Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 10

<<< Mechová lávka

Spokojeně načepýřená šedivka vyrazila v čele jejich dvoučlenné skupinky proti proudu řeky, po prostorných březích řeky, která ji měla (s trochou štěstí) dovést co nejblíže ke Skále. Samozřejmě tudy nikdy nešla, takže neměla nejmenší tušení, zda se nebude muset brzy od řeky odpojit a pokračovat vedena pouze svým orientačním smyslem, který naštěstí byl dostatečně vyvinut k tomu, aby se nemusela obávat, že se nenávratně ztratí v širém Saeronu. Maximálně ji cesta domů zabere pár dní, ale s tím už prostě musela počítat, když vyrážela tak daleko. Každopádně zvědavě našpicovala ušiska, když se její společník rozhodl zeptat na něco zajímavého, a samozřejmě jejím ouškům rozhodně nezněla nelibě další slova o tom, že s ní počítá samozřejmě tak už nějak automaticky. „Záleží na tom, co bys kromě mě považoval za zajímavé,“ usoudila pobaveně, pokračujíc volným krokem dále po cestě z oblázků. „Místo, kde žiju je každopádně úplně jinačí než okolí té lávky za námi… ale to uvidíš sám, až se dostaneme blíže,“ zhodnotila prozatím neprozrazujíc více detailů. „A co vůbec ty, cestovateli z kraje za řekou?“ rozhodla se optat, snad jen tak, aby řeč nestála. „Už jsi na sebe prozradil, že preferuješ pískové koupele, takže hádám, že tam, odkud pocházíš, je písku hodně,“ podělila se o myšlenku, kterou nebylo zas tak složité vydedukovat, když je řeka zavedla dále, a okolí se změnilo z květinami pokryté louky na spíše pouze travnatou plochu, byť to nebylo to, co Brae zaujalo – ta si spíše všimla hor, které se začínaly rýsovat před nimi a mezi nimiž tok pokračoval dál na sever – což byl pořád relativně správný směr, takže usoudila, že není důvod se od oblázkové cestičky na břehu řeky odpojovat.

Brae se rozhodla přichystat na cestu zpátky domů, neb přece jen už příliš dlouhou dobu neměla žádné informace o bratrovi, a to vždycky mohlo vyústit v průšvih, nebo spíše to v podstatě vždy onen průšvih rovnou znamenalo, protože Cron byl na problémy magnet. Což však znamenalo rozloučit se se svou poměrně příjemnou společností… nebo ne? Stříbrné samozřejmě velmi příjemně lechtal ego fakt, že se jí očividně lišák hodlal držet, co se týkalo jeho budoucího výběru útočiště. Zvědavě střihla ušima, když si ho prohlédla, jako by uvažovala nad tím, zda mu má podobnou informaci sdělovat, či přesněji zda je jí vůbec její společník hoden. Samozřejmě by z toho ve výsledku vyšel dobře, ostatně, kdyby ne, neobtěžovala by se ani loučit s ním či vůbec něco vysvětlovat, ale neb pak navrhnul, že jí doprovodí, rozhodla se spíše vybrat si tuhle alternativu. „No, možná bych tvé uši ještě nějaký ten kousek cesty snesla mít po svém boku… a nejsem žádný neliška, abych si je vzala s sebou samotné, takže zbytek tvého těla se může přidat,“ usoudila ve výsledku s vyceněnými zoubky a pobaveným výrazem v očích. Neočekávala však samozřejmě po té jejich dřívější diskusi, že by se Eldian zalekl možnosti, že by mu utrhla ucho, aby ho mohla následně nosit s sebou jako talisman, ale popichovat ho přece teď už přestat nemohla. No a pak už stačilo jen vybrat ideální cestu… samozřejmě, mohla by vyrazit rovnou směrem přes pláň a co nejrychleji ke skále, ale… no, tak nějak usoudila, že to nebude nutné, protože i když aktuálně vedro určitě nebylo, ba naopak se o slovo začal hlásit déšť, přece jen se to mohlo kdykoliv změnit a to znamenalo, že určitě nechtěla být zastižena nějakým pařákem v poledne uprostřed cesty slunnou plání, pročež udělala pár kroků proti proudu řeky. „Můžeme?“ otočila se na svého společníka, ignorujíc Aseti, ať už ta dělala, co chtěla, ale ani na Eldianovu reakci nehodlala čekat, když opustila přístřeší mechové lávky a zamířila si se svým obvyklým důrazem na eleganci v každém kroku kolem břehu na sever.

