Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vykročili jsme na obhlídku okolí a tlapy nás nejprve nesly ke skalám. Cítil jsem tu ještěrky a občas jsem nějakou i zahlédl, jak se mihla mezi kameny. O jídlo tu tedy snad nouzi mít nebudeme. Zatímco já se rozhlížel po ještěrkách, Darleen lezla do různých děr a skulin mezi kameny. "Ještě ne, ale jistě by se nějaký hodil. Vždycky můžeme vyhloubit nějakou noru," zvažoval jsem. Bylo by to dost práce a narazit na nějakou opuštěnou, kterou tu zanechal někdo před námi, by jistě bylo mnohem lepší, ovšem také by to bylo neskutečné štěstí. "Hrabat noru? Copak jsme hraboši?" ozval se Edgar. "Po tobě přece hrabání nikdo nechce," opáčil jsem. Jeho ptačí drápky na to nebyly zrovna nejlépe uzpůsobené. "Jasně, ale nechápu, proč se do toho ty tak hrneš. Někde tady bude nějaký vhodný místo, dej na mě," pokyvoval hlavou a sezobl ze země vypaseného brouka. "Když myslíš," pokrčil jsem rameny a nahlédl do díry mezi dvěma skalami. Zdálo se, že je hlubší, než se na první pohled zdálo. "Huh. Zvláštní..." Vykročil jsem vpřed a čekal, že každou chvíli narazím na slepý konec, ale chodba jaksi nekončila. "Darleen? Možná jsem něco našel."

//Nora Sólum

Prosím za svých 7 bodů o 3 křišťály a 4 pírka, děkuji moc za akci i za odměny c:

Darleen souhlasila, že by ve skupině ráda zůstala a já si uvědomil, že se mi celkem ulevilo. To už tu budeme tři - a tomu už se s trochou představivosti dalo říkat skupina. "Dobrá," pousmál jsem se na ni. "Tak tedy vítej v Lentharské skupině." Bylo to zvláštní, moci o tomhle rozhodovat. Nikdy jsem si nepřipadal jako někdo, kdo by měl být vůdcem. I v naší potulné tlupě, které se stěží dalo říkat skupina, byl tím hlavním kápem Sirius, já byl spíš jen ten, kdo radí, kdo se snažil být trochu hlasem rozumu pro jeho horkou hlavu. Na druhou stranu... kdybych byl tehdy já tím, jehož slovo má největší váhu, mohly věci dopadnout úplně jinak. Podrážděně jsem cukl uhryznutým uchem, které neslo onu vzpomínku, a zaměřil se zase na Darleen. "Jistě, pojďme. Aravanté-" Ohlédl jsem se, ale lišák nebyl nikde v dohledu. Pokrčil jsem rameny. "Aravanté nás kdyžtak dožene." S tím jsem vykročil směrem ke skalám, abych taky trochu víc poznal místo, které mělo nyní být mým domovem nejspíš už navždy.

Aravanté se k pohybu příliš neměl a já začínal být trochu nervózní z toho, že jsem nechal Darleen kdoví kde trčet a čekat. "Půjdu tedy napřed," pronesl jsem k lišákovi, "kdyžtak mě dojdi." Zavlnil jsem dlouhým ocasem a začal kráčet směrem, kde jsem mladší kanu naposledy opustil. "Krysa," mumlal si pořád Edgar a vrtěl přitom hlavou. "Já, a krysa? Krysa!"
A přibližně v těch místech, kde naposledy zůstala, jsem ji také nalezl. "Darleen," zavolal jsem na ni. "Pardon. Tohle jsem musel vyřídit. Skupina má teď ale nového člena - Aravantého." Ohlédl jsem se přes rameno, zdali se ryšavý kožich neblíží, ale zatím se to tak nezdálo. "Což mi připomíná, že my dva jsme to spolu nedořešili. Chceš tu také zůstat jako členka skupiny?" zeptal jsem se zkrátka a napřímo. O jejích schopnostech jsem nepochyboval, byla slušná a schopná a byl bych rád, kdyby zůstala.

