Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějakou chvíli jsem podřimoval ve stínu skal. Alespoň se mi to zdálo jako krátká chvilka, ovšem když mě poryv větru a hrstka písku mrštěná do tváře probudila, zjistil jsem, že už se setmělo. Ospale jsem zamžoural na zšeřelý svět. "Hm. Asi jsem usnul," zamrmlal jsem si pod vousy. "Jako špalek!" přisadil si ochotně Edgar, který se zdál stejně bdělý, jako vždycky. "Ale neboj! Na všechno jsem dohlídnul." Pousmál jsem se. Bylo trochu zvláštní, že se momentálně mým nejbližším přítelem na celém světě stal strakatý opeřenec, ale byl jsem rád, že ho mám. "Díky. Dělo se tu něco?" "Nic. Je to tu zcela zdechlé a nudné," prohlásil. "Asi myslíš spíš poklidné," ušklíbl jsem se a začal si protahovat ztuhlé tělo.
"Můžeme se podívat po něčem k jídlu, jestli se chceš zabavit." Zdálo se, že to Edgar považuje za výborný nápad. Rozhlédl jsem se, zdali by se nenašel ještě někdo, kdo by se chtěl k lovu připojit, ovšem zbylí dva lišáci si šli po svém a Darleen se vůbec neukázala. Už jsem nevěřil tomu, že se vrátí. Šli jsme tedy sami. "Co to je támhle!" krákl náhle Edgar, který poletoval kousek nad mým hřbetem. "Kde?" Mžoural jsem do tmy, ale neviděl jsem nic. "Tam! Hele!" Slétl na zem, ve světle měsíce jeho bílé peří doslova zářilo.
Za chvíli jsem to spatřil už i já. Kruh sedmikrásek, který vyrašil uprostřed pouště, a uprostřed... vejce. Veliké vejce s rudou skořápkou. "Aha. Vajíčko. Skvělý úlovek." Na vejcích bylo dobré to, že se nemusela prohánět. Prostě jen ležela a čekala, až je někdo sežere. Tohle se nepodobalo žádnému vejci, jaké jsem kdy viděl, ale nemínil jsem nad svým štěstím zbytečně filozofovat. Kdepak. Vejce jako vejce, nejlepší bude ho sežrat, než se pro něj vrátí rozzuřená matinka. Edgar už do něj bušil zobákem. "Ukaž," odšoupl jsem opeřence tlapou a stiskl vejce zuby. Puklo s dutým puf a uvnitř... uvnitř nebylo nic. Zamračil jsem se. "Co to je za podfuk?" rozčiloval se Edgar a já jeho rozhořčení zcela chápal. "Nějaká zatracená čertovina," pošťouchl jsem tlapou prázdnou skořápku, jako by mě měla uštknout. Zaškaredil jsem se na falešné vejce. "Najdeme si něco lepšího. S tímhle nechci nic mít."

(značkování 3/3)

Mého patrona zaujalo cosi vepředu, nebo si prostě chtěl jen protáhnout křídla, protože mi brzy zmizel z dohledu. Nechal jsem ho, ať si letí. Věděl jsem, že při sebemenším náznaku něčeho zajímavého tady bude hned zpět se zobákem nabroušeným jako vždycky. V tichém zamyšlení jsem dokončoval svoji obchůzku. Vysušenou hlínu pod nohama vystřídal písek, jak jsem zacházel hlouběji do pouště. Své značky jsem nechal i tam, však i to patřilo k našemu území. Ne, nemusíme být tou nejsilnější skupinou, přemítal jsem v duchu. Ostatně tady v okolí žádná jiná ani není a poušť je dost velká pro všechny. Nebál jsem se, že by někdo příliš prahnul po tom nám krást území. Poušť byla veliká a z větší části prázdná. Věděl jsem, že občas si lišky chtějí něco zabrat pro sebe jen proto, aby to sebraly někomu jinému, ale to by tu nejprve nějaké musely být... a já tu pouštních obyvatel vážně moc nepotkal.
Dokončil jsem svou obchůzku přibližně na místě, kde jsem začal a nohy už mě v posledních úsecích pěkně bolely. K jezeru jsem se nevracel. Protáhl jsem se a uložil se do stínu jedné ze skal. Zavřel jsem oči, ale tak na půl ucha jsem pořád poslouchal, co se kolem děje.

