Příspěvky uživatele

< návrat zpět

112
(loterie 5)

Sledoval jsem Aravantého, který z toho všeho vypadal naprosto... vlastně jsem pořádně nedokázal odhadnout, jak se z toho cítí, ale nadšení z něj rozhodně nesálalo. To jsem chápal. Stejně tak jsem naprosto rozuměl zkroušené nedůvěřivosti, která mu zaznívala z hlasu, když konečně promluvil. "Nelžu," řekl jsem klidně. "Nemám důvod o něčem takovém lhát. V tomhle případě je realita mnohem divočejší než cokoliv, co bych si kdy dokázal vymyslet." Na chvíli jsem se odmlčel a přelehl si do pohodlnější polohy.
"Říkám ti to, protože si myslím, že je lepší mít předem nějaké varování, s čím vším se tu můžeš setkat. Já ho neměl a byl to pro mě vážně docela šok. I když nevím, jestli bych mu sám věřil, kdybych ho dostal," přiznal jsem. Byl jsem poměrně skeptický k šíleným historkám, jaké některé lišky dokázaly vykládat, takže bych možná neposlouchal, kdyby se mi někdo snažil tvrdit o čárech a magii a kdoví, o čem ještě. Aravanté taky nemusel poslouchal, ale aspoň jsem to zkusil.
"Pak se děly ještě další věci... narazil jsem na dva lišáky, kteří nepřestávali mluvit o ovládání elementů. Považoval jsem to za bláboly, přirozeně, ale oni skutečně dokázali přivolat vítr a zvedat s ním malé kamínky a podobně... Tehdy jsem taky potkal Edgara, což byl další šok." Straka při zvuku svého jména krátce pozvedla hlavu, ale skoro okamžitě se vrátila k podřimování. Slyšel jsem, že si Edgar něco zamrmlal, ale nerozuměl jsem mu. "A taky se mi zneviditelnily nohy," dodal jsem. Byl jsem si vědom, že to zní, jako bych přihazoval další a další nesmysly na hromádku, jenže ono to tak skutečně bylo. "Později s Darleen jsme také zažili docela podivné putování krajem. Je mi jasné, že to zní šíleně. Jestli mi nevěříš ani slovo, nemůžu tvrdit, že bych se ti divil."

111
(loterie 4)

"Jak myslíš," klapl Edgar zobákem a vyletěl na jeden z krystalů trčících ze stěn, kde se usadil. Zdálo se, že už ho to nejspíš omrzelo. Žel, zvědavost z nás lišek asi jen tak nevyžene. Stejně mi bylo jasné, že to ani nechtěl. Navíc byl sám zvědavý až hanba, takže s jeho logikou už by z něj měl být hotový ptačí Metuzalém.
Aravanté se docela vyjevil, když jsem se zmínil o podivnostech a čárech. "Ach. Takže to beru jako 'ne'," zasmál jsem se tiše. Vypadal rozhodně zmateně, o čem že to vlastně mluvím. "No, dějí se tu různé věci. Patroni jsou z toho všeho asi podivní úplně nejméně." Zamyslel jsem se, jak že to vlastně šlo všechno za sebou. "Bude to asi znít, jako že si to vymýšlím - a kdyby mi to někdo ještě před rokem vykládal, pěkně bych si poklepal na čelo, ale už jsem tu viděl hodně podivného. Třeba loni v zimě, když jsem sem dorazil, narazil jsem na lišku, která se zrodila ze sněhové koule a dokázala ovládat sníh a mráz. Tvrdila, že se nějak dostala mimo svůj domovský svět a potřebuje se vrátit domů. Ovšem... úplně nevím, jak to s ní dopadlo, na cestu jsem se s ní nevydal, protože mi přišlo, že bych se z toho mohl dost dobře zbláznit." Odmlčel jsem se a čekal, co na to Aravanté řekne. Jestli si poklepe na čelo tak, jako bych to udělal já, kdybych tohle na vlastní oči neviděl.

