Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

Ani jsem přesně nevěděl, proč ze mě tahle slova vypadla. Prostě... prostě jsem si potřeboval ventilovat ten malý, malinkatý zachvěv naděje. Naděje, že bych mohl změnit svůj nešťastný osud k lepšímu. i když to bylo naprosto hloupé, naivní a nemohl jsem vědět, zda vůbec uskutečnitelné. Prostě mi to jen tak prolétlo hlavou. Jsem hlupák. Zhodnotil jsem nakonec prostě své myšlenkové pochody.
Přikývl jsem na Angusovo slova. Jo, možné to bylo. Možné bylo hodně věcí. Ale asi jsem zašel už moc daleko.
"Promiň, já..." zasekl jsem se. "Je to blbost. Pokud bůh existuje, proč by ho měl zajímat život nás, smrtelníků," zahuhlal jsem. Ano, mohla třeba i poradit Angusovi ať založí skupinu. Mohlo to být z nějakého důvodů důležité, ale já ne.
Povzdechl jsem si a opět se zavrtěl.

13 postů = prosím 1x zatočení v kole čarodějníků

Aspoň jsme se s Angusem shodli, že s magií si není radno zahrávat. Moje teorie o bozích sice byla zhodnocena jako šílená, ale přeci jen mi dal Angus zapravdu. Jistě, co se týkalo tohoto tématu, bylo asi šílené úplně všechno.
Našel jsem si trochu pohodlnější pozici na ležení. Moje pošramocené tělo, které dostávalo po dlouhou dobu docela zabrat od bratrů, se občas ozvalo. Především zadní noha mě pobolívala. Bylo to nepříjemné, chvíli jsem se ošíval, ale za pár chvil se mi povedlo na to zapomenout. Tedy, skoro...
Když Angus řekl, že by nejspíš bylo možné je i najít, trochu se mi rozbušilo srdce. Kdo by je chtěl hledat? Bylo to ještě zrádnější než ony zmiňované magie. Nedokázal jsem si ani představit, jakou mocí by takoví tvorové vládli. Takovou, která by dokázala... dokázala třeba i slepci vrátit zrak? Znovu jsem se ošil, tentokrát to ale nebylo bolestí.
Pokud jsem se bál něčeho ještě víc než zdejších bohů, tak to bylo prožít zbytek života v temnotě. Tahle myšlenka... byla šílená, ale jeden si mi za ní nemohl divit. Vydechl jsem a trochu zvedl hlavu.
"Je to šílenost, ale..." přemýšlel jsem, jak mu nejlépe osvětlit své myšlenkové pochody. "Jsou věci daleko horší než strach z těch mocných. Třeba věčná tma," řekl jsem, nebo spíše tedy zašeptal. Ani jsem si nebyl jistý, zda chci, aby to Angus slyšel. Ale bylo to dost pravděpodobné.

Ovládání magie? Přišlo mi to absurdní. Nepřirozené. A hlavně nebezpečné. Trochu jsem se zamračil. Bylo to něco mě zcela neznámého a tak jsem k tomu byl přirozeně skeptický.
"Možná není dobrý nápad to zkoušet. Bůh ví, co by z toho vzešlo," odfrkl jsem si.
Proč by měl tenhle kraj být tak výjimečný jsem samozřejmě taky netušil, v další vteřině moje paměť však sáhla pro slova, která jsem slyšel od Terr. "Moje patronka jednou zmiňovala bohy. Nepřikládal jsem tomu moc velkou důležitost a nevěřil tomu, ale možná... že právě díky nim by mohl zdejší kraj být tak... divný," zahuhlal jsem, ale byla to jen domněnka. A vlastně jsem si nebyl jistý, zda chci znát skutečnou pravdu. Bohům, magiím a všem těmto divným věcem jsem se hodlal vyhýbat, jak jen to šlo.