Tak, a bylo to. Vpustil jsem lišáka, který se představil jako Aravanté, do své skupiny. Vlastně to byl oficiálně první člen. Počítal jsem tak nějak i s Darleen, ale mladá kana se mi k tomu ještě nevyjádřila ani tak, ani tak, takže kdoví, jestli se nakonec nerozhodne prchnout. Budu se za ní muset vrátit, ohlédl jsem se krátce směrem, kde jsem ji naposledy viděl. Všechno hezky popořádku, ovšem.
"Těší mne, Aravanté," pokývl jsem hlavou. Lišáka zarazilo, když se ozval další hlas a jakmile jsem mu to objasnil, zajímal se, co za zvíře je Edgar. Ona otázka ovšem straku značně pohoršila. "Krysa? Já?" rozpřáhl dramaticky křídla a pohlédl na mě s jasnou výzvou, ať okamžitě sjednám nápravu. "Edgar je pták. Straka." Mě ta lišákova otázka jedině potvrdila mé domněnky. Pravděpodobně skutečně neviděl. Jinak by si krysu s ptákem nespletl. Jestli to tak vážně bylo... jak se asi lišákovi muselo žít? Nedokázal jsem si to představit, ale už dávalo větší smysl, proč se tak ohradil proti lovu a podobným věcem. Něco vymyslíme, pomyslel jsem si znovu.
Na jeho další slova jsem jen přikývl, než mi došlo, že je to asi zbytečné. "Není zač," dodal jsem tedy, abych ho zdánlivě úplně neodignoroval. "Máš ještě nějaké otázky, nebo cokoliv? Mám taky v plánu jít se ještě porozhlédnout po území, zatím jsem to pořádně nestihl, takže jestli se chceš připojit, společnost jen uvítám," prohodil jsem. Aspoň bych se s Aravantém líp seznámil a možná bychom i narazili na Darleen, se kterou jsem měl také záležitosti k řešení.

Přemítal jsem, jestli lišáka do řad skupiny - které zatím žádnými řadami příliš nebyly - skutečně přijmout, pokud by měl opravdový zájem. Odhadnout, koho vpustit na své území, do svého domova, a koho poslat k šípku, mohlo být asi těžší, než jsem si představoval. Tenhle lišák... byl zvláštní. Začínal jsem si být čím dál jistější, že mě pořádně nevidí či má nějaký jiný problém. Ovšem chodil jsem po světě už dost dlouho, abych věděl, že občas lišky prostě potřebují dostat šanci. Rozhodl jsem se ji téhle zrzavé kaně dát. Pokud o ni bude mít zájem. A měl.
"Dobrá," zavlnil jsem ocasem. "V tom případě nevidím důvod, proč bys neměl dostat šanci." Ostatně, kdyby tu dělal nějaké problémy, vyhnat jsme ho mohli vždycky, ačkoliv bych to dělal nerad. "Jsem Angus, mimochodem," došlo mi, že jsem se za celou dobu nepředstavil. "Místní Yrita." Zvláštní, o sobě takhle mluvit- "To proto, že tě bude iritovat, chápeš?" přerušil tok mých myšlenek Edgar, který celou dobu stál po mém boku, střídavě hleděl na lišáka, na toho jeho hlodavce a na mě, ale kupodivu nekrákl ani slovo. Nejspíš už to mlčení nemohl vydržet. "A to je můj patron Edgar," přešel jsem jeho poznámku povzneseně a jemně do opeřence dloubl tlapou. Nemůžu za to, že vedete ten nejnudnější rozhovor na světě, ohradil se, ovšem slyšel jsem ho pouze v duchu. "Pokud můžeš slíbit, že nebudeš vyvolávat žádné rozbroje a problémy na území, pak bych tě nejspíš mohl přivítat mezi námi."

