Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »

Díky za upozornění. Našla jsem si tedy nový obrázek, snad už mi tentokráte nezmizí 1 .
img

<<< Zamrzlé jezero

Stejně ho zbožňovala, i když byl přerostlé štěně. A tak se s ním rozhodla prozkoumat neobvyklý úkaz, i když venku už začínalo být vlastně celkem teplo a jí by tedy vůbec nevadilo, kdyby si ještě chvíli vyhřívala kožíšek na sluníčku pod azurově modrou oblohou bez jediného mráčku. Což samozřejmě musel komentovat i její milovaný bratříček, který hledal pořád něco pozitivního. „I sem očividně chodí léto,“ usoudila na jeho poznámku a úlevou si oddychla. Sice jí zima nijak zvláště nevadila, ale její kožich jednoduše nebyl stavěný na pobývání v chladných pustinách, takže myšlenka, že bude mít alespoň nějakou tu chvíli, než se do nich zdejší kraj svými ledovými pařáty zase zakousne s plnou vervou, jí opravdu uklidňovala, ovšem nakonec se přece jen rozhodla zjistit odpověď na otázku, zda někdo využívá neobvyklou stavbu jako svou noru. „Brr… no, tak myslím, že pokud tady někdo žije, nejspíše je sám ze sněhu,“ otřásla se však Stříbrná, jen co se přiblížila dostatečně blízko, protože teplota uvnitř byla oproti očekávání daleko chladnější. „Jako by tady žila samotná zima,“ zamračila se nespokojeně a opravdu opatrně vešla dovnitř, aby to tady trochu prozkoumala, protože zvědavost zatím byla silnější než chlad vkrádající se do kožíšku.

Cron se rozhodl, že zamrzlá jezera mají jistě mnohá využití, takže na něj Brae pohlédla s tázavým pohledem v očích: Opravdu? Byla si totiž jistá, že v tom určitě nic praktického nebude, a ona může maximálně tak projevit trochu ze své shovívavosti při jeho dalších šílených nápadech. A očividně ne zrovna bezpečných nápadech, protože jen co se její bratříček rozhodl předvést, jak moc super zamrzlá jezera, zvláště pak na jaře, když všechno roztává, jsou, ujela mu nožka a ona si ho s povzdechem tedy mohla prohlédnout dosti kriticky, než opatrně vyrazila za ním, v bezpečné vzdálenosti však, aby se jí tu někde nepropadl, kdyby přece jen led nebyl tak úplně pevný. Sice si nebyla jistá, zda by ho v takovém případě dokázala vytáhnout, protože přece jen nebyl žádné peříčko, ale pořádný kus lišáka, ovšem přece jen se cítila lépe, když na něj dohlížela. „Ty nikdy nevyrosteš, viď?“ broukla pak, když toho klouzajícího hlupáčka dohnala, ale byl v tom jakýsi smířený úsměv, když nad ním zavrtěla hlavou, a bezpečně se dostala zase z ledu na pevnou, byť stále sněhem pokrytou, půdu, pročež se její svalstvo poněkud uvolnilo, jak už nemusela zatínat drápky do země, aby jí to neklouzalo. A taky si samozřejmě všimla toho nečekaného ledového úkazu. A zvědavost jí nutila to jít zkontrolovat, samozřejmě, byť s oušky napnutými. „Myslíš, že to někdo používá jako noru?“ zeptala se bratra přitom, co opatrně pokračovala kupředu vstříc neznámu.

>>> Ledový úkryt

<<< Polární skála

Brae mířila kupředu poměrně rázným krokem, ušiska našpicovaná, a i čumáčkem monitorovala okolí, které se jí však zrovna dvakrát moc nezamlouvalo – sníh, skály, led, a to i teď, když už se měla příroda probouzet ze zimního spánku se jí zrovna dvakrát nezamlouvaly. Tedy ne, že by jí zima až tak vadila, ale… no, přiznejme si to, kožich určitě neměla určený k tomu, aby přebývala v celoročně zasněžených krajích, a tedy bylo jasné, že to nebude jen tak, zvyknout si. Nemluvě o tom, že sluníčko se schovalo za šedivými mračny a už se neukázalo, což rozhodně nepovažovala za dobrou zprávu – zvláště vzhledem k těm zlověstným mračnům v dáli. Snad se ta bouřka nepřižene až sem, zhodnotila se zamračeným výrazem upřeným k obloze v dálce. Zavrtěla nad tím však následně hlavou a rozhodla se zaměřit raději na teď a tady než to, co možná může přijít. Jak tak totiž zapadala do sněhu, najednou zjistila, že má pod tlapkami kromě sněhu taktéž nepříjemně kluzkou plochu ledu. Okamžitě se tedy zastavila, cukla hlavou směrem k bratrovi a upozornila jej: „Opatrně,“ protože to zde přece jen neznali a to znamenalo, že je kluzká plocha klidně mohla teď s příchodem jara zradit. Nemluvě o tom, že i uklouznutí by mohlo být nepříjemné, kdyby si natáhli nějaký ten sval. Na rozdíl od Crona byla Brae podezíravá vůči všemu a všem, zvláště, když opravdu si nebyla vědoma žádného způsobu, jak by mohla pevnost ledu a jeho hloubku bezpečně otestovat. Nemluvě o tom, že vzhledem k všudypřítomnému sněhu si ani nebyla jistá, jak velká asi ta ledová plocha je, kde začíná a kde končí. Ovšem to očividně jejího bratra nezajímalo, neb ten se tvářil velmi hrdě na svůj objev. „Uvědomuješ si, že praktické využití má tohle místo nulové, že ano?“ zhodnotila, ignorujíc fakt, že mu akorát kazí radost – jenže ona to byla radost pro ni nepochopitelná! Ona spíše hledala něco užitečnějšího, protože zamrzlé jezero nemohlo poskytnout ani vodu ani ryby, a naopak jen hrozilo rizikem úrazu, což považovala spíše za body mínusové než naopak. Usadila se však do sněhu a zvedla čumáček do vzduchu, aby zjistila, zda jí čich poskytne lepší informace o okolí než zrak unavený z té přemíry bílé v širém okolí. Hm… očividně tady žijí velcí kopytnatci, i když vážně nechápu, co tady hledají, ale možná se alespoň poštěstí v okolí občas najít nějakou tu mršinu nebo mládě ztracené od stáda…

Brae samozřejmě zrovna nadšená z bratrovy odpovědi nebyla – přece jen, tak nějak se rozhodli to zde nazvat svým novým domovem, a přitom vůbec nevěděli, o jaké místo se jedná, což definitivně neznačilo nic dobrého. Ne, Stříbrná nikdy nebyla zrovna optimistkou, takže se připravovala na nejhorší místo toho, aby vyhlížela světlé zítřky, které sice věděla, že nastat můžou, ale dost možné bylo i to, že se tak nestane. Jednoduše proto, že život není zrovna peříčko a málokdy jí podal pomocnou tlapku osudu. Povzdechla si proto a zavrtěla nad Cronovým neuváženým chováním hlavou. „Očividně nám nic jiného nezbývá,“ zhodnotila nepříliš spokojeně, ale vydala se za tím bezstarostným hlupákem, kam ho jen tlapky nesly. Ostatně, musela na něj přeci dohlížet. A taky se musela hýbat, aby nezmrzla, přirozeně, takže též přidala do kroku a nechala si poznámky o tom, že pokud tady umrzne, tak ho její duch vyhledá a zakousne, tentokráte pro sebe. Stejně nepochybovala, že už jí zná jako své boty, takže určitě ví, že nejraději by na něj ještě chvíli štěkala, kdyby jen nebyla tak zmrzlá, že to považovala za zbytečnou ztrátu energie.

>>> Zamrzlé jezero

Brae opravdu neměla, co s tímhle vším dělat, protože i když s tím, že by se Arisa přidala ke skupině, souhlasit mohla, čekat tady jak solný sloup nehodlala a stejně tak neměla v plánu se příliš zdržovat s tím dalším lišákem, což pro ni osobně znamenalo, že se prostě nenechá rušit a bude pokračovat ve svých plánech s bratrem, které pro ni samozřejmě měly prioritu. Jenže… jak se, tak zdrželi při zjišťování účelu návštěvy těch dvou lišek, stihl jim den v podstatě utéct před čumáčky, jak si právě Stříbrná začala bolestně uvědomovat. A my si vůbec nestihli najít nějaký vhodnější úkryt, zhodnotila znepokojeně s očima upřenýma na oranžovou oblohu. Na rozdíl od bratra tedy opravdu nedokázala tu romantickou atmosféru ocenit. Za chvíli padne tma, a to se bude nějaké útočiště shánět těžko… vážně bych raději nemusela spoléhat na to, že po tom relativně teplém dni nepřijde studená facka. Každopádně však nehodlala zůstat jen u svých myšlenek, protože pořád tady přece měla svého brášku, na kterého se tedy po chvíli, kdy kráčeli mlčky po zasněžených pláních, otočila. „Stihl jsi alespoň trochu prozkoumat okolí, než jsme se našli?“ nadhodila otázku, která by jí v rozhodování, co budou tedy dělat dál, mohla trochu napovědět. Doufám, že ano a našel zde něco zajímavého, protože pokud tady kolem jsou samé pustiny, tak ho asi vážně do toho jeho zabedněného čumáku kousnu…

Ach, takže Arisa hodlá být členkou skupiny, jo? Hm… to vlastně… není vůbec špatný nápad, napadlo Brae, když se jí polárka svěřila s tím, co tady vlastně dělá. Přikývla proto lehce na srozuměnou, přičemž reagovala: „Tak to je výborná zpráva – rozhodně bude příjemné mít ve skupině další blízkou duši,“ zhodnotila potěšeně a zamáchala ocáskem ze strany na stranu. Ne, že by jí tedy Arisa byla blízká. Jen hodnotila jako příhodné, že tady bude mít podobnou pomocnou tlapku, kdyby bylo třeba. A že si celkem věřila v tom, že zrovna zde přítomnou maličkou lištičku pro ni nebude vůbec těžké využívat k vlastním cílům. Sice zde stále byl onen dodatek o tom, že pokud by se Arisa tak nějak omylem motala kolem jejího milovaného bratříčka, nejspíše by skončila s pěkně pocuchaným kožíškem, ale ten si samozřejmě nechávala pro sebe… zaprvé, to mělo být každé sebenatvrdlejší samici jasné, že pokud se chce sblížit s jejím bratrem, bude muset projít tvrdým konkurzem vedeným právě Střírbnou, a zadruhé to nepůsobilo zrovna přátelsky a o to v tuto chvíli nestála. Na druhou stranu však stále vůbec nechápala přátelství toho velkého zrzka s polárkami. „No, jak myslíš,“ usoudila přesto ohledně jeho vyčkávání, protože samotné by se jí určitě nic podobného v téhle zimě nechtělo, jen aby si s někým popovídalaty zdejší lišky jsou jedna praštěnější než druhá, vážně… problesklo ji k tomu hlavou, než koukla na bratra, protože oni přece měli své vlastní plány. A ona vážně nestála o to tady prostě stát a čekat, až umrzne, i kdyby si přitom třeba mohla nakrásně povídat se samotnými bohy. A její bráška nezklamal v tom, že… vlastně nechal rozhodování na ní, tedy až na jisté nejisté přání věnované ostatním liškám. „Prozatím vás tedy asi opustíme – máme své vlastní starosti,“ rozhodla proto ve výsledku, protože… no, hlídat cizince určitě nehodlala, protože k tomuhle kusu zasněžených plání si přes noc definitivně nevypěstovala takový vztah, aby měla tu potřebu, a vyhánět je taky vzhledem k okolnostem nemělo smysl, pročež se rozhodla, že to prostě bude na Luně, aby si tady udělala pořádky, až se vrátí, kdežto ona může spokojeně pokračovat v prozkoumávání tohoto místa a hledání úkrytu na dobu, kdy zas bude mít sluníčko nutkání zapadnout a nechat je napospas zdejšímu chladnému podnebí jen se vzpomínkou na hřejivé paprsky, které se jí teď proplétaly kožíškem. Ale pokud tohle počasí chvíli vydrží, tak bych si nemusela příliš stěžovat… usoudila, když ještě věnovala pohled Arise, mimo jiné též kontrolujíc, zda jí náhodou polárka nebude mít nutkání zastavit s nějakým dalším povídáním než se v případě, že se nic takového neudálo, rozhodla vyrazit zase dál, zanechávajíc Tyerina s Arisou jejich vlastním osudům.

Nepovídej… není to snad očividné? odolala Stříbrná nutkání si povzdechnout nad tím, že Arisa očividně měla potřebu oznamovat zřejmé, jako třeba fakt, se zají. Protože obvykle oslovujeme lišky, co vidíme poprvé v životě jejich jménem, no ne? zhodnotila, ale ani tato kousavá poznámka si neprobila cestu na světlo světa skrze její přátelskou masku. Prostě si raději vzala do parády představování, a u reakce své společnice musela opět odolávat nutkání protočit oči v sloup. Ach, pardon, já zapomněla, že nás tenhle lišák, jehož druh je tak trochu od přírody nepřítelem těch našich, doprovázel i při našem minulém dobrodružství… upřímně, Brae vážně netušila, co na tuhle (dle jejího názoru nehorázně hloupou) otázku má Arise odpovědět, takže prostě mlčela, doufajíc, že malou napadne alespoň tedy svou společnost představit samotnou, ač jí (v očích Stříbrné naprosto jasná) pobídka nějak unikla. Inu, i takové lišky jsou, očividně… alespoň máme my chytří koho posílat na nebezpečné průzkumy okolí, no ne? Ovšem tím tak nějak své pochyby o inteligenci osoby před ní nebo snad polárních lišek obecně, uzavřela… prozatím. Daleko více jí totiž zajímal Tyerin. A ne zrovna v dobrém smyslu toho slova. Hloupé maličké příliš přátelské lištičky přece jen na rozdíl od velkých rezavých potvor nepředstavovaly obvykle nebezpečí, a tedy pro Brae ani nemohly mít prioritu. Mohla být akorát tak ráda, že tady má bratra, který jí stál po boku, a vedle nějž se cítila opravdu dost sebevědomě a jakože má věci pevně v tlapkách. „Těší mě, Tyerine,“ pronesla tedy Stříbrná ve výsledku k lišákovi s lehkým pokývnutím hlavou. Bylo to zdvořilostní prázdné gesto, a lež jako věž, protože osobně by rozhodně byla raději, kdyby se vyhnula všem setkáním s predátory většími než ona sama, a to bez výjimek, ale podala to tak, jakoby to mínila vážně. Jen u toho byla stále napjatá a sledovala pečlivě každý sebemenší pohyb, který lišák udělal, jednoduše proto, že od cizince očekávala všechno možné a nic dobrého k tomu. To, že tu hloupoučkou žvanilku nezakousl po cestě sem, mu totiž rozhodně nepřidávalo dostatek důvěryhodnosti, aby ho Brae byť jen na moment spustila z očí a riskovala tak, že by jí samotné či snad jejímu bratrovi třeba stihl jen zkřivit chloupek v kožíšku dříve, než by ho dokázali zpacifikovat. Lunu? Co je to za zrzka, že se paktuje se samýma polárkama? nechápala Stříbrná vůbec, ale to už se její bratříček stačil ozvat se svou pamětí z ementálu, v níž mu žily myšky mlsalky, pročež si teatrálně povzdechla, než to tedy ten popleta stihl vysvětlit. „Měla jiné povinnosti…“ opravila pak bratra tak trošku, načež se rovnou rozhodla navrhnout možnosti, když už její milovaný sourozenec stihl povědět i to, že netuší, kdy se polárka vrátí: „takže se s tím, co po ní chcete, nejspíše budete muset buď svěřit nám, nebo doufat, že když tady na ní budete čekat, vrátí se dříve, než umrznete,“ usoudila, i když samozřejmě to bylo míněno vyloženě na Tyerina, protože… no, Arisa byla taky sněžná liška, a tedy by měla být na zimu zvyklá. Na rozdíl od Brae a Crona, což… však nemusel poslední z lišáků vědět a navíc, Stříbrná přece netvrdila, že by tady čekala s ním. Ne, ona by si našla úkryt a až by uznala za vhodné, zašla by zkontrolovat, zda tu nemají o mršinu více.

Stříbrná lištička spokojeně spinkala po boku svého bratra, tedy až do chvíle, než se jí ten rozhodl vzbudit. „Hm…?“ zamručela proto prve, poněkud rozespalá, když byla oslovena, než zamžourala a pokusila se protáhnout tak, jak jen to ve stísněném prostoru šlo – ve výsledku tedy akorát tak natáhla krk, když zvedla hlavu, co to šlo, takže se čumáčkem dotkla stropu jejich provizorní vypůjčené nory. Ovšem pak už taktéž zavětřila cizí pachy a zamračila se proto. Arisu sice poznávala a minule jí vlastně ta malá byla i celkem k tlapce, pročež jí její společnost neznervózňovala, ale na druhou stranu cítila i nějakou obecnou lišku, a to už jí nutilo zježit chloupky na krku a zádech. „Jdeme to prověřit,“ rozhodla celkem zbytečně, neb její bratr už se snažil hrabat z nory, v čemž mu následně pomohla tím, že se sama protáhla ven. Otřepala si pak z kožichu všechen nepořádek, než se s bratrem rozhodla vypravit vstříc liškám, k nimž to neměli daleko. A to už jí polárka volala jak nadšený pejsek. No, a zas je čas se tvářit přátelsky… povzdechla si v duchu, než se zazubila na malou lištičku: „Ahoj, Ariso,“ broukla o dost neutrálněji, ale jistou radost z opětovného setkání do toho přeci jen vložila, když lehce máchla ocáskem ze strany na stranu. Bráška však očividně moc nechápal. Což… od něj vlastně mohla očekávat, že si při tom všem šílenství nevšiml, že když ho našla, nepřišla Brae tak úplně sama a společnost jí dělala právě přítomná polárka, která však pak zmizela stejně rychle, jako se zjevila, což nejspíše vysvětlovalo, proč mu takhle čerstvě po probuzení nepřipadala nijak povědomá. „Crona, mého bratra, ti už asi nemusím představovat,“ podotkla tedy místo toho, aby se nějak zvláště zabývala zmateným pohledem tmavého lišáka – však ona mu to pak vysvětlí, až bude čas, „ale vidím, že ty sis sehnala dosti… překvapivou společnost,“ zhodnotila opatrně, vlastně zdvořile, ale nedůvěřivý pohled směřovaný k Tyerinovi si neodpustila. Ostatně, vážně pochybovala, že si Arisa nějak zvláště dávala pozor na to, s kýmže se to paktuje, když přicupitala společně s liškou obecnou, která jí mohla kdykoliv zardousit prostě jen proto, že by se jí ta malá znelíbila.

Cron byl… no, prostě Cron. Co s ním měla dělat? Vyprášit kožich mu sice mohla, ale copak by to bylo k něčemu? Pochybovala o tom… akorát by měl další důvod cítit se ukřivděn. A navíc se ten hlupáček uměl chovat jako miláček, když zrovna chtěl – jako třeba teď, když ji ujistil, že většinu času ji hledal. „To já tebe přece taky,“ ujistila ho s úsměvem, načež se zaposlouchala do toho jeho vyprávění o lišce, kterou potkal, což v ní vzbudilo přirozenou nedůvěru. Zvláště pak, když se zmínil o tom, že to byla liška obecná, a očividně jí její bratr zrovna nepadl do noty. Alespoň však mohla být hrdá na postoj, který k tomu Cron měl a že se opravdu přece jen její bratr automaticky nekamarádíčkuje úplně s každým pobudou, na kterého narazí. „Alespoň, že jsme se našli,“ usoudila tedy ve výsledku. A teď už tě nespustím z očí… a žádné další podezřelé lišky k tobě nepustím a bude, rozhodla se sama pro sebe, načež už však nalezla potenciální úkryt pro ně dva a její bratr se rozhodl rovnou to odzkoušet, načež se za ním vtěsnala do nory i ona, aby se stulila do klubíčka, natisknutá k němu. „Pokud tady ale máme zůstat, budeme si muset zítra najít nějaké lepší útočiště…“ broukla směrem k bratrovi, když si položila čumáček do jeho kožíšku. „A teď už spi,“ doplnila pak tak trochu jako by byla spíše jeho matka, což odrážel i fakt, že mu po těch slovech olízla čumáček, než se – konečně spokojená, že má svého bratra u sebe – rozhodla sama ponořit do říše snů, pokud tedy Cron neměl ještě něco, co by jí chtěl povyprávět.

Brae měla co se týče toho, zda je bratr nabručený či nikoliv, své pochybnosti… alespoň tedy od něj neočekávala, že po vší té době, co se neviděli, nebude mít, co říci – tedy, kromě toho, že se má tahle pustina stát jejich domovem. Nemluvě o tom, že tak trochu sám sobě odporoval, se svým tónem hlasu. A tak po něm pouze hodila výmluvným pohledem značícím: Vážně ne? a pak si vyslechla jeho výmluvu na to, že mu vlastně vůbec není zima. „Jistě, třeseš se jen kvůli nadšení z téhle pohádkové země,“ odvětila mu ironicky, než si nad jeho tvrdohlavostí musela povzdechnout a pousmát se. Pořád to byl její malý velký bratříček, i když se choval jako osel. Stejně jí však hodlal následovat, když se rozhodla najít skrýš, kde by přečkali zbytek noci. „Cos vůbec celou dobu dělal?“ nadhodila ze zvědavosti téma, když tak cupitala svižně kupředu, i když sama nevěděla kam. Potřebovala se přece trochu zahřát alespoň pohybem, a navíc bylo dost nepravděpodobné, že by nějakou tu skrýš našla z místa. Koukala proto pořád po nějakých těch nezasněžených částech napovídajících o možné existenci jeskyně ale taktéž po větších norách či vlastně čemkoliv, co by mohlo poskytnout ochranu před větrem a chladem dvěma liškám, což znamenalo, že zrovna jednotný ten směr nebyl, jak se musela přibližovat k potenciálním cílům, aby zjistila, cože jsou zač. „Že by?“ podělila se o myšlenku pak, když se dostala k jakési zčásti zasněžené noře chráněné skalním převisem, než začala rovnou hrabat, aby zjistila, cože se to pod sněhem skrývá a zda zde naleznou dost místa oba. „Když se trochu smrskneme, tak bychom tu do rána mohli vydržet…“ zamyslela se pak, když odhalila opuštěnou noru nejspíše po nějaké polární lišce, a otočila se na bratra, zda s její myšlenkou souhlasí.  

Brae taktéž neváhala, aby se vrhla do jídla, byť mlčenlivost bratra jí tentokráte už připadala poněkud zvláštní, když na její slova nereagoval. Ovšem na rozdíl od něj rozhodně nehodlala čekat, až jí večeře vystydne, protože to by se nezahřála vůbec. Hodlala proto co nejrychleji sníst, co si ulovila, a pak si jít hledat nějaké příjemnější místo k pobytu, než byly sněhové pláně. Minimálně alespoň tedy nějaké závětří, i když tentokráte celkem pochybovala, že jí to bude stačit, aby neproklínala bratrův bláznivý nápad se zde usídlit. A rozhodně jí neuniklo ani to, že Cron sám nepůsobí, že by mu chlad nevadil. Já ti to říkala, pomyslela si tedy vítězně, protože prostě bratrovo zachvění považovala za bod pro sebe. Dojedla však prve v klidu svou část kořisti, a až když se zvedla a oklepala ze sebe zbylý sníh, rozhodla se bratra oslovit: „Nebruč – stejně vidíš, že mám pravdu,“ rozhodla, načež nad tím zavrtěla hlavou a vybídla jej: „Pojď, najdeme nějaké závětří, než tady zmrzneme.“

Brae automaticky přešla do loveckého módu a emoce bratra tedy v tu chvíli tak nějak neřešila – vůbec. Možná si ani nevšimla, protože zrovna měla jiné věci na práci, každopádně však neměla potřebu to nyní nijak řešit – ještě by jim utekla večeře! Všechny myšlenky tedy zaměřila na to, aby byla tichá, nenápadná, a hlavně aby se co nejopatrněji dostala co nejblíže k zajíci, kterému hodlali tak trochu zkazit den. Plížila se blíže a blíže, hezky krůček po krůčku a s klidem, potlačujíc veškerou chuť se prostě vrhnout oním směrem, aby už zahnala hlad teplým jídlem. V jistou chvíli tak zajíc vyrazil přímo k ní, protože mu očividně k alarmování stačilo trochu hlasitější křupnutí sněhu pod Cronovými tlapkami, kterému se to „povedlo“ dříve než jí samotné, a na ní tedy bylo, aby se vrhla jejich kořisti přímo po krku a zabránila jí uniknout. Což udělat rozhodně neváhala, když svižně vystartovala a za chvíli tak měla díky bratrově spolupráci zoubky zabořené dostatečně hluboko do kožichu zajíce, aby se jí ten nevysmekl a ona si ho tak mohla bezpečně přidržet u země a krátce nato i zbavit utrpení. Kožíšek jejich kořisti se maličko zbarvil do ruda, stejně jako její srst kolem tlamy a čeníšek, ovšem na rozdíl od zajíce, který měl radování už za sebou, ona teď spokojeně zamáchala ocáskem, když se posadila do sněhu a hrdě se napřímila před bratrem, pokud jí ten tedy nehodlal při svém brždění třeba zaparkovat mezi ušima. „Dobrá práce,“ zhodnotila, přičemž to nebyla vlastně vyloženě pochvala bratra, nýbrž spíše jich obou, protože zrovna Stříbrná určitě nebyla z těch, kteří by věřili nesmyslům jako že samochvála smrdí. Brae přece voněla přímo úžasně, a to se chválila řádně!

Brae měla proti umístění jejich nového domova pár důrazných výhrad na které očividně její bratříček vůbec nepomyslel, když prostě při první příležitosti zahnízdění usadil své pozadí na sněhem a ledem pokrytou skálu obývanou už jakousi podezřelou sněženkou. Jen doufám, že celé tohle bláznovství nepodstupujeme proto, že si našel zalíbení v tom bílém kožíšku – to už ho snad sama musela shodit tady hezky dolů do sněhu, aby se mu tou šupou rozsvítilo, napadla ji jen tak mimochodem myšlenka, kterou však se zamračením a rozhodnutím, že tak slepý její bráška přece být nemůže, zase poslala kamsi do zapomnění. Stejně si ale hodlala na Lunu dávat sakra bacha, nejistá si tím, zda to má ona liška jen pomotané v hlavě, nebo snad kuje nějaké ďábelské plány. Nic z toho by však už nemusel být problém, kdyby se zde z Brae stal kus rampouchu, pročež se ta rozhodla prve řešit tento problém – a čím lepším začít než něčím teplým do žaludku, že? Jen to hodlala řešit za pochodu, protože v téhle zimě se opravdu nemohla zastavit a čekat, až jí kořist přijde pod čumák, určitě ne teď, když nesvítilo ani sluníčko, co by jí prohřálo kožíšek a trochu pomohlo proti tomu všudypřítomnému chladu. Spoléhala se proto na svůj čich, aby jí napověděl, kdepak se nachází nějaká potenciální kořist, když radary na hlavě jí rušilo jemné křupání sněhu pod tlapkami, které však bylo stále silnější než vzdálené cupitání lumíků. I proto byla ráda, když jí do čumáčku udeřil pach větší a lákavější kořisti – zajíce. Cron si ho přitom všiml ve stejnou chvíli, či snad ještě o chvíli dříve, protože když na něj otočila hlavu, už koukal i on na ní. Jdem si pro něj, blesklo ji hlavou hned a kývla na bratra. Měli bychom se rozdělit, ať ho nemusíme v tom mrazu nahánět – navíc, kdo ví, kde všude tady má své skrýše a opravdu bych si nerada nechala večeři utéct do nějaké otravné spáry, napadlo ji přitom hned, a tak pohnula prudčeji čumákem kupředu za bratrovo rameno, aby mu naznačila, kterým směrem má vyrazit, očekávajíc, že samozřejmě pochopí její plán se rozdělit a vydat se k zajíci každý z jiné strany. Ostatně, nelovili spolu poprvé, a taktika přiblížit se co nejvíce to půjde už tedy byla celkem osvědčená, zvláště, když ten, koho si kořist všimla jako první, díky jejich rozmístění chtě nechtě vehnal budoucí večeři do spárů toho druhého. Sama tedy vyrazila na opačnou stranu a pomalu a co nejtišeji se vydala v menším obloučku k zajíci, připravená vystartovat v kteroukoliv chvíli, kdyby snad Cron zajíce vyplašil dříve, než se dostane do dostatečné blízkosti, aby měla úspěch konečného skoku v podstatě zaručený…

Brae byla na bratra tak trochu naštvaná. Nebo spíše hodně, ale nedokázala se na něj zlobit až tolik. Pořád to byl přeci její bráška – sice ve všech směrech velký, o maličko starší, a tak vůbec, ale to jakoby dosud tak úplně nepostřehla, s tím svým ochranným instinktem a nutkáním mu nenápadně řídit život v zájmu jeho vlastní bezpečnosti. Což očividně neoceňoval, a tak při první příležitosti udělal zrovna tohle – tedy dle Stříbrné naprostou blbost, protože přece jen byli spíše lišky stromové než polární, a tedy si určitě (alespoň dle jejího úsudku) mohli najít lepší domov než tuhle ledovou pustinu. Což sice věřila, že mu též v průběhu času dojde, ale moc se jí tahle možná lekce nezamlouvala, zvláště, když se tak nějak upsala k tomu, že si jí projde s ním. Jenže co měla dělat proti jeho štěněcímu pohledu? Nic. Byla naprosto bezmocná, protože to byl pořád její milovaný bratříček, i když teď kvůli němu měla mrznout kdesi na konci světa. I když upřímně by ho nejraději kousla do ucha za to jeho myšlení v dobrém, o jakoužto informaci se s ním dokonce rozhodla i podělit – svým způsobem: „Vážně nechápu, jak je možné, že žádnou z těch jizev ještě nemáš ode mne,“ zabrblala si pod vousky, než nad tím zavrtěla hlavou a otřepala se, aby ze sebe setřásla pár vloček, které se jí zatím schovaly na kožichu. „Tak pojď,“ pobídla pak bratra a pomalu se rozešla náhodným směrem, neočekávajíc žádný odpor vůči svému vedení: „Doufám, že tady alespoň najdeme něco teplého do žaludku, než tu umrzneme,“ doplnila pak stále poněkud rozladěně, ale očividně tím ta nejhorší část výčitek pro Crona pominula a ona hodlala mu to znovu o čumák omlátit až ve chvíli, kdy se jim zde stane nějaká další nepříjemnost.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »


U Ž I V A T E L