Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná by sis všechno měl přestat brát tak osobně, napomenul jsem sám sebe, ale co jsem měl dělat. Bojovat s vlastní podstatou bylo těžké, téměř nemožné, a tak jsem to raději celé odsunul stranou a nic dalšího k tomu neříkal. I Armin mlčel a v tom tichu nakonec můj ublížený hněv vyprchal a odplynul.
Odsouhlasil jsem, že bychom se poté mohli jít podívat k řece, ale nechtěl jsem jít dřív, než se najíme. Armin se chopil svého kusu zajíce a já se konečně taky sebral dost na to, aby se mi vrátila chuť k jídlu a taky abych neriskoval, že se zadusím kusem zajíce, když budu funět a lapat po dechu. To by byl pořádně nedůstojný konec příběhu. Když se tedy polárník vzdálil, dal jsem se do jídla také, po očku jsem přitom sledoval Edgara, který zajíce rovněž ozobával. To mě podrž.
"Nejspíš to není až tak zvláštní," usoudil jsem mezi sousty. "Přinejmenším v tomhle kraji. Jen by mě asi nikdy nenapadlo, co všechno je možné," zavrtěl jsem hlavou."Ale máš pravdu - ono na tom nakonec tolik nesejde, co je kdo za lišku nebo... za zvíře," střelil jsem pohledem k Edgarovi, "hlavně když se dokážeme domluvit." Olízl jsem si tlamu od krve. Hlad byl tedy zahnán, teď bych se nejraději vyvalil někam na sluníčko a odpočíval, ovšem nezapomínal jsem na Arminův nápad. Trocha vody by rozhodně přišla vhod. "Tak se porozhlédneme po té řece?" navrhl jsem a vstal, nechtěl jsem ale lišáka uhánět, jestli se mu hned po jídle nikam nechtělo.

Viděl jsem obavy v Arminově tváři a ucítil jsem, jak se cosi uvnitř mě vztekle napjalo, zbytky uražené pýchy, které toužily po tom mu vmést do tváře, že po lítosti netoužím. Odstrčil jsem ten vztek stranou - nebylo by fér mu dát průchod. Nebyla Arminova chyba, že moje tělo přestávalo stačit nárokům, které jsem na ně kladl, a časy, kdy bych si z vlastní nejistoty potřeboval vybíjet vztek na ostatních už byly pryč. Snad.
Zavřel jsem na chvilku oči, abych snáze zpět nabyl klidu a aby Armin v mém hlase nezaslechl žádnou kousavost, když jsem konečně zase promluvil. "Řeka tu asi bude, je ji slyšet," přitakal jsem. "Můžeme se tam pak jít podívat." V hrdle mi po tom všem vážně trochu vyschlo. "Ale nejdřív se najíme, nebudeme se s tím ušákem přece tahat po lese," střihl jsem ušima a čekal, až se do toho polárník konečně pustí.
Očekávání sršelo i z Edgara, který poskakoval kolem a zobákem nedočkavě dloubal do ušáka. Napadlo mě, že vlastně pořádně ani nevím, co straky žerou - kdybych měl tipovat, nejspíš bych to viděl na semínka a bobule, ale podle toho, jak se černobílý pták dobýval ke kořisti jsem možná taky mohl být úplně vedle. "Hah," uniklo mi z hrdla náhle tiché uchechtnutí, jak jsem si rázem uvědomil, nakolik absurdní to celé bylo. "Víš co, nikdy by mě nenapadlo, že budu kdy lovit po boku polárníka a odrzlého opeřence," zavrtěl jsem hlavou směrem k bílému a krátce se zasmál. "Toho 'odrzlého opeřence' si vyprošuju," ohradil se Edgar a ublíženě načepýřil peří. Pokrčil jsem rameny. Já to považoval za celkem přiléhavé.

Během toho krátkého okamžiku to všechno mohlo být ztraceno, veškerá energie vyplýtvaná zbytečně, kdyby nebylo Edgara, který se do toho aktivně vložil. S jeho zásahem se nakonec podařilo ušáka nahnat do spárů polárníkovi, který si ve své části úkolu vedl naprosto bez problémů. Vyskočil z křoví, skočil po králíkovi, zakousl se do něj a bylo to. Prostě tak, během chviličky. Zbrzdil jsem svůj běh a k Arminovi jsem se přiblížil už pomalou chůzí, zatímco jsem popadal dech. Vlastně jsem po něm spíš lapal. Ech, začínal jsem na tohle vážně být starý, v hrudi mě pálilo a o moc dál bych už asi králíka hnát nedokázal, kdyby to bylo potřeba.
Ale ještě jsem to zvládal - povedlo se to přece, nebo ne? A v očích mi stále plála jiskra, když jsem střelil po Arminovi uznalým pohledem. "Dobrá práce," pronesl jsem k lišákovi a posadil se, abych nabral sil. A to už to byl Edgar, snesl se na zem po mém boku. "A hlavnímu hrdinovi dne se díků nedostane?" vztekal se, ale jen tak na oko. Ten šibalský pohled ho prozrazoval. "Ty taky, samozřejmě," zabručel jsem ke strace, která to vážně celé zachránila. Pak jsem znovu stočil svou pozornost k Arminovi: "Klidně se najez první. Já nejdřív trochu popadnu dech," ušklíbl jsem se.

Armin neměl námitek ani připomínek k mému plánu, který se jevil být velice prostým. Prakticky jen dvě věty. Vlastně to ve skutečnosti ani o mnoho složitější nebylo - akorát, že mezi prvním a druhým krokem se toho mohlo mnoho pokazit. To bylo nejspíš jasné nám oběma. "Dobrá," přikývl jsem a nepřemítal nad tím, co by se mohlo a nemuselo povést. Však se to hned ukáže.
Místo zbytečného mudrování jsem se přikrčil k zemi a vyplížil se vpřed, abych králíka širokým obloukem obešel a mohl ho nasměrovat do správného směru, nejlépe přímo k Arminovi. Ušák okusoval jarní travičku a nezdálo se, že by si všiml čehokoliv podezřelého. Tak dobře, vydechl jsem, pohledem jsem ještě zabloudil k Arminovi, který se svým bílým kožichem tady v lese příliš nenápadný nebyl, ale skrze ty metry, které nás dělily, bylo těžko soudit, zda je připraven či ne. Mohl jsem jen doufat.
Vyrazil jsem vpřed a králík vyběhl v tu chvíli také. Byl rychlý a mrštný, mnohem víc, než já. Sám bych ho nikdy nechytil - ale o to se snad postará Armin, já ho musel jen nasměrovat.
Zpočátku to šlo, přiměl jsem své staré kosti, ať sebou trochu mrsknou, králík kličkoval pěkný kus přede mnou, ale víceméně se držel správného směru. Už to vypadalo, že si to snad namíří přímo do Arminových spárů, když náhle hodil ostrou kličku vlevo a jeho úprk se nasměroval zcela špatně. K čertu, zaklel jsem v duchu, když jsem na tu náhlou změnu směru zareagoval příliš pomalu, než abych to zachránil. S někým jsem ovšem v tom zmatku nepočítal. "Bacha, starochu," ozvalo se odkudsi svrchu a Edgar se s roztaženými křídly snesl před králíka, který se vylekán náhlým útokem z výšky obrátil zase zpět. V tu chvíli už neměl moc na výběr, kudy běžet - na jedné straně by se srazil se mnou, na druhé s Edgarem, takže mu zbýval jediný směr. Ten, kde snad čekal připravený Armin.

"Kdybych si na takové neuměl dávat pozor, už dávno bych tu nebyl," zavlnil jsem ocasem. Přežití záviselo na schopnostech a dovednostech, ale byl bych hlupák, kdyby mi nebylo jasné, že v tom vězí i pořádný kus štěstí. Přesto... věděl jsem, jak si dávat pozor na svou letitou kůži - a taky mě tak trošku zahřálo, že si vážně Armin dal tu práci, aby se přesvědčil, že jsem v pořádku, i když by mu těžko mohl mít za zlé, kdyby se na mě vykašlal. Konec konců jsem odešel ze své vlastní vůle. Slovně jsem ale ten vděk neprojevil, jen jsem se lehce pousmál a pokývl, když Armin prohlásil, že je rád, že ze mě tedy žádný medvěd třásně neudělal.
Byli jsme tedy zase dva. Vlastně tři, když jsem počítal Edgara, který se ale přemístil do korun stromů, jakmile se tu polárník zjevil. Nepředpokládal jsem, že by za opeřencovým ústupem stála stydlivost. Kdoví, co měl vlastně za lubem. Moje myšlenky se odtrhly od minulosti a zaměřily se raději na blízkou budoucnost, hlavně tedy na případné možnosti, jak zaplnit prázdný žaludek. Poohlížel bych se po myších, ještěrkách a podobné drobotině, ale když tu teď byl polárník, mohli bychom možná udolat i něco většího. Zastavil jsem se, když se mi o čenich otřel pach králíka. "Ušák," zabručel jsem polohlasně k Arminovi. "To bychom mohli zvládnout, ne?" uvažoval jsem. "Zkusil bych ho nahnat, ty ho čapneš..." obrátil jsem se k polárníkovi s otazníkem v očích, připravený se vydat za králíkem. Když jsme to s Freydis zvládli se zajícem, který byl jistě větší, neměl by to snad být problém a mohli bychom se o kořist podělit oba.

S Arminem se udála obdivuhodná proměna a z té ztrápené hromádky neštěstí se zase změnil v toho vysmátého mladíka. Vrtalo mi to hlavou, ale ve výsledku na tom asi nesešlo. Zdálo se, že už je mu zase dobře, což asi bylo to hlavní. Třeba se mu jen zvedal žaludek z pohledu na všechno to vlnění na obrovském jezeře.
Jeho odpověď mě popravdě poněkud zaskočila. Tak on měl o mě strach? "To se podívejme," zamumlal jsem a krátce sklopil zrak. Možná jsem se měl strachovat spíš já o něj, než abych se jen tak sebral a vypařil se jako ranní mlha - kdoví, jak došel k závěru, že jsem si nějakou jeho starost vůbec zasluhoval. "Inu, jak vidíš, netřeba si dělat starosti," pozvedl jsem oči od země a střihl velkými ušisky. "Možná vypadám, že mě povalí silnější poryv větru, ale ještě se světem nějak protluču," pronesl jsem, ale nemínil jsem to nikterak vyčítavě, spíš v žertu. Nevadilo mi, že se za mnou Armin vydal. Ani že se o mě strachoval. Jen... to bylo trochu zvláštní, už jsem na to nebyl zvyklý. Od té doby, co jsem byl osamělým tulákem, jsem se obvykle strachoval spíše sám o sebe, protože ostatní to povětšinou dělali stejně.
Void s ním tedy nepřišel. Z dohledu se mi ztratil i Edgar, kterého jsem ale rychle spatřil ve větvích nejbližšího stromu, odkud na nás shlížel pěkně z výše. Jen jsem nad tím krátce zavrtěl hlavou. "No, uvidíme, jestli nás ještě doběhne," pokrčil jsem rameny a pomalu opět vykročil po lese. "Vlastně jsem se zrovna rozhlížel po nějaké snídani. Nebo spíš večeři," opravil jsem se, když jsem si uvědomil, kde už slunce stojí na zatažené obloze. "Chceš se přidat? Ve dvou bychom možná i mohli najít něco, co za tu námahu trochu stojí."

Kráčel jsem lesem, zvolna rozhýbával ztuhlé klouby a větřil, jestli nezacítím něco na zub. Ztrácel jsem se ale v myšlenkách, zatímco Edgar poskakoval kolem a chvílemi poodlétal kamsi dál mezi stromy. Kdoví, jestli taky hledal něco k jídlu. Potřebovali patroni jíst? Vypadal jako skutečné zvíře, ale čím vlastně doopravdy byl? Otázka mě zasvrběla na jazyku, ale asi jsem tušil, jaké odpovědi by se mi dostalo. Nebuď zvědavý, napomenul jsem se tedy sám a zahleděl se zase vpřed, odkud se náhle vynořil známý bílý kožich.
Zastavil jsem se a trochu překvapeně hleděl na Armina. Po fenkovi nikde ani stopy. "Ahoj," zabručel jsem krátký pozdrav, zatímco jsem přemýšlel, jestli mě vážně stopoval celou tu cestu, nebo jestli to byla náhoda. Nemusel jsem nad tím hloubat dlouho, Armin mi to sám objasnil. "Hledal mě?" potřásl jsem hlavou, ale koutky se mi lehce pozvedly do náznaku úsměvu. "A pročpak? A kde jsi nechal Voida?" Alespoň už vypadá líp, pomyslel jsem si. Polárník už nebyl nešťastnou hroudou neštěstí, jako u toho velkého jezera. Zdržel jsem se ale dotazů na tohle téma. Jestli to už hodil za hlavu, ať už to byl cokoliv, jedině dobře. Netřeba se k tomu vracet.

Spal jsem tvrdě. Možná tvrději, než bych měl, vzhledem k tomu, že jsem byl na neznámém místě, sám a bez šance uniknout, kdyby se mě někdo rozhodl napadnout. Všechno to trmácení a cestování mě však zmohlo, mnohem víc, než jsem si byl ochoten přiznat.
Jak jsem se začal pomalu probouzet, na té příjemné hranici mezi bdělostí a sněním jsem si uvědomil čísi teplo, blízkost někoho dalšího. Tess, pousmál jsem se z rozespalosti, ale když jsem otevřel oči, rychle jsem se vrátil do reality, jakmile mi oči padly na černobílé peří. Nebyla to Tess, byl to Edgar - samozřejmě. Protože má Tess už se ke mně nikdy nepřitiskne, nikdy nebudeme spát schoulení v jednom klubíčku. Ucítil jsem, jak je ta myšlenka opět jako hrot přímo do srdce a znovu, tak jako tisíckrát předtím, mě napadlo, jestli to vůbec někdy přestane bolet. Nemyslel jsem. Možná jsem to ani nechtěl. Nechtěl jsem na ni zapomenout, opustit ji ve svých myšlenkách. Ne. Na chvíli jsem zavřel oči a zhluboka si povzdechl.
Černobílý pták mě zkoumal pohledem. Očekával jsem zase nějakou přechytralou poznámku, ale tentokrát jsem se jí nedočkal. "Pořád ti chybí, co?" pronesl polohlasně. "Co bys myslel?" odsekl jsem možná přehnaně nedůtklivě a pomalu se vytáhl do sedu. Zavrtěl jsem hlavou. Nezasloužil si, abych si to na něm vybýval. "Promiň. Jo. Chybí mi." Ale nechtěl jsem o tom mluvit, ne teď. "Měli bychom se podívat po něčem k jídlu," prohlásil jsem tedy po chvíli mlčení a doufal jsem, že se mi povedlo definitivně změnit téma. Tess mi pořád ležela v hlavě, ale nechtěl jsem ji rozebírat s opeřencem, kterého jsem sotva poznal, i když měl být mým patronem. Vstal jsem, protáhl ztuhlé klouby, zašklebil se při naslouchaní všemu tomu praskání, které se z nich ozývalo, a pak jsem pomalu, ztuhle vykročil vpřed. Edgar mi byl v patách, ale mlčel. Prozatím.

//Mírový kraj

"Ty to fakt nevíš, co? Nemáš ani páru o tom, co to znamená," pochechtával se Edgar. Byl to tedy pořádně urýpaný pták, ale zjišťoval jsem, že mi to zas tak moc nevadí. Připomínal mi některé staré přátele. "Kdybych to věděl, nejspíš bych se neptal," potřásl jsem hlavou. "Takže ještě jednou - co je to patron?" Nikdy bych si nemyslel, že si straka dokáže nade mnou povzdechnout, jako bych byl obzvláště tupý student, ale běda, stalo se. "A já si myslel, že si to třeba odvodíš. Měl jsem asi mylný dojem, že jsi inteligentní," cvakl Edgar zobákem a vyskočil na pařez.
Zastavil jsem se a usedl naproti němu, ocasem jsem si obtočil nohy. "Jistě, že jsem. Jsem ale taky věčný student," pozvedl jsem koutek tlamy do křivého úsměvu.
"Patron je zkrátka tvor, který je se svou liškou svázaný zvláštním poutem." Takže jsem už byl "jeho" liška? No vida. "Tvůj společník, spřízněná duše, dá se říct." Naklonil hlavu a blýskl po mě černým okem: "Tomu rozumíš?" "Jistě," přikývl jsem.
"A odkud ses vzal? Proč na někoho patron vyjde a na někoho ne?" Ale na to se straka jen krákavě zasmála: "To už šťouráš do tajemství, po kterých ti vůbec nic není. A vůbec, kdo je zvědavý, bude brzy starý." "Na to je v mém případě už bohužel trochu pozdě," ušklíbl jsem se. "O to nebezpečnější to pro tebe je. Ještě chvíli se takhle vyptávej a můžeš se taky rozpadnout v prach," dloubl do mě zobákem. "Vtipe," zabručel jsem, zívl a pomalu se ze sedu svezl do lehu vedle pařezu. "Chvíli se zdržíme, ne? Je to celkem hezké místo... můžeme se jím kochat." "K tomu bys musel mít otevřené oči," podotkl Edgar a ucítil jsem, jak se opeřené tělo nacpalo k tomu mému. Neodehnal jsem ho. Jen jsem si povzdechl a během pár chvil jsem už tvrdě spal.

//Moře

Nechal jsem ty dva za sebou, u onoho podivného jezera, které se možná rozprostíralo na bývalé poušti nebo se možná pouští mělo teprve stát. Nebo ani jedno z toho. Znovu jsem osaměl a byl jsem s tímto stavem věcí prozatím celkem spokojen. Void a Armin byli dobrými společníky, ale nakonec vždycky nadejde čas se rozloučit a potom už nemá smysl to lámat přes koleno.
"Ale prdlajs. Jenom už dědkovatíš a stává se z tebe samotářský mrzout," ozval se krákavý hlas a na zem přede mnou opět přistála straka. "Zase ty?" zabručel jsem a obešel opeřence, abych mohl pokračovat v cestě. Edgar ale zvesela poskakoval vedle mě, chvílemi popolétal, abych mu náhodou neutekl.
"Snad sis nemyslel, že bych tě opustil," zacukroval. "Popravdě jsem si asi nemyslel nic. Nemám nejmenší ponětí o povaze... stvoření jako jsi ty," přiznal jsem a pozorně se na straku zahleděl. Zdálo se mi, jako by pták jemně zářil, ale jinak vypadal docela obyčejně. Krom toho, že jsme tedy spolu vedli zcela běžnou konverzaci. Asi by mi to mělo připadat podivnější. "Říkal jsi, že jsi patron, je to tak?" Nejspíš bylo na čase si tuhle záhadu konečně objasnit. Edgar přikývl. "Takže? Co přesně to znamená?" vyzvídal jsem a kráčel přitom pomalu dál a písek pod mými tlapami se zvolna měnil v hlínu, trávu a mech.