Možná jsem se snažil pečlivě volit slova, ale stejně se zdálo, že něco z toho, co jsem řekl, lišáka zasáhlo ne zrovna nejlépe. Stáhl uši dozadu a vypadal... přesně jsem nedokázal rozluštit, co za emoce to z něj vlastně sálá. Navíc mi pořád nedal spát ten jeho pohled - nepohled. Vidí mě vůbec?
Nakonec ze sebe dokázal vymáčknout, že by musel najít nějaký jiný způsob, jak být užitečný. Zdálo se, že mu dělá problém to vůbec říct. Povedlo se mi ho nejspíš pěkně vystresovat. Dokonalý první počin pro nového vůdce skupiny... Možná toho vážně moc nevidí. Nebo je za tím nějaký jiný problém. "Jestli máš o skupinu vážně zájem, jistě bychom už něco vymysleli," pronesl jsem stále s klidem, který jsem uvnitř příliš necítil. Nechtěl jsem ale, aby to lišák věděl. "Nikoho tady nemíním sedřít z kůže, skupina je taky od toho, aby si v ní lišky navzájem pomáhaly," upřesnil jsem ještě raději, aby si nepředstavoval kdoví co. Nechtěl jsem vládnout nějakou tyranskou tlapou, zatímco moji členové se od rána do večera pachtí za nějakou dřinou. Chvíli jsem se odmlčel, než jsem konečně položil tu otázku: "Máš tedy o skupinu vážně zájem?"

Ryšavý lišák ke mně nasměroval svůj pohled, na kterém mi ale pořád přišlo cosi podivného. Jako by se díval skrze mne? Lehce jsem přimhouřil oči. Divné.
Poté, co jsem ho upozornil na fakt, že tohle území je zabrané, zdálo se, že o tom chvíli přemýšlí. Hned se ale nesebral a neutekl. Možná by tedy i zájem měl? Zamyšleně jsem si kroutil špičkou ocasu.
Vstupní požadavky. Docházelo mi, že jsem do tohohle vůdcovství vlastně spadl úplně náhodně, v žádné skupině jsem nikdy nebyl, neznal jsem ta pravidla, jak vybírat členy, všechny tyhle věci... na druhou stranu, tahle skupina byla moje. Mohl jsem si udělat pravidla, jaká jsem chtěl. Uvnitř jsem byl trochu nejistý, ale nedal jsem to znát na svém hlase ani na svém postoji (i když čert ví, jestli se na mě ten lišák vůbec díval nebo ne). "Skupina je mladá, mnoho nás tu není," jen já a Darleen, o které ani nevím, jestli bude chtít zůstat, to jsem ale nahlas neříkal. Zatím to vědět nepotřeboval. "Takže se nám hodí každá pomocná tlapa. To je asi ten nejdůležitější požadavek - kdo chce být členem skupiny by měl počítat i s tím, že přiloží tlapu k dílu, ať už při lovu, ochraně území nebo jiným způsobem. Podle vlastních schopností." Nenápadně jsem si oddechl. Snad nebylo zcela průhledné, že tohle dělám poprvé. "Mohl bys něco takového nabídnout?" zeptal jsem se po krátké pomlce. Lišák projevil zájem, nebo aspoň jeho náznak, a já teď chtěl zjistit, jestli to myslel vážně nebo se prostě vyptával jen tak do větru.

Sic jsem se snažil tlumit hlas, nicméně rezavý lišák sebou i tak polekaně škubnul. Teprve když se vzbudil jsem si uvědomil, že o chodu skupin vím zatraceně málo a že vlastně netuším, jak se v nich takovéhle věci řeší. No, ještě že v improvizaci jsem byl vždycky dobrý.
Lišák se ani pořádně nedíval mým směrem... tedy, ano, ale jen tak přibližně. Alespoň na pozdrav však zareagoval. "Ehm," odkašlal jsem si, abych získal ještě chvíli na rozmyšlení a střihl uchem s ukousnutou špičkou. Pečlivě jsem vážil slova. "Vím, že ještě donedávna tady bylo svobodné území a mohli se tu všichni procházet dle libosti, ale teď tu sídlí skupina," pronesl jsem, nijak vyčítavě, prosté konstatování faktu. "Pokud o ni tedy nemáš zájem nebo nic nepotřebuješ, budu tě muset požádat, abys odešel." Už tu holt nemohl každý pobíhat, jak ho napadlo. Místní si asi budou muset chvíli zvykat...

