Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zjevně moje snaha Angusovi stačila. To bylo dobře, protože nic víc jsem mu dát nemohl. Nebyl jsem zkrátka schopný tak jako ostatní. Ale to on jistě věděl už když mě přijal, což mě trochu uklidňovalo.
Zamyslel jsem se nad jeho otázkou. Něco zajímavého? Marně jsem dloubal ve vzpomínkách, snažíc se vybavit něco, co by stálo za zmínku. Pak jsem ale zavrtěl hlavou.
"Myslím, že ne," odpověděl jsem prostě. Do nosu mě přitom udřel pach neznámé lišky. Pravděpodobně oné nové členky. Zastříhal jsem ušima.
"Nepůjdeme za ní?" navrhl jsem. Ať to bylo jakkoliv mimo mou přirozenost, považoval jsem to za nezbytnou součást mého pobytu v Lentharu. Seznamovat se.

Asi nebylo nutné zmiňovat, že mě tahle situace překvapila a trochu vyvedla z míry. Ačkoli na druhou stranu jsem byl rád, že ve mně má Angus důvěru. Nikdy jsem to však nenažil. Netušil jsem, jaké to je být víc, než jen skupinovým otloukánkem. Na prázdno jsem polkl a poslouchal.
Ohledně různorodého uskupení jsem neměl moc přehled. Jednoduše proto, že Ekaitze jsem neviděl. Mohl jsem si něco málo domyslet, ale jeho skutečný problém mi byl dosud záhadou. Stejně jako Angusovo šediny pro mě byly skryté. Považoval jsem se tedy za poměrně vyčnívající článek v naší malé skupince. Ostatně jsem byl celý život tak nějak vyčnívající. Možná, že kdybych lépe chápal skutečnou situaci, cítil bych se trochu lépe? Těžko říct.
Na jeho další slova jsem překvapeně pozvedl hlavu a nastražil uši. Vedeš si dobře? Zopakoval jsem po v duchu nevěřícně. Jak jsem si mohl vést v něčem dobře? Opět mě zaplavila vlna nedůvěry. Asi spíš v sebe sama než v Angusovo slova. Proč by mi ten lišák mazal med kolem huby?
"Dobře," dodal jsem ze sebe přiškrceně. "Budu se snažit jak nejlépe svedu," hlesl jsem ještě.

Patron Anguse za touhle debatou udělal tlustou čáru a zdálo se, že nikdo nic nenamítá. Terr byla spokojená s výsledkem. Ani jsem jí nemusel vidět a věděl jsem to. Nejenom, že jsme na sebe byli napojení, ale také už jsem jí znal. Věděl jsem, že občas potřebuje slyšet, jak je pro mě důležitá. A taky byla. Potřeboval jsem jí víc, než ostatní potřebují své patrony. To jsem věděl, a věděla to i ona.
"Na starost?" zopakoval jsem překvapeně po Angusovi a zpozorněl. Moje myšlenky najednou přešli od patronky zcela jiným směrem. Znejistil jsem. Nikdy ve svém životě jsem neměl žádný úkol, který bych měl plnit. Nebyl jsem pro to vhodný z pochopitelných důvodů, nikdo mi nikdy nepřikládal vysokou důvěru. Velmi mě to zaskočilo.
Na druhou stranu jsem nechtěl působit jako třasořitka a tak jsem za pár chvilek přikývl.
"Já... se pokusím," hlesl jsem. "Ale nevím, zda mé dovednosti budou srovnatelné s jinými," dodal jsem pro jistotu. Při těchto slovech na mou tvář padla podivná aura. Ta, která ze mě sálala téměř vždycky. Smutek a možná... možná i vztek? Za to, jak jsem dopadnul. Jak jsem musel živořit. A tak vůbec. Prostě to bylo nespravedlivé, jak jsem měl všechno složité.

Zdálo se, že má patronka je spokojená pozorností, kterou jí Angus věnuje. A to i přesto, že většinou o ní moc nestála. Spokojeně se po jeho slovech zavrněla a pak mi skočila do kožichu. Následovala obhajoba Edgara, na kterou... vlastně nešlo moc co říct. Měl pravdu. Bez Terr bych byl ztracený a sám. Možná už bych to i vzdal, kdo ví? Díky ní jsem zvládal žít relativně důstojně. A ano, jiný potkan by mi asi jen tak trny z tlapky netahal.
Přikývl jsem tedy a s Angusovo patronem se více nehádal.
"Ano, snažil jsem se být aspoň k něčemu dobrý," odsouhlasil jsem jeho slova. Těšilo mě, že má snaha nezůstala nepovšimnutá.

Nadechl jsem se, abych Anguse ujistil, že už mi v pacce nic nezůstalo, ale Terr byla jistější.
"Práci jsem odvedla precizně," informovala Anguse hrdě. Následně musela horlivě odsouhlasit Edgarovu poznámku, který přišel přesně ve chvíli, kdy se mu to hodilo. "Přesně tak," zahuhlala. Šťouchl jsem do ní hlavou - kupodivu se mi to povedlo - a lehce se pousmál. "Občas si říkám, proč vlastně patroni umí mluvit. Mohli byste být víc jako ostatní zvířata," rýpl jsem si na oplátku. Ne, že by toho moje patronka namluvila nějak extra moc. Vlastně mi v tomhle byla dost podobná. Také jsem mluvil jen velmi skromně, jinak jsem to neuměl.
"Každopádně děkuji za starost," podotkl jsem ještě k Angusovi. Nebyl jsem na to zvyklý - většinu života se o mně nikdo nezajímal. A tak jsem považoval za slušnost mu aspoň poděkovat.

Kývl jsem po jeho objasnění. Upovídanost mi byla tak nějak ukradená, stejně jsem pochyboval, že se lišce povede mě nějak víc rozmluvit, když na to přijde. Lehce jsem se ušklíbl.
"To by mělo být opravdu v pořádku," odsouhlasil jsem jeho slova, snad spíš proto, abych ho uklidnil, pokud se bál, že budu dělat problémy. O ty jsem nestál.
Na jeho otázku jsem nastražil uši do pozoru a chvíli přemýšlel, na co naráží, neb jeho pokyn hlavou jsem samozřejmě neviděl. Pochopil jsem ale, co má na mysli.
"Ah, to nic. Jen jsem po cestě šlápnul dost blbě na kaktus. Terr se na mě vykašlala a musel jsem jít sám," řekl jsem a konec opět zahrál do ukřivděného tónů, na což moje patronka protočila očima.
"No jo, no jo! Snad mám taky nárok na trochu volného času, ne?! Když jsem odešla, tak si ještě spal!" bránila se, poměrně sebevědomě. Na jednu stranu jsem věděl, že má pravdu. Jen jsem si na její pomoc už tak zvykl, že to bez ní bylo dost složité.

Dle Anguse se všechno zdálo být v pořádku, za což jsem byl rád. Klidný život bez řešení vážnějších problémů, se pro mou unavenou duši i tělo zdálo být vítanou změnou. Ani jsem si vlastně neuvědomil jak moc jsem tohle vítal, a to i přesto, že život ve skupině pro mě po tom všem byl tak... složitý. Tedy, zatím ani moc ne, protože nás tu bylo vskutku málo. Jen jsem měl obavu, jak všechno dopadne, pokud se tahle situace změní.
A zdálo se, že se také postupně měnila. Onen záhadný pach totiž opravu patřil novému členovi. Nebo spíše člence. Kývl jsem a přesto, že jsem nic neviděl, sklopil jsem zrak k zemi.
"Intenzivní?" zopakoval jsem. Nebyl jsem si přesně jistý, zda chápu co tím myslí. Tak jako tak jsem měl obavy - pokud byla energická a veselá kopa, jistě o mně narazí. Spíše jsem měl obavu, aby se nelekla ona mě.
"No, pokusím se naše setkání nějak zvládnout," hlesl jsem nakonec. Položil jsem packu zpět na zem. Bolela, ale zažil jsem už horší věci.

Kde se vzala, tu se vzala, najednou se mi v kožichu objevila Terr. Ušklíbl jsem se. "To brzo," broukl jsem vyčítavě, na což si jen něco pro sebe zabrblala a jala se mi vytáhnout ostatní trny z tlapky. Poprvé jsem sebou škubl, ale potom už jsem si zvykl na náhlé přívaly bolesti.
Ukázalo se, že moje smysly mě skutečně nezklamaly - Angus byl jen kousek od nás. Když Terr dokončila svojí operaci, natáhl jsem se a tlapku si začal olizovat. Cítil jsem v tlamě krev.
Hnusný kaktusy.
Zabrblal jsem si pod imaginární fousy.
"Ano, jen jsem se chtěl ujistit, že je vše v pořádku a tak. A zeptat se, zde se do skupiny nepřidal někdo další. Měl jsem dojem, že cítím neznámou lišku," vysvětlil jsem.

