Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsem předpokládal, tak ten mladík moc neposlouchal, co mu říkám. Absence jakékoliv východy na něm byla evidentní, skoro jakoby křičela. Viděl jsem, že nemá smysl mu něco říkat a také je dost hysterický. Ačkoli jsem mu nic nedělal, jen jsem ho držel u země, dělal, jako kdyby měl každou chvíli umřít. Protočil jsem oči a couvl, aby se mohl sesbírat ze země.
Otočil jsem se na lišku, která k nám přišla a s jejím přítomností se rozhostil zvláštní klid. Jen jsem k ní mlčky přikývl a nic neříkal. Mezitím jsem si všiml mizejícího šedivého kožichu v dálce.Ať tě bohové střeží, příteli. Popřál jsem mu v duchu. Neměl jsem mu jeho odhod za zlé, chápal jsem to.

Pokýval jsem na pozdrav nově příchozím a po očku sledoval šedivého, který byl evidentně nervózní. Chápal jsem to, nachomítl se u docela choulostivé situace. Neměl jsem mu ale jak pomoci. Sám jsem měl emoce jako na houpačce a moc jsem nevěděl, co se bude dít dál.
Arisa se chopila slova a to, co říkala znělo rozumně. Než jsem ovšem stihl něco přitakat, opět se ozval Styr. A opět se choval jako... Styr. Tentokrát už mi ale došla trpělivost s tímhle drzým puberťákem, kterému evidentně chyběla výchova a jakákoliv disciplína. Oči mi potemněly, když začal házet špínu na Arisu. Stáhl jsem uši k hlavě.
Zvedl jsem se, skočil po něm a přimáčkl ho k zemi.
"Tak hele mladíku. Je mi líto že tvoje matka zemřela. I všem ostatním. Ale nehodlám kvůli tomu do nekoenčně přehlížet tvé drzé chování. Začni se k Arise i k ostatním chovat aspoň se špetkou respektu, než ti natrhnu ten tvůj nevychovanej zadek," hlesl jsem vztekle mezitím, co jsem se nad ním tyčil. Nic jsem mu sice neudělal, ale můj výhružný postoj mluvil jasně - držel jsem ho pevně u země, aby se mi nevysmykl.
"Kdyby ses nechoval jako idiot, možná by se tebou každý jednal na rovinu. A možná bys i věděl, že tvoje matka hrob už dávno má," procedil jsem mezi zuby. "A třeba bych tě k němu i dovedl, kdyby si trochu změnil svůj přístup."

Viděl jsem na svém kamarádovi že se necítí dobře, ale netušil jsem, jak mu mám pomoct. Ani mně nebyla momentální situace úplně příjemná, ale věděl jsem, že se téhle situaci musím postavit čelem. Bylo třeba o tom mluvit. Věděl jsem to. Nemohli jsme dělat, že se nic nestalo.
Ovšem mládě začalo vyšilovat, což jsem v momentálním rozpoložení úplně nepotřeboval. Ani jsem se nepokoušel ho kárat nebo mu vysvětlit, že jsem to v té době ještě nevěděl, nechal jsem ho být. Na jednu stranu jsem jeho vyburcené emoce přeci jen chápal.
Podíval jsem se ns Arisu, vstal a lehce do ní drcnul čumákem. Věděl jsem, že tyhle časy jsou těžké pro všechny.
"Nejsem si jistý, ale nejspíš v tom mají prsty temné síly Saeronu," nechtěl jsem konkrétně říkat, že to byl Azrael, ačkoli jsem si to po jeho poslední návštěvě myslel. Lepší odpověď jsem tedy pro Arisu neměl.

Můj nový kamarád se zdál být velmi dobrosrdečným lišákem. Nejenom, že mu to koukalo z očí - při delším pobytu v jeho přítomnosti to bylo jednoduše zřejmé. Lehce jsem se pousmál, když do mě dloubl čumákem.
"To je v pořádku," hlesl jsem jenom. Nikdy nás tu nebylo mnoho, a dokázal jsem se smířit i s faktem, že tu zůstanu sám. Změny jsem asi nevítal tak rád jak jsem se domníval, takže bych se polární skály vzdal jen těžko. Teď už jsem to věděl.
Najednou se však objevila Arisa. Oháňka se mi automaticky rozvrtěla, když jsem jí viděl.
"Ariso!" usmál jsem se. Měl jsem radost, že jí vidím. Po jejích otázkách jsem ale opět trochu... utlumil svoje emoce.
"Liščata jsem naposledy nechal se Siphrem. A Brae... Brae jsem neviděl už od zimy. Myslím, že odešla," řekla jsem tiše. Ta skutečnost mě ale přestávala mrzet. Tušil jsem, proč. Jednoduše jsem byl na svou sestru naštvaný. Ten pocit pro mě byl nový, trochu jsem se ho bál.
Krátce po Arise přišlo i jedno z liščat. Opět se choval... stejně jako předtím. Ani nepozdravil a ptal se... na matku. Samozřejmě jsem chápal, že jí chce najít a těžko se mu smiřuje s faktem, který byl nepopiratelný. Lehce jsem si povzdechl.
"Tvoje matka zemřela," řekl jsem až překvapivě upřímně. Samotného mě překvapila ta přímost, jakou jsem to pronesl. A krátce na to jsem si vybavil slova Azraela. V každém z nás je kus temnoty. Sklopil jsem uši.
"Mrzí mě to," dodal jsem tiše.

Zdálo se, že můj společník je z nového místa unešený. Nedivil jsem se. A vlastně jsem na to byl i patřičně hrdý - líbilo se mi jeho nadšení. Donutilo mě to se culit obdobně, jako on. Bublinka nad hlavou ani nebyla třeba, jeho oči říkaly vše podstatné.
Letmo jsem zavrtěl oháňkou ve znamení dobré nálady a trochu zpomalil, abych zavětřil. Byl to ale marný pokus. Zdálo se, že tu opravdu nikdo není. Ani Arisa, ani liščata. Vůbec nikdo.
Zvláštní, že by opravdu všichni odešli? Bylo mi to líto, ale počítal jsem i s touhle variantou. Přeci jen, co jsme mohli dělat, když už tu Luna nebyla? Mohl bych tu zůstat sám. Třeba se jednou vrátí Brae. Nebo někdo, koho znám. Přemýšlel jsem přitom, co jsem se pokoušel s poslední kapkou naděje zachytit kohokoliv jiného, než nás dva.

//Šeptavý les

Krajina kolem nás se začala měnit jen v detailech, ale já už dobře věděl, že se blížíme do našeho cíle. Na místo, které bylo mým domovem. Teď se ale zdálo být pusté.
Otočil jsem se na šedivého a jeho vstřícný úsměv mu oplatil. Sám bych se možná nerozhoupal vrátit do polární skály, byl pro mě takovou tichou oporou. Nakonec jsem byl rád, že jsem zpátky. Ačkoli tu nikdo nebyl a nebyl jsem si jistý, zda skupina pořád existuje, k tomuhle místu už jsem tak nějak patřil. Poznal jsem to hned, co jsem se vrátil. Nálada se mi zlepšila, známých pach domova se mi dostal do čenichu a všechno se zdálo, aspoň na chvíli, stejné jako dřív.
Pak se to ale změnilo. A to když jsme narazili na pár kamenů obrostlé bílými květy. Zastavil jsem a sklopil uši k hlavě, ale nic jsem neřekl. Ani jsem se nechtěl moc dlouho zastavovat. Pouze jsem nechal pomníček rozrůst o další barevné květiny, aspoň na chvíli. Poté jsem se otočil na šediváka a pokračoval v cestě.
"Tak tohle... je můj domov. Já vím, sníh, zima a tak. Ale když tomu přijdeš na chuť, tak to není špatné," ujistil jsem ho a letmo se pousmál, Luny pomník nechávajíc za sebou.

Šedý se mě zeptal, zda je tohle ono místo, které jsem nazýval domovem. Zavrtěl jsem hlavou a ukázal tlapkou před sebe. "Je to nedaleko," řekl jsem a... mlčel. A stál. Nejspíše chtěl polární skálu vidět na vlastní oči, ale já pořád váhal. Možná... možná bych se měl vrátit k životu tuláka?
Lehce jsem si povzdechl a nastražil uši. Tentokrát jsem slyšel výraznější, zvučnější hlas. Až jsem skoro porozuměl jeho slovům, ale význam mi nakonec opět unikl. Tentokrát jsem byl tak blízko!
"Tak jo... půjdeme," hlesl jsem nakonec ztěžka a pokračoval v cestě, doufajíc, že mě můj společník následuje. Neměl jsem moc představu co mě tam čeká.

//polárka

Ačkoli zde sluneční paprsky neměly moc velkou sílu, přesto jsem jejich snahu pocítil, jakmile se ráno přehouplo v den. Užíval jsem si záhadný šepot zdejšího kraje a usmál se na svého společníka. Jeho překvapený výraz mluvil za vše.
"Co myslíš, že říkají? Možná vypráví o dávných příbězích Saeronu," zapřemýšlel jsem a trochu zvedl hlavu, abych lépe slyšel další menší vánek.
Nějakou dobu jsem tu ještě tak postával, než jsem zrak uprel směrem k polární skále. Nebyla daleko. Vlastně to odsud bylo jen pár mil.
"Co teď?" hlesl jsem trochu tišeji.

//hory Mosalien

Šedivák ova bublinka na sebe vzala podobu ocasaté lišky, a to sebralo veškerou mou pozornost. Na mráz v jeho srsti jsem najednou zapomněl a přemýšlel. Byla to snad nějaká liška, kterou potkal na své cestě k vrcholku hor? Zavrtěl jsem hlavou.
"Tuhle lišku neznám. Ale vypadá zajímavě. Jistě také nějaké bohyně, že?" nahodil jsem zvědavě.
Když jsme pomalu zmizeli z hor, počasí se trochu umoudřilo. Ačkoli Šeptavý les nebyl zrovna kdo ví jak pohostinným místem co se týkalo počasí, aspoň tu nefoukal takový vítr. A když už jsme u toho větru...
Na okamžik, když jsme byli na menším kopečku, jsem zastavil. Sem tam na nás zafoukal ledový vítr z hor. Pokud ale šedý poslouchal pozorně, jistě pochopil, proč tu stojíme. Jemný, šeptavý hlas, který dal zdejšímu lesu název. Nikdy se mi nepovedlo zaslechnout, co ty hlasy říkají, ale slyšel jsem je již několikrát při svých cestách domů.
Zadíval jsem se svému... příteli? Do očí.
"Zdejší stromy vypráví příběhy," usmál jsem se.

Určitým, zvláštním způsobem se mi ulevilo. Nejspíše jsem se potřeboval někomu svěřit. Říct někomu svoje strasti a "slyšet" že si zasloužím vrátit se domů. Ačkoli jsem si tím pořád nebyl jistý a cítil jsem, že se můj svět trochu mění, i tak jsem lišákovi neskutečně vděčný.
Ticho, které nastalo, mi vůbec nevadilo. Naopak to byla vhodná chvíli urovnat si myšlenky a pokusit se smířit s tím, jak se věci mají. Když jsem osaměl, lehl jsem si do sněhu a zůstal na stejném místě. Byla mi zima, ale na tu jsem byl zvyklý.

Šedivák se vrátil k ránu a vypadal spokojeně. Pokýval na mě hlavou a vydal se dál na sever. Překvapeně jsem ho pozoroval a pohlédl na jeho mráz v srsti. Co to je? Že by už přimrzal? nechápavě jsem si ho prohlížel a popoběhl, abych ho dohnal.

// Šeptavý les

Slunce pomalu zapadalo. Pohlížel jsem trochu nervózně na svého společníka. Čeho jsem se vlastně bál, když nemohl mluvit? Jednoduše - jeho oči toho dokázaly říct mnoho. Dokázaly být hlubší než ta nejhlubší studánka. Dokázaly pohladit na duši a být neskutečně laskavé. Ale byl jsem si jistý, že kdyby chtěl, mohl bych v nich vidět i pohrdání a stud. Což bylo přesně to, co jsem po svém příběhu tak nějak očekával.
Ale nestalo se tak. Naopak. Měl jsem pocit, že mi rozumí. Že se mnou soucítí. A v jeho očích bylo jasně vidět jedno jediné slovo - ano. Věděl jsem, co to znamená. Nebyl jsem sice nejbystřejší liška, ale tohle jsem chápal. Dle něj jsem měl právo vrátit se domů. Možná jsem tohle potřeboval "slyšet" kdo ví. Ačkoli mě pochyby neopustily, tak mi tenhle zvláštní lišák velmi pomohl. Oplatil jsem mu jeho upřímný úsměv.
"Děkuju ti..." špitl jsem poté.
Znovu jsem pohlédl na zapadající slunce, a pak s menší obavou zpět na svého společníka. Já byl na zimu zvyklý, takže jsem to zatím tak nějak zvládal. Ale on? Tím jsem si tak jistý nebyl.
"Není ti zima? Ah, hloupá otázka. Jistě že je! Můžeme jít někam... kde je tepleji," navrhnul jsem mu. Najednou jsem k němu cítil daleko větší sympatie a potřebu ho chránit,

Vypadalo to, že můj společník se nikam nechystá. Aspoň ne v blízké době. Udělal jsem si tedy pohodlí a zadíval se na bublinu nad jeho hlavou. Nabrala stejnou podobu jako předtím. A poté, co do mě povzbudivě šťouchl jsem i já, se svým pomalejším myšlením pochopil, co chce vědět. A vlastně... proč bych se měl něčím tajit. Minimálně jsem si mohl být jistý, že šedivák to stejně nikomu neřekne. Pousmál jsem se.
"Přišel jsem do polární skály se svou sestrou. A získal tam několik přátel. Nějakou dobu to bylo všechno báječné," začal jsem. Rád jsem vzpomínal na tyhle bezstarostné časy, kdy za mě přemýšlela a starala se Brae. Bylo to dávno pryč, i já jsem se od té doby změnil. Ale pořád to byly milé vzpomínky.
"Ale pak se všechno pokazilo. Moje kamarádka, vedoucí skupiny... zemřela. Krátce poté, co mě jmenovala ochráncem území," řekl jsem a sklopil zrak do sněhu. Nebylo nutné vysvětlovat, že si to dávám za vinu. Bylo to zcela patrné. "Snažil jsem se dohlédnout na její liščata. Byla o kousek dál. Jenže když jsem se vrátil... našel jsem místo jejího skonu. Nevím co se stalo," zašeptal jsem. Do teď jsem před sebou viděl květinu, která byla jedinou vzpomínkou na polární lišku. "I moje sestra zmizela. A tak... nevím, jestli mám to místo brát pořád jako svůj domov. Jestli si to vůbec zasloužím," špitl jsem. Jediný, kdo mi tam zůstal byla Arisa. Ale ani o ní už jsem docela dlouho neslyšel.

Zastavil jsem a posadil se do sněhové přikrývky. Na mou nevyřčenou otázku nereagoval a tak jsem psotě čekal, jaké budou jeho momentální plány v cestě. Já jsem ale věděl, že pokud se bude chtít podívat na vrcholky hor, rozhodně na něj počkám tady dole. Byl jsem z toho cestování už trochu unavený. Nejenom fyzicky, ale hlavně emocionálně.
Když se mu pak nad hlavou objevily siluety lišek, pousmál jsem se a přikývl. Jistě, šedivák už někam patřil! Zcela jsem to chápal a vlastně jsem za něj měl radost. Byl spokojený.
"Výborně," reagoval jsem jenom. Zvedl jsem hlavou k obloze, vyplázl jazyk a nechal na něj dopadnout pár sněhových vloček.

//Ledová pustina

Téma domova ho očividně zaujalo. Po mé poslední větě se mu nad hlavou objevil otazníček dožadující se vědět víc. Ale byl to dlouhý příběh. Nebyl jsem připravený ho sdílet, a hlavně jsem pochyboval o tom, že by šediváka opravdu zajímal.
"Ah, nech to plavat," řekl jsem a vybavila se mi slova Azraela. Neměl bys tak snadno důvěřovat. Trochu mě to zaskočilo. Nechtěl jsem si jeho slova brát k srdci a už vůbec se jimi řídit. Ale byly tam. Někde hluboko uvnitř zůstaly a čekaly, až budou moci vyplout napovrch. Otřásl jsem se. Nebyl jsem si ale jistý, zda to bylo jen narůstající zimou.
Ukázal jsem packou směrem přes hory. Asi to nebyl nejpřesnější způsob navigace, ale lepší než nic.
"Je to tímhle směrem. Určitě by tě tam rádi uvítali, pokud už někde nemáš svoje bližní," nabídl jsem a zpomalil. Byli jsme dost vysoko a nebyl jsem si jistý, zda je potřeba se trmácet až nahoru. Otočil jsem se na šediváka - tentokrát jsem měl nad hlavou pomyslný otazník já.

//Odettin hvozd

Byl jsem trochu překvapený, když do mě šedivák dloubl, ale věnoval jsem mu úsměv. Zdálo se, že se snad už dává dohromady. Zadíval jsem na obraz nad jeho hlavou a znovu mi to vykouzlilo menší úsměv na tvář. Ovšem na mou otázku ohledně zimy nijak nereagoval a tak jsem doufal, že mu to vadit nebude. Pomalu totiž přituhovalo.
Krajina kolem nás se postupně měnila, vítr chladnul a netrvalo dlouho a kolem nás se začal objevovat sníh. Zdejší krajina byla pustá, ale znal jsem jí už dobře. Věřil jsem si natolik, že jsem se nebál ztráty směru.
"Kousek odtud je můj domov," vysvětlil jsem mu. Pro můj druh bylo nezvyklé žit s ostatními na jedné hromadě, ale nijak jsem se za to nestyděl. Naopak jsem zjišťoval, že tento styl života mi vyhovuje. Když ale přišlo na téma domova, zase se mi vybavila Luna. Lehce jsem si povzdechl. "Tedy vlastě... byl. Nevím, jestli ještě bude," zašeptal jsem.

//hory Mosalien