Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

<< Keterské jezero

Na odpověď malý polárník nemusel čekat dlouho, neb černobílý had okamžitě nabídl kratičké vysvětlení svého původu. Označil se za patrona, což Arminovi neřeklo příliš. Už už se chtěl zeptat o bližší definici, ale najednou okem střelil po porostu červených muchomůrek. Klouboučky, zdobený bílými flíčky, zářily sytým odstínem rudé; a jak se hrdě vypínaly! Jaké to parádnice! Liška by si na nich ale nepochutnala! Moudrý Rufus mu již v minulosti kladl na srdce, ať těmto šarlatovým tanečnicím odolá. Naštěstí si nezkušený Armin na slova starého lišáka vzpomněl. Dívat se ale mohl, ne?
Pak si ale uvědomil, že vlastně stále nedokončil konverzaci s Charliem, i když už dávno opomenul, o čem se to vlastně bavili. Á, ano! O patronech! Bůhví, co to vůbec znamenalo. Had to vysvětlil jako zvíře, které Armin nelovil. No jo jasně, to dalo rozum. On byl Nessin společník! Kamarádi se přece nejí! "Já hady nelovím. Navíc jsi kamarád od Nessy. Tebe bych nesnědl," ušklíbl se polárník nevinně, nepřítomný pohled mu ale přelétal z jednoho vrásčitého kmene na druhý a jeho hlásek se zanedlouho vytratil v ozvěně zeleného hvozdu.
Z kochání se okolní přírody ho vytáhla až Nessa. "Co tu chceš najít?" otázal se a porozhlédl se kolem, snad jakoby on sám po něčem pátral. "Já tu našel jen houby, doslova."

Všechen strach z něj v tu ránu opadl. Nač se strachovat? Nessa se měla k světu! Třeba se už podobná trable nestane! I když mu vnitřní hlásek našeptával, aby se měl být spíše na pozoru, neb s liškou šedou, jakou byla Nessa, si nikdy nemohl být dvakrát jistý. Poslouchal vůbec malý lišáček ony tiché nápovědy, jež pocházely z nitra jeho vlastní duše? Inu, čas od času... Když se mu to zrovna hodilo. Nesmělo ale býti pochyb, že na moudrá slova Arminova chytřejšího já si bleskurychle vzpomene, až se po boku ztřeštěné lišky dostane opět do maléru. Co na tom ale záležo, když si předtím užijí spoustu zábavy?
S návrhem cestování a prozkoumávání skrytých zakoutí Saeronu nakonec souhlasila. Radostně zavrtěl černobílým ocáskem. Než se ale stačil otočit na tlapce, Nessa se rozhodla mu někoho představit. Armin jen mlčky přikývl, mezitímco ona už hulákala do nedalekých lesů. Představil si, jak k nim kráčí další liška šedá; třeba její bratr, partner či kamarád, kterého potkala na svých poutích. Očekával toho opravdu hodně, když se ale z kapradin vynořil černobílý had, málem se zadusil vlastními slinami.
Had? Ona chovala hady? Nekoušou? Možná se chovali přátelsky! S hady moc zkušeností neměl, neb pocházel ze studených krajin, kde by ta protáhlá stvoření příliš dlouho nepřežila. Nessa jej představila jako Charlie a Arminovi se rozzářily oči, jakmile pochopil, že se toho tvorečka bát nemusí.
Co to ale...? Ten had k němu promluvil?! Jak je to možné? Neslýchané! Armin ale zdvořilá slova opětoval: "Hehe, také mě těší!" Vřele se usmál, ale svou zapeklitou otázku už neskrýval déle: "Ty rozumíš liščí řeči?"
Tlapky jej mezitím táhly směrem od Keterského jezera.

>> Isamský hvozd

Říci, že z něj liška šedá vyděsila duši, by snad nebylo ani nadsázkou, neb nad ní malý lišáček polární stál s vykulenýma očima a doufal v to nejlepší; a bůhví, co to nejlepší v dané situaci vůbec obnášelo. Přežila, nač se strachovat dále? Polárníkův výraz ale přímo zářil obavami o Nessino zdraví. Co když se jí něco stalo? Co když jí ten bobr nějak ublížil! Co když jí ukousl jednu z tlapek?! Ale kdepak! Stále měla všechny čtyři!
I když smích často dokázal skákat z lišky na lišku a infikovat tak všechny v okolí, Armin nevydal ani tiché zahihňání. Furt tam jen tak stál s vystrašeným výrazem, rozbouřené srdíčko cítil až v krku.
Na jeho otázku se mu dostalo nadšeného přikývnutí, což ho do jisté míry uklidnilo, ale všechny starosti to z něj v tu ránu nesmylo jako déšť pachovou stopu. Nakonec ale ze sebe vydal unavený povzdech. "Uf." Švihl huňatou oháňkou ze strany na stranu a párkrát zastříhal kulatýma ušima – nějaký cvik pro hledání vnitřního klidu? Inu, Arminovi by se nějaká ta meditace rozhodně hodila!
Nessa se horlivě otázala, co se stane teď. Tak přecejen byla v pořádku! Zraněná liška by přece nechtěla jen tak vypadnout! No, i když... Ne! Nic se jí nestalo! No tak, Armine, už se tím nezatěžuj! Mlčky se posadil a věnoval liščce šedé malý úsměv. "Upřímně nevím," pokrčil rameny. "Rád bych se někam vydal na průzkum," broukl s nepopiratelnou známkou dětinské vervy.

