Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//les Taldren

Nit nás zdárně provedla lesem a mířila si to k dalšímu jezeru. Vzhledem k tomu, že Edgar měl problém udržet svůj zobák zavřený, asi nám nehrozilo, že bychom kráčeli v naprostém tichu. Když jsme mu ovšem sdělili, že bychom radši přežili, než abychom prožili co nejzajímavější příběh, nezdálo se, že by se mu to moc líbilo. "S váma není žádná zábava," obvinil nás. Pokrčil jsem rameny: "Aspoň někdo z nás musí mít rozum." "No tedy," krákl Edgar pohoršeně a obrátil se na Darleen, jako bych právě pronesl tu největší sprosťárnu pod sluncem: "Měl jsem si tu podivnost radši nechat pro sebe, když jsem ji uviděl! Takový nevděk." Zavrtěl jsem hlavou a potlačil úsměv, který se mi tlačil na tlamu: "Radši pojď. Však brzo zjistíme, co se tam skrývá. Pak budeš mít svoje dobrodružství." Darleen navíc už tušila, kam míříme. Já tedy tyhle končiny nijak zvlášť nepoznával. "Vážně?"

//pláň Amaron (sever)

//Keterské jezero

Následovali jsme nitku lesem, kde se kroutila a vlnila mezi stromy a vedla nás mnohem dál, než se na první pohled zdálo. Doufal jsem, že její konec, ať už na něm ocas nalezneme nebo ne, bude v tomto lese, ale brzy začínalo být zjevné, že tomu tak není. "Snad," zabručel jsem, když Darleen zadoufala, že nás na konci naší cesty nečeká nic zlého. "To by ale bylo až moc jednoduché, ne?" mínil Edgar a popoletěl kupředu, až nám byl zase po boku. "Určitě si ho nebudeme moci jen tak vzít. Bude tam nějaká hádanka, nebo nějaký děsný strážce, kterého budeme muset porazit..." Oči černobílého opeřence doslova zářily, když rozvíjel své nápady. "Skoro bych řekl, že by sis přál, aby tam bylo něco takového." "To si piš!" přikývl Edgar. "Ty vůbec neumíš ocenit pořádný dobrodružství, starouši. Žejo, Darleen?" obrátil se k druhé lišce a nadšeně hopkal vpřed. "Že to bude mnohem lepší příběh, když to nebude tak snadný?" "Ať už je sebelepší, vážně bych byl raději, kdybychom přežili a mohli ho vyprávět," zamrmlal jsem si pod vousy, ale kdoví, jestli mě vůbec někdo poslouchal.

//jezero Talimon

Mladší kana, která se představila jako Darleen, se zdánlivě trochu podivila Edgarovu vystoupení, ovšem nezdála se mi tak šokovaná, jak by jeden asi měl být, když ho osloví náhodná straka. Nejspíš už je na místní podivnosti zvyklá, jako Armin a Void. Já s tím měl pořád problém a chvílemi jsem nenápadně mrkal, abych se ujistil, že zlatá nit před námi nezmizí a že se nenacházíme v nějakém podivném snu. Poslední dobou ale realita byla podivnější, než i ty nejdivočejší snové zážitky.
Nit však zůstávala na místě a táhla se někam pryč, mizela mezi stromy lesa. Darleen už po ní vykročila a tak jsem ji následoval, stejně jako Edgar, který mi přestal oždibrávat ocas a hopkal a popoletoval s námi. "Upřímně netuším," opáčil jsem a zavrtěl hlavou. "Zní to naprosto šíleně, ale nejspíš to není nemožné." Před pár měsíci bych ještě něco takového nikdy nevypustil z tlamy a poklepával bych si na čelo nad každým, kdo by se o podobné pitomosti byť i jen zmínil. Vida, takže se starý lišák přece jen mohl naučit novým kouskům? "Jen doufám, že to není nějaká bouda. Kdoví, kdo jí ty ocasy utrhal a na co je chtěl," zabručel jsem. Nemluvila o někom, kdo ji sekl? Potřásl jsem hlavou a kráčel dál. Radši na to teď nemyslet.

//les Taldren

Má laskavá nabídka pomoci se nesetkala s kladnou reakcí. Vlastně jako bych ji snad ani neudělal. Možná bych se měl urazit, ale ono se toho vzápětí začalo dít tolik, že jsem to ani nestihl. Okolí se značně zaplnilo, objevily se tu ještě další lišky, vesměs neznámé tváře a kožichy. Freydis? blesklo mi v jednu chvíli hlavou, když jsem v davu zahlédl nepolárku s bílým kožichem, ale k mému údivu to má známá nebyla. Je tohle nějaká nová móda? Edgar poskakoval kolem a vypadalo to, že se výborně baví. Nevšímal jsem si ho - plačící liška se totiž dala do řeči a, posléze, do kouzlení.
Na moment jsem si už myslel, že je po mě. Zatmělo se mi před očima, svět kolem zmizel... ale když se zase objevil, od pahýlů, na kterých bývaly ocasy, se táhly zlaté nitky ukazující cestu. "Na tohle začínám být moc starý," zamrmlal jsem si pod vousy a namířil si to ke kaně, která předtím plačící stvoření utěšovala. "Já se s vámi klidně vypravím, slečno," pronesl jsem nonšalantně, jako by mi z těch kouzel netřeštila hlava a nechtěl jsem se zahrabat do jezerního bahna. Hrát divadlo mi naštěstí vždycky šlo. Pro jistotu jsem se ale moc nerozhlížel kolem - změnila se támhleta liška právě v holuba? Určitě ne, zcela jistě ne. "To si piš, že jo," ozval se mi v hlavě Edgar, kterého přestalo bavit očumovat všechno kolem a přihopsal k nám. "Nazdar! Výborná volba, jít s náma dvěma. Angus sice vypadá jako vyhasínající plamen, ale-" začal Edgar krákat a já ho zlehka odstrčil ocasem, než jí nakecá kdoví co: "To by snad stačilo," zabručel jsem a soustředil svou pozronost zpět na svou společnici. "Jak už jsi tedy slyšela, jmenuji se Angus. A tenhle proříznutý zobák je Edgar," kývl jsem na straku, která se právě zaobírala vytahováním volných chomáčů chlupů z mojí oháňky. Cukl jsem ocasem, abych ho vyprostil z jeho spárů, a vykročil kupředu podél zlaté nitě, než se stačím naprosto a dočista zbláznit. "Tak jdeme, ať se to ubohé stvoření dál netrápí." Sám jsem nevěděl, jestli mluvím o zlaté lišce nebo sám o sobě.

//Arsenský les přes Taldrenské kopce

Straka letěla napřed a já ji následoval tak rychle, jak jen mi to šlo. I tak se ke mně ale Edgar musel párkrát zakroužením vracet. "Tak honem, starouši," pobízel mě naléhavě. "Dělám, co můžu," bránil jsem se. "Tobě se to sviští přímou čárou, já musím přes všechny tyhle kopce." "To je holt smůla," povzdechl si Edgar a kdyby mohl, jistě by pokrčil rameny. Takhle ale jen zakroužil zase o něco výše a ohlásil mi: "Už jsme skoro tam."
A opravdu, na břehu jezera se cosi dělo. Byla tam nějaká liščí sešlost. Jen jestli to nebude zase něco podobného, jako s tou sněžnou liškou, blesklo mi hlavou, když jsem se k nim blížil. Zjistil jsem dokonce, že dvě z přítomných tváří poznávám přesně z toho setkání v zimě, ačkoliv jména jsem k černému lišákovi a šedo-zrzavé lišce přiřadit nedokázal. Stála tam ještě jedna liška, další kana, což by mě jistě potěšilo více, kdybych si právě v tu chvíli nevšiml toho, na co tam všichni koukají. Na zemi mezi nimi ležela liška se zlatavým kožichem, bolestně naříkala, až srdce usedalo, a nebylo divu. Chyběl jí totiž ne jeden ocas, ale hned tři, přičemž další čtyři ještě měla. "Krucinál," zaklel jsem tiše a opeřenec, který přistál vedle mě, přikývl: "Pěkná polízanice, jak jsem říkal."
Přistoupil jsem blíž ke skupince a prohlédl si ta zranění víc zblízka, ale ono ve finále nebylo moc co prohlížet. Ocasy byly prostě pryč, jako uhryzané nebo utržené. Kdo by něco takového dělal? "Viděl jste někdo, co se stalo?" otázal jsem se toho kolem stojícího hloučku, protože jsem si popravdě nebyl jist, jestli ta mnohoocasatá liška bude vůbec ve stavu mluvit. "Asi by to chtělo alespoň omýt," zamrmlal jsem pak při pohledu na ty rány a přece jen se rozhodl naříkající stvoření oslovit, protože se mi nechtělo jen nečinně stát v kroužku a čučet na její trápení: "Zvládla by ses přesunout blíž k jezeru? To chce očistit, než se do toho dostane kdoví co." No, a i kdyby to nezvládla, snad nás tu bylo dost, abychom jí mohli pomoct. Pokud tomu tedy ostatní byli ochotní.

Ještě chvíli jsme posedávali u vodopádu, ale konverzace začínala poněkud váznout a i naslouchání uklidňujícímu hučení vody se mi nakonec omrzelo. Zavlnil jsem huňatou oháňkou, vstal a protáhl si hřbet. Cítil jsem se dostatečně odpočatý a zachtělo se mi navštívit zase nějaký jiný kout. "Inu, asi se vydám dál na cestu," obrátil jsem se na Armina. "Tak se opatruj. Třeba se nám zas cesty zkříží, kdoví?" pokrčil jsem rameny, však už jsme se potkali dvakrát. Polární lišák byl docela příjemným společníkem, takže by mi ani nijak nevadilo na něj narazit znova. Teď byl ale čas vyrazit zase dále. Pokývl jsem tedy polárníkovi na rozloučenou a vykročil lesem pryč. Jen, co jsem se od něj na pár metrů vzdálil, zakroužil mi nad hlavou černobílý stín. "Pojď tudy," nabádal mě Edgar. "Kudy? A proč?" "No přece za mnou, trumbero! A uvidíš... ale moh bys ty svoje kosti donutit k trochu větší rychlosti." Kousl jsem se do jazyka, abych se neohradil jak proti tomu trumberovi, tak proti starým kostem, a natáhl jsem krok. Byl jsem totiž popravdě zvědavý, co Edgar kde spatřil.

//Keterské jezero přes Taldrenské kopce

Po zvážení hlásím Anguse. Nejsem tu sice úplně nejdelší dobu, ale s aktivitou problém nemám a beze stopy se vytrácet neplánuji :D A myslím, že starouš by skupinu ukočírovat zvládl c:

1. Louka
2. Nora
3. Moře
4. Východ slunce
5. Teplo
6. Černá
7. A, hraboše
8. B, mít všechny vlastnosti na max
9. E, nemoci
10. A, mít hlad
11. C, mhe
12. B, krknul
13. D, byla by to demokracie

//Hlásím se

No jistě. Nejspíš bylo ode mne poněkud pošetilé o tom takhle uvažovat - samozřejmě, že Arminovi ty dlouhé noci nepřišly podivné. Narodil se a vyrostl v krajině věčného mrazu, kde věci byly prostě jiné. Stejně jako mně nepřišel nijak podivný písek pod nohama a neúprosný žár slunce nad pouští. "To asi dává smysl," potřásl jsem hlavou nad vlastní otázkou. "Když jeden nic jiného nepozná, ani ho vlastně nemá proč napadnout, že by věci mohly být někde jinak." Když prohlásil, že teď už by se mu to ale zase tak moc nelíbilo, zvedl jsem krátce oči k obloze. Slunce a měsíc si střídaly místa, jak měly ve zvyku. Nezdálo se, že by se s tím chystali skončit. "Hádám, že kdyby se to stalo, asi bychom si všichni museli zvyknout. Slunci bychom poroučeli jen těžko," pokrčil jsem rameny a pak zamyšleně naklonil hlavu ke straně. "Leda by i na tohle bylo nějaké to kouzlo?" To byla možná i trochu znepokojivá myšlenka. Mohla si kouzla do takové míry zahrávat s chodem přírody?

Naštěstí se nezdálo, že by si na mě Armin čehokoliv všiml. Svoje emoce se mi tedy nejspíš povedlo skrýt celkem obratně. No, vždycky jsem v tom byl dobrý, když jsem chtěl. Bylo trochu otázkou, jestli to je dobře nebo špatně, ale nad tím jsem rozhodně dumat nemínil. Perfektně mi to vyhovovalo a na zbytku zase tak moc nezáleželo.
Raději jsem se Armina zeptal na něco, co mi ohledně polárních oblastí vrtalo hlavou. Už jsem o tom slyšel dříve, ale upřímně mi to vždycky znělo dost... neuvěřitelně, jako by mě někdo vodil za čenich. Ale Armin byl polárník, ten musel vědět, kde je pravda. Když mi onu informaci potvrdil, podivil jsem se. "Takže to je vážně pravda?" Měl jsem trochu problém si to představit. "Hm. Není to trochu... nepříjemné? Z toho bych se nejspíš brzy zbláznil." Půl roku nevidět slunce a toho dalšího půl roku ho zase nikdy nevidět zapadnout? Kdepak, s tím bych se nejspíš nesmířil.

Myslel jsem si, že to Armin bude chápat, a také že ano. Přivedlo mě to na myšlenku, která mě nikdy předtím nenapadla. "Když nad tím tak přemýšlím, pouště a oblasti věčného sněhu mají asi víc společného, než by se na první pohled zdálo." Byly to opačné extrémy, žár a mráz, ale napadala mě teď spousta podobností. Písky pouště byly zrádné, ale to samé se jistě dalo říct o nekonečných sněhových závějích. Život tam byl těžký, krutý k těm, kteří nevěděli, jak si s ním poradit i k těm, kteří tam dokázali přežívat dlouhé roky. Žádné stromy a déšť jako vzácnost... no, vlastně jsem nevěděl, jestli v zamrzlých oblastech vůbec někdy nějaký déšť byl, nebo pouze sníh. Ale sněhové bouře by se zase mohly připodobnit k těm písečným, takže... Potřásl jsem hlavou, příliš jsem se do toho zamotával.
Armin už po této půdě prosáklé podivnostmi kráčel dle vlastních slov skoro celý rok. "Hmm," zabručel jsem pouze v odpověď. Už si tedy na zdejší nevšednosti zvykl. Nebo byl možná jen k podobným věcem otevřenější, než já. Příchod k vodopádu ale naši rozpravu na chvíli přerušil. Já se šel napít, odstrkoval jsem přitom myšlenky, které mi bolestně stahovaly hrdlo. Skláněl jsem se nad vodou mnohem déle, než bylo nutné, abych si mohl být jistý, že až příště promluvím, hlas se mi nezachvěje. Rychle jsem přemýšlel nad nějakou dostatečně nevinnou, bezpečnou otázkou. "Pověz," odtrhl jsem se konečně od vody a obrátil se k polárníkovi, "to mě vždycky zajímalo - vážně tam u vás máte tak dlouhé noci?"

Vyrazili jsme opět na cestu lesem. Nikam jsem se nehnal, kráčel jsem pomalu a rozhlížel se po neznámém okolí, zatímco mi Armin odpovídal na mou otázku. "Chápu," přikývl jsem. "Pro mě už to taky není zas tak podivné, i když zpočátku jsem si mimo poušť připadal zvláštně. Hlavně se všemi těmi stromy, připadalo mi, že ční až kamsi do nebes a já jsem pod nimi zakrslý a nepatrný," uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou, pak jsem zaměřil zrak na bílého lišáka. "Takže už jsi v tomhle zvláštním kraji dlouho?"
Cesta přes les byla celkem snadná, nebylo potřeba překonávat žádné šílené kopce nebo skály. Zurčení vody se přibližovalo a brzy jsem před námi spatřil lesk vodní hladiny a vpředu mezi stromy... vodopád. Ten měl nejspíš na svědomí většinu toho hučení. Zastavil jsem se a chvíli na ten div jen mlčky hleděl. Stáhlo se mi srdce, když se vynořila náhlá nezvaná myšlenka: To by se líbilo Tess. Potřásl jsem hlavou. "Hezké," zabručel jsem tónem co možná nejledabylejším a radši si to namířil k vodě, abych se napil.

Vykopali jsme společnými silami díru, do které jsme pak hodili zbytky ušáka. Nebyl to špatný nápad, zahlazovat stopy, jako bychom tu ani nikdy nebyli. Nebo jako bychom tu spíš nikdy nejedli. Těžko jsem za sebou mohl sbírat každý chomáč chlupů a zametat každý otisk tlapy v blátě. Nepředpokládal jsem ale, že by mě někdo stopoval a sledoval každý můj krok. Snad. Střelil jsem pohledem přes rameno, ale pak jsem sám sebe napomenul - ještě začnu být na stará kolena paranoidní.
Přihnal se déšť, ale stejně tak rychle začal zase ustupovat, takže by to řeku snad nijak zvlášť ohrozit nemělo. "Tak pojďme a uvidíme, jak to tam bude vypadat," zabručel jsem a vykročil pomalu směrem, odkud bylo předtím slyšet hučení vody. Nechtěl jsem ale jít úplně mlčky... a počasí bylo vždycky bezpečné, leč poněkud nudné téma. "Není to pro tebe zvláštní, déšť, bahno, tohle všechno?" nadhodil jsem. "Tedy, já sám v oblastech věčného sněhu nikdy nebyl, ale hádal bych, že toho tam moc nemáte?" Taky bylo dost dobře možné, že se tu Armin potuloval tak dlouho, že už mu to ani nepřišlo. Já sám jsem si na život mimo poušť už taky celkem zvykl - přesto mě všechny ty rozdíly pořád ještě dokázaly občas zarazit nebo překvapit.

Že polárnímu lišákovy jsou skupinové lovy vlastní mě nepřekvapovalo. Vlastně se nad tím moje myšlenky ani nijak zvlášť nezastavily. Já i doma v poušti lovil s přáteli, ač to možná pro nás kany nebylo zrovna typické. Ono na té naší bandě, co brázdila ty horké písky, nebylo asi typického vůbec nic. To spíš Edgarova přítomnost - a co víc, výpomoc - byla zvláštnější, leč o nic méně užitečná. Musel jsem se s tím prostě smířit. Tenhle cirkus byl teď můj život.
Armin toho už příliš nenamluvil a tak jsme naši svačinu dokončili bez dalších dlouhých řečí. Nevadilo mi to. Necítil jsem potřebu bez ustání mlít pantem, pokud jsem neměl co rozumného říct. Když jsem se najedl do syta a olízal si čenich a tlamu od krve, najít řeku mi znělo jako ideální nápad. Armin měl ale dobrou poznámku. "Hmm, nejspíš máš pravdu," přikývl jsem, když jsem pohlédl na ohlodané zbytky - povšiml jsem si taky, že straka mezitím zase někam odplachtila. "Neměli bychom to asi nechat jen tak válet." Lesní půda naštěstí vypadala celkem měkce a kypře, takže zabořit do ní tlapky nebylo zase takovým problémem, i když jsem si s hořkostí uvědomil, že mi to hrabání jde dost pomalu. Očekával jsem ale, že i Armin přiloží tlapu k dílu a pak bude díra vyhrabaná raz dva.
Mezi větvemi stromů mezitím začaly propadávat kapky deště, životodárného deště, který v takových končinách jako tyhle nebyl vůbec takovou vzácností a důvodem k oslavě, jako doma v poušti. I tak jsem zvedl hlavu a pohlédl k zamračené obloze s lehkým úsměvem - sněhu jsem příliš nefandil, ale déšť mě dokázal potěšit pokaždé, i když byl teď v mém životě mnohem obvyklejším jevem. "Prší," poukázal jsem na očividné a nastavil hlavu kapkám. Pršelo asi celkem dost, ale ve skrytu stromů jsme byli trochu chráněni. Pak se zablýsklo a okolní ticho pročíslo hlasité zahřmění, až mi přejel mráz po zádech. "Snad to tu řeku moc nerozvodní," zamrmlal jsem spíš pro sebe.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána