Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Zatím," rozloučil jsem se s Annikou a pokývl jí. Vydala se přes můstek a zmizela v mlze. Zajímavá liška. Ta se tady neztratí, pomyslel jsem si. Rozhodně se zdálo, že je udělaná z pořádného těsta. Nedělal jsem si starosti, že by ji místní magie udolala. Protáhl jsem si klouby ztuhlé dlouhým postáváním a vyhledal pohledem Edgara. "Tak asi půjdem domů, ne?" Opeřenec se na mě zahleděl, jako bych byl úplně praštěný: "Domů? Tohle jako byl ten tvůj výlet? Vždyť jsme ani nikam nedošli!" pohoršil se. "No fajn. Tak kam bys chtěl jít?" pokrčil jsem rameny. Domníval jsem se, že poušť nám nikdo neukradne, když se ještě chvíli zdržíme a popravdě se mi tam samotnému trčet úplně nechtělo. Menší procházka určitě neuškodí. "Nevím, někam, kamkoliv. Pojď, najdu nám nějakou cestu," vyrazil Edgar kupředu přes můstek a já ho následoval, protože mi stejně nedával moc na výběr.

//Zrcadlové jezero kolem propasti

Nemohl jsem říct, že by tmavá liška vypadala přímo vyvedená z míry. To ne, zdálo se, že ji vážně jen tak něco rozhodit nedokáže. Bylo ale docela zjevné, že Edgarovo vyprávění nechápe. Připadalo jí to celé nejspíš dost šílené. Kousl jsem se do tváře, abych se nesmál. "Jistě, ty bys možná nemohla," opáčil Edgar a začal si urovnávat peří, zdálo se, že ho to přestává bavit. "Ale každý to má jinak. My jsme s Angusem hrdinové, víš? Zachránili jsme ji!" "To bych úplně neřekl. Navíc jsme tam nebyli sami," ohradil jsem se konečně proti nepřesnostem v příběhu, protože jsem nechtěl být nazýván hrdinou a už vůbec ne považován za někoho, kdo může vyřešit jakýkoliv nadpřirozený problém, který se objeví. Edgar mi věnoval pohled, jako bych řekl něco naprosto nepřijatelného, a odhopkal stranou. Konverzace už ho nezajímala.
Annika se zamyslela, nejspíš nad patrony, ale zmínka o magiích ji vrátila do reality. "Už to tak nejspíš bude," pokrčil jsem rameny. Neměl jsem, co dalšího bych dodal. Že jsou magie skutečné, o tom nemohlo být zkrátka pochyb, i když bych o tom někdy pochyboval docela rád. Zdálo se ale, že tohle setkání je u konce. "Není zač," kývl jsem hlavou. "Hodně štěstí na cestách. Třeba se vážně ještě někdy potkáme." Annika se otočila zpět k mlžné pláni a já čekal, až se tam vypraví. Ještě jsem se nerozhodl, jestli se vrátím hned do pouště nebo také vyrazím někam dál.

Nevypadalo to, že by z Edgarových slov Annika byla moc moudrá. Upřímně jsem se tomu nedivil, opeřenec ale vypadal překvapeně. "Jak jako proč?" naklonil hlavu ke straně, jako by snad byla liška tak trochu natvrdlá. "Ty bys snad nechtěla zpátky svůj ocas, kdyby ti ho někdo urval? A ona navíc neměla jen jeden! Měla jich aspoň deset a přišla úplně o všechny!" Zdálo se mi, že některé detaily příběhu Edgar už tak trochu pozapomněl, ale nechal jsem ho, ať klape zobákem, když narazil na někoho, kdo byl ochoten ho poslouchat.
"Přesně tak," pokýval jsem hlavou. Patroni byli takovou menší záhadou, moc jsem toho o nich nevěděl a Edgar na toto téma nikdy sdílný nebyl. "Možná je i lepší nechat některá tajemství tajemstvími," dodal jsem. Nepřipadal jsem si nijak ochuzený, když jsem nevěděl přesně, odkud patroni pochází a co jsou zač a neměl jsem potřebu se v tom nějak pitvat. V zemi kouzel jeden prostě musí přijmout, že nějaké věci zkrátka jsou.
Anniku zajímaly ještě magie. Přikývl jsem. "Možné to je. Potkal jsem dva lišáky, kteří to uměli, ovládali vítr, pohybovali kamením, aniž by se ho dotkli... Bylo to zvláštní." Vybavil jsem si diskuzi, kterou jsem měl s Aravantém v noře - byla dost podobná této, ale chudák lišák z toho všeho byl mnohem víc vykolejený, než Annika.

