Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Mlčky přikývla. Byla to dobrá informace, jakou mít. Lépe si prohlédla stavbu těla Merellien, která šla vedle ní. Nezdála se jí natolik odlišná. Byla o mnoho větší, samozřejmě, ale měla stejný počet končetin, ocas, hlavu, jen její uši byly menší. Zdánlivě nebyla příliš jiná, tudíž si Awa začala říkat, zda by také ona sama byla schopná šplhat po stromech. Vzhledem k jejímu drobnějšímu vzrůstu by to pro ni mělo být o mnoho jednodušší. Unesly by ji i tenké větve, mohla by kráčet v hustějších korunách… Snad ji chyběla pouze léta tréninku této dovednosti. V poušti nakonec stromy nerostly.
Také ji zrzavější z lišek připomněla, že Zor je jejich nejlepší šanci k nalezení úkrytu. „To je vlastně pravda,“ povzdechla si, „Nemáme na výběr.“ Byla si docela jistá, že by nějaký úkryt našly i samy, ale zkušený průvodce se hodí vždy. Následovala tedy větší lišku dále a snažila se držet stranou vody. Byla jistě ledová a bylo jí příliš. Nelíbilo se jí to. Nemohla Zor radši jít skákat do písku? Ten se přelévá stejně jako voda, také se v něm dá utopit, ale aspoň nestudí a není, no, voda.
Jediným štěstím bylo, že se Awa nemusela účastnit žádných záchranných kousků. O to se postarala nějaká další, zatím nejzrzavější, liška. Objevila se zčistajasna, což se pouštní lišce nelíbilo. Nedůvěřovala nově příchozí, a už vůbec se jí nelíbilo, že si to namířila k nim. „Jeví, vůbec jsem si jí nevšimla,“ odpověděla Merellien. Ani si nevšimla dalšího pachu – mohla tohle být nějaká past, kterou na ně Zor chystala? Podcenila snad její intelekt. Nechala mluvení na Merellien, která svým vlastním způsobem obě lišky pozdravila. Nedůvěřivě, téměř podezřívavě, sledovala nejzrzavější lišku a očima těkala po okolí, hledajíc pro každý případ únikovou cestu.

//Motýlí les

Každý byl nějaký, a ani zdaleka nebyl každý příjemný, klidný, nebo jako v případě Zor – chytrý. Nechtěla ji nijak urážet ani ve své vlastní hlavě, ale bylo neustále zřejmější, že patří mezi jednodušší tvorečky. To nebylo vždy špatné, nakonec právě její jednoduchá povaha pravděpodobně způsobila, že bez zaváhání přitulila Awu k sobě a hřála, a fenek tak přežil noc ve sněhu. Nebyl to ještě vyhraný boj, ale její šance se zvyšovaly. Podobně jako šance Merellien na obdržení nového jména. Nechápala, proč je tak fascinovaná vymýšlením přezdívek a komolení jmen. Merellien nebylo Merlinovi nebo Malině ani trochu podobné, už vůbec nemluvě o jejím jménu a oslovení, které pro ni používala.
Co mohla od Zor čekat jiného než hlouposti? Tiše si povzdechla. „Ne, děkuji,“ odpověděla poněkud úsečně na nabídku lišky po svém boku. Snad by mohla zkusit sama nějakým způsobem vylézt na strom a raději se procházet po boku Merellien, ušetřilo by jí to spoustu potíží. Zrzavější z lišek jí navíc odpověděla tím svým podivným způsobem mluvy. Awarto se s ničím podobným nikdy nesetkala, musela však uznat, že jí to uši rozhodně netrhalo. „Vy všechny, nebo jen lišky tam, odkud pocházíš?“ zeptala se a koutkem oka se podívala na lišku kráčející vedle ní. Nedokázala si ji představit žít takovým životem, a už vůbec ne, že by se dokázala v korunách procházet s takovou obratností a elegancí jako Merellien.
Že je něco takového nemožné se jí potvrdilo hned vzápětí. Na moment se zadívala na nebe, aspoň to skrze větve zkusila, a pak najednou slyšela prasknutí a šplouchnutí. Nemohla už dále ignorovat vodopád, zbytečný přebytek vody na tváři země. Ze slov zrzavé a absence Zor si vyvodila, co se stalo. „Opravdu musíme?“ zeptala se, tón jen mírně obarvený škodolibým pobavením. Následovala však větší lišku při sestupu dolů. Dokonce se přistihla, že se opravdu otáčí k vodní ploše a hledá jejich otravnou společnici.

