Příspěvky uživatele

< návrat zpět

152

Edgarovy spací návyky byly pro Najádu podle všeho značně nedostačující. On ale jen pohodil křídly - možná vypadal i trochu bezradně, jakkoliv neuvěřitelné mi to přišlo. "Nevím, co ti na to říct. Nikdy mě nenapadlo si na spaní vymýšlet nic speciálního. I když někdy se nechám zakrýt Angusovým ocasem, to je docela speciální, ne? To se jen tak někomu nepovede!" Zamručel jsem cosi nesouvislého, protože jsem zrovna moc nechtěl, aby to Edgar rozmazával, ale už bylo pozdě.
"Jen ti nejchytřejší z nejchytřejších," potvrdil Edgar a když dodával ještě další větu, díval se místo na Najádu mně zpříma do očí: "Jasně. Pařezy maj ze všeho nejradši. Jsou to prostě ptáci, no." Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou. Co na to říct? Snad bylo lepší mu nedávat žádnou další munici.
Najáda chtěla vědět o místních podivnostech, což bylo téma, které mohlo vydat vážně na dlouho. "Ano, to určitě podivnosti jsou. Ale je jich tu mnohem víc. Některé lišky dokážou ovládat různé magie, třeba. Potkal jsem lišáky, kteří dokázali poroučet větru. A mně samotnému potom na chvíli zmizely nohy," pokrčil jsem rameny. "Je tu i spousta menších zvláštností. Třeba nedávno jsme s Edgarem našli vejce, ve kterém vůbec nic nebylo, žádný žloutek, nic, jen skořápka." Nevím, proč jsem na to hloupé vejce musel pořád myslet. Napadl mne přitom ale další stupidní vtip a než jsem se stačil zarazit, už se cpal ven: "Kontrolní otázka - víš, proč si vejce nevypráví vtipy?" naklonil jsem hlavu na stranu, jako bych to myslel velice vážně a hodně záleželo na tom, co Najáda odpoví.
Bylo ale na čase vydat se z nory ven. Čekaly na nás povinnosti. Alespoň na mě, ale Najáda se chtěla mermomocí připojit, takže jsem jí v tom nebránil. Zdálo se mi, že proti těm záplavám slov, co se z ní neustále hrnuly, začínám trochu otupovat. Už to nebylo tak šokující, jako napoprvé. "Je to možné. Hlavně neprolízej kaktusy, protože to by se na tebe mohlo i přichytit něco, co bys vážně nechtěla," doporučil jsem jí pro jistotu a zamířil jsem z nory ven.

//Lenthar

151

Ani mně moc nepřekvapilo, že na můj 'vtip' Najáda reagovala poněkud rozpačitě. Vlastně to byl tak trochu účel. Netušil jsem, co to do mně vjelo, ale té rozverné náladě, která mne popadla, jsem se nikterak nebránil. Nejspíš bych ani nemohl.
Edgar se s Najádou hned pustil do řeči. Ti dva si vážně padli do noty. "No... jak. Prostě spí," zakroutil Edgar hlavou. "Sednu si, zavřu oči a spím. To vy lišky to děláte všechno hrozně složitě, převalujete se sem a tam a kroutíte se jako preclíky." Sedl jsem si a jen té konverzaci mezi nimi tiše přihlížel. "Mohl bych s nimi mluvit," připustil Edgar, "ale nevím, proč bych to dělal. Obyčejní ptáci jsou hloupí. A s liškama nemluví ani jim nerozumí, ale z toho si nic nedělej, stejně myslí akorát na zrní a na nebe a na páře-" "Ehm!" odkašlal jsem si nahlas, protože jsem vážně nechtěl, aby se řeč stáčela tímhle směrem. "Pařezy, myslel jsem pařezy, ty sprosťáku," blýskl po mně Edgar drze očkem. Když byl s Najádou, fakt byl nezvladatelný.
"Třeba něco podobného taky objevíš. Tady je zvláštností dost pro všechny," usoudil jsem. Hned jedním dechem ze sebe Najáda vychrlila i otázku, co budeme dělat teď. To byla vážně dost dobrá otázka. "Asi bych měl jít obhlédnout hranice a najít něco k jídlu, ideálně, kdyby se to podařilo spojit," zamyslel jsem se. Jenže pak mi došlo něco celkem zásadního: "Ale jestli se ti do toho nechce, nemusíš mi pomáhat - je to práce pro členy skupiny," objasnil jsem jí. Ostatně byla tu jenom na návštěvě, nemohl jsem po ní chtít, aby se se mnou trmácela kolem hranic. Pokud tedy nechtěla. A pokud se tu nechtěla usadit na stálo...

