal dalších pár kroků, než jsem zahlédl lumíka. Rychle jsem se za ním rozeběhl - lov to byl poměrně snadný. Nebohý lumík si mě vůbec nevšiml a utíkat začal až velmi pozdě. Lehl jsem si do sněhu, který se rázem zbarvil do ruda. Uvědomil jsem si, že mám vlastně docela hlad. Taková malá svačinka mi rozhodně přišla vhod.
Co vlastně dělá takový ochránce? Zamyslel jsem se při jídle. Bylo mi jasné, že jsem měl zodpovědnost za cizince na území a tak celkově o bezpečí zdejších členů. Ale bylo to všechno? Co ode mě vlastně Luna očekávala? S lehkým zděšením jsem si uvědomil, že si nejsem tak úplně jistý. Budu to s ní muset probrat, až bude mít čas. Rozhodl jsem se. Ovšem vzhledem k jejím novým, malým a chlupatým povinnostem, jsem si nebyl jistý, kdy ten čas bude.

To, co následovalo po sdělení mé funkce už jsem moc nevnímal. Nebylo to nic neobvyklého, nevydržel jsem se dlouho soustředit a vlastně jsem měl po zbytku času v hlavě houpacího koníka. Ale byl jsem rád za svou novou práci! A rozhodně jsem jí hodlal vykonávat svědomitě.
Otočil jsem se na Arisu a usmál se na ní. Rozhodl jsem se odejít a nechat Luně s její novou rodinkou pokud možno trochu soukromí. Cestou ven jsem ještě obhlédl strom, a pak hurá zpět do světa.

//Polárka

Najednou se toho událo nějak hodně. Aspoň na můj vkus tedy ano. Nejenom že jsem měl být krom strážce stromu nyní i zodpovědný za ochranu našeho území, ale ještě jsem se dozvěděl, že Luna má liščata. Kde je vzala? Jak se to stalo? Tedy, ne že bych nevěděl, jak se dělají liščata, spíš jsem ani nepostřehl, že by je Luna chtěla s někým vyrobit. Zajímavé. Budu je moct hlídat, Rád bych je hlídal! Projelo mi krátce potom hlavou. Tento úkol ale dostal někdo jiný, což bylo na jednu stranu určitě dobře, protože co si budeme, tohle by v mém podání nemuselo dopadnout úplně zářně. Až Lunu uvidím, zeptám se, jestli si je budu moct půjčovat. Mám rád liščata! Nadšeně jsem zavrtěl oháňkou sem a tam, a krátce na to sově přikývl. Bylo trochu zvláštní přijímat úkoly od ptáka, ale nějak zvlášť jsem to neřešil.
"Vynasnažím se," prohodil jsem tedy a otočil se na Arisu, která dostala za úkol lov. Usmál jsem se na ní. To je bezva! Budeme chodit spolu. Já obhlédnu, jestli někdo v polárce nedělá něco nekalého, a Arisa při té příležitosti bude moct ulovit večeři. Byl jsem najednou plný tolika dojmů a emocí, že jsem na nevolnost úplně zapomněl.

Krvelačná borůvka

Pořád mi bylo špatně od žaludku a moje snění bylo neklidné. Pořád jsem se ošíval, chvěl, mumlal ze spaní. A co se mi přitom honilo hlavou?

