Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Keterské jezero přes Starý Benrir

Vykročil jsem pomalu podél řeky. Darleen se rozhodla, že se k mojí cestě na poušť taky připojí. Jen jsem přikývl - byl jsem celkem rád, že nepůjdu sám. Kráčel jsem ale pomalu. Jednak mě bolelo pokousané tělo a také mi stačil jediný pohled na Darleen, aby mi bylo jasné, že ani ona nějakou velkou rychlost vyvinout nebude schopná.
"Neříkala," odvětil jsem. "Alespoň ne nic, co by cokoliv vysvětlovalo. Jen poděkovala a pak... pak prostě zmizela." Zavrtěl jsem nad tím ještě jednou hlavou. "Nerozumím tomu, ale tak už to bohužel v tomhle kraji chodí. Je spousta věcí, které se nedají pochopit." Opatrně jsem našlapoval po břehu řeky a po oblázcích, které ho vystýlaly. Byla široká a já si byl jist, že bych v ní nechtěl skončit. Také jsem věděl, že do pouště nás nejspíš nedovede a tak jsem od ní náš směr nakonec odklonil a zamířil na blízkou pláň, kde nás brzy obklopila mlha.

//Můstek přes Mlhavé údolí

Pozdě ale přece prosím o procenta do vytrvalosti

Freydis: Přidáno

Darleen nespala. Když vstávala, pohybovala se přitom skoro stejně, jako já a vypadala možná ještě o něco hůř. Únava z ní přímo vyzařovala na všechny strany. Upřímně mi jí bylo celkem líto. Nechali jsme se nachytat do nějaké magické šlamastyky ve snaze udělat dobrý skutek a teď jsme za to měli platit? Život prostě nebyl fér. Ne, že bych to už dávno nevěděl, ale bylo dost depresivní, jak se to pořád muselo připomínat.
Uvědomil jsem si také, že jsem nikde nezahlédl ani pírko z Edgara. Straka se zase kamsi vytratila na vlastní dobrodružství. Už mě to ani neznepokojovalo, věděl jsem, že se za chvíli zase určitě objeví. Přestal jsem bloudit očima po obloze a shlédl zpátky k Darleen. "Teď? Přemýšlel jsem, že bych se vrátil do pouště. Mám dojem, že mi tyhle končiny moc neprospívají," ušklíbl jsem se kysele. "Chceš jít taky? Ve dvou se vždycky cestuje lépe," nabídl jsem jí a ještě jednou se protáhl, než jsem pomalým tempem vykročil podél řeky. Směrem jsem si byl jist jen málo, ale poušť byla dost velká, než aby se dala jen tak minout.

//Nový Benrir přes Starý Benrir

Pořádný spánek, to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Usnul jsem jako zabitý, třebaže jsem obvykle jistou ostažitost. Na to už jsem v tu chvíli neměl vůbec sílu. Spánek se mě zmocnil snad ve stejné chvíli, co jsem zavřel oči. Ani jsem si nevšiml, jestli se Darleen nakonec vrátila ke mně nebo si odešla po svém.

Netušil jsem, jak dlouho jsem spal, ale když jsem znovu otevřel oči, cítil jsem se alespoň trošku osvěženě. I když jakmile jsem se pokusil pohnout, mrzutě jsem zamručel. Byl jsem příšerně ztuhlý a rozbolavělý, jako bych se právě vyhrabal zpod hromady kamení. V kloubech mi zakřupalo, jak jsem se pomalu protahoval a hekal u toho jako... Jako starý dědek. Zrak mi sjel k místu, kde ležela další hromada hnědých chlupů. Darleen. Takže přece jen neodešla. "Darleen? Spíš?" zabručel jsem polohlasem, kdyby přece jen spala.