150

Jakmile se mé tiché zavolání rozlehlo jeskyní, zaslechl jsem šramocení a ťapání drobných tlapek, než se vzápětí v mém zorném poli objevila rezavá postavička. "Nazdar 'Vzhůru', já jsem Angus," zazubil jsem se, kdoví, kde se ve mně najednou brala touha vypustit z tlamy vtip, který by mně přinutil kysele zkřivit tlamu, kdybych ho zaslechl od někoho jiného. Mávl jsem ocasem. "To jsem rád. Mně se spalo dobře, díky," pokývl jsem, ale Najáda už se sháněla po Edgarovi. "Tady jsem!" ozval se a vyskákal zpoza mého huňatého ocasu, za kterým musel dočista zmizet. "A jsem připravený na otázky." A jéje. Upovídaná smršť mezi nimi dvěma určitě zase rychle nabere na síle.
Fenka se zajímala o větvičky, které mi na tlapě vytvořily jakýsi náramek. Asi ji taky napadlo, že by mi noha mohla upadnout, takže ji začala kontrolovat a vyptávat se, jestli ji cítím. Zvedl jsem si tlapu k čenichu a velice divadelně ji očichal: "Hmm, ne, necítím nic, já si tlapy myju!" Nepamatoval jsem si, kdy jsem jedl vtipnou kaši, ale potřeba plácat hlouposti mně nějak neopouštěla. "Nemyslím, že to může nějak ublížit," opáčil jsem pak už normálně, spustil tlapu na zem a konečně se posadil, až mi na několika místech zakřupalo. "Asi už mi to zůstane."

149

Kdoví, jak dlouho jsem vlastně spal. Těžko se to odhadovalo, ale po tom výletě po okolí a také po slovní smršti ze strany Najády jsem byl docela unavený a spalo se mi krásně. Ani jsem netušil, co mě vlastně nakonec vzbudilo. Možná to byl pohyb, možná zvuk, co vydala Najáda, možná už jsem prostě měl spánku dost. Zamžoural jsem kolem sebe, doširoka zívl a trochu se zavrtěl, což si vysloužilo nespokojené kráknutí kdesi od mého boku. "Pozor, starouši, já jsem tady taky," zabrblal probuzený Edgar a vyhopkal dál od stěny, aby dál neriskoval, že ho zalehnu.
Ospalost ze mně rychle spadla a zjistil jsem, že se nacházím v jakési rozverné náladě. Asi mi ten spánek vážně prospal. Protáhl jsem si tlapy dopředu a rozhlédl se, jestli už se fenka vzbudila. Ale z koutu jeskyně, kde usnula, se ozývalo jen ticho. "Najádo, spíš?" vyslal jsem polohlasnou otázku do prostoru, abych ji když tak neprobudil, kdyby pořád spala.

148

Najáda se konečně uložila ke spánku a i Edgar ztichl, takže jsem konečně zase mohl slyšet vlastní myšlenky. Jestlipak tu Najáda bude chtít zůstat...? V tom případě bychom se asi všichni mohli rozloučit s klidem pouště, na druhou stranu mít tu takovou činorodou lišku mohlo být prospěšné. Byla milá, i když zároveň... no. Uf. Připadalo mi, že mám vymluvenou díru do hlavy. Místa tu ale bylo dost pro všechny a šanci si Najáda určitě zasloužila. Ale kdoví, co sama fenka chtěla. Rozhodovat za ni jsem nemohl.
Chvíli jsem se pak zaobíral těmi větvičkami, co se mi obtočily kolem tlapy, ale nepřišel jsem na nic, než to, že to určitě ve skutečnosti není žádné dřevo a také, že to vůbec nejde sundat. Podivnosti, zamručel jsem si pro sebe a zavřel oči. Taky jsem se chtěl trochu prospat. Z Najádina koutku se chvílemi ozývalo mručení a hemžení, jak asi nebyla schopná se zastavit ani ve spánku. Pobaveně jsem zvedl koutek, ale vzápětí už jsem sám odplul do říše snů.