//Arsenský les

Ohlédl jsem se na Armina s Voidem, když jsem zaslechl polárníkovo vypísknutí a uvědomil jsem si, že jsem se od nich vlastně celkem vzdálil. Hráli si tam s čímsi, asi s tím divným kamením, co fenek našel. Možná tedy polárník už prorazil tím divným oblakem špatné nálady, co ho náhle zahalil? Ale já zjistil, že se mi za nimi nějak dvakrát vracet nechce. Lehce jsem si povzdechl a zastavil se, podivně chutnající voda mi omývala tlapy. Zatoužil jsem po tom být zase chvíli sám. Najednou jsem si totiž připadal, jako bych tu byl tak trochu navíc. Možná to tak nebylo, ale já se nemínil vnucovat. Vypadalo to, že si ti dva dost dobře vystačí i sami a popravdě bych rád měl zase chvíli trochu... prostor. Mohl jsem se tiše vytratit. Napadlo mě to. Byl jsem v nenápadném mizení dobrý a dřív bych to asi udělal, ale tentokrát jsem si jen povzdechl. Ti dva mi nic zlého neudělali, nebyl důvod, proč nezachovat aspoň trošku slušnosti. "Víte co, pánové?" zvolal jsem směrem k těm dvěma a o něco se přiblížil, abych nemusel tolik hulákat. "Nejspíš se dál vydám sám. Rád jsem vás poznal," pokývl jsem jim, ovšem nijak jsem se nesnažil svůj odchod ospravedlňovat. Byl jsem dost starý na to, abych věděl, že si můžu chodit kam chci a trávit čas s kým chci a nikomu do mých důvodů nic nebylo. "Mějte se. A třeba zase někdy na viděnou," uzavřel jsem to, zavlnil huňatým ohonem a zamířil jsem pryč. Zase někam dál do neznáma.

//Mírový kraj

Armin byl mimo. Kdoví, jestli vůbec vnímal moje slova - skoro se mi zdálo, že ne, že si klapu tlamou jen tak naprázdno. I Void se snažil nějak prorazit tou bariérou mlčení, za kterou se polárník uvrhl, ale začínalo mi být jasné, že je to marná snaha. Armin v pořádku nebyl, ale naši pomoc zcela zjevně nechtěl. Přejel jsem ho pohledem, nezdálo se, že by měl v plánu začít v nejbližších chvílích umírat na nějaké neviditelné zranění, takže v tom případě... no, byla to jeho věc, jestli s chce nechat pomoct nebo ne. Vnucovat jsem se nadále nemínil. Každý svého štěstí strůjcem. Armin mi neřekl, že mám vypadnout, ale žádnou jinou zprávu jsem z toho zarytého mlčení asi ani vyčíst nemohl.
Pokrčil jsem rameny a vykročil opět k vodě, až k místu, kde se vlny vypínaly na břeh a pak se zase stahovaly zpět. Počkal jsem si, až mi jedna taková vlna omyje tlapky. Byla úplně jako obyčejná voda, ale vzduch tu byl jiný, všechno bylo jiné. Olízl jsem si pár kapek z mokré tlapy a zašklebil se. "Máš pravdu," houkl jsem k Voidovi, který se motal kolem Armina s podivným šutrem, "chutná to jinak. Rozhodně ne moc dobře." Byl jsem rád, že jsem se zrovna nenapil. Podivná slaná chuť se mi i tak usadila na patře. Nechal jsem ty dva, ať si hrají s kameny nebo co to tam dělali a sám jsem se poflakoval na břehu a sledoval, jak mé stopy v mokrém písku hned zase zmizí, jak je voda slízne. Najednou, jako bych tu byl úplně sám, i když mí dva společníci byli hned opodál. Nechtěl jsem se ale nutit do jejich blízkosti, obzvlášť, když jsem pochyboval, že by Arminovi moje přítomnost k něčemu byla.

"To ale není obyčejná voda," namítl jsem k Voidovi. S touhle vodou úroda asi nepřicházela. Možná spíše naopak. Ale kdoví, co za záhadu tohle vlastně bylo? Taková, kterou teď nerozlousknu, nejspíš. Mou pozornost si totiž získal náš polární společník.
Nevěděl jsem, co tak náhle začalo tížit Arminovo srdce. Co jsem věděl bylo, že jeho přesvědčování o tom, v jakém hrozném pořádku je, nebylo ničím jiným než pouhými řečmi. Byl jsem možná starý, ale ne slepý. Zastavil jsem se ve své pomalé pouti k vodě a obrátil se na polárníka, který opět pronesl, že je v pořádku. Void se ho snažil přesvědčit, že ve třech určitě každý problém vyřešíme. Tak snadné to ale vždycky nebylo, to jsem věděl sám moc dobře. Byly problémy, které se daly řešit lehko, takové, se kterými byla třeba trocha pomoci a pak taky takové, které šly řešit jen těžko a navíc s nimi nikdo pomáhat nemohl. Kdoví, jaký byl ten Arminův. "Poslyš," pronesl jsem měkce a sedl si na mokrý písek, záhadné jezero za mými zády tiše šumělo, "nebudu vyzvídat, co se děje, jestli o tom nechceš mluvit. Nic mi do toho není. Není ale potřeba se tvářit, že je všechno v pořádku, když podle všeho není." Potřásl jsem hlavou a krátce přeskočil pohledem na Voida, než jsem ho navrátil zase k Arminovi. "Jestli můžeme něco udělat, stačí říct. Jestli to nejlepší, co můžeme udělat, je držet tlamu nebo rovnou úplně vypadnout... pokud jde o mě, já se neurazím," pokrčil jsem rameny.