>>> Nový Benrir

Brae střihla zvědavě ušima, když Eldian podotkl, že vodu taky zrovna dvakrát nemusí. Ale když se nad tím zamyslela, nemohla říct, že by ji měla v oblibě ani sama za sebe. Jen… asi by to neřekla takhle. Přece jen, liška moc dobře nevypadala, když zmokla, a tak i když v blízkosti vody trávila čas poměrně ráda, protože přece jen v její blízkosti obvykle bylo chladněji a všeobecně příjemněji, brodění se v ní či snad vyloženě plavání by rozhodně neuznala za svou nejoblíbenější činnost. Pískové koupele? Takže… pochází odněkud, kde je hodně písku? Zaujalo ji však aktuálně spíše něco dalšího, co podotkl. Sama s pískem neměla zrovna dvakrát velké zkušenosti, protože… kdo by vyhledával místa, kde je písek? Vždyť v něm nic moc neroste, natož aby tam něco žilo. Přemýšlela, mezitím, co se napila a otočila se pak zpátky k ostatním. „Hm… možná někdy příště, Ušáku, pokud se tedy hodláš zabydlet někde poblíž,“ usoudila ve výsledku po krátkém zamyšlení, protože i když byla celkem zvědavá na to, co takový podivný lišák považuje za ideální prostředí k životu a co je to ta písková koupel, kterou si aktuálně vůbec nedokázala představit, nakonec usoudila, že už je to pár dní, co naposledy viděla bratra, a tedy by ho měla zajít zkontrolovat. O skálu jí totiž samozřejmě vůbec nešlo, ta by se klidně mohla propadnout do země, kdyby jen na ní zrovna nepobýval její sourozenec. „Teď bych měla vyrazit pomalu zkontrolovat, co se děje doma, a to je na opačnou stranu, než odkud jsi přišel,“ vysvětlila tedy své pohnutky ve výsledku, aniž by věnovala nějak extra pozornost druhé lišce – na rozdíl od Eldiana v sobě totiž neměla ani tolik slušnosti, aby předstírala, že jí zajímají oba její společníci. Prostě Brae.

Brae sledovala Eldiana a jeho kontrolování celistvosti kožíšku a jisté chlupatosti, kterou očividně považoval aktuálně za dostatečnou, dokonce natolik, že byl ochoten trochu oželet, jen aby ji mohl otravovat. To znělo rozhodně zajímavě a Stříbrná mu snad tak nějak podvědomě přidělila plusový bod za kuráž. Hlavně tedy proto, že rozhodně nepůsobil otravně, nýbrž jako zajímavá společnost. „Budu na to pamatovat,“ zhodnotila tedy, ovšem pak už se ozvala Aseti, které očividně nevyhovovalo být vyřazena z jejích malé rozdmýšky. Její ucouvnutí přitom pochopila správně, tedy… téměř, protože se neobávala blech, nýbrž čehokoliv, co nutilo druhou lišku koktat. No, alespoň něco, zhodnotila pro sebe, ale nahlas se to rozhodla nekomentovat a raději jí nabídnout utopení z tlapky zde přítomného Ušáka, který se toho samozřejmě chytil a jako správný džentlmen se dámy zeptal, zda chce utonout ve vodě slané či sladké. Jo, rozhodně se Stříbrné zamlouval s každým okamžikem o kousíček více. Koktalka se však rozhodla být statečná a prohlásit, že koupel nepotřebuje – i když při tom jejím způsobu mluvy to stejně působilo dost divně. Je prostě nějaká vadná… rozhodla se definitivně, protože to jednoduše nechápala. „Škoda,“ usoudila jen tedy, načež se otřepala, švihla ocasem a sama se přesunula blíže ke břehu, aby se napila. To horko jí bylo dost nepříjemné a voda jí měla pomoci alespoň trochu lépe regulovat teplotu, protože ta byla na její vkus až příliš vysoká i nyní, když se schovávala ve stínu lávky nad sebou – a to byl pořádně jediný důvod, proč stále zůstávala na místě a nevypravila se pomalu kamsi do méně horkých krajů. Obávala se totiž toho, že by umřela horkem už po cestě a do blízkosti Skály se ani nedostala. Ani na moment však nepřestala kontrolovat svou společnost alespoň koutkem oka, protože přece jen nechtěla, aby jí někdo žduchnul do řeky, která v těchto místech rozhodně nebyla dvakrát klidnou.