147

Najáda mi chtěla vymýšlet další jména, ale já po Edgarovi opět po straně zašilhal. "Radši ne. Už jsem ti to říkal, Angus na tohleto fakt není. Je to trošku suchar, to je všechno." Zakroutil jsem nad tím hlavou. Suchar. To mám za to všechno!
"Nevím, prostě jsem tak nějak... chodil," pokrčil jsem rameny, nenapadalo mě, kde jsem k té věci přišel a protože jsem ani nevěděl, jak dlouho už ji mám, těžko se to odhadovalo. "Kdoví, co to vůbec je? Vypadá to jako větvičky, ale žádné větvičky to ve skutečnosti nejsou. A dolů to taky nejde, takže to asi zůstane." Nějaká podivnost. Ale nijak mě to neomezovalo, tak jsem to zatím nechal tak.
"Mluvit může asi ledacos," mínil Edgar. "Ale rybu jsem ještě mluvit neslyšel. A ryby jsou stejně natvrdlý, s těmi si nepopovídáš... třeba ti najdem nějakou upovídanou stračí fešačku, co?" "To by se ti líbilo," vyprskl jsem smíchem, protože tohle celé začínalo vypadat míň jako "najdi kamaráda pro Najádu" a víc jako "najdi Edgarovi přítelkyni". Pokud šlo o mne, jeden Edgar mi bohatě stačil.
Nebál jsem se, že by Najáda Edgarovi zkřivila pírko, ale spíš jsem se obával, co by se mohlo stát světu, kdybych ty dva do něj vypustil jen tak bez dozoru. Mohla by z toho být globální katastrofa. "Uvidíme," odložil jsem to na neurčito a konečně zamířil do nory. Najádě se líbila, asi tak, jako všechno. Zvesela a s díky si to namířila do jedné z prohlubní, ale než jsem vůbec stačil jakkoliv reagovat, uprostřed věty prostě odpadla. Musela už vážně být unavená, třebaže by to jeden podle množství vyprodukovaných slov nepoznal.
Zavládlo ticho, které po tom všem bylo téměř ohlušující. Zhluboka jsem si vydechl a lehl si do vlastního kouta. Edgar byl u mně vmžiku. "Slyšel jsi? Jsem nejlepší Edgar," šeptal a smál se. "Jasně," zabručel jsem a položil si hlavu na překřížené tlapy. "A starej Angus je suchar a nekňuba, žejo." "Já neřekl nekňuba," ohradil se a nacpal se mi k boku. "Ale suchar trošku seš, to musíš uznat." Už jsem se nadechoval, ale Edgar mi skočil do řeči: "Ale to se vyruší tím, že jsi sem vzal to nebohé stvoření." "Hm..." Jen aby nám to nebohé stvoření nezbouralo celou poušť.

146
//Lenthar

Trochu mě děsilo, jak moc uznání se Edgarovi od Najády dostává. Ne, že by si ho úplně nezasloužil, ale cpát ho do něj po kilech znělo dost nebezpečně. Hodně tím rostla šance, že mu to stoupne do hlavy a potom s ním nebude k vydržení. "Díky," krákal nadšeně. "Cením si, že si toho ceníš. Je to hodně užitečná schopnost, kam se na mě hrabou ostatní ptáci!" Uvažoval jsem, jestli Najádě sdělovat, že Edgar umí mluvit proto, že není jen tak obyčejný pták, ale nakonec jsem to nechal plavat. Když jsem chvíli nebyl středem pozornosti, povedlo se mi trochu dostat pod kontrolu chaos v hlavě, který tam malá liška způsobila.
"Ne, to ne, nepojmenoval, jen jsem si říkal, že to zní vznešeně. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak První by taky fungovalo," už jsem to celé poslouchal jen tak na půl ucha, stejně jsem pořádně nechápal, o co vlastně jde. Ovšem když jsem zaslechl Najády otázku na moje jméno, loupl jsem po Edgarovi varovně okem. Právě včas, protože mu zraky ďábelsky jiskřily a už už se nadechoval, aby fence nakecal kdoví co. "Vlastně- ehm. Ano. Angí má jenom jedno jméno," blýskl po mně okem nazpět a kdyby mohl, určitě by na mě vyplázl jazyk. Najáda mé upozornění ohledně toho, že nejsem žádný Angí, buď přeslechla, nebo ignorovala. No bezva.
A pak tu byla taky ta divná věc na mé noze. "Ne, vůbec jsem si toho nevšiml. Nemám ponětí, jak se to na mě dostalo," kroutil jsem hlavou, ale dolů to dát nešlo. To byla záhada na později. Snad mi tlapa do té doby neupadne. Najáda na to, že byla tak unavená, dokázala předvádět vážně hodně pobíhání a poskakování. "Ne, ne, nic na sobě nemáš, prosímtě, zastav, než si zlámeš krk," začínal jsem z ní být trochu nervózní, jakto, že s takovouhle ještě někam nespadla nebo se přinejmenším nezmrzačila?
"Tak ti zkusíme nějakýho najít," vrátil se hovor zase mezi ty dva. "A na vejlet spolu taky můžem! Angus nás určitě pustí, žejo, Angusi?" "To ještě nevim," zabručel jsem si pod vousy a mířil přímou čarou k úkrytu. "Ale pustí," potvrdil Edgar mou domněnku, že mluvím do větru. "To on se jen tak tváří jako drsňák, ale ve skutečnosti je uvnitř sladkej jako včelí plástev!" Zakoulel jsem očima. "Tak abys neschytal žihadlo," zahučel jsem znovu, ale kdoví, jestli mě někdo vůbec poslouchal. Najáda byla moc zaměstnaná rozplýváním se nad pouští. Úkryt už byl naštěstí na dosah. Vklouzli jsme dovnitř.
"Tak. Tady to je." Rozmáchl jsem se kolem sebe tlapou pro dramatický efekt. "Naše nora. Nikdo tu teď není, takže si vyber jaký kout chceš," nabídl jsem Najádě a rozhlédl se kolem. Zdálo se, že od doby, co jsme odtud odešli s Aravantém, sem nikdo nezavítal. Kdoví, kde ti dva lítají. "Hlavně... pamatuj, že jsi slíbila, že tu nic nerozbiješ," dodal jsem ještě. Pro jistotu.