Bylo to vskutku zvláštní místo. Pod tlapkami se nám přesýpala zrnka písku jako na poušti, ale tohle žádná poušť nebyla. Obrovské jezero vypínalo svoje vlny směrem k nám a pak se zase stahovalo zpět. Nic podobného jsem nikdy neviděl. "Mohla by to být poušť pod vodou?" To znělo dost zvláštně, poušť přece byla především místem bez vody, ale nedokázal jsem si to jinak vysvětlit. Možná to vážně dříve bývala poušť a potom se zaplavila? Ale i ta voda tu byla zvláštní. Zvláštně voněla. Natahoval jsem tu vůni do čenichu, ale než jsem se odhodlal sejít až úplně ke břehu a prozkoumat to více, získal si mou pozornost Armin.
S polárním lišákem bylo jistojistě něco v nepořádku. Když jsem ho oslovil, nejdřív jen mlčel s otevřenou tlamou, jako by zapomněl, jak se mluví, než zmuchlal tvář do úsměvu a vypadlo z něj, že je naprosto v pořádku. "M-hm," zamručel jsem pochybovačně a škubl špičkou ocasu. "Tomu se mi věří jen těžko." Páčit jsem to z polárníka ale nemínil, jestli mluvit nechtěl. Ostatně... nebyli jsme nějací výteční přátelé, aby se chtěl se vším svěřovat, ačkoliv jsem nevěděl, co přesně se děje. Zahleděl jsem se k obzoru, který se ztrácel někde v modravé dáli. Jezero se celé přehlédnout nedalo. "Lecjaká starost se dá napravit," prohodil jsem k němu tedy jenom po straně a vykročil pomalou, téměř šnečí chůzí, blíže k vodě.

//Skaliska

Vyrazili jsme tedy dál na cestu a já byl rád, že necháme skaliska a především tu tmavou jeskyni za sebou. Lehce jsem se zasmál, když Void poukázal na to, jak ledabyle jsme vybírali, kam se vlastně vydáme. "Možná za to může jednotvárnost pouště," přikývl jsem. Pak jsem však pokrčil rameny: "Nebo je to možná tím, že když je ti jedno, kde skončíš, jen chceš poznat okolí, není třeba nad volbou směru příliš dumat." Nějakým takovým způsobem jsem na svých toulkách došel až sem. Ještě jsem si nebyl jistý, jestli to tak bylo dobře nebo špatně a jestli náhodou svoje průzkumné postupy nebudu muset ještě přehodnotit. O tom jsem se ještě nerozhodl.
Jak jsme se víc a víc blížili k té velké louži vpředu, všiml jsem si, že Armin úplně zmlknul. Tedy, on toho celkově moc nenamluvil, podobně, jako já, ale teď z něj pořádně dlouhou dobu nevyšlo ani bů. Ohlédl jsem se na polárníka, který se tvářil jaksi... divně, ač jsem si nebyl jistý, co za pocity mu to čtu z tváře. "Armine? Je ti dobře?" naklonil jsem hlavu ke straně. Něco zcela zjevně nebylo v pořádku. Zastavil jsem, jakmile se půda pod mýma nohama změnila v písek a čekal, co z lišáka vypadne. Veliké jezero bylo ještě nějakých pár desítek metrů před námi, i když mi už začínalo být jasné, že to obyčejné jezero není. Vzduch tu zvláštně voněl.