Liščino jméno se setkalo se dvěma různými reakcemi, z nichž pochopitelně jednu preferovala nad tou druhou. Vlídně se na Merellien usmála, jelikož právě ona byla tou liškou, která její jméno nijak nekomolila a nevymýšlela jí ponižující přezdívky. Naopak, dokázala ocenit hrdý původ jejího jména a správně z něj vycítila horko pouště. „Děkuji, přesně tak to můj otec zamýšlel,“ kývla na onu rezavější lišku. Kousla se do špičky jazyka, aby nevyplivla nějakou jedovatou poznámku Zořiným směrem. Liška se s ní nakonec pořád dělila o své tělesné teplo, nemohla si příliš stěžovat. Merellien se jí dokonce zastala, nebo tak aspoň Awa hádala, jelikož způsob mluvy lišky ze stromů byl prapodivný. Nemohla ji však soudit, stejně jako nechtěla, aby ty dvě soudily jí za její drobný vzrůst.
K tomu všemu liška sama nevěděla, kam by se vyrazila schovat, snad kromě pouště, ale trefila by tam ještě, když vše kolem zapadalo sněhem? Nebyl by to moudrý risk, a tak se rozhodla prozatím zůstat se svými společnicemi. Nebylo to nakonec tak špatné, a beztak toužila po společnosti. Mohla by také získat nové poznatky o jejich druhu. Zor se musela ujmout vůdčí role, jelikož z nich byla zřejmě nejzkušenější. Awa se otřásla, když do jejího těla narazil ledový vítr, ale pospíšila si, aby se těsně držela Zořina boku. „Je pro vás přirozené lézt po stromech, nebo si tím jen krátíte dlouhou chvíli?“ zeptala se obou přítomných, aby jim cesta ubíhala lépe. Teď když už jí nehrozila smrt mrazem, se v ní probudila zvědavost. A co bylo víc pozoruhodné na jejích společnicích než právě jejich schopnost vyškrábat se na stromy a pohodlně si hovět v jejich korunách.

//za ostatními

Její přítulnost se jí nečekaným způsobem vymstila. Překvapeně se naježila, ovšem nijak neprotestovala, když si ji větší liška posunula pod své tělo a položila se na ni. Věděla, že není v ohrožení. Spíše naopak – byla zachráněna před jistou smrtí. Přesto nebyla ze situace tak úplně nadšená, vzhledem k tomu, že se k ní obě lišky chovaly, jako by byla pouhým mládětem. Jistě je k tomu sváděl velikostní rozdíl mezi nimi a fenkem, bylo to pochopitelné, zároveň však potupné a Awa nyní nemohla ani podrážděně švihat ocasem. Do jaké situace se to jen dostala?
„Už není potřeba, ale děkuji,“ odpověděla na nabídku druhé lišky, ačkoli více tělesného tepla nikdy neuškodilo. V tomhle možná trochu postrádala společnost vlastního druhu, který byl zvyklý se tulit v jedné noře. Nedalo se však nic dělat, co vyrazila na cesty, mnoho jiných fenků nepotkala. Po jménu Merellien se pak dozvěděla také jméno druhé lišky. A… sama dostala nové jméno? „Když mě umluvíš, tak už jméno mám – jmenuji se Awarto,“ představila krapet neochotně, ale stále to bylo lepší než dostat jakousi náhodnou přezdívku. Na moment zvážila, jestli náhodou i neprotestovat proti chování lišky, ale rozmyslela si to. Nakonec by se taky větší liška mohla urazit, postavit se, a nechat ji mrznout. Liška ve větvích se o ni také strachovala. Vypadalo to, že ji opravdu brali jako nějaké mládě, co se o sebe nedokáže postarat – což vůbec nebyla pravda! Za to všechno mohla jen její hloupá hrdost. „S vámi tady jistě neuhynu, a cestu do pouště najdu, ale možná bychom mohly zkusit najít nějaký úkryt před sněhem? Ten je dost nepříjemný,“ kývla na nabídku Merellien, „Ale budu muset spoléhat na vás, bohužel. Příliš často jsem poušť neopouštěla a nevyznám se zde.“ Nebyla ráda, že musí uznat, že neví všechno, a také že jim tím dá další důvod o ni zbytečně moc pečovat, ovšem co se dalo dělat.