//Propast přes Můstek

Naštěstí se mi Najádu povedlo přesvědčit, že žádnou odměnu nepotřebuji. Nechtěl jsem, aby se to celé zbytečně rozmazávalo. "Jo. Mám Edgara, mám kde spát, víc toho asi ani nepotřebuju," prohodil jsem. Vždycky jsem vystačil s málem. Když prožijete většinu života na cestách, ani to jinak nejde.
Pak už se Najáda dala do řeči s Edgarem a já tedy mohl chvíli zůstat tiše a soustředit se jen na cestu. Jako... mlčenlivý vůdce cirkusu. "Viď? Není to prostě snadný, ale já naštěstí nemám problém si o uznání říct, když mám pocit, že se mi ho nedostává," prohlásil a znělo to, jako by se mu v hlavě rodil nějaký skvělý nápad. Začínal jsem se bát, k jakým myšlenkám by ho Najáda mohla přivést. "Angus," hlesl jsem, když jsem zaslechl z její tlamy oslovení "Angí". Na něco takového jsem si připadal vážně moc starý - a liška mi přišla taky dost stará na to, aby mi mohla říkat normálním jménem. Alespoň to jsem si přál. Vypadala ale vážně vděčně a popravdě mě to celkem hřálo u srdce. Byl jsem rád, že jsem jí mohl pomoct, i když toho jistá moje část trochu litovala. Ale nebyla by škoda, kdyby svět přišel o takovou veselou bytost a stala se z ní jen vysušená kožešina?
"A co takhle... Najáda Jiskřivá Pampeliška III.?" dostával se Edgar do ráže s vymýšlením jmen. "Zkráceně prostě Najáda. To by šlo, ne? Nepotřebuješ pojmenovat ještě někoho? Mám takových nápadů spoustu a nikdy je nepoužiju, protože Angus-" Střelil jsem po ptákovi varovným pohledem, ale on se díval na opačnou stranu. "-Angus je na to trochu suchar. Ale jinak je to dobrej lišák, to se neboj, on ví, co je správný a co se sluší," brebentění pokračovalo, ale já ho už moc nevnímal. Bohové, proč?
Až když se Najáda zjevila vedle mne a horlivě věnovala pozornost mé tlapy, opět jsem procitl. "Co?" Pohlédl jsem na svou nohu a opravdu jsem spatřil cosi, co vypadalo jako větvička omotaná nad mým zápěstím. "Co to je?"
zeptal jsem se úplně stejně jako Najáda. Větvička sklepat nešla a navíc při bližším pohledu vůbec nevypadala jako dřevo. Měla zvláštní kovový lesk. "Netuším, kde se to vzalo. Ani jsem si doteď nevšiml, že to mám?" Nepochybně jedna z dalších saeronských podivností. "Třeba si tě taky něco takového najde," vydechl jsem, ale v hlavě mi už nezbývalo místo, abych o náramku teď moc přemýšlel.
"Skupiny většinou bývají o něco větší, ale je pravda, že takhle máme alespoň klid," uznal jsem. Čekal bych, že bude Najáda spíš společenská duše, ale možná jsem dělal ukvapené závěry. "I kdyby tam těch lišek bylo dvacet, tak bychom stejně neseděli pořád jenom v poušti. Já bych Anguse někam vytáhl, aby nezarostl do písku," slíbil Edgar a já neměl důvod tomu nevěřit. Poznámka o venčení ho poněkud urazila, ale přenesl se přes to rychle. "Platí!"
"Mosty jsou bezva," hlesl jsem nepřítomně a vyrazil přes ten náš, který nás dostal na druhou stranu propasti. Písky pouště nás vítaly. "Tak jsme tu. Tady sídlí Lentharská skupina. Úkryt je ještě kousek odtud, ale moc daleko už to není," prohlásil jsem a hned si to tím směrem namířil, než Najáda usne někde na půli cesty, i když se mi popravdě zdálo skoro nemožné, aby vůbec usnula a upadla do mlčení. Skály, mezi kterými se nacházel vstup do podzemní chodby, se rychle přibližovaly. "Tudy," kývl jsem nakonec hlavou mezi dva kameny, když jsme se tam dostali, a sám jsem vklouzl do nory jako první, abych fence ukázal cestu.

//nora

//Zrcadlové jezero

Najáda mlela a mlela, měl jsem problém to všechno vnímat a už vůbec jsem nestíhal na všechno slovně reagovat. Nejspíš to až tak moc nevadilo, protože když jsem zmeškal šanci odpovědět, její řeč si to prostě namířila někam jinam. "No, kdyby tam nebyly další lišky, nebyla by to skupina," poznamenal jsem, ale už jsem nestihl dodat, že jich tam moc není a že na ně možná ani nenarazíme. Když jsem odcházel, Aravanté i Ekaitz byli ještě na toulkách. Než jsem cokoliv z toho stačil říct, Najáda mi už děkovala a vymýšlela, čím by se mi mohla odvděčit. Cukly mi koutky. Bylo na ní cosi milého, i když byla její upovídanost vyčerpávající. "To nestojí za řeč. Já už stejně všechno mám," mávl jsem tlapou, aby si s tím zbytečně nelámala hlavu.
"Je skvělý, viď? Taky si to myslím, ale tady se jeden moc velkýho uznání nedočká," začal se teď už rozpovídávat i Edgar. Možná jsem začínal být paranoidní, ale zdálo se mi, že po mně každou chvíli rozpustile pokukuje. Provokatér. "Vlastně ani nevím, jak mě napadlo. Asi ho mám prostě odjakživa. A tebe bych pojmenoval... huu, co takhle Pampeliška? Nebo Jiskřička?" Nenápadně jsem si po straně zavrtěl hlavou. Jak že se mi vlastně povedlo na sebe uvázat tenhle cirkus?
O sourozencích se mi mluvit moc nechtělo. Přišlo mi to popravdě docela zbytečné. "To tě mrzet nemusí, my si nikdy nebyli moc blízcí," řekl jsem Najádě prostě. "Ale přál bych ti, aby se tvoje rodina našla." V duchu jsem zadoufal, že nejsou všichni takhle praštění... a pokud ano, že se nerozhodnou usadit v poušti. Jednu Najádu jsem možná měl šanci přežít, ale víc? Kdepak, ani náhodou. "Je to... no, mně to vyhovuje," pokrčil jsem rameny, protože jsem nevěděl, jak bych to vlastně měl popsat. Snad poklidné? Taky by se dalo říct možná nudné, ale mně to tak celkem vyhovovalo. Teď ale bylo jasné, že alespoň na chvíli nuda nikomu hrozit nebude. A klid taky ne. "Ale zatím jsme tam jen tři."
Pak Edgar plácnul cosi o tom, že si lišku chce nechat a ona než by se ohradila, že není žádné ztracené štěně, se toho naopak ještě chytla. "Já ale-" Nechat si nás? K tomu jsem se neupsal! Zato Edgar skoro vypadal, že je připravený mně vyměnit, což upřímně zraňovalo moje city. Naštěstí se Najádě povedlo trochu podráždit jeho pýchu. "No prosím? Já se zvládám venčit sám, už nejsem malej," ohradil se a pohledem u mně hledal podporu, kterou jsem mu nenabídl. Jen jsem se poušklíbl. Ať si to taky užije! "Radši pojďte, vy dva," řekl jsem, než tu zapustíme kořeny, protože to tlachání by možná mohlo pokračovat donekonečna.
Zamířili jsme podél propasti, od které jsem si radši držel řádný odstup. Ne, že bych pochyboval o Najádině inteligenci a schopnosti se nezřítit do jámy, ale... no. Pro jistotu. "Támhle je most," kývl jsem hlavou před nás. "Ten nás přes tu díru převede a budeme v poušti." Najáda zívala a musela už určitě mlít z posledního, což činilo její neúnavné mluvení skoro obdivuhodným. "Hlavně pozor, kam šlapeš," upozornil jsem ji ještě, než jsem se pustil přes průrvu.