Procházel jsem se pouští, ranní slunce už nabíralo na síle, ale ještě nepražilo v plné síle. Bylo to poměrně příjemné. Tlapy jako by si cestu po sypkém písku vybíraly úplně samy. Však jsem tudy už také šel tolikrát, že jsem o tom ani nemusel přemýšlet. Oáza přede mnou nebyla žádnou fatamorgánou, věděl jsem moc dobře, že je skutečná. Byla takovým živoucím srdcem pouště, útočištěm pro všechny, kteří měli takové štěstí, že ji dokázali najít... nebo měli někoho, kdo jim o ní pověděl. Tak jsem se o ní dozvěděl já. Střelil jsem pohledem kolem sebe, ale ani jednoho z fenčích bratrů jsem nezahlédl. Nevzpomínal jsem si, jestli mi Cassius se Siriem říkali, že jdou někam pryč. Příliš jsem si s tím hlavu ale nelámal. Však oni se vždycky nakonec zase najdou. Možná se váleli u jezírka, to jim ostatně bylo podobné.
Ale ani když jsem došel až k vodě, nikoho jsem neviděl. Byli zkrátka fuč. Kdoví, co zase kují za pikle, pomyslel jsem si a sklonil hlavu, abych se napil. V tu stejnou chvíli jsem však v křovinách u jezírka spatřil zmizet střapatý ocas. "Tess!" zavolal jsem na ni. Nemohl jsem vědět, že je to ona, ale samozřejmě jsem to věděl, stejně jako jsem věděl, že jsem ji ztratil už před mnoha a mnoha lety, což by znamenalo, že se čas musí chovat opravdu velmi podivně. Nad ničím z toho jsem nepřemýšlel, rozběhl jsem se za ní.
Uběhl jsem sotva pár metrů a okolí se docela změnilo. K nebi všude trčely vysokánské kaktusy, jimž se proplétat byl nadliščí úkol. Jak jimi Tess dokázala probíhat tak rychle? Vesele se hihňala tím smíchem, který mi vždycky přišel tak roztomilý a kličkovala mezi kaktusy mrštná jako lasička, zatímco já se neohrabaně plácal za ní. Jako bych běžel tekutým pískem... a skutečně! Chtěl jsem udělat další krok, ale už to nešlo.
Tlapy jsem měl zabořené v písku, který mě odmítal pustit. "Tess! Tess, počkej na mě!" volal jsem a bojoval s pískem, který mě pohlcoval velice rychle. Brzy mi sahal k břichu, pak ke krku, za malou chvíli mi z něj už trčela jen hlava s čenichem zoufale vytrčeným k nebi. "Tess! Teeeess!" hulákal jsem, ale ona mě nejspíš neslyšela. Pak už jsem nemohl ani křičet. Písek mi natekl do tlamy, do uší, zcela mě pohltil...
Zjistil jsem, že se netopím. Pouze jsem s tichým žuchnutím dopadl do měkkého. "Co?" Ležel jsem v rozkvetlém poli květin a nedokázal pochopit, co se stalo. "Něco se ti zdálo, hlupáčku," ozval se mi po boku známý milovaný hlas. Otočil jsem hlavu a usmál se na Tess. Její oříškově hnědé oči se na mě usmívaly zpět. Tančily jí v nich pobavené jiskřičky. "Asi ano. Takový divný sen... Zdálo se mi, že jsem o tebe přišel." Otřásl jsem se. Drobná béžová tlapka se dotkla té mojí. "To byl jen hloupý sen. Jsem přece přímo tady, nebo ne?" "Jistě." Překulil jsem se ze zad na bok a přitiskl se k Tess, čenich se mi okamžitě zaplnil její příjemnou vůní. Slyšel jsem, jak se tlumeně zasmála. Její čenich se mi zavrtal do srsti na krku. "Jen sen. Všechno je v pořádku."