(značkování 2/3)

"Krom toho si myslím, že časem bychom vážně mohli vybudovat dobrou skupinu," pokračoval jsem zamyšleně, zatímco jsem kráčel dál vpřed. Křovin kolem pomalu ubývalo, jak jsme kráčeli dál do pouště, ale počasí bylo stále docela chladné. Žádné velké vedro se zatím nekonalo, i když jsem věděl, že brzy už slunce začne prohřívat nekonečné písky. Slunce prosvítající přes lehký opar mlhy to slibovalo, prozatím však ráno zůstávalo docela osvěžujícím a příjemným. Na to, abych dokončil tenhle úkol, bylo zcela ideální. "Nemusí všechny skupiny být plné bojovníků a siláků, ne?" obrátil jsem se ke strace po delší odmlce, kdy jsem se soustředil na strategické rozmisťování značek. "Jasně, že ne. I vetší staříci a chudáci s příšernýma jménama musí mít kde bydlet," zasmál se Edgar krákavě a popoletěl napřed. Zakoulel jsem očima. Lepší už to nebude.

Aktualita uznána, 10 kamínků

(značkování 1/3)

Ekaitz už nejspíš řekl vše, co měl na srdci a Aravanté se rozhodl vydat na vlastní cesty. Přikývl jsem. "Užij si to," popřál jsem rezavému lišákovi, kývl Ekaitzovi na rozloučenou a sám jsem vykročil procházkovým tempem kolem hranic. Ještě jsem neměl příležitost si to tu opravdu pořádně projít, tudíž jsem ji teď chtěl využít. Pomalu jsem našlapoval po vyprahlé kamenité půdě mezi houževnatými keříky, o jejichž větve jsem se občas otřel a zanechal v nich pár chomáčů své srsti.
"Začíná se ti z tý skupiny stávat docela divná věc," ozval se Edgar, který mi byl samozřejmě hned v patách a ochotně nabízel své pohledy na věc. "Možná," připustil jsem. "Ale vadí to?" Pták nemohl pokrčit rameny, ale skoro mi přišlo, že to Edgar nějak zvládl i tak. "To bych neřekl. Ale neříkej mi, že sis to takhle představoval." Teď byla řada na mě, abych pokrčil rameny. "Já si nepředstavoval nic." Otřel jsem se bokem o jednu ze skal, abych na ni přenesl svůj pach.

Zdálo se tedy, že je situace vyřešená. Ekaitz chtěl zůstat, vymyslel si i funkci, které by se v budoucnu mohl zmocnit a ani Aravanté neměl žádných námitek proti tomu, aby se tu albín usadil. Já také žádné neměl a tím to tedy bylo u konce. Ekaitz, zdálo se, taky nebyl velký mluvka, nebo byl možná jen rozhozený ze změny své životní situace, protože se potom už příliš nevyjadřoval. Ještě jednou jsem se napil z jezera a pak si protáhl hřbet. "Tak tedy dobrá. Další členy tu zatím nemáme, tudíž kdyby se na území poflakoval někdo další, můžeš je s klidem zastavit jako vetřelce," informoval jsem Ekaitze a přivedlo mě to na myšlenku. "Což mi připomíná že mám už dávno v plánu označit pořádně hranice. Jestli už nikdo nic nepotřebujete, asi bych to šel udělat teď," přejel jsem pohledem z Aravantého na Ekaitze a zase zpět. "Samozřejmě můžete jít se mnou, jestli chcete... třeba by nám to šlo rychleji od tlapek," ušklíbl jsem se, protože zrovna tlapy při značkování tu hlavní roli nehrály. Záleželo na lišácích, jestli chtějí jít také. Ocenil bych to, ale na druhou stranu, chvíle samoty nemusela být vůbec k zahození. Zdálo se, že to je něco, čeho se jeden jako Yrita už tak moc nedočká.

