Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/5

"Stejně díky," střihl jsem ušima, když Najáda začala vysvětlovat, že to vlastně nic nebylo a že ji to celé nestálo téměř žádné úsilí. Věděl jsem moc dobře, že spousta lišek by se na to vykašlala, i kdyby je to nemělo stát vůbec žádnou námahu a byl jsem rád, že členové mé skupiny se do jejího běhu zapojují, aniž bych jim musel stát za zády a kopat je přitom do zadku. Aravanté značkováním, Najáda úklidem... jen Ekaitz se kamsi zatoulal, ale věřil jsem, že se brzy vrátí. Třeba šel poznávat ty byliny, jak sliboval.
Nepřítomnost ovoce v poušti nebyla pro Najádu takovým problémem, s jakým by se nedokázala vyrovnat. "No... třeba bychom mohli něco zkusit vysadit u jezera," zauvažoval jsem, "i když nevím, jestli by tady pro nějaký takový keř byla vhodná půda. Nejspíš by to byl jen takový experiment." Slunce by asi stejně všechny lesní keře zahubilo. Občas se dalo v poušti narazit na fíkovníky, ale ty jsme tu taky neměli. Byla to zkrátka smůla.

3/5

Že Najáda stačila obejít většinu pouště mě popravdě ani moc nepřekvapovalo. "Říkal jsem si, že se do toho hned pustíš," cukl jsem koutkem do polovičatého úsměvu. Nevydržela čekat, až se já a moje staré kosti vyhrabeme z úkrytu a odhodláme k akci. Ne, že bych jí to zazlíval. Připadalo mi, že držet krok s její energií muselo být docela těžké skoro pro každého.
Dokonce se při svém průzkumu pustila i do úklidu, což mě potěšilo. "To je skvělé. Díky za pomoc," pokývl jsem a zavlnil vděčně ocasem, jenže to už Najáda vyjadřovala své zklamání nad tím, že tady nenašla žádné bobulky. Pokrčil jsem rameny. "Bohužel to tady není zrovna nejúrodnější území. S ovocem bys měla asi větší stěstí v lesích tam na druhé straně," mávl jsem tlapou přibližně směrem, kde se táhla propast s můstkem.
"Já nic moc vzrušujícího nedělal," přiznal jsem. "Trochu jsem se prospal v úkrytu a potom jsem narazil na Aravantého, takže jsme si povídali," kývl jsem hlavou k lišákovi, který se pro tuto chvíli dál držel stranou. Nechtělo se mi Najádě přiznávat, že to naše dobrodružství mě vážně zmohlo a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem pak zase nabral síly. Nebyl jsem s tím sám moc spokojený, ale co jsem mohl dělat? Nijak jsem nemládnul. Fenka stejně mezitím už brebentila o něčem jiném - konkrétně o broučkovi, kterého zachránila. Málem jsem se nahlas rozesmál, ale v poslední chvíli jsem se ovládl. "To je od tebe... hezké," broukl jsem, i když mi to i nadále přišlo poněkud komické. Zároveň to ale vážně bylo milé. Najáda byla taková nevinná duše, ležel jí na srdci osud ještěrek a dokonce i brouků... Moc často jsem se s tímto nesetkal.

2/5

Aravanté se příliš hlasitě neprojevoval, když jsme se s Najádou setkali. Nějak jsem to ani popravdě neočekával. Fenky bylo jako obvykle všude plno, vychrlila spoustu otázek a zdálo se, že má problém vydržet jen tak postávat na místě, takže jsem nakonec mlčení prolomil s tím, že ryšavý lišák se do konverzace zapojí, pokud bude chtít: "Tak co, prozkoumala jsi poušť?" Divil bych se, kdyby neprolezla alespoň nějaká zákoutí. Oddělili jsme se na delší dobu, než bylo původně v plánu, ale tak už se to zkrátka občas stalo. Poslední dobou se mi dost stávalo, že jsem ztrácel přehled o čase. Inu, bylo mi to asi milejší, než kdybych nad jeho plynutím příliš přemýšlel.