Přidáno a laskavě už nepiš tak dojemný posty, díky ;-;

Liška to celé brala s naprostým klidem, který byl asi i obdivuhodný. Trochu jsem jí to záviděl, protože já to zprvu tak dobře rozhodně nenesl. Na druhou stranu, vypadala o dost mladší než já. Nejspíš pro ni zkrátka bylo snazší přijmout, že svět je docela jiný, než na co byla zvyklý. "V tom případě asi budeš v pořádku," usoudil jsem. "Ale rozhodně je dobré mít se na pozoru, protože jak říkáš, svá nebezpečí to rozhodně má."
Edgar se div že nepominul, když byl osloven "pane" a hned ochotně nabízel, že vykráká úplně všechno. S lehce povytaženou kůží nad očima jsem čekal, co z něj vypadne. Co všechno vlastně věděl? A co všechno mohl povědět? "Tak například, pokud máš ráda kouzelná dobrodružství, tady o ně není nouze! Už jsme si taky nějaká zažili. Třeba je tu strom, pod kterým sídlí spousta hadů, kteří se vyvalí ze země a chtějí tě rozkousat na padrť, protože se snažíš donést nazpátek ocas lišce, která o něj přišla. Pamatuješ na to, Angusi? Nebylo to bezva?" "Strašně," utrousil jsem ironicky a zahleděl se na lišku, jestli z toho vyprávění, které Edgar začal někde odprostředka, vůbec něco pochopila.
Vzájemně jsme se představili a Annika se pak zeptala, jak jsem přišel k Edgarovi. Lehce jsem pokrčil rameny. "Jednoho dne se zkrátka objevil. Je to můj patron, ale nejsem si sám zcela jist, co přesně to znamená a odkud se berou." "Přece ti nemůžu vyzvonit všechno," ozval se opeřenec krátce. "Jasně. No... je to zkrátka takový zvířecí společník, ale jak ho získat ti neporadím. Možná je to zkrátka o štěstí? Už jsem patrony viděl i u jiných lišek tady, ale zdá se to být celkem vzácné."

Pokýval jsem hlavou. "Jestli někde jinde existuje podobné místo, pak já ho nenavštívil a ani jsem o něm neslyšel. Řekl bych, že tenhle kraj je svým způsobem výjimečný." Alespoň k takovému závěru jsem dospěl svým vlastním přemýšlením. Svět byl veliký a mohlo se najít i další místo, kde věci fungovaly podobně, jako tady, ovšem hádal jsem, že podobná místa se budou dát spočítat na drápech jedné tlapky. "To on se nikdo zbláznit nehodlá, ale ne každému se to povede," pokrčil jsem lehce rameny. "Ale zdá se, že k tomu máš celkem zdravý přístup, takže ti to asi úplně nehrozí." Zatím to brala docela dobře. Když jsem poprvé narazil na magii a začaly mi mizet tlapy, nesl jsem to podstatně hůře. Ovšem tuto ponižující historku jsem si mínil odnést s sebou do hrobu.
Jestli si Edgar myslel, že ji svým vystoupením donutí zařvat hrůzou, možná si i trochu ucvrknout, tak se přepočítal. Zatvářila se maximálně trochu překvapeně a i to jsem si možná jen představoval. Vážně to vypadalo, že má nervy z ocele. Opeřenec ale i tak vypadal potěšeně, přestože nedostal reakci, jakou čekal. "Slyšels? Řekla mi pane!" otočil se na mě vyzývavě, jako bych se snad měl snažit to přetrumfnout, pak už ale zase pozornost obrátil zpátky k té černo-zrzavé. "Chcete ještě slyšet něco o zdejších podivnostech, madam?" "Hlavně mu moc nezvyšuj sebevědomí, jinak s ním nevydržíme," ušklíbl jsem se na lišku a ignoroval lehké ďobnutí stračího zobáku na své přední tlapě.
Liška se vzápětí představila jako Annika a předvedla přitom lehkou úklonku. Její způsoby byly zvláštně vytříbené, ale nezdálo se tako jako nějaká fasáda. "Jsem Angus," představil jsem se a pokývl hlavou, i když tak jako ona jsem se neklaněl. Malý jsem oproti ní byl konec konců dost a nechtěl jsem riskovat, že mi při takové šaškárně rupne v zádech. "A tohle je Edgar," představil jsem ještě i straku.