Málem se roztřepal jako osika. Co když se utopila? Co když jí ten obrovský bobr nějak ublížil? Co když...? Co když...?! Netrvalo ale dlouho a Nessa povstala z mrtvých, tedy spíše přišla zpět ke smyslům. Ne, i tohle byla jedna velká hyperbola. Přijít ke smyslům?! Jo, a zající budou létat! Armin mlčky sledoval, jak ze svého systému dostala jezerní vodu, pak se ale začala opět smát jako blázen. Armin, stále vystrašený jejím blízkým setkáním se smrtí, se nestačil divit. Vyvalit na ni své zlaté oči a huňatý ocásek stáhl mezi zadní nohy. Málem sklopil i kulatá ouška.
Sice z něj málem vystrašila duši, možná se chlámala jako jeden z těch flekatých psů (moudrý Rufus mu kdysi říkal, že to nebyli žádní flekatí psi, ale hyeny), ale alespoň to přežila... Alespoň stále dýchala a stála mezi živými. Uf. Žádný úsměv se ale Arminovi na tváři nevykouzlil, alespoň ne pro tentokrát.
"Jsi v pořádku?" otázal se nejistě.

Malý Armin se mrknutím oka z majestátné lišky polární přeměnil na zmoklou slepici. Sice nebyl promočený až na kost, ale Nessin vodní útok stačil na to, aby se jemný kožíšek slepil do dlouhých střapců, z jichž padaly blyštivé kapičky. Pár okamžiků tam jen tak stál na oblázkovém břehu jako opařený. Asi by se měl usušit, ne? Tak tedy zvedl tlapku a už už si ji chtěl olíznout, když vtom zahlédl lišku šedou, jak drží čenich pod křišťálovou hladinou. O co se to u všech polárních medvědů pokoušela?!
Armin okamžitě zapomněl na mokrou srst. Kožich nekožich, Nessa málem polykala andělíčky! Nešťastnou náhodou se dostala do potyčky s... takovým velkým hnědým tvorem! Z úst mu trčely obrovské zuby a ocas měl zploštělý, jakoby by na něj spadl kmen stromu. Jakpak se tomu jen říkalo? Hmm. Á, bobr! To byl bobr! Nesse se podařilo ho odehnat pryč, na hladinu se už ale nevydrápala. Nechala po sobě jen myriádu maličkých bublinek. Armin už na nic nečekal.
Rychlostí blesků skočil do Keterského jezera, téměř po hlavě. Plaval, co mu jen tlapky stačily. Výdrže sice neměl na rozdávání, ale náhlá vlna adrenalinu jej udržela překvapivě čiperného. Zadržel dech a následoval svou praštěnou společnici do hlubin obrovské vodní plochy. Zanedlouho ji uviděl, jak bezmocné máchá packami všude kolem – div jej nechtěně nekopla.
Polárník se jí bez rozmyšlení zakousl do zátylku na krku a začal jí tahat směrem nahoru, aby se mohla opět nadechnout. I jeho samotného ale začala pálit hruď a nohy jej bolely únavou; jakožto samec lišky polární v sobě příliš sil neskrýval. A když jeho čenich konečně prorazil povrch jezera, cítil se jako v sedmém nebi.
S trochou vytrvalosti a špetkou odhodlání se mu podařilo Nessu odtáhnout ke břehu, kde svůj stisk konečně uvolnil. "Jsi v pořádku?!" zvolal drobný lišáček a ve zlatých očích mu probleskl náznak paniky.

Černá špička huňaté oháňky kmitala od jedné zadní tlapky ke druhé. Stále netušil, co si o celé akci měl vůbec myslet. Nessa se ale vesele čvachtala v křišťálových vodách Keterského jezera a zdálo se, že ji nic na celém celičkém světě nezajímá. To nezkušenému polárníkovi do jisté míry stačilo. Ona se bavila, proč by se tedy nemohl bavit i on?
Navíc i ono počasí se tvářilo vesele a šťastně. Z výšin blankytně modré oblohy se na obě lišky usmívalo překrásné slučníko, jehož zlaté paprsky vískaly lišáka polárního po hustém kožíšku. Vedro ho netrápilo ani trošičku! Teploty se pohybovaly tak akorát; pravda, liška obecná by se snad domnívala, že se blížila zima. Arminovi ale studenější počasí nevadilo! Řadil se přece k liškám polárním, ty měly nejzmrzlejší období roku v oblibě!
Jaké to líbezné ráno! Třeba přinese i dechberoucí podzimní den! Možná i ten další zazáří v sytých barvách podzimu, nikoli v churavých odstínech zuřivého deště.
Zlaté slunce přivedlo Armina do dobré nálady, i když jeho tvář sršela dětinským elánem snad pořád! Zahihňal se, ale smích jej hned přešel, když jej Nessa bez varování stáhla do vody. Zjistit, že ono blyštivé sluníčko nestačilo jezírko dostatečně vyhřát, mu netrvalo příliš dlouho. "Studííí!" vypískl a pokusil se vydrápat zpět na břeh, při čemž vypadal spíše jako nešťastný brouček, co se nechtěně překulil na záda.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<< les Antares