Jistě, znělo to dobře, ačkoliv jsem z toho pořád byl lehce zmatený. Co se to vlastně předtím stalo? Ale nejspíš na tom až tolik nezáleželo. Věděl jsem, co je třeba dělat, a to bylo hlavní. "Lentharská," pronesl jsem bez přemýšlení. Tak ji nazvala ona zvláštní vznešená bytost, která mi vnukla celý tenhle nápad, a tak jsem jí tedy zamýšlel říkat i já. Ovšem skupina nemohla být skupinou, když v ní nikdo nebyl, že? Zahleděl jsem se na Darleen. "Chtěla bys být prvním členem?" nabídl jsem jí - za tu dobu, co jsme spolu cestovali, se jevila jako celkem schopná liška a byl bych rád, kdyby se tu usadila také. "I když se samozřejmě neurazím, pokud se budeš radši držet toulavých tlapek," dodal jsem. Zas jsem ji do toho nemohl nutit.
Mladší liška se poté vydala omrknout okolí a já se k ní bez okolků připojil, stejně jako Edgar, který hopkal a popoletoval kolem. Cestou už jsem nechal i pár značek, aby bylo každému čenichu hned jasné, že vstoupil na obsazené území. Ale i můj čenich cosi cítil... "Moment," houkl jsem na Darleen a otočil se směrem, odkud přicházel cizí pach. "Někdo tady je. Půjdu to zkontrolovat." Netušil jsem, jestli Darleen půjde také nebo bude pokračovat ve svém průzkumu, ale momentálně na tom příliš nezáleželo.
Natáhl jsem krok, abych našel cizince. "Támhle chrápe," upozornil mě Edgar, který kroužil kolem a i já skutečně lišáka brzy spatřil. Byla to další kana, jeho srst trochu víc do zrzava a když jsem přišel blíž, spatřil jsem na něm i pěknou sbírku jizev. Zdálo se, že opravdu spí - na našem území, jenže bylo dost pravděpodobné, že o tom nemá nejmenší tušení. Nestačil jsem ještě území pořádně označit a až donedávna tu nikdo nežil, takže jsem na něj nemínil hned tvrdě uhodit. "Zdravím," řekl jsem polohlasně, abych ho neprobudil moc velkým šokem a pozvedl jsem lehce bradu. Edgar se snesl na zem vedle mě a zvědavě zahlížel na hlodavce, který se tu vyskytoval spolu s lišákem. Další patron? Soudě dle toho, že ta myš nebyla sežraná, nejspíš ano.

Ještě chvíli jsem tam seděl a rozjímal, pak jsem si lehl a začal tak trochu podřimovat. Cesta sem nebyla zrovna nejkratší a kousance pořád lehce tepaly bolestí, třebaže už to začínalo přecházet. Doufal jsem, že mi na tlapách nezůstanou desítky malých jizviček. Šrámy, co jsem nasbíral v mladším věku, mi bohatě stačily a necítil jsem žádnou velkou potřebu svoji sbírku rozšiřovat.
"Takže z tohohle chceš vážně udělat naše místo, jo?" ozval se Edgar po delší době a vytrhl mne z dřímoty. "Samozřejmě." "Hm. A neměli bychom tedy pro to začít něco dělat?" Povzdechl jsem si a potřásl hlavou. "Jistě, že měli, ale zástupy zájemců tady zrovna nevidím, takže se, myslím, nemusím zrovna strhnout. Počká to, než si odpočineme."
Edgar zmlkl, možná přemýšlel, co ještě dodat, ale to už se tu objevil známý hnědý kožíšek. Darleen už si nejspíš také odpočinula. "Dobré," pozdravil jsem ji a znovu se posadil, abych k ní nemusel vzhlížet. "Ano. Je tu krásně. Vlastně jsem přemýšlel, že bych se tady mohl usadit natrvalo," sdělil jsem Darleen hned, protože nemělo cenu chodit kolem horké kaše. "Možná... založit skupinu." "Anguse totiž osvítil duch svatý," informoval lišku ochotně Edgar. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Prostě mi to přijde jako dobrý nápad."

Darleen pořád vyhlížela unaveně a já taky cítil, že toho na mě začíná být trochu moc. Kousance od hadů pořád ještě pálily a bolely a cesta sem také nebyla zrovna nejkratší. Zrovna jsem se mladší kaně chystal odpovědět, uvažoval jsem, že se možná také půjdu prospat, ale cokoliv jsem měl na jazyku mi náhle zmrzlo v hrdle.
Přede mnou se náhle kdosi zjevil. Postava v dálce, kterou jsem ale i tak viděl zcela zřetelně. Bělostný kožich svítil v pouštním slunci, tři oháňky jí vlály za zády, skláněla hlavu až k vyprahlé půdě této země... a pak se podívala přímo na mě. Všechno kolem jako by na krátkou chvíli přestalo existovat. Zatajil jsem dech. Kdo jsi? chtěl jsem se zeptat, ale nedokázal jsem vydat jedinou hlásku. Kdokoliv byla, vyzařovala z ní nesmírná moc, cítil jsem ji všude kolem, vzduch jí byl plný... a já náhle pochopil. Pochopil jsem, co ode mne chtěla. Pochopil jsem také, že mě sem tlapy nezanesly jen náhodou. Třebaže bílá liška neřekla ani slovo, poslání, které pro mne měla, se přede mnou náhle vyjevilo v křišťálově jasných barvách. Lentharská skupina. Lentahrská skupina...
Náhle byla pryč. Zmizela stejně znenadání, jako se i objevila. Vydechl jsem a pomalu zamrkal. Mohl bych to svést na pouhou halucinaci, ovšem to, co jsem viděl, bylo více než skutečné. Cítil jsem to až do hloubi svých starých kostí. Vlastně to není špatný nápad. Tohle místo by mohlo- "Au!" rázné klovnutí do nohy mi přetrhlo tok myšlenek. "No to je dost! Už jsem si myslel, že máš nějaký záchvat, nebo co. Zíral jsi pořád do blba a vůbec jsi nevnímal, že ti něco říkám!" Shlédl jsem na Edgara. "Tys to neviděl?" Opeřenec zavrtěl hlavou, ovšem tvářil se poněkud zamyšleně. "Ne. Ale něco se stalo, že? Něco je jinak." "Ano." "Zůstaneme tady." "Ano," odsouhlasil jsem podruhé a sedl si na zem do stínu jednoho z houževnatých pouštních keříků. "Myslím, že tohle bude teď náš domov. Není to špatné místo, kde se usadit. Kde... by se dalo něco vybudovat." Edgar se posadil vedle mě a začal si urovnávat peří. "Nechceš mi vysvětlit, co se to právě stalo?" Pokrčil jsem rameny. "Obávám se, že to sám pořádně nevím."

Nora Sólum, úkryt Lentharské skupiny se nachází v kamenité východní části území. Nepozorný kolemjdoucí snadno přehlédne díru skrytou mezi dvěma balvany, která vyhlíží zcela nenápadně, avšak je vchodem do podivuhodných podzemních prostor.
Když vstoupíte dovnitř, lehce se svažující hliněná chodba vás dovede do místnosti přibližně kruhového tvaru, která je hlavním prostorem úkrytu. Místa je tu vskutku dostatek a v noře panuje neustále příjemný chládek - lepší místo, kde si chvíli odpočinout od nemilosrdného pouštního slunce, jen tak nenajdete.
Ačkoliv se nora nachází pod zemí, není žádnou kobkou ponořenou do temnoty. Skutečným divem tohoto místa jsou oranžové krystaly, nepravidelně vystupující ze stěn až ke stropu, které vydávají mírnou záři, jako by v nich bylo uvězněno světlo zapadajícího slunce. Na dotek jsou však chladné a ani silou je ze stěn nelze vypáčit. V noře díky nim není naprostá tma, ale příjemné šero.
Úkryt sice tvoří vlastně pouze jeden velký prostor, ale lišky se tu nemusí mačkat na jedné hromadě. Nora je dostatečně prostorná a ve stěnách se nacházejí prohlubně a zákoutí, kam je možné se uložit. Největší prohlubeň je v části úkrytu nejvzdálenější od vchodu a téměř by se dala nazvat samostatnou místnůstkou - může posloužit liškám nemocným či zraněným, samicím s liščaty či zkrátka každé duši, která z jakéhokoli důvodu zatouží po větším soukromí.

Jedná se o úkryt Lentharské skupiny.
Přístup mají všichni členové.

schváleno

//Můstek

Býval tu dřív most a propast, nebo ne? Nemyslel jsem si to a Darleen také ne, ale záleželo na tom nakonec? Nejdůležitější bylo, že už jsme byli skoro u cíle naší cesty a most byl poslední překážkou, která nám stála v cestě. Pohybovat se nad takovou hloubkou bylo pro mne krajně nezvyklé a krajně nepříjemné. Pohled jsem upíral jen na cestu přímo před sebou. Bál jsem se, že v momentě, kdy pohlédnu dolů pod sebe se mi zatočí hlava a zřítím se tam. "Nechápu, jak se můžeš pořád prohánět v takových výškách," utrousil jsem k Edgarovi, který se zdál být ve svém živlu a poletoval rozjařeně kolem mostu. "Mně se z toho dělá blbě." "Tak hlavně zvracej přes okraj a ne na cestu, aby přes to pak všichni ubozí poutníci nemuseli chodit," chechtal se strakatý opeřenec a já jen zavrtěl hlavou. Co jsem vlastně čekal, že?
Až, když jsem stanul na pevné zemi na druhé straně, jsem si pořádně vydechnul a uvolnil svaly v břiše, o kterých jsem si ani neuvědomil, že je křečovitě zatínám. Ohlédl jsem se po Darleen, která si to nakonec přes most také namířila. "Tak jsme tu," pronesl jsem, když také dorazila. Vyprahlá země pod tlapami, domov jen těch nejodolnějších rostlin a nejtvrdohlavějších živočichů, kteří si umínili že tohle, ano, přesně tohle má být jejich domov. Pro někoho to mohlo vypadat jako hotové peklo, ale já byl momentálně vážně rád, že jsme sem dorazili. Toužil jsem po něčem známém a normálním a toho jsem se v zelenějších krajích poslední dobou vážně nedočkal. Doufal jsem, že alespoň poušť zůstala normální. Spoléhal jsem na to.

//Nový Benrir přes Mlžné údolí

Jakmile jsme se odpojili od řeky, vyvalila se z luk hustá mlha a vmžiku nás zahalila jako bílá opona. "Co to?" obezřetně jsem se zastavil, ale už bylo pozdě. Bílo bylo před námi i za námi, kolem nás, vedle nás, všude. Dohlédl jsem jen na zem těsně před sebou a někde poblíž jsem tušil siluetu Darleen, která za poslední dobu vůbec nepromluvila. Napadlo mě, že se možná jed hadů v jejím těle pořád ještě šíří. Jestli je otrávená a někde tady padne, nebudu jí moct nijak pomoct, sevřel se mi žaludek nepříjemnou myšlenkou. Byla to však krutá pravda. Nebylo nic, co bych pro mladou lišku mohl dělat. A teď jsme navíc byli zamotaní v mlze. Pokusil jsem se vrátit zpět k řece, ale už jsem byl zmaten. Bloumal jsem sem tam, ale netušil jsem, jestli dělám nějaký pokrok nebo jen chodím v kruhu.
"Tudy!" ozvalo se náhle kdesi nad a před námi. "Tudy, starouši!" Zvedl jsem hlavu, ale Edgara jsem neviděl. Slyšel jsem ho však dobře. "Už jdem," houkl jsem nazpět a ohlédl se na Darleen. Edgarův hlas a krákání nás nakonec z mlhy vyvedlo... a stanuli jsme na okraji veliké propasti. "To koukáš, co jsem našel, co?" prohlásil opeřenec samolibě a přistál na zem vedle mě. "To tady dřív nebývalo," zamračil jsem se směrem k Darleen. "Nebo ano?" "Bývalo nebývalo, našel jsem bezva místo. Tudy, prosím. A nečučte dolů," doporučil Edgar a já hned zjistil proč. Přes propast vedl můstek, kamenný a dost široký na to, aby se po něm dalo bezpečně přejít, i když pořád o dost užší, než by se mi líbilo. "Zbláznil ses?" zasýpal jsem, ale Edgar už vesele kroužil nad mostem a nad průrvou dole. "Jiná cesta není. Snad se nebojíš?" "Ne. Samozřejmě." Zhluboka jsem se nadechl a věnoval ještě jeden pohled Darleen: "Do tohohle tě rozhodně nutit nebudu." Pak jsem sám vykročil na můstek a vlastní nohy mi přišly náhle vratké a smrtelně nemotorné. Hleděl jsem přímo před sebe, na druhou stranu propasti, ne dolů do zrádných hlubin, a kráčel jsem pomalu vpřed. Nádech, výdech. "Kdybys sletěl tam dolů, vsadím se, že bys měl spoustu času přemýšlet o celém svém životě, než bys dopadl." "Dík, Edgare. To mi pomohlo."

//Lenthar