Vypadalo to, že Edgarova naprosto klidná existence v přítomnosti predátorů lišku nijak zvlášť nepohoršovala ani nepřekvapovala. Bylo mi ale jasné, že její netečnost pohoršuje Edgara a že to jen tak nenechá. Ovšem prozatím náš hovor poklidně plynul dál. "Měl jsem to dost podobně, než jsem dorazil sem," opáčil jsem. Celý svůj život jsem prožil zcela nedotčen kouzly a podivnostmi, ale jakmile jsem dorazil do zdejších končin, úplně všechno se změnilo. "Ale ano, tady je to všechno více než skutečné. Nechtěl jsem věřit vlastním očím, když se kolem mne začaly dít věci, které správně mají být nemožné, ale věř mi - je lepší se tomu nebránit a prostě to přijmout jako realitu, pokud tu toužíš zůstat." Lehce jsem se ušklíbl: "Jinak taky hrozí, že se z toho zblázníš."
Liška byla skutečně zdejšími poměry zcela nepolíbená. Čekalo ji asi pořádných pár šoků. Pokud ale měla silného ducha, zvládne to. Pokud ne... pak jí asi rupnou nervy. Jenže nebylo to nakonec úplně stejné riziko, jako v životě bez magie? "Pokud vím, říká se těmhle krajům Saeron. Nejsem si ale jistý, kde přesně leží jeho hranice," škubl jsem rameny. Na další otázku jsem ale odpovědět nestihl, protože se toho ujal Edgar, kterého už asi unavovalo nafukovat se, div nepuknul, a nedočkat se větší reakce, než přihlouplého úsměvu: "Čeká tě tady toho spousta!" krákl na lišku a přistál na zemi před ní, ovšem v dostatečné vzdálenosti od drápů a zubů pro případný únik. "Nepochopitelné jevy! Neuvěřitelná dobrodružství! Mluvící zvířata, možná?" nakroutil významně hlavu do strany. "Ne, že bych o tom něco věděl," dodal pak a začal si rovnat peří. Zakroutil jsem nad tím hlavou a koutky mi lehce cukly.

Liška uznala, že stát na mostě je tak trochu hloupost a konečně se pohnula. V tu chvíli už na tom ovšem zase tak moc nezáleželo, protože to nevypadalo, že se hned vydám na druhou stranu. Zdálo se, že se možná trochu zapovídáme. Liška se totiž velice zajímala o mlhu, ze které právě vyšla a o které se vyjádřila, že se do ní nechce vracet. Jestli si všimla, že jsem si trochu utahoval ze způsobu, kterým mluvila, pak to nedala nijak najevo. Vzápětí jsem ale od té honosné mluvy upustil. Nepřicházelo to ke mně zrovna snadno.
Mlhu tedy znala. Dobrý začátek, blesklo mi hlavou, zdálo se, že nepracujeme se zcela absurdními úrovněmi neznalosti. Zkrátka se jen podivovala tomu, že ta mlha není zcela normální. Konec konců, vážně nebyla zdejší. "To si piš," vykrákl Edgar, než jsem vůbec stačil odpovědět. Koutek mi cukl do křivého úsměvu. "Ano. Zdejší krajina je o hodně jiná. Je tady dost věcí, se kterými se nejspíš nikde jinde ani setkat nedá. Sám jsem prochodil kus světa, ale tenhle kout je výjimečný. Plný kouzel, nebo záhad, či jak tomu chceš říkat. Můžu tě ujistit, že vířící mlha, která nikdy nemizí, je jedna z těch méně divných věcí," poušklíbl jsem se lehce a klesl pohledem k Edgarovi, který lehce pozvedával křídla a naparoval se po mém boku, jako by se snažně pokoušel poukázat na fakt, že třeba on je taky divný úkaz.

Zůstal jsem stát na okraji můstku, zadníma nohama ještě na pevné zemi. Nemínil jsem se tam pouštět, dokud na něm stála ona. Liška byla o mnoho větší než já a ze slepé důvěry cizincům jsem vyrostl už dávno, snad ještě předtím, než mi přestalo téct mlíko po bradě. Houkl jsem na ni, ať se pustí na druhou stranu, ale ona se jaksi nehýbala, jen promluvila až překvapivě... uhlazeně? "To mne vskutku velice těší, ale když na ní budete takto postávat, vaše ctěné pozadí žel brání v průchodu všem ostatním," pronesl jsem a možná, jen možná, si dělal tak trochu legraci ze způsobu, kterým na mě promluvila.
Cukly mi koutky, když se zmínila o bílém lišáku, který se kolem ní prohnal. Něco mi říkalo, že možná vím, o koho jde. Krom její nezvyklé mluvy mi i její další slova napověděly, že určitě není zdejší. Pláň plná mlhy byla totiž zkrátka... jednou ze zdejších podivností. Já měl Edgara, aby mi pomohl přes mlhu projít, a opeřenec už se mnou byl tak dlouho, že už jsem ani nepřemýšlel nad tím, že pro ostatní to může být mnohem víc komplikované. "Myslíš, jak nazvat tu mlhu?" naklonil jsem hlavu ke straně, vykání jsem se vzdal, protože mému jazyku přišlo podivně nepřirozené. Pokrčil jsem rameny. "Asi prostě tak. Mlha. Je tam pořád, nikdy nemizí a nejsem si jistý, jestli je na ní vůbec něco k chápání. Je to přírodní jev, možná trochu okořeněný zdejší podivností." Naklonil jsem hlavu tentokrát na druhou stranu. Že by ta liška neznala mlhu? Odkud propána přišla? "Ale ty zdejší asi nejsi." Nepodal jsem to jako otázku, zdálo se mi to celkem zřejmé. Edgar mezitím seděl po mém boku a zvědavě si lišku prohlížel. Zatím mlčel, ale tušil jsem, že brzy zase něco plácne.

//Lenthar

Nijak jsem na té ranní procházce nepospíchal. Užíval jsem si příjemného počasí a klidu, rozhlížel jsem se po okolí a pozoroval Edgara, jak poletuje kolem, vyzobává ze země něco, o čem jsem raději ani nechtěl vědět, a celkově jsem se cítil zkrátka... vyrovnaně. Možná jsem konečně nalezl své místo na světě? Že to trvalo, bleskla mi hlavou trochu uštěpačná myšlenka. Ale lepší pozdě, než nikdy. Věděl jsem o mnoha takových, které to své místo nenalezli nikdy, tudíž jsem měl pořád ještě náskok.
Dorazil jsem k můstku a zastavil se. Přimhouřil jsem oči. "Někdo tam je?" "Jasně," byl Edgar hned vedle mě. "Někdo tam na druhý straně stojí a čučí jak trouba." Nechtěl jsem se na mostě s nikým vyhýbat. Nikdy nevíte, co druhým střelí v hlavě a nechat se shodit dolů kvůli hlouposti nějakého cizince, to jsem rozhodně v plánu neměl. "Hej!" houkl jsem tedy přes propast. "Můžeš to klidně přejít, nezboří se!" Proč jinak by tam liška otálela, když ne ze strachu? Těžko se mi představovalo, že by si pohled do propasti snad někdo užíval. Mně se z něj chtělo zvracet.