Ach, jak jsem byl nyní zmatený. S jeho slovy e mi v hlavě hromadilo akorát tisícero dalších otázek. Můj skepticismus ale v poměrně velké míře potlačila Terr, která se tu objevila. Kam vůbec zmizela? Cítil jsem její konejšivý dotek na přední pacce a taky jsem věděl, respektive slyšel ve své hlavě, že mám Angusovi naslouchat. Lehce jsem si povzdechl. Do jaké jsem to jen přišel prokleté země?
Zpozorněl jsem, když mi do toho všeho ještě řekl, že se mu zneviditelnily nohy. Takže i on je prokletý? Nakažený?
"Pro... proč ti zmizely nohy?" dostal jsem ze sebe jenom mezi jeho slovy. "Myslím, že ti věřím. Tedy, nepředpokládám, že bys měl důvod mi lhát," podotkl jsem nakonec, když domluvil. "Navíc i Terr mi říká, že je to všechno pravda," dodal jsem ještě. Začínal jsem se pomalu vzpamatovávat z prvotních rozpaků a uklidnil jsem se. Přesto, že mi to všechno přišlo vskutku šílené, začínal jsem mít aspoň jasnou mysl a tak nějak to postupně zpracovávat.

Zezačátku jsem Anguse sice poslouchal, ale ne s plnou pozorností. Sem tam jsem myšlenkami utekl někam jinam, tak jako asi každý. Jenže čím více jsem se zaposlouchával do jeho vyprávění, tím více jsem pozorněl. Měl mě snad za blázna? Víc než jindy mě štvalo, že nevidím jeho výraz. Našel bych v něm snad pobavení? Proč mi tohle vyprávěl? Chtěl mě vyděsit jako malé lišče? Obavy a podezíravost se mnou začaly cloumat. Zabořil jsem svůj tupý pohled do země a jen mlčky poslouchal. Čekal jsem až domluví. V hlavě jsem toho nyní měl mnoho, ale rozhodně ne to, že by to mohla být pravda. Nedávalo to vůbec smysl!
"To přece není možné," dostal jsem ze sebe zkroušeně. Ano, Terr uměla mluvit a jistá magie z ni byla cítit. Přesto... přesto jsem si jeho příběhem minimálně nebyl jistý. "Proč mi to říkáš? Nelžeš mi? Co dalšího si viděl?" přonásel jsem poněkud zmatené otázky.

"A proč ne? Pokud bych díky tomu ukojil svojí zvědavost, stálo by mi to za pár bolavých kloubů," opáčil jsem. Neviděl jsem sice "pohlavek" který opeřenec dostal, ale nějaký pohyb jsem postřehl.
Angus nakonec řekl, že nad tím asi jenom moc přemýšlí. S čímž jsem asi víceméně souhlasil, avšak slova která následovala, mě trochu zarazila. "Podivností? Čáry máry?" zopakoval jsem po něm a zadíval se tam, kam jsem tušil jeho směr. Jistě, samotná Terr byla pro mě informací, že zdejší svět bude krapet jiný. Ale mluvící potkan přeci jen nebyl tak silné kafe, jako nějaké čáry. Nebo o čem že to tu Angus vlastně mluvil? Mé zmatení bylo zcela očividné.
"Eh... co se tu staví liškám do cesty? Abych byl při své cest+ připravený," nahodil jsem tedy trochu srozumitelnější otázku, a uši nastražil. Moje zvědavost. Ach ano, ta zvědavost, kvůli které brzo zestárnu, ta se opět přihlásila o slovo.

Ušklíbl jsem se Edgarovo poznámce o senilitě. Angus byl pochopitelně na mojí straně, ale ta straka se očividně tak snadno nevzdávala. "Já ještě pár let k obětování mám," opáčil jsem mu na to. Neočekával jsem, že mi tenhle argument projde.
Jak se zdálo, Angus měl skutečně o mladou lišku starosti. Nechápal jsem zatím tohle zvláštní pouto a starost k někomu, kdo nepatřil do rodiny. Vlastně já jsem podobný vztah, kdy bych se o někoho aspoň mohl obávat, měl jen se svou sestrou. A to bylo dávno. Když jsem se nad tím zamyslel, znovu jsem v srdci ucítil obavy. Obavy z toho, jestli jsem udělal dobře. Tenhle lišák evidentně neměl problém se o někoho starat, na někoho dohlížet, spolupracovat, ba dokonce vést. Já jsem tohle o sobě přece říct nemohl. Proč? Chtěl jsem se ho zeptat. Ale nahlas jsem nic neřekl, neměl jsem na to odvahu.
"Určitě jí nic není," řekl jsem nakonec aspoň nějakou frázi, a snažil se nedávat najevo ten bordel, co se mi honil hlavou.

//Lenthar

Pošťuchování mezi Terr a patronem Anguse jsem nijak neřešil. Vlastně jsem ani nevěděl jak bych to měl řešit - nebyl jsem její otec, ne? Vlastně jsem netušil jak nejvhodněji popsat náš vztah. Byl... snad sourozenecký? Čistě přátelský? Neznal jsem jí dlouho, ale měl jsem přesto pocit, jako kdyby do mého života patřila už odnepaměti.
Když jsem měl následovat Anguse do nory, moje starosti se navíc přesunuly někam zcela jinam. Pro něj, či kohokoliv jiného to byla možná zcela a fádní věc, ale pro mě to bylo trochu komplikované. Stáhl jsem uši k hlavě a zpomalil. Terr nejspíš cítila mé rozpaky - otočila se a vrátila za mnou. Vlezla mi zpět do kožichu a její slova mi pomáhala. Našlapoval jsem pomalu, nejistě. A Angus na mě nejspíše musel chvíli čekat. Když jsme se ale dostali dovnitř přes trochu stísněný vchod, ulevilo se mi. Terr seskočila a začala si to tu prohlížet. Já... no, já ne. Z důvodů které asi není třeba rozvádět. Pouze jsem nasával okolní pachy. To byl můj způsob, jak zdejší místo poznat.
"Zvědavost je přece přirozená věc," navázal jsem na slova Edgara, jako kdyby se nic nestalo. A vlastně ani nestalo. Na podobné situace jsem byl zvyklý. Navíc jsem do teď neměl tak velkého pomocníka, jako byla moje patronka.
"Takže mladá kana. Dobře, beru na vědomí," odsouhlasil jsem jeho slova. Nakonec se ale přiznal, že podle jeho mínění už se nevrátí. Možná jsem v jeho slovech zaslechl kapku smutku? Nebyl jsem si jistý. Tyhle věci... mi moc nešli. Jakože, pocity druhých a tak. Od toho jsem se už dávno distancoval. Možná ho prostě jen mrzí, že tu nikdo další není. Já můžu být jen slabou útěchou. Projelo mi přitom hlavou. Lehce jsem si povzdechl.
"Není to až tak dlouho, ne? Její pach tu ještě stále trochu cítím. Nemyslím si, že bychom to měli vzdávat," řekl jsem, ve snaze Anguse trochu povzbudit. Jasně, úplně mi to nešlo, ale snaha se přece cení!

Následoval jsem kroky Anguse a oporou v chůzi mi byla i má drahá patronka, která se stala také předmětem konverzace. "Teprve pár dní. Sám toho o nich moc nevím, krom věcí, které mi sama řekne. Ale v tomhle nebývá zrovna výřečná," řekl jsem a natočil se směrem, kterým jsem tušil Terr. Kdybych uměl ve svém chladném a téměř a nic neříkajícím výrazu projevovat více emocí, možná bych po ní vrhl vyčítavým pohledem. Zajímalo mě toho totiž daleko víc než to, co jsem se dozvěděl.
"Co na mě tak civíš?" obořila se Terr na Edgara mezitím. Zjevně si i ona všimla zvědavých pohledů a nebylo jí to úplně příjemné.
Já naproti tomu tuhle scenérii neviděl. Zůstal jsem k tomu tedy lhostejný. Při slovech Angusovo patrona jsem se lehce ušklíbl. Ano, moc dobře jsem si pamatoval svoje zmatení, když na mě Terr poprvé promluvila.

//Nora Sólum

Angus se zmínil, že by přeci jen rád ještě někoho do skupiny. Což bylo... na jednu stranu pochopitelné. Byl jsem tu jen já a... ta samice? Buďto mě klamou smysly a nebo odešla. Nebyl jsem si jistý kde jí je konec, ale vzhledem k tomu, že o ní Angus nemluvil jsem předpokládal, že se oficiální členkou prozatím nestala.
Téma úkrytu mě zaujalo a to hlavně proto, že mi byla opravdu zima. Přikývl jsem tedy a sesbíral se ze země, připraven ho následovat. Ihned potom co jsem se zvedl, mi z kožichu vyběhla Terr, která byla nadšená, že se konečně zase něco děje. Chtěl bych mít její energii. Prolétlo mi jen tak mimochodem hlavou, když jsem slyšel její nožky vesele poťapkávat v písku.