Pelášil za liškou šedou, co mu jen tlapky stačily. Již dávno ji ztratil z dohledu, už ani stříbrnou špičku jejího dlouhého ocásku mezi tyrkysovými kapradinami neviděl. Ona utíkala stále dál a dál, neohlížela se za sebe, a Armin se musel svého vnitřního já tázat, zda vůbec stála o to, aby ji následoval. Snad by mu něco řekla, kdyby o jeho přítomnost stála? Na druhou stranu jí ale nic nebránilo v tom, aby svého polárního kamaráda informovala, že se rozhodla jen tak vypařit. Armin netušil, jaká byla správná odpověď; nevěděl, co se přesně mihlo té lišce hlavou. Pověděla mu avšak, že se jde pouze napít. To neznělo jako nepřátelský štěk o hrozivých slovech: 'Ztrať se!'
Nezkušený polárník by ani za jednu, ani za druhou možnost tlapku do zdivočelého ohně nedal. Nakonec ho ale tichý hlásek vlastní intuice přinutil chvátat v patách Nessy. Vyhodit ho o území dál mohla kdykoli.
Sice už ji dávno v dálce ani nezahlédl, ale pronásledovat ji představovalo úkol tuze jednoduchý, neb liška šedá za sebou ponechala polámané větvičky, rozdrcené lístečky a rozkymácené keříčky. Navíc se za ní táhla dlouhá pachová stopa, jež sloužila jako důvěryhodné vodítko cestou neznámou zemí.
Jakmile ale Armin vyběhl z podzimního hájku, rychle si uvědomil, že se o žádnou neznámou zemi ani nejednalo. Rozsáhlé jezero, oblázkový břeh... No jasně! Keterské jezero! Tu před nějakou dobou potkal Setii!
Ruda lištička avšak vězela bůhví kde. Místo povědomého červeného kožíšku si polárník všiml pouze Nessy, jak přímo hltá svěží jezerní vodu. Hrdelně se smála svému nevyřčenému vtipu, a i když Armin se tuze rád tlemil po boku ostatních, stále se neoklepal z jejího náhlého úprku.
Pomaličku se přiblížil k bláznivé lišce a zvědavě sklonil čenich. "Jsi v pořádku?" otázal se nevinně.

No fuj! Jak ho podobná šílenost mohla jen napadnout! Hltat podzimní listy jako kousky žvance! Ale ty lístečky vypadaly tak barevně! Tak lahodně! Ale no tak, Armine! Byly to přece listy! Nikdy nebudou chutnat po šťavnatém zajíci či po lahodném opeřenci! Jedna část mysli jej hudrovala za neposedný psí kus, ta druhá usilovně přemyšlela, jak se listové kaše zbavit zcela; a ona část dumala tak usilovně, až se mu z hlavičky málem začalo kouřit. "Fuj!" štěkl podruhé. Vystrčil růžový jazyk a párkrát si olízl čenich. To si měl vyčistit tlamu vlastní tlapkou?
Naneštěstí Nessu nenapadlo nic jiného, než pomateného polárníka okopírovat a též si nacpat hubu podzimní nadílkou. Později toho po vzoru Armina litovala. Naštěstí, naneštěstí ze sebe vypustila nápad, jenž na první poslech zněl poněkud rozumně. Napít se! No jasně! Proč ho to nenapadlo dříve?
Vzpomněl si na rozsáhlé jezero, kde před časem potkal rudou lištičku. Tam by se napít rozhodně mohli! Nebo co ta říčka, kterou následoval při svém příchodu do kouzelné země jménem Saeron? Žádný návrhl ale nevyslovil, neboť se liška šedá bleskurychle otočila na tlapce a zmizela kdesi v dáli. Měl by jít za ní? Měl by ji nechat běžet cestou necestou?! Inu, i on přece potřeboval spláchnout tu nechutnou pachuť suchého listí!
"Hej, počkej!" vyhrkl a bez hlubší myšlenky se pustil za ní.

>> Keterské jezero

Malý lišáček se do do 'klackované' vrhl rovnou po hlavně, nikoli však doslova. Spíše se do nové hry opřel a dal svým hodům vše, co jeho drobné tělíčko nabízelo – což nebylo vskutku příliš, ale jeden by byl překvapený, kolik energie se do toho malilinkatého uzlíčku bílé srsti čas od času vlezlo! Jeho taktika ztřeštěných vrhů zřejmě zafungovala, neb ani nezaregistroval Nessiny protiútoky. Snad jí neublížil! To by mu snad řekla, nebo ne? On by totiž hned přestal! Nechtěl jí dát po čenichu příliš tvrdě! To by, panečku, ani ve snu nechtěl! Tohle měla být sranda pro oba!
V oku klackové bouře se rozhodl na lišku šedou podívat, aby se ujistil, že skutečně nepřišla k nehezkému úrazu. Než ale stačil vyštěknout půl slova, Nessa po nebohém polárníkovi skočila a povalila jej na zem jako neohrabaného ledního medvěda. Armin samým překvapením vyjekl a začal se na lesní podlaze vrtět jako nešťastný brouček. Žluté a červené lístečky, které tvořily jemnou podestýlku, pod bílým tělíčkem hlasitě šustily.
Nessa pak... pochválila jeho zuby? Nestačil se divit, ale nenapadlo ho nic lepšího, než překvapivý kompliment vrátit. "Heh, díky!" štěkl radostně, "Ty taky!"
Počkat. On by si měl vyčistit zuby? Jak to měl jen provést? Vzít si jeden exemplář z jeho dřevěného arzenálu a strčit si ho mezi tesáky? To znělo bolestivě! Šedá z něj naštěstí seskočila a Armin se mohl opět vydrápat na všechny čtyři, na 'čistý' kožíšek se mu ale přilepila čtveřice podzimního listí. Snažil se je setřást? Kdepak!
"Tráva?" zopakoval s udiveným výrazem, pak se ale ušklíbl. "Já bych spíše jedl to barevné listí! Je všude kolem! Navíc se objevuje jen jedno období v roce!" zavrtěl huňatým ocáskem a hodil pohledem z jedné hromady listí na druhou. Byly naprosto všude! Na zemi! Ve vzduchu! V korunách stromů! Přícházel podzim a s ním i všechny možné odstíny sytě rudé a překrásně zlaté! To v krajině věčné zimě neviděl! Tam všude ležel jen sníh a další sníh! Ale tohle? Ty lístečky tančící ve větru? Dech-beroucí nádhera přímo jako z konejšivé pohádky pro liščata!
Jak ale jeden list z oné podzimní nadílky jen chutnal? Zvědavě natáhl krk k červenému javorovému listu a opatrně si do něj kousl. Jakpak to chutnalo? Po sladkých malinách? Po lahodných borůvkách? Ale houbelec! Armin svého nevinného experimentu začal okamžitě litovat, když se mu podzimní dáreček přilepil na špičku jazyka a odmítal se pohnout. Sousto bez hlubší myšlenky vyplivl. "Fuj!"