110
(loterie 3)

Aravanté prohlásil, že by pár let na úkor zvědavosti ještě obětovat mohl. Poušklíbl jsem se, protože mi hned bylo jasné, co přijde. "Fú, a to vážně chceš? Dopadnout jako tady Angus?" pronesl Edgar zhrozeně. Lehce jsem ho přetáhl špičkou ocasu. Občas si vážně koledoval o to, aby si z něj někdo udělal pečínku, na druhou stranu jsem se asi nemusel obávat, že bych se ještě někdy nudil. Už asi bylo zkrátka a dobře pravdou, že jsem si to přidrzlé opeřené stvoření oblíbil. "No, to ostatně nezní jako až tak špatný osud," usoudil jsem, nenechávaje se jeho krákáním vyvést z míry.
Darleen byla fuč, ale Aravanté měl asi pravdu. Nejspíš jsem se strachoval až moc. "Asi máš pravdu. Nejspíš nad tím jenom moc přemýšlím." Lehce jsem si protáhl hřbet a lehl si ke stěně, protože už mě únava trochu zmáhala a kdy jindy využít chvíle k odpočinku, když ne teď, v noře? "Ostatně už viděla dost místních podivností, aby si s nimi poradila." Na chvíli jsem se odmlčel a znovu upřel pohled na jemně svítící krystal, než jsem se obrátil zpět k Aravantému. "Taky jsi už měl tu čest s nějakými... čáry máry, co se tu staví liškám do cesty?"

109
(loterie 2)

Aravantému chvíli trvalo, než se ke mně připojil v jeskyni, ale mě nějaké čekání nevadilo. Navíc mi už bylo jasné, že lišák má s pohybem v rozličném prostředí problémy. Nechtěl jsem se úplně vyptávat a rozebírat to, prostě to bylo, jak to bylo a dokázal jsem si domyslet dost, aby mi to stačilo.
"Bez zvědavosti by nikdo nikdy nic nového neobjevil," přisadil jsem si, ale zdálo se, že straka je prostě v náladě na jakousi slovní přetahovanou. "Kdo je zvědavý, bude brzo starý," mínil. "Takže ty by sis už obzvlášť měl dávat bacha." "Teď už je na to pozdě," zabručel jsem a posadil se s ocasem ovinutým kolem tlap. V úkrytu bylo rozhodně příjemněji, než venku. Nepanoval tu takový chlad a v létě tu zase určitě nebude žádné vedro. Byl jsem rád, že jsem na tohle místo narazil.
Jen jsem doufal, že tu narazíme i na Darleen a ta byla kdoví kde. "Možná se ještě objeví, ale od podzimu jsem ji tady neviděl a ani se nezmínila, že by někam odcházela," pokrčil jsem rameny. "Inu, uvidíme. Jestli se vrátí, místa tady pro ni je dost. Spíš mám trochu obavy, jestli je v pořádku," povzdechl jsem si. Po tom, co se stalo s těmi hady, když jsme podivné lišce získávali zpět její ocas, jsem se cítil za bezpečí mladší kany trochu zodpovědný. Na druhou stranu byla dospělá a beztak nechtěla, aby jí nějaký dědek pořád stál za zadkem.

108
(loterie 1)

//Lenthar

I pro Aravantého patroni zůstávali z větší části záhadou. Zdálo se navíc, že je s ním jeho patronka ještě kratší dobu, než se mnou Edgar. "Edgar už se se mnou drží několik měsíců a pořád nejsem zvlášť moudrý z toho, kde se vlastně vzal, takže čas to asi nezmění," usoudil jsem. "Vy lišáci byste měli přestat být tak příšerně zvědaví," opáčil Edgar, i když jemu samotnému by se zvědavost rovněž dala vytknout. Pokukoval totiž neustále po Aravantého patronce, až už to nevydržela a pustila se do něj. "Musíš mu odpustit, není schopný řídit se vlastními radami," sdělil jsem jí a doufal, že se ti dva nepoperou. Mohli se patroni mezi sebou prát? Na to jsem odpověď právě teď zjišťovat rozhodně nechtěl. "Možná vypadl z hnízda na hlavu nebo tak něco." "A tady starouš se zase přiškrtil na pupeční šňůře, takže jsme v tomhle aspoň vyrovnaní," střelil Edgar nazpět a já jen zakroutil hlavou. Ještě, že už jsme byli u nory.
Začal jsem sestupovat dolů a trochu jsem doufal, že uvnitř přece jenom narazíme na Darleen, ovšem byla to planá naděje. "Takže... tohle je úkryt skupiny," prohlásil jsem asi poněkud zbytečně. "Tudíž momentálně jenom náš, ale kdybys tady narazil na mladou kanu - Darleen, nevím, jestli jste se vůbec potkali? Ale zkrátka, kdybys na ni narazil, nevyháněj ji. Měla taky o skupinu zájem, ale někam se vytratila." Odmlčel jsem se a zahleděl se na jeden z oranžových krystalů. "Vlastně si nemyslím, že se ještě vrátí."