Nastalo ticho. Viselo mezi námi ve vzduchu. Aravanté nic nedodával, Ekaitz přemýšlel a já čekal. Přemýšlel jsem nad tím, jakou zvláštní skupinu to vlastně vedu. A že to tak asi mělo být. Nějaký domov, nebo aspoň zázemí, ostatně potřebovaly nejrůznější lišky. Dokonce i ti s toulavými tlapami se někdy rádi navrátí na místo, které je stálé, za liškami, které znají. Sám jsem o tom něco věděl. A mně nevadilo, že se z mé skupiny stávala poměrně podivná sebranka.
Ekaitz nakonec promluvil a jeho slova byla souhlasem. Pokýval jsem hlavou, ale lišák ještě neskončil. Měl hned dokonce i nápad na to, jakou funkci by ve skupině mohl zastávat. "Bylinkářství," zopakoval jsem po něm zamyšleně. "To zní dobře. Mohlo by se to hodit," přikývl jsem a trochu se usmál. "Pokud si tím tedy jsi jistý, a pokud ani Aravanté nemá námitek," obrátil jsem se k druhému lišákovi, který dosud mlčel, než jsem zaměřil svůj pohled zpět k albínovi, "pak tě tedy vítám v Lentharské skupině." V očích se mi potěšeně zablýsklo. Byly ještě další informace, které bylo třeba Ekaitzovi sdělit, ale nejdřív jsem chtěl, aby si to všechno srovnal v hlavě a taky nechat prostor Aravantému, aby se vyjádřil. Byl tu se mnou ostatně nejdéle a domníval jsem se, že by taky měl mít nějaké slovo v tom, kdo zde zůstane a kdo ne.

Byl jsem docela hrdý na fakt, že se mi podařilo Edgarovu poznámku přejít s vážnou tváří. Nebylo to úplně snadné. Aravanté se ušklíbl, ale rovněž se ovládl. Na Ekaitzovi nebylo poznat, jestli se ho to celé dotklo nebo ne. Zůstával stále klidný a snad i jaksi... bezvýrazný? Asi tak bych to nazval. Znovu mi lehce cukly koutky, když prohlásil, že jeho rodiče měli trochu zvláštní smysl pro humor. "To už tak s rodiči bývá," poznamenal jsem. Matka mi sice dala docela normální jméno, ale fakt, že mě a bratra pojmenovala Angus a Magnus mě v mládí nutíval k přemýšlení, jestli náhodou nebyla jen trochu líná vymýšlet rozličnější jména. Rozhodně by to nebylo mimo její povahu.
Prohodil jsem svou otázku ohledně skupin víceméně jen tak do prostoru, abych zjistil, jestli by lišáka něco takového vůbec zajímalo, ani jsem to nemyslel přímo jako nabídku, ale jeho to docela zarazilo. Vypadal vyveden z míry. "Jen se ptám," pokrčil jsem rameny a nechal lišáka, ať si to všechno porovná v hlavě, zatímco jsme se všichni osvěžovali pár doušky vody. Pokýval jsem hlavou nad Aravantého poznámkou, neuvědomil jsem si, že on to nevidí. "Kdo si moc vybírá, ten v poušti dlouho nepřežije - bereš, co je, protože příště by nemuselo být vůbec nic." S tím jsem se zahleděl na kalné jezero, které bylo přesně tím. Možná ne zcela dokonalé, ale lepší než nic? Rozhodně.
Ekaitz se mezitím rozmyslel, co říct. Obrátil jsem k němu svůj zrak. Neměl žádné zkušenosti se životem ve skupinách, měl spíše toulavé tlapy. "Sám jsem byl dlouhé roky tulákem, než jsem se nakonec usadil tady. Chápu, že ta touha nikam nezmizí a nemíním nikomu zakazovat vydávat se na cesty, pokud tu ovšem čas od času ukáže svůj kožich a přiloží trochu tlapu k dílu. Třeba při lovu, označením území nebo čímkoliv podle vlastních schopností." Zatím tu moc práce nebylo. Nebo jsem to jen všechno dělal špatně? Spíš to asi bylo tím, že jsme tu žili sami dva s Aravantém. Nebylo tu mnoho hladových krků, žádná liščata, žádné velké problémy. "Není tady tolik práce, aby ses musel nějak předřít. To ani po nikom nechci. Jen přiložit tlapu k dílu, když je potřeba... a taky slušné chování v rámci skupiny, pochopitelně, aby nám tu nevznikaly zbytečné rozbroje. Myslím ale, že to stojí za to, mít bezpečný domov a, jak jsi říkal, místo, kam se můžeš vracet - pokud o něco takového stojíš." Snažil jsem se příliš nemyslet na to, jaká divná trojka bychom byli, kdyby se tu Ekaitz vážně rozhodl zůstat. Zajímalo mě, jestli si tohle ona nadpřirozená bytost, která mi myšlenku založení skupiny vnukla, představovala. Ale jestli si vybrala zrovna mě, abych skupinu v poušti vedl. Snad musela tušit, že výsledek asi nebude zrovna... normální?