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Stmívalo se. Nekonečná obloha, jež se lišáčkovi rozprostírala nad hlavičkou, se zahalila do temných odstínů šedé a modré. I když byl odhodlaný pokračovat v cestě i přes nevhodnou dobu, nakonec jej přece jen skolil nával únavy. Pelíšek dlouho nehledal, neb jej dlouhé měsíce v kabátku ztraceného cestovatele naučily spát tam, kde se dalo. Na měkké peřince z mechů a kapradin? Pod otevřeným nebem? Bez sebemenšího problému. Tudiž nebylo divu, když se bílý lišáček schoulil na kvetoucí louce plné překrásného kvítí. Ty barevné květy a jemné vůně, všechno mu to připadalo nesmírně povědomé. Jak by jen ne? Na tuto mýtinku před časem zavítal! Hrál si tu s dechberoucími motýly a také nezbedným větříčkem!
Nyní ale na vítr či na motýly neměl čas, náladu tak trochu. Popravdě se chtěl jen schoulit do klubíčka, zavřít víčka a počítat ovečky až do úsvitu. Jak si zamanul, tak také provedl. Na kraji oné rozsáhlé louky si našel pohodlné místečko, skroutil se do kuličky čisté srsti a zaklapl oči. V uších mu skučel klidný větříček, tichounká písnička jej konejšila a kolébala k spánku. Zvláštní, před jedním úderem srdce tu ani vánek nezafoukal. Ach, proč by nad tím měl přemýšlet teď? I když tuto krajinu navštívil poprvé, větrné víry tu skotačily bez ohledu na okolní svět či počasí. Prostě se tu větru líbilo! Arminovi nikterak nepřekážel!
Chtěl počítat ovečky, nakonec ale počítal kolikrát ho mírný poryv pohladil po bílém kožíšku. Pět deset, dvacet. Skončil na třiceti, pak se území kolem něj zbarvilo do černočerné; a on si už nic nepamatoval, ani své jméno. Jeden okamžik bezděčně zíral před sebe, do té onyxové nicoty. Druhý okamžik ale ležel v rodném doupěti, přitulený k ladnému tělu milující maminky. Zvedl čumáček, aby se jí podíval do tváře. Už tak dlouho jí neviděl, už tak dlouho nespatřil své blízké.
Ale co krvelační vlci? Co Rufus? Co když to byl všechno jen zlý sen? Co když se nikdy nic špatného nestalo? Naivní to myšlenka, tuze naivní! Neptal se, i když mu bylo až bolestivě jasné, že všichni jeho drazí již dávno honili zajíce na věčných lovištích. Maminka ale začala broukat pomalou ukolébavku, hluboké tóny se lišáčkovi chvěly v kulatých ouškách. Dokonce i na pozadí přívětivých not slyšel i baladu větru. Vítr a v noře? Kdo to kdy slyšel?
Snad to byl právě vítr, jenž polárníká ujistil, že, ano, zrovna snil. Do rodné krajiny se vrátil pouze ve snu, objetí útěchy byla pouhou iluzí znavené mysli. Nic z této vize nebylo skutečné, snad jen s výjimkou onoho větru, který neúnavně foukal na pozadí Arminových myšlenek.
Co když tu ale toužil zůstat? Nevracet se do té neprozkoumané krajiny a zdržet se tu, kde vyrostl. Bylo to přání tuze nesplnitelné? Přece nemohl být dostatečně velký a dospělý na to, aby se vydal po světě na vlastní tlapku. Myriáda nezodpovězených otázek mu tančila v hlavičce. Snad poprvé, či již snad podruhé, se Armin načapal, jak pochybuje o sobě, o Rufusové moudré radě a o tom, co se kdy naučil. Ano, jeho zbloudilé tlapky si přály cestovat. Ano, jeho zvědavé oči toužily vidět to, o čem se jiným jen zdálo. Proč ale za těmi všemi lesy, za těmi všemi loukami ležely jen další a další míle cizích končin? Pročpak se za těmi všemi trablemi neskrýval překrásný domov?
Miloval cestování, ale nebylo to až příliš brzy? Ptal se sám sebe malý lišáček.
Vítr z ničeho nic nabral na síle. Obraz laskavé Anyy se proměnil v šedou šmouhu, její sladký hlásek se rozplynul ve skučící meluzíně. “Ne!” vykřikl Armin. “Nechoď pryč!” Zefýr ale utišil i jeho žalostné volání.
Procitl. Teplá nora v tu ránu zmizela. Před ním se roztahovala pouze ona louka. Zpěv matky již dávno neslyšel, pouze onen vítr vyl po okolí. Armin se postavil na všechny čtyři. Otřepal se. Párkrát zamrkal, ale neviditelný element jej udeřil do obličeje, snad aby z něj setřásl návaly hlubokého zármutku. Jeho tempo se uklidnilo, z kruté vichřice se vyklubal uklidňující vánek, jenž mladého lišáčka laskavě vískal v bílém kožíšku.
“Proč se mi to zdálo?” otázal se Armin. Ptal se sám sebe, nebo toho větru, který kolem něho poletoval jako strážný anděl?
“Chceš mi snad říct, že domov už dávno nemám? Jsem jako vítr? Volný a nepolapitelný, ale také nestálý a osamělý?” ptal se nahlas svého vnitřního já, ptal se skrýtých hvězdiček na zatažené obloze, ptal se také vichoru. Louka zela prázdnotou a hrobovým tichem, odpovědi se ale lišáčkovi přece jen dostalo. Vítr se mu opřel do husté srsti, že by na souhlas? Netušil, ale bohatě mu to stačilo.
“Snad máš pravdu…” broukl polárník. “Jsem jako vítr, ale…” jeho hlásek se najednou vytratil. Bylo skutečně jeho osudem navždy bloudit křížem krážem? Cestou necestou? “Jasný cíl mám. Musím najít moře, co ale nastane pak?” Zavrtěl hlavičkou. Vítr žádnou odpověď nenabídl. Chviličku si hrál se stébly trávy, pak zmizel v korunách stromů, které ještě okamžik mávaly polárníkovi na pozdrav.
Armin koukal s pootevřenou tlamičkou. Ještě tolik toho nechápal, ale cítil, že se mu hluboko v srdci cosi otevřelo; něco, čemu jen stěží rozuměl. Věděl ale, že s větrem toho má mnohem více společného, než si původně myslel. Oba to byli poutníci, kteří kráčeli rovnou za nosem. Oba byli prchliví a svobodní. Svobodní. Armin a vítr.

Pršelo. Pršelo a pršelo. Vodopády dešťových kapiček proměnily bílou srst lišáčka polárního z jemného chmýří na promočené střapce. I když kráčel s tlapkama zašpiněnýma od bláta, zlatý zrak mířil hrdě vpřed. Jiskru v oku mu žádná bouře nezkrotila, kdepak! Ani ten veselý úsměv na tváři mu dešťové provazy nesmily. Počasí pod psa — či pod lišku — mu dobrou náladu nikdy nevyfouklo; tedy, pokud zrovna hrůzostrašné blesky nekřížily černočernou oblohu a mezi prastarými stromy nekvílela děsivá meluzína. Nic takové se ale dnes nedělo, Armin měl tedy pré! Čas objevovat okolní teritoria! Čas na dobrodružství!
Na území saeronském se již nějakou dobu zdržel, odejít ho zatím nenapadlo. Možná se pod ním slehne zem, až tuto kouzelnou zemi prozkoumá celou! K tomu zřejmě v blízké budoucnosti nedojde… Moc toho neobjevil: jen jedno jezero, jednu řeku, pár lesů a dvě další lišky. Důkazem toho, že toho vskutku nepoznal mnoho, byla také ona povědomost okolních pachů, které neposedně poletovaly vzduchem. Nechvalně známý puch vlků jej lechtal v čumáčků, Armin se ale nebál. Měl by se bát? Inu, ten, koho vlci připravili o všechno, co kdy znal a miloval, by se alespoň otřepat mohl. Ach, Armine, Armine…
Vlci! Vlci! Vlci! No tak! Hele, tam leží bahnitá kaluž! Pročpak utíkat před vlky, když si mohl užívat dárků dnešní dešťové nadílky! Kdo ví? Třeba se k němu vlci také přidají! S nadšeným výjekem se polárník rozběhl, až to za ním cákalo. Rychlostí blesku se vrhl do bahnité kaluže, naštěstí nikoli po hlavě. Vesele se zasmál a poskočil si. Studené kapičky vody létaly všudem kolem; pokud by se nešťastná duše rozhodla nezbedného lišáčka pozorovat, jak si hraje v loužích, asi by mrknutím oka skončila promáčená až na kost. Arminovi ale nepořádek, který páchal, nevadil. Nikomu neubližoval. Nikomu to nepřekáželo. Proč by tedy měl přestat?
Hop! Hop! Hop! Hopkal malý lišáček jako splašený zajíček, řechtal se při tom jako racek. Teprve až mu lepkavé bláto tížilo “bílou” (v dané situaci se jednalo spíše o nadsázku) srst, Armin přestal ve svém dětinském vyvádění. Snad spolkl kapičku rozumu? Kdepak! Kdepak! To pouze zelená žabička upoutala jeho pozornost. Klidně seděla na šedém kameni, jenž stál o jeden liščí chvost dál, a spokojeně kuňkala. Pomaličku, polehoučku se Armin přitiskl k zemi — tedy spíše k vodní hladině nevelké kaluže — a pomaličku, po špičkách se přiblížil k nic netušícímu tvorečku. Dával si obrovský pozor na to, aby žabku nevyrušil v jejím žabím životě. Pozoroval každičký její pohyb vykulenýma očima. Ani nepípl, ani neštěkl. Ona si jej nevšimla. Když ale polárník mrkl potřetí, otočila se a elegantně skočila do vysokých stébel orosené trávy. A Armin? Rovnou za ní! Za žádných okolností ale nehodlal za ní jít jako normální liška, nýbrž se zavrtěl na místě a hop za ní! Přední mu ale podjela na vlhké zeleni a jen tak tak se dokázal udržet na nohách. Kousl se do pysku, aby náhodou nevydal upištěný výjek. Inu, žabka si jej nevšimla, a pokud ano, nedala to najevo. Tvářila se tak, jak se tvářila před jedním okamžikem: pokojně a nerušeně.
Opět se otočila. Armin zpozorněl. Hop! A byla ta tam! Hop! Ale heleme se! Támhle mezi těmi kapradinami! Tam se něco šustlo! To bude určitě ona! Armin na nic jiného nečekal. Pustil se za zelenou žabičkou! Ani netušil, jestli jí byl v patách, nebo se od ní vzdaloval. Kdyby alespoň utíkal… Skákal jako kralík, nebo snad jako skokan? Vždy se přikrčil k zemi a pak hop a skok a byl najednou o liščí oháňku dál. V hlavě si sám sebe představoval jako onoho ladného skokana; se zadníma půvabně roztaženýma za jeho tělem, s předníma předpaženýma. Tichý pozorovatel by ovšem poznamenal pravý opak, neb Armin skákal tím liščím způsobem, nikoli tím žabím. Pročpak? Inu, on se přece stále řadil k liškám! Ve vzduchu tedy vypnul hřbet a černým čumáčkem se div nezabořil do měkké zeminy. V jeho hlavě celý proces vypadal mnohem působivěji, ale opak byl pravdou.
Snad i ona žabička se rozhodla skákat v jiném stylu, neb z ničeho nic vyskočila více do výšky než do dálky. Armin okamžitě zahlédl její zelené tělíčko mezi stonky kvetoucích blatouchů, nebo to snad byly orseje? Květina nekvětina! To vůbec neřešil! Snažil se přece dohnat tu nezbednou skákající nádheru! Konečně, konečně ale zhodnotil, že možná jeho taktika pronásledování nebyla zrovna efektivní. Skok se přeměnil v klus, klus v běh. Žába zmizela za závěsem tyrkysového houští, Armin rovnou jí v zádech, až onen listnatý keř se zatřepoval a vyrušil každičkého šestinohého tvora, který tam mohl dřímat. Přidal do kroku. Žabka sice skákala rychle a svižně, ale na bežící lišku měla přece nohy krátké. Odrazila se od spadlého listu, chviličku letěla vzduchem, pak ji ale malý polárník dohnal. Neobratně se vrhl po ní a nechtěne ji udeřil přední tlapkou. Skutálela se na zem, Arminovi srdce poskočilo. Co když jí ublížil? Bleskurychle se k ní sklonil a opatrně, šetrně do jejího slizkého tělíčka šťouchl čenichem. Některé žáby ale byly jedovaté! Jak vůbec liška dokázala poznat jedovatou žábu? Kůži jim zdobily pestré barvy! Tahle sice vypadala pestře, ale přímo nezářila všemi barvami duhy! On nevěděl! Jak by mohl? Pocházel z polární krajiny! Tam žáby přece nežily!
Příliš ho to ale netrápilo; spíše představa toho, že tu nevinnou žabku poranil, ho požírala zaživa. “Hej, hej, já to tak nemyslel! Nechtěl jsem ti ublížit!” špitl Armin a znovu do žabky drcl čumáčkem. Kdyby jenom žáby a lišky mluvily stejnou řečí!
Netrvalo ale dlouho a žabka se posadila. Zmateně se rozhlédla kolem. Hodila po lišáčkovi očkem, vyskočila mu na čenich, pak na čelo, poté se vytratila kdesi za hustou clonou porostu. Nyní ji následoval pouze polárníkův zvědavý pohled. Na další honičku se už neodvážil. Tak trochu mu došly síly. Navíc mu něco špitalo do ouška, že by odtud měl co nejrychleji zmizet! Neměl sebemenší důvod svému vnitřnímu hlásku oporovat; mnohdy byl rozumnější než on sám. Naposledy se tedy usmál na místo, kde žabku viděl naposledy, zavrtěl ocáskem ze strany a stranu, potom se rozběhl opačným směrem.
Kdyby mu druhý poutník prozradil, že se již dvakrát objevil na obávané Vlčí stezce, Armin by se asi bezstarostně zahiňal. Vlčí stezce a obávané? Zatím se mu nic nestalo! Zatím. Vůbec si nevšiml si toho krvelačného páru očí, jenž jej bedlivě sledoval, dokud strašidelné teritorium neopustil zcela. Nyní i minule nad ním snad samotná Štěstěna držela ochrannou ruku, ale na jak dlouho si lišáček vystačí s její přízní?