Brae si zahrála tak trochu na průvodce Saeronem, což bylo celkem ironické, vzhledem k faktu, že třeba v téhle části země byla poprvé – ale na druhou stranu, to, kde je moře, pořád vědět musela, když se potulovala ještě předchozího dne po pobřeží, což jí připomnělo ten zajímavý růžový lesík, na který po cestě narazila. Možná bych se tam po cestě zpátky ke Skále mohla stavit, napadlo ji jen krátce, než se vrátila myšlenkami ke svému společníkovi, kterého dle jeho vlastních slov prostě bavilo ji otravovat. Vycenila na něj tedy zoubky, ač v očích měla zcela očividné pobavení. „Jen aby tě to nestálo kus kožichu,“ zhodnotila směrem k němu, načež znovu zkontrolovala pohledem Aseti, hlavně tedy proto, že se ta znovu ozvala a získala si tak pozornost Stříbrné, která ji zrentgenovala pohledem. Nejsi trochu moc zvědavá, zrzko? přimhouřila očka lehce, byť poněkud zmatená byla z odhodlání lišky si se vložit do jejich diskuse v rozporu s koktáním, které z ní vycházelo. To má nějakou nemoc nebo co? A není to nakažlivé? bezděky o krůček ustoupila, jen tak pro jistotu. „Zda tě má tady můj společník vodník utopit hned, nebo až se pokocháš posledním západem slunce,“ usoudila ve výsledku každopádně, zvědavá, jak na takovou informaci druhá liška zareaguje – a taktéž, co na svou úlohu řekne tady Ušák, kterého se tímto rozhodla definitivně pasovat na místního vodníka.

Brae na sebe samozřejmě byla hrdá, že lišákovi tak chytře poradila, ale taktéž se o něm dozvěděla nějakou tu novou informaci, která ji mohla pouze potvrdit, nad čím přemýšlela už dříve. Takže nepatří k nám, ale odkud tedy je, když ne z lesů? Řekla bych, že liška z luk to taky nebude, ty takhle rozhodně nevypadají… takže odkud asi je? zauvažovala pro sebe, ale nezeptala se. Alespoň zatím ne. Místo toho se hrdě načepýřila. „Mám samé dobré nápady…“ ujistila ho, protože to byla samozřejmě svatosvatá pravda. Občas sice nebyly dobré úplně pro všechny zúčastněné, ale pro ni vždycky a na tom jediném jí samozřejmě záleželo. Pak však pobaveně štěkla, když zhodnotil, že ji by neutopil, alespoň tedy prozatím. „Vypadám snad jako někdo, kdo by se utopit nechal?“ opáčila totiž a střihla ušima. Očividně jí ta představa, že by se ten drobný lišáček snažil její majestátnost dostat do vody, připadala zábavná. Inu, nejspíše by to bylo o něco méně úsměvné, kdyby to byla pravda, ale vzhledem k očividnému rozdílu jejich fyzických predispozicí nejspíše hlavně pro kanu, nač nejspíše taktéž Stříbrná spoléhala celou dobu. Každopádně tady byla otázka toho, jaký Ušák by její společník byl, kdyby spadl do vody ve snaze zachránit nějakou hloupou lišku, která by se topila a Brae na to měla celkem jasný názor: „Ne na dlouho,“ zavrtěla hlavou tedy ohledně jeho říčního přízviska a pak otočila hlavu po směru, kam odtékala řeka kousek od nich. „K moři to tady máme hodně blízko, stačí se-,“ větu však nedokončila, protože jak ustal déšť, nedělalo jí nejmenší problém odhalit přítomnost někoho dalšího s pomocí svých oušek, která se na krátko sklopila. Nějaký frekventovaný tah tohle místo… usoudila, ne zrovna spokojeně, než si mohla nově příchozí rovnou prohlídnout. Poznat její druh pro ni nedělalo žádný problém, rezavý kožíšek totiž mluvil za vše, a v Brae nevyvolával zrovna sympatie. Na druhou stranu však se určitě nejednalo o nejzářnější příklad lišky obecné – co je tohle za chodící kostru? zhodnotila totiž Stříbrná vzhled cizinky nelichotivě. A pak se otočila zpátky k Eldianovi, ignorujíc její pozdrav: „Jak jsem říkala, stačí se vydat po proudu, a na moře narazíš za chviličku,“ pokračovala jakoby nic v předchozí diskusi. Ne, že by si Aseti nevšímala, to rozhodně ne, dávala si na ni pozor, protože přece jen pořád se jednalo o lišku, která se jí na rozdíl od kany velikostně v podstatě rovnala, byť váhovou kategorii pravděpodobně nesdílely, jen se prostě rozhodla svou pozornost věnovat spíše zvláštnímu lišákovi před sebou, očividně necítíc nutnost být byť jen zdvořilá.

Brae rozhodně občas uměla být drzá, zvláště pak vůči liškám, které vyhodnotila jako málo nebezpečné, což se přirozeně v jejím světě počítalo obvykle dle velikosti, jen s občasnými výjimkami v podobě vůdců skupin a podobných privilegovaných jedinců. A vlastně ji tahle konverzace celkem bavila, když sledovala Eldiana, jak si kontroluje přerostlá ouška, než zareagoval i slovně. Tak Šedivka jo? Od někoho, kdo sám má šedé v kožíšku dost, aby se dal považovat za zakrslého příslušníka mého druhu to opravdu sedí… zhodnotila pro sebe pobaveně. „Zůstat tady? No…“ hraně zauvažovala, když se rozhlédla kolem sebe. „Pravděpodobně bys mohl…“ usoudila ve výsledku, ale vážně by se to dalo brát asi jen tehdy, kdyby s tím taktéž svůj názor uzavřela – jenže to ona neměla ani náhodou v plánu, takže s úsměvem pokračovala: „možná by ses stal takovým místním strašidlem, Ušák Zpodlávky topící zlobivá štěňata,“ zhodnotila totiž pobaveně, a ani tím nekončila: „anebo když chceš být ten superhrdina, mohl bys naopak lišky zachraňovat z vody, když nějaké shora spadnou, ale pravděpodobně bys pak skočil jako Ušák Mořský,“ dokončila svůj návrh možností zabydlení pod mostem ze spadlého kmene, protože určitě byla ta otázka míněna přesně takhle.

Brae byla prostě… Brae. A tak se sebrala a šla se prostě schovat pod kmen stromu, aby se ochránila před deštěm, Eldiana nechávajíc za sebou. Usadila se pak hezky na suché místečko, kam na ní mohlo pršet jen v případě, kdyby začal do toho deště foukat nějaký protivný vítr, a ocásek obtočila kolem těla, aby taktéž navlhl co nejméně. No a pak sledovala už padající kapky kolem a hladinu řeky, která spěchala na své pouti do moře. Ovšem ne na dlouho, neb za chvíli se přece jen v jejím zorném poli opět zjevil lišák, o němž si stále nebyla jistá, zda je nějakým podivným trpasličím jedincem jejího druhu, nebo patří k druhu úplně odlišnému. „Už jsi potkal nějakou lišku bez jména?“ zeptala se místo odpovědi na jeho otázku, neřešíc ani náhodou, že by to někteří mohli považovat za nevychované. „Nebo snad jsi sám neměl rodiče, kteří by ti nějaké dali?“ natočila hlavu na stranu, v hlase jisté pobavení. „Protože v tom případě bych ti mohla pomoct… řekněme, že bys odteď mohl být třeba… hm…“ prohlédla si ho krátce, tak, aby se nad tím stihla zamyslet, ale zároveň mu nedala moc šancí skočit ji do monologu, zastavujíc se nakonec u jeho (v poměru vůči těm jejím dosti dlouhých) slechů, Ušák, jo, to by se k tobě hodilo,“ usoudila ve výsledku, takže se odpovědi na otázku vlastního jména vlastně vyhnula.

Brae sledovala druhého lišáka a jeho uvědomění, že počasí k nim určitě milosrdné být nehodlá, s nijak zvláště výrazným zaujetím. Spíše jí znervózňovala samotná obloha a temná mračna, která sice značila příjemné ochlazení, které definitivně vítala, ale na druhou stranu… déšť, ano, sotva nad tím začala přemýšlet, z nebes se počaly snášet první kapky, které nemilosrdně útočily na všechno pod sebou. Tedy, jasně, nebylo to zas tak hrozné, ale Stříbrná definitivně netoužila mít kožich promočený, pročež začala koumat, kam nejblíže se schovat před deštěm. „Jak myslíš,“ usoudila tedy a cukla hlavou do strany, „já ale moknout nehodlám,“ doplnila, načež máchla ocáskem a pak se poněkud opatrně, ale se značným důrazem na eleganci v jejích pohybech, vydala ze svahu dolů, aby se schovala pod kmenem, tak, aby za ní nemohla voda ani z nebes, ani z divokého toku, k němuž sestoupila blíže. Neignorovala však lišáka úplně, samozřejmě, pořád byla zvědavá, jak se zachová, jen se spokojila s tím, že jí k jeho pozorování bude muset dále stačit sluch, alespoň pokud se jí nehodlá ocitnout znovu v zorném poli tím, že by se přesunul.