Stačilo jí jen pár kroků po té neznámé vyšlapané cestičce, aby si uvědomila, že něco je v nepořádku. Nebyla si jistá, co přesně to bylo, ale něco tady bylo hrozně podezřelé. Cítila, jak se jí zježila srst na hřbetě a jak byla celá napjatá jako struna. Krví jí proudil adrenalin, a navzdory své mimořádné sebekontrole neměla tak úplně kontrolu nad svým dýcháním. Nelíbilo se jí to, ovšem jako obvykle tvrdohlavě odmítala otočit se a odejít. Hrdost jí to jednoduše nedovolila. Byla pouštní liškou, přežila pekelná vedra i smrtící zimy. Její druh byl ten nejodolnější, jak by tedy mohla stáhnout ocas a utéct odněkud jen proto, že to místo mělo podivnou atmosféru? Nemohla, přesně tak. Cokoli ji čeká, určitě zvládne.
Navzdory své aroganci a pokoušení štěstí byla Awa vždy ostražitá. Dávala si pozor, aby ji nepřekvapil útok ze tmy, protože nakonec nic jiného očekávat ani nemohla. Toto místo jako by vybízelo k napadení ze zálohy. Avšak ať už si představovala, co chtěla, realita ji zaskočila jako už dlouho ne. Jednu vteřinu špiclovala sluch a připravovala se na úprk, a v další už zběsile uháněla pryč a nestíhala se divit, co to běží za ní. Neměla však příliš času nad tím uvažovat do hloubky, kdepak, musela utíkat! Drobné tlapičky bily do země stejně splašeným tempem jako jí srdce bilo v hrudi. Ouška měla přilepená k lebce, aby se jí lépe běželo, a očka jí těkala po okolí v marné snaze najít nějakou skulinku, kam by mohla zalézt, nebo vyvýšené místo, kam by se mohla vyškrábat. Nikde nic. Na poušti by se jí tohle nestalo. Najednou jí narámně chyběl písek pod packami. Tomu byla uzpůsobená! Ne tomu, aby se marně hnala temným lesem a doufala, že udýchá další vteřinu běhu.
A najednou – paprsek naděje. Zatočila tak prudce, že to v té rychlosti málem neukočírovala a sedřela si celý bok. Naštěstí byla hbitá a dostala se z toho bez větší újmy na zdraví, no a rychlostí blesku zaplula do škvíry mezi spadlým kmenem stromu a pařezem. Záda ji z větší části kryl šutr, takže byla chráněná, ovšem také byla v pasti. Její pronásledovatelé nebyli daleko za ní, no a za moment už musela Awa sekat tlapkou po čumácích a tlamách, které po ní v úkrytu chňapaly. Vrčela a ježila se, ovšem to agresory nezajímalo. Aspoň ne, dokud jednoho z nich skutečně neškrábla přes čumák tolik, že mu ukáplo pár kapek krve. Se zakňučením se i s tím druhým odtáhl a Awa si je mohla konečně prohlédnout. Nelíbilo se jí, co zjistila. Předtím si myslela, že za ní hnali nějací divně zbarvení šakali, ovšem teď viděla, že tomu tak nebylo. Tohle byla vlčata, už trochu odrostlá, ovšem pořád mladá, takže se dalo předpokládat, že jejich rodiče nebudou daleko. Liška si pod vousy zanadávala.
Co teď? Vlci před ní a za ní kámen. Nemohla dělat nic jiného než čekat, až to ty dva přestane bavit. Což se nezdálo, že bude kdykoli brzy. Jenže každá další minuta čekání zvyšovala riziko, že se jejich rodiče přijdou podívat, co se to tam děje a proč jedno z jejich vlčat tak pateticky kňučí. Přitom to ani nebyl tak hluboký škrábanec! Jen měla štěstí, že se dobře trefila. Teď byla jako pružina, sice skrčená, ale o to připravenější v první vhodné vteřině vystartovat z úkrytu a uhánět pryč. Bohužel vlčata se své hračky opravdu nehodlala jen tak vzdát, a tak se opět vrátila ke šťourání do lišky. Awa toho měla tak akorát plné zuby, takže po vlčích tlamičkách už chňapala i zuby. Ale ty mladé to jen víc rozdovádělo! Své snahy zdvojnásobili, jako by snad liška byla nějaká vzácná pochoutka. Nedivila by se, kdyby vlčata ještě neviděla lišku – natožpak lišku jako byla ona. Čas však tikal – musela se odsud dostat, a to hned!
Jak byla zoufalejší a zoufalejší, tak se stupňovaly i její snahy zranit. No a co, že to byla mláďata. Ona nebyla hračkou! Sápala jim už nejen po čumácích, ale i přímo po očích, ačkoli kdykoli k ní strčili čumák extrémně blízko, neměla nejmenší problém jít po něm zuby. Nakonec se jim to taky vymstilo. To druhé, to které nezranila tolik, přesně takhle provokovalo, ovšem Awě se tentokrát podařilo zakousnout se mu přímo do čumáku. Pořádně, vší silou. Vlče vykviklo a rychle hlavu vytáhlo. Liška se nestihla pustit, takže ji vytáhl taktéž.
Zpanikařila. To už se jí hodně dlouho nestalo. Dnešek byl plný výjimečných událostí. Pustila se a bez přemýšlení se prostě rozběhla. Vplula do podrostu a po chvíli slyšela, jak za ní opět duní těžké kroky vlčat. Doufala, že to pořád byla vlčata, a ne jejich rodiče. Bylo pro ní lehké běžet a vyhýbat se větvím keřů, díky tomu jako byla maličká, a o to těžší byl boj s kořeny, právě kvůli jejímu malému vzrůstu. Skákat přes ně bylo těžké, musela kolikrát spíše šplhat než skákat. Nebylo lehké být tak malým stvořením ve velkém lese. To vlci takový problém neměli! Vždyť pro ně to nebyla ani překážka! S těžkým funěním přelezla další kořen a zas běžela. Její srdce a plíce sotva stíhaly, o svalech ani nemluvě. Adrenalin byl ten jediný důvod, proč byla ještě naživu.
Docházela jí však energie, musela se opět někde zachránit. Kličkovala, aby vlčata zmátla. Na dospělého by to nefungovalo, ale mladí? Ti na to skočili jedna báseň a kličkovali za ní, pomalu, jelikož nebyli tak malí a hbití. Mohla se poplácat po rameni, až uteče do bezpečí. Kéž by uměla lozit po stromech jako ty jiné lišky! Záchrana se však objevila na obzoru zrovna tehdy, kdy už vše vypadalo marně. Husté pole křoví, ve kterém sice byly vychozené cestičky, ovšem pro vlčata příliš malé. Bez zaváhání se vrhla dovnitř, až se sama poškrábala, a pak už jen se smíchem poslouchala, jak vlčata kdesi vzadu kňučí a marně se snaží.

Říkala si, že musí vypadat skutečně uboze. Uši, prakticky tu největší část svého těla, sklopila k hlavě a působila tak ještě menší, a že to už tak byla mrňavá. Její velikost ji nikdy netrápila, byla přece čistě praktická a ideální pro přežití v poušti. Poušť, písečné duny… viděla je za svými zavřenými víčky. Dokázala si živě vybavit teplo sálající z písku, ovšem vzpomínky nepomáhaly skutečně zahřát její promrzající tělo. Něco se blížilo, nevěděla co, a upřímně jí to bylo docela jedno. Vždy se chlubila tím, jak otevřenou mysl měla. I smrt by jistě dokázala přivítat s otevřenou náručí.
Namísto smrti do ní však něco šťouchlo. Brzy její hlava zaregistrovala i slova, která zřejmě byla směřována na ni. Otevřela zlatá očka a zaostřila zrak na tu bytost před ní. Byla to liška. Vypadala jinak než Awa samotná, ale rysy měla dostatečně rozpoznatelné. Pár takových už viděla, byť neznala jejich název. No a když liška očividně neměla nic proti fyzickému kontaktu, tak proč toho nevyužít. „V-vlastně docela ano,“ zadrkotala zuby a postavila se. Velmi ležérně se protáhla, přičemž se celým tělem otřela o lišku a zůstala k ní přitisklá. Aspoň co to šlo, byla oproti ní skutečně poměrně malá. Na což najednou upozornil i jakýsi hlas odněkud nad jejich hlavami. Lišce chvíli trvalo, než ho lokalizovala. Byla to další liška, téhož druhu jako ta, vedle které stála. A vzhledem k její pozici se dalo předpokládat, že to byl ten stín, co viděla předtím na stromě, pod nímž odpočívala. Malinko si odkašlala. Nelíbilo se jí, jak s ní mluvila, jako kdyby snad byla o to hloupější, že byla oproti nim tak drobná. „Jsem fenek,“ procedila skrz zuby, „Pouštní liška, kdybys nevěděla.“ Ignorovala představení té na větvích. Byla uražená, a odmítala se tedy sama představit. Možná skutečně měla být zbabělcem a utéct zpátky do pouště, když měla ještě šanci. Tam by jistě na takové omezené individuum nenarazila. Musela však uznat, že by jí vůbec nevadilo, kdyby seskočila ze stromu a posadila se z její druhé strany, aby tak byla dokonale chráněná před ledovým větrem.

//Malé loviště

Bylo to marné. Sotva by se teď dokázala vrátit opět do pouště, i kdyby to zkusila. Hustý kožíšek měla celý slepený a umočený sněhem, dokonce se jí do něj i zapletly otravné sněhové boule. Ani trochu se jí to nelíbilo, přesto však zůstávala stejně nezaujatá jako vždy. Přemýšlela, jestli bude tato noc její poslední, a ani tato myšlenka jejím srdcem nepohnula. Nakonec nebylo čeho litovat. Naposledy si zalovila na poušti a viděla hvězdy nad písečnými dunami, co víc si mohla přát? Její smrt pak bude stejně bezvýznamná, jako byl její život. Nezáleželo jí tak na tom, jestli umře nebo ne, avšak nejspíše by ji popudilo, že prohrála proti levné imitaci písku. Co jiného byl totiž sníh?
Povzdechla si a sledovala, jak se jí od tlamičky vznáší pára. Vzhlédla vzhůru, aby ji pozorovala, když vtom její oči spatřily jakýsi podezřelý obrys nahoře ve větvích. Zamračila se a přistoupila blíže ke stromu. Neorientovala se ve fauně mimo poušť ani zdaleka tak dobře, jak by si přála, ovšem byla si dost jistá, že by jí zvíře takových rozměrů jen tak neuniklo. Přece se snažila se naučit, co jen mohla, tak jak to bylo možné? Na vteřinu znejistěla při představě, že by ten tvor byl hrozbou, avšak brzy se uklidnila. Kdyby to mělo nějaké zlé úmysly, už by to jistě zaútočilo. Opět si povzdechla a schoulila se co nejblíže stromu, aby se aspoň trochu zahřála vlastním tělem. Její kožíšek byl sice uzpůsoben na mrazy pouště, ovšem tohle bylo něco zcela jiného, a navíc měla kožich plný sněhu. Nechtěla už nikam chodit, beztak to nemělo smysl. Lehne si tady a bude čekat, jestli na smrt nebo na východ slunce, to sama nevěděla.

//Písečné duny (přes pláň Amaron)

Nezastavila se ani rovnou za hranicemi pouště, ale pokračovala v cestě. Byla tvrdohlavá, nechtěla uznat prohru proti přírodě, a proto se teď namísto toho prodírala sněhem. Setkala se s ním už dříve, a věděla, že to není nic příjemného, a přesto se neotočila a neutekla zpět do pouště. Fenci jako ona přeci žili v jednom z nejnehostinějších prostředí na světě, copak se nechá srazit na kolena trochou zmrzlé vody? Nikoli! Vrčela pod vousky a přemýšlela, jestli by aspoň zde nemohla najít nějakou noru, kde by se mohla schovat. Možná, její citlivý čumáček cítil poměrně silný pach zajíců. Ona sama byla jen o něco málo větší, hrabat byla zvyklá, a byla skladná, jistě by dokázala nějakého nebohého ušáka připravit o domov. Ale to by také znamenalo porážku, a tu nebyla ještě ochotná přijmout.
Nápad to však začínal být lákavější a lákavější, jak cítila, jak jí tuhle i mrtvolka v tlamě. S takovou bude problém, aby svou kořist vůbec snědla! S drkotajícími zuby se zastavila a rychle svůj úlovek spořádala. Dodal jí sílu, ovšem ani krev myši ji nezahřála, a měla neblahé tušení, že veškerou energii, kterou jí mělo jídlo dodat, stejně spálí na marné snaze své tělo zahřát. Musím někoho najít. Pomyslela vcelku klidně. Nepanikařila. Jestli umrzne k smrti, bude to jen důkazem toho, že je dcerou pouště. Přesto se nehodlala jen tak vzdát. Vyrazila vpřed, jistě přece narazí na druhou lišku, která by ji zahřála.

//Motýlí les

//Lentharský kraj

I její ledové srdce pookřálo, když se jí tlapky začaly propadat do písku. Byl to podobný pocit, jako když se ještě slepé lišče tulí k břichu matky. Nad hlavou se jí rozprostíralo nekonečné pole tisíce hvězd a na moment jako by se čas zastavil, a ona byla něčím víc než jen zrnkem písku unášeným větrem. A pak vteřiny opět začaly tikat a ona sklopila hlavu k zemi. Přeci sem přišla z nějakého důvodu. Zbystřila smysly, přepla do loveckého nastavení. Vítr si pohrával s pískem a přeskupoval duny, ona ovšem dokázala díky svému zkušenému sluchu tyto zvuky v mysli ztlumit a ignorovat. Bylo na tom něco konejšivého, nacházet se na tak povědomém místě uprostřed noci. I teploty začínaly být přívětivější životu. Možná, bylo to pro ni těžké posoudit. Věděla však, že nemá na lov věčnost. Ráno zase přijde, a s ním i smrtící vedro.
Měla štěstí. S jasným cílem mysli se plížila pouští, našlapovala opatrně a naslouchala poušti. Zaslechla hrabání. Zpozorněla a chvíli nehnutě poslouchala. Opravdu někdo poblíž něco hrabalo, něco maličkého, skrytého pod zemí. Vydala se to prozkoumat, až našla jakýsi uschlý kořen. Nebýt tak uzpůsobená zvykům pouštního obyvatelstva, třeba by si ani nevšimla maličkého otvoru do země. Muselo to být obydlí pouštní myši, a shodou okolností zrovna na tu měla Awarto hroznou chuť. Přemístila se na druhou stranu od škvíry do úkrytu, lépe aby jí myš začala prchat jím, a začala hrabat. Písek létal všude kolem, měla ho plný kožich, ale její snaha se vyplatila, protože myš vystřelila ze své skrýše – no a Awa za ní. Hlodavec pochopitelně neměl šanci, takže si ho liška již brzy nesla v tlamičce pryč. Neodvažovala se však na poušti zastavovat dlouho. Blížilo se ráno, pomalu, ale jistě, a teploty se budou opět zvedat a ona neměla úkryt, kde by se před žárem slunce skryla. Něco jí navíc říkalo, že by stálo za to prozkoumat kraj, v němž se ocitla.

//Malé loviště (přes pláň Amaron)

Drobná liška se zastavila na vyvýšeném plácku a rozhlédla se po místě, kde se ocitla. Čím víc směřovala na jih, tím více jí připomínalo domov. Sever byl na její poměry příliš plný života. Byla znavená cestou a chtěla si odpočinout někde, kde by jí to bylo povědomé. Netoužila ani trochu po návratu domů, avšak poušť jí chyběla. Dlouho se teď procházela po místech neznámých, zelených a oplývajících vodou, že jí ticho a klid pouště začal chybět. Vzhlédla k potemňující obloze. Teploty již začínaly klesat a ona věděla, že nyní nastala chvíle zahnat hlad. Ráda by si odpočinula, ale věděla, že na spánek bude mít dost času přes den, kdy teploty budou příliš vysoké, než aby se vystavovala záři slunce. Ne, nyní byl čas lovit.
Pustila se k sestupu ze své provizorní vyhlídky a své příliš velké uši otáčela za každým zvukem. Snad mohla ještě chvíli setrvat na severu této oblasti, kde by byl lov jednodušší, no na takové myšlenky bylo nyní příliš pozdě, a beztak trénink je potřeba. Měla by opět sáhnout po schopnostech vlastních pouze pouštním liškám, které pilovala tak dlouho. Pokračovala tedy jižně, aniž by se ohlédla. Ačkoli její uši dále hledaly a otáčely se za každým pozemským zvukem, její zrak byl upřen k nebi. Barvilo se do odstínů oranžové, rudé a temné fialové, do barev jež tak dobře znala, a které byť jen na moment vnášely klid do její duše. Nikdo se nestal svědkem mírného úsměvu, do kterého jí cukly koutky.

//Písečné duny




Uživatel