5/5

Byla to upřímně krásná podívaná, ale nahlas jsem se nad ní nerozplýval, protože jsem věděl, že Aravanté si ji užít nemůže. Já však na rostliny hleděl s mírným úsměvem a myslel přitom na svou milou Tess, která tyhle chvíle po vzácných deštích v poušti měla vždy moc ráda.
Netrvalo dlouho, než jsem spatřil rezavý kožich Najády. Schovávala se pod větvemi jednoho z keříků. "Najádo!" zavolal jsem na ni, abych upoutal její pozornost. "Ahoj. Jdeme se za tebou podívat," prohlásil jsem, i když to nejspíš bylo zřejmé. No... co už. "Tohle je Aravanté, jeden ze členů skupiny. A tohle je Najáda, naše nejnovější členka," představil jsem je a zmlkl, abych jim dal taky prostor, ať se seznámí.

4/5

Aravanté nejspíše žádné divoké dobrodružství neprožil. Já bych ho ostatně taky nezažil, byl jsem do něj doslova zatažen Najádou, která teď pobíhala kdoví kde. Zatímco jsme stáli a mluvili, počasí poměrně zdivočelo. Ve skrytu křovin to nebylo tak zlé, ale takový liják, který se do nás opřel, byl na poušti docela vzácným úkazem. Přehnal se a s večerem za sebou nechal jen rozčvachtaný písek a hotovou zkázu. Všechno bylo rozmočené, rozblácené, místy se leskly veliké kaluže a tvář pouště jako by se úplně změnila. Otřásl jsem si namoklý kožich, protože se zdálo, že už je s deštěm konec.
"Proč ne? Aspoň se seznámíte," souhlasil jsem s Aravantého návrhem najít Najádu. Pomalým tempem jsem se vydal po jejím pachu. "Vlastně jsem čekal, že se ukáže mnohem dřív. Snad ji to neodplavilo nebo tak něco," nakrčil jsem čelo, žertoval jsem jen tak napůl. Realističtější mi však přišlo, že rezavá fenka někde poskakuje od květiny ke květině, protože po dešti se začínaly rozvíjet snad úplně všude.

1/5

Přestože jsem to nechtěl, nejspíš jsem Aravantého vyvedl z míry. Rozhodl jsem se ale, že to nebudu nijak dvakrát rozmazávat. Řekl jsem, co jsem měl na srdci a myslel jsem to vážně. Nemohl jsem lišáka donutit, aby mým slovům věřil, i když jsem doufal, že tomu tak je. Věděl jsem, že to nemá lehké, vlastně jsem si to vůbec nedokázal představit. Možnost, že by mě jednoho dne mohly zradit vlastní smysly, pro mě byla jednou z nejděsivějších věcí. Muselo být těžké se s tím vyrovnat, i když jsem nevěděl, jestli měl Aravanté problém se zrakem už od narození nebo přišel až později. Nechtěl jsem ale vyzvídat.
Nakonec ze sebe vypravil, že se vynasnaží, jak dokáže. "Dobrá. Děkuju," pokývl jsem automaticky a zcela zbytečně hlavou. "To bude bohatě stačit." Však už si tu nějak poradíme, pomyslel jsem si poměrně spokojeně - snad se zatím nikomu nepodařilo prokouknout, že pokud jde o skupinu, vymýšlím si většinu věcí prostě jen tak za pochodu. Téma Aravantého funkce jsem považoval za uzavřené. Rozhlédl jsem se kolem, ale i když jsem v okolí cítil Najádu, až k nám zatím nedošla. "Událo se něco zajímavého od té doby, co jsme se posledně viděli?" nadhodil jsem první otázku, co mi přišla na mysl. Už to konec konců byla nějaká chvíle, i když já sám popravdě nic extra zajímavého nezažil, dokud jsem nenarazil na Najádu a ta mě nevytáhla na celé to šílené dobrodružství...