Nechali jsme vejce vejcem a zamířili raději ke skalám. S příchodem rána slunce začínalo kraj ohřívat a počasí bylo celkem příjemné. Paprsky se do země opíraly s vervou, ale prozatím se nedělalo nepříjemné vedro. Jevilo se to vlastně jako zcela ideální počasí k tomu něco si ulovit. Ještěrky a jiní tvorové se určitě rádi vylezou slunit na kamení, které se pomalu začne ohřívat.
A měl jsem pravdu. Netrvalo dlouho narazit na ještěrku, která ležela na plochém kameni. Plížil jsem se k ní tiše a pomalu, s trpělivostí, které jsem měl vskutku dostatek. Nebylo kam spěchat. Krůček po krůčku, blíž a blíž... pak už stačilo jen chňapnout, pevně stisknout čelisti a malý plaz byl můj. Pustil jsem se do jídla, zatímco Edgar poskakoval mezi kameny a vybíral tam brouky nebo kdoví co. Ještěrka byla celkem chutnou snídaní. Protáhl jsem se a olízl si tlamu. "Co teď," zabručel jsem si pod vousy. V poušti panoval klid a mír. "Půjdem se někam podívat, starouši, trčíme tady už kdovíjak dlouho," krákl Edgar, který byl už podle všeho rovněž po snídani. Pokrčil jsem rameny. "Kousek po okolí se asi můžeme jít podívat. Ona se snad poušť nezboří, když z ní chvíli spustíme oči..." "No přesně. Tak šup šup," pobízel mě opeřenec. Musel jsem se tomu zasmát a namířil jsem si to směrem k velké roklině a můstku, který přes ni vedl.

//Můstek

Aktualita uznána, 10 kamínků

Nějakou chvíli jsem podřimoval ve stínu skal. Alespoň se mi to zdálo jako krátká chvilka, ovšem když mě poryv větru a hrstka písku mrštěná do tváře probudila, zjistil jsem, že už se setmělo. Ospale jsem zamžoural na zšeřelý svět. "Hm. Asi jsem usnul," zamrmlal jsem si pod vousy. "Jako špalek!" přisadil si ochotně Edgar, který se zdál stejně bdělý, jako vždycky. "Ale neboj! Na všechno jsem dohlídnul." Pousmál jsem se. Bylo trochu zvláštní, že se momentálně mým nejbližším přítelem na celém světě stal strakatý opeřenec, ale byl jsem rád, že ho mám. "Díky. Dělo se tu něco?" "Nic. Je to tu zcela zdechlé a nudné," prohlásil. "Asi myslíš spíš poklidné," ušklíbl jsem se a začal si protahovat ztuhlé tělo.
"Můžeme se podívat po něčem k jídlu, jestli se chceš zabavit." Zdálo se, že to Edgar považuje za výborný nápad. Rozhlédl jsem se, zdali by se nenašel ještě někdo, kdo by se chtěl k lovu připojit, ovšem zbylí dva lišáci si šli po svém a Darleen se vůbec neukázala. Už jsem nevěřil tomu, že se vrátí. Šli jsme tedy sami. "Co to je támhle!" krákl náhle Edgar, který poletoval kousek nad mým hřbetem. "Kde?" Mžoural jsem do tmy, ale neviděl jsem nic. "Tam! Hele!" Slétl na zem, ve světle měsíce jeho bílé peří doslova zářilo.
Za chvíli jsem to spatřil už i já. Kruh sedmikrásek, který vyrašil uprostřed pouště, a uprostřed... vejce. Veliké vejce s rudou skořápkou. "Aha. Vajíčko. Skvělý úlovek." Na vejcích bylo dobré to, že se nemusela prohánět. Prostě jen ležela a čekala, až je někdo sežere. Tohle se nepodobalo žádnému vejci, jaké jsem kdy viděl, ale nemínil jsem nad svým štěstím zbytečně filozofovat. Kdepak. Vejce jako vejce, nejlepší bude ho sežrat, než se pro něj vrátí rozzuřená matinka. Edgar už do něj bušil zobákem. "Ukaž," odšoupl jsem opeřence tlapou a stiskl vejce zuby. Puklo s dutým puf a uvnitř... uvnitř nebylo nic. Zamračil jsem se. "Co to je za podfuk?" rozčiloval se Edgar a já jeho rozhořčení zcela chápal. "Nějaká zatracená čertovina," pošťouchl jsem tlapou prázdnou skořápku, jako by mě měla uštknout. Zaškaredil jsem se na falešné vejce. "Najdeme si něco lepšího. S tímhle nechci nic mít."