Brae sledovala Eldiana a on zase ji. Dokud ji to nepřestalo bavit. Možná? Jedno neposedné ouško jí zvědavě cuklo směrem k němu. A pak se pobaveně ušklíbla nad jeho otázkou. „Jsi drzý,“ pronesla místo odpovědi, když se trochu otřepala, jen tak, aby si lehce načepýřila srst a ta tak působila nadýchaněji. Ale nedivím se ti. Kdo by se taky nechtěl pokochat takovým úžasným výhledem, že? Každopádně to na ni neudělalo špatný dojem. Na rozdíl od počasí, které se rozhodlo takhle na večer strašit s temnými mračny, které, jim připluly nad hlavy a ohlašovaly blížící se bouři, při které Stříbrná tak úplně netoužila být zrovna tady. A tak zase tlapky z kmene stáhla. „Hádám, že máš v plánu dostat se na druhou stranu… tak mrskni zadkem, než tě ta bouře sfoukne do řeky,“ prohlásila proto, když poodstoupila o kus dál, aby nemusel mít obavy, že ho zakousne jen, co se k ní přiblíží – takhle si mohl stále udržovat jistý odstup, dle jejího úsudku dostatečný tak akorát.

Koukala směrem ke skále, uvažujíc, co tedy dál, když tu… zaslechla tichoučké kroky kdesi za sebou. Bleskově se otočila, a všimla si cizince. Eldian nebyl první pouštní liškou, kterou v životě potkala, ale rozhodně byl první kanou, takže by ho možná dokázala považovat i za drobného příslušníka vlastního druhu, nebýt faktu, že měl poněkud velká ouška a proti jejím šesti kilogramům tělesné hmotnosti působil poněkud úsměvně. Přivřela lehce očka, trošku sklopila ouška v nepříliš přátelském gestu, a pořádně si jej prohlédla, nepůsobíc, jakože je zrovna ve vítací náladě. Tak je to jeden z nás nebo ne? Dle informací, které jí sděloval vlastní čumáček, by snad i soudila, že ne, ale tlapku do ohně by za to nedala. Chceš pokračovat přes lávku, což? uvědomila si pak, zvedla přední tlapky ze země a položila je na kmen stromu, aby své (pravděpodobně nedobrovolné) společnosti tak trochu zatarasila přechod a pokud ani za tu dobu, co si jej prohlížela, neměl nutkání otevřít tlamu, spustila: „Hodláš na mě zírat celý den?“ a byť to neznělo vyloženě nepřátelsky, rozhodně se to nedalo považovat za zdvořilou otázku.

<<< Slunná pláň

Volnou, možná až poněkud línou, chůzí došla až na druhý konec pláně, přičemž se jí kožíšek začínal nepříjemně zahřívat. Zatracené vedro! zabrblala, protože očividně nikdy nedokázala být pořádně spokojená, když ještě před malým momentem si naopak stěžovala na zimu. Prostě asi neměla svůj den, ale to Brae asi pořádně nikdy. A pak se v dálce zaleskla řeka… a kde je řeka, tam bývá i chládek, příjemný, ne takový jako na ledových planinách, napadlo ji a snad konečně pro jednou začala přemýšlet trochu pozitivně. A taky komáři, mouchy a další otravný, létající hnus… anebo taky ne. Ovšem neb nechtěla mít jazyk vyplazený až na zem, musela pohnout prdelí a vydat se k vodě, hezky se napít a trochu osvěžit. A pak… cosi ji zaujalo. Kmen stromu, obrovského, tak velkého, že podobný snad ještě ani neviděla. Ležel vyvrácený přes řeku, jako by snad hodlal vybídnout kolemjdoucí lišky k tomu, aby s jeho pomocí vodu překonaly. Zvláštní… nedůvěřivě si to prohlédla hezky z dálky a pak se přiblížila, kmen očichala, jako by z něj něco měla vyčíst, a dokonce se odvážila na něj položit přední tlapky a odrazit se od něj, testujíc, zda je drží pevně. K tomu, aby na něj prostě hupla a pokračovala dále se však neměla. Nedůvěřivá ke všemu a ke všem. Stejně na druhou stranu nepotřebuju… už takhle jsem daleko od skály, zhodnotila ve výsledku a raději se otočila ke kmeni zády, aby se zahleděla do dálky, tam, odkud z dáli za slunečnou planinou nenápadně vykukovaly bílé čepičky hor.

<<< Bílý potok (přes ledovou pustinu)

Chlad se jí zabodával do mokrých tlapiček a ona se vážně, vážně moc těšila, až se dostane někde, kde je tepleji. A tak se dokonce rozeběhla, aby jí bylo alespoň trochu více teplo. Tající sníh se jí lepil na tlapky a ona se jen modlila, ať běží opravdu správným směrem a ocitne se co nejdříve na nějakém normálním místě. A povedlo se, sněhu najednou ubývalo, jak postupovala kupředu a za chvíli už stála mezi květy. Sluníčko jí krásně prohřívalo kožíšek, a ona se jen zmateně rozhlédla za sebe, na zasněženou pustinu a hory v dáli. Byl to… hrozně zvláštní pocit, jak se jí v podstatě před očima změnilo roční období. Dosud si ani neuvědomovala, jak ostře žhne sluníčko a překvapivě se jí ani to nelíbilo. Uraženě si odfrkla nad počasím, které očividně nemohlo být nikde tak akorát, a poněkud línou, avšak elegantní, chůzí se vypravila s hlavou hrdě nesenou kupředu. Rozhodla se totiž ještě chvíli pobýt v zeleném údolíčku a s návratem na polární skálu nespěchat. Pravděpodobně to byla chyba, protože právě teď bylo počasí na návrat ideální, a to se mohlo kdykoliv změnit, ovšem… tak nějak už jí všechna ta bílá lezla krkem a ji navíc zaujaly růžové stromy lesa, kolem kterého procházela dále. Ne, nehodlala tam teď jít, tak nějak té netradiční barvě nevěřila, kdeže, raději se vypravila zjistit, co je na konci téhle divoce kvetoucí louky.

>>> Mechová lávka

Potok zvládla bez problému přebrodit, naštěstí totiž nebyl příliš rozvodněn, a tak stačilo jen najít to nejlepší místo a postupovat opatrně – a to samozřejmě Stříbrná uměla mistrovsky, a to i tehdy, když zrovna neměla po tlapce žádnou polárku, kterou by nechala jít první, aby na ní otestovala, zda je cesta bezpečná. Inu, byla to holka vynalézavá a dokázala si poradit. Problém byl, že si tedy musela namočit tlapky a ty začaly teď tady na sněhu celkem zebat. Měla bych se někde trochu vyhřát… ne moc, na sluníčku mi bude zase vedro, ale… rozhlédla se po ledové pláni před sebou. Ale očividně to nebude až tak jednoduché, zhodnotila hned nespokojeně a raději přidala do kroku, aby se dostala z těch ledových plání co nejdříve.

>>> Slunná pláň (přes ledovou pustinu)

<<< Gejzíry Maldechron

Když se oklepala se zážitku s gejzírem, který ji upřímně velmi polekal, a téměř až kolem samotného útesu nad mořem se přesunula do o něco bezpečnější části tohoto kraje, napadlo ji, že tohle je přesně taková šílenost, která by se jejímu bratříčkovi jistě velmi zamlouvala. Možná bych ho tu mohla někdy vzít… ostatně, bude lepší, když ho budu mít na očích, až na podobnou šílenost narazí, vždyť on by byl jinak schopen i zkoušet, zda ta voda náhodou není pitná! usoudila, částečně samozřejmě z důvodu, že se chtěla ujistit, že pokud sem někdy bratr zabloudí (a že to bylo pravděpodobné, když od polární skály to tady nemohlo být zrovna daleko, byť ji aktuálně v dohledu neměla), tak nebude vymýšlet žádné hlouposti, ale taktéž proto, že tak nějak nostalgicky zatoužila po společném rodinném výletě, kterých se jim od příchodu na Saeron dostávalo opravdu jen poskromnu. Chybělo ji to. Teď však sama nad sebou raději jen zavrtěla hlavou, když sklopila hlavu k potoku, jehož vody prve očichala, než se trochu napila. Voda byla příjemně osvěžující, a Brae se vzhledem k nevelké hloubce jejího toku rozhodla najít vhodné místo k tomu jej překročit – možná taktéž proto, že nechtěla být na straně s gejzíry, které se na její vkus pořád vyskytovaly nedostatečně daleko od konce jejího ocásku.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 10


Uživatel