Ocas, který jsme přinesli, přirostl lišce zpátky k tělu, jako by ani nikdy nechyběl. Společně s těmi ostatními. Dostalo se nám díků, porýpnutí i nesouhlasných zamručení, ovšem žádných vysvětlení. Liška se prostě rozzářila jako nejjasnější slunce, až jsem musel zavřít oči a když jsem je znovu otevřel, byla pryč. "Hmpf," odfrkl jsem si podobně jako předtím ona v odpověď na moji otázku. Prostě zmizela, jako by nic. Žádné odpovědi, žádná vysvětlení. Jen další podivný příběh... To jsem z toho blázen. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a namířil si to od jezera dál. Jen jsem vrhl tázavý pohled po Darleen, jestli se ona také vydá se mnou nebo si půjde vlastní cestou. Poodešel jsem jen kousek opodál, ke křovinám dál od břehu, kde jsem se svalil na zem a stočil do klubíčka. Bylo toho dost, až příliš na moje staré kosti a byl jsem tak unavený, jako už dlouho ne. Hadí kousance pořád pálily a štípaly, ale rány se mi zdály čisté a v pořádku. Hádal jsem, že kdyby některý z těch hadů byl jedovatý, už bych dávno někde ležel v křeči s pěnou u tlamy. Měli jsme asi štěstí. Tentokrát... Edgar přihopsal blíže a usadil se vedle mě, zatímco já tiše usínal. Vrátím se potom do pouště. Tyhle ostatní končiny jsou na mě nějak moc živé.

//Taldren

I nadále mezi námi panovalo ticho, jak jsme překonávali ten poslední úsek k jezeru. Už jsem se nedokázal soustředit na nic jiného, jen na to, abych to už konečně měl za sebou. Vodní hladina už se třpytila před námi, ale i tak mi to přišlo ještě jako tisíc mil. Moje tělo protestovalo proti každému dalšímu kroku a v hlavě mi dunělo. Možná je to vážně můj konec. Možná byli vážně jedovatí a tohle bude můj poslední hrdinský počin. Suše jsem se pro sebe zasmál a pak zavrtěl hlavou. Život byl podivná věc.
Konečně jsem se tam doploužili. Jakmile jsme byli poblíž, sedl jsem si na zem. Mnoho nás tu ještě nebylo. "Neseme ocas," zahučel jsem a ohlédl se na Darleen, která oháňku měla momentálně v tlamě. "Kde jsou ostatní? Jen se opozdili, nebo se už nikdy nevrátí?" Cítil jsem, jak mi v duši narůstá hořkost. "Možná by příště bylo lepší svoje zachránce aspoň upozornit, že se ženou do smrtelného nebezpečí." Musela to přece vědět. Nebo alespoň tušit. Ne?

//Talimon

Vraceli jsme se stejnou cestou, kudy nás předtím vedla zlatá nit. Nyní jsme ale museli jít po paměti, protože ocas už jsme nalezli. Vůbec se nám ale nešlo tak zlehka, jako předtím. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Darleen se nabídla, že ocas chvíli vezme a já jen ztuhle pokrčil rameny a pustil oháňku na zem. "Díky," pronesl jsem prostě a snažil se, aby to neznělo příliš nabručeně. Nechtěl jsem si svou mizernou náladu vybíjet na Darleen, která za nic nemohla. Proto jsem se taky radši uchyloval k mlčení, měl jsem jinak pocit, že bych na někoho musel být nepříjemný, kdybych otevřel tlamu na víc než dvě slova. Už jsme se ale snad blížili... Bylo třeba dovléct bolavá těla už jen o kousek dál.

//Keter

//Stříbrný potok

"To nestojí za řeč," zahuhlal jsem s plnou tlamou liščí oháňky, když Darleen znovu děkovala za záchranu. Těžko jsem ji mohl nechat napospas hadům. Co by tomu řekla Tess? Nikdy by mi to neodpustila. Dělala ze mě nejspíš lepšího lišáka, i když už tu dávno nebyla. Ačkoliv z nás dvou byla vždycky ona ta lepší. Jak se někdo jako ona kdy mohl zamilovat do někoho, jako jsem byl já, mi připadalo záhadné tehdy a vlastně i dodnes, po všech těch letech. Tiše jsem si povzdechl. Vzpomínky bolely. Stejně jako rány po hadích zubech. Kráčeli jsme kupředu a já zarytě mlčel. Neměl jsem na nějaké rozprávění náladu. Chtěl jsem si to prostě odbýt a být s tím hotový. Dobré ponaučení. Nezahrávej si s magií.

//Taldren

//Amaron sever

Prchali jsme. Darleen tedy o dost rychleji, než já, ale snažil jsem se. Bolelo mě ale snad celé tělo a rychle mi docházel dech. K potůčku, u kterého se mladší liška zastavila, jsem se spíš už dobelhal a ztěžka jsem se svalil na břeh. Nechal jsem ten zatracený ocas vypadnout z tlamy a chvíli tam jen ležel na boku, lapal po dechu a naslouchal rychlému tlukotu vlastního srdce. Tohle bude můj konec? Tohle, vážně? Zavřel jsem na minutku oči. Ne, asi jsem ještě neumíral. Sice to trvalo dlouho, mnohem déle, než ještě před pár lety, ale nakonec jsem popadl dech a splašený úprk srdce v mé hrudi se začal zpomalovat. Kousnutí od hadů štípala a bolela, stejně jako svaly a klouby, kterým se ta přílišná námaha vůbec nelíbila. Seber se, starouši. Otevřel jsem oči a spatřil Edgara, který seděl opodál a vypadal podobně zkroušeně, jako se já cítil. Pokud byl patron liščí součástí, cítil to samé, co já? V tom případě mi ho bylo opravdu líto. Zatímco se Darleen koupala, pomalu jsem se přetočil na břicho a začal si olizovat krev z pokousaných nohou. Bolelo to jako čert a kdoví, jaký jed se mi právě teď mohl šířit v těle. Vždycky jsem byl na hady tolik opatrný... a teď tohle.
Po nějaké chvíli mi pohled padl na ten zpropadený ocas. To všechno kvůli tomuhle. Do háje. Kdyby hadi nezaútočili na Darleen, asi bych ten ocas prostě nechal a vykašlal se na to. Nějaká cizí mnohoocasá liška mi nestála za ztrátu vlastního života. Ale mladou kanu jsem tam nemohl prostě nechat umřít... a tak jsme teď byli tady. I když mi odpočinek přišel naprosto nedostatečný, přinutil jsem se s četným hekáním a nadáváním vstát. "Pojďme," zavrčel jsem - ani ne tak na Darleen, jako spíš na celý svět. "Ať už se téhle prokleté věci konečně zbavíme." "Pokud po cestě neumřem," přisadil si Edgar poznámkou, kterou já si jen v duchu myslel. Chopil jsem se oslintané oháňky a kulhavou pomalou chůzí se vydal směrem zpět k jezeru, kde to začalo. Bylo mi na nic, ale teď už jsme to museli dokončit, jinak by to celé bylo úplně zbytečné.

//Talimon

Zabral jsem vší silou, jakou jsem v sobě dokázal nastřádat. Nebyla to taková sláva, jako za mých mladých let, ale stačilo to k tomu, abych Darleen osvobodil z jejího písčitého hrobu. Cítil jsem na jazyku její krev. Moje zuby ale nebyly jediné, které tu rozdávaly zranění. Na tlapách jsem ucítil kousání a štípání těch zpropadených hadů, ale kdoví, co byli zač? Mohli být zcela neškodní... nebo si možná jejich jed už propracovával cestu mou krví a brzy začne působit. Teď ale bylo nejdůležitější odtud co nejrychleji zmizet, protože jinak by na tom už ani nemuselo záležet. Darleen se rozpádila pryč a já ji následoval, i když o dost pomaleji. Na takovouhle akci už jsem neměl. Zaostával jsem za mladší liškou a ztěžka oddechoval. Bylo mi jasné, že tohle bude ještě pořádně bolet. Po cestě jsem popadl ten ocas, kvůli kterému tohle všechno bylo a který zůstal ležet na zemi opodál, střežen Edgarem, který také vypadal jaksi zničeně a dokonce si odpustil i všechny poznámky. Hlavní teď bylo zmizet co nejdál od hadů.

//Stříbrný potok

Utíkal jsem, jak jen mi to staré kosti dovolovaly, a nedíval jsem se nalevo ani napravo, prostě jsem odtud už chtěl být sakra daleko. Předpokládal jsem, že i Darleen to zvládla na pevnou zem, ale hlasitý výkřik, který mi vzápětí dolehl k uším, mě přesvědčil o opaku. Otočil jsem se a spatřil cosi naprosto šíleného. Mladá liška se propadala do země ve víru hadů a zeminy, doslova ji polykala země. Zastavil jsem se na místě. Na krátkou vteřinu se ve mně ozval hlásek, který mě nabádal se otočit a utéct. Bylo by moc riskantní se ji snažit zachránit. Mohli jsme tam umřít oba. Ale... ne. Nemohl jsem ji tam nechat. Možná, kdyby nebyla tak mladá a milá, kdyby byla někým, kdo si takový osud byť i jen trošku zaslouží... ale ona si to nezasloužila. Pomyslel jsem na Tess a na to, že by mi to nikdy neodpustila.
K čertu s tím, zanadával jsem v duchu. "Edgare!" houkl jsem na černobílého opeřence rovněž v duchu, protože tlamu jsem měl zacpanou ocasem. To jsem ale mínil změnit. "Chytej!" Hodil jsem ocas strace, směrem pryč od hadů, doufal jsem, že ho chytí nebo aspoň pohlídá na bezpečném místě, než vyřeším tuhle šílenou lapálii. Pak jsem zamířil k Darleen. "Už jdu!" hulákal jsem, ale jak se k ní dostat, aby mě to taky nevtáhlo? V místě, kde země začala být nestabilní, jsem pokrčil nohy, až jsem tahal břicho úplně po zemi. V kloubech mi skřípalo a pekelně si stěžovaly. Bylo mi jasné, že mě bude bolet celé tělo, až se z tohohle dostaneme. Jestli se z toho dostaneme. Po sypkém písku jsem se přišoupal až k Darleen a chytil ji za kůži na zátylku. Pořádně. Bylo mi jasné, že to bolí, v tlamě jsem ucítil krev, jak jsem jí kůži prokousl, ale nemohl jsem riskovat, že mi vyklouzne a je lepší být pokousaná, než mrtvá. Pak jsem zabral.

Kdybychom sem jen nakráčeli, vzali si ocas a odešli, asi by to bylo až moc jednoduché. To syčení se mi nelíbilo a když jsem ucítil pod nohama pohyb, automaticky jsem nadskočil, až mi přitom zakřupalo snad ve všech kloubech. Čekal jsem, že pod tlapou spatřím hada, ale nebylo tam nic. Jenže vzápětí se země pohnula na jiném místě, a zase, a ještě o kus dál a najednou se všechno kolem rozhoupalo jako vlny na jezeře.
Darleen zvolala, že ti hadi lezou pod zemí - nebo se o to pokusila, než ji ty vlny rozhodily z rovnováhy. No, říkal jsem jí přece, aby řvala... a taky, aby zdrhala, což ona ale nedělala. "Vypadni!" houkl jsem na ni ne zrovna vybraným způsobem, ale na zamýšlení se nad ublíženými pocity nebyl čas. Sám jsem se sotva držel na nohou, jak jsem se snažil co nejrychleji propracovat k ocasu. Doufal jsem, že to Darleen zvládne a nezřítí se do hadí propasti... doufal jsem, že to zvládnu já.
Na nejistých nohou jsem klopýtal vpřed. V jednu chvíli jsem ztratil rovnováhu. Na hroznou vteřinu už jsem si myslel, že to mám sečtené, že spadnu a hadi se vyvalí ven a sežerou mě zaživa. Edgar mě nešetrně chytil zobákem za ocas a škubnul mnou zpátky. Z tlamy mi asi vyletělo nedůstojné vykviknutí, ale byl jsem pořád naživu a ocas už byl na dosah. Chňapl jsem ho do tlamy a otočil se k ústupu. Neviděl jsem v tu chvíli, co dělá a jak si vede Darleen, soustředil jsem se jen na vlastní nohy, v uších jen syčení hadů a Edgarovo nadávání kdesi nad hlavou. Pryč, pryč, pryč.

Angus k Azraelovi

Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, co tu Darleen prozkoumala a neprozkoumala a zcela upřímně mě to v tuto chvíli příliš nezajímalo. Přiblížili jsme se totiž ke stromu natolik, že už bylo vidět, že na konci zlaté nitky se vskutku cosi nachází. Cosi, co doopravdy vypadalo jako liščí ocas. Ovšem jakmile jsme se přiblížili, bylo mi hned jasné, že něco nehraje. Kolem stromu se šířilo zlověstné syčení. "Slyším," řekl jsem tiše a přikývl. Vzhlédl jsem ke větvím mohutného stromu, ale nespatřil jsem žádného hada, který by ocas hlídal. To neznamenalo, že tam nebyl. Jen mohl být důkladně schovaný.
"No, můžeme se vrátit a tvrdit, že jsme nic nenašli," pronesl jsem, načež mě Edgar štípl zobákem do špičky ocasu. "To seš teda hrdina!" utrhl se na mě. Ani jsem nestačil říct, že jsem to tak úplně vážně nemyslel - opeřenec mlel dál. "Já mám lepší plán. Vlítnem tam a-" "Ne!" zarazil jsem ho tlapou, neboť jsem viděl, že se už už chystá rozletět přímo ke stromu. "Měli bychom to vzít pomalu. Proplížit se ke stromu, čapnout ocas a pak začít prchat." Obrátil jsem se na Darleen: "Půjdu první. Běž za mnou a hlídej. Jestli uvidíš jakýkoliv pohyb, řvi a zdrhej. Budu ti v patách," ušklíbl jsem se. "A co budu dělat já? Mám bojovat s obřím hadem? Protože to bych dokázal!" vypjal Edgar bojovně svůj ptačí hrudníček. "Pro mě za mě, jen přitom neumři," povzdechl jsem si a začal se pomalu plížit vpřed. Zdálo se, že naše přítomnost něco opravdu probouzí. Tohle je pitomost. Vůbec bychom tu neměli být. A přece jsem se pomaličku sunul kupředu.

//jezero Talimon

Do mého handrkování s Edgarem Darleen nijak nezasahovala a já se jí nedivil. Asi bych se taky nemísil do něčího pošťuchování s mluvícím opeřencem. Co na to taky jeden chtěl říct? Nakonec ale Edgar alespoň na chvíli zavřel zobák a já svou pozornost zaměřil na mladší lišku, která právě vysvětlovala, že přišla z pouště teprve před pár dny. "Ach tak," přikývl jsem. "To tu tedy nejsi příliš dlouho." Ale nese to docela dobře, pomyslel jsem si trochu hořce. Možná jsem na tohle byl vážně už moc starý. "No, že bychom byli poblíž pouště se mi také nezdá. Třeba je to nějaká jiná planina? Spousta jich vypadá dost podobně," nadhodil jsem. Některé lišky si myslely, že poušť je nudná a jednotvárná, ale mně některé louky a pláně přišly jednotvárné a nudné zrovna tak, až se skoro nedaly rozeznat jedna od druhé. A nebylo to nakonec jedno? Nitka nás sem vedla, tak jsme ji museli následovat. Tedy nemuseli, nikdo nás nenutil... ale když jsme se za ní táhli už tak dlouho, nemělo smysl se otáčet teď. Navíc jsem věřil, že kdybych se pokusil jít kamkoliv jinam, Edgar by mě osobně za ucho odtáhl nazpět. "Možná tu vyrostl přes noc. To by nebyla ta nejdivnější věc, co se tu stala," zabručel jsem a kývl na Darleen: "Tak pojďme, ať už vidíme, co je na konci té nitě."