Lišák už se nijak dál nevyjadřoval. Vypadalo to, že není zrovna z nejvýřečnějších, což ale určitě nebylo na škodu. Jen pokýval hlavou a sesbíral se na nohy, abychom mohli vyrazit k úkrytu. "Tak fajn," přikývl jsem také a vykročil. Jeho myš tlapala nadšeně pískem s námi a ani Edgar nezůstal pozadu, poskakoval a popoletoval kolem nás, přičemž po Aravantého patronovi zvědavě pokukoval. Napadlo mě, jestli se snad nechystá myš sežrat - nedělaly to straky někdy? - ale upřímně jsem věřil, že taková hloupost by ho snad ani nenapadla. Navíc jsem z něj cítil spíš zvědavost, než cokoliv jiného, ale pro jednou kupodivu mlčel. Rozhodl jsem se, že se na myš tedy zeptám já. Spíš, aby nebylo celou cestu ticho, narušované jen křupání lehce namrzlého písku pod tlapami. "Jak dlouho máš svého patrona?" otázal jsem se. "A... stalo se něco zvláštního, než se objevil? Jestli tedy nevadí, že se ptám. Jen jsem jim sám ještě pořádně nezvládl přijít na kloub," objasnil jsem a Edgar se krákavě zasmál. "Jasně, že nedokázal. Haha, však málem dostal infarkt, když jsem na něj poprvé promluvil, to jste měli vidět! Ale co by si beze mě chudák stará počal, že? Však by byl úplně nahranej, no nemám pravdu, Angusi?" Povzdechl jsem si a odolal pokušení kopnout po strace spršku písku. "Na to nebudu odpovídat," zabručel jsem na oko uraženě a zastavil se, abych se ujistil, že kameny, ke kterým jsme dorazili, jsou těmi správnými. Ale ano, určitě to bylo to místo. "Jsme tu," prohlásil jsem a pustil se do mírně se svažující chodby. Darleen už jsem v okolí vážně necítil. Byla nepochybně pryč.

//Nora Sólum

Byl jsem rád, že mě Aravanté před tím zatraceným Bělákem podpořil. Předtím se obával, že nebude platným členem skupiny, ale momentálně dokazoval opak. Pro sebe jsem se pousmál. Však ono to nějak půjde.
"Řekl bych, že ne," souhlasil jsem. "I když nějaká přátelštější návštěva by asi neuškodila. Aby se tomu, co tady máme, vůbec dalo říkat skupina," povzdechl jsem si lehce a rozhlédl se po poušti, zda nezahlédnu našedlý kožich Darleen. Jenže kdoví, kde byl mladé lišce konec. Prostě zmizela a o skupinu asi nakonec zase tolik nestála.
Snesla se noc a byla dosti chladná, dokonce i na poměry pouště. Lehce jsem se otřásl a vzhlédl k obloze, která byla poseta spoustou zářivých hvězd. Byl to krásný pohled, ale jen tak tu v té zimě postávat nebylo nic moc příjemného. Zima asi dorazila i sem k nám. Jen jsem doufal, že se tu moc nezabydlí. Edgar se mi začal cpát k huňatému ocasu a mně osobně začínaly trochu mrznout tlapy. "Nedávno jsem tu objevil jeskyni, která by mohla sloužit za úkryt," sdělil jsem Aravantému - rozhodně by měl vědět, kde takové místo je, pokud tu měl žít. "A jestli bude počasí takhle vyvádět, nejspíš by byla ideální chvíle ji navštívit," dodal jsem ještě a připravil se vyrazit, pokud s tím lišák souhlasil.