Albínský lišák mi děkoval, jako by spíš čekal, že ho nechám v poušti pojít žízní. Byl nějak moc připravený stát se mým dlužníkem. Přístup, který by se mu u jiných nemusel zrovna vyplatit. "To nestojí za řeč," zabručel jsem. "Předpokládám, že celé jezero nám asi nevypiješ." Kráčeli jsme dál písky mezi křovinami a kamením.
Aravanté příliš nemluvil, tak jako měl ve zvyku. Po očku jsem se po něm ohlížel, nechtěl jsem ho nechat úplně odstrčeného. Edgar poskakoval za mnou, chvílemi popoletoval napřed a zdálo se, že nemůže z cizince spustit oči. Když se bílý lišák představil, opeřenec vyrazil krákavý smích. "Ekaitz? A to je jméno, nebo se ten, kdo tě pojmenoval, jen dávil rybí kostí?" Kousl jsem se zevnitř do tváře. Stálo mě veškerou sebekontrolu, abych nevyprskl smíchy, neboť podobná myšlenka mi také bleskla hlavou. "Edgara si nevšímej," pronesl jsem povzneseně a snad se mi podařilo potlačit veškeré stopy pobavení v hlase. "Myslím, že si to zapamatuju. Na to mi paměť ještě slouží," škubl jsem jedním koukem tlamy v krátkém ušklíbnutí a zavrtěl hlavou nad další Ekaitzovou otázkou. "Ani moc ne. Nesídlíme tu moc dlouho," pokrčil jsem rameny. "Pročpak? Hledáš snad nějakou skupinu?" Trochu jsem se podivil nad vlastními slovy. Páni, budu teď svou skupinu všem inzerovat a předhazovat? Jenže... jak jinak se získávali noví členové? Nic jsem o tom kloudně netušil. Nadpřirozená bytost mi řekla "dělej vůdce", tak... jsem ho dělal. Učit jsem se ale musel za pochodu.
Šli jsme pomalu a byli jsme jako začátek nějakého špatného vtipu. Stařík, slepec a albín přijdou k jezeru... Ovšem ušmudlané jezírko se před námi nakonec vynořilo. "Tady je to. Nevypadá zrovna nejlíp, ale nic špatného na něm není," ujistil jsem oba lišáky, protože jsem si nebyl jistý, jestli tu Aravanté vůbec někdy byl. I když on asi moc neviděl, jak voda vypadá nebo nevypadá... tím spíš se možná to ujištění hodilo? Zavrtěl jsem hlavou a vydal se také si svlažit hrdlo.