Probudil jsem se s prvními paprsky slunce, které znatelně nabraly na síle. Tak tomu ale bylo ve zdejších krajích často, proto jsem tomu nevěnoval zase takovou pozornost. Na neúprosné vedro jsem byl zvyklý. A vzhledem k již tak výživnému ránu jsem nepochyboval, že jakmile čas pokročí, bude to stát za to.
Protáhl jsem se a nasál pachy z okolí. Cítil jsem Anguse a nebyl zrovna moc daleko. Rozhodl jsem se ho navštívit. Přeci jen by se to asi občas slušelo.
Terr nikde nebyla, tak jsem se vydal na cestu bez ní. Už jsem téměř zapomněl, jak těžké je cestovat bez své patronky. Šel jsem pomalu a obezřetně, abych se nikde nezranil. I tak mě ale nemile překvapil kaktus v cestě. který skončil v mé přední tlapce.
"K sakru!" vyjekl jsem a vyndal si polštářku několik trnů. "Terr, kde si!" zaúpěl jsem. Byl jsem její společností už moc zhýčkaný a tohle mi pilo krev. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, všechno jsem si z tlapy vyndat nedokázal. Pokračoval jsem tedy v cestě, která se nyní zdála být dost... vyčerpávající. A bolestivou zároveň.
Když jeho pach zesílil, zastavil jsem.
"Angusi?" hlesl jsem a čekal, zda mě mé zbylé smysly neklamou.

//Pustá řeka

Vůni zdejšího místa už jsem začínal poznávat. S pomocí mé patronky jsem došel zpět do Lentharu bez větších následků. Bylo fajn cestovat bez bloudění, padání, zakopávání či dalších nepříjemností. Nejenom že to bylo příjemnější, ale hlavně rychlejší.
A zrovna o rychlost jsem v tomto horském dni stál. Už poměrně dlouhou dobu jsem myslel jenom na to, jak dojdu k vodnímu zdroji. Netrvalo tedy dlouho, než jsem s Terr došli k malému jezírku. Napil jsem se a smočil si aspoň přední nohy. Nebylo to velké jezírko, ale na osvěžení bylo dostačující. Spokojeně jsem se rozvalil a užíval si studené kapky vody na své srsti.
"Kde asi je Angus?" prohodila po chvíli Terr. Zastříhal jsem uchem a trochu se zamračil. Zabodalo mě svědomí. Do teď jsem si na něj ani nevzpomněl - vlastně jsem si nevzpomněl na nic, co se týkalo skupiny a povinností z toho vyplývajících. Neuměl jsem žít tenhle život. Bylo to víc než zřejmé.
"Mhm... to nevím," zabručel jsem jenom s hlavou napůl ponořenou ve vodě. Moje patronka se ale nehodlala tak snadno vzdát.
"Mělo by tě to zajímat. Měl by si myslet na ostatní členy, zajímat se, projít území, jestli tu není nějaký vetřelec a tak vůbec!"
Nesnášel jsem, když mě Terr školila. A ještě více mi to lezlo krkem, když jsem věděl, že má pravdu. Lehce jsem si povzdechl. Nevypadalo to, že by mě hodlala nechat v klidu. Po krátkém relaxu jsem s tedy pro sebe něco zabručel a vyškrábal se opět na nohy.
"Dobře no, tak já jdu," zahuhlal jsem jako otrávený puberťák. Terr mi vyskočila přes záda až k hlavě a opět mi sloužila jako můj věrný navigátor. S nově nabranou silou jsem byl připravený čelit spalujícímu slunci a plnit své... meh, povinnosti. Pomalu jsem došel k hranicím a větřil. Necítil jsem absolutně nic a nikoho. To je asi dobře, předpokládám? Úplně jsem si nebyl jistý, jak tenhle systém funguje. Ale žádné lišky znamenalo žádné problémy. Otřel jsem se o jeden z keřů, na který mě upozornila Terr a pokračoval v cestě.