//Lenthar přes Můstek

Hodně rychle jsem zjistil, že se v rezavé lišce nachází schované hotové tornádo. Chrlila ze sebe jedno slovo za druhým a neustále se zubila, zatímco já zvládal maximálně stát jako tvrdé Y. Její pozornost se ode mně rychle stočila k Edgarovi, na jehož hlavu se snesla vlna chvály. Vypadal nadmíru potěšeně, vypínal hrud a promenádoval se přímo před fenkou, aby si ho mohla dobře prohlédnout. Kdoví, co na něm bylo, že se liškám tak líbil... i Annika ho předtím chválila - trochu jsem se bál, že mu to stoupne do hlavy a pak s ním nebude už vůbec k vydržení. To už ale slovní záplava mířila zase mým směrem. "Ehm," pronesl jsem znovu. "Tedy. Asi na tom něco bude?" Neměl jsem příležitost se nad tím příliš zamyslet. Konverzace totiž neúprosně plynula dál a já byl pouze tažen proudem.
I když jsem začínal mít obavu, že toho budu litovat, stejně se mi menší lišky zželelo. Nemohl jsem ji nechat napospas v divočině. Tess by mi to nikdy neodpustila, pomyslel jsem na svou drahou polovičku a dokázal si představit, že se mi tam někde na obláčku chechtá z plných plic. Tahle fenka dokázala něco, co už se dlouho nikomu nepovedlo - úplně mně zaskočila.
"Ano, v poušti je teplo," potvrdil jsem. "A znám-" Jenže jsem se nějak nemohl dostat ke slovu. Jakmile jsem otevřel tlamu, liška už byla o několik slov napřed. Nestíhal jsem to sledovat, všechno se mi slývalo v naprostý guláš. Pochopil jsem ale, že se jmenuje Najáda, má sourozence a bude nadmíru opatrná, čemuž jsem v tomto bodě už absolutně nevěřil, ale těžko jsem svou nabídku mohl vzít zpět.
Když domluvila, vteřinu jsem počkal, abych se ujistil, že už můžu otevřít tlamu a pokusil jsem se odpovědět alespoň na pár těch posledních otázek. "Jsem Angus. A ano, máme tam i úkryt. Je-"
Jenže když mě nepřerušovala liška, skočil do toho Edgar. Najáda se ale nijak neurazila. Kdoví, jestli vůbec slyšela, co říkal, protože se fixovala na samotný fakt, že vůbec promluvil. "Však ti to ochotně řekl sám," zamrmlal jsem si trochu nabručeně pod vousy s pocitem, že mě stejně nikdo neposlouchá. "Mluví odjakživa a pojmenoval se taky sám." "Jsem Edgar," představil se ochotně a blýskl po mně rozjíveným pohledem. Bylo mi jasné, že se moc dobře baví. "Ehm," pomalu se to stávalo mým oblíbeným slovem, "taky mám sourozence, ale kde jsou, to nevím." Najáda s Edgarem mezitím skončili v jakémsi souboji pohledů a já si připadal lehce nadbytečně. Trochu se mně dotklo, že nejsem ani zdaleka tak zajímavý, jako mluvící pták. "Notak, Angusi, nebuď takovej bručoun," krákl po mně Edgar a poskočil blíž k Najádě. "Necháme si ji, žejo?" Kdyby mohla straka mít štěněcí pohled, řekl bych, že právě ten v tu chvíli použil. "Takhle to nefunguje," nakrčil jsem čelo a stočil pohled k lišce: "Ale moje nabídka platí. Jestli chceš jít s námi do pouště, je to tudy," kývl jsem hlavou daným směrem a pomalu vykročil. "Stejně jsme tam měli namířeno." Cítil jsem, že mě už teď začíná bolet hlava, ale co jsem měl dělat? Naběhl jsem si sám.