2/5

Moje slova rezavou kanu zaskočila, to jsem viděl hned. Neměl jsem v plánu ho rozhodit, ale zřejmě se mi to aspoň trochu povedlo. Co se dalo dělat? Do ničeho jsem ho nenutil, rozhodnutí bylo na něm - a lišák o tom viditelně přemýšlel, tudíž jsem zavřel tlamu a vyčkával, až si to rozmyslí.
Nakonec ze sebe Aravanté vypravil, že se pokusí, ovšem nejistota z něj vyzařovala i dál. Zaznívala i z jeho slov a celý jeho výraz se změnil. "Věřím, že to zvládneš," prohlásil jsem pevně, protože to byla pravda - věřil jsem mu. "A srovnávat s ostatními tě nebudu. Nikoho z vás. Myslím, že jsme tak různorodé uskupení, že to ani není možné," pokračoval jsem klidně a trochu se pousmál, což se nejspíš odrazilo i v mém hlase. Vážně, jak bych asi mohl porovnávat lišky ve skupině, když tu byl jeden výstřední jedinec vedle druhého? Já byl starý, Aravanté slepý a Ekaitz měl také lecjaké problémy. Snad jediná Najáda tady mezi námi byla úplně zdravá.
Chvíli jsem se odmlčel, než jsem vyrovnaně pokračoval: "Nevím, jak to chodí v jiných skupinách, ale tady to není žádný závod o to, kdo se nejvíc předvede. Myslím, že už jsem to říkal, ale stačí mi, když každý jedná podle vlastních schopností. Vím, že ty tak činíš, a podle mého názoru si vedeš dobře." Myslel jsem to upřímně, nesnažil jsem se Aravantému mazat med kolem tlamy. Když sem přišel ten bílý lišák dělat nepořádek, Aravanté přiběhl na pomoc, i když nemusel. Obcházel hranice také z vlastní vůle, ne proto, že ho k tomu někdo dokopal, ale proto, že chtěl být užitečný. A přesto mi pořád připadalo, jako by čekal, že každou chvíli otočím a rozhodnu se, že ho tady nechci. Možná to byl jen můj mylný dojem, ale jestli jsem měl jenom trochu pravdu, rozhodně jsem nechtěl, aby se to nějak prohlubovalo.

4/5

Terrence opět zmizela v Aravantého kožichu, viditelně spokojená sama se sebou. Podobně spokojeně se tvářil Edgar, když jsme se proti jeho slovům nijak zvlášť neohrazovali. "Tak vidíte," krákl a tím za touto debatou nejspíše udělal definitivní tečku. Proč se dál dohadovat, když měl pravdu?
Aravanté potvrdil, že značky vážně obnovoval, takže mě čenich nešálil. Spokojeně jsem zavlnil ocasem a vyslovil nápad, který mi přišel na mysl už předtím a vlastně jsem o tom s lišákem chtěl mluvit: "Jsem rád, že ses do toho pustil. Třeba by sis to mohl vzít na starosti? Pokud tedy máš o nějakou funkci zájem," dodal jsem ještě, nutit jsem ho nehodlal. Ostatně jsem asi nelpěl na tom, aby každý nutně nějakou funkci měl, stačilo mi, že každý něco dělá a nevzniká nám tady chaos a nepořádek. A jak by se tahle funkce vůbec nazývala? Hraničář? Existuje to vůbec? Tak to dopadá, když se svěří vůdcovstí skupiny někomu, kdo v žádné nikdy nebyl. Měl jsem pocit, že si polovinu věcí prostě jen tak vymýšlím.

5/5

Než se rezavý lišák vůbec nadechl, Terrence už mě ujišťovala, že si s tím poradila sama. "To je dobře. Ostatně, hádám že menší tlapky se na takové věci stejně hodí víc," poznamenal jsem, drobné pacičky potkanice jako by k takové činnosti byly přímo dělané. Vzápětí už se spřáhli s Edgarem ve stěžování si, že to s námi mají hrozně těžké. "Pf! Bez našich chytrých rad byste byli dávno ztracení. A ostatní zvířata by vám určitě trny z tlapek netahala," ozval se zase Edgar. Musel jsem se zasmát. "Něco pravdy na tom asi bude," ušklíbl jsem se k rezavému lišákovi. Bez Edgara už by mi asi bylo celkem smutno.
Na Aravantého díky jsem pokýval hlavou, ale tentokrát jsem si svou chybu uvědomil, takže jsem dodal: "Není zač." V tu chvíli jsem si rovněž na něco vzpomněl. "Taky jsem si všiml, že jsi obnovoval nějaké značky na hranicích? Za to děkuju zase já," střihl jsem ušima.

4/5

Aravanté prohlásil, že by to snad mělo být v pořádku a já věřil, že tomu tak vážně bude. Nečekal jsem, že by snad chtěl být na Najádu nějak nepříjemný nebo že by snad nějaké hlouposti vymýšlela ona. Přece měli oba trochu rozum - kdyby ne, nevzal bych je do skupiny. "Určitě bude," uzavřel jsem to tedy a rozhodl se, že si nebudu dělat předem zbytečné starosti. Ono se to nějak vyvrbí.
Tiše jsem sykl, když mi Aravanté objasnil záhadu kolem své tlapy. "Tak to je dost nepříjemné," zkřivil jsem obličej, protože s podobnými legracemi jsem měl vlastních zkušeností dost. V poušti se tomu asi jeden jen tak nevyhne. "Nezůstalo ti tam nic zaraženého? Že bysme to vyšťourali," zeptal jsem se radši, protože nechat si osten z kaktusu v tlapě mohlo dělat i horší věci, než že by to jen bolelo. Ale na asistenci s podobnými věcmi měl možná Aravanté právě svou patronku, která se dost hlasitě ohradila proti jeho výroku. "Nemáme to s nima totiž vůbec jednoduchý!" zjevil se Edgar kdoví odkud. Doteď se neozval, ale jakmile byla šance si rýpnout, najednou tu byl jako na koni. Zakoulel jsem očima. "Já s tebou taky ne," zamrmlal jsem si pod vousy.

3/5

Lišák asi nevěděl, jak si moje slova přebrat, ovšem jak jinak by se to dalo vysvětlit? "Ano. Nějak nevím, jak to lépe nazvat," zasmál jsem se, ale jen krátce. Aravanté se z toho zdál být lehce nesvůj. "Nemyslím to v žádném špatném smyslu, je to dobrá duše, ale... je hodně energická a upovídaná. Asi nejvíc, co jsem kdy vůbec u lišky zažil." Věřil jsem, že to všechno nakonec bude v pořádku a že Najáda do skupiny zapadne bez větších problémů. Aspoň jsem v to doufal. Nechtěl jsem, aby vznikaly nějaké rozbroje. "Určitě to bude v pořádku," pokusil jsem se o svých nadějích ujistit i lišáka. Ostatně poušť byla snad případně dost velká, aby se tady členové nepobili... Pohled mi sjel k jeho tlapě. Že by s ní vážně něco měl? "Stalo se ti něco?" kývl jsem k dotyčné končetině čenichem. Opět dosti zbytečné gesto. Ach jo.

2/5

Aravanté cosi prováděl se svou přední tlapou, ale nejspíš jsem dorazil moc pozdě, než abych viděl, o co přesně jde. Trochu jsem nakrčil čelo, ale nevyptával jsem se, protože jsem mu na noze nic zvláštního neviděl a taky jsem nechtěl zírat.
Přikývl jsem. "Všechno by mělo být v nejlepším pořádku, od té doby, co se tu ukázal ten drzý cizinec, je kolem klid," nakrčil jsem trochu čenich při vzpomínce na světlého lišáka, který přišel akorát tak dělat problémy. "A ano, už to tak vypadá, že máme novou členku. Jmenuje se Najáda," uvedl jsem Aravantého do momentálního dění. "Je to fenek a je dost přátelská, ale taky trochu... intenzivní, tak se nelekej," rozhodl jsem se lišáka raději upozornit předem. Nechtěl jsem, aby si o Najádě myslel něco špatného, ale já z ní v první chvíli měl pořádný šok.

1/5

Jak se slunce pomalu šinulo po obloze nahoru, žár dne sílil a sílil. Nemyslel jsem si, že by mělo jít o něco, s čím bychom si tady neporadili, ostatně jsme přece byli na poušti, propána. Přesto jsem si říkal, že by bylo vhodné se někam alespoň přes poledne zašít. Poušť nepoušť, nemusel jsem mít zase všechno a pražit se v tom nejhorším žáru na přímém slunci.
Rozhlížel jsem se cestou po Najádě, která jistě musela být poblíž, ovšem zatím jsem ji neviděl. Místo drobné fenky se však vzápětí opodál ozval jiný známý hlas. Nastražil jsem uši tím směrem. "Aravanté?" houkl jsem nazpět a změnil směr své chůze - rezavý lišák vůbec nebyl daleko, stačilo obejít jeden balvan a už jsem ho viděl, jak stojí přede mnou. "Zdravím," kývl jsem mu na pozdrav, opět zcela automaticky zapomínajíc, že to lišák nejspíš vůbec nevidí. "Hledáš mě?"

5/5

Osvěžen vodou z jezírka jsem vykročil mezi kameny, kde se mohly ještěrky schovávat. S příchodem dne se tu jistě budou vyhřívat, než tedy žár dosáhne nesnesitelné míry i pro ně. Přistihl jsem se ale, že se přitom ohlížím přes rameno, jestli se náhodou neblíží Najáda. "Plížíš se tady jak nějakej kriminálník," bavil se Edgar nad mou paranoiou. "Nojo, nojo... jen ji nechci zbytečně rozesmutňovat, to je celý," pokrčil jsem rameny. Jíst jsem ale musel a sbírat brouky se mi nechtělo. Ještěrka byla sice mrštnější, ale jeden se z ní aspoň trochu najedl. Najít šupinatou nešťastnici netrvalo dlouho. Usmálo se na mě i štěstí a povedlo se mi ji chňapnout hned napoprvé, poté, co jsem se potichu připlížil. Ve stínu balvanu jsem si ji spokojeně snědl a pak jsem se pomalu vydal hledat místo, kde přečkáme nejhorší žár dne - a třeba cestou narazíme i na Najádu.

4/5

Zamířili jsme tedy přímou čárou k jezeru. "Taky se pak musíme podívat po Najádě. Určitě nebude daleko," střihl jsem ušima a rozhlížel se. "I kdyby byla, najdu ji cobydup. Ale hádám, že bude někde tady." Cítil jsem pach drobné lišky všude kolem, nejspíš pobíhala někde v okolí. Plánoval jsem si ale chytit potom mezi skalami nějakou ještěrku, což bych před ní raději utajil. Dívala se na mě jako na absolutního zloducha, když jsem jí prozradil, že ještěrky jím. Co jsem ale měl dělat? Hryzat kůru a listí mě bohužel zrovna neuspokojovalo. V narůstajícím teple jsem dorazil k největšímu z jezer, které momentálně bylo jediné s vodou. Jak vody s příchodem léta ubylo, vypadala ještě nevábněji, než obvykle, ale já věděl, že na ní nic špatného není. Jen aby vydržela přes celé léto, pomyslel jsem si a napil se dosytosti, zatímco Edgar dělal totéž kousek opodál.