Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moc díky za akci, % prosím do síly ^^

✔

Void i Armin se shodli na tom, že dál se zdržovat v tmavé vlhké jeskyni, když začínal takový hezký den, by byla škoda. S tím jsem byl spokojen. Nějak se mi tam nechtělo déle zdržovat. Bylo mi jasné, že původcem těch podivných jevů není samotná jeskyně, ale spíš asi celková podstata téhle krajiny a jejích obyvatel, přesto bych ji ale radši nechal za zády. Obzvlášť, když po té otravné zimě byla konečně šance nachytat si do kožichu sluneční paprsky. Na zemi sice leželo bahno po roztávajícím sněhu, ale to bylo asi tak to poslední, co by mě trápilo.
Ač ale oba souhlasili, ani jeden z nich se příliš neměl k odchodu. Já taky nevěděl, jakým směrem se vydat, ale koukáním jeden na druhého se to jistě rychleji nerozhodne. Tudíž jsem se rozhodl to rozseknout. "Třeba tudy?" kývl jsem čenichem náhodně zvoleným směrem, ještě jednou se protáhl a pak trochu kulhavě vykročil vpřed. Hloupé studené vlhké jeskyně, zanadával jsem v duchu. "Tam by mohlo být něco zajímavého. Vypadá to na nějaké veliké jezero," mžoural jsem přes pláň k obzoru, kde se mi zdálo, že vidím lesk vodní hladiny.

//Moře

Zatímco já rozprávěl s opeřencem, Armin s Voidem vedli vlastní rozhovor před jeskyní, ze kterého já ale nepochytil vůbec nic, takže když jsem se mezi ně vmísil, neměl jsem ponětí, o čem se předtím bavili. Void mě ale informoval, že čekají na východ slunce. "Dobré," oplatil jsem pozdrav polárnímu lišákovi a pak se zahleděl k obzoru, nad který už se opravdu šplhalo slunce a barvilo okolní krajinu i celou oblohu do překrásných odstínů. Bylo to vážně hezké. Měkké sluneční světlo se odráželo na všech kamenech a skálách okolo a k uším mi doléhal zpěv ptáků, kteří se s novým dnem probouzeli. Vypadalo to na pěkný den a také se zdálo, že zima pomalu povoluje své sevření, za což jsem byl opravdu rád. Chvíli jsem se na to díval mlčky, pak jsem se otočil k Voidovi. "Pořád máš v plánu průzkum jeskyně? Nebo se radši porozhlédneme po okolí? Přijde mi škoda strávit takový hezký den někde pod zemí."

Nechtěl jsem usnout... takže jsem pochopitelně usnul jako absolutní pařez. Stočený v těsném klubíčku jsem zhluboka oddechoval a nějaký čas, který jsem nedokázal blíže určit, jsem vůbec nevěděl o světě. Asi jsem to vážně potřeboval, i když bych normálně rozhodně takhle tvrdě neusnul obklopen lišáky, které jsem moc dobře neznal, a taky podivnou strakou, jejíž podstata mi zůstávala záhadou.
A byla to právě straka, která mě probudila. Cítil jsem, jak mě cosi šimrá a zamžoural jsem do šera jeskyně, jen abych spatřil černobílého opeřence, který se mi probírá kožichem. Armin s Voidem byli venku a cosi si tam šuškali. "Hej," sykl jsem na straku a lehce se odtáhl, "co děláš?" "Vybírám ti blešky z kožichu," zasmál se pták. "Já nemám blechy," ohradil jsem se šeptem a posadil se. "Pokud nejsi blecha ty." "Já jsem straka, trumbero. A tvůj patron k tomu. Nejsem 'blecha' ani 'parazit', jsem tvůj nejlepší kámoš a ty už to brzy pochopíš!" Brzy možná, prozatím jsem nechápal vůbec nic, i když jsem znepokojeně zjišťoval, že hovořit s ptákem mi už zdaleka nepřijde tak podivné, jak by mělo. "Promluvíme si tom později, co myslíš? Až... budu zase sám. Nechceš se do té doby někam ztratit?" požádal jsem. Pták si jen načechral peříčka, spiklenecky na mě mrknul a... zmizel. Prostě jen tak, v tlumeném záblesku bílého světla, ani pírko po něm nezůstalo.
"To mě podrž," zabručel jsem, protáhl se a vydal se pomalu za zbylými dvěma lišáky, kteří se nacházeli před jeskyní. Asi se šli nadýchat čerstvého vzduchu - nebo jsem možná ze spaní chrápal, tak prchali přede mnou, ačkoliv o tom jsem osobně nic nevěděl. "Co tu vyvádíte?" otázal jsem se, když jsem se přišoural až k nim poněkud ztuhlou chůzí. Vždycky trochu trvalo ty staré klouby zase rozhýbat.

"To je jeden způsob, jak to nazvat," zabručel jsem, když Void pronesl, jak je život se svou nepředvídatelností hrozně zábavný. Zábavný - možná. Nebo taky šílený. Aspoň já měl tedy rozhodně pocit, že se z něj brzy zblázním, pokud to takhle půjde dál. Kouzla a čáry, pomyslel jsem si zadumaně. A pak taky ještě tenhleten, zamžoural jsem po očku po strace, která seděla vedle mě a tvářila se, že spí, i když já si byl celkem jistý tím, že to jen tak hraje a ve skutečnosti pozorně sleduje, co se kolem děje.
"To bychom mohli," souhlasil jsem s Voidem. "I když myslím, že stěží najdeme něco zajímavějšího než to, co se právě stalo." Pak jsem zívl a složil si bolavou hlavu na přední tlapy. Umínil jsem si, že neusnu, ne v přítomnosti lišek, které jsem znal tak krátce - ne, že bych jim nevěřil, ale nebylo mi to zrovna příjemné. Únava se ale na něco takového neptala a ač jsem bojoval s těžkými víčky, nakonec jsem upadl do dřímoty.

"Hlavně si to musím nejdřív srovnat v hlavě, než na něco začnu přicházet," vydechl jsem a zdrceně si přitiskl - teď už viditelnou - tlapu na čelo, za kterým mi začínala pořádně třeštit hlava. Ne, na tohle jsem byl už moc starý. Na tohle jsem nejspíš byl moc starý vždycky. Celý život jsem na nic podobného nenarazil a teď tohle? "Ale děkuju za rady," obrátil jsem se k lišákům, kteří mě nenechali se z toho dočista pominout, za což si nejspíš zasloužili jistý vděk. Uměl jsem tohle vždycky? A odkud se vzal on? střelil jsem pohledem po strace, která se poté, co jsem ji předtím odbyl, nejspíš urazila a rovnala si peříčka u východu z jeskyně, zatímco v pozadí kvílela meluzína, kterou udělali ti dva.
Voidovo rozhodnutí přestat si zahrávat s kouzly jsem plně schvaloval. A ještě více jsem schvaloval rozhodnutí si odpočinout. Nohy se mi třásly jako by byly z želé a v hlavě mi duněla tupá bolest. "Rozhodně nejsi jediný, chvíle odpočinku je rozhodně třeba," souhlasil jsem s fenkem a pomalu se svezl do lehu. Celý ten zážitek mě šíleně zmohl a opravdu jsem si potom potřeboval odpočinout. Položil jsem si hlavu na přední tlapky, pohledem jsem se ještě ujistil, že tam vážně jsou, a snažil se udržet oči ještě chvíli otevřené. Opeřenec se zase přiblížil a usadil se vedle mě. Střelil jsem po něm pohledem, ale nezdálo se, že by mě chtěl zase ozobávat. Co je zač on, to budu muset ještě zjistit. Ale to až později.

Arminova slova o tom, že tohle je tady normální, mě tedy moc neuklidnila. Nebo ano? Asi to znamenalo, že nejsem úplný blázen. Zato svět kolem mě byl náhle bláznivý až až. Až moc. Ani jsem nepotřeboval polárníkovo shrnutí. "To už mi je taky jasné, že to nejsou náhody," odsekl jsem asi zbytečně příkře, ale měl jsem toho v tuhle chvíli vážně plné zuby.
Sám jsem si nebyl jist, jestli vůbec tu neviditelnost chci zkoušet dostat pod kontrolu a nemám se radši tvářit, že se to nikdy nestalo, ale když mě k tomu oba přemlouvali, asi jsem neměl příliš na výběr. Jenže když jsem se o to začal snažit, nic moc se nedělo. Protože jsem na to asi šel špatně. Armin přivolal meluzínu, která se prohnala celou jeskyní, Void si opět hrál s kameny. Zamračeně jsem to sledoval, poslouchal, co mi říkají, a pak jsem zaměřil pohled zpět ke svým tlapám. Oklamat ho, pomyslel jsem si. Byl jsem vždycky dobrý herec. A dřív jsem zvládl lhát a klamat jako málokdo. Určitě bych to stále dokázal, jen jsem k tomu už dlouho neměl potřebu. Možná bylo na čase své staré schopnosti znovu oprášit? Hypnotizoval jsem pohledem svou tlapu a představoval si, jak mizí, jak se stává pouhým klamem... a opravdu, nějakou chvíli to trvalo, ale moje tlapka zmizela. Dloubl jsem s ní do Voida, který se tak příhodně nastavoval, a ona se po chvíli zase objevila. "Huh. To jsem blázen," potřásl jsem hlavou a bylo mi jasné, že teď budu mít hodně dlouho o čem přemýšlet. "A pak že starého lišáka novým kouskům nenaučíš," přiskočila straka zase blíž a hravě mě zatahala za ucho. "Au, s tebou si to ujasním později," odtáhl jsem se, protože existence tohohle tvora byla zase úplně jiný nepořádek, do kterého jsem se teď nechtěl pouštět. Hezky jedno po druhém.

Nerozuměl jsem, proč se mi to děje ani co se to vlastně děje. Aspoň že ta straka, patron, Edgar, nebo jak jsem to (ho?) měl vlastně nazývat, se na chvíli stáhl do pozadí a přestal mi krákat do toho chaosu, co jsem měl v hlavě i bez něj. "Ten můj se tedy bortí," zabručel jsem k Voidovi, copak neviděl, co se děje? Mizely mi kusy těla. Copak to nebyl důvod k obavám? "Nevidi...- vám to nepřipadá jako naprosté šílenství? Tohle je tady normální?" rozhlédl jsem se po těch dvou, kteří nevypadali nijak vyvedeni z míry těmi divnými jevy, které nás tady obklopily. Proto pořád žvatlali o kouzlech? Navíc jsem si nebyl jist, jestli se chci znovu snažit vyvolat zmizení vlastních tlap, když se rozhodly zůstat konečně na svém místě. Chvíli jsem jen seděl, mlčel, snažil se neomdlít a po očku sledoval straku, která mi pohled oplácela s hlavou nakloněnou ke straně. Divnější už to nebude, povzdechl jsem si nakonec, když mě ti dva nabádali, ať naslouchám svému srdci. Bylo by to snazší, kdyby mi neříkalo, ať okamžitě utíkám a neohlížím se nazpátek, ale to nebylo to, co po mě chtěli. Přimhouřil jsem oči a soustředil se. Nebyl jsem si jistý, co vlastně mám dělat, ale zaměřil jsem svou pozornost na svou levou přední tlapu. Tak zmiz. Jen do toho, dělej, zmiz, předtím ses tomu nebránila, vzýval jsem ji v duchu, ale nedělo se nic. "Už to asi nefunguje," pronesl jsem k Arminovi s Voidem a popravdě se mi celkem ulevilo. Co jsem už vidět nemohl, ale mí společníci si toho jistě všimli, bylo, že mi místo tlapy na chvíli zmizelo ucho.

Armin zřejmě o těhle... patronech něco věděl. Rozhodně znělo hezky mít někoho vždy po boku, ale taky jsem rozhodně nepotřeboval, aby to byl mluvící opeřenec. Vlastně se toho dělo tak hrozně moc najednou, že jsem se v tom ani nedokázal orientovat. Void chtěl vědět, zda ta straka má jméno, načež se opeřenec k fenkovi obrátil a krákl prostě: "Edgar." "Hele... ty ho taky slyšíš, že ano? Nevymýšlím si to? A... a doopravdy mi mizí nohy?" ujišťoval jsem se.
Patron straka Edgar se pochechtával, Void na mě skládal kamení, jeskyní se proháněl čerstvý vítr a já... já měl krizi. Už dlouho se mi nestalo, abych se chtěl schoulit do klubíčka a prostě se propadnout do země, ale přesně to jsem teď chtěl udělat. "Nedá se to nějak zastavit?" zakňučel jsem žalostně při pohledu na svoje tlapy, které už tam zase nebyly. Hned bych si za svoje ubohé chování nafackoval, ale nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy byl tak hrozně vyděšený. Dělal jsem to já, nebo mi to dělal někdo z nich, nebo co se vlastně dělo? Přestaňte. Přestaňte! poroučel jsem v duchu svým tlapám, aby se laskavě ustálily v jednom stavu, nejlépe tom viditelném, a světe div se, ono to nakonec vážně přestalo. Zhluboka jsem si vydechl a div, že jsem se nesesypal na podlahu jeskyně. "Nechcete mi někdo říct, co se to k čertu děje?" otřásl jsem se a roztřesenou tlapou odrazil další letící kámen, který se ke mně blížil. Jestli mě nezabije tohle, tak už nic.

"Vede ji nějaká... Herrea? Pokud si to jméno pamatuji správně." Byl jsem si tím ale celkem jist. "Sídlí v lese na západě, nedaleko pouště. Nevypadá to jako špatné místo pro život, ačkoliv jsem to nijak hluboce nezkoumal." Void se pak začal kasat, že by si se skupinou určitě poradil. Já měl pocit, že je to o něco komplikovanější, než jak si to lišák maluje, ale ponechal jsem ho jeho představám. Zpozorněl jsem ale, když zmínil podivnou věc v poušti. "To už jsem také viděl," přikývl jsem. "Nemám ale ponětí, co by to mohlo být. Nic podobného jsem nikdy předtím neviděl." Když ale začal fenek polárníka přemlouvat, aby se přestěhoval na poušť nebo co vlastně, má pozornost byla násilně stažena jinam.
A to sice ke strace, která na mě promluvila a potom se tvářila jako vtělení vší moudrosti světa. Ani jsem si nevšiml kamene, který se ke mně nějak záhadně dostal, měl jsem oči jen pro toho opeřence. "Cože? Zvířecí kamarád? Ale vždyť on mluví," nechápal jsem. "No jistě, že mluvím, co bys čekal, že budu dělat, jódlovat?" zasmál se pták a já o krok ustoupil, uši přitisklé k hlavě. Shlédl jsem ke svým tlapám a s hrůzou si uvědomil, že problikávají, mizí a zase se objevují z existence. "Něco je strašně špatně," vyhrkl jsem, už jsem neměl kam couvat, protože jsem zadkem narazil na stěnu. "Nejspíš jsem se pomátl." Tohle bylo pro moje staré srdce až až, bušilo mi v hrudi jako splašené a já tedy vůbec nechápal, co se to najednou děje. Cítil jsem, jak se mi z toho točí hlava. "Jen klídek, starouši, ať tě z toho neklepne pepka," přiskákal ten - jak tomu Armin nadával, patron? - zase o kus blíž a naklonil hlavu ke straně. Sedl jsem si na zem a zavřel oči, už jsem nechtěl nic vidět, ani moje blikající nohy, ani mluvící straku. Ničemu jsem nerozuměl, nic nedávalo smysl. Kouzla? Přece to nemohla být kouzla. Ale co to tedy potom bylo? "Prosímvás, řekněte mi někdo, že to taky vidíte a že nejsem blázen."

Void se nadchl pro představu skupin. Dokonce natolik, že chtěl nějakou začít vymýšlet. "Jestli se k nějaké chcete připojit, už jsem tu v okolí na jednu narazil," přispěl jsem svou troškou do mlýna. "Ani to není příliš daleko." Vzpomněl jsem si přitom na Freydis. "Ovšem jestli chcete zakládat nějakou novou, klidně bych se k vám připojil," trochu jsem zasmál - už jen proto, abych viděl, jak spolu fenek a polárník povedou skupinu. To už vážně znělo jako začátek nějakého zábavného příběhu.
Ale Void pořád nedal pokoj s tím ohněm. Jistě, že by se nám hodilo umět vyvolat plameny, které by nám svítily na cestu. Stejně jako by mohlo být užitečné umět poroučet větru, aby odvál temné mraky z nebes nebo jednomu vysušil zmáčený kožich. Jenže, opět, tohle nebyla pohádka, tohle byl skutečný svět, kde si nestačí dupnout, aby se země rozestoupila a spolkla vaše nepřátele, nebo kde byste se mohli procházet po vodě, pokud se tedy neproměnila v pevný led. "Vypomoct by to mohlo, kdyby to ovšem bylo skutečné. Což není." A v tu chvíli se kdesi za mnou ozval naprosto neznámý hlas: "Na to, že o tom víš prd, jsi o tom dost skálopevně přesvědčen, starouši." Nadskočil jsem, div že jsem si nerozbil hlavu o strop. Přiznám, že příliš důstojné to nebylo. Když jsem se ohlédl, naproti mě stála straka. Stoprocentně ta stejná, kterou jsem slyšel venku a nebylo pochyb, že to právě ona - nebo spíš on - promluvil. Ale... "Ha," řekl jsem suše. Pak jsem se nad tím zamyslel a dodal: "He." Sedl jsem si na zadek. "Tohle není normální." Ale černobílý pták jen hopkal po zemi jeskyně, nenabízel žádné vysvětlení a přísahal bych, že se tváří samolibě.

//Loviště

Kráčel jsem až vzadu, za těmi dvěma a myšlenkami jsem byl někde v oblacích - doslova - takže mi chvíli trvalo, než jsem zaznamenal fenkovu otázku. Zamrkal jsem, jak jsem vrátil pozornost zpět k lišákům a odvrátil ji od volání straky, které po chvilkách kolem zaznívalo. Void se nechal slyšet, že pochází z pouště. Pochopitelně. Stejně nepřekvapivý byl i původ Armina z chladných krajů, jeho vyprávění ale možná slibovalo i něco více zajímavého. Velice rychle však jeho hlas odumřel, asi pod tíhou nějakých bolestivých vzpomínek. Takové jsem měl taky. Proto jsem nechtěl moc mluvit o své minulosti, ale přišlo mi jen správné říct lišákům aspoň něco, kdyby jen proto, aby si nemysleli, že jsem náhle oněměl. "Taky pocházím z pouště, jako ty," kývl jsem k Voidovi, "prožil jsem tam velkou část života, buď jako osamělý poutník a později potulkami s přáteli, ale nakonec to celé... vyšumělo." Hořce jsem se ušklíbl. Jaké to krutě nedostatečné vystižení oněch událostí. Ale nemuseli vědět všechno, však jsem je skoro neznal. "Takže jsem se šel toulat zase někam dál a poznávat i jiné kraje, než jen nekonečné písky pouště," dokončil jsem. Právě včas, protože Void už stačil najít jiný bod zájmu - vchod do jakési jeskynní chodby. "Co pořád máte všichni s těmi čáry?" zavrtěl jsem nechápavě hlavou, už mi to bylo skutečně divné. Jistě, že jsem čarovat neuměl, ale za Voidem a Arminem jsem se do tmy jeskyně vydal i tak, opět až jako poslední. Nevšiml jsem si černobílého ptáka, který vhopkal dovnitř těsně za špičkou mého ocasu.

Svým přístupem k nadpřirozenu jsem Armina zřejmě zklamal. Neměl jsem nic podobného v úmyslu, ale za tím, co jsem řekl, jsem si stál. Kouzla a čáry, to byly pohádky pro liščata... ve skutečném světě nic takového nemělo svoje místo. Prostě to tak nefungovalo. Kdyby ano, už dávno bych něco takového viděl. Kdesi poblíž zaskřehotala straka a skoro to znělo jako výsměch mojí myšlence. Podmračeným pohledem jsem se po ptákovi rozhlédl, ale nic jsem neviděl. No proto.
Raději jsme se pak o magiích už nebavili a raději jsme se rozhodli vyrazit na nějaký průzkum okolí. Zdálo se, že ani jeden z nás se tady příliš nevyznal, ale nejspíš to právě byla ideální situace to změnit. Void s Arminem se shodli, že vyrazíme k nedalekým skalám a já taky neměl žádných námitek, takže jsem jen s tichým přikývnutím vstal a vykročil za nimi. Mlčel jsem, protože jsem neměl co dodat a taky proto, že moje pozornost byla čímsi rozptýlená. Pořád jsem slyšel toho ptáka a kdoví proč se mi zdálo, že jeho nelibozvučný zpěv je mířený přímo na mě. Za chůze jsem si vykrucoval hlavu k nebesům i po zemi, ale ať se straka schovávala kdekoliv, zatím jsem ji neviděl, jen slyšel.

//Skaliska

Zatímco já se na to snažil dívat rozumně a držet se tlapami na zemi, Arminova představivost lítala kdoví kde. Na velké fantazii asi nebylo samo o sobě nic špatného, ale skoro mi přišlo, že to ten lišák myslí opravdu vážně. Už jsem sám sebe dokázal přesvědčit o tom, že zrod lišky ze sněhové koule byl nějaký klam světla, a teď abych snad zase začal pochybovat o svém zdravém rozumu. Nebo snad o Arminově? Kdo dospělý věří na kouzla, prosímvás? "Sněhová bouře v zimě ale není nic až tak podivného, i když přiznávám, že to je zvláštní náhoda," připustil jsem. "Nicméně... nevěřím tomu, že by ta liška byla kouzelná. Pokud jsem nespadl po hlavě do nějakého příběhu pro liščata, nemyslím si, že je něco takového vůbec možné." Na kouzla začnu věřit, až nějaké uvidím na vlastní oči - a trocha sněhu a větru rozhodně nebylo dost k tomu, aby mě přesvědčily.
Voida mezitím přestalo bavit tady sedět a nic nedělat a Armin se jeho nabídky s radostí chytil, ovšem ke mně se obrátil s jistou obavou. Suše jsem se uchechtl, achjo, asi jsem vážně začínal vypadat staře, což? "Když nebudete běžet jako splašení, půjdu s vámi," pronesl jsem a vstal. Za tu chvíli, co jsem tu seděl, jsem si trošku oddechl a nějaký další výlet ještě zvládnu. "Zas tak nad hrobem ještě nejsem." Obrátil jsem se na Voida. "Máš na mysli nějaké konkrétní místo?"

Fiona (2) - 1 bod
Freydis (2) - 2 body
Lorenzo (5) - 2 body

✓ odměna připsána