Snažil jsem se utvořit si nějaký obrázek o lišákovi, který stál přede mnou, ovšem během těchto pár úvodních vět se mi zdálo, že zatím nejvýraznější věcí na něm je jeho kožich. Odpovídal krátce a úsečně, prostě a jednoduše. Bylo to zvláštní. Asi i tím, že na něm vlastně nic zvláštního nebylo. Nebyl jsem ale už dost starý na to, abych věděl, že nemám soudit ostatní podle vzhledu? Ne každý s takhle výrazným zbarvením musel být nutně výstřední nebo něčím zvláštní.
Potřásl jsem hlavou. Na tom nesešlo. Hlavní v tuto chvíli bylo, že lišák skutečně nevypadal jako potížista. Nechtěl jsem ho nechat upražit na sluníčku, třebaže už se trochu sklánělo k večeru. Přikývl jsem tedy. "Tak dobrá. Je to tudy," pokývl jsem mu a vykročil, očekával jsem, že nás bude následovat i Aravanté, který se opět držel stranou dění. Už to asi byl takový jeho zvyk. Bílý lišák se ho ale rozhodl do konverzace zapojit také. Otočil jsem k němu uši - to jsem byl zvědav, jestli se mu to povede. "Jsem Angus, mimochodem," prohodil jsem cestou, abychom na sebe nemuseli pokřikovat náhodnými slovy. "A tohle Edgar," máchl jsem ještě tlapou k opeřenci, který popoletoval napřed k jezírku, jehož hladina se už leskla jen kousek před námi. Nevypadalo možná nejlákavěji, ale rozhodně bylo lepší, než smrt žízní.

Aravanté se mě rozhodl tiše následovat, za což jsem byl rád. Pokývl jsem mu na znamení vděku, než mi došlo, že je to asi poměrně k ničemu. "Díky," pronesl jsem tedy polohlasně a pak už jsem si to vykračoval k návštěvníkovi, který se rozhodl na naše území zatoulat tentokrát.
Lišák byl od pohledu poměrně zvláštní, ale asi mi nepřipadal tak podivný, jako by tomu bylo dřív. Už jsem měl totiž čest s liškou vybělenou do posledního chloupku, které nad růžovým čenichem oči zářily nepřirozenou červení. Kdoví, kde byl Freydis konec. Tenhle lišák ale určitě jejím příbuzným nebyl. Nebyl to ani stejný druh.
Čekal jsem, co bude, ale tenhle cizinec se jevil mnohem slušněji, než ten poslední. Zněl mladě, ale vypadal staře. Trochu mi to motalo hlavu. "Můžeš se ptát," pokývl jsem a trochu se uvolnil, když se zdálo, že sem nepřišel dělat problémy. "Sídlí tu Lentharská skupina, nově vznikající domov pro ty, které srdce táhne k poušti," pronesl jsem, jako bych nám chtěl dělat nějakou reklamu. A možná chtěl. Však jsme tu byli jen dva, asi by nebylo na škodu povědomí trochu rozšířit, abych to opravdu mohl nazývat skupinou.
Vypadalo to, že lišák je skutečně jen pocestným, který sem zabloudil nedopatřením. Nejspíš také v poměrně svízelné situaci. Nijak zvlášť jsem nestál o to, aby se nám na území nakonec povalovala jeho vyschlá kostra. "O vodní plochy je v poušti trochu nouze," podotkl jsem, ač to bylo očividné. "Ale můžu tě k vodě zavést, chceš-li. I ke stínu. Pokud se budeš chovat slušně a nic nám tu nerozbiješ," zdůraznil jsem ještě a pohledem zkontroloval jak Aravantého, tak Edgara, který stále na cizince zahlížel s výhružně pozvednutými křídly, avšak pro jednou držel zobák.