(značkování 3/3)

Mého patrona zaujalo cosi vepředu, nebo si prostě chtěl jen protáhnout křídla, protože mi brzy zmizel z dohledu. Nechal jsem ho, ať si letí. Věděl jsem, že při sebemenším náznaku něčeho zajímavého tady bude hned zpět se zobákem nabroušeným jako vždycky. V tichém zamyšlení jsem dokončoval svoji obchůzku. Vysušenou hlínu pod nohama vystřídal písek, jak jsem zacházel hlouběji do pouště. Své značky jsem nechal i tam, však i to patřilo k našemu území. Ne, nemusíme být tou nejsilnější skupinou, přemítal jsem v duchu. Ostatně tady v okolí žádná jiná ani není a poušť je dost velká pro všechny. Nebál jsem se, že by někdo příliš prahnul po tom nám krást území. Poušť byla veliká a z větší části prázdná. Věděl jsem, že občas si lišky chtějí něco zabrat pro sebe jen proto, aby to sebraly někomu jinému, ale to by tu nejprve nějaké musely být... a já tu pouštních obyvatel vážně moc nepotkal.
Dokončil jsem svou obchůzku přibližně na místě, kde jsem začal a nohy už mě v posledních úsecích pěkně bolely. K jezeru jsem se nevracel. Protáhl jsem se a uložil se do stínu jedné ze skal. Zavřel jsem oči, ale tak na půl ucha jsem pořád poslouchal, co se kolem děje.

(značkování 2/3)

"Krom toho si myslím, že časem bychom vážně mohli vybudovat dobrou skupinu," pokračoval jsem zamyšleně, zatímco jsem kráčel dál vpřed. Křovin kolem pomalu ubývalo, jak jsme kráčeli dál do pouště, ale počasí bylo stále docela chladné. Žádné velké vedro se zatím nekonalo, i když jsem věděl, že brzy už slunce začne prohřívat nekonečné písky. Slunce prosvítající přes lehký opar mlhy to slibovalo, prozatím však ráno zůstávalo docela osvěžujícím a příjemným. Na to, abych dokončil tenhle úkol, bylo zcela ideální. "Nemusí všechny skupiny být plné bojovníků a siláků, ne?" obrátil jsem se ke strace po delší odmlce, kdy jsem se soustředil na strategické rozmisťování značek. "Jasně, že ne. I vetší staříci a chudáci s příšernýma jménama musí mít kde bydlet," zasmál se Edgar krákavě a popoletěl napřed. Zakoulel jsem očima. Lepší už to nebude.

Aktualita uznána, 10 kamínků

(značkování 1/3)

Ekaitz už nejspíš řekl vše, co měl na srdci a Aravanté se rozhodl vydat na vlastní cesty. Přikývl jsem. "Užij si to," popřál jsem rezavému lišákovi, kývl Ekaitzovi na rozloučenou a sám jsem vykročil procházkovým tempem kolem hranic. Ještě jsem neměl příležitost si to tu opravdu pořádně projít, tudíž jsem ji teď chtěl využít. Pomalu jsem našlapoval po vyprahlé kamenité půdě mezi houževnatými keříky, o jejichž větve jsem se občas otřel a zanechal v nich pár chomáčů své srsti.
"Začíná se ti z tý skupiny stávat docela divná věc," ozval se Edgar, který mi byl samozřejmě hned v patách a ochotně nabízel své pohledy na věc. "Možná," připustil jsem. "Ale vadí to?" Pták nemohl pokrčit rameny, ale skoro mi přišlo, že to Edgar nějak zvládl i tak. "To bych neřekl. Ale neříkej mi, že sis to takhle představoval." Teď byla řada na mě, abych pokrčil rameny. "Já si nepředstavoval nic." Otřel jsem se bokem o jednu ze skal, abych na ni přenesl svůj pach.