//propast Lentharu

Liška v první chvíli vážně vypadala jako "ubohé stvoření", jak se ji Edgar rozhodl ne moc lichotivě nazvat. Až jsem si skoro začal dělat starosti. Už už jsem natahoval čenich směrem k ní, abych se líp podíval, jenže jakmile zaslechla můj hlas, bylo to, jako bych kopl do vosího hnízda.
Fenka vyletěla na nohy a slova se z ní začala hrnout, jako když se protrhne hráz. Upřímně mne to zaskočilo. Mimoděk jsem o krok couvl, jako by ten příval slov způsobil citelný hurikán, který mne vyvedl z rovnováhy. Snažil jsem se to všechno zachytit, ale některé detaily mi nepochybně unikly, když jsem přemýšlel, kde se jí v plicích bere tolik dechu. Jedno bylo jisté - nepochybně jsem na ni hleděl mnohem hloupějším a zmatenějším pohledem, než by mi bylo milé. Měl jsem dojem, že slyším, jak se Edgar krákavě směje, ale když jsem se po něm ohlédl, vypadal jako největší neviňátko.
Nakonec příval slov ustal. "Ehm," pronesl jsem nepříliš inteligentně a potřásl hlavou, aby v ní všechny právě obdržené informace zapadly na správná místa. "Zní to jako zapeklitá situace," podotkl jsem, když se mi navrátil dar řeči. Fenka se tu nejspíš úplně zamotala, neměla kam složit hlavu a tohle vážně moc vhodné místo nebylo. Možná mi málem vymluvila díru do hlavy hned v první minutě, ale necita jsem nebyl. Liška nevypadala, jako že by měla nějaké zlé úmysly. "Tady v okolí úkrytů zrovna moc není, to je pravda. Ale nedaleko odtud je poušť, kde sídlí moje skupina. Mohl bych tě vzít tam - místa na vyspání je tam dost, jen bys mi musela slíbit, že tam nic nerozbiješ," pronesl jsem po krátkém uvážení, i když mně samotnému bylo trochu divné tohle hned nabízet. Edgar si to asi myslel taky. "Angus si totiž domů moc rád vodí bezdomovce!" zahlásil, čímž jedinou větou dokázal urazit mne i fenku. Napřáhl jsem se tlapou, abych ho lehce postrčil, ale on zkušeně odhopsal stranou. Zakoulel jsem očima. "A jeho omluv, prosím tě. Myslím, že se vylíhl z vejce natvrdo nebo tak něco."

//Mrtvá země

Padala noc a když jsem před sebou spatřil odraz měsíce a hvězd, jak se leskne na vodní hladině, docela se mi ulevilo. Nejen, že to byl vážně moc hezký pohled, jako by se noční obloha zhlížela v zrcadle, ale také bylo příjemné upřít zraky na něco jiného, než mrtvou hlínu. Místo, které jsme nechali za zády, rozhodně nebylo moc milé. Trochu moc mi připomínalo vlastní smrtelnost. Ne tedy, že bych se do hrobu chystal někdy v brzké době.
Všude kolem panoval klid, i u jezera, jehož hladina se skoro ani nepohnula. Edgar cosi štrachal mezi kamením, zatímco já se jen tak rozhlížel, bloumal po břehu a chvílemi zvedal hlavu k obloze. Ticho jsem si užíval... jenže dlouho nevydrželo, hlasité stračí zvolání ho dokonale přerušilo: "Angusi, pojď sem! Tady leží nějaké ubohé stvoření!" "Co?" houkl jsem nazpět a ušel pár kroků směrem, ze kterého zářilo Edgarovo bílé peří.
Jak jsem se blížil, s podivem jsem si uvědomil, že to, co jsem v noční tmě prve považoval za kámen, je ve skutečnosti liška. Přesněji fenek. Napadlo mně, že asi nebude mít radost z toho, že jí Edgar kráká přímo u ucha, natožpak z toho, že ji nazval "ubohým stvořením". Musel jsem ale uznat, že trochu přešle rozhodně vypadala. Zdálo se, že se v nočním chladu celá klepe. "Zdravím," zastavil jsem na pár kroků od ní. "Pardon za to drzé vyrušení. Jen jsme se chtěli přesvědčit, že je všechno v pořádku. Že?" loupl jsem pohledem po Edgarovi, který to však podle všeho nevnímal a naparoval se jako naprostý hrdina. Třeba byl? Kdoví. To záleželo na tom, jestli malá liška potřebovala pomoc nebo se jen naštve, že jsme jí překazili šlofíka.

"Myslíš, že to jsou liščí kosti?" napadla mne najednou lehce znepokojivá myšlenka. Edgar se vůbec znepokojeně netvářil. "Vím jistě, že stračí nejsou, takže já se nemám čeho bát. Možná jen toho, že se tu unudím k smrti. Pojďme odtud, však tu ani není na co se dívat," poskakoval netrpělivě po vyprahlé hlíně a já mu upřímně musel dát za pravdu. Nemělo moc cenu prodlévat na tomhle divném, mrtvém místě. "Jo, pojďme. Vrátíme se kolem toho jezera, třeba ještě na něco zajímavého narazíme." "Ale pít už ho nebudem," dodal opeřenec a už zase letěl o kus napřed. Takovou energii bych chtěl mít, pomyslel jsem si. Já Edgara následoval volnějším tempem, neboť dle mého názoru nebylo kam spěchat. Nic nám neuteče.

//Zrcadlové jezero

//Zrcadlové jezero

"Kam nás to zas vedeš, Angusi, však tady je to zase samá pustina!" "Já nás přece nevedu, to ty," bránil jsem se opeřenci, který nepřestal nadávat od chvíle, co si loknul slané vody. A navíc patrně ohluchnul. "To jsme mohli zrovna zůstat doma, když nás vedeš z pustiny do pustiny," hudroval jako ublížený krocan, třebaže byl mnohem menší. Zhluboka jsem si povzdechl. "Jestli nepřestaneš nadávat, klidně domů jít můžem hned," napomenul jsem ho jako nezvedené lišče. Edgar si zamrmlal pod zobák cosi, co znělo možná i trochu sprostě. Zavrtěl jsem hlavou. Dokázal být pořádně umíněný, když ho to zrovna popadlo.
Jak se snášel večer, začínalo se ochlazovat, i když ze země pod nohama ještě vyzařovalo teplo, jak se do ní celý den vsakovaly sluneční paprsky. Cítil jsem na tváři jemný vánek, který byl ale jen příjemný, než aby zvěstoval příchod nějakého nečasu. Na nebi nebyl ani mráček a všechno naznačovalo tomu, že se na nás chystá příjemná, poklidná noc. Dokonce i kolem mne zavládl klid, protože Edgar se buďto urazil, nebo ho už konečně přestalo bavit krákorat jako na lesy. V jedné věci měl ale pravdu - tohle byla skutečná pustina. Úplně jiná, než poušť, která mohla vypadat mrtvě, ale měla svůj vlastní život. "Tohle je divné místo," podotkl jsem. Edgar ďobl zobákem do dokonale vybělené kosti, kterou našel na zemi. "Jo. Máš strach?" loupl po mne drzým očkem. "A ty?" vrátil jsem mu otázku a taky do kosti dloubl tlapou. Snad pro štěstí.

Aktualita uznána, 10 kamínků

//Můstek kolem Lentharské propasti

Edgar vyrazil směrem, který jsem ještě neměl prozoumaný. Nebyl jsem si toho alespoň vědom. Domníval jsem se ale, že bych si tohle veliké jezero, které se tu rozkládalo, pamatoval. "Kam míříš?" otázal jsem se straky, která popoletovala napřed. "Nevím, prostě někam. Notak, starouši, copak se nechceš podívat kolem? Chceš znát jen poušť a nic jinýho?" Ušklíbl jsem se: "To jsem neřekl. Kdybych nechtěl, nikam bychom nešli." Edgar pobaveně krákl. "Ale šli! To víš, že bychom šli! Ha! Nedal bych ti na výběr." Handrkovat se s Edgarem byla tak trochu zbytečnost, protože měl hlavu tvrdší než beran, ale na druhou stranu cesta pak vážně rychle ubíhala. Brzy jsme byli na břehu a ukázalo se, že voda ani není moc hluboká. Vkročil jsem do ní a trochu si omočil tlapy. Chtěl jsem se i napít, ale Edgar mne předběhl. "Ááá!" zakrákal pohoršeně. "To je HNUS! Proboha, Angusi, nepij to, nebo tě to zabije." Pozdvihl jsem obočí a vodu opatrně očichal. Byla cítit divně. Připomínala mi moře, které jsem navštívil s Arminem a Voidem. "Nejspíš je to slaný, co?" ušklíbl jsem se. "Tys to VĚDĚL? Věděl jsi to a stejně jsi mně nechal to udělat?" rozčiloval se Edgar a takhle jsme pokračovali dál. Brodil jsem se mělkou vodou a užíval si večera, i když pohoršené stračí vřeštění idylku trochu narušovalo.

//Mrtvá zem