//úkryt

Vylezl jsem z nory na denní světlo a Edgar mi byl v patách. Venku jsem chvíli posečkal na Aravantého, který se kdesi opozdil. Mě se svažující se chodbou šlo těžko kvůli ztuhlosti v kloubech, můj společník na to zase pořádně neviděl. Nebo možná vůbec. To jsme dvojka, blesklo mi hlavou a rozhlédl jsem se kolem. "Někdo tady straší," prohlásil Edgar zrovna v tu chvíli, kdy mi k čenichu vítr donesl cizí pach. "Nojo," svraštil jsem lehce čelo. "Vypadá to na další návštěvu..." Otočil jsem se na ryšavého lišáka, který mezitím snad už také vystoupal ven. "Půjdu to zkontrolovat. Připojíš se, nebo se do toho radši nechceš plést?" otázal jsem se a v každém případě zamířil po pachu za dalším cizincem, který k nám zavítal.

Brzy jsem ho uviděl. Zářil totiž do dálky, dost podobně jako ten zatracený bělouš, kterého jsme odtud vyhnali nedávno. Něco v jeho pachu se mu trochu podobalo - nejspíš patřil ke stejnému druhu, ovšem nebyl to on. Nebyl cítit stejně a když jsem přišel o něco blíž, bylo vidět, že ani nevypadá stejně. Na těle neměl jediný tmavší chlup a zdálo se, že se sotva vleče. Že by další stařík? Taky se takhle belhám? To snad ne, přimhouřil jsem oči a ještě chvíli sledoval lišákovu chůzi, než jsem na něj zavolal a dal o sobě vědět: "Zdravím, cizinče! Máš nějaký důvod se potulovat zrovna v těchto končinách? Tohle je území skupiny," upozornil jsem ho a přišel o něco blíž. Tvářil jsem se neutrálně a v mém postoji bylo znát jisté napětí, avšak nemířil jsem k němu ani nikterak nepřátelsky. Prostě jsem jen chtěl vědět, co je zač a co tu hledá. Straka poskakovala poblíž mě s bojovně pozvednutými křídly. Edgar asi nezapomněl na to, že náš poslední návštěvník ho chtěl sežrat.

116

Kdoví, kde ležely hranice kouzel a magie přebývající v tomto kraji. Bylo zajímavé o tom polemizovat, ale k ničemu to úplně nevedlo. Mohli jsme se totiž jenom domýšlet, ale jak to ve skutečnosti funguje ani jeden z nás pořádně nevěděl. Bylo otázkou, jestli vůbec stojí za to si s podobnými silami začínat zahrávat. Kdoví, jaké by mohly být následky? Jenže magii tu asi jeden neuteče, připomněl jsem si, že nějaká kouzla už kolují i v mé krvi, třebaže jsem o to nikdy nestál a nikoho se neprosil. Prostě se to stalo.
Začal jsem se pomalu protahovat, protože jsem měl pocit, že pokud se trochu nerozhýbu, asi mi zdřevění úplně celé tělo. I Aravanté sebou začínal trochu vrtět. Nejspíš bylo na čase vydat se zpátky ven. Stejně jsem to tam chtěl obhlédnout, jestli se náhodou neděje něco nekalého. Na zrzavého výzvu jsem tedy jen přikývl. "Měli bychom to zkontrolovat. A trochu se rozhýbat." Nora byla příjemná, ale už jsem docela toužil po čerstvém vzduchu. Pomalu jsem tedy zamířil vzhůru chodbou, i když mi to šlo zprvu celkem ztuha. Nakysle jsem se zašklebil, když jsem pajdal do mírného svahu. Lepší už to nebude, starouši. "Jen doufám, že nebudeme mít další příjemnou návštěvu," prohodil jsem, než jsem vykoukl opět ven na denní světlo.