Nejdříve to vypadalo na krásný, optimistický sen. Běžel jsem po louce, sluníčko mi prohřívalo srst a spokojeně jsem se přitom usmíval. Cítil jsem atmosféru klidu a pohody. Pomaličku mi tento klid ale začínal být podezřelý. Už jsem neslyšel zpívat ptáky, ani foukat vítr. Příroda kolem mě zcela utichla a já neslyšel nic, než svůj dech. Začínalo to být trochu divné.
A pak se mi nad hlavou začala stahovat mračna. V dálce jsem navíc slyšel hromy. Všechno se to odehrálo poměrně rychle. Najednou bylo šero a moc dobře jsem neviděl. Přesto jsem měl pocit, že se něco blíží. Něco... velkého? Byl to vlk? Medvěd? Ne.
Byla to... byla to borůvka. Ale byla veliká. Hodně veliká. A taky dost naštvaná. Řítila se rovnou na mě a já věděl, že pokud mě dožene, bude ze mě placka. Nehodlal jsem umřít takovou absurdní smrtí! Běžel jsem tedy, co mi síly stačily s borůvkou v patách. Groteska jako vytržená z filmu Indiana Jones.
Mezitím se ale hodně rozpršelo a povrch byl velmi kluzký. Netrvalo to moc dlouho, zakopl jsem a spadl. Okamžitě jsem se otočil za sebe a viděl, jak mě veliká borůvka už téměř dohnala. Opravdu mě zabije obrovské lesní ovoce? Prolétlo mi hlavou ještě předtím, než jsem zavřel oči a čekal, až to bude za mnou. Ve chvíli kdy mělo dojít k nejhoršímu, jsem ale vyskočil se zrychleným dechem na nohy. Rozhlédl jsem se. Byl to jen sen. Jen velmi, velmi hloupý sen. Uklidňoval jsem sám sebe, mezitím, co mi srdce bušilo jako splašené. Znovu jsem si lehl a snažil se uklidnit. Vlastně to dopadlo dobře, ne? Žádná velká borůvka mě o život nakonec nepřipravila.

Odměnu si rovnou připisuji.

//Polárka

Arisina starost mě těšila, zároveň jsem jí ale nerozuměl. Nikdo krom Brae si o mou maličkost nikdy nedělal vrásky. Byl to zvláštní, nicméně příjemný pocit, který hřál na duši. Bohužel tento pocit nedokázal vyléčit mojí nevolnost a chuť zvracet. A tak jsem doufal, jakmile jsme přišli do jeskyně kde bylo poměrně živo, že nikomu nezašpiním kožíšek.
"Ne, asi to opravdu nebyly borůvky," odsouhlasil jsem Arisina slova s lehkým povzdechem. "Je to od žaludku, ehh," při posledních slovech jsem se trochu zachvěl, ve snaze nechat svoje poslední jídlo tam, kde by mělo být.

"Zdravíčko!" prohodil jsem zvesela, když jsme s Arisou konečně přišli k ostatním. Skutečně tu bylo docela dost lišek. A většinu z nich jsem neznal. Hm, trochu napjatá atmosféra, ne? Blesklo mi hlavou a tak jsem byl raději ticho. Posadil jsem se a po očku sledoval Arisu se Spihrem, jelikož mi byli nejznámější. Tedy, Luny patron taky, ale... s ním jsme toho moc nenamluvili.

// Zamrzlé jezero

Všiml jsem si, že i Arise se povedlo znovu spadnout a patrně už jsme byli oba dost pomlácení. Bylo tedy jen dobře, že jsme odtamtud odešli a přitom se nám povedlo se nepřizabít. Tedy aspoň u mě to byl úspěch vzhledem k tomu, v jakém jsem byl stavu. Nicméně euforie ze mě již vyprchala a zcela jí vystřídal nepříjemný pocit od žaludku. Jakmile jsme došli do polárky, u hranic jsem se posadil a nešťastně se podíval na Arisu.
"Myslím, že se dostavily vedlejší účinky," zahuhlal jsem nespokojeně. Žaludek jsem měl jako na vodě. Doufám, že nebudu zvracet. To se před dámou nesluší. A asi ani Luna by nebyla nadšená z toho, že jí zvracím v jejím domově. Ehh. Musím to vydržet. Znovu jsem se postavil a pomalu se rozešel dál, byla to ale velmi pomalá chůze. Kde všichni jsou? Cítil jsem tu hned několik lišek včetně Luny, ale nikoho jsem neviděl. Bylo to trochu divné.
"Že by byli všichni v jeskyni?" zapřemýšlel jsem nahlas a zadíval se přitom na Arisu. Šel jsem tedy směrem k úkrytu a pokud Arisa neměla nic proti, vešli jsme dovnitř.