//pláž Midrantis

Horko bylo nesnesitelné. Jediné, co mi trochu ulevilo v tom silném žáru, byl lehce navlhlý písek. V této situaci jsem uvítal cokoliv, co mi mohlo trochu ulevit. Lehl jsem si mokrého písku a zabořil do něj packy. Ačkoli to bylo příjemné, nechtěl jsem se tu moc zdržovat. Nebylo tu podle Terr moc míst k úkrytu a nehodlal jsem ze sebe udělat pečinku. Za pár minut jsem se tedy opět zvedl a pokračoval v cestě.

//Lenthar

Ticho pokračovalo a já si nebyl jistý, co se stalo? Odešel snad ten lišák? Cítil jsem ho, ale možná se jeho pach jen linul kolem mě ještě z chvíle, kdy tu skutečně stál. Neslyšel jsem už žádné známky jeho přítomnosti a vlastně... vlastně mi to bylo jedno. Ter? Pokusil jsem se jí nějakým způsobem přivolat. Vlastně jsem úplně netušil jak tohle funguje. Ale skutečně to zabralo. Najednou tu byla.
Můžeš mi pomoct dostat se zpět do Lentharu? požádal jsem jí a zvedl se. Ochotně souhlasila a opět se stala mou průvodkyní na cestách. Nedokázal už jsem si život bez ní představit.
"Je docela horko, že?" pronesla mezi instrukcemi kudy jít. A musel jsem s ní souhlasit. Sluneční žár byl nemilosrdný. Čím déle jsem pokračoval v cestě, tím víc jsem ho pociťoval.

//Pustá řeka (přes Duny)

"I mě těší," řekl jsem spíše ze zdvořilosti a upíral nadále zrak směrem, kterým jsem tušil přítomnost Nica. Podle pachu jsem soudil lišku obecnou, to znamenalo o dost větší, než já. Nechtěl jsem to teda přehánět s drzostí - nerad bych dostal po tlamě hned, jak jsem opustil Lenthar. Možná zbytečná opatrnost, ale už jsem byl holt takový.
Proto jsem se okamžitě kousl do jazyka, když jsem měl tence mu vysvětlit, že se nachází na pláži. To asi vědět nepotřebuje, heh. Pokud ale šlo o upřímnou a užitečnou odpověď, tak jsem toho nevěděl o moc víc.
"Nacházíme se v jakémsi liščím světě, jehož název mi není znám. Žije zde mnoho lišek různých druhů a tento svět, zdá se, je velmi rozsáhlý a zajímavý," řekla jsem to nejpodstatnější. Tedy, skoro. Magii jsem samozřejmě vynechal, abych se nejevil jako blázen.

Užíval jsem si dotyk mořské vody na svých tlapkách. Šum moře přehlušil všechno ostatní, včetně cizích kroků. Navíc jsem byl zadumaný ve vlastních myšlenkách a přestal jsem dávat pozor.
Když na mě vybafl neznámý lišák "hezký kožich" leknutím jsem sebou škubl a div nespadnul do vody. Podíval jsem se směrem, kterým nejspíše lišák byl. Samozřejmě jsem ale oční kontakt nenavázal.
"Vyděsil si mě," zabrblal jsem otráveně. Srdce mi bušilo jako o závod. Nechápal jsem co chce, proč se máme seznamovat a proč mi skládá komplimenty na mou srst. "Aravanté," dodal jsem a čekal, co z něj vypadne dál. Možná jsem měl zůstat s Angusem.

//Písečné duny

Moje vytrvalá snaha najít zajímavé místo se vyplatila. Ze spalujícího vedra jsem se pomalu dostal k místu, kde bylo již z dálky slyšet moře. Jistě na něj byl krásný pohled, já se ale musel spokojit se vším ostatním, jen ne s tímhle.
Trochu jsem zrychlil a moje nálada se o poznání zlepšila, když jsem zacítil na packách mořskou vodu.
Děkuju ti Terr. Za všechno co pro mě děláš. Řekl jsem v duchu své patronce. Sice neodpověděla ale věděl jsem, že mě slyšela. Moc dobře jsem to věděl. Naše pouto bylo každým dnem silnější. Byli jsme na sebe napojeni.