//Díky moc za akci!
Za svých 36 bodů prosím o slevu 50% k Iscariot (30 bodů) a 2 křišťály (2x3 body) + ještě i těch 10 šedých kamenů, danke

✔

Bělouš se konečně uráčil zvednout svou milostivou zadnici a odklidit ji někam, kde bude překážet někomu jinému. V duchu jsem poněkud litoval další duši, která se mu připlete do cesty, ale to už byl jejich boj. "Sbohem," zamrmlal jsem si pod vousy, zatímco Edgar poskočil o pár stračích skoků vpřed a houkl za ním s bojovně pozdviženými křídly: "A nevracej se!" Kdoví ale, jestli ho vůbec měl bělouš šanci zaslechnout. Už si to totiž od nás štrádoval pryč.
Ještě chvíli jsem ho vyprovázel pohledem, jestli si to náhodou nerozmyslí, než jsem svou pozornost stočil k Aravantému, který se rozplácl v písku. "Doufám, že nejsou. Tahle byla první," zavrtěl jsem hlavou a posadil se. "Budeme rozhodně muset jasněji vyznačit hranice," přemýšlel jsem nahlas, ačkoliv mi bylo jasné, že takové, jako byl tenhle floutek, by to stejně neodradilo. "Každopádně díky za podporu," zavlnil jsem ocasem a pokývl rezavému lišákovi.

Běloušovy způsoby se omrzely rychle. Evidentně nechápal, kde končí hranice popichování a zábavy a začíná něco zcela jiného. Nechtěl jsem ale, aby se situace nějak přehnaně vyhrotila. Nemuselo to zacházet nijak daleko. Poněkud napjatě jsem sledoval koutkem oka Aravantého, který sebou cukl vpřed, možná až příliš připraven vrhnout se do akce. Ještě ne, pomyslel jsem si a taky se napjal, abych ho kdyžtak zadržel, než začnou lítat chlupy. Nazrzlý lišák se ale naštěstí zastavil sám a bílý otráveně odsouhlasil, že odtud tedy zmizí.
"Skvělá volba," odfrkl jsem si podobně jako on. "Vezmi to támhle k té velké skále," kývl jsem hlavou k vysokému skalnatému útvaru, který se tyčil na východě. "Vezmi to okolo ní a pak si jdi, kam chceš. Ať už se nemusíš vystavovat tomuhle nepohostinnému prostředí," ušklíbl jsem se kysele a doufal, že bělouš už skutečně vymázne. Takovéhle návštěvy mi radost vážně nedělaly.

Zprvu to možná byla celkem zajímavá přetahovaná, ovšem lišákova drzost brzy začala překračovat meze, když se vydal hlouběji na území. "S tím bych si dovolil nesouhlasit," mrskl jsem podrážděně ocasem. Nechtěl jsem se nechat vytočit, ale taky jsem tady toho imbecila, jak ho trefně nazval přihlížející Aravanté, nemínil nechat promenádovat se přes území jen tak, jak ho napadne. Bělouš zaznamenal existenci Edgara, který přistál po mém boku a netvářil se nijak nadšeně. Nedivil jsem se mu. Jen jsem doufal, že se do lišáka nepustí předčasně a všechno se zbytečně nevyhrotí. Už jsem zjistil, že straka má občas sklony být poněkud... impulsivní.
"Bohužel nežijeme ve světě, kde by tohle platilo," odfrkl jsem si, "a myslím, že vzhledem k tomu, jak se od začátku chováš na našem území, jsem byl víc než trpělivý." Možná bych mluvil ještě dál, ovšem bělák se rozhodl dál překračovat hranice. Jakmile se ohnal po Edgarovi, stáhl jsem uši vzad a cvakl jsem tesáky zase já směrem k němu. Zatím jen varovně, ale to se mohlo změnit. Byl o něco větší a nahrávalo mu i mládí, ale nějak jsem nevěřil, že by se mnou vytřel podlahu. Už jen proto, že nás tady bylo víc. Kdyby se do něčeho takového pouštěl, akorát by to potvrzovalo jeho nerozum.
"Už přeháníš," štěkl jsem po něm, jako by to snad nevěděl. Jako by to snad nebyl jeho záměr. "Možná bychom mohli být, kdybys před momentem nepohřbil své poslední šance," ušklíbl jsem se. "Teď už je na to pozdě. Takovéhle 'kamarády' nepotřebuji. A uznání bohů už vůbec ne," doplnil jsem ještě, když se mu začínal nelíbit nedostatek samic v okolí. Byla tu samozřejmě někde ještě Darleen, ale určitě jsem o ní nemínil říkat zrovna někomu takovému. "A pokud je tobě kožich milý, radil bych ti, aby ses začal pakovat."