Ačkoli to pro mě bylo docela překvapivé, otřásl jsem se zimou a zabořil packy ještě hlouběji do písku. Neměl jsem rád, když i ve zdejších zapomenutých krajích se přihlásila zima o slovo tak razantně. Jistě, noci byly většinou chladné, ale tentokrát jsem měl pocit, že z nebe snad začnou padat sněhové vločky. Znovu jsem se trochu oklepal a přikývl.
"Jistě. Za málo," řekl jsem zdvořile. Chtěl jsem aby to znělo jako samozřejmost, ačkoli to pro mě bylo poměrně stresující a doufal jsem, že takoví jako tenhle lišák se tu nebudou ukazovat moc často. Angus však podotkl, že podobná návštěva tu byla poprvé, což mě přeci jen trochu uklidnilo.
"No..." zahuhlal jsem a rozhlédl se po pusté krajině. "Je pravda, že zde asi moc návštěv čekat nemusíme," podotkl jsem lehce pobaveně. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi tahle skutečnost nějak vadí. K hranicím jsem se nijak nevyjadřoval.

Byl jsem neskonale vděčný za to, že ten bílý lišák se konečně uráčil odejít. Když jsem slyšel jak jeho kroky mizí v dálce, pomalu jsem se uvolnil a srst na zádech mi opět spadla. Oddychnul jsem si. Ne, tohle pro slepce prostě nebylo nic příjemného.
"Konečně vypadnul!" pronesla Ter mezitím, co jsem nechal své tělo spadnout do písku. Ušklíbl jsem se. "Jo, konečně," podpořil jsem její slova. Vylezla mi po krku až mezi uši a ačkoli to nebylo zrovna příjemné, pomalu už jsem si na tohle její prohrabávání srsti začínal zvykat.
Hlavu jsem otočil směrem, kterým jsem tušil Anguse.
"Takové milé návštěvy jsou tu obvyklé?" zeptal jsem se s lehkou obavou v hlase.

Nejspíše hlavně proto, že jsem nemohl mít dokonalý přehled o situaci, jsem byl napnutý jak struna. Když potom Angus cvaknul směrem k cizímu lišákovi zuby, cuknul jsem sebou a udělal krok vpřed, v domnění, že mu jdeme pocuchat kožich. Včas jsem se ale zarazil. Respektive moje patronka. Spoléhal jsem na ní a na to, že mi řekne, kdyby bylo potřeba zasáhnout. Stejně tak jako mi řekla, abych zastavil. Pro mě byly tyhle situace vždycky daleko větší stres, což byl pochopitelně jeden z důvodů, proč jsem se od nich zrovna nehrnul.
Opět jsem couvl a jen poslouchal.
Na jeho otázku jsem neodpověděl. Jednak proto, že jeho tón hlasu se mi jednoduše nelíbil, ale taky proto, že jsem se nepovažoval za úplně kompetentního zodpovídat tyhle otázky. Vlastně jsem to ani pořádně nevěděl. Sám jsem tu byl chvilku.

//pardon za čekání :>

Tomu divnému lišákovi to žvanilo a žvanilo. Hodnota jeho slov však byla naprosto nulová. Bylo to jako poslouchat kdákání otravných kačen. A navíc se evidentně nehodlal sbalit a odejít, ačkoli k tomu byl vyzván. Copak si myslí, že je tu na něj někdo zvědavý?
Došel jsem pomalým tempem blíž k němu a díval se jeho směrem - nebylo pro mě zase tak těžké určit kde stojí, vzhledem k tomu, že tu svojí hubu snad ještě ani nezavřel. Evidentně ho bavilo lézt ostatním na nervy, mít blbé poznámky a hrát si na frajera. Nesnášel jsem to.
"Vážně seš takový imbecil, nebo to jenom hraješ?" neodpustil jsem si však. Nechápal jsem, proč je takový problém se prostě sbalit a jít někam jinam. Tedy, uvědomoval jsem si, že je to pro něj asi zábava. Ale evidentně byl jediný, koho tohle bavilo.
Nebyl jsem ale žádný hrdina a nerad jsem se dostával do problémů (a to i přesto, že s mojí patronkou mi sebevědomí přeci jen trochu narostlo) takže jsem se držel spíš zpátky. Navíc jsem tak nějak nepočítal s tím, že by si Angus neporadil. Zajímalo mě, jak bude tuhle situaci dál řešit.


Strana:  1 2 3   další »


Uživatel