Ano, koulovanou měl Armin tuze rád, ať už z prosté obliby či z vlny nostalgie. Se svými sourozenci a ostatními polárníky se vždy vykutáleli ven a házeli po sobě kupičky čerstvě napadaného sněhu. To byla panečku zábava! Po pár okamžicích všichni zapomněli, co to vůbec prováděli za prkotiny, a skončili zády dolů v bílé peřince. Tak se při tom zasmáli, tolik srandy si užili... Kdyby Nessa nevykřikla něco o sněhu, snad by se ve střežených vzpomínkách topil až do rána.
"Jó! Já taky!" zajásal lišáček, celý radostí bez sebe z nadcházející zimy. Snad napadne hodně sněhu! Od té doby, co cestoval po boku moudrého Rufuse, ho tolik až moc neviděl. Všude samé vždyzelené lesy a květoucí louky. Inu, lesy a louky se mu také líbily, ale... Hrdě se připisoval k liškám polárním, hluboko v srdci nesl speciální místo pro neposkvrněný sníh a nemilosrdné blizardy!
Pro zasněné myšlenky o vločkách a rampouších ale nebyla ta vhodná chvíle. Nessa už měla v tlamě klacek a hodila ho po Arminovi, pak vesele oslavovala svůj nový bod. "Hej!" štěkl polárník a hned chňapl po nejbližším klacíku. Přece se nenechá zahanbit! V koulované se řadil mezi ty nejlepší!
Svou zbraň vrhl po šedé lišče, mezitím co předčasně slavila. Jakmile mu tlama zela prázdnotou, do zubů bleskurychle vzal další! A švih! Hned druhý kus dřeva letěl směrem k lišce šedé! A nakonec i třetí!
Perfektní to taktika, kdyby se u toho alespoň tolik nesmál jako malé štěně. Veselý smích by ho mohl velmi snadno prozradit, ale co? Náramně ho to bavilo!

V tu ránu se všechny klacky sesypaly do zelené trávy a Nessa v zápětí odstrčila ten, jenž Armin nejistě označil jako ten jejich. Radostně zajásala, ale hlavička lišáčka polárního se stále kroutila nejistotou. Opravdu to byl původní klacík, nebo ne? Kdyby si alespoň pamatoval, jak ten první vypadal! Nakonec nad tím příliš nedumal a radostně se usmál. Ano, tohle byl jejich klacek! Proč? Protože to řekli! Armin přece nebyl žádný detektiv, aby tyto zapeklité záhady řešil! Tohle byl kus dřeva, který před okamžikem hodil! Vymluvit mu to už nikdo nedokáže! "Hah! Tak dobře!" zasmál se vesele a krátký ocásek se zakmital od paty k patě.
Mezitím co Armin oslavoval malý úspěch-neúspěch, nezbedná liška šedá se už pásla po nových trablích. Vzala jeden z klacků a bez varování ho vrhla po bílém lišáčkovi. Armin se naštěstí vyhl; obyčejný pozorovatel by to mohl považovat za naprostý zázrak, že mu v návalu eufórie smysly ještě sloužily.
Nový útok byl označen jako 'vybíjená' a on se nestačil divit. "Vy–vybíjená?!" vyjekl a bleskurychle se skrčil k zemi, aby ho další klacík nezasáhl rovnou do čenichu. "Je to něco jako koulovaná?!" zlaté oči se zablyštily. Koulovanou měl vždy tuze rád! Nikdy ji ale nehrál s klacky místo kuliček ze sněhu. Dnes si dá premiéru?!

Nessa zanedlouho zmizela za bariérou zeleného kapradí, rovnou v patách letícího klacíku. Počkat, klacek s patami? Kdo to kdy slyšel? Měl klacek vůbec paty? Jak vůbec fungovala anatomie klacků? Začátek, tělo, konec? Počkat, proč o tomhle vůbec přemýšlel?!
Mezitím co Armin dumal nad tím, jak by jakýsi všeználek popsal stavbu trubu klacíku, Nessa pobíhala lesem a hledala svůj aport. Malý polárník za ní nepelášil, jelikož mu myriáda úsměvných otázek zamotala hlavu – doslova. Hlavička se mu točila, div se neztřítil do pelíšku z mechu a kapradí! Jakmile se šedá liška znovu objevila, Armin nadšeně poskočil; a otázky o větvích byly rázem ty tam. Inu, ne tak docela, neb Nessa se nevrátila s jediným kouskem dřeva. Nene! Ona toho přinesla celou tlamu! Armin na ni vytřeštil oči, pak se ale pobaveně zasmál.
Následně se otázala, zda našla ten klacek, který před okamžikem hodil. Dobrá to otázka! Dobrá to otázka... Kdyby si jen pamatoval, jak ten jeho klacík vůbec vypadal! Byl tenký a dlouhý, nebo široký a tmavě hnědý? Pocházel z borovice, nebo ze smrku? Pátravým pohledem analyzoval kupičku lesních dárečků a přemýšlel.
"Myslím si, že to byl tenhle," šťouchl černým čumáčkem do štíhlé větvičky z modřínu. Tlapku do ohně by za to ale rozhodně nedal.

Šedé lištičce se mokré bažiny s bahnitými jezírky moc nezdály, i když jí malý polárník nabídl druhý pohled na věc. Nakonec naklonil hlavu ze strany na stranu, pak souhlasně přikývl. On by o tom mohl povídat! Kožíšek celý bílý jen s nepatrnými šedými odznaky! Zbarvit se do hněda se mu dvakrát nezamlouvalo! No, i když...
Nad močály moc dlouho nepřemýšlel, neboť ho jeho nová společnost požádala o hození klacíku. Zpočátku mírně nadzvedl obočí, ve druhém okamžiku se mu ale na tváři vykouzlil pobavený úsměv. Zahihňal se. S tou liškou šedou se nudit rozhodně nebude! "Samozřejmě!" zasmál se a ihned se porozhlédl po něčem, co by alespoň krapet připomínalo rovný kus dřeva. Pročpak se ale díval do korun stromů, zůstalo nevyřešenou záhadou. Neviděl nic, jen měkkou pokrývku z šedých mračen. Vypadalo to, že brzy začne pršet, nebo snad ne? Ne, ne! Pokud by začalo pršet, tak by se jednalo o pouhou přeháňku, která by se zase rychle vytratila! Žádné hromy v dáli nedunily, tudíž nebyl důvod k obavám! V nejhorším – či snad nejlepším – scénáři Armin někam zaleze a nečekaný liják přečká. U všech polárních medvědů! Proč těď dumal nad počasím?!
Pod jeho drápky se objevila úzká větvička. To jistě postačí! Než ji ale stačil chopit do tlamičky, liška šedá se představila jako Nessa. "Nessa? Rád tě poznávám, Nesso!" zavrtěl ocáskem polárník. "Mé jméno je Armin!"
Pak už ale na nic nečekal. Zvedl nalezený předmět a natáhl krk. "Tak připravit..." broukl. "Běž!" štěkl a klacík vrhl pár liščích ohonů před sebe.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img


Strana:  1 2 3   další »


U Ž I V A T E L