Rozhodl jsem se, že potřetí se mu snažit naznačit, že tohle je území skupiny a tedy by on měl být tím, kdo odchází, by bylo zbytečné plýtvání dechem. Zdálo se, že jakmile podobná slova zazní, mladík ohluchne. Až ho budu chtít doopravdy vyhnat, věděl jsem, že to zvládnu - možná ne sám, ale Edgar pořád poskakoval v dohledu a vsadil bych se, že by rád vyzkoušel ostrost svého zobáku na cizincově pozadí. "Myslel jsem, že to spíš tobě se tady moc nelíbí," podotkl jsem. "A že ty jsi se ztratil, když jsi hledal lesy a našel jsi jen poušť. A jéje. Že bys to byl ty, kdo je tady zmatený? Zapomíná na vlastní slova?" protáhl jsem tvář do rádoby starostlivého výrazu a v duchu se pochechtával. Vlastně to byla celkem zábava... ovšem brzy jsem se tolik bavit přestal.
To když mě bělásek obešel a drze si to začal směřovat hlouběji na území. To určitě. Natáhl jsem krok, abych ho předběhl a postavil se mu do cesty, Edgar s výhružně pozvednutými křídly stanul vedle. "Tak moment, mladej. Možná jsi to dvakrát přeslechl, ale tady se nemůžeš procházet, jak tě napadne. Tohle je za-bra-né ú-ze-mí," vyslabikoval jsem mu jako naprostému dutohlavovi, aby mu to třeba do té kebule snáze došlo. "A je s tebou sice nesmírná zábava, ale dál tě prostě nepustím. Zase takoví kamarádi nejsme." Zahlédl jsem poblíž Aravantého, který stál a nejspíš se snažil odhadnout situaci. Dobře. Moc dobře.

Ne, že bych si nějak zvlášť zakládal na úctě k mé osobě. Jen proto, že se mi nějak zázračně podařilo přežít déle, než ostatním, neznamenalo, že si snad zasloužím nějaké speciální zacházení. Rozšafný mladíkův pozdrav se mě tedy příliš nedotknul, ovšem méně už se mi zamlouvalo jeho očividné přesvědčení, že tu vůbec nikomu nemůže vadit. "Tak kupříkladu já tu jsem," pozvedl jsem lehce bradu, "a nemůžu tvrdit, že bych si to nějak užíval. Čímž jistě budu mluvit i za ostatní členy skupiny, která tu - ještě jednou - sídlí." Zdálo se, že tenhle fakt je mu celkem ukradený. Vida, že by to byl náš první pořádný vetřelec? To mohlo ještě být zajímavé.
"Les? Tady? Hochu, jestli hledáš les na poušti, pak bys možná měl přehodnotit svá životní rozhodnutí," poušklíbl jsem se lehce. Samozřejmě jsem věděl, kudy by se měl vydat, pokud chtěl najít tolik lesů, až mu z nich bude špatně, ale prozatím mi nedal příliš důvodů, proč bych mu měl věci usnadňovat. Jen jsem se v tom utvrdil, když vzápětí začal kritizovat naše okolí. "Hádám, že to je věc osobního názoru," odfrkl jsem si. Nechtěl jsem se nechat vytočit. Nedivil bych se, kdyby přesně to chtěl. Ten lišák byl podle všeho mladým nevycválaným idiotem, ale nebezpečně zatím nevypadal. "Kdyby tu nějaké takové lišky byly, jistě by se jim tu líbilo," blýskl jsem po něm pohledem, jako by mi zcela unikla ta urážka, co se za jeho slovy skrývala. Starý možná jsem, ale senilní? Pf. Myslelo mi to možná ještě líp, než zamlada. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, co dělá Edgar, ale ten zatím jen pohopkával kolem a zkoumal situaci. Vsadil bych se, že se ten všivák dobře baví.