//Borelae

Jak se noc pomalu chystala ke konci, cítil jsem, že efekt oněch záhadných bobulí mizí. Nebo tedy, spíš mizel ten příjemnější. Momentálně na mě lezlo něco jako kocovina. Začínalo mi být dost blbě od žaludku. Prozatím jsem se ale snažil, nedávat to moc najevo.
Když byla moje mysl opět téměř stejně "jasná" jako před svačinkou, trochu jsem se za sebe styděl, když jsem vzpomínal na všechny události. Pořád jsem byl ale trochu v náladě, takže jsem si z toho vyloženě nedělal starosti. Navíc se nezdálo, že by mnou byla Arisa nějak pohoršená.
Když jsem viděl, jak jí moje poznámka potěšila, donutilo mě to taky zavrtět oháňkou a zazubil jsem se. Možná jsem byl otupělý bobulemi, ale svoje slova jsem myslel vážně!
"Ano," ujistil jsem jí a stále mě neopouštěl optimistický úsměv, při kterém jsem se zadíval na Polární skálu. Teprve v ten moment mi došlo, že jsme měli v plánu jít domů.

Neuvědomil jsem si ovšem, že pořád stojím na ledě. Což mělo za následek jeden sebevědomý krok a pád. "Au..." zahuhňal jsem. Už jsem měl toho jezera dost, vyškrábal jsem se na nohy a opatrně se odpotácel na kraj. "Asi bychom měli pokračovat?" navrhl jsem, usmál se a rozkráčel se opět domů.

//Polární skála

//Isamský hvozd

Běžel jsem k jezeru. Můj plán byl jasný a asi netřeba moc dlouho tápat nad tím, co se mi honilo hlavou. Skočil jsem na zmrzlou plochu v plné rychlosti a dojel skoro až do středu jezera. Samozřejmě se mi přitom hezky motala jedna noha přes druhou, protože... no, byl to led. Studený a kluzký. Ale mě to bavilo. Opravdu hodně! Nechápal jsem, kde se ve mě vzala taková radost ze života a chuť dělat každou možnou blbinu, ale bylo mi to jedno.
"Víííí," huhlal jsem při jízdě a otočil se. Teprve po pár vteřinách mi došlo, že jsem přece nešel sám. "Pojď taky Arisooo," pobídl jsem jí zvesela a usmíval se.
Po pár vteřinách jsem se pokusil postavit. Opatrně jsem se zvedl a šel zpátky, směrem k ní. Sem tam jsem upadl a rozesmál se, ale pomalu jsem se přibližoval ke kraji.
"Zmýlit se? Já?" zamyslel jsem se se zpožděním, jak jen to v mém stavu bylo možné. Dávalo to smysl. Vysvětlovalo by to, proč mám najednou takovou radost ze... ze všeho. "Myslíš že jsem se otrávil? Bude mi něco?" na okamžik se v mých očích odrazila obava, ale pak jsem se znovu zasmál, když jsem vzhlédl k obloze. "Dívej! Polární záře!" zvolal jsem nadšeně. Nebyla zrovna moc viditelná, ale byla tam. Byla to krásná podívaná, aspoň teda dle mého názoru. Viděl jsem jí poprvé v životě. Ale Arisa, jakožto polární liška, už jich možná za život pár viděla. Kdo ví.
"Mám tě rád Ariso. Jsi moje úplně nejvíc, nejlepší kamarádka," prohlásil jsem nakonec s úsměvem. Nějak jsem zapomněl, že jsme mířili na polární skálu. Jezero a polární záře mě zcela vyvedla z cesty. Moje otupělá mysl se holt nedokázala soustředit dlouho na jednu věc. Jak se ale noc pomalu blížila ke konci, cítil jsem, že ze mě snad ta největší euforie pomaličku, hodně pomalu, mizí.

//lesík Štěstí

S občasnými veselými poskoky jsem pokračoval v cestě a konečně mě napadlo se podívat, zda mě následuje taky Arisa. Zjistil jsem že ano, což mě opět přinutilo se uculit.
"No, přece borůvky!" vyhrkl jsem nadšeně a olízl se při vzpomínce na to chutné lesní ovoce, které jsem tak zbožňoval. Možná, že v lesíku chutnaly kapátko jinak, než jsem byl zvyklý, nicméně... i tak jsem si pochutnal.
Pak jsem se zase zasmál, když se zeptala, kam bychom měli jít. "Já vlastně nevím. Je... je to vtipné, hah. Ale určitě jdeme správně. Myslím si to. Nevím, ale... jo, tímhle směrem bude zamrzlé jezero," vysmolil jsem ze sebe zmatenou směsici slov a trochu zrychlil, když jsem si rozpomněl. Můj orientační smysl je prostě geniální. Jsem Cron navigátor! Navigátor a strážce lesa! Teda stromu. Jo, to jsem já.

//Zamrzlé jezero

//Halfdan

Sice spolu s nocí přišel i další déšť, ale věřil jsem, že je to pro Arisu vítaná změna. Mně to zase tak nevadilo a jí se jistě ulevilo, že už slunce tak nepálí.
Vydala se na svůj vlastní lov, beze slov. Což asi bylo obvyklé, ale já jsem to úplně nečekal. Nejspíše proto, že jsem byl zvyklý na časté "společné" lovy s mojí sestrou. Pravděpodobně ale bylo přirozenější, že lišky loví sami.
Hlavu jsem si s tím moc nedělal, prostě jsem větřil a coural se nočním lesem, dokud jsem nenašel, co jsem hledal. Borůvky! vyjekl jsem v duchu a ani mě nenapadlo, že by to mohlo být cokoliv jiného. Vždyť pod pláštěm noci a s mým chabým zrakem jsem si tím byl jistý! Borůvky jsem měl moc rád. Nadšeně jsem je začal pojídat a naplnil si s nimi žaludek do takové míry, že jsem ani neměl potřebu lovit cokoliv dalšího. Když jsem se najedl, vydal jsem se najít Arisu a najednou... najednou jsem měl nějakou dobrou náladu! Spokojeně jsem si hopsal a když jsem jí našel, zahyhňal jsem se.
"Arisooo, Ariso! Ty v té tmě tak hezky svítíš, vypadáš jako světluška, hahaha!" byl jsem pobaven vlastním "vtipem" natolik, až jsem si při chechtání zamotal nohy do sebe a zavrávoral, ale ustál jsem to. Pořád jsem se tak přiblble usmíval, což mohlo polárce napovědět, že zde asi něco nehraje. Navíc jsem měl docela slušně umazaný kožich od domnělých borůvek.
"Půjdeme domů?" navrhl jsem zvesela a vydal se směrem, kterým jsem tušil polárku. Ani jsem přitom nečekal na reakci. Prostě jsem si to vesele cupital do hvozdu.

//Isamský hvozd

Uvědomil jsem si, že Arisa už není ježek. To byla určitě skvělá zpráva! Měl jsem jí radši jako lišku, protože... co si budeme povídat. V její nové podobě jsem se bál že jí zašlápnu, že jí něco sežere a celkově byla moc zranitelná. Takhle jsem byl klidnější a opět jsem mohl být ten bezstarostný Cron, jakým jsem byl nejradši. Spokojeně jsem se zazubil.
Zdálo se ale, že Arise se zdejší teplé počasí moc nelíbí. No jo, to dává smysl. Je to přece polární liška. A ty jsou stavěné na chlad, ne na teplo. Ujistil jsem sám sebe a musel jsem se pochválit za to, jak mi to pálí. Vydali jsme se s Arisou tedy na cestu pro něco k jídlu. A pak pravděpodobně domů. Musel jsem si přiznat, že už se těším zpět do polární skály. Jasně, byla tam zima, sníh a tak... ale nějakým způsobem už jsem si na to zvykl. I moje srst byla hustější, než jsem si jí pamatoval a díky tomu jsem tolik nemrznul. Začínal jsem to místo brát jako svůj domov.

//lesík Štěstí


Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »


Uživatel