//Lenthar

115

Zdálo se, že Aravanté trochu zalitoval toho, co mu vyklouzlo z tlamy. Možná jsem na to ani neměl reagovat, když jsem si nebyl jistý, zda to vůbec patřilo mým uším, nicméně už se stalo. Nemohl jsem slibovat, že bohové, pokud vůbec nějací jsou, by tohle dokázali. Bylo zbytečné probouzet v někom naděje, které dost dobře mohly být falešné. Na druhou stranu, mít nějakou naději bylo také důležité. A po tom všem, co jsem viděl... neznělo to až nemožně. "Přát si něco lepšího není blbost," broukl jsem a zahleděl na své prošedivělé tlapy. Zajímali se bohové o naše životy? Zasahovali do nich? Pokud ano, pak občas hráli skutečně krutou hru. Spíše jsem si ale představoval, že pokud jsou skuteční, spíše nás jen sledují a zasáhnou do něčeho jenom čas od času, z nějakého rozmaru, který mi asi pochopit nemůžeme. "Řekl bych, že i bohové se občas nudí a zapletou se do pozemských záležitostí," nadhodil jsem po delší zamyšlené odmlce svou domněnku. "Ale taky určitě nejsou jedinými silami, co tady působí... je tu i všechna ta ostatní podivná magie a tak podobně, třeba by dokázalo pomoci něco z toho?" Zkoumavě jsem se na lišáka zahleděl a pomalu se posadil, protože už jsem z dlouhého ležení začínal být pěkně ztuhlý. "Třeba by to stálo za pokus."

Prosím prosím o směnu:

2 křišťály na 40 šišek
100 kamenů na 80 šišek

Budu mít tedy 13 křišťálů, 182 šedých kamenů, 120 šišek

Thx c:

přidáno, H.

114
(loterie 8)

Přemýšlel jsem o bozích a o tom, co jsem tu už viděl. Jen opatrně jsem se v duchu odvažoval spojovat jisté události s případnými nadpřirozenými bytostmi. Zdálo se mi totiž, že už se to trochu blíží balancování nad propastí. Když někdo uvěří v bohy, v co dalšího pak může ještě začít věřit? V draky? Jednorožce? Skupinu stínových lišek, co žije v podzemí a tajně ovlivňuje životy nás všech? Trochu to zavánělo šílenstvím, o které jsem tedy rozhodně ani v nejmenším nestál. Možná bude nejlepší to nechat spát. Jenže tu svou vizi jsem s klidným svědomím nedokázal zavrhnout jako obyčejnou halucinaci. Ne, to bylo cosi jiného.
Aravanté prohlásil, že mocní nejsou to nejhorší, čeho by se jeden mohl bát. Jistě. Byly i horší věci. Třeba... Věčná tma? Slyšel jsem dobře? Jen to tak zaševelil, ale sluch mi ještě sloužil, takže jsem si byl celkem jistý tím, že právě to řekl. Na chvíli jsem úplně zmlkl, jak jsem přemítal, co na to říct. Zdálo se totiž, že ani sám lišák si tím není úplně jistý. "Možná..." Zaváhal jsem, zatřásl hlavou a radši začal z jiného konce: "Myslím - jen myslím - že jsem možná jednoho z těch bohů už viděl. Bohyni. Pokud to nebyla pouhá fatamorgána. Řekla mi, abych se usadil na tomto místě. Založil skupinu." Zněl jsem sám sobě jako blázen, který se baví s výplody vlastní mysli, i když jsem věděl, že hovořím čistou pravdu. "Možná tedy... ta myšlenka bohů není zase tak šílená. A pokud na tom něco pravdy je, pak třeba ani ta tma nemusí být věčná?" Bohové přece měli být mocní a už jsem byl svědkem podivnějších věcí, než uzdravení zraku. Otázkou bylo, co by chtěli na oplátku. Nic na světě nebylo zadarmo...