//Nora

Vyšplhal jsem se chodbou zase nazpět a nahoře si se zapraskáním protáhl nohy. Ještě, že ten svah dolů nebyl tak prudký, jinak by mne brzy přestalo bavit škrábat se nahoru a dolů. Na to už jsem neměl věk, to bylo třeba si přiznat. Rozhlédl jsem se kolem. Darleen se mi vypařila z dohledu a Aravanté sem ani nedorazil. Opět jsem zůstal sám. "Hm. Čekal bych, že když se jeden stane vůdcem skupiny, nebude mít chvíli klidu, ale zatím se zdá, že to je snad přímo naopak," pronesl jsem zamyšleně k Edgarovi. Vítr kolem prohnal kouli z křoví, stepního běžce, jako by snad prázdnotu území chtěl ještě potvrdit.
"No, práce je i tak dost, že. Možná bych měl označit území, nebo-" Mou větu náhle přerušilo hulákání, tak neskutečně hlasité, až jsem si v první chvíli myslel, že snad někdo umírá neobvykle hlasitým způsobem. Vyměnili jsme si s Egarem pohled. "Co to kruci bylo?" stočil jsem uši vzad, když se ten řev ozval znovu. Ten hlas měl tóninu, která mě dokonale rozčilovala. "Stěžoval sis, že jsi sám, tak tady to máš," načechral si opeřenec peří. Někdy bych mu za to, jak měl vždycky ve všem pravdu, nakopal. Nic takového jsem ale neudělal a raději jsem vyrazil, abych si prohlédl, kdo to tu tak úpěnlivě zavýjí. Podle toho, že hlas toužil po návratu domů, by se to snad dalo tipovat na ztracené lišče, nicméně jsem si nedokázal představit žádné nebohé mládě s tak hlubokým hlasem nebo dostatečnou kapacitou plic na podobný výkon.
A také, že to tak nebylo. Brzy jsem spatřil naprosto dospělého lišáka druhu, který jsem asi ještě nikdy nepotkal. Jeho světlá srst tu nicméně zářila do dálky - ne, že by na tom záleželo. Když se prezentujete řvaním jako tur, neutrální barvy vám nenápadnost stejně nepropůjčí. "Zdravím," pronesl jsem, jakmile jsem k němu došel blíže. Narozdíl od něj jsem hulákat nemínil. Byl jsem tím jeho výstupem poněkud podrážděn. "Máš nějaký speciální důvod, proč tu řveš jako pavián? Tohle je území skupiny," upozornil jsem ho, "a my, co tu žijeme, bychom si rádi zachovali sluch i do dalších let."

99
//Lenthar

Slézal jsem chodbou níže a s každým krokem bylo jasnější, že jsem narazil na něco vskutku zajímavého. "Je to hotová jeskyně," houkl jsem na Darleen, kterou jsem za sebou ale vůbec neslyšel. Nejspíš se mnou nešla, což neplatilo o Edgarovi, který chodbou hopkoval se mnou. "To bude doupě nějaké příšernosti," popichoval. "Tak ji přinejhorším vyženeme," odfrkl jsem si nevzrušeně, protože narozdíl od opeřence mi čenich dost dobře sloužil a necítil jsem tu vůbec nic podezřelého.
Zato to, co jsme vzápětí spatřili - to už bylo něco! Nora pod zemí byla rozlehlá, příjemně chladná a šerá, avšak ne úplně temná. Osvětlovalo ji totiž jemné světlo z blyštivých krystalů, které vystupovaly ze stěn všude kolem. Jako by v nich byl zavřen oheň. "To vypadá moc dobře," pronesl jsem uchváceně a obcházel jeskyni po jejím obvodu. Ve zdech se nacházely výklenky a prohlubně, do kterých by se dalo zalézt, strop nebyl příliš vysoký, ale drobným pouštním liškám určitě nehrozilo, že by se tu měly mlátit do hlav. Zkrátka a dobře se zdálo, že jsme kápli na naprosto ideální místo, které by se mohlo stát úkrytem. "Není to špatné," mínil Edgar a já mu musel dát za pravdu. "Je to vážně skvělý nález. Ale kde zůstala trčet ta Darleen?" zamračil jsem se a zamířil chodbou zpět nahoru, abych